Zvířetice

Pavla Koucká

vyšlo ve vánoční příloze týdeníku Respekt, 2019

Ach jo, to je celá Evule! Klára se na setkání s ní tolik těšila, a ona si to v hlavě klidně přehodí o tejden. Po telefonu se sice dušuje, jak ji to mrzí, ale co je to platný, když ani není v Bakově. Deset let od maturity je Evule stejně nezodpovědná, jak ji Klára pamatuje.

Zastrčí mobil do kabelky a s povzdechem vykročí k řece. Rodičům oznámila, že přijde pozdě, pokud vůbec — měla v úmyslu si večer s kámoškou pořádně užít. Však se neviděly skoro pět let! Kolikrát Evu zvala, aby za ní přijela do Států, vloni už měla i letenky… Jenže Eva si pak klidně pochroumá koleno! V době, kdy měla sedět v letadle, ležela v nemocnici, a celý léto pak chodila o berlích.

Klára se posadí na břehu a hledí na Jizeru. Voda hází zlatavé odlesky. Hlavou se jí honí, co všechno chtěla s Evulí probrat. Hlavně se těšila, jak si pořádně postěžuje na chlapy. Po rozchodu s Ralfem to potřebuje jako sůl. Malovala si, že pak půjdou třeba tancovat a ona pro dnešek zapomene na všechny ty nepovedený vztahy. Ach jo.

Nahne se nad řeku, ponoří ruku a nechá líný proud olizovat prsty i dlaň. Voda je sametově hladká, teplá.

„Baf!“ kdosi ji málem shodil do řeky, a zároveň ji zachytil, aby nespadla. Vykřikla.

„Mára a Klára

jsou si souzený

Klára a Mára

navždy svázaný,“

recituje hlas za ní oblíbený popěvek někdejší 9.B a směje se od ucha k uchu. Mára. Její první, platonická láska. Zakoukali se do sebe v osmičce, spolu vypracovávali úkoly, spolu se smáli učitelům. Klára se taky usměje. Když s Márou courali podél řeky a drželi se za ruce, byl svět krásnej. Někdy s sebou Mára brával kytaru, a to pak sedávali na břehu, hleděli střídavě na vodu a jeden na druhýho, zpívali. Měl rád, když se smála a často ji rozesmíval: živelně, sladce, naivně, krásně.

„Co ty tu?“ ptá se ho.

„Se procházim.“ V očích mu hrajou jiskřičky.

„To vidim.“

„Se procházej se mnou.“

Klára pokrčí rameny, jakože proč ne.

„Mohli bychom zajít na Zvířetice.“

„Ok,“ opět pokrčí rameny Klára.

A tak jdou. Zvířetická zřícenina bylo oblíbený místo jejich někdejších procházek.

„Hele víš co?“ řekne Mára, když jsou na mostě. „Koukej chvíli na řeku, já jsem hnedka zpátky.“ A už je v trapu.

A tak je Klára zase sama. Ale už jí to tolik nevadí: Mára bude zpátky co nevidět a vlastně ho taky ráda vidí. Klára a Mára — navždy svázaný. Navždy tedy skončilo dost brzo, s koncem základky. Zatímco Mára šel na průmku, ona do Boleslavi na gympl, kde bylo tolik zajímavejch kluků, že na Máru postupně přestala mít čas i myšlenky. I když, Klára se ušklíbne — ne tak docela: Svým způsobem na něj totiž nikdy nepřestala myslet. Každýho kluka a každýho chlapa, o kterým začne trochu uvažovat, s ním poměřuje. „Je lepší, než Mára?“ ptala se sama sebe bezpočtukrát a mnohokrát ji také napadlo: ,Co když v tom srovnání nikdy nikdo neprojde?‘

Na řece pluje pár kachen a vysoko nad polem krouží poštolka. Po mostě si vykračuje parta výrostků: Holky a kluci, držej se kolem pasu, kluci holky jakoby strhávaj, holky výskaj. Kovová podlážka mostu připomíná síto, dírami je vidět dolů, což trochu dráždí závrať a odrostlé děti to svádí ke hře.

Mára je zpátky — s lahví Frankovky. Což tedy zrovna není typ vína, které by Klára vyhledávala, ale k dnešnímu večeru se vcelku hodí.

„Víš, že Zdeněk je po smrti? Bouračka, smetl je kamion,“ vypráví Marek. „V autě byli čtyři, nepřežil ani jeden…“

Klára kýve, nějak neví, co na to říct.

„Co Bětka?“

„Jo, Bětka, tu jsem potkal nedávno. Je zase v naději.“

„V naději?“

„No těhotná jako. Měla ňáký potraty, ale teď už to snad dopadne, je prej v sedmym měsíci, říkala.“

„Máš přehled.“

„To víš, dyť tu žiju.“

Ještě kousek do kopce, a před nimi Zvířetice v celé kráse. Vysoká věž a zbytky mohutných palácových zdí, kde kdysi bývalo nádvoří vysedává partička, co šla prve kolem. Upíjejí krabičák. Marek s Klárou míří na svoje místo. Vyškrabou se na jednu ze dvou nerozpadlých kleneb. Porostlé travou jsou vcelku pohodlným místem se super výhledem; svého času tu proseděli dlouhé hodiny. Mára otevře víno. ,Každý správný muž, má u sebe nůž,‘ napadne při té příležitosti Kláru a usměje se. Víno nic moc, ale to se dalo čekat.

