Archiv pro rubriku: Nezařazené

Odvážnému štěstí přeje

Vedete své děti k odvaze, nebo je pro vás bezpečnost nade vše a svým dětem říkáte: „hlavně neriskuj“?

— „Tak bábovka dneska nebude, nemáme vajíčka!“ prohlásí matka.

— „Já pro ty vajíčka dojdu,“ nabídne se dítě, prvňáček, a už se obléká.

Představme si dvě možné reakce:

1) — „No to zrovna, abys tady sám pobíhal po ulici. Ještě tě něco zajede.“

2) — „Príma, dík. Vem jich rovnou deset, tady máš peníze.“

Co je pro budoucí vývoj dítěte lepší? První reakce zaručí, že se dítěti nic nestane. Druhá reakce dítě posune na jeho cestě k samostatnosti a zodpovědnosti. Samozřejmě je nutné zvážit, jaká cesta do obchodu vede a jak je naše dítě schopné. Nicméně mám dojem, že řada rodičů dnes děti podceňuje.

Však si vzpomeňme, jak jsme jako malí nakupovali my. Běhali jsme pro to a ono, a cítili se přitom samostatní, důležití a potřební. Rodičům to pomohlo a my jsme ve svých i jejich očích zase trochu povyrostli. Podobně, jako když jsme vyzvedávali sourozence ve školce či školní družině, dávali na ně pozor či pomáhali s nějakými těžšími domácími pracemi. Kolik dnešních prvňáků, druháků, třeťáků či čtvrťáků plní takové úkoly?

Naši rodiče brali jako samozřejmost, že do obchodu skočíme, a že se taky v pořádku vrátíme. A pokud nás při tom měli potřebu vybavit nějakými radami, byla to sdělení typu: „Podívej se, jestli ty vajíčka nejsou nakřápnutý.“ / „Dobře si přepočítej, kolik ti paní prodavačka vrátí.“ Případně — když jsme běželi se džbánkem pro pivo: „Ne, abys cestou upíjel!“

Dnešním dětem zpravidla takovéto úkoly nesvěřujeme. (A to je zde možnost dříve nevídaná: kdykoli by se dostaly do úzkých, mohou nám zavolat!) Důvodů, proč to neděláme, je více, nicméně tím nejzásadnějším, domnívám se, je to, že se o své potomky strachujeme. Někdo se bojí aut, jiný toho, že se dítě ztratí, a další se obává gangu pedofilů, číhajících za rohem. Řada rodičů pak ani neví, čeho se bojí, ale při představě, že by nad dítětem na chvíli ztratili dohled, cítí prostě úzkost.

Tlačeni úzkostí bráníme svým dětem v nabývání samostatnosti a rozvoji zodpovědnosti. Ve výslednu dnes stejné samostatnosti, jakou měli dříve sedmiletí, často nedosahují ani děti o čtyři roky starší.

Kardinální ctnost

Odvaha jevůlí podstoupit riziko, něco překonat, mnohdy sám sebe. Opouštíme přitom obvykle své pohodlí, vystupujeme z komfortní zóny, aniž bychom dopředu věděli, jak do dopadne. Riskujeme bolest, zranění, zesměšnění, odsouzení a někdy i smrt. Motivací je nám přitom cíl: změnit věci k lepšímu, pomoci sobě či jiným, pomoci něčemu dobrému.

V naší křesťanské společnosti byly tradičně ceněny čtyři kardinální ctnosti: moudrost (prudentia), spravedlnost (iustitia), mírnost (temperantia) a statečnost (fortitudo).Kolem těchto základních ctností jsou pak seskupeny všechny další. Každá ctnost v sobě některou z těchto obsahuje. Statečnost/odvaha je tak součástí vytrvalosti, odolnosti, síly bojovat o to dobré, zasazovat se ve jménu spravedlnosti a dalších ctností.

Tradičně byla tedy statečnost ceněna a lidé, kteří prokázali její obzvláštní rozvinutí, bývali oslavováni coby hrdinové. Skutečnost, že se statečnost cenila, se odrážela také v tom, že k ní rodiče vedli své děti. Dnes, zdá se mi, ustupuje vedení k odvaze úzkostnému: „Hlavně, ať se ti nic nestane.“

Jenže i dnešín děti vyrostou, a skutečnost, zda se odmala cvičily v samostatnoti, zodpovědnosti za sebe sama, v překonávání překážek, odolnosti a statečnosti, se zúročí.

Odvaha je pro život stále cennou vlastností. Odvahu nepotřebujeme pouze pro hrdinské činy, ale i pro ty mnohem obyčejnější. Potřebujeme ji, abychom vyzkoušeli neznámé, abychom začali něco nového, abychom se nebáli chybovat, nesouhlasit, někoho se zastat, postavit se nespravedlnosti, čelit nejistotě… Abychom dokázali změnit zaměstnání, otevřít se nové lásce, napsat vlastní knihu, vyjádřit svůj názor, omluvit se… Odvaha nám pomáhá v životě věci neodkládat a dosahovat toho, co chceme. Odvážný člověk má v životě víc možností.

Obvykle obětujeme značné úsilí, abychom své děti naučili spoustu vědomostí a dovedností. Jenže nebudou-li mít odvahu, pak tyto vědomosti, dovednosti i talent a nadání nemusejí najít své uplatnění a mohou přijít vniveč.

A stále se domnívám, že odvaha by měla být oceňována i společensky. Odvážným náleží úcta, hrdinům obdiv. Však ve třídě, v níž jsou odvážní žáci a vysoký morální standard, se neuchytí šikana. Odvážní lidé se nenechají zastrašit a pomáhají svou činností očišťovat společnost od korupce, bránit principy demokracie, svobodu slova, rovnost před zákonem a další hodnoty.

Podkopávat, nebo rozvíjet

Děti se rodí s dispozicí k odvaze i strachu. Některé jsou přirozeně bojácnější, některé odvážnější, je zde i malý rozdíl mezi děvčaty a chlapci. Tyto dispozice se pak dále vyvíjejí a zrají. Maličké miminko se nebojí cizích lidí, a je obvykle spokojené, když se na něj usmíváte. A pak najednou, někdy mezi šestým a desátým měsícem, tento strach uzraje, a stojí dost odvahy ho překonat.

Podobně tomu je, když v batolecím věku uzraje emoce studu. I to je ochranná emoce, kterou potřebujeme. Ovšem potřebujeme ji ve vhodné míře. Přehnaný stud, podobně jako přílišný strach nám škodí. A tak se stud v pozdějším vývoji učíme zase překonávat.

Zda budou naše děti rozvíjet spíše svou bojácnost, nebo odvahu, záleží do značné míry na vedení a výchově. A ta zase na naturelu, přesvědčení, hodnotách a dalším přístupu nás rodičů a učitelů.

Chceme-li své děti vést k zodpovědnosti, samostatnosti, odvaze a statečnosti, můžeme jako rodiče začít třeba tím, že svého prvňáčka do obchodu pustíme. Nemyslím si přitom, že je třeba se strachu zbavovat. Strach je přirozená emoce, která má chránit nás a naše děti, a vyplatí se mu naslouchat. Můžeme svůj strach využít třeba k tomu, že s ním cestu dobře natrénujeme.

Zároveň je však na místě uvědomit si i to, že se v naší společnosti často bojíme příliš. Je to znát i na stoupajícím počtu diagnóz úzkostných poruch. Odborníci se přou, proč tomu tak je, teorií je řada. Pro účely našeho článku však ponechme důvody stranou, a vezměme to jako fakt. Pokud cítíte, že se to týká vás nebo někoho vám blízkého, mohu vás ujistit, že se s tím dá pracovat. Terapie začíná u zdravé životosprávy včetně dostatku spánku a odpočinku a práce se sebou samým. Vhodná je též psychoterapie, ve vážnějších případech farmakoterapie.

12 tipů k rozvíjení odvahy

jděmepříkladem. Verba docent, exempla trahunt — slova vedou, příklady táhnou, říká známé přísloví. Pokud si doma denně stěžujeme, jak nás šéf přetěžuje, ale šéfovi samotnému to nikdy neřekneme, není to pro dítě vhodný příklad. Naopak pokud dítě vidí, že svou situaci aktivně řešíme, posílí to i jeho odvahu.

Situacím, v nichž dítě cítí strach, se nevyhýbejme. Přistupujme k nim tak, že strach k životu patří aodvážnýnení ten, kdo strach nemá, ale ten, kdo jej překoná. Dobré jsou v tomto smyslu klasické pohádky. Prakticky v každé z nich se hrdina utkává s nebezpečenstvími, jež vzbuzují strach. Hrdina ale necouvne.

Nebuďme příliš ochranitelští. Znám matky i otce, kteří se tak bojí, aby si dítě nenatlouklo, že jej na prolézačkách neustále přidržují. Tím ovšem zamezují dítěti, aby poznávalo své vlastní schopnosti a limity, aby přebíralo zodpovědnost za sebe sama. Až ho jednou přidržovat nebudou, bude vystaveno mnohem většímu riziku.

