Zvířetice

Pavla Koucká

vyšlo ve vánoční příloze týdeníku Respekt, 2019

Ach jo, to je celá Evule! Klára se na setkání s ní tolik těšila, a ona si to v hlavě klidně přehodí o tejden. Po telefonu se sice dušuje, jak ji to mrzí, ale co je to platný, když ani není v Bakově. Deset let od maturity je Evule stejně nezodpovědná, jak ji Klára pamatuje.

Zastrčí mobil do kabelky a s povzdechem vykročí k řece. Rodičům oznámila, že přijde pozdě, pokud vůbec — měla v úmyslu si večer s kámoškou pořádně užít. Však se neviděly skoro pět let! Kolikrát Evu zvala, aby za ní přijela do Států, vloni už měla i letenky… Jenže Eva si pak klidně pochroumá koleno! V době, kdy měla sedět v letadle, ležela v nemocnici, a celý léto pak chodila o berlích.

Klára se posadí na břehu a hledí na Jizeru. Voda hází zlatavé odlesky. Hlavou se jí honí, co všechno chtěla s Evulí probrat. Hlavně se těšila, jak si pořádně postěžuje na chlapy. Po rozchodu s Ralfem to potřebuje jako sůl. Malovala si, že pak půjdou třeba tancovat a ona pro dnešek zapomene na všechny ty nepovedený vztahy. Ach jo.

Nahne se nad řeku, ponoří ruku a nechá líný proud olizovat prsty i dlaň. Voda je sametově hladká, teplá.

„Baf!“ kdosi ji málem shodil do řeky, a zároveň ji zachytil, aby nespadla. Vykřikla.

„Mára a Klára

jsou si souzený

Klára a Mára

navždy svázaný,“

recituje hlas za ní oblíbený popěvek někdejší 9.B a směje se od ucha k uchu. Mára. Její první, platonická láska. Zakoukali se do sebe v osmičce, spolu vypracovávali úkoly, spolu se smáli učitelům. Klára se taky usměje. Když s Márou courali podél řeky a drželi se za ruce, byl svět krásnej. Někdy s sebou Mára brával kytaru, a to pak sedávali na břehu, hleděli střídavě na vodu a jeden na druhýho, zpívali. Měl rád, když se smála a často ji rozesmíval: živelně, sladce, naivně, krásně.

„Co ty tu?“ ptá se ho.

„Se procházim.“ V očích mu hrajou jiskřičky.

„To vidim.“

„Se procházej se mnou.“

Klára pokrčí rameny, jakože proč ne.

„Mohli bychom zajít na Zvířetice.“

„Ok,“ opět pokrčí rameny Klára.

A tak jdou. Zvířetická zřícenina bylo oblíbený místo jejich někdejších procházek.

„Hele víš co?“ řekne Mára, když jsou na mostě. „Koukej chvíli na řeku, já jsem hnedka zpátky.“ A už je v trapu.

A tak je Klára zase sama. Ale už jí to tolik nevadí: Mára bude zpátky co nevidět a vlastně ho taky ráda vidí. Klára a Mára — navždy svázaný. Navždy tedy skončilo dost brzo, s koncem základky. Zatímco Mára šel na průmku, ona do Boleslavi na gympl, kde bylo tolik zajímavejch kluků, že na Máru postupně přestala mít čas i myšlenky. I když, Klára se ušklíbne — ne tak docela: Svým způsobem na něj totiž nikdy nepřestala myslet. Každýho kluka a každýho chlapa, o kterým začne trochu uvažovat, s ním poměřuje. „Je lepší, než Mára?“ ptala se sama sebe bezpočtukrát a mnohokrát ji také napadlo: ,Co když v tom srovnání nikdy nikdo neprojde?‘

Na řece pluje pár kachen a vysoko nad polem krouží poštolka. Po mostě si vykračuje parta výrostků: Holky a kluci, držej se kolem pasu, kluci holky jakoby strhávaj, holky výskaj. Kovová podlážka mostu připomíná síto, dírami je vidět dolů, což trochu dráždí závrať a odrostlé děti to svádí ke hře.

Mára je zpátky — s lahví Frankovky. Což tedy zrovna není typ vína, které by Klára vyhledávala, ale k dnešnímu večeru se vcelku hodí.

„Víš, že Zdeněk je po smrti? Bouračka, smetl je kamion,“ vypráví Marek. „V autě byli čtyři, nepřežil ani jeden…“

Klára kýve, nějak neví, co na to říct.

„Co Bětka?“

„Jo, Bětka, tu jsem potkal nedávno. Je zase v naději.“

„V naději?“

„No těhotná jako. Měla ňáký potraty, ale teď už to snad dopadne, je prej v sedmym měsíci, říkala.“

„Máš přehled.“

„To víš, dyť tu žiju.“

Ještě kousek do kopce, a před nimi Zvířetice v celé kráse. Vysoká věž a zbytky mohutných palácových zdí, kde kdysi bývalo nádvoří vysedává partička, co šla prve kolem. Upíjejí krabičák. Marek s Klárou míří na svoje místo. Vyškrabou se na jednu ze dvou nerozpadlých kleneb. Porostlé travou jsou vcelku pohodlným místem se super výhledem; svého času tu proseděli dlouhé hodiny. Mára otevře víno. ,Každý správný muž, má u sebe nůž,‘ napadne při té příležitosti Kláru a usměje se. Víno nic moc, ale to se dalo čekat.

„Jak vlastně žiješ? Prej si byla hodně po světě. V Americe nebo co, říkala Ivka.“

„Ále,“ mávne rukou Klára, jako by to nestálo za řeč. „Chlapi jsou všude stejný.“ Kdoví proč má potřebu vyzpovídat se ze svejch milostnejch trablů, zklamání a eskapád. Snad že se těšila, jak to probere s Evulí. A tak vypráví Márovi o Němci, kterej ji bil. O Mexičanovi, co ji notoricky podváděl a o životě s Belgičanem tak žárlivým, že si na ni najal detektiva. Brit jí zahnul s kamarádkou a jediný Čech, s kterým kdy chodila, byl lakomej, až hrůza. Nepozval ji za ty dva měsíce, co spolu byli, snad ani na zmrzlinu. S žádným rodilým Američanem si nikdy nezačla, odpuzuje ji to jejich nabubřelý ego, sebevědomí až na půdu a skutek utek. No a teď je čerstvě rozešlá s jedním muzikantem. Utekla od něho sotva před měsícem. Chodil domů v noci, sjetej kdečím. Bylo to o život. Prostě: chlapů měla spoustu, ale vlastně žádná vážnější známost. S nikým nebyla dýl než půl roku. Přitom si ji čtyři z nich chtěli vzít a Němec a Mexičan se ji snažili zbouchnout, ale tomu se ubránila, od sedmnácti brala hormonální antikoncepci — ať už přiznaně, nebo tajně.

„Tohle rozhodnutí patří ženský,“ mudruje Klára. „Však je to žena, kdo to dítě odnosí, žena, kdo rodí a kojí. Tohle bych na chlapovi nenechala,“ směje se. A pak povídá, že si chce před založením rodiny ještě něco užít, chce cestovat a poznávat, a s kým bude žít, se uvidí. Momentálně má chlapů tak akorát po krk, což doprovodí příslušným gestem. No aspoň není ničím a nikým svázaná a může se svobodně rozhodovat. Na Princeton University dodělala postgraduál, a teď přemýšlí, co dál. Měla dost slušný výsledky, články v dobrejch časopisech, může si vybírat. V ČR se ale rozhodně zahrabat nechce, plánuje vyrazit někam na postdoc a pak se uvidí. Momentálně zvažuje tři místa, jedno je v Japonsku, to ji láká nejvíc. První odpověď na její CV, motivační dopis a doporučující dopisy byla povzbudivá, podle všeho má slušnou naději.

„Co je to ten postdok?“

„Post — doc. Pracovní místo pro mladý vědce, co dodělali doktorát. A co ty?“ obrací kartu Klára.

Vzápětí se dozvídá, že Marek hned po střední zakotvil u táty ve firmě, bydlí u rodičů. Však proč ne, táta stavěl dům jako dvougenerační a ségra se odstěhovala k příteli.

„Naši jsou rádi, že mě tam maj,“ směje se Mára. „A hlavně, že je tam teď se mnou Jola, to je moje holka — od podzima se mnou bydlí. Mamka se už děsně těší na vnoučata a taťka, myslim, taky.“ Jole je sice teprv dvacet, ale rodinnej typ. Teď je zrovna doma v Břeclavi, pomáhá ségře připravovat svatbu, tam je to vždycky veliký. „V srpnu jí to ségra oplatí,“ dodá Mára se širokým úsměvem.