„Jak vlastně žiješ? Prej si byla hodně po světě. V Americe nebo co, říkala Ivka.“

„Ále,“ mávne rukou Klára, jako by to nestálo za řeč. „Chlapi jsou všude stejný.“ Kdoví proč má potřebu vyzpovídat se ze svejch milostnejch trablů, zklamání a eskapád. Snad že se těšila, jak to probere s Evulí. A tak vypráví Márovi o Němci, kterej ji bil. O Mexičanovi, co ji notoricky podváděl a o životě s Belgičanem tak žárlivým, že si na ni najal detektiva. Brit jí zahnul s kamarádkou a jediný Čech, s kterým kdy chodila, byl lakomej, až hrůza. Nepozval ji za ty dva měsíce, co spolu byli, snad ani na zmrzlinu. S žádným rodilým Američanem si nikdy nezačla, odpuzuje ji to jejich nabubřelý ego, sebevědomí až na půdu a skutek utek. No a teď je čerstvě rozešlá s jedním muzikantem. Utekla od něho sotva před měsícem. Chodil domů v noci, sjetej kdečím. Bylo to o život. Prostě: chlapů měla spoustu, ale vlastně žádná vážnější známost. S nikým nebyla dýl než půl roku. Přitom si ji čtyři z nich chtěli vzít a Němec a Mexičan se ji snažili zbouchnout, ale tomu se ubránila, od sedmnácti brala hormonální antikoncepci — ať už přiznaně, nebo tajně.

„Tohle rozhodnutí patří ženský,“ mudruje Klára. „Však je to žena, kdo to dítě odnosí, žena, kdo rodí a kojí. Tohle bych na chlapovi nenechala,“ směje se. A pak povídá, že si chce před založením rodiny ještě něco užít, chce cestovat a poznávat, a s kým bude žít, se uvidí. Momentálně má chlapů tak akorát po krk, což doprovodí příslušným gestem. No aspoň není ničím a nikým svázaná a může se svobodně rozhodovat. Na Princeton University dodělala postgraduál, a teď přemýšlí, co dál. Měla dost slušný výsledky, články v dobrejch časopisech, může si vybírat. V ČR se ale rozhodně zahrabat nechce, plánuje vyrazit někam na postdoc a pak se uvidí. Momentálně zvažuje tři místa, jedno je v Japonsku, to ji láká nejvíc. První odpověď na její CV, motivační dopis a doporučující dopisy byla povzbudivá, podle všeho má slušnou naději.

„Co je to ten postdok?“

„Post — doc. Pracovní místo pro mladý vědce, co dodělali doktorát. A co ty?“ obrací kartu Klára.

Vzápětí se dozvídá, že Marek hned po střední zakotvil u táty ve firmě, bydlí u rodičů. Však proč ne, táta stavěl dům jako dvougenerační a ségra se odstěhovala k příteli.

„Naši jsou rádi, že mě tam maj,“ směje se Mára. „A hlavně, že je tam teď se mnou Jola, to je moje holka — od podzima se mnou bydlí. Mamka se už děsně těší na vnoučata a taťka, myslim, taky.“ Jole je sice teprv dvacet, ale rodinnej typ. Teď je zrovna doma v Břeclavi, pomáhá ségře připravovat svatbu, tam je to vždycky veliký. „V srpnu jí to ségra oplatí,“ dodá Mára se širokým úsměvem.

Kam se poděly jeho plány a touhy z doby, kdy se znali? Tenkrát chtěl stavět vzducholodě. Dokázal o nich dlouho a vášnivě vyprávět, znal celou historii, zasvěceně hovořil o technickejch problémech. Měl plány na obnovu jejich výroby a společně snili, jak na jedné takové obletí svět.

Připomene mu to a Mára se směje: „No jo, jsem byl ucho, co?“ Ale Klára si to nemyslí. Naopak to, co říká dnes, je pro ni nudný. Nicméně i úlevný. Svítá jí naděje, že by se mohla zbavit myšlenek na něj, že by s ním přestala poměřovat všechny chlapy.

Připozdívá se. Slunce vrhá dlouhatánské stíny. Výrostci opile halekají.

„Zajímavý světlo,“ všimne si Klára.

„Jo, krásně ti ozařuje tvář. Jsi pořád moc hezká,“ řekne Marek upřímně, a Klára najednou neví, co na to říct. Raději si ucucne Frankovky, i když cítí, že jí stoupla do hlavy. Pozorují červánky. Je teplý, skoro letní večer. A jak tak hleděj do kraje, opře se Klára o Máru a on ji vezme kolem ramen jako kdysi. Položí mu hlavu na rameno.