Dovolmedětem dělat chyby. Chybami se člověk učí a žádná teorie ani zprostředkovaná zkušenost není tak silná jako ta vlastní. Samozřejmě, že to nemůžeme dělat u vážných nebezpečí — tam, kde hrozí, že se dítě vážným způsobem zraní či je ohrožen jeho život, musíme nebezpečí zažehnat. Ale pokud nedovolíte běhat svému dítěti s kopce, protože se bojte, že by mohlo spadnout a rozbít si koleno (znám takové maminky), je to škoda. Běhat s kopce je totiž „děsná zábava“, jak by řekly děti, a pár „rozbitých kolen“ k dětství tak nějak patří. A podobně i v přeneseném významu: i zde si děti potřebují občas tak trochu natlouct.

Buďmetrpělivíadůvěřujmedětem.

Učme děti hrdosti. Hrdost je opomíjená emoce a někdy dokonce bývá zaměňována za pýchu. Ale tady je ohromný rozdíl! Pýcha (jeden ze „sedmi smrtelných hříchů“) je zpupná, do sebe zahleděná a druhé pokořující. Hrdost je jiná. Je to vnitřní, velmi příjemný pocit, odměna za to, že jsme se zachovali správně. Klíčí z rodičovského (i učitelského) obdivu. I když se dítěti nezadaří dosáhnout svou odvahou úspěchu, může za ni sklidit náš obdiv. Zvnitřněný obdiv je hrdostí.

Mluvmes dětmi o odvaze. Obdivujme hrdiny, oceňujme ty, kteří se zastali někoho jiného, vystoupili proti zlu apod. Zde je velký prostor k působení i pro učitele.Hodiny dějepisu (a nejen ony) poskytují mnoho příležitostí vyzdvihnout odvážné činy, vyprávět o osobnostech, které projevily obzvláštní statečnost. Hodiny občanské výchovy jsou pak jako stvořené pro všímání si hrdinů dnešních dní. Mimo hodiny si pak můžeme všímat žáků samotných. Oceňovat ty, kteří se zastanou kamaráda, pomůžou někomu v nouzi atd.

Opatrně s lítostía soucitem. Postoj „Ty můj chudáčku!“ zbavuje děti odvahy, zintenzivňuje jejich utrpení, stahuje je do pasivity a bezmocnosti, brání samostatnosti.

Děti častro zrcadlí naše strachy. Jsou velmi citlivé na naše emoce a poznají často i strach, který si sami neuvědomujeme. V psychoterapii se nám stává, že rodič přijde s tím, že se dítě něčeho bojí, a v průběhu práce přijdeme na to, že je to vlastně rodič, kdo se bojí. Ve chvíli kdy rodič přijme svůj strach, dítě se „jako zázrakem“ přestane bát.

Pokusme se své strachy konstruktivně využít: trénujme přecházení, orientaci v prostoru, ptejme se dítěte, co by dělalo, kdyby se ztratilo.

Trénujmesvé děti v odolnosti. To, co je pro jednoho něčím naprosto nemysitelným, nepřekonatelným, je pro jiného výzvou, a pro dalšího docela obyčejným úkolem. Například ona cesta do obchodu: Prvňáček nejspíš potřeboval trochu odvahy, ale pokud mu bylo umožněno onu odvahu projevit a výzvu přijmout, je pro něj o pár let později takový úkol obyčejnou rutinou. V deseti letech v pohodě vyřídí cestou z kroužku nákup podle seznamu. Pokud jsme ho ovšem pro vajíčka do bábovky nepustili (a podobně při dalších příležitostech), tak abychom ho ještě v deseti všude doprovázeli.

Všeho moc škodí. Učme děti rozlišovat situace, kdy je odvaha bláznivá, riziko příliš velké, šance na úspěch nulová. Jakkoli je odvaha hodnotou, existují i jiné hodnoty a jedna hodnota by nikdy neměla zcela zastínit hodnoty jiné.

Celkově ovšem můžeme říci, že děti, jejichž odolnost a odvaha se mohla rozvíjet, se cítí sebevědomé, sebejisté, a mohou cílit na náročnější úkoly, zdolávat vyšší cíle. Pro samostatný život jsou rozhodně připravenější.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Rodina a škola 2020/02

Skromné, vděčné, trpělivé

Vychováváte své děti, aby takové byly?

Prioritou dnešních rodičů je rozvíjet potenciál dítěte, pokud možno na maximum. Již v předškolním věku se děti učí anglicky, začínají s hokejem, navštěvují Lidovou školu umění atd. A školáci pokračují, protože škola rozhodně nerozvíjí hudební, motorické ani výtvarné schopnosti tak, jak je možné. Ve výsledku pak odpoledne našich dětí vyplňují všeliké kroužky, tréninky a další seberozvojové aktivity.

Často upozorňuji na to, jak dnešním dětem chybí volná, neorganizovaná hra, pobyt a pohyb ve venkovním prostředí, dětská parta. Obyčejné aktivity, kterých měly děti vždycky dost a jen tak mimochodem, zatímco se dobře bavily, si trénovaly své sociální, motorické i sebeorganizační schopnosti, orientaci v čase i prostoru, zodpovědnost za sebe i za druhé.

V tomto článku se nad změnami v dnešní výchově, péči a vzdělávání zamyslím z jiného hlediska. Chci se podívat na vlastnosti, které u dětí rozvíjíme — ať už vědomě, či neuvědomovaně. Konkrétně se zaměřím na pět vlastností, jež bývaly tradičně považovány za ctnosti, avšak dnes jsou opomíjeny. Jde o skromnost, pokoru, vděčnost, trpělivost a odvahu.

Zejména skromnost, tradičně ceněná a rozvíjená v křesťanství (i různých dalších náboženstvích), je náboženstvím konzumu úmyslně haněna a pošlapávána. Pokora zase ustupuje rozvoji „sebevědomí“ dítěte. Rodiče chtějí, aby se jejich dítě prosadilo, aby se nespokojilo s málem. V cestě tomu stojí i trpělivost. Reklamy nás nabádají: „Chtěj víc a chtěj to hned!“ / „Neváhej, objednej, nečekej!“ Rodiče se bojí, aby skromné a trpělivé dítě nezaostávalo. Rozvoji odvahy pak zase stojí v cestě důraz na maximální bezpečnost.

Ono to ale není tak, že by skromný člověk chtěl zůstat bez vzdělání, pracovat u běžícího pásu a bydlet v chatrči. Není to tak, že pokorný by se shazoval a hrbil, a že odvážný by se bezhlavě vrhal do všech nebezpečí. Odvážný člověk se nenechá paralyzovat vlastním strachem, pokorný si uvědomuje i své slabší stránky a skromný se nesmyslně nehoní za nabýváním hmotných i nehmotných statků, neboť má jiné cíle, vyšší hodnoty. Zmíněné vlastnosti jsou podle mě stále ctnostmi, jež stojí za to rozvíjet.

I pokud bychom nebrali v potaz ctnosti samotné, a ponechali si za cíl toliko štěstí našich potomků, pak vězme, že lidé skromní, vděční, trpěliví a odvážní jsou v životě výrazně šťastnější, než lidé hamižní, nevděční, netrpěliví a přeopatrní. Podívejme se proto na jednotlivé ctnosti a jejich nabývání blíže.

SKROMNOST je u zásluhy to, co stíny na obraze: dávají mu hloubku a vznešenost.

Jean de La Bruyere

Skromný člověk méně podléhá tlaku reklamy a, řečeno s Frommem, není závislý na vlastnění (mít), a více si dovoluje žít (být). Neidentifikuje se tolik s tím, co má: Muž nepotřebuje vlastnit „pořádnej bourák“, aby si mohl sám sebe vážit. Žena je schopna vyjít ven bez mejkapu, šperků a módního oblečení. Skromný člověk je svobodnější a spokojenější.

Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází POKORA.

Šalomoun

Pokora je opakem pýchy. Pokorný člověk se zajímá více o druhé, nežli o sebe, a ačkoli si je vědom svých kvalit, nemyslí si, že by za ně měl být oslavován.

Zajímavé přitom je, že čím je člověk vzdělanější, tím bývá i pokornější. Výzkumem to potvrdila například kalifornská vědkyně Elizabeth Krumrei Mancuso, když nechala 1200 osob vyplnit baterii různých testů a dotazníků. Ukázalo se, že čím víc toho člověk ví, tím pokornější je. Příčinnost může být oboustranná: jednak čím víc toho víme, tím víc si uvědomujeme, co všechno nevíme. A také: pokud jsme pokorní, neuzavíráme se jiným názorům, jsme ochotnější k dalšímu studiu.

Rozvíjení pokory u našich dětí tak souvisí i se schopností kritického myšlení a může dětem pomáhat, aby nepodléhaly různým demagogiím, falešným zprávám, konspiračním teoriím apod.

A opět musím říci, že pokora přispívá i k tomu, abychom se cítili dobře. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem si to jasně uvědomila. Stalo se to poté, co se mě jedno z mých dětí zeptalo: „Maminko, chtěla bys být ze všech lidí nejsilnější, nebo nejchytřejší?“ První odpověď, která mě napadla, byla, že nejchytřejší. Jenže, když jsem si vzápětí představila, že by to tak opravdu bylo, zaplavil mě pocit osamocenosti a šílené zodpovědnosti — ne, to bych opravdu nechtěla. Jsem tak ráda, že jsou lidé chytřejší, než jsem já! Vědci, filozofové i další myslitelé. Jsem tak ráda, že jsou lidé, na které se mohu obrátit, když něco nevím! A podobně jsem ráda a užívám si i to, že jsou lidé silnější, šikovnější, na různé věci nadanější a v různých oborech vzdělanější.

