Archiv pro měsíc: Duben 2017

Zdravé vztahy mezi sourozenci

Jako rodiče si obvykle přejeme, a někdy vyloženě toužíme po tom, aby se naše děti měly rády, aby na sebe nežárlily. Jak toho ovšem máme docílit?

– „Nečekala jsem, že mojí největší starostí bude po narození mladšího syna uchránit ho před starším.“

– „Zpočátku to bylo dobrý, ale jakmile David pochopil, že mimino u nás zůstane, začal být nesnesitelný. Rozkazuje nám, když není po jeho, tak se vzteká. Půl dne prokňourá a co uměl, zapomněl.“

– „Holky si – obě – neustále stěžujou, že mám radši tu druhou. Ve všem viděj důkazy a mě už to vyčerpává.“

– „Moje děti se nikdy nehádaly, žárlivost u nás neexistovala. Ale od chvíle, kdy vyletěly z hnízda, spolu prakticky nemají vztah. Samy od sebe si ani nezavolají. Je mi to líto a nerozumím tomu.“

Rodiče se se mě občas ptají, jaký věkový odstup mezi sourozenci zvolit, aby na sebe nežárlili. Já jim však nezačnu udílet rady, nechám je více povídat. Zajímá mě, jak to u nich v rodině vypadá. Nechávám je vyprávět o sobě samých i o dítěti či dětech, které již mají. Naslouchám jejich očekáváním a zkušenostem s vlastními bratry a sestrami, a ono z toho začíná něco krystalizovat.

Obecně je to totiž sice tak, že žárlivost se lépe zabydluje u sourozenců věkově blízkých, ti si však zároveň obvykle i lépe vyhrají a jejich vztah může být bližší. Jak se to podaří, záleží na různých okolnostech: na povaze dětí i jejich rodičů, na životním stylu, hodnotách a zázemí rodiny. Na tom, jakou pomoc s výchovou a péčí „primární pečující osoba“ – tedy nejčastěji matka – má. Zdaleka nejdůležitější ovšem je přístup rodičů. Co k němu mohu říci? Jak můžeme my rodiče pracovat na tom, abychom žárlivost mezi dětmi zmírnili?

Okolo narození

Dítě bychom měli na příchod sourozence připravit, a to i pokud je tak malé, že ještě nemluví. Zpravidla děti více rozumí, než jsou schopny samy říci. I docela malému batoleti může máma třeba položit ruku na břicho a povědět: „Tam je miminko. Na podzim se narodí.“ Staršímu dítěti se pak vyplatí povídat i o tom, co ho s bratříčkem či sestřičkou bude čekat. Líčit bychom to měli realisticky. Tedy nikoli v růžových barvách („Uvidíš, jak to bude príma, budete si spolu hrát…“), ale ani v černých: („Jen si tu zoologickou užij, až se bráška narodí, nebudeme moci takhle výletovat.“). Takovouto prevenci podcenili rodiče v prvních dvou citovaných připadech.

V druhém z nich navíc došlo k tomu, že starší syn nastupoval měsíc po narození mladšího do školky. To je obecně náročná souhra událostí. Jednotlivé zátěže se totiž sčítají, a někdy až násobí. Rozhodně se tedy vyplatí myslet na to, aby se v období okolo narození mladšího sourozence nepřidalo staršímu nic dalšího náročného.

Kdykoli poté

Podporujme sounáležitost svých dětí. Vytvářejme prostředí pro společné činnosti, hry a někdy i mírné „lumpačiny“ – právě při nich se sourozenci nejlépe spojí. Naopak nevyhlašujme soutěže a své děti nesrovnávejme. Máloco uškodí vztahu sourozenců tolik jako: „Vem si příklad z bráchy.“ / „Podívej se na svou sestru, ta už to má dávno hotové!“

Nesnažme se o spravedlnost. Tohle zní na první pohled paradoxně, ale je to tak. Čím víc se o spravedlnost snažíme, tím víc upoutáváme pozornost dětí na jemné rozdíly. A ty vždy budou! Z namazaných chlebů je vždy jeden větší, jeden namazaný tlustěji, někomu ho podáme jako první… Navíc děti stejně nestojí o to, abychom je měli „rádi oba/všechny stejně“. Stojí o výlučný vztah se svými rodiči. Viz třetí citace z úvodu.