Kam se poděly jeho plány a touhy z doby, kdy se znali? Tenkrát chtěl stavět vzducholodě. Dokázal o nich dlouho a vášnivě vyprávět, znal celou historii, zasvěceně hovořil o technickejch problémech. Měl plány na obnovu jejich výroby a společně snili, jak na jedné takové obletí svět.

Připomene mu to a Mára se směje: „No jo, jsem byl ucho, co?“ Ale Klára si to nemyslí. Naopak to, co říká dnes, je pro ni nudný. Nicméně i úlevný. Svítá jí naděje, že by se mohla zbavit myšlenek na něj, že by s ním přestala poměřovat všechny chlapy.

Připozdívá se. Slunce vrhá dlouhatánské stíny. Výrostci opile halekají.

„Zajímavý světlo,“ všimne si Klára.

„Jo, krásně ti ozařuje tvář. Jsi pořád moc hezká,“ řekne Marek upřímně, a Klára najednou neví, co na to říct. Raději si ucucne Frankovky, i když cítí, že jí stoupla do hlavy. Pozorují červánky. Je teplý, skoro letní večer. A jak tak hleděj do kraje, opře se Klára o Máru a on ji vezme kolem ramen jako kdysi. Položí mu hlavu na rameno.

„Je to zvláštní pocit, sedět tu po tolika letech,“ řekne. Obloze začíná dominovat měsíc a postupně se objevuje víc a víc hvězd. Výrostci odešli. Mára jí ukazuje souhvězdí a tiskne přitom tvář k její. Nechápe, že Klára nepozná ani Orion, a ona si užívá, že ji může v něčem poučit. Užívá si i jeho přítomnost. Známý neznámý muž — tak blízký, a přitom cizí.

Za chvíli už Klára na hvězdy nekouká. Zavřela oči, aby mohla lépe vnímat Markovu blízkost. Chtěla by ho? Asi ne. Ale hezky voní, krásně hřeje a ona se u něj cítí uvolněně. Ví, že tenhle muž jí neublíží.

„Znáš ten vtip, jak spolu sedí matfyzák a matfyzačka v parku?“ zeptá se Marek.

„Povídej.“

„Tak to spolu takhle sedí matfyzák a matfyzačka v parku na lavičce, vlahej večer — jako dneska — hvězdy svítěj, prostě romantika. A ona zašeptá: ,Myslíš taky na to, na co myslím já?‘

,Ano,‘ vzdychne on.

,Vážně? — A kolik ti to vyšlo?‘“ dovypráví Mára a sám se svému vtipu zasměje.

I Klára se směje. „A myslíš ty na to, na co myslím já?“

Marek se jí zahledí do očí, a pak, snad aby dokázal, že není matfyzák, ji políbí. Nejdřív krátce, zkusmo. A pak pořádně.

Takhle daleko se nikdy nedostali. Vodili se za ruce, držíval ji v pase, rty na rty, rty ve vlasech, na uchu, na krku. Ale doopravdy se nikdy nelíbali. Možná jim to oběma chybí. Po polibku na sebe pohlédnou, opilí vínem, vlahým večerem, nečekaným sledem událostí. Kolikrát za ty roky myslela na to, jaký by byl sex s Márou? Kolikrát litovala, že to spolu nikdy nezkusili? Tohle si prostě dlužej.

Akt je ve skutečnosti prostý. Navíc ji tlačí kamínky a jeho zřejmě taky. Nakonec je ráda, že už to skončilo, poslední minutu si nic jiného nepřála.

Po chvíli se do nich zakusuje zima. Mára ji galantně halí do saka, nabízí, jestli nechce jít k němu na návštěvu. Ne, to nechce.

Vracejí se k městu, řeč vázne.

„Tak pa, už to dojdu,“ řekne Klára kousek za nádražím.

„Nemám tě doprovodit?“

Ale Klára mu lípne pusu a zavrtí hlavou.

„Měj se. A ať ti to hezky vyjde — s tou tvojí Jolou. Ať jste spolu šťastný.“

„Dík.“

Klára odchází. Ví, že Mára stojí na místě a hledí za ní. Ještě jednou se otočí, zamává, a pak zrychlí krok. Hodiny na kostele sv. Bartoloměje ukazují za deset minut půlnoc, snad už budou rodiče spát. Jestli teď na něco opravdu nemá chuť, pak je to odpovídat na máminy otázky.

,Kruci!‘ Okno obýváku televizně bliká: ještě čučej. Klára se opatrně protáhne kolem domu, aby nepodráždila fotobuňku, a projde do zahrady. Jako před lety si vyleze na starou třešeň. Usadí se na oblíbenou větev a opře o kmen. Tady počká, než televize zhasne, a radši ještě chvíli. Zavře oči a poslouchá cvrčky. Ulicí projelo auto, naproti někdo hlasitě zavřel okno. Víno pomalu vyprchává.

,Jo, tenhle večer měl smysl,‘ hodnotí sama pro sebe. Konečně se zbaví myšlenek na Máru. Po dnešku ví, že s ním ji žádná budoucnost nečeká. Jednak má tu svou Jolu, a pak: stejně by se s ním nudila. Šedivý život v malém městě, nudný sex. Žádné zahraničí, výzvy ani zajímavé projekty. Je vyléčena: kapitola Mára se definitivně uzavřela.

Za zavřenými víčky si Klára projíždí, co vše mu říkala, co říkal Mára, co se dělo. A pak se najednou prudce narovná, oči se mimoděk doširoka otevřou. Došla jí jedna věc. Jak se rozešla s Ralfem a měla všech chlapů po krk, vysadila po dvanácti letech antikoncepci. Sakra! Sakra. Kdyby Márovi aspoň nevykládala, že tohle na chlapech nenechává. Kčertu! A to všechno kvůli tomu, že nepřišla Evule. Nezodpovědná, příšerná Evule!

Zatímco Klára v hlavě odvrhuje své nejbližší, dělá tlusté čáry a staví zdi, v jejím lůně spěchají myriády maličkých buněk všechny zdi bořit a blízkost velmi těsnou, ba možná nejtěsnější, vytvořit.

Ani neví, kdy okno obýváku zhaslo. Pomalu slézá ze stromu. Hodiny ukazují pár minut po půl jedné a Klára se najednou cítí hrozně unaveně. Ve schránce nachází dopis — pozvání z Kjótské univerzity. V tuhle chvíli však netouží než upadnout do spánku a na tehnle zpropadený večer zapomenout. Bude snít o Japonsku. Ještě pár týdnů.

diplom Psychologie

diplom Biologie

Vedete své děti k odvaze, nebo je pro vás bezpečnost nade vše a svým dětem říkáte: „hlavně neriskuj“?

— „Tak bábovka dneska nebude, nemáme vajíčka!“ prohlásí matka.

— „Já pro ty vajíčka dojdu,“ nabídne se dítě, prvňáček, a už se obléká.

Představme si dvě možné reakce:

1) — „No to zrovna, abys tady sám pobíhal po ulici. Ještě tě něco zajede.“

2) — „Príma, dík. Vem jich rovnou deset, tady máš peníze.“

Co je pro budoucí vývoj dítěte lepší? První reakce zaručí, že se dítěti nic nestane. Druhá reakce dítě posune na jeho cestě k samostatnosti a zodpovědnosti. Samozřejmě je nutné zvážit, jaká cesta do obchodu vede a jak je naše dítě schopné. Nicméně mám dojem, že řada rodičů dnes děti podceňuje.

Však si vzpomeňme, jak jsme jako malí nakupovali my. Běhali jsme pro to a ono, a cítili se přitom samostatní, důležití a potřební. Rodičům to pomohlo a my jsme ve svých i jejich očích zase trochu povyrostli. Podobně, jako když jsme vyzvedávali sourozence ve školce či školní družině, dávali na ně pozor či pomáhali s nějakými těžšími domácími pracemi. Kolik dnešních prvňáků, druháků, třeťáků či čtvrťáků plní takové úkoly?