Co je obtížné, zdolávám TRPĚLIVOSTÍ

Quintus Horatius Flaccus

Vzpomínám si ze svého dětství na spoustu „pročekaného“ času, a to nejen ve frontách na cokoli. Když jsme si my, dnes dávno dospělí, něco moc přáli, čekali jsme obvykle na narozeniny, na Vánoce, na vysvědčení. Čekali jsme a doufali. Nebo jsme si střádali do kasičky, počítali a těšili se. A když jsme se dočkali, to bylo! Dnešní děti mají vše hned. Rodiče by se styděli, kdyby potomek nevlastnil lyže, brusle či kolo odpovídající jeho věku, velikosti a dokonce i pohlaví.

Má to samozřejmě mnoho výhod, ale také své stinnější stránky. Čeho lehce nabýváme, obvykle si moc nevážíme, tolik o to nepečujeme. A i počáteční radost z dárku nebývá tak velká, pokud jí nepředcházelo období touhy a čekání. Dá se tedy říci, že děti, které mají všechno hned, o něco podstatného přicházejí.

Nelze být VDĚČNÝ a nešťastný zároveň

Anthony de Mello

Hřejivý pocit, který nás zaplaví, když něco dopadne tak, jak jsme doufali, když dostaneme milý dárek, když se náš blízký zotaví z těžké nemoci… Na rozdíl od skromnosti, pokory a trpělivosti není vděčnost toliko osobnostním rysem, ale primárně emocí. Přichází spontánně ve chvíli, kdy si uvědomíme si, že jsme příjemci dobra, že se nám dostává něčeho cenného — a to jen tak, aniž bychom se o to zasloužili. Svět se nám jeví dobrotivým. Někdy jsme až dojati a pláčeme.

Tuto příjemnou emoci ovšem různí lidé pociťují různě často, a zdaleka to nezávisí jen na tom, kolik dobrého se jim dostává, jako spíš na tom, nakolik si to kdo uvědomuje. Někdo je za své zdraví/rodiče/lásku/děti vděčný, jiný je považuje za samozřejmost.

Podle amerického psychologa Roberta Emmonse, autora knihy Thanks! (Díky!) je právě vděčnost klíčem k lidskému štěstí. Ukazuje se, že vděční lidé lépe spí, mají kvalitnější vztahy, jsou empatičtější a méně trpí stresem.

Jak na to

Otázkou samozřejmě je, jak tyto cenné vlastnosti můžeme u dětí rozvíjet.

Nejprve napíšu, že rozhodně ničeho nedosáhneme moralizováním, výčitkami aapelováním. Respektive: můžeme si tak vynutit vnější projevy, ale opravdové city se vynutit nedají. Tlačíme-li někoho (či sami sebe) do vděčnosti, je to podobné, jako když ho (se) tlačíme do lásky. Jsme-li urputní, vzbudíme city víceméně opačné: odpor, hněv či pohrdání.

Ze všeho nejdůležitější při rozvoji vlastností je náš vlastní příklad, tedy to, že my sami — ať už rodiče, či učitelé — jsme skromnými, pokornými, vděčnými a trpělivými. Důležité přitom ovšem je, aby dítě zároveň vnímalo, že jsme tak šťastní, že nás to vnitřně uspokojuje.

Můžeme též děti oceňovat za to, že jsou skromné a trpělivé, a vyžadovat to po nich. Neměli bychom to ovšem přehánět. Pokud totiž touhu dítěte po nějaké komoditě příliš frustrujeme, pokud jeho trpělivost příliš napínáme, sice se navenek může podřídit, ale uvnitř si umiňuje, že až vyroste, až jen to bude možné, odpírané si dopřeje více než vrchovatě. Stát se to může dokonce i tehdy, když dítě samo svou touhu potlačí a neuvědomuje si ji, případně ji přímo popírá: samo aktivně vyjadřuje pohrdání danou komoditou, činností či lidmi, kteří ji provozují. Jakmile se však bariéra prolomí a touha vytryskne, může být strhující. Okolí se pak nestíhá divit, protože dotyčný se chová přesně tak, jako lidé, které dříve odsuzoval, jimiž pohrdal.

Chybou ovšem může být i to, když rodiče od dítěte nic nevyžadují. Občas za mnou přijdou rodiče skromní, trpěliví a chápající, nešťastní z toho, jak neskromné, nevděčné, netrpělivé a věčně nespokojené jejich dítě je. Proč se pořád něčeho dožaduje? Proč si neváží toho, co má? Když se doptávám na to, jak jejich výchova a péče dosud vypadala, vychází zpravidla najevo velké sebeobětování rodičů. Dlouho dítěti dávali, co mu na očích viděli, snažili se okamžitě uspokojovat všechna jeho přání. Prostě své dítě rozmazlili.

Zaměření pozornosti

Rozvoji vděčnosti může napomáhat například vedení „deníku vděčnosti” — což jedna z metod pozitivní psychologie. Do deníku vděčnosti si jednoduše zapisujete, co se vám za ten den stalo hezkého. Mohou to přitom být docela obyčejné maličkosti: někdo se na vás usmál, pozorovali jste krásný západ slunce, kdosi vás pustil před sebe ve frontě u pokladny nebo na úřadě. Výzkumy opakovaně ukázaly, že lidé, kteří si tyto deníky vedou, se cítí po čase lépe než kontrolní skupina osob, které si nic nezapisují, a výrazně lépe než ti, kteří v rámci výzkumu zapisovali negativní zkušenosti.

Něco podobného můžeme dělat i se svými dětmi. Nemusí jít přímo o deník; o tom, co se nám přihodilo ten den hezkého, nebo na co se těšíme, si můžeme vzpomenout třeba v rámci rituálu před spaním. Učitelé pak mohou se žáky zavést hovor třeba na to, co hezkého je potkalo o víkendu, co je zaujalo na exkurzi. Mohou si všímat milých drobností.

Zároveň však chci upozornit i na to, že bychom se neměli vyhýbat ani negativnímu. I k negativním událostem, ke strachům a obavám je třeba stavět se čelem, a pokud o nich potřebuje naše dítě či žák mluvit, měli bychom jej vyslechnout.

Kdo četl pozorně, jistě si říká, kam se mi poděla odvaha. Vysvětlení je jednoduché: docela obyčejně se nevešla. Pokora, skromnost, vděčnost a trpělivost jsou vlastnosti úzce provázané, vzájemně se podporující. Kdo je skromný, bývá většinou i pokorný, vděčný a trpělivý. Odvaha je tomuto osobnostnímu balíčku vzdálenější, a tak, když jsem se rozhodovala, co vyjmout, zvolila jsem ji. Ale nebojte, posvítíme si na ni někdy příště.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Rodina a škola 2020/01

 

Citlivost k přírodě a pocit viny

V listopadovém čísle Psychologie dnes vyšel rozsáhlý text o environmentálním žalu od šéfredaktora Matyáše Zrna. Jako psycholožka k němu mám několik doplnění. Tyto emoce (ať už jde o smutek z masivního vymírání biologických druhů, hněv kvůli hořící Amazonii, či lítost nad nedostatkem jarní vláhy) totiž trápí víc a víc lidí. A není divu.

Každý víkend vyjíždíme z Prahy pryč. Ale když vidím ty štrůdly aut, ty betonové plochy kolem dálnice, ten všeobecný shon a nervozitu, ani nemám chuť žít. Pak konečně přijedem na chatu, já se snažím dát dohromady, ale místo toho vnímám, jak je to jiný. V zimě chybí sníh, jaro téměř zmizelo, ubývá motýlů i dalšího hmyzu. A do toho soused pálí odpadky. Cítím lítost, bezmoc, zoufalství.“

Manželka říká, že bychom měli syna připravovat na gymnázium. Ale já vůbec nevím, jestli to má smysl. Když si představím ekologickou krizi, která nás čeká, tak si říkám, jestli naše děti nebudou potřebovat úplně jiné dovednosti. Pěstovat zeleninu? Uživit se divokými plody? Zacházet se zbraní? Fakt nevím.“

Kdo nestrká hlavu do písku, je zneklidněn. Neutěšený stav přírody a chmurné vyhlídky do budoucna dnes ovlivňují emoce i úvahy prakticky všech citlivých lidí. Některé vedou k minimalizování vlastní ekologické stopy, jiné do náruče Extinction Rebellion, další k dobrovolné bezdětnosti či dokonce k sebevražedným myšlenkám.

Unést tíhu informací o stavu světa a o tom, kam směřujeme, není vůbec snadné. Ráda bych se v tomto textu zaměřila na to, jak můžeme pomoci svým klientům, aby se dokázali postavit ekologickým hrozbám čelem, aniž by je to ničilo.