„Je to zvláštní pocit, sedět tu po tolika letech,“ řekne. Obloze začíná dominovat měsíc a postupně se objevuje víc a víc hvězd. Výrostci odešli. Mára jí ukazuje souhvězdí a tiskne přitom tvář k její. Nechápe, že Klára nepozná ani Orion, a ona si užívá, že ji může v něčem poučit. Užívá si i jeho přítomnost. Známý neznámý muž — tak blízký, a přitom cizí.

Za chvíli už Klára na hvězdy nekouká. Zavřela oči, aby mohla lépe vnímat Markovu blízkost. Chtěla by ho? Asi ne. Ale hezky voní, krásně hřeje a ona se u něj cítí uvolněně. Ví, že tenhle muž jí neublíží.

„Znáš ten vtip, jak spolu sedí matfyzák a matfyzačka v parku?“ zeptá se Marek.

„Povídej.“

„Tak to spolu takhle sedí matfyzák a matfyzačka v parku na lavičce, vlahej večer — jako dneska — hvězdy svítěj, prostě romantika. A ona zašeptá: ,Myslíš taky na to, na co myslím já?‘

,Ano,‘ vzdychne on.

,Vážně? — A kolik ti to vyšlo?‘“ dovypráví Mára a sám se svému vtipu zasměje.

I Klára se směje. „A myslíš ty na to, na co myslím já?“

Marek se jí zahledí do očí, a pak, snad aby dokázal, že není matfyzák, ji políbí. Nejdřív krátce, zkusmo. A pak pořádně.

Takhle daleko se nikdy nedostali. Vodili se za ruce, držíval ji v pase, rty na rty, rty ve vlasech, na uchu, na krku. Ale doopravdy se nikdy nelíbali. Možná jim to oběma chybí. Po polibku na sebe pohlédnou, opilí vínem, vlahým večerem, nečekaným sledem událostí. Kolikrát za ty roky myslela na to, jaký by byl sex s Márou? Kolikrát litovala, že to spolu nikdy nezkusili? Tohle si prostě dlužej.

Akt je ve skutečnosti prostý. Navíc ji tlačí kamínky a jeho zřejmě taky. Nakonec je ráda, že už to skončilo, poslední minutu si nic jiného nepřála.

Po chvíli se do nich zakusuje zima. Mára ji galantně halí do saka, nabízí, jestli nechce jít k němu na návštěvu. Ne, to nechce.

Vracejí se k městu, řeč vázne.

„Tak pa, už to dojdu,“ řekne Klára kousek za nádražím.

„Nemám tě doprovodit?“

Ale Klára mu lípne pusu a zavrtí hlavou.

„Měj se. A ať ti to hezky vyjde — s tou tvojí Jolou. Ať jste spolu šťastný.“

„Dík.“

Klára odchází. Ví, že Mára stojí na místě a hledí za ní. Ještě jednou se otočí, zamává, a pak zrychlí krok. Hodiny na kostele sv. Bartoloměje ukazují za deset minut půlnoc, snad už budou rodiče spát. Jestli teď na něco opravdu nemá chuť, pak je to odpovídat na máminy otázky.

,Kruci!‘ Okno obýváku televizně bliká: ještě čučej. Klára se opatrně protáhne kolem domu, aby nepodráždila fotobuňku, a projde do zahrady. Jako před lety si vyleze na starou třešeň. Usadí se na oblíbenou větev a opře o kmen. Tady počká, než televize zhasne, a radši ještě chvíli. Zavře oči a poslouchá cvrčky. Ulicí projelo auto, naproti někdo hlasitě zavřel okno. Víno pomalu vyprchává.

,Jo, tenhle večer měl smysl,‘ hodnotí sama pro sebe. Konečně se zbaví myšlenek na Máru. Po dnešku ví, že s ním ji žádná budoucnost nečeká. Jednak má tu svou Jolu, a pak: stejně by se s ním nudila. Šedivý život v malém městě, nudný sex. Žádné zahraničí, výzvy ani zajímavé projekty. Je vyléčena: kapitola Mára se definitivně uzavřela.

Za zavřenými víčky si Klára projíždí, co vše mu říkala, co říkal Mára, co se dělo. A pak se najednou prudce narovná, oči se mimoděk doširoka otevřou. Došla jí jedna věc. Jak se rozešla s Ralfem a měla všech chlapů po krk, vysadila po dvanácti letech antikoncepci. Sakra! Sakra. Kdyby Márovi aspoň nevykládala, že tohle na chlapech nenechává. Kčertu! A to všechno kvůli tomu, že nepřišla Evule. Nezodpovědná, příšerná Evule!

Zatímco Klára v hlavě odvrhuje své nejbližší, dělá tlusté čáry a staví zdi, v jejím lůně spěchají myriády maličkých buněk všechny zdi bořit a blízkost velmi těsnou, ba možná nejtěsnější, vytvořit.

Ani neví, kdy okno obýváku zhaslo. Pomalu slézá ze stromu. Hodiny ukazují pár minut po půl jedné a Klára se najednou cítí hrozně unaveně. Ve schránce nachází dopis — pozvání z Kjótské univerzity. V tuhle chvíli však netouží než upadnout do spánku a na tehnle zpropadený večer zapomenout. Bude snít o Japonsku. Ještě pár týdnů.