Naši rodiče brali jako samozřejmost, že do obchodu skočíme, a že se taky v pořádku vrátíme. A pokud nás při tom měli potřebu vybavit nějakými radami, byla to sdělení typu: „Podívej se, jestli ty vajíčka nejsou nakřápnutý.“ / „Dobře si přepočítej, kolik ti paní prodavačka vrátí.“ Případně — když jsme běželi se džbánkem pro pivo: „Ne, abys cestou upíjel!“

Dnešním dětem zpravidla takovéto úkoly nesvěřujeme. (A to je zde možnost dříve nevídaná: kdykoli by se dostaly do úzkých, mohou nám zavolat!) Důvodů, proč to neděláme, je více, nicméně tím nejzásadnějším, domnívám se, je to, že se o své potomky strachujeme. Někdo se bojí aut, jiný toho, že se dítě ztratí, a další se obává gangu pedofilů, číhajících za rohem. Řada rodičů pak ani neví, čeho se bojí, ale při představě, že by nad dítětem na chvíli ztratili dohled, cítí prostě úzkost.

Tlačeni úzkostí bráníme svým dětem v nabývání samostatnosti a rozvoji zodpovědnosti. Ve výslednu dnes stejné samostatnosti, jakou měli dříve sedmiletí, často nedosahují ani děti o čtyři roky starší.

Kardinální ctnost

Odvaha jevůlí podstoupit riziko, něco překonat, mnohdy sám sebe. Opouštíme přitom obvykle své pohodlí, vystupujeme z komfortní zóny, aniž bychom dopředu věděli, jak do dopadne. Riskujeme bolest, zranění, zesměšnění, odsouzení a někdy i smrt. Motivací je nám přitom cíl: změnit věci k lepšímu, pomoci sobě či jiným, pomoci něčemu dobrému.

V naší křesťanské společnosti byly tradičně ceněny čtyři kardinální ctnosti: moudrost (prudentia), spravedlnost (iustitia), mírnost (temperantia) a statečnost (fortitudo).Kolem těchto základních ctností jsou pak seskupeny všechny další. Každá ctnost v sobě některou z těchto obsahuje. Statečnost/odvaha je tak součástí vytrvalosti, odolnosti, síly bojovat o to dobré, zasazovat se ve jménu spravedlnosti a dalších ctností.

Tradičně byla tedy statečnost ceněna a lidé, kteří prokázali její obzvláštní rozvinutí, bývali oslavováni coby hrdinové. Skutečnost, že se statečnost cenila, se odrážela také v tom, že k ní rodiče vedli své děti. Dnes, zdá se mi, ustupuje vedení k odvaze úzkostnému: „Hlavně, ať se ti nic nestane.“

Jenže i dnešín děti vyrostou, a skutečnost, zda se odmala cvičily v samostatnoti, zodpovědnosti za sebe sama, v překonávání překážek, odolnosti a statečnosti, se zúročí.

Odvaha je pro život stále cennou vlastností. Odvahu nepotřebujeme pouze pro hrdinské činy, ale i pro ty mnohem obyčejnější. Potřebujeme ji, abychom vyzkoušeli neznámé, abychom začali něco nového, abychom se nebáli chybovat, nesouhlasit, někoho se zastat, postavit se nespravedlnosti, čelit nejistotě… Abychom dokázali změnit zaměstnání, otevřít se nové lásce, napsat vlastní knihu, vyjádřit svůj názor, omluvit se… Odvaha nám pomáhá v životě věci neodkládat a dosahovat toho, co chceme. Odvážný člověk má v životě víc možností.

Obvykle obětujeme značné úsilí, abychom své děti naučili spoustu vědomostí a dovedností. Jenže nebudou-li mít odvahu, pak tyto vědomosti, dovednosti i talent a nadání nemusejí najít své uplatnění a mohou přijít vniveč.

A stále se domnívám, že odvaha by měla být oceňována i společensky. Odvážným náleží úcta, hrdinům obdiv. Však ve třídě, v níž jsou odvážní žáci a vysoký morální standard, se neuchytí šikana. Odvážní lidé se nenechají zastrašit a pomáhají svou činností očišťovat společnost od korupce, bránit principy demokracie, svobodu slova, rovnost před zákonem a další hodnoty.

Podkopávat, nebo rozvíjet

Děti se rodí s dispozicí k odvaze i strachu. Některé jsou přirozeně bojácnější, některé odvážnější, je zde i malý rozdíl mezi děvčaty a chlapci. Tyto dispozice se pak dále vyvíjejí a zrají. Maličké miminko se nebojí cizích lidí, a je obvykle spokojené, když se na něj usmíváte. A pak najednou, někdy mezi šestým a desátým měsícem, tento strach uzraje, a stojí dost odvahy ho překonat.

Podobně tomu je, když v batolecím věku uzraje emoce studu. I to je ochranná emoce, kterou potřebujeme. Ovšem potřebujeme ji ve vhodné míře. Přehnaný stud, podobně jako přílišný strach nám škodí. A tak se stud v pozdějším vývoji učíme zase překonávat.

Zda budou naše děti rozvíjet spíše svou bojácnost, nebo odvahu, záleží do značné míry na vedení a výchově. A ta zase na naturelu, přesvědčení, hodnotách a dalším přístupu nás rodičů a učitelů.

Chceme-li své děti vést k zodpovědnosti, samostatnosti, odvaze a statečnosti, můžeme jako rodiče začít třeba tím, že svého prvňáčka do obchodu pustíme. Nemyslím si přitom, že je třeba se strachu zbavovat. Strach je přirozená emoce, která má chránit nás a naše děti, a vyplatí se mu naslouchat. Můžeme svůj strach využít třeba k tomu, že s ním cestu dobře natrénujeme.

Zároveň je však na místě uvědomit si i to, že se v naší společnosti často bojíme příliš. Je to znát i na stoupajícím počtu diagnóz úzkostných poruch. Odborníci se přou, proč tomu tak je, teorií je řada. Pro účely našeho článku však ponechme důvody stranou, a vezměme to jako fakt. Pokud cítíte, že se to týká vás nebo někoho vám blízkého, mohu vás ujistit, že se s tím dá pracovat. Terapie začíná u zdravé životosprávy včetně dostatku spánku a odpočinku a práce se sebou samým. Vhodná je též psychoterapie, ve vážnějších případech farmakoterapie.

12 tipů k rozvíjení odvahy

— jděmepříkladem. Verba docent, exempla trahunt — slova vedou, příklady táhnou, říká známé přísloví. Pokud si doma denně stěžujeme, jak nás šéf přetěžuje, ale šéfovi samotnému to nikdy neřekneme, není to pro dítě vhodný příklad. Naopak pokud dítě vidí, že svou situaci aktivně řešíme, posílí to i jeho odvahu.

— Situacím, v nichž dítě cítí strach, se nevyhýbejme. Přistupujme k nim tak, že strach k životu patří aodvážnýnení ten, kdo strach nemá, ale ten, kdo jej překoná. Dobré jsou v tomto smyslu klasické pohádky. Prakticky v každé z nich se hrdina utkává s nebezpečenstvími, jež vzbuzují strach. Hrdina ale necouvne.

— Nebuďme příliš ochranitelští. Znám matky i otce, kteří se tak bojí, aby si dítě nenatlouklo, že jej na prolézačkách neustále přidržují. Tím ovšem zamezují dítěti, aby poznávalo své vlastní schopnosti a limity, aby přebíralo zodpovědnost za sebe sama. Až ho jednou přidržovat nebudou, bude vystaveno mnohem většímu riziku.

—Dovolmedětem dělat chyby. Chybami se člověk učí a žádná teorie ani zprostředkovaná zkušenost není tak silná jako ta vlastní. Samozřejmě, že to nemůžeme dělat u vážných nebezpečí — tam, kde hrozí, že se dítě vážným způsobem zraní či je ohrožen jeho život, musíme nebezpečí zažehnat. Ale pokud nedovolíte běhat svému dítěti s kopce, protože se bojte, že by mohlo spadnout a rozbít si koleno (znám takové maminky), je to škoda. Běhat s kopce je totiž „děsná zábava“, jak by řekly děti, a pár „rozbitých kolen“ k dětství tak nějak patří. A podobně i v přeneseném významu: i zde si děti potřebují občas tak trochu natlouct.

— Buďmetrpělivíadůvěřujmedětem.

— Učme děti hrdosti. Hrdost je opomíjená emoce a někdy dokonce bývá zaměňována za pýchu. Ale tady je ohromný rozdíl! Pýcha (jeden ze „sedmi smrtelných hříchů“) je zpupná, do sebe zahleděná a druhé pokořující. Hrdost je jiná. Je to vnitřní, velmi příjemný pocit, odměna za to, že jsme se zachovali správně. Klíčí z rodičovského (i učitelského) obdivu. I když se dítěti nezadaří dosáhnout svou odvahou úspěchu, může za ni sklidit náš obdiv. Zvnitřněný obdiv je hrdostí.