Agrese u popelnic

Předně chci říci, že smutekze stavu přírody, hněvna ty, co s tím nehodlají nic dělat, jakož i obavyz budoucnosti jsou normálníreakcí na to, co se děje. Nejde tedy o to jich jednoduše lidi zbavit. Důležité však je, a v tom bychom měli svým klientům pomáhat,aby intenzita těchtoemocíčlověka neničila, aby ho neuvrhla do deprese, nezpůsobila mu úzkostnou poruchu či ho nepřivedla k antisociálnímu chování. Překročit pomyslnou hranici mezi normalitou a patologií totiž není vůbec těžké. Obzvláště velmi zodpovědní lidé se sklonem k perfekcionismu pak mohou vytvořit ze života peklo sobě, a někdy i svým blízkým.

Povím vám o jednom mladém studentovi, říkejme mu třeba Petr. Od dětství býval Petr velmi citlivým, uzavřeným hochem, který rád trávil čas v přírodě anebo s knihou. Když v pubertě nahlédl, jak vážného drancování a znečišťování přírody se člověk dopouští, jak rychle mizí různé druhy i celé ekosystémy, velmi ho to vzalo. Dokonce přechodně upadl do stavů, které sice nebyly diagnostikovány, partně však šlo o mírnou až středně těžkou depresi. Když se jeho stav začal lepšit, vyrovnával se Petr s tíhou obav o přírodu mimo jiné pečlivým tříděním odpadu. Postupně k tomu přesvědčil i celou svou rodinu (dosud bydlel u rodičů). Neobešlo se to bez hádek, ale časem i rodiče a sestra začali třídit vedle plastů, papíru a skla i hliník a bioodpad.

Čím dokonaleji Petrova domácnost třídila, tím větším trnem v oku byly mladému muži kontejnery směsného odpadu před jejich panelovým domem, z nichž čouhaly papírové krabice, petlahve a další odpadky, jež tu rozhodně neměly co dělat. Když to bylo obzvláště okaté, Petr petlahev či krabici vytáhl a odnesl tam, kde měla být. Sousedce, která před jeho zraky vhodila do směsného odpadu, co neměla, se pokusil domluvit. Na souseda si u popelnic počkal. Jelikož si však dotyční nevzali Petrova slova patřičně k srdci, následovaly další konfrontace a ostrá slova z obou stran. V mladém muži sílil hněv a odhodlání, taktéž ovšem v ekologicky méně uvědomělých obyvatelích domu. Atmosféra v paneláku začala houstnout. Sousedé domlouvali Petrovým rodičům a ti se pokoušeli domluvit jemu. Hádky eskalovaly. Otec na syna křičel, matka plakala, sestra s Petrem přestala mluvit. Mladý muž psal sousedům vzkazy, vylepoval po domě plakáty a po nocích zoufale přebíral popelnice. Když verbální agrese jistého konfliktu přerostla v brachiální násilí, skončil náš mladý muž nedobrovolně hospitalizován v psychiatrické nemocnici.

Co s tím?

I pokud hranici normality nepřekročíme, můžeme se způsobit nemalé potíže, stačí být dostatečně důslednými a pečlivými. Prosté počítání ekologické stopy výrobků pak dokáže vytvořit nadlidský výkon třeba z obyčejného nákupu. Co s tím?

Matyáš Zrno píše: „… Jíš maso? Ne, jen čočku… Dobře, ale odkud je ta čočka? Nevozí se náhodou z Indie? A co máš na sobě? Oblečení z Číny? Ha! Muselo se přivézt přes půlku zeměkoule. To si totiž nevyberete…“

Na Matyášových slovech něco je. S jeho závěrem však nemohu souhlasit. Jsou volby lepší a volby horší. A o tom to je. Můžeme si vybírat a měli bychom si vybírat. Jen to nesmíme přehánět, protože důsledky tohoto přehánění nás dovedou, stejně jako Petra, na onu pomyslnou, nejlepšími úmysly dlážděnou, cestu do pekla.

Je třeba přijmout, že na nulu svou ekologickou stopu snížit nemůžeme. Ovšem to, že nebude nulová, neznamená, že je jedno, jaká bude.

Vím, že někteří kolegové pracují s environmentálními obavami svých klientů jednoduše: „To si nesmíte tak brát, to byste se z toho zbláznil. / Tak ty zprávy nečtěte. / No to bychom nemohli nic. / Helejte: lidi se vždycky něčeho báli…“ atd. Musím říct, že mě to mrzí. Přijde mi to krátkozraké a velmi ošemetné. Jde totiž o devalvaci problému, který klient vnímá, a o podporuobranných mechanismů popření a vytěsnění. Klientům se sice přechodně může ulevit, ale vytěsněné dále žije v nevědomí se všemi důsledky, které to přináší. A je zde ještě jedna rovina.

Vezmu to nejprve z trochu jiného konce: Když terapeuticky pracuji s páry, někdy narážíme na to, že on nebo ona navštěvuje zároveň individuální psychoterapii, v jejímž průběhu se stává dle slov partnera „příliš sobecký/á“. Často je ona přílišnost v očích stěžovatele, někdy se však zdá, že to není pouze jeho zorným úhlem. Současná mainstreamová psychologie a psychoterapie pochopitelně zrcadlí individualistické hodnoty naší společnosti.

Není to principiálně špatně, jen bych uvažovala o vhodné míře tohoto pohledu a přístupu. Jistě existují lidé, kteří se potřebují naučit myslet na sebe, chránit sami sebe. My lidé jsme však též sociální tvorové, žijeme ve vztazích, a šířeji vzato v prostředí, které na nás působí a které my sami zase ovlivňujeme. Nemůžeme vnímat klienta odtrženě od světa. Individualistická ideologie „každý je pánem svého života“ či „můžeš cokoli chceš“ již napáchala mnoho škod, nejen ve vztazích.

Nemyslím, že bychom měli svým klientům bránit v jejich individuálním štěstí. Nicméně jim můžeme pomoci vnímat i jiné možnosti, jež jsou uspokojivé a smysluplné. Asi tak, jako dítě, které vždy zhltlo každou sladkost samo, najednou pozná, jak hřejivý je to pocit, když se rozdělí. Namísto plného žaludku může vnímat vděk obdarovaného a hrdost rodiče, potažmo svou vlastní. Možná je to vlastně nakonec lepší? A třeba nakonec i toho sladkého zbylo dost?

Psychický stav jedince je nutné uvažovat v kontextu toho, co se dělo, děje a očekávaně bude dít kolem něj. Vždy je třeba klást si otázku: je problém v jedinci, který má problém se světem, nebo ve světě?

Kolega Aleš Borecký v jednom velmi hezkém článku kritizujícím individualistickou ideologii v psychologii napsal: „Ideologie, kde já je středem a  jediným zájmem psychologie, neslouží ani tak duši jako části společnosti a všemu, co umožňuje nechat nemocný svět běžet dál bez potřebných změn. Mainstream nás láká k víře v  předpoklad, že struktura společnosti je správná a máme se jí přizpůsobit. Jakékoli potíže s adaptací jsou pak problémem našeho já a  ti mentálně nepřizpůsobiví trpící v systému by se měli dostat do péče opravářů – psychologů.“

Z úzkosti o stav planety nemůžeme jednoduše udělat jednu z dalších fobií, a léčit ji.Viděno z širší perspektivy je totiž patologické si starosti nedělat.

Uvedu ještě několik citací z moudrého textu Boreckého:

— „Terapie jako součást společnosti má velkou spoluodpovědnost za to, jestli generujezralé jedince s  vlastními hodnotami a  postoji, nebo jen systému přizpůsobivé, kteří našli způsob, jak nějak přežít.“

—„Společnosti ve veřejné sféře chybějí schopní senzitivní a  inteligentní lidé, protože jsou schovaní v  terapii podle předané víry, že jen zde lze najít duši. Je tím vyklizen prostor pro psychopaty, jak dokládá pohled na větší část politické scény.“

—„Terapie vede často k  přizpůsobení, pouhému rozvíjení adaptivních schopností i  tam, kde má spíš být podpořeno vědomí neakceptovat neakceptovatelné. Terapie jako celek možná více učí, jak se přizpůsobovat, a  rozvíjí strategie zvládání a  „přijímání„ věcí bez jejich odmítání a  vystupování proti nim, což vůbec nemusí sloužit duši. Možná se však nepotřebujeme ani tolik uzdravitadaptací, jako spíšz  adaptace.“

—„Terapie by nemusela být „policejní stanicí„ sledující patologii jedince. Mohla by se svobodně ptát: Kdo je nemocný? Já, nebo svět? Respektive: Jak mě svět činí nemocným? Předpokladem by ale musela být odvaha dovolit přeměnu klientůsnažících se „vyléčit„ například z  toho, že je trápí stav přírody, na ekologické aktivisty a  ztratit je jako pacienty.“

—„Z  vnitřního dítětepotřebujícího uzdravit své emoce se potřebujeme stát dospělým, senzitivním občanem, který vnímá svět a  jeho sílu, krásu i  zranění, není k  němu lhostejný, nemá vůči němu moc iluzí, a  přesto o  něj bojuje a  nenechá ho padnout.“

Nezbláznit se z toho

Matyáš Zrno píše: „… i my sami můžeme pocítit svůj díl viny za to, že přispíváme ke změnám klimatu. Potíž je, že se tím dostanete dospirály sebeobviňování,ze které není úniku.“ Dovolím si nesouhlasit. To, že pociťujeme svůj díl viny, je namístě. Ekologická stopa nás všech v této společnosti je přílišná a je jen dobře, jsme-li si toho vědomi a cítíme se za to vinni. Do sebezničující spirály sebeobviňování to vést nemusí, a ani by nemělo. Zdravá míra pocitu vinynás nemá ničit, ale vést k tomu, abychom své chování napříště zlepšili, v tomto případě, abychom se chovali k přírodě šetrněji. Když své chování v rámci možností změníme, pocity viny by měly ustupovat. Pokud jsou pocity viny přílišné, neustupují, klient se třeba trápí tím, co už se stalo a odčinit se nedá, měli bychom mu pomoci, aby si dokázal odpustit. Svědomí nemá být kruté, a je-li kruté, je úlohou nás terapeutů ho mírnit. Podobně bychom měli svým klientům pomáhat i s dalšími přehnanými emocemi: příliš vekou úzkostí, zničujícím hněvem či příliš hlubokými smutky.

