Postřehy z XVII. mezinárodního kongresu AIFREF*, Praha 18.–20. května 2017

Problémy, s nimiž se dnešní děti setkávají, jsou v něčem stejné, jako řešili generaci dvě zpátky jejich rodiče a prarodiče. Z druhé strany ale mají dnešní děti potíže dříve neznámé. Liší se dostupné technologie, přístup k informacím, přístup rodičů, učitelů a dalších vychovatelů, liší se ideály společnosti. Abychom byli rodičům a dalším o mladou generaci pečujícím osobám dobrými průvodci, je vhodné tyto změny reflektovat.

S rodiči pracuji v rámci své soukromé praxe i v jednom azylovém domě pro matky s dětmi. Dělám besedy a semináře pro pěstouny, ve školkách a rodinných centrech. Uvítala jsem proto možnost zúčastnit se kongresu AIFREF* s názvem Kvalita života dnešního dítěte.

Psychologové, sociologové, pedagogové i odborníci na sociální práci z mnoha zemí světa se zde zamýšleli nad tím, co nejvíce ovlivňuje životy dnešních dětí, a co můžeme dělat, abychom je zlepšili. Podělím se o některé poznatky a nápady, které mě zaujaly.

Tlak na sebe a na dítě: příliš málo, nebo moc

„V České republice považujeme za hlavní problémy malou stabilitu rodiny, obrovské životní tempo, orientaci na výkon, nová média a jejich integraci do rodinného života.“ shrnula Lenka Šulová z katedry psychologie FF UK a prezidentka kongresu.

Zajímavé mi pak prišlo už to, že stejně, jako se problémy dětí a potažmo rodin (neboť dítě nelze uvažovat bez rodiny) štěpí v mé praxi, rozštěpily se i kongresové příspěvky. Bud se týkaly rodin zapojených do výkonnostního běhu dnešní společnosti, nebo rodin, které z něj vypadly. Obojí s sebou přináší problémy.

Část příspěvků (a diskusí) se věnovala rodinám, v nichž péče o dítě nebývá dostatečná a rodiče nejsou svým dětem následováníhodným vzorem. Probírala se problematika práce s ohroženou rodinou, problematika pěstounské péče, zapojení ohrožených rodin do většinové společnosti. To, jak můžeme působit na rodiče či samotné děti.

Na druhé straně se pak odborníci věnovali problematice rodin většinových, jež jsou dnes obecně vzato příliš výkonově zaměřené a přilliš ambiciózní. Probírala se rizika moderních technologií, internet, tátové a mámy pracující na druhé straně zeměkoule, než žije zbytek rodiny.

Velký prostor dostaly moderní technologie. Řečníci představivali výsledky odborných studií, i svá pozorování konkrétních dětí a rodičů v konkrétních situacích. Zaujalo mě například pozorování Jeana-Pierra Pourtoise, prezidenta AIFREF. Vyprávěl, jak pozoroval jedhoho japonského otce s miminkem: Miminko v kočárku začalo plakat a otec znervózněl, zdálo se že neví, co dělat. Po chvíli bezdradnosti mu pustil na mobilu jakousi animovanou pohádku. Nezabralo to, a tak telefonoval manželce, která se snažila dítě zklidnit přes Skype. Miminko však plakalo dál… Až po pocitově velmi dlouhé době odložil ten táta telefon, vzal své dítě docela obyčejně do náruče, a ono přestalo plakat. Ano, moderními technologie vskutuku ovlivňují způsob našeho uvažování i chování, dokonce tak intenzivně, až utlumí i přirozené instinkty.

Pozoruji kolem sebe podobné, i když ne až tak vyhrocené chování. Dokonce se i sama u sebe se občas zarazím. Třeba když si řeknu (poté, co zakopnu, převrhnu hrnek či něco podobného): „Ctrl Z – sakra, ono to nefunguje!“ A to jsem vyrůstala v době bez internetu a bez běžného užívání počítačů.

„Moderní technologie jsou zároveň přínosné, a zároveň ohrožující. Je třeba se s nimi učit zacházet tak, abychom využívali pozitiva a vyhýbali se negativům,“ shrnula Odette Lescarret z univerzity v Nimes.