— Mluvmes dětmi o odvaze. Obdivujme hrdiny, oceňujme ty, kteří se zastali někoho jiného, vystoupili proti zlu apod. Zde je velký prostor k působení i pro učitele.Hodiny dějepisu (a nejen ony) poskytují mnoho příležitostí vyzdvihnout odvážné činy, vyprávět o osobnostech, které projevily obzvláštní statečnost. Hodiny občanské výchovy jsou pak jako stvořené pro všímání si hrdinů dnešních dní. Mimo hodiny si pak můžeme všímat žáků samotných. Oceňovat ty, kteří se zastanou kamaráda, pomůžou někomu v nouzi atd.

— Opatrně s lítostía soucitem. Postoj „Ty můj chudáčku!“ zbavuje děti odvahy, zintenzivňuje jejich utrpení, stahuje je do pasivity a bezmocnosti, brání samostatnosti.

— Děti častro zrcadlí naše strachy. Jsou velmi citlivé na naše emoce a poznají často i strach, který si sami neuvědomujeme. V psychoterapii se nám stává, že rodič přijde s tím, že se dítě něčeho bojí, a v průběhu práce přijdeme na to, že je to vlastně rodič, kdo se bojí. Ve chvíli kdy rodič přijme svůj strach, dítě se „jako zázrakem“ přestane bát.

— Pokusme se své strachy konstruktivně využít: trénujme přecházení, orientaci v prostoru, ptejme se dítěte, co by dělalo, kdyby se ztratilo.

— Trénujmesvé děti v odolnosti. To, co je pro jednoho něčím naprosto nemysitelným, nepřekonatelným, je pro jiného výzvou, a pro dalšího docela obyčejným úkolem. Například ona cesta do obchodu: Prvňáček nejspíš potřeboval trochu odvahy, ale pokud mu bylo umožněno onu odvahu projevit a výzvu přijmout, je pro něj o pár let později takový úkol obyčejnou rutinou. V deseti letech v pohodě vyřídí cestou z kroužku nákup podle seznamu. Pokud jsme ho ovšem pro vajíčka do bábovky nepustili (a podobně při dalších příležitostech), tak abychom ho ještě v deseti všude doprovázeli.

— Všeho moc škodí. Učme děti rozlišovat situace, kdy je odvaha bláznivá, riziko příliš velké, šance na úspěch nulová. Jakkoli je odvaha hodnotou, existují i jiné hodnoty a jedna hodnota by nikdy neměla zcela zastínit hodnoty jiné.

Celkově ovšem můžeme říci, že děti, jejichž odolnost a odvaha se mohla rozvíjet, se cítí sebevědomé, sebejisté, a mohou cílit na náročnější úkoly, zdolávat vyšší cíle. Pro samostatný život jsou rozhodně připravenější.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Rodina a škola 2020/02

Vychováváte své děti, aby takové byly?

Prioritou dnešních rodičů je rozvíjet potenciál dítěte, pokud možno na maximum. Již v předškolním věku se děti učí anglicky, začínají s hokejem, navštěvují Lidovou školu umění atd. A školáci pokračují, protože škola rozhodně nerozvíjí hudební, motorické ani výtvarné schopnosti tak, jak je možné. Ve výsledku pak odpoledne našich dětí vyplňují všeliké kroužky, tréninky a další seberozvojové aktivity.

Často upozorňuji na to, jak dnešním dětem chybí volná, neorganizovaná hra, pobyt a pohyb ve venkovním prostředí, dětská parta. Obyčejné aktivity, kterých měly děti vždycky dost a jen tak mimochodem, zatímco se dobře bavily, si trénovaly své sociální, motorické i sebeorganizační schopnosti, orientaci v čase i prostoru, zodpovědnost za sebe i za druhé.

V tomto článku se nad změnami v dnešní výchově, péči a vzdělávání zamyslím z jiného hlediska. Chci se podívat na vlastnosti, které u dětí rozvíjíme — ať už vědomě, či neuvědomovaně. Konkrétně se zaměřím na pět vlastností, jež bývaly tradičně považovány za ctnosti, avšak dnes jsou opomíjeny. Jde o skromnost, pokoru, vděčnost, trpělivost a odvahu.

Zejména skromnost, tradičně ceněná a rozvíjená v křesťanství (i různých dalších náboženstvích), je náboženstvím konzumu úmyslně haněna a pošlapávána. Pokora zase ustupuje rozvoji „sebevědomí“ dítěte. Rodiče chtějí, aby se jejich dítě prosadilo, aby se nespokojilo s málem. V cestě tomu stojí i trpělivost. Reklamy nás nabádají: „Chtěj víc a chtěj to hned!“ / „Neváhej, objednej, nečekej!“ Rodiče se bojí, aby skromné a trpělivé dítě nezaostávalo. Rozvoji odvahy pak zase stojí v cestě důraz na maximální bezpečnost.

Ono to ale není tak, že by skromný člověk chtěl zůstat bez vzdělání, pracovat u běžícího pásu a bydlet v chatrči. Není to tak, že pokorný by se shazoval a hrbil, a že odvážný by se bezhlavě vrhal do všech nebezpečí. Odvážný člověk se nenechá paralyzovat vlastním strachem, pokorný si uvědomuje i své slabší stránky a skromný se nesmyslně nehoní za nabýváním hmotných i nehmotných statků, neboť má jiné cíle, vyšší hodnoty. Zmíněné vlastnosti jsou podle mě stále ctnostmi, jež stojí za to rozvíjet.

I pokud bychom nebrali v potaz ctnosti samotné, a ponechali si za cíl toliko štěstí našich potomků, pak vězme, že lidé skromní, vděční, trpěliví a odvážní jsou v životě výrazně šťastnější, než lidé hamižní, nevděční, netrpěliví a přeopatrní. Podívejme se proto na jednotlivé ctnosti a jejich nabývání blíže.

SKROMNOST je u zásluhy to, co stíny na obraze: dávají mu hloubku a vznešenost.

Jean de La Bruyere

Skromný člověk méně podléhá tlaku reklamy a, řečeno s Frommem, není závislý na vlastnění (mít), a více si dovoluje žít (být). Neidentifikuje se tolik s tím, co má: Muž nepotřebuje vlastnit „pořádnej bourák“, aby si mohl sám sebe vážit. Žena je schopna vyjít ven bez mejkapu, šperků a módního oblečení. Skromný člověk je svobodnější a spokojenější.

Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází POKORA.

Šalomoun

Pokora je opakem pýchy. Pokorný člověk se zajímá více o druhé, nežli o sebe, a ačkoli si je vědom svých kvalit, nemyslí si, že by za ně měl být oslavován.

Zajímavé přitom je, že čím je člověk vzdělanější, tím bývá i pokornější. Výzkumem to potvrdila například kalifornská vědkyně Elizabeth Krumrei Mancuso, když nechala 1200 osob vyplnit baterii různých testů a dotazníků. Ukázalo se, že čím víc toho člověk ví, tím pokornější je. Příčinnost může být oboustranná: jednak čím víc toho víme, tím víc si uvědomujeme, co všechno nevíme. A také: pokud jsme pokorní, neuzavíráme se jiným názorům, jsme ochotnější k dalšímu studiu.

Rozvíjení pokory u našich dětí tak souvisí i se schopností kritického myšlení a může dětem pomáhat, aby nepodléhaly různým demagogiím, falešným zprávám, konspiračním teoriím apod.

A opět musím říci, že pokora přispívá i k tomu, abychom se cítili dobře. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem si to jasně uvědomila. Stalo se to poté, co se mě jedno z mých dětí zeptalo: „Maminko, chtěla bys být ze všech lidí nejsilnější, nebo nejchytřejší?“ První odpověď, která mě napadla, byla, že nejchytřejší. Jenže, když jsem si vzápětí představila, že by to tak opravdu bylo, zaplavil mě pocit osamocenosti a šílené zodpovědnosti — ne, to bych opravdu nechtěla. Jsem tak ráda, že jsou lidé chytřejší, než jsem já! Vědci, filozofové i další myslitelé. Jsem tak ráda, že jsou lidé, na které se mohu obrátit, když něco nevím! A podobně jsem ráda a užívám si i to, že jsou lidé silnější, šikovnější, na různé věci nadanější a v různých oborech vzdělanější.