Smiřme se se žárlivostí

Žárlivost je přirozená emoce. Pochopit to někdy rodičům pomáhá malá imaginace, ve zkratce naznačím. Budu mluvit k ženám, ale stejně se to dá použít i vzhledem k mužům: „Představte si, že váš muž jednou přijde domů, a s úsměvem vám sdělí: ,Miláčku, víš, jsi tak úžasná a tak moc mě to s tebou baví, že jsem se rozhodl pořídit si ještě jednu ženu… Stěžovala sis, jak jsi sama, tak teď budeš mít společnici, s kterou budeš moci všechno sdílet, spoustu věcí budete dělat spolu… A pak se nová žena skutečně objeví, a nejen váš muž, ale všichni okolo jsou z ní celí paf. Nosí jí dárky a cukrují, jak je úžasná, ačkoli oproti vám skoro nic neumí… Co cítíte?“

Samozřejmě, druhá žena či další muž není to samé, co sourozenec pro dítě, nicméně: určité paralely zde najít lze.

Své emoce si nevymýšlíme, nemáme je schválně, nemůžeme je vůlí přeměnit. Nezbývá, než je přijímat. Změnit můžeme své chování, nikoli to, co cítíme. K žárlícím sourozencům se tedy vyplatí přístup: „Nemusíš ho/ji mít rád/a, ale nesmíš mu/jí ubližovat.“ Pokud totiž emoce dětí netolerujeme, zakazujeme je či se z nich hroutíme, děti se naučí je potlačovat. Je to však na úkor jejich vztahu k sourozenci. Setkávám se občas s dětmi, které „na sebe nikdy nežárlily“. Otázkou je, co je v nich potlačené. Aby to nakonec nedopadlo jako v rodině, o níž vypovídá poslední z citací.

Ještě chci upozornit na to, že při narození sourozence se dítě nepotkává s žárlivostí v životě poprvé. Zpravidla již dříve dochází k tomu, že výlučný vztah s matkou narušuje otec. Primární objekt lásky, tedy zpravidla máma, věnuje pozornost a lásku svému muži, dítě vidí, jak se s ním objímá, jak si povídají – a žárlí. A táta zase žárlí, když se máma na jeho úkor věnuje dítěti.

Chování matky i otce v tomto trojúhelníku je důležité. Právě zde se dítě smiřuje s tím, že není středem světa, což je sice bolestné, ale pro život důležité a mj. mu to pomáhá zvládnout příchod sourozenců. Chování otce je zde vzorem, jak přistupovat k vlastní žárlivosti: zvládne si táta říci o to, co mu náleží, aniž by křičel, obviňoval nebo vyhrožoval?

Pokud se nám rodičům podaří uvolnit se vzhledem k sourozenecké žárlivosti, přijímat ji a nehroutit se z ní, vztahu svých dětí tím obvykle prospějeme. Když totiž dovolíme svým dětem, a také sobě samým, prožívat i negativní emoce, zpravidla tím prospějeme emocím pozitivním.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2017/2

Jak jsem hledala školu pro své dítě

Co je pro vás ve výběru školy důležité? Metody výuky? Vybavení? Vzdálenost? Povím vám náš příběh.

Tak moje holčička půjde do školy. Zvláštní pocit. Přijde mi, jako by to bylo včera, co se narodila… „Dojetí je hezká věc, ale kam vlastně půjde?“ ptám se sama sebe. Kdyby měla naše spádová škola dobrou pověst, neřešila bych to. Slyšela jsem na ni však samé stížnosti.

Hledím na mapu a ve vzdálenosti 1,5 km od našeho bydliště maluju pomyslné kolečko – chci, aby děti chodily pěšky. V rámci kolečka pak vypisuju všechny základní školy, vyhledávám si jejich webové stránky. Pročítám charakteristiky škol, vzdělávací programy, možnosti kroužků ad. Kombinuji s informacemi z hřišť, dávám váhu vzdálenosti a poklidnosti cesty. Několik škol se pak rozhoduji navštívit.

Spádová: Když mi už třetí člověk radí, abych sem své dítě nedávala, začínám se ptát proč. Nikdo to však nedokáže srozumitelně vysvětlit, nějak se to prostě traduje. Nejkonkrétnější vysvětlení zní: „Hele, řeknu ti to takhle: zdejší ředitel se prý bojí žen – čili celého učitelského sboru. Čili nic neřeší.“ Rozhoduji se, že to prozkoumám.

