Pomerančový dort

Pavla Koucká

vyšlo v literárním čtvrtletníku Partonyma 2020 (Cesty ticha: války, mosty, demolice)

Čím budeme házet?“ zeptal se kovář.

Kamenem,“ odpověděl rohatý a chlupatý.

Kovář poodešel stranou, aby si našel nějaký šikovný kámen. A kouká – na zemi sedí černý holub! Kovář ho chytil do hrsti a obrátil se na čerta.

Házej, ty čerte čertovská!“

Čert se pevně rozkročil a vymrštil obrovský kámen skoro až do nebe. Celou hodinu trvalo, než kámen dopadl na zem!

A teď ty!“ Řehtali se čerti.

Kovář se rozkročil, rozpřáhl a hodil. Černý holub mu vyletěl z hrsti a stoupal do oblak výš a výš. Uběhla hodina, uběhla druhá — a nic. Zpátky už se nevrátil.

On vyhrál!“ divil se ten nejrohatější a nejchlupatější.

 

No to je zase hrdina! rozčiluju se v duchu. Tohle mě na českých pohádkách vážně rozčiluje, že hrdinové často vyhrajou nějakým podvodem. Co se tím děti učej!? To přece není správný!

Mami, čti!“

Aha, nejspíš jsem se tím rozhořčením odmlčela. Dobře. Teď už to dočíst musím.

K úvahám se vracím později, to už kluci spěj, Vincek svírá moji levou, Kryštof pravou ruku.

A usínám i já, když zaslechnu tiché ťuk ťuk, a za chvíli zase: ťuk ťuk.

Namáhavě vstávám, belhám se ke dveřím, pootvírám a mhouřím oči před agresivním světlem z chodby.

Dášenko, Andrejka moc prosí, jestli bys jí nepomohla s tím referátem…“

A proč mě Andrejka nepoprosí sama? Proč jí zase děláš posla!? chce se mi na muže osopit. Ale neosopím se, protože vím, že bych si vyslechla, jak mě Andrejka nechce obtěžovat, nebo že se mě Andrejka bojí. Házím na sebe župan a útrpně následuju muže za naší patnáctiletou. Nemá ani čárku. Co se týče sepisování čehokoli, to dítě se bohužel potatilo.

Škoda že není času víc, i by mě to bavilo: Typy krajiny. Mohli jsme k tomu dodat spoustu fotek z cest: města, pole, všeliká příroda; našla bych i lom, park, sjezdovku… Jenže když se o úkolu dozvím ve čtyři odpoledne, není šance. Přitom na to měla dva týdny! V tomhle je ostatně taky po Martinovi.

Diktuju Andree, co má psát, pak sama sedám za počítač a spokojuju se s tím, že ospalá slečna kýve na to, co vymyslím. Deset powerpointových oken se staženými obrázky, půlnoc a konec — dokonalý to holt nebude, mateřství mě naučilo dělat kompromisy.

V 7:00 začíná druhé dějství mého naštvání. Andrea totiž odmítla vstát! Deka přes hlavu a nezájem. Do školy nepůjde, bolí ji hlava. Pondělky jsou vždycky kritický. Minule pršelo, a to by slečně namokly tenisky. Áda z cukru. A táta jí to ochotně omlouvá… Nesouhlasím s Martinovou výchovou. Jenže co já — macecha — můžu?

Takže Áda celej den doma, sjíždí YouTube na tabletu, večer si píše s kámoškama. A já se ještě vracím v poledne domů, abych jí uvařila.

Ve středu se bolest hlavy plynule přesunula do břicha. Martin se z práce nemůže utrhnout, a tak s ní s Kryštofem za ruku a Vinckem v kočáře strávím tři hodiny po doktorech: praktička, chirurgie a ještě běžíme na sono – aby nikde nic nenašli.

A tak vypadá naše domácí klasika: Áda s mobilem v posteli, Martin v práci a já se u brambor tahám s Vinckem o škrábku, zatímco Kryštof kvičí, že teť hnet počebuje autodláhu!

