Tomáš Morávek: Nebuď p*ča. Aneb jak (ne)pracovat s dětmi. Příběhy z ústavní péče.

Portál, 2023

recenze vyšla v časopise Rodina a škola, září 2023

„Pavlo, děkuji Vám za Váš lidský přístup a klidnou energii. Rád jsem poznal někoho, kdo (snad!) není píča.“ Napsal mi věnování do knihy Tomáš Morávek poté, co jsme měli společnou besedu se čtenáři na veletrhu Svět knihy. Zaujetí lidským přístupem a klidnou energií bylo oboustranné a Tomášovu knihu jsem posléze „zhltla“ prakticky na posezení. Jde o útlou a velmi čtivou publikaci umožňující vhled do soudobé ústavní péče o děti.

Tomáš Morávek je původně vystudovaný herec a moderátor, instruktor bojových umění. Jak se stal vychovatelem? Dá se říct, že si ho děti samy vybraly. Divadelní festival pro děti, malá copatá holčička: „Přijdeš za mnou do Klokánku?“

„Já nevím, prcku, pokusím se.“

„Slib to!“

„Ach… no dobře, přijedu za tebou do Klokánku.“ Tomáš přijel, stal se zde dobrovolníkem a později vychovatelem. Práce s dětmi ho vtáhla. V současné době má za sebou již devět let práce v nejrůznějších zařízeních pro děti.

Osobní příběh knihu otevírá, později dominují příběhy dětí, jež se prolínají s teorií a praxí ústavní péče o děti u nás. Dozvíte se, jak to chodí například v Klokánku i to, že chcete-li být dobrým vychovatelem, nestačí děti milovat a umět uvařit guláš. Svěřenci ústavů si prošli všelikými traumaty a pracovník (teta či strejda) musí vědět, co dělat, když takové dítě třeba přestane ze dne na den mluvit či se poškozuje.

Obdivuhodné nasazení

Autor nás seznámí se svým pevným a přitom velmi láskyplným stylem péče o děti, s jehož pomocí navázal blízký vztah plný důvěry se spoustou psychicky i fyzicky zraněných dětí. Seznámí nás i se svým neústupným a tvrdým postojem vůči všem, kdo dětem ubližují, s postojem, jímž pomohl spoustě dětí, ale také naštval mnoho rodičů, kolegyň i kolegů, kteří se mu následně snažili v jeho práci zabránit. Zažil pomluvy, krádeže věcí, urážky, fyzické napadení i smyšlená obvinění. „Práce je to úžasná, naplňující, smysluplná, ale až neuvěřitelně emočně náročná,“ svěřuje se Tomáš a nezbývá, než souhlasit.

Kniha je velmi osobní a lidská. Čtete o výletech a zábavách, o vymýšlení pohádek a básniček. A také se přenesete k Tomášovi ležícímu u malé holčičky v louži pod lavičkou, kde s ní empaticky hovoří. K Tomášovi nastavujícímu mnohokrát za noc vlastní dlaň mezi stěnu a hlavu dítěte, jež ze spaní buší čelem do zdi. K Tomášovi, jenž v poblinkaném triku nestíhá vařit a opečovávat svých několik svěřenců. K Tomášovi běžícímu s v uprostřed zimní noci s dítětem v náručí do nemocnice… Upřímné a syrové líčení autora vás vtáhne do děje, rozvíří emoce a chtě nechtě přemýšlíte, jak byste se v dané situaci sami zachovali: Dělal/a bych to taky tak? Měl/a bych tolik energie, empatie, trpělivosti, síly a chuti k péči o děti, které jsem nezplodil/a? A vynořují se i otázky obecnějšího rázu: Je vhodné pro dobro dětí lhát? Je vhodné nechat dítě, aby nás uhodilo?

Pochopení pro zlobení

Autor nám svým syrovým stylem umožní nahlédnout, jak to u nás s ústavní péčí vypadá, jakým způsobem a z jakých důvodů se děti do ústavů dostávají. Příběhy dětí chytnou za srdce každého, kdo ho nemá z kamene. Nahlédnete do chování i prožívání traumatizovaných dětí i do toho, jak se pomocí důvěrného vztahu uzdravují. Dozvíte se, v čem jsou dobré přestřelky stříkacími či kuličkovými pistolkami i to, proč je tak snadné jako vychovatel vyhořet.

Tomášovy postoje a příběhy dětí se organicky prolínají. Střípky ze života těch, které neměly štěstí na své zploditele, a teď mají (či nemají) štěstí na tety a strejdy v domovech. Autor nás přivádí k empatii i pro ty, které se chovají ošklivě. K pochopení, že k tomu mají své důvody. Chvílemi žasnete, jak jsou děti obdivuhodně silné, a chvílemi si říkáte, jak jsou křehké. Co dokáže jedna věta!

„Poučme se z chyb druhých, buďme k dětem citliví a řešme i jejich emoce. Nebuďme lhostejní, nebuďme laxní, nebuďme p*či!“ apeluje autor. Silné slovo má své opodstatnění. Přečtěte si knihu a pochopíte.

Pavla Koucká