Kdyby byl někdo terapeuticky pracoval se studentem Petrem, mohlo se jeho ekologické úsilí rozvíjet, aniž by se přesmýklo do patologické formy. Terapeut by se ptal na Petrovy hodnoty, vedle přírody by se zajímal i o jeho vztahy s blízkými, o to, co očekává, že se stane, když bude jednat tak a tak. Zajímal by se o Petrovu osobnost z širšího pohledu. Ptal by se, co dělá pro sebe samého, jak relaxuje, co ho baví. Zajímal by se o jeho sny a zároveň jej kotvil v realitě.

Pokud je i s terapeutovou pomocí je zvládání úzkostných či depresivních stavů nad síly jedince, bývá na místě navrhnout vedle psychoterapeutické péče též návštěvu psychiatra a medikaci. Ta sice neřeší příčinu, nicméně dokáže výrazně ulevit od potíží. Což má velký smysl jak samo o sobě, tak i proto, že nabyté síly dodají energii k řešení oné příčiny.

Systém hodnot

Matyáš Zrno uvádí„stádia environmentálního žalu“. V textu to sice není uvedeno, jde ale de facto o fáze vyrovnávání se se smrtí, jak je popsala Elisabeth Kübler-Rossová ve známé knize On Death and Dying(O smrti a umírání) z roku 1969: popření — hněv — smlouvání — deprese — smíření.

Jistě zde můžeme hledat paralely, nicméně se domnívám, že není vhodné tento model jednoduše převzít. Už proto, že smrt je neodvratná a smířit se s ní je tedy žádoucí. Kácení deštných pralesů, masivní vymírání biologických druhů a tuny chemie sypané na lány řepky však nejsou něčím, s čím bychom se měli prostě smířit.

Pokusím se popsat, jak se ve svém prožívání posouvají lidé, kteří v terapii řeší, jak se postavit k tématu klimatické krize a ohrožení přírody, a jak se tím nenechat ničit. Nepůjde přímo o „stádia vyrovnávání se“, jako spíše o naznačení cesty.

Klienti, kteří s těmito otázkami přicházejí za psychologem, zpravidla prožívají silné negativní emoce: Žal nad tím, co se přírodě děje, úzkost a obavy z budoucnosti, hněv na energetickou politiku státu, na konkrétní politiky, na ty, kteří tolik létají, netřídí odpad atd. K tomu všemu pak přistupují pocity viny, že se oni sami nechovají i přírodě dost šetrně.

Všichni příchozí zpravidla nejprve potřebují hodně mluvit o tom, co prožívají, jak to vnímají, co je trápí. Už to, že o svých pocitech mluví, že mohou své emoce ventilovat, aniž by jim je někdo vymlouval, zlobil se na ně či je hodnotil, bývá úlevné.

Běžně se stává, že klient prožívá emoce smíšené, či že se jeho emoce v průběhu povídání proměňují. Pod hněvem se často objevuje strach — z ekologických uprchlíků, nepokojů, válek a hladu, ze všeho, co lze spolu s ekologickou a klimatickou krizí očekávat. Podívat se svému strachu do tváře není snadné, nicméně je to potřebné a cenné. Strach, stejně jako smutek, se pak často mění zase ve hněv, který už má ale jinou kvalitu. Zatímco ten původní měl blíže k bezmocnému vzteku, toto je spíše odhodlaný hněv, který člověka tolik neničí, a jehož energii lze dobře využít.

Po úvodní fázi, jež bývá obvykle ve znamení zjitřených emocí, se klienti začínají více soustředit na to, co pro „záchranu planety“ dělají, co by pro ni dělat mohli a co by chtěli.

Někteří lidé se rozhodnou nelétat a omezit jízdy autem, jiní kompostují, angažují se v místní komunitě nebo se věnují ekologické výchově a vzdělávání. To vše pomáhásnížit pocit bezmoci a frustrace.

Mluvíme o tom, na co přitom klienti narážejí. Mluvíme o jiných hodnotách, o systému jejich hodnot a o systému hodnot jejich blízkých. Každý máme své hodnoty nějak uspořádané v pomyslném žebříčku a často musíme volit, kterou z hodnot v dané chvíli upřednostníme.

Sama si vzpomínám na mnoho takových konfliktů. Třeba když jsem šla po městě: batole v šátku, dva předškoláčci za ruce. Na zádech velký, leč úplně plný batoh a do toho plastový obal od čehosi právě zkonzumovaného. Unavené děti to odmítaly nést, do batohu se to memohlo vejít a v okolí žádný tříděný odpad. Vzpomínám si na dilema: co s tím? Nakonec rozhodl stav dětí, které se začínaly vztekat, že nemají „celou ruku“. Začala jsem se bát, co se v okolí rušné vozovky může stát, hodnota proekologického chování narazila na hodnotu bezpečnosti dětí, a ta věc skončila v nejbližším koši.

Ochrana přírody musí být, stejně jako jakákoli jiná hodnota, posuzována s ohledem na hodnoty jiné. Optimum prostě neleží v extrémech, jednotlivé hodnoty je třeba vyvažovat a unést to, že ani hodnotu č. 1 nemůžeme upřednostnit vždy a všude. Musíme volit a nést za tyto volby zodpovědnost. Měli bychom se snažit být dobří a odpouštět si, ženejsme dokonalí.

Osobní cesta

Na základě osobních možností, schopností a preferencí se tak postupně začíná rýsovat osobní cesta každého jedince. Cesta aktivní a uvážená, jež člověku pomáhá unášet nejistou budoucnost. Řečeno s Václavem Havlem: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Další dovedností, kterou můžeme coby terapeuté lidem trpícím eko-tématy pomoci, je všímavost k pozitivnímvěcem. Většina lidí to umí: všímá si jak toho, co je dobré, tak toho, co dobré není. Jsou však i tací, jejichž pozornost je téměř výhradně zaměřena na to, co se nedaří, co je špatně. Zaměření pozornosti je do značné míry naučenou záležitostí a coby psychologové můžeme lidem pomáhat, aby viděli i to hezké. I v oblasti ochrany přírody se dějí pěkné věci. Je možné všímat si toho, co příroda umí a dokáže, vidět i ty kousky země, kam se navrací, vnímat lidi, kteří se chovají k přírodě šetrně. Pokud se stejně smýšlejícími lidmi člověk obklopí, může zažívat hřejivý pocit sounáležitosti.

No a když cítíme, že je toho na klienty moc, že je i přes naši pomoc neradostné prognózy a zprávy o stavu světa ničí, že se příliš trápí, můžeme jim navrhnout, aby ekologická témata nějaký čas přestali řešit. Aby se věnovali něčemu jinému, rozvíjeli jiné hodnoty, a k ekologii se vrátili ve chvíli, kdy se budou cítit dostatečně silní.

Nejen psychoterapie

Pro úplnost chci ještě dodat, že pomoc osobám trpícím environmentálním žalem a úzkostmi není jedinou rovinou, na níž se psychologové vztahují ke klimatické krizi. Na konferenci o psychologii a světovém zdraví, jež se konala v říjnu v Lisabonu, se tak vyjádřil i Arthur Evans, současný ředitel Americké psychologické společnosti.

Evans upozornil na to, že psychologie je široká disciplína: zahrnuje kognitivní psychology zkoumající, jak lidé uvažují, i behaviorální psychology, kteří studují, jak chování lidí změnit. Klimatická změna je z větší části způsobena právě lidským chováním. Proto by podle Evanse psychologie měla hrát roli v kampaních zvyšujících uvědomělost veřejnosti o tématu tak, aby k lidem promlouvaly skutečně účinně. Pouhé předávání vědeckých faktů, jak nám ukazuje dosavadní vývoj, není dostatečující k tomu, aby lidé měnili své chování dost rychle.

Čelní představitelé psychologických společností z více než 40 zemí na zmiňované konferenci podepsali prohlášení, v němž se zavázali použít svou odbornost v boji proti klimatické krizi a jejím dopadům.

Pavla Koucká

člákek vyšel v časopise Psychologie dnes v lednu 2020

odkazy:

https://psychologie.cz/zivy-krasny-nemocny-svet/

https://qz.com/1749577/psychologists-sign-pledge-to-address-climate-change/?fbclid=IwAR1_FcH2FOAOsgWb7hFcXAeJCC2RwPg7jROffgSl5KJ7RGHSIiyQT3l7nGg

 

 

Psychické dopady střídavé péče

Střídavá péče je dobrým řešením pro některé případy. Zoufalým pro jiné. Nezapomínejme, že je o dítě, nikoli o spravedlnost mezi rodiči.