Den otevřených dveří: zvoním. Nic. Minutu čekám a zvoním podruhé. Zase nic. Nespletla jsem se? Kontroluji datum. Opravdu ne – zvoním tedy potřetí, a prst na zvonku držím pěkně dlouho. Konečně: „Co chcete?“ ptá se nevlídný hlas. „Je den otevřených dveří, tak jsem se přišla podívat – “. „Crrrr“ zazvoní mi neznámý a já se ocitám ve škole. Nikde nikdo. Ani žádná informační tabule, prostě nic. A tak začínám bloudit školou – až dobloudím k ředitelně. Z ředitele táhnou cigarety a neochota. Vše mi prý řeknou učitelky, on má dost své práce. „Ne ne, mám otázky, které mi můžete zodpovědět jen vy,“ nenechám se odbýt. Zajímá mě filozofie školy, její směřování. Pan ředitel odpovídá se zjevnou nechutí, plete svobodné školy s waldorfskými. Rozhoduju se hovor ukončit. Ještě poslední otázka: „Ráda bych věděla, zda máte nějakou představu o tom, proč má vaše škola tak špatnou pověst?“ – „To je písková mafie!“ vyhrkne ředitel. „Mafie?“ nerozumím. Nakonec se ukazuje, že měl pan ředitel na mysli šeptandu. Rozhodně odmítl připustit jakýkoli reálný základ „těchto pomluv“. To mi to stačí. Přestávám trápit ředitele a jdu se podívat do třídy, mluvím s jakousi mladou učitelkou a pár žáky. Ti můj dojem ze školy trochu opravují. Nicméně: pokud to jen trochu půjde, tak sem ne.

Svobodná: Nejslavnější škola v našem okolí. Hodně jsem o ní slyšela, většinou chválu. Zdejší ředitel je velmi ochotný, ihned odepisuje a nabízí termíny setkání.

Spolu se mnou přicházejí ještě dvě další maminky. Brát dítě se prý nehodí – což jsem pochopila poté, co nám věnuje soukromou, skoro hodinovou přednášku. Hovoří o tom, jak se u nich učí: o sloučení předmětů, o učení v souvislostech. Zní to logicky a hezky se to poslouchá. Zaujal mě ředitelův postřeh o šikaně: pravidelně se prý v posledních letech setkává s kyberšikanou mezi děvčaty. Začíná to prakticky pravidelně ve čtvrté třídě, stylem „módní policie“: Holčičky si všímají, co která nosí a hledají důvody k vysmívání. Pak se jdeme podívat do výuky: 1. třída, vzadu v učebně patýrko a hernička, moc hezké. Děti čtou a píšou a mladá, příjemná učitelka je přitom obchází a individuálně se jim věnuje. Jediným stínem je, že velká část třídy neudrží na úkolu pozornost: děti koukají z okna, šeptají si. Nicméně dojem, který si odnáším, je dobrý.

Zdravá: Zaměřují se tu prý na zdravou stravu, pohyb, ale i zdravé vztahy a zdravý životní styl. Paní ředitelka si se mnou bez problémů sjednává schůzku. Mám sice jen hodinu času, než budu muset utíkat do práce, jde se mnou ale i kamarádka, kdyžtak mi to dovypráví.

Asi třičtvrtě hodiny povídáme v ředitelně, zjišťujeme, co nás zajímá. Pak se jdeme podívat do výuky: učitelka pár let před důchodem a ještě o něco starší asistenka. Nejdřív paní učitelka žáky psychicky vydírá: „No ale to já nemůžu učit, když vy takhle hlučíte. Ne ne, to vám nic nepovím…“ trochu mi to připomíná kohosi, kdo mě učil před zhruba třemi desítkami let. Žáci jsou však tiší, nikdo nemluví, jen se kdosi hrabal v tašce. Po deseti minutách musím odcházet, paní učitelka se přes morální apely k výuce ještě nedostala. Nicméně mi těch deset minut stačilo, abych učinila rozhodnutí: sem se hlásit nebudeme.

Cestou z práce nacházím tři nepřijaté hovory od kamarádky, zážitek byl nejspíš silný. A byl. Po mém odchodu totiž paní učitelka zadala žákům drobný úkol, za jehož splnění slíbila lákavou odměnu: barevná sklíčka. Jenže co se nestalo: úkol splnili skoro všichni. Les rukou hlásích se o odměnu paní učitelku vykolejil: „No to se mi ale nemůžete hlásit všichni! Já nemám tolik sklíček. Jak to mám podle vás asi udělat!?“ Nakonec ta paní učitelka vymyslela, ať ji žáci zkusí „ukřičet“ (!). „Paní učitelko! / Já! / Tady!“ halasí třída. Učitelka s asistentkou na sebe bezradně hledí, krčí rameny. Nakonec se obě otáčejí k dětem zády. Děti ještě chvíli halasí, pak se utišují. Nato se obě ženy před tabulí konečně otočí zpátky ke třídě, a paní učitelka má k dětem proslov o tom, že by se měly stydět. Sklíčko nedostane nikdo. Kamarádka je v šoku a já též. Nadnáším, že by to skoro měla vědět paní ředitelka.