Co je obtížné, zdolávám TRPĚLIVOSTÍ

Quintus Horatius Flaccus

Vzpomínám si ze svého dětství na spoustu „pročekaného“ času, a to nejen ve frontách na cokoli. Když jsme si my, dnes dávno dospělí, něco moc přáli, čekali jsme obvykle na narozeniny, na Vánoce, na vysvědčení. Čekali jsme a doufali. Nebo jsme si střádali do kasičky, počítali a těšili se. A když jsme se dočkali, to bylo! Dnešní děti mají vše hned. Rodiče by se styděli, kdyby potomek nevlastnil lyže, brusle či kolo odpovídající jeho věku, velikosti a dokonce i pohlaví.

Má to samozřejmě mnoho výhod, ale také své stinnější stránky. Čeho lehce nabýváme, obvykle si moc nevážíme, tolik o to nepečujeme. A i počáteční radost z dárku nebývá tak velká, pokud jí nepředcházelo období touhy a čekání. Dá se tedy říci, že děti, které mají všechno hned, o něco podstatného přicházejí.

Nelze být VDĚČNÝ a nešťastný zároveň

Anthony de Mello

Hřejivý pocit, který nás zaplaví, když něco dopadne tak, jak jsme doufali, když dostaneme milý dárek, když se náš blízký zotaví z těžké nemoci… Na rozdíl od skromnosti, pokory a trpělivosti není vděčnost toliko osobnostním rysem, ale primárně emocí. Přichází spontánně ve chvíli, kdy si uvědomíme si, že jsme příjemci dobra, že se nám dostává něčeho cenného — a to jen tak, aniž bychom se o to zasloužili. Svět se nám jeví dobrotivým. Někdy jsme až dojati a pláčeme.

Tuto příjemnou emoci ovšem různí lidé pociťují různě často, a zdaleka to nezávisí jen na tom, kolik dobrého se jim dostává, jako spíš na tom, nakolik si to kdo uvědomuje. Někdo je za své zdraví/rodiče/lásku/děti vděčný, jiný je považuje za samozřejmost.

Podle amerického psychologa Roberta Emmonse, autora knihy Thanks! (Díky!) je právě vděčnost klíčem k lidskému štěstí. Ukazuje se, že vděční lidé lépe spí, mají kvalitnější vztahy, jsou empatičtější a méně trpí stresem.

Jak na to

Otázkou samozřejmě je, jak tyto cenné vlastnosti můžeme u dětí rozvíjet.

Nejprve napíšu, že rozhodně ničeho nedosáhneme moralizováním, výčitkami aapelováním. Respektive: můžeme si tak vynutit vnější projevy, ale opravdové city se vynutit nedají. Tlačíme-li někoho (či sami sebe) do vděčnosti, je to podobné, jako když ho (se) tlačíme do lásky. Jsme-li urputní, vzbudíme city víceméně opačné: odpor, hněv či pohrdání.

Ze všeho nejdůležitější při rozvoji vlastností je náš vlastní příklad, tedy to, že my sami — ať už rodiče, či učitelé — jsme skromnými, pokornými, vděčnými a trpělivými. Důležité přitom ovšem je, aby dítě zároveň vnímalo, že jsme tak šťastní, že nás to vnitřně uspokojuje.

Můžeme též děti oceňovat za to, že jsou skromné a trpělivé, a vyžadovat to po nich. Neměli bychom to ovšem přehánět. Pokud totiž touhu dítěte po nějaké komoditě příliš frustrujeme, pokud jeho trpělivost příliš napínáme, sice se navenek může podřídit, ale uvnitř si umiňuje, že až vyroste, až jen to bude možné, odpírané si dopřeje více než vrchovatě. Stát se to může dokonce i tehdy, když dítě samo svou touhu potlačí a neuvědomuje si ji, případně ji přímo popírá: samo aktivně vyjadřuje pohrdání danou komoditou, činností či lidmi, kteří ji provozují. Jakmile se však bariéra prolomí a touha vytryskne, může být strhující. Okolí se pak nestíhá divit, protože dotyčný se chová přesně tak, jako lidé, které dříve odsuzoval, jimiž pohrdal.

Chybou ovšem může být i to, když rodiče od dítěte nic nevyžadují. Občas za mnou přijdou rodiče skromní, trpěliví a chápající, nešťastní z toho, jak neskromné, nevděčné, netrpělivé a věčně nespokojené jejich dítě je. Proč se pořád něčeho dožaduje? Proč si neváží toho, co má? Když se doptávám na to, jak jejich výchova a péče dosud vypadala, vychází zpravidla najevo velké sebeobětování rodičů. Dlouho dítěti dávali, co mu na očích viděli, snažili se okamžitě uspokojovat všechna jeho přání. Prostě své dítě rozmazlili.

Zaměření pozornosti

Rozvoji vděčnosti může napomáhat například vedení „deníku vděčnosti” — což jedna z metod pozitivní psychologie. Do deníku vděčnosti si jednoduše zapisujete, co se vám za ten den stalo hezkého. Mohou to přitom být docela obyčejné maličkosti: někdo se na vás usmál, pozorovali jste krásný západ slunce, kdosi vás pustil před sebe ve frontě u pokladny nebo na úřadě. Výzkumy opakovaně ukázaly, že lidé, kteří si tyto deníky vedou, se cítí po čase lépe než kontrolní skupina osob, které si nic nezapisují, a výrazně lépe než ti, kteří v rámci výzkumu zapisovali negativní zkušenosti.

Něco podobného můžeme dělat i se svými dětmi. Nemusí jít přímo o deník; o tom, co se nám přihodilo ten den hezkého, nebo na co se těšíme, si můžeme vzpomenout třeba v rámci rituálu před spaním. Učitelé pak mohou se žáky zavést hovor třeba na to, co hezkého je potkalo o víkendu, co je zaujalo na exkurzi. Mohou si všímat milých drobností.

Zároveň však chci upozornit i na to, že bychom se neměli vyhýbat ani negativnímu. I k negativním událostem, ke strachům a obavám je třeba stavět se čelem, a pokud o nich potřebuje naše dítě či žák mluvit, měli bychom jej vyslechnout.

Kdo četl pozorně, jistě si říká, kam se mi poděla odvaha. Vysvětlení je jednoduché: docela obyčejně se nevešla. Pokora, skromnost, vděčnost a trpělivost jsou vlastnosti úzce provázané, vzájemně se podporující. Kdo je skromný, bývá většinou i pokorný, vděčný a trpělivý. Odvaha je tomuto osobnostnímu balíčku vzdálenější, a tak, když jsem se rozhodovala, co vyjmout, zvolila jsem ji. Ale nebojte, posvítíme si na ni někdy příště.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Rodina a škola 2020/01

V listopadovém čísle Psychologie dnes vyšel rozsáhlý text o environmentálním žalu od šéfredaktora Matyáše Zrna. Jako psycholožka k němu mám několik doplnění. Tyto emoce (ať už jde o smutek z masivního vymírání biologických druhů, hněv kvůli hořící Amazonii, či lítost nad nedostatkem jarní vláhy) totiž trápí víc a víc lidí. A není divu.

„Každý víkend vyjíždíme z Prahy pryč. Ale když vidím ty štrůdly aut, ty betonové plochy kolem dálnice, ten všeobecný shon a nervozitu, ani nemám chuť žít. Pak konečně přijedem na chatu, já se snažím dát dohromady, ale místo toho vnímám, jak je to jiný. V zimě chybí sníh, jaro téměř zmizelo, ubývá motýlů i dalšího hmyzu. A do toho soused pálí odpadky. Cítím lítost, bezmoc, zoufalství.“

„Manželka říká, že bychom měli syna připravovat na gymnázium. Ale já vůbec nevím, jestli to má smysl. Když si představím ekologickou krizi, která nás čeká, tak si říkám, jestli naše děti nebudou potřebovat úplně jiné dovednosti. Pěstovat zeleninu? Uživit se divokými plody? Zacházet se zbraní? Fakt nevím.“

Kdo nestrká hlavu do písku, je zneklidněn. Neutěšený stav přírody a chmurné vyhlídky do budoucna dnes ovlivňují emoce i úvahy prakticky všech citlivých lidí. Některé vedou k minimalizování vlastní ekologické stopy, jiné do náruče Extinction Rebellion, další k dobrovolné bezdětnosti či dokonce k sebevražedným myšlenkám.

Unést tíhu informací o stavu světa a o tom, kam směřujeme, není vůbec snadné. Ráda bych se v tomto textu zaměřila na to, jak můžeme pomoci svým klientům, aby se dokázali postavit ekologickým hrozbám čelem, aniž by je to ničilo.