Až do 18. století byly děti, stejně jako manželka, považovány víceméně za mužův majetek. Rozvody nebyly téměř ani myslitelné, bylo možno jen manželce předat rozlukový list a tím ji „zapudit“. Přelom v dějinách manželského práva nastal v roce 1783 patentem Josefa II, který definoval manželství jako občanskou smlouvu a uznával instituci rozvodu manželů od stolu i lože. Rozvody však byly stále vzácné.

Zpočátku byly děti svěřovány otcům, což se však postupně měnilo, nejprve tam, kde byl otec např. alkoholik, či u dětí malých. Ve století 20. v souvislosti s psychoanalýzou, jež zdůraznila důležitost matky v životě člověka, se karta obrátila: děti po rozvodu připadly primárně matce. Znovu měnit se situace začala koncem 20. století. „Hitem“ posledních let je střídavá péče, kdydítě vždy určitý čas s každým z rodičů. Nejčastěji jde o týden a týden, ale někdy je střídání i po dvou či více týdnech, nebo naopak kratší. Na Slovensku je například obvyklé, že dítěje dva dny u matky, dva dny u otce a tři dny u matky, další týden zase naopak.

Na první pohled je to rozumné, spravedlivé řešení: Když už se hroutí rodina, ať oběma rodičům zůstane možnost pečovat a vychovávat, ať mohou oba rozhodovat o důležitých okolnostech v životě dítěte atd. Z druhého rodiče, většinou otce, se tak nestává víkendový „strýček“, ale dále se může účinně angažovat ve výchově svého dítěte či dětí, být přirozeným vzorem. Přesto právě střídavá péče budí velké emoce, má své skalní zastánce i odpůrce. Proč?

Znám řadu rodin, v nichž střídavá péče bez větších potíží funguje. Problém je v tom, že bývá nařizována i v případech, kdy není vhodná. Mluvím zejména o konstelacích, kdy je mezi rodiči nenávist.

Dvě osobnosti dítěte

Situace, které mi pak klienti (tedy zejména klientky) líčí, je šílená. V průběhu předávání nadávky druhého rodiče, odmítnutí předat důležité informace, fyzické násilí. Zoufale brečící děti, které se mámy zuby nehty drží, a ta je předat musí, protože jinak by šlo o „maření úředního rozhodnutí“, a riskovala by i odebrání dítěte. Takováto předávání jsou pochopitelně traumatizující, tím více, že jsou opakovaná. A nejde jen o předávání.

Odpůrci střídavky často zmiňují dva domovy, dva pokojíčky, dvoje věci, dvoje hračky. Jako psycholožka však vidím ten nejzásadnější problém jinde. Měnící se fyzické prostředí děti většinou nemají problém zvládat. Však kolik rodin tráví všechny víkendy a prázdniny na chalupě, přičemž si to děti užívají? Problémem podle mě jsou dva výchovné přístupy, dvoje hodnoty, dvoje pravidla, dvojí přátelé… Jedí se jiná jídla, oceňuje se jiné chování, existují jiné rituály. Často je vše tak rozdílné! Někteří rodiče dokonce po převzetí dítě ihned celé převléknou.

Pokud se ty dva světy oddělí ještě hradbou mlčení: u mámy se nesmí mluvit o tátovi a u táty se nemluví o mámě, jsou dva světy odděleny takřka hermeticky. A u dítěte je pěstována v každém světě jiná osobnost: jsou na něm oceňovány jiné vlastnosti, vyžadováno jiné chování, vzpomínány jiné události. V jednom světě smí milovat mámu, v druhém tátu. To podle mě nahrává rozvoji disociativních poruch, teoreticky bychom mohli uvažovat až o mnohočetné poruše osobnosti.

Nechci říci, že střídavá péče je špatně, chci ovšem upozornit na to, že bývá nařizována i v případech, kdy pro dítě rozhodně není nejlepší volbou. V případech nenávisti mezi rodiči, tam, kde spolu rodiče nejsou schopni komunikovat, by soudy střídavou péči neměly nařizovat. Proč to tedy dělají? Jednak se v praxi těžko zjišťuje, jak to ve skutečnosti je, neboť rodič žádající střídavou péči často tvrdí, že vztah je dobrý a komunikace bezproblémová. A pak jako by se soudy bály „protivit se trendu“ nebo si snad mylně vykládají některé judikáty soudu Ústavního.

Nejčastěji bývá odkazováno na Ústavní nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, v němž se mj. píše, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.
Tato věta, často citovaná médii, bývá nešťastněvytržena z kontextu a interpretována tak, že má být standardněnařizována střídavá péče.

Pavlína Vondráčková přitom v časopise Právo a veřejná správa napsala o pár měsíců později: „…z této věty vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ale jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejněhluboký citový vztah.“ Dále, aby byla střídavá péče skutečně nejlepší možnou volbou pro dítě, je třeba, aby rodiče byli schopni odhlédnout od neshod a konfliktůve prospěch dítěte, kooperovat na výchově, přiměřeně spolu komunikovat… (článekJak to Ústavní soud myslel se střídavou péčí o dítě, časopis Právo a veřejná správa: 2014/11, str 66–68).

Vztah nad formou

Dále chci říci, že i tam, kde je vztah exmanželů relativně dobrý a komunikace přiměřená, bývá pro dítě nepřiměřenou zátěží docházka do dvou školských zařízení. Domnívám se, že přínos rovnoměrného kontaktu s oběma rodiči nemůže vyvážit stres z dvou kolektivů, kde ani do jednoho dítě nemůže přiměřeně zapadnout. Navíc výuka jde v každé škole trochu jiným tempem, a tak se takovým dětem běžně děje, že některou látku probírají zbytečně dvakrát, zatímco jinou ani jednou.

Způsobů péče o děti po rozvodu je víc: vedle svěření dítěte do péče jednoho z rodičů a střídavé péče je možnost mít například tzv. rozšířený styk, či mít dítě ve společné péči, v jejímž rámci se rodiče sami domlouvají, u koho dítě kdy bude, a soud neřeší ani alimenty.

Ze zkušeností musím říci, že pro prospívání dítěte je důležitější, jaký vztah spolu rodiče mají, než oficiální forma porozvodové péče. Tam, kde se rodiče vzájemně respektují a dokáží se spolu domlouvat, děti prospívají, ať už jsou v péči výhradní, společné či střídavé.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2019/1

Svědomí zdravé a nezdravé

Za vznik svědomí u dětí jsme zodpovědní my rodiče. Jak se chovat, aby se vyvinulo správně? Aby nechybělo, ani nebylo příliš kruté?

Obvykle se tenhle zázrak stane v předškolním věku, tedy v období, jež Erickson nazývá obdobím „iniciativy proti vině.“ Tam, kde vás batole v hněvu bilo, předškolák už je schopen své agresivní impulsy regulovat. Už ví, co není správné, a dokáže potlačit impuls, který ho k tomu nabádá.

To, co se zdá jako zázrak, je však dáno kombinací vyzrávání nervové soustavy a reakcí nás rodičů na chování dítěte. Svědomí vzniká zvnitřněním našich reakcí. Je proto velmi podstatné, jak se jako rodiče chováme.

Klientka Marta mi popisuje potíže, které zažívá se svou 4,5 letou dcerkou Hedvikou. Hedvička má svou hlavu a momentální potěšení u ní vítězí nad nějakými plány. Marta odmítá jakékoli násilí: dceru k ničemu nenutí, nepřikazuje, na všem se s ní snaží domluvit. Ve výsledku je ale prakticky nemožné se někam vypravit na čas. „Tuhle jsme šly na oslavu narozenin Hedvičiny kamarádky,“ vypráví Marta. Hedvika se tam těšila, ale pořád měla doma co jiného na práci a vůbec se nechtěla oblékat. Takže jsme nakonec přišly skoro s dvouhodinovým zpožděním, až po dortu… Hedvika byla smutná a naštvaná na mě. Vůbec nechápe, že to bylo její vinou.“

A vysvětlila jste jí, že si za to může sama?“

Ne, to ne!“ zděsí se matka.

Proč ne?“

To bych v ní vyvolávala pocity viny, a to rozhodně nechci.“

Příliš hodní rodiče

S podobnou obavou z „vyvolávání pocitů viny“ se setkávám mezi rodiči často. Dnešní mámy, a někdy i tátové, se velmi bojí, aby se snad jejich děti necítily nemilované. Nechtějí se na ně zlobit, cokoli jim vyčítat. Setkávám se dokonce s názorem, že děti zlobí právě proto, aby se ujistily o rodičovské lásce. A právě proto se na ně nesmíme zlobit, a měli bychom je naopak i v takových chvílích o své lásce ujišťovat. No ano, děti mohou zlobit i proto, že zkoušejí naši lásku. Ale vyjádřením lásky v takovém případě je prostě to, že dítě nezavrhneme, neublížíme mu. Láska přeci neznamená, že se na dítě musíme za všech okolností usmívat a být milí.