Martine, tohle tý holce neprospívá,“ snažím se domluvit muži večer v posteli. „Neměl bys jí ty omluvenky psát. Jediný, co se naučí, je vyhejbat se problémům.“

Máš úplnou pravdu, Dášenko. Zítra do školy půjde, i kdyby tam měla dojít po čtyřech!“

No to jsem zvědavá.

Ale opravdu, zdá se, že se Martin pochlapil. Sice ji veze autem, ale: Andrea je ve škole!

Jenže večer se záhadná nemoc prudce zhoršuje. Slovo večeře ukotví Andreu v posteli, a zatímco sedíme u stolu, bytem se nesou její hlasité steny. Martin se na mě dívá jako čert. Že jsem něco říkala! Po sto padesátý si umiňuju, že se do výchovy tohohle dítěte nebudu motat.

Andrea dokáže být skvělá: společenská, usměvavá, empatická. Když má náladu, skvěle zabaví Kryštofa i Vincka. Jenže mnohem častějc ovládá celou rodinu svou slabostí a nenáladou. Všichni se kolem ní točíme, a to je úplně zvrácený, protože tu její slabost a vyhýbání se jakékoli zátěži jenom posilujem.

V pátek jde Andrea místo školy „čerpat sluníčko“ — v parku s kámoškou, která taky „čerpá sluníčko“.

Martine, cožpak to nevidíš?! — Ona je úplně normálně za školou!“

Je nemocná.“

Není nemocná.“

Bolela ji hlava.“

Martiné —„

Křivdíš jí.“

Já? Já že jí křivdím? To nemyslíš vážně!“ Tohle přepísknul.

Kdo vaří slečně obědy?“ křičím. „Kdo jí šije po nocích kostým? Kdo jí píše všechny eseje a referáty a učí se s ní francouzštinu!?“

Role macechy je hrozně těžká: spousta povinností, a žádný práva. Ale já to dám. Celou sobotu se držím: nic po Andree nechci, nic nekomentuju, do ničeho nevstupuju a plus mínus pohoda.

V neděli slavíme Vinckův svátek, přijde strejček a babičky. Andrea má od rána dobrou náladu, v přítomnosti galantního prastrýce a milujících babiček vždycky pookřeje. Přeju jí to a peču, hlavně kvůli ní, pomerančovej dort, po kterym se může utlouct. Vincíkovi je rok a na tom, jakej bude dort, mu houby záleží. Tak aspoň udělám radost jí.

Oslavence bohužel trápí rýma, v noci pořádně nespal a je protivnej až na půdu. Vařím a do toho peču a Vincek se mi věší na nohu a kňourá. Potřebuje pochovat. Jenže to bych neuvařila a neupekla. Martina jsem vyslala pro knedlík. Původně jsem měla v plánu uvařit hrníčkový, ale to už fakt nedám, vzhledem k Vinckově stavu musím ze svejch ambic slevit.

Ádo, prosím, pojď vzít na chvíli Vincka.“

Jóoo.“

Nic.

Ádo!“

No, co je?“ objeví se nakonec ve dveřích. V ruce natáčku a na hlavě hromadu dalších: „Teď nemůžu, připravuju se.“

Vzdychnu. „Tak prosím tě přijď, jakmile budeš moct.“

S dítětem na noze dodělávám rajskou, poslouchajíc ufňukané štkaní strouhám kůru z pomerančů a vymačkávám šťávu. Za Kryštofovy spíše kontraproduktivní asistence šlehám máslo s cukrem, pak do toho přidávám jedno po druhém vejce a přemýšlím, kde ta Áda vězí. Nejspíš se fénuje.

Sakra, kdo přenastavil troubu!? Kryštofe!“

Kryštof ječí, že to Vincek.

Taks mi to měl říct, když jsi ho viděl!“

Konečně se pouštím do toho nejlepšího: orange curd. Připravuju si vodní lázeň a šlehám v ní pomerančovou šťávu s vejci. Vincek se rozeštkal přímo srdceryvně, už je to na něj dlouhý. Možná by i potřeboval uspat. Kde je ta holka?

Nakonec odstavuju směs, beru ten uzlíček neštěstí do náruče a jdu si pro ni. Nacházím ji na posteli, s mobilem v ruce.