Fakultní: Máme ji blízko, doporučenou vícekrát. Den otevřených dveří se nám hodí, jdeme s dcerkou. Po vstupu se zapisujeme, a ujímají se nás žáci devátých tříd. Ochotně odpovídají na naše otázky, provádějí nás po škole. Jejich nadšení pro školu je nakažlivé. V celé škole panuje vstřícná, příjemná atmosféra. Učitelé i žáci na chodbách se většinou usmívají. Ředitelka mluví rozumně. Co mě však nejvíc nadchlo, byla hodina, do níž jsme se podívaly. Paní učitelce je cca padesát a je zjevně milovanou autoritou. Na pořadu je zrovna výuka čtení a paní učitelka vymyslela hru: žáci si hrají na učitele. Jeden po druhém přichází před tabuli s kartou, na níž má napsané slovo. Vyvolá někoho, kdo má slovo přečíst a na krátkou dobu zvedne svou kartu. Hra má spád, dcerka se nadšeně zapojuje: vždy mi hned šeptá, co přečetla. A vtažena jsem i já: když jeden chlepeček vyvolává „paní v zeleném“ – srdce se mi rozbuší: snad to stihnu přečíst, dospělým se ukazuje karta jen krátce. Uf! Stihla. Ostatně všichni nakonec uspěli. Když ne napoprvé, ponoukla paní učitelka učitele před tabulí, aby kartičku držel o chvilku dýl, případně, když se ani pak vyvolanému žákovi nedařilo, nastoupili „marťánci“ – hláskování. Odcházíme nadšené.

Vybrat, ale nepřebrat

Ale proč to všechno píšu: my, v Praze žijící, máme velké možnosti výběru. Ve své poradně se však setkávám se spoustou rodičů, kteří „přebrali“. Jsou nespokojení, ač vozí své děti do vybrané „dobré školy“, „výjimečné školy“, či dokonce „vysněné školy“. Ať už je to škola waldorfská, montessori, s dobrou výukou jazyků, či preferovanou kombinací metod výuky čtení, psaní a matematiky. Často slýchám například: „Nechtěli jsme ho dát do obyčejné školy, od pěti let četl – nudil by se tam.“

Chápu, proč tito rodiče volili, jak volili. Většinou i skutečně zvolili dobrou školu. Má to však jeden háček: ta škola je daleko, a dovážení zatěžuje celou rodinu. A dětem chybí kamarádi, s nimiž by mohli docela obyčejně chodit ven či se bez problémů navštěvovat.

I já jsem zjišťovala, jak se kde vyučuje čtení, psaní, počítání. Důležitější, než samotné metody mi však přišlo, jak se k tomu ředitelé stavěli. Mezi slovy a větami mi krystalizovaly názory a osobnost ředitele, osobnosti a vřelost učitelek. Zajímalo mě, jak kde pracují se šikanou, zda mají školního psychologa. Co dělají děti v družině. S Doubravkou jsme nasávaly atmosféru ve škole, ptaly se samotných dětí.

Než naše putování po školách začalo, nevěřila jsem, že si za hodinu či dvě udělám obrázek. Překvapilo mě, jak rychle a jak plasticky se jednotlivé školy vykreslily.

Škola, kam nás nakonec vzali, je docela obyčejná. Je ale blízko, má rozumné vedení a hodné paní učitelky. A dcerka, ačkoli četla, psala a počítala na úrovni druhé třídy, ještě než šla do první, se tam nenudí. Čím to? Ptala jsem se, a Doubravka mi vysvětlila: „Já se tam maminko nenudim, já se totiž kamarádim.“

Ještě minimálně na prvním stupni základní školy mi nepřijde nijak zvlášť podstatné, kolik učiva dítě vstřebá. Ale to, jak se vyvíjí jeho osobnost. Důležitý je způsob přístupu k problémům, učení spolupráci i samostatnosti, flexibilitě i cílevědomosti. Realistické sebevědomí a příznivé sebepřijetí. Vhodný vztah k autoritám, prostor pro navazování a udržování přátelských vztahů.

Třeba vás, milí rodiče, něco z mých názorů a zkušeností oslovilo. V každém případě vám přeji, ať se vaše děti ve své škole dobře cítí a dobře vyvíjejí.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Rodina a škola: duben 2017