Americká dětská psychoanalytička Selma Fraibergová se k tomu v knize Magické roky ptá: „Co motivuje dítě ke správnému chování, když cítí, že je v různých situacích ,milováno stejným způsobem?Například když při záchvatu vzteku kopne otce, je reakce rodičů stejná, jako když se ovládá a je hodné. Pokud se chová tímto způsobem a v otcových očích nic neztrácí, co ho potyom naučí sebeoládání? A je skutečně pravda, že otec dítě ,miluje stejným způsobemve chvíli, kdy si ošetřuje pohmožděnou holeň…? Takový otec se ještě nenarodil.“

Pokud dítě provede něco nehezkého, je normální, přirozené a lidské, že se rodič dočasně citově stáhne a na určitou krátkou dobu mu odepře svou náklonnost. Právě takto se formuje svědomí. Mezi vnímáním ocenění od rodičů a sebeúctou existuje vztah. Podobně mezi vnímáním rodičovské lásky a sebeláskou: Pokud se rodič na dítě zlobí, naruší se tím i sebeúcta dítěte. Nepříjemný pocit, který v takové situaci cítí, nazýváme pocitem viny.

K vývoji sebeovládání je nezbytně nutné prožít pocit viny, která následuje po špatném chování,“ míní Fraibergová.

Dítě, které něco ukradlo, ač již ví, že to není správné chování, by se mělo stydět. Dítě, které svedlo svůj prohřešek na někoho jiného, by mělo mít výčitky svědomí. Dítě, které pro maličkost bouchlo sourozence, by se mělo cítit provinile.

Tyto pocity jsou nepříjemné, ale užitečné — vedou totiž dítě k tomu, aby se takového činu příště vyvarovalo. Když hlas svého svědomí poslechne a odolá agresivnímu či sobeckému puzení, odmění je vnitřní hřejivý pocit hrdosti.

Při dalším vyspívání dítěte fungují pocity viny jako varovné signály: dítě je pocítí už jako reakci na nutkání ke špatnému chování… Časem pak tyto varovné signály pracují skoro automaticky, takže je možné téměř každý impuls k nevhodnému chování zadržet, a ani o tom vědomě nepřemýšlet.

Svědomí jako gestapo

Svědomí předškolního dítěte je ještě křehké — na jedné straně se dá lehce uplatit, na druhé má občas tendenci být až příliš přísné. A zde je na místě takové svědomí mírnit. Dítě, které si až příliš sype popel na hlavu, ač to, co provedlo, byla maličkost, je třeba utěšit. Pocity viny by totiž měly být přiměřené.

Pokud se svědomí nevyvine, z dítěte vyroste sociálně patogická osobnost. A na druhé straně: Pokud se vyvine svědomí přehnané, z dítěte vyroste neurotická osobnost. Takoví lidé mají svědomí podobné gestapu: Bez milosti vyslídí každou nebzpečnou nebo i jen potenciálně nebezpečnou myšlenku včetně jejích vzdálených příbuzných. Následuje obvinění, vyhrožování, mučení a nekonečné vyšetřování. Vina je stanovena i za přestupky spáchané pouze v myšlenkách. Pocity viny vězní celou osobnost, takový člověk nemůže svobodně dýchat.

Reakce rodičů na chování dítěte jsou velmi významné. Podle nich nastavuje své svědomí. To pak zásadním způsobem ovlivní jeho budoucí činy a živoní pohohdu.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2018/4

Psychické potíže s kojením

Radám navzdory: proč se matka rozhodne nekojit?

My lidé patříme mezi savce. Stejně jako šelmy, hlodavci, kytovci a další savčí řády vyživujeme svá mláďata mateřským mlékem. Naši předci tak činili již před 180 miliony let. Jde tedy o velmi starou, velmi přirozenou záležitost. Přesto existuje dost matek, které svá miminka nekojí. Proč? Coby psycholožka se soustředím na psychické příčiny.

Sexualizace prsů

Prsa jsou pro mě sexuálním objektem, a už samotná představa, že je bude ožužlávat dítě, mi byla nepříjemná.“

V naší kultuře jsou „ženské vnady“ dosti sexualizovány. Dokonce tak, že si je některé ženy nechávají za velké peníze operovat, aby „vylepšily“ jejich tvar a velikost. U některých žen však tento pohled může narušit přijetí prsů coby nástrojů k výživě dítěte. Přijde jim to až nepatřičné. Jindy by jim sice samotné dítě u prsu nevadilo, ale obávají se, aby jim kojením jejich vnady nepovadly.

A pak jsou zde ženy, které své dítě sice bez problémů kojí, ovšem stydí se tak činit na veřejnosti. Představu, že by někdo zahlédl jejich obnažené ňadro, považují za nepříjemnou až nepřijatelnou. A tak se dostávají do izolace doma, čímž může vzniknout „syndrom čtyř stěn“. Výjimečně se matka propadá až do deprese. Další matky raději sáhnou po umělém mléce, aby se takovým obtížím vyhnuly.

 

Bolest, strach a stud

Když se malej přisál, kroutily se mi bolestí i prsty u nohou, a sotva jsem dokojila, už jsem se děsila, kdy bude mít zase hlad.“ Citovanou ženu trápila při kojení bolest, a mezi kojeními strach z bolesti.

Počátky laktace bývají občas bolestivé. Pár dní po porodu se prsa tak zvětší, že se na kůži mohou objevit i strie. Bradavky jsou citlivé, a pokud se na nich objeví ragády, stává se kojení velmi bolestivým.

V šestinedělí se mléko spouští často i při zaslechnutí dítěte, při pohledu i pouhém pomyšlení na ně, nebo dokonce samovolně. Některé matky se za tyto tělesné projevy stydí. V pozadí bývá nepřijímání vlastní tělesnosti, prudérní výchova.

Bolest, strach, stud – to vše jsou nepříjemné pocity, které ženu od kojení odrazují.

Společenský tlak

Mě naprosto ničil ten tlak, který ohledně kojení vyvíjely sestry v porodnici. To bylo pořád: ,Už kojíte? A zkoušela jste to?… Víte, že mateřské mléko je ta nejlepší výživa pro vaše miminko?… Musíte ho pořád přikládat. Dokonce mi hmataly na prsa… Dělalo se mi z toho až nevolno. Přisátí dítěte mě bolelo a mlíko stejně ještě nebylo. Asi mi prostě trvalo o chvíli dýl, než se začalo tvořit. Potřebovala jsem kiid. Ty sestry tam mě úplně zablokovaly; cestou z porodnice jsem si vymínila, že se stavíme v lékárně pro umělou výživu. Byla jsem rozhodnutá na ni přejít a sama jsem se pak divila, že se to ve mně zlomilo. Dnes už kojím víc než rok. Myslím, že to bylo tím, že na mě doma nikdo netlačil. Prostě nesnáším, když na mě někdo tlačí, vzbuzuje to ve mně odpor.“

Kojení je ta nejpřirozenější, nejlepší strava pro dítě a je důležité, aby to ženy věděly. Je důležité, aby měly v kojení podporu. Nemělo by se však jednat o tlak. Ten totiž ženu stresuje a může mít i přesně opačný efekt, než bylo záměrem.

Příliš velká věda

Zpětně si myslím, že jsem moc četla a moc věděla. Ještě než se malá narodila, pořídila jsem si kojící kloboučky, odsávačku a další vymoženosti, abych byla na vše připravená. A hlavně jsem získala obavu, aby se mi při kojení nedusila: Mám totiž velká prsa, což prý může být problém. Takže jsem prso formovala rukou, abych tohle riziko vyloučila. Výsledkem bylo, že mi šla ruka do křeče, bolela mě záda a ke kojení ve mně klíčila nechuť.“

Selský rozum se ptá: „Není to zvláštní, že ze záležitosti, kterou zvířecí samice zvládají bez jakýchkoli pomůcek či rad, děláme takovou vědu?“ Kojící polštáře, kloboučky a masti na bradavky, kojící podprsenky a vložky do podprsenek. Čaje na podporu tvorby mléka, odsávačky mechanické i elektrické, laktační poradkyně, spousta vychytávek a celé knihy o kojení… není divu, že se do toho občas zamotáme. Často je přitom pro rozvoj laktace nejlepší, když je matka s dítětem docela obyčejně ponechána v klidu, když ti dva mají prostě čas a prostor si to spolu najít.

Staletí zpátky bývaly v našich končinách šestinedělky v koutě. V jediné obytné místnosti, kterou tehdy rodiny mívaly, se oddělila část koutní plachtou – koutnicí. Za koutnici nesměl, s výjimkou porodní báby, nikdo. A to ani nahlížet! Toto pravidlo prý bylo tak ctěné, že si do kouta někdy nechávali třeba pytláci ukrýt svůj lup. Matka s dítětem tak měli nerušený čas pro sebe, pro utužení vzájemného pouta a rozvoj laktace.

Příčiny, z nichž žena sáhne po umělém mléce, jsou rozmanité: vedle zde popsaných je i řada příčin fyzických, a to nejen na straně matky. Děti se někdy špatně přisávají, jsou slabé či mají jiné potíže. Jiné matky potřebují léky, jež by do mléka přecházely a dítěti škodily.

Těmto ženám je přitom často líto, že nemohou kojit, a někdy se za to i stydí. Věčné otázky: „Ty nekojíš? Proč?“ jim ubližují.