Agrese u popelnic

Předně chci říci, že smutekze stavu přírody, hněvna ty, co s tím nehodlají nic dělat, jakož i obavyz budoucnosti jsou normálníreakcí na to, co se děje. Nejde tedy o to jich jednoduše lidi zbavit. Důležité však je, a v tom bychom měli svým klientům pomáhat,aby intenzita těchtoemocíčlověka neničila, aby ho neuvrhla do deprese, nezpůsobila mu úzkostnou poruchu či ho nepřivedla k antisociálnímu chování. Překročit pomyslnou hranici mezi normalitou a patologií totiž není vůbec těžké. Obzvláště velmi zodpovědní lidé se sklonem k perfekcionismu pak mohou vytvořit ze života peklo sobě, a někdy i svým blízkým.

Povím vám o jednom mladém studentovi, říkejme mu třeba Petr. Od dětství býval Petr velmi citlivým, uzavřeným hochem, který rád trávil čas v přírodě anebo s knihou. Když v pubertě nahlédl, jak vážného drancování a znečišťování přírody se člověk dopouští, jak rychle mizí různé druhy i celé ekosystémy, velmi ho to vzalo. Dokonce přechodně upadl do stavů, které sice nebyly diagnostikovány, partně však šlo o mírnou až středně těžkou depresi. Když se jeho stav začal lepšit, vyrovnával se Petr s tíhou obav o přírodu mimo jiné pečlivým tříděním odpadu. Postupně k tomu přesvědčil i celou svou rodinu (dosud bydlel u rodičů). Neobešlo se to bez hádek, ale časem i rodiče a sestra začali třídit vedle plastů, papíru a skla i hliník a bioodpad.

Čím dokonaleji Petrova domácnost třídila, tím větším trnem v oku byly mladému muži kontejnery směsného odpadu před jejich panelovým domem, z nichž čouhaly papírové krabice, petlahve a další odpadky, jež tu rozhodně neměly co dělat. Když to bylo obzvláště okaté, Petr petlahev či krabici vytáhl a odnesl tam, kde měla být. Sousedce, která před jeho zraky vhodila do směsného odpadu, co neměla, se pokusil domluvit. Na souseda si u popelnic počkal. Jelikož si však dotyční nevzali Petrova slova patřičně k srdci, následovaly další konfrontace a ostrá slova z obou stran. V mladém muži sílil hněv a odhodlání, taktéž ovšem v ekologicky méně uvědomělých obyvatelích domu. Atmosféra v paneláku začala houstnout. Sousedé domlouvali Petrovým rodičům a ti se pokoušeli domluvit jemu. Hádky eskalovaly. Otec na syna křičel, matka plakala, sestra s Petrem přestala mluvit. Mladý muž psal sousedům vzkazy, vylepoval po domě plakáty a po nocích zoufale přebíral popelnice. Když verbální agrese jistého konfliktu přerostla v brachiální násilí, skončil náš mladý muž nedobrovolně hospitalizován v psychiatrické nemocnici.

Co s tím?

I pokud hranici normality nepřekročíme, můžeme se způsobit nemalé potíže, stačí být dostatečně důslednými a pečlivými. Prosté počítání ekologické stopy výrobků pak dokáže vytvořit nadlidský výkon třeba z obyčejného nákupu. Co s tím?

Matyáš Zrno píše: „… Jíš maso? Ne, jen čočku… Dobře, ale odkud je ta čočka? Nevozí se náhodou z Indie? A co máš na sobě? Oblečení z Číny? Ha! Muselo se přivézt přes půlku zeměkoule. To si totiž nevyberete…“

Na Matyášových slovech něco je. S jeho závěrem však nemohu souhlasit. Jsou volby lepší a volby horší. A o tom to je. Můžeme si vybírat a měli bychom si vybírat. Jen to nesmíme přehánět, protože důsledky tohoto přehánění nás dovedou, stejně jako Petra, na onu pomyslnou, nejlepšími úmysly dlážděnou, cestu do pekla.

Je třeba přijmout, že na nulu svou ekologickou stopu snížit nemůžeme. Ovšem to, že nebude nulová, neznamená, že je jedno, jaká bude.

Vím, že někteří kolegové pracují s environmentálními obavami svých klientů jednoduše: „To si nesmíte tak brát, to byste se z toho zbláznil. / Tak ty zprávy nečtěte. / No to bychom nemohli nic. / Helejte: lidi se vždycky něčeho báli…“ atd. Musím říct, že mě to mrzí. Přijde mi to krátkozraké a velmi ošemetné. Jde totiž o devalvaci problému, který klient vnímá, a o podporuobranných mechanismů popření a vytěsnění. Klientům se sice přechodně může ulevit, ale vytěsněné dále žije v nevědomí se všemi důsledky, které to přináší. A je zde ještě jedna rovina.

Vezmu to nejprve z trochu jiného konce: Když terapeuticky pracuji s páry, někdy narážíme na to, že on nebo ona navštěvuje zároveň individuální psychoterapii, v jejímž průběhu se stává dle slov partnera „příliš sobecký/á“. Často je ona přílišnost v očích stěžovatele, někdy se však zdá, že to není pouze jeho zorným úhlem. Současná mainstreamová psychologie a psychoterapie pochopitelně zrcadlí individualistické hodnoty naší společnosti.

Není to principiálně špatně, jen bych uvažovala o vhodné míře tohoto pohledu a přístupu. Jistě existují lidé, kteří se potřebují naučit myslet na sebe, chránit sami sebe. My lidé jsme však též sociální tvorové, žijeme ve vztazích, a šířeji vzato v prostředí, které na nás působí a které my sami zase ovlivňujeme. Nemůžeme vnímat klienta odtrženě od světa. Individualistická ideologie „každý je pánem svého života“ či „můžeš cokoli chceš“ již napáchala mnoho škod, nejen ve vztazích.

Nemyslím, že bychom měli svým klientům bránit v jejich individuálním štěstí. Nicméně jim můžeme pomoci vnímat i jiné možnosti, jež jsou uspokojivé a smysluplné. Asi tak, jako dítě, které vždy zhltlo každou sladkost samo, najednou pozná, jak hřejivý je to pocit, když se rozdělí. Namísto plného žaludku může vnímat vděk obdarovaného a hrdost rodiče, potažmo svou vlastní. Možná je to vlastně nakonec lepší? A třeba nakonec i toho sladkého zbylo dost?

Psychický stav jedince je nutné uvažovat v kontextu toho, co se dělo, děje a očekávaně bude dít kolem něj. Vždy je třeba klást si otázku: je problém v jedinci, který má problém se světem, nebo ve světě?

Kolega Aleš Borecký v jednom velmi hezkém článku kritizujícím individualistickou ideologii v psychologii napsal: „Ideologie, kde já je středem a  jediným zájmem psychologie, neslouží ani tak duši jako části společnosti a všemu, co umožňuje nechat nemocný svět běžet dál bez potřebných změn. Mainstream nás láká k víře v  předpoklad, že struktura společnosti je správná a máme se jí přizpůsobit. Jakékoli potíže s adaptací jsou pak problémem našeho já a  ti mentálně nepřizpůsobiví trpící v systému by se měli dostat do péče opravářů – psychologů.“

Z úzkosti o stav planety nemůžeme jednoduše udělat jednu z dalších fobií, a léčit ji.Viděno z širší perspektivy je totiž patologické si starosti nedělat.

Uvedu ještě několik citací z moudrého textu Boreckého:

— „Terapie jako součást společnosti má velkou spoluodpovědnost za to, jestli generujezralé jedince s  vlastními hodnotami a  postoji, nebo jen systému přizpůsobivé, kteří našli způsob, jak nějak přežít.“

—„Společnosti ve veřejné sféře chybějí schopní senzitivní a  inteligentní lidé, protože jsou schovaní v  terapii podle předané víry, že jen zde lze najít duši. Je tím vyklizen prostor pro psychopaty, jak dokládá pohled na větší část politické scény.“

—„Terapie vede často k  přizpůsobení, pouhému rozvíjení adaptivních schopností i  tam, kde má spíš být podpořeno vědomí neakceptovat neakceptovatelné. Terapie jako celek možná více učí, jak se přizpůsobovat, a  rozvíjí strategie zvládání a  „přijímání„ věcí bez jejich odmítání a  vystupování proti nim, což vůbec nemusí sloužit duši. Možná se však nepotřebujeme ani tolik uzdravitadaptací, jako spíšz  adaptace.“

—„Terapie by nemusela být „policejní stanicí„ sledující patologii jedince. Mohla by se svobodně ptát: Kdo je nemocný? Já, nebo svět? Respektive: Jak mě svět činí nemocným? Předpokladem by ale musela být odvaha dovolit přeměnu klientůsnažících se „vyléčit„ například z  toho, že je trápí stav přírody, na ekologické aktivisty a  ztratit je jako pacienty.“

—„Z  vnitřního dítětepotřebujícího uzdravit své emoce se potřebujeme stát dospělým, senzitivním občanem, který vnímá svět a  jeho sílu, krásu i  zranění, není k  němu lhostejný, nemá vůči němu moc iluzí, a  přesto o  něj bojuje a  nenechá ho padnout.“

Nezbláznit se z toho

Matyáš Zrno píše: „… i my sami můžeme pocítit svůj díl viny za to, že přispíváme ke změnám klimatu. Potíž je, že se tím dostanete dospirály sebeobviňování,ze které není úniku.“ Dovolím si nesouhlasit. To, že pociťujeme svůj díl viny, je namístě. Ekologická stopa nás všech v této společnosti je přílišná a je jen dobře, jsme-li si toho vědomi a cítíme se za to vinni. Do sebezničující spirály sebeobviňování to vést nemusí, a ani by nemělo. Zdravá míra pocitu vinynás nemá ničit, ale vést k tomu, abychom své chování napříště zlepšili, v tomto případě, abychom se chovali k přírodě šetrněji. Když své chování v rámci možností změníme, pocity viny by měly ustupovat. Pokud jsou pocity viny přílišné, neustupují, klient se třeba trápí tím, co už se stalo a odčinit se nedá, měli bychom mu pomoci, aby si dokázal odpustit. Svědomí nemá být kruté, a je-li kruté, je úlohou nás terapeutů ho mírnit. Podobně bychom měli svým klientům pomáhat i s dalšími přehnanými emocemi: příliš vekou úzkostí, zničujícím hněvem či příliš hlubokými smutky.

Kdyby byl někdo terapeuticky pracoval se studentem Petrem, mohlo se jeho ekologické úsilí rozvíjet, aniž by se přesmýklo do patologické formy. Terapeut by se ptal na Petrovy hodnoty, vedle přírody by se zajímal i o jeho vztahy s blízkými, o to, co očekává, že se stane, když bude jednat tak a tak. Zajímal by se o Petrovu osobnost z širšího pohledu. Ptal by se, co dělá pro sebe samého, jak relaxuje, co ho baví. Zajímal by se o jeho sny a zároveň jej kotvil v realitě.

Pokud je i s terapeutovou pomocí je zvládání úzkostných či depresivních stavů nad síly jedince, bývá na místě navrhnout vedle psychoterapeutické péče též návštěvu psychiatra a medikaci. Ta sice neřeší příčinu, nicméně dokáže výrazně ulevit od potíží. Což má velký smysl jak samo o sobě, tak i proto, že nabyté síly dodají energii k řešení oné příčiny.

Systém hodnot

Matyáš Zrno uvádí„stádia environmentálního žalu“. V textu to sice není uvedeno, jde ale de facto o fáze vyrovnávání se se smrtí, jak je popsala Elisabeth Kübler-Rossová ve známé knize On Death and Dying(O smrti a umírání) z roku 1969: popření — hněv — smlouvání — deprese — smíření.

Jistě zde můžeme hledat paralely, nicméně se domnívám, že není vhodné tento model jednoduše převzít. Už proto, že smrt je neodvratná a smířit se s ní je tedy žádoucí. Kácení deštných pralesů, masivní vymírání biologických druhů a tuny chemie sypané na lány řepky však nejsou něčím, s čím bychom se měli prostě smířit.

Pokusím se popsat, jak se ve svém prožívání posouvají lidé, kteří v terapii řeší, jak se postavit k tématu klimatické krize a ohrožení přírody, a jak se tím nenechat ničit. Nepůjde přímo o „stádia vyrovnávání se“, jako spíše o naznačení cesty.

Klienti, kteří s těmito otázkami přicházejí za psychologem, zpravidla prožívají silné negativní emoce: Žal nad tím, co se přírodě děje, úzkost a obavy z budoucnosti, hněv na energetickou politiku státu, na konkrétní politiky, na ty, kteří tolik létají, netřídí odpad atd. K tomu všemu pak přistupují pocity viny, že se oni sami nechovají i přírodě dost šetrně.

Všichni příchozí zpravidla nejprve potřebují hodně mluvit o tom, co prožívají, jak to vnímají, co je trápí. Už to, že o svých pocitech mluví, že mohou své emoce ventilovat, aniž by jim je někdo vymlouval, zlobil se na ně či je hodnotil, bývá úlevné.

Běžně se stává, že klient prožívá emoce smíšené, či že se jeho emoce v průběhu povídání proměňují. Pod hněvem se často objevuje strach — z ekologických uprchlíků, nepokojů, válek a hladu, ze všeho, co lze spolu s ekologickou a klimatickou krizí očekávat. Podívat se svému strachu do tváře není snadné, nicméně je to potřebné a cenné. Strach, stejně jako smutek, se pak často mění zase ve hněv, který už má ale jinou kvalitu. Zatímco ten původní měl blíže k bezmocnému vzteku, toto je spíše odhodlaný hněv, který člověka tolik neničí, a jehož energii lze dobře využít.

Po úvodní fázi, jež bývá obvykle ve znamení zjitřených emocí, se klienti začínají více soustředit na to, co pro „záchranu planety“ dělají, co by pro ni dělat mohli a co by chtěli.

Někteří lidé se rozhodnou nelétat a omezit jízdy autem, jiní kompostují, angažují se v místní komunitě nebo se věnují ekologické výchově a vzdělávání. To vše pomáhásnížit pocit bezmoci a frustrace.

Mluvíme o tom, na co přitom klienti narážejí. Mluvíme o jiných hodnotách, o systému jejich hodnot a o systému hodnot jejich blízkých. Každý máme své hodnoty nějak uspořádané v pomyslném žebříčku a často musíme volit, kterou z hodnot v dané chvíli upřednostníme.

Sama si vzpomínám na mnoho takových konfliktů. Třeba když jsem šla po městě: batole v šátku, dva předškoláčci za ruce. Na zádech velký, leč úplně plný batoh a do toho plastový obal od čehosi právě zkonzumovaného. Unavené děti to odmítaly nést, do batohu se to memohlo vejít a v okolí žádný tříděný odpad. Vzpomínám si na dilema: co s tím? Nakonec rozhodl stav dětí, které se začínaly vztekat, že nemají „celou ruku“. Začala jsem se bát, co se v okolí rušné vozovky může stát, hodnota proekologického chování narazila na hodnotu bezpečnosti dětí, a ta věc skončila v nejbližším koši.

Ochrana přírody musí být, stejně jako jakákoli jiná hodnota, posuzována s ohledem na hodnoty jiné. Optimum prostě neleží v extrémech, jednotlivé hodnoty je třeba vyvažovat a unést to, že ani hodnotu č. 1 nemůžeme upřednostnit vždy a všude. Musíme volit a nést za tyto volby zodpovědnost. Měli bychom se snažit být dobří a odpouštět si, ženejsme dokonalí.

Osobní cesta

Na základě osobních možností, schopností a preferencí se tak postupně začíná rýsovat osobní cesta každého jedince. Cesta aktivní a uvážená, jež člověku pomáhá unášet nejistou budoucnost. Řečeno s Václavem Havlem: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Další dovedností, kterou můžeme coby terapeuté lidem trpícím eko-tématy pomoci, je všímavost k pozitivnímvěcem. Většina lidí to umí: všímá si jak toho, co je dobré, tak toho, co dobré není. Jsou však i tací, jejichž pozornost je téměř výhradně zaměřena na to, co se nedaří, co je špatně. Zaměření pozornosti je do značné míry naučenou záležitostí a coby psychologové můžeme lidem pomáhat, aby viděli i to hezké. I v oblasti ochrany přírody se dějí pěkné věci. Je možné všímat si toho, co příroda umí a dokáže, vidět i ty kousky země, kam se navrací, vnímat lidi, kteří se chovají k přírodě šetrně. Pokud se stejně smýšlejícími lidmi člověk obklopí, může zažívat hřejivý pocit sounáležitosti.