Vzdělání

Hodně se probírala otázka vzdělávání a jeho širšího kontextu. Právě zde je totiž velký potenciál, prostor, kde lze na děti i rodiče působit. Zaujaly mě dvě myšlenky již zmíněného Jeana-Pierra Pourtoise:

– Vzdělání můžeme rozvíjet jak kvalitativním, tak kvantitativním způsobem. A právě kvantitativní způsob je dnes tak dominantní, že utlačuje přístup kvalitativní.

– Dětem bez ambicí – těm, které plánují být po vzoru svých rodičů nezaměstnanými – může pomoci škola. Posláním školy je nejen naučit děti číst, psát a tak dál. Posláním školy je též naučit dítě snít o svém budoucím povolání. O povolání, které je bude naplňovat, a které bude i prospěšné společnosti.

Na střet vzdělání s kulturou upozornila Odette Lescarret: „V jedné studii jsme sledovali korejské ženy, které získaly ve Francii doktorát, a pak se vrátily zpátky do Jižní Koreje. Zde však své vzdělání neuplatnily, zůstaly v domácnosti a pro všechny to bylo velmi frustrující. Širší rodina nebyla spokojená s výchovou, již tyto ženy poskytovaly svým dětem a ženy samotné propadaly depresím.“

Poselství kongresu

Poselství kongresu vnímám též v dialogu lidí různých profesí, výzkumníků, teoretiků i lidí z praxe a v následném komplexnějším zamýšlení se nad jednotlivými tématy. Nahlédnout realitu totiž může být skrze prizma ideálů překvapivě obtížné. Tato skutečnost jasně vyplynula například z příspěvku Ireny Sobotkové z katedry psychologie FF UP. Sobotková hovořila o pěstounské péči a o tom, že jsme u nás po revoluci přejali britský model, jenž vyzdvihuje potřebu kontaktů dítěte se svými biologickými rodiči. Jenže ač je to teoreticky hezký ideál, z hloubkových rozhovorů s lidmi, kteří u nás dlouhodobou pěstounskou péčí prošli, vyplynulo něco docela jiného. Ukázalo se, že kontakt s biologickými rodiči pro ně byl více než co jiného stresující. Jiný výzkum z Velké Británie vyčíslil podobný výsledek: 90 % z dětí v pěstounské péči zde mělo kontakt se svými zploditeli, ale pouze pro 6 % z nich byl tento kontakt neproblematický a nezatěžující. „Zjištění nejsou v souladu s propagovaným trendem, že biologická rodina je nezastupitelná v životě dítěte umístěného v pěstounské péči,“ shrnula Sobotková. „To, že dítě potřebuje znát svůj původ, své kořeny, neznamená, že má potřebu přímého kontaktu s rodiči. Kontakt s biologickými rodiči není dobrý sám o sobě. K tomu, aby byl pro dítě dobrý, musí být splněny určité předpoklady.“

Jediné, čeho se mi na kongrese nedostávalo, bylo hlubší zamyšlení nad úzkostností dnešních rodičů, nad vymizením dětské party a volného pohybu dětí ve venkovním prostředí, v přírodě. Celkově jsem však slyšela mnoho podnětného a velmi příjemná byla i sama přítomnost spousty vzdělaných a rozumných lidí, odborníků ve svých oborech, mezi lidmi, kteří uvažují o budoucnosti a pracují na tom, aby byla pro všechny příjemnější.

Zakončím dvěma citacemi:

„Budoucnost je v dětech, tedy v rodinách: Důvod, proč se tady setkáváme, je, že se všichni zajímáme o budoucnost – a to jsou naše děti. Důležité je, aby kongres odeslal poselství odpovědným osobám, že budoucnost je v rodinách. Je třeba připomínat, že peníze investované do dítěte a rodiny se mnohokrát zúročí: sanace vzniklých negativních jevů je totiž mnohonásobně dražší, než prevence,“ vyjádřil Augusto Murillo-Perdomo, francouzský rodinný terapeut a člen vědeckého výboru AIFREF.

„Problémy bychom měli nejen zkoumat, ale též doporučovat, co s nimi. V něčem je to i návrat k tradičním hodnotám a docela obyčejnému, jednoduchému, ale citlivému přístupu k dětem,“ shrnula Odette Lescarret.

* AIFREF = Association Internationale de Formation et de Recherche en Education Familiale (International Association of Training and Research in Family Education)

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes v červenci 2017