Andreo, slíbilas mi pomoc!“

Neslibovala jsem ni-ic,“ odpoví, aniž by vzhlédla od mobilu.

Tak tě o to prosím!“

Jo-o.“

A kdy?“

Ježiš, Dášo! Teď jsem se kvůli tobě překlepla! To je trapný!“

Rezignuju, odcházím. Ze zavřených dveří se nese kvílení nad tím strašným překlepem a mnou lomcuje vztek.

Tak já tady dělám kvůli ní složitej pitomej dort, a ona mi ani trochu, ani trošičku nepomůže! Ani bráchu nepochová. Zuřím. A nejhorší je, že to pak slízne Kryštof, na kterýho se osopím, když zakopnu o jeho dopravní veledílo. Kryštof brečí, Áda kvílí a to rozbrečí i Vincka v náručí. Sápe se mi na prsa. Teď už brečím i já.

Nakonec zalejzám do ložnice, aspoň malýho ukojím. Jen doufám, že se mi to podaří do deseti minut, protože to musím vyndat z trouby korpus.

Osm minut, Vincek už skoro spí.

Dr dr dr, bum tum!“ Bytem se rozduněla Andreina „hudba“ a Vincek sebou trhnul. Na tohle už se mi nedostává ani slov. To není holka, to je čertice.

Nemám absolutně žádnou chuť ten dort dodělávat. Respektive — nemám chuť ho dát Andree. Bejt to moje dítě, tak řeknu: Pomáhalas? Nepomáhala! Žádnej dort. Jenže s Andreou to nejde. Babičky by mě rozcupovaly na cimpr campr. Jako bych to viděla: odsuzující pohledy ke mně, soucitné k Andree. A Martin by mi určitě zase řekl, že jsem zlá, zase bychom se hádali.

No konečně: dítě spí, korpus naštěstí přežil. A už je tu i Martin.

Máš knedlík?“

Dva.“

Supr.“

Zbývá vmíchat zchladlý orange curd do změklého másla a cukru moučky. Toho cukru musím dát míň, jinak to bude šíleně sladký. A pak mě napadne, že část cukru můžu nahradit kokosovou moukou. Jo, to je nápad! Úplně mě to rozradostní.

Hotovo. Dort do lednice, připravit na stůl.

 

Nakonec jsem se stihla po obědě i na chvilku natáhnout, nádobí se ujal Martin s pomocníkem Kryštůfkem, hurá! Ve dvě přijdou babičky, to by se mohl Vincek akorát probudit.

 

Gratulace, dárečky, rozzářená dětská očička. A samozřejmě dáreček i pro Kryštůfka a Andrejku. Babičky. Úsměvy, výskot, tisíce pusinek. A pak zlatý hřeb dnešního odpoledne: dort.

Andrea se tak těší, že dokonce sama běží pro talířky a lžičky.

Andrejko, prosím tě, já ti musím říct, co se mi stalo,“ říkám a tvářím se smutně.

Představ si, že jsem si v tom zmatku spletla cukr moučku s kokosovou moukou. Je mi to hrozně líto.“

Andrein obličej se protahuje, ruka s talířkem klesá a z holky je uzlíček neštěstí.

A to nemůže ani malej kousek?“ smlouvá babička Zdenička.

Alergie je alergie, to nesmíš ani olíznout,“ poučuje strejček.

To by bylo hrozně nebezpečný, mohla by i umřít!“ přidá se babička Květa a doplní historku, jak jistý mladý muž kdesi v Americe dostal pusu od slečny, co jedla burákový máslo — na který on byl alergickej — a už mu nikdo nepomohl.

Rozděluju velké kousky. Dortu by prospělo ještě maličko ztuhnout, ale je to dobrota. „Ňam ňam,“ pomlaskává si Vincek. Pomlaskávají si i babičky, Kryštůfek chce přidat a Martin zapomněl, že chtěl hubnout. A já se cítím jako ten kovář, co vyhodil holuba namísto kamene, a přelstil tak čerta. Ne že bych byla na sebe hrdá, ale myslím, že mě tenhle typ pohádek přestal rozčilovat.