No a když cítíme, že je toho na klienty moc, že je i přes naši pomoc neradostné prognózy a zprávy o stavu světa ničí, že se příliš trápí, můžeme jim navrhnout, aby ekologická témata nějaký čas přestali řešit. Aby se věnovali něčemu jinému, rozvíjeli jiné hodnoty, a k ekologii se vrátili ve chvíli, kdy se budou cítit dostatečně silní.

Nejen psychoterapie

Pro úplnost chci ještě dodat, že pomoc osobám trpícím environmentálním žalem a úzkostmi není jedinou rovinou, na níž se psychologové vztahují ke klimatické krizi. Na konferenci o psychologii a světovém zdraví, jež se konala v říjnu v Lisabonu, se tak vyjádřil i Arthur Evans, současný ředitel Americké psychologické společnosti.

Evans upozornil na to, že psychologie je široká disciplína: zahrnuje kognitivní psychology zkoumající, jak lidé uvažují, i behaviorální psychology, kteří studují, jak chování lidí změnit. Klimatická změna je z větší části způsobena právě lidským chováním. Proto by podle Evanse psychologie měla hrát roli v kampaních zvyšujících uvědomělost veřejnosti o tématu tak, aby k lidem promlouvaly skutečně účinně. Pouhé předávání vědeckých faktů, jak nám ukazuje dosavadní vývoj, není dostatečující k tomu, aby lidé měnili své chování dost rychle.

Čelní představitelé psychologických společností z více než 40 zemí na zmiňované konferenci podepsali prohlášení, v němž se zavázali použít svou odbornost v boji proti klimatické krizi a jejím dopadům.

Pavla Koucká

člákek vyšel v časopise Psychologie dnes v lednu 2020

odkazy:

https://psychologie.cz/zivy-krasny-nemocny-svet/

https://qz.com/1749577/psychologists-sign-pledge-to-address-climate-change/?fbclid=IwAR1_FcH2FOAOsgWb7hFcXAeJCC2RwPg7jROffgSl5KJ7RGHSIiyQT3l7nGg

Střídavá péče je dobrým řešením pro některé případy. Zoufalým pro jiné. Nezapomínejme, že je o dítě, nikoli o spravedlnost mezi rodiči.

Až do 18. století byly děti, stejně jako manželka, považovány víceméně za mužův majetek. Rozvody nebyly téměř ani myslitelné, bylo možno jen manželce předat rozlukový list a tím ji „zapudit“. Přelom v dějinách manželského práva nastal v roce 1783 patentem Josefa II, který definoval manželství jako občanskou smlouvu a uznával instituci rozvodu manželů od stolu i lože. Rozvody však byly stále vzácné.

Zpočátku byly děti svěřovány otcům, což se však postupně měnilo, nejprve tam, kde byl otec např. alkoholik, či u dětí malých. Ve století 20. v souvislosti s psychoanalýzou, jež zdůraznila důležitost matky v životě člověka, se karta obrátila: děti po rozvodu připadly primárně matce. Znovu měnit se situace začala koncem 20. století. „Hitem“ posledních let je střídavá péče, kdydítě vždy určitý čas s každým z rodičů. Nejčastěji jde o týden a týden, ale někdy je střídání i po dvou či více týdnech, nebo naopak kratší. Na Slovensku je například obvyklé, že dítěje dva dny u matky, dva dny u otce a tři dny u matky, další týden zase naopak.

Na první pohled je to rozumné, spravedlivé řešení: Když už se hroutí rodina, ať oběma rodičům zůstane možnost pečovat a vychovávat, ať mohou oba rozhodovat o důležitých okolnostech v životě dítěte atd. Z druhého rodiče, většinou otce, se tak nestává víkendový „strýček“, ale dále se může účinně angažovat ve výchově svého dítěte či dětí, být přirozeným vzorem. Přesto právě střídavá péče budí velké emoce, má své skalní zastánce i odpůrce. Proč?

Znám řadu rodin, v nichž střídavá péče bez větších potíží funguje. Problém je v tom, že bývá nařizována i v případech, kdy není vhodná. Mluvím zejména o konstelacích, kdy je mezi rodiči nenávist.

Dvě osobnosti dítěte

Situace, které mi pak klienti (tedy zejména klientky) líčí, je šílená. V průběhu předávání nadávky druhého rodiče, odmítnutí předat důležité informace, fyzické násilí. Zoufale brečící děti, které se mámy zuby nehty drží, a ta je předat musí, protože jinak by šlo o „maření úředního rozhodnutí“, a riskovala by i odebrání dítěte. Takováto předávání jsou pochopitelně traumatizující, tím více, že jsou opakovaná. A nejde jen o předávání.

Odpůrci střídavky často zmiňují dva domovy, dva pokojíčky, dvoje věci, dvoje hračky. Jako psycholožka však vidím ten nejzásadnější problém jinde. Měnící se fyzické prostředí děti většinou nemají problém zvládat. Však kolik rodin tráví všechny víkendy a prázdniny na chalupě, přičemž si to děti užívají? Problémem podle mě jsou dva výchovné přístupy, dvoje hodnoty, dvoje pravidla, dvojí přátelé… Jedí se jiná jídla, oceňuje se jiné chování, existují jiné rituály. Často je vše tak rozdílné! Někteří rodiče dokonce po převzetí dítě ihned celé převléknou.

Pokud se ty dva světy oddělí ještě hradbou mlčení: u mámy se nesmí mluvit o tátovi a u táty se nemluví o mámě, jsou dva světy odděleny takřka hermeticky. A u dítěte je pěstována v každém světě jiná osobnost: jsou na něm oceňovány jiné vlastnosti, vyžadováno jiné chování, vzpomínány jiné události. V jednom světě smí milovat mámu, v druhém tátu. To podle mě nahrává rozvoji disociativních poruch, teoreticky bychom mohli uvažovat až o mnohočetné poruše osobnosti.

Nechci říci, že střídavá péče je špatně, chci ovšem upozornit na to, že bývá nařizována i v případech, kdy pro dítě rozhodně není nejlepší volbou. V případech nenávisti mezi rodiči, tam, kde spolu rodiče nejsou schopni komunikovat, by soudy střídavou péči neměly nařizovat. Proč to tedy dělají? Jednak se v praxi těžko zjišťuje, jak to ve skutečnosti je, neboť rodič žádající střídavou péči často tvrdí, že vztah je dobrý a komunikace bezproblémová. A pak jako by se soudy bály „protivit se trendu“ nebo si snad mylně vykládají některé judikáty soudu Ústavního.

Nejčastěji bývá odkazováno na Ústavní nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, v němž se mj. píše, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.
Tato věta, často citovaná médii, bývá nešťastněvytržena z kontextu a interpretována tak, že má být standardněnařizována střídavá péče.

Pavlína Vondráčková přitom v časopise Právo a veřejná správa napsala o pár měsíců později: „…z této věty vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ale jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejněhluboký citový vztah.“ Dále, aby byla střídavá péče skutečně nejlepší možnou volbou pro dítě, je třeba, aby rodiče byli schopni odhlédnout od neshod a konfliktůve prospěch dítěte, kooperovat na výchově, přiměřeně spolu komunikovat… (článekJak to Ústavní soud myslel se střídavou péčí o dítě, časopis Právo a veřejná správa: 2014/11, str 66–68).

Vztah nad formou

Dále chci říci, že i tam, kde je vztah exmanželů relativně dobrý a komunikace přiměřená, bývá pro dítě nepřiměřenou zátěží docházka do dvou školských zařízení. Domnívám se, že přínos rovnoměrného kontaktu s oběma rodiči nemůže vyvážit stres z dvou kolektivů, kde ani do jednoho dítě nemůže přiměřeně zapadnout. Navíc výuka jde v každé škole trochu jiným tempem, a tak se takovým dětem běžně děje, že některou látku probírají zbytečně dvakrát, zatímco jinou ani jednou.

Způsobů péče o děti po rozvodu je víc: vedle svěření dítěte do péče jednoho z rodičů a střídavé péče je možnost mít například tzv. rozšířený styk, či mít dítě ve společné péči, v jejímž rámci se rodiče sami domlouvají, u koho dítě kdy bude, a soud neřeší ani alimenty.

Ze zkušeností musím říci, že pro prospívání dítěte je důležitější, jaký vztah spolu rodiče mají, než oficiální forma porozvodové péče. Tam, kde se rodiče vzájemně respektují a dokáží se spolu domlouvat, děti prospívají, ať už jsou v péči výhradní, společné či střídavé.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2019/1

Samostatnost