Chci říci, že i když je kojení tou nejlepší výživou pro miminko a je třeba je podporovat, je na místě dělat to citlivě. Přílišný tlak v tomto směru totiž může matku (a potažmo i dítě) traumatizovat. Více než dobré rady matce někdy pomůže vyslechnutí a respekt. S psychickými bloky ke kojení může pomoci psychoterapie.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/3

Výchova bez trestů

Zní to hezky, ale je to v praxi možné? Co je, a co není trest?

Tradičně tvořívaly tresty – a zhusta fyzické tresty – podstatnou součást výchovy. Vzpomeňme například na biblické „Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ A trestali nejen rodiče, ale i učitelé. Dnes je fyzické trestání dětí výslovně zakázáno ve všech s Českou republikou sousedících státech s výjimkou Slovenska. A i u nás se běžná praxe dnešních rodičů velmi liší od té, jakou sami zažívali.

Osobně nevidím velký rozdíl mezi působením fyzických a psychických trestů, jako je ignorace, ponižování či zesměšňování. Obojí je podle mě problematické, zejména pokud je trest tvrdý. V čem onu problematičnost spatřuji?

Tresty jsou ponižující, jde o útok na dítě a jeho sebeúctu.

Často se míjejí účinkem: Dítě může vnímat trest jako odpustek, a pak si klidně řekne třeba: „Těch pár pohlavků mi za to stojí.“ Nebo: „No tak si ze mě bude zase utahovat, ale bude to po mém.“

Někdy tresty zhoršují ochotu k nápravě: Bité/zesměšněné dítě cítí strach, bolest. Často následuje naštvání, a chuť k nápravě klesá.

Narušují vztah k rodiči: Věřit, že kdo mě bije/ponižuje, mě má rád, je trochu na hlavu. A mít rád/a jeho, taky.

Ztíženo je dosažení vyšších stupňů morálního vývoje: Dítě (a posléze dospělý) neuvažuje v rovině, co je správné a nesprávné, důležité je pro něj vyhnout se trestu. Za správné považuje to, co výchovná autorita. Navíc se často ve snaze vyhnout se trestu učí lhát, maskovat, podvádět.

Vývoj morálky

Přitom právě o morální vývoj jde především. Cílem výchovy je jedinec mravně vyzrálý, takový, který sice uznává a dodržuje obecné společenské normy (nelže, nekrade, nepodvádí), zároveň je však schopen vlastního morálního úsudku. Když bychom si vzali příklad z doby před Sametovou revolucí: Když člověka vyslýchala STB, často nebylo tím nejsprávnějším mluvit pravdu.

Ale nemusíme ani chodit do takového extrému. Jde o to, že hodnoty jsou různé a obecná pravidla na sebe často narážejí: například si představte, že vám kamarád něco sdělí a zaváže vás tím, že to nesmíte nikomu říct. Jenže vy víte, že by tu skutečnost by někdo vědět měl… co uděláte? Tady si už nevystačíme s jednoduchými pravidly, s tím, že jsme poslušní a hodní. Je třeba s citem zvažovat jemné nuance pestré skutečnosti.

Podstatným faktorem, když jde o tresty, je podle mě právě to, v jaké fázi svého morálního vývoje se dítě nachází a případně jak silné svědomí má vytvořené. Děti v batolecím věku začínají teprve chápat, že je něco dobré/správné, a něco špatné/nesprávné. Když se dítě chová určitým způsobem, vzbudí to na tváři rodiče úsměv. Na základě jiného jeho chování se rodič zamračí. Jestli to zamračení nazveme trestem, nebo „přirozeným důsledkem chování dítěte“ – což je dnes módní pojem – není podle mě až tak podstatné. A nepovažuji za nějak zvlášť důležité ani to, jak mnoho kolem toho mluvíme. Důležité je dítěti srozumitelně komunikovat naši emoční reakci, naše pocity ohledně jeho chování.

Dítě naši emoční reakci postupně zvnitřňuje, a na základě toho vytváří své vlastní svědomí. Postupem času se nemusíme mračit ani usmívat, nemusíme být ani přítomni, a dítě se samo ze svého chování cítí dobře: je samo se sebou spokojené, má ze sebe radost či je dokonce na sebe hrdé. Anebo je se sebou nespokojené, hněvá se na sebe a možná se dokonce samo před sebou stydí. Zde už je znát, že svědomí dítěte převzalo funkci rodiče.

Pokud se dítě s rozvinutým svědomím zachová nesprávně, trestají ho jeho vlastní výčitky. Samo pociťuje touhu věci napravit. Omlouvá se, lituje svého činu. Zde bychom už rozhodně trestat neměli. A někdy dokonce naopak. Vzpomínám si na řadu situací, kdy jsem své provinivší se děti objímala a utěšovala, protože mi jejich svědomí přišlo v daném případě až příliš přísné.

Co je vhodný trest

Je príma, když své děti nemusíme trestat vůbec. Ne vždy je to však možné. Ve výchově občas nastávají situace, kdy se děti nechovají správně a naše vysvětlení a slovní žádost o nápravu nepřináší změnu. Zde bývá vhodné použít i trest.

Jaké tresty jsou vhodné? Zejména takové, které vyplývají přímo z dané činnosti dítěte: pokud dítě například něco poškodilo, žádáme, aby se dle svých schopností a možností podílelo na opravě či náhradě. Pokud neplní své (přiměřené) povinnosti, bývá na místě omezit jeho čas na zábavu.

Co je však velmi podstatné, je míra. Nežádáme–li nic či příliš málo, výchovný efekt se nedostaví, dítě se nepoučí. Žádáme–li moc, trestáme–li moc, mohou být výsledky venkoncem opět negativní. Pouze když žádáme tak akorát, má to kýžený výchovný efekt. Ne, že by pak dítě negativní pocity směrem k nám nemělo, zpravidla však brzy pominou.

Jenže: jak velkou finanční spoluúčast na náhradě rozbité drahé vázy dítě ani nepocítí? Jaká je optimální míra? A odkdy je finanční zátěž na dítě tak veliká, že jeho frustrace vyvolá pocity nespravedlnosti, křivdy a touhu po pomstě? Kdy se přemění přirozené a normální omezení komunikace s drzým dítětem v ostentativní ignorování, tichou domácnost? Optimální míru musíme odhadovat my rodiče u každého dítěte a v každé konkrétní situaci zvlášť, obecně to kvantifikovat nelze.

Abych to shrnula: tresty by neměly být výchovnou metodou první volby. Pokud však vlastní svědomí dítěte zatím nefunguje a jiné výchovné prostředky nemají efekt, pak může být právě přiměřený, ze situace vyplývající důsledek vhodnou volbou.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/2

Rodiče, uvolněte se

Jakmile jsem poprvé otěhotněla, začaly se na mě hrnout rady ze všech stran: co mám a můžu, a co nemám a nemůžu. Jako by těhotenství byl velmi rizikový stav. „Ty dobíháš autobus? S břichem?!“ / „Počkej, bylinkový čaj – víš co v něm je a jestli to smíš?“ / „Noční na lince důvěry – to se nebojíš?“ A postupně, jak se blížil termín porodu, začalo mé okolí nervóznět ve stylu: „Vy ještě nemáte postýlku? A kde máš výbavu?“ A mě zase překvapovaly sáhodlouhé seznamy věcí, které prý budeme potřebovat: Pleny a příslušenství, autosedačka, kočárek, nosítko, postýlka, monitor dechu a chůvička, řada věcí z lékárny, řada z drogerie, a těch oblečků! Nějak to šlo všechno proti mé povaze i intuici. Představovala jsem si samice lidoopů v pralese, které se postarají o mládě nepříliš odlišné od toho našeho bez všech těch vymožeností. A to aniž by absolvovaly kurzy rodičovství, četly knihy o kojení a poslouchaly všechny ty přednášky a rady. Když se naše prvorozená narodila, začala potvrzovat spíše to, co jsem cítila, než rady zkušených. Krom láskyplné péče jsme užili jen šátek, pár oblečků a plínek.

Koncept do dnešní doby

A tak začalo vznikat uvolněné rodičovství – koncept, který od té doby rozvíjím. Jde o reakci na dnešní rodičovství, jež je ve svém mainstreamu příliš aktivní, přeangažované. Pořizování spousty věcí je jedním z jeho symptomů. Dále je to i tendence svěřovat děti od nejútlejšího věku expertům. Dnes již existují lektoři i celé školy profesionálně rozvíjející rozumové či hudební schopnosti dětí prakticky od narození. A pro batolata je nabídka rozvojových aktivit již velmi široká: mohou docházet do hudebních škol, profesionálové rozvíjejí jejich pohybové, jazykové a další dovednosti. Rodiče se přitom pasují do role osobních asistentů svých batolat a předškoláků. A jak děti rostou, stávají se jejich soukromými řidiči, hlavními sponzory a skalními fanoušky.

V poradně, kam za mnou takoví rodiče chodí, však řešíme jejich přetížení, pocity frustrace, nenaplnění a nedocenění, a občas shledávám až synrom vyhoření. Většinou jsou to mámy: skvělé, výkonné ženy s velkými ideály. Milující matky, které mnoho let vstávají ráno jako první, aby připravily snídani a svačiny, budily všechny spáče, doprovázely do školy a školky, pak makaly osm hodin v práci, a jen co se ze zaměstnání utrhly, běