Jako rodiče si obvykle přejeme, a někdy vyloženě toužíme po tom, aby se naše děti měly rády, aby na sebe nežárlily. Jak toho ovšem máme docílit?

– „Nečekala jsem, že mojí největší starostí bude po narození mladšího syna uchránit ho před starším.“

– „Zpočátku to bylo dobrý, ale jakmile David pochopil, že mimino u nás zůstane, začal být nesnesitelný. Rozkazuje nám, když není po jeho, tak se vzteká. Půl dne prokňourá a co uměl, zapomněl.“

– „Holky si – obě – neustále stěžujou, že mám radši tu druhou. Ve všem viděj důkazy a mě už to vyčerpává.“

– „Moje děti se nikdy nehádaly, žárlivost u nás neexistovala. Ale od chvíle, kdy vyletěly z hnízda, spolu prakticky nemají vztah. Samy od sebe si ani nezavolají. Je mi to líto a nerozumím tomu.“

Rodiče se se mě občas ptají, jaký věkový odstup mezi sourozenci zvolit, aby na sebe nežárlili. Já jim však nezačnu udílet rady, nechám je více povídat. Zajímá mě, jak to u nich v rodině vypadá. Nechávám je vyprávět o sobě samých i o dítěti či dětech, které již mají. Naslouchám jejich očekáváním a zkušenostem s vlastními bratry a sestrami, a ono z toho začíná něco krystalizovat.

Obecně je to totiž sice tak, že žárlivost se lépe zabydluje u sourozenců věkově blízkých, ti si však zároveň obvykle i lépe vyhrají a jejich vztah může být bližší. Jak se to podaří, záleží na různých okolnostech: na povaze dětí i jejich rodičů, na životním stylu, hodnotách a zázemí rodiny. Na tom, jakou pomoc s výchovou a péčí „primární pečující osoba“ – tedy nejčastěji matka – má. Zdaleka nejdůležitější ovšem je přístup rodičů. Co k němu mohu říci? Jak můžeme my rodiče pracovat na tom, abychom žárlivost mezi dětmi zmírnili?

Okolo narození

Dítě bychom měli na příchod sourozence připravit, a to i pokud je tak malé, že ještě nemluví. Zpravidla děti více rozumí, než jsou schopny samy říci. I docela malému batoleti může máma třeba položit ruku na břicho a povědět: „Tam je miminko. Na podzim se narodí.“ Staršímu dítěti se pak vyplatí povídat i o tom, co ho s bratříčkem či sestřičkou bude čekat. Líčit bychom to měli realisticky. Tedy nikoli v růžových barvách („Uvidíš, jak to bude príma, budete si spolu hrát…“), ale ani v černých: („Jen si tu zoologickou užij, až se bráška narodí, nebudeme moci takhle výletovat.“). Takovouto prevenci podcenili rodiče v prvních dvou citovaných připadech.

V druhém z nich navíc došlo k tomu, že starší syn nastupoval měsíc po narození mladšího do školky. To je obecně náročná souhra událostí. Jednotlivé zátěže se totiž sčítají, a někdy až násobí. Rozhodně se tedy vyplatí myslet na to, aby se v období okolo narození mladšího sourozence nepřidalo staršímu nic dalšího náročného.

Kdykoli poté

Podporujme sounáležitost svých dětí. Vytvářejme prostředí pro společné činnosti, hry a někdy i mírné „lumpačiny“ – právě při nich se sourozenci nejlépe spojí. Naopak nevyhlašujme soutěže a své děti nesrovnávejme. Máloco uškodí vztahu sourozenců tolik jako: „Vem si příklad z bráchy.“ / „Podívej se na svou sestru, ta už to má dávno hotové!“

Nesnažme se o spravedlnost. Tohle zní na první pohled paradoxně, ale je to tak. Čím víc se o spravedlnost snažíme, tím víc upoutáváme pozornost dětí na jemné rozdíly. A ty vždy budou! Z namazaných chlebů je vždy jeden větší, jeden namazaný tlustěji, někomu ho podáme jako první… Navíc děti stejně nestojí o to, abychom je měli „rádi oba/všechny stejně“. Stojí o výlučný vztah se svými rodiči. Viz třetí citace z úvodu.

Smiřme se se žárlivostí

Žárlivost je přirozená emoce. Pochopit to někdy rodičům pomáhá malá imaginace, ve zkratce naznačím. Budu mluvit k ženám, ale stejně se to dá použít i vzhledem k mužům: „Představte si, že váš muž jednou přijde domů, a s úsměvem vám sdělí: ,Miláčku, víš, jsi tak úžasná a tak moc mě to s tebou baví, že jsem se rozhodl pořídit si ještě jednu ženu… Stěžovala sis, jak jsi sama, tak teď budeš mít společnici, s kterou budeš moci všechno sdílet, spoustu věcí budete dělat spolu…‘ A pak se nová žena skutečně objeví, a nejen váš muž, ale všichni okolo jsou z ní celí paf. Nosí jí dárky a cukrují, jak je úžasná, ačkoli oproti vám skoro nic neumí… Co cítíte?“

Samozřejmě, druhá žena či další muž není to samé, co sourozenec pro dítě, nicméně: určité paralely zde najít lze.

Své emoce si nevymýšlíme, nemáme je schválně, nemůžeme je vůlí přeměnit. Nezbývá, než je přijímat. Změnit můžeme své chování, nikoli to, co cítíme. K žárlícím sourozencům se tedy vyplatí přístup: „Nemusíš ho/ji mít rád/a, ale nesmíš mu/jí ubližovat.“ Pokud totiž emoce dětí netolerujeme, zakazujeme je či se z nich hroutíme, děti se naučí je potlačovat. Je to však na úkor jejich vztahu k sourozenci. Setkávám se občas s dětmi, které „na sebe nikdy nežárlily“. Otázkou je, co je v nich potlačené. Aby to nakonec nedopadlo jako v rodině, o níž vypovídá poslední z citací.

Ještě chci upozornit na to, že při narození sourozence se dítě nepotkává s žárlivostí v životě poprvé. Zpravidla již dříve dochází k tomu, že výlučný vztah s matkou narušuje otec. Primární objekt lásky, tedy zpravidla máma, věnuje pozornost a lásku svému muži, dítě vidí, jak se s ním objímá, jak si povídají – a žárlí. A táta zase žárlí, když se máma na jeho úkor věnuje dítěti.

Chování matky i otce v tomto trojúhelníku je důležité. Právě zde se dítě smiřuje s tím, že není středem světa, což je sice bolestné, ale pro život důležité a mj. mu to pomáhá zvládnout příchod sourozenců. Chování otce je zde vzorem, jak přistupovat k vlastní žárlivosti: zvládne si táta říci o to, co mu náleží, aniž by křičel, obviňoval nebo vyhrožoval?

Pokud se nám rodičům podaří uvolnit se vzhledem k sourozenecké žárlivosti, přijímat ji a nehroutit se z ní, vztahu svých dětí tím obvykle prospějeme. Když totiž dovolíme svým dětem, a také sobě samým, prožívat i negativní emoce, zpravidla tím prospějeme emocím pozitivním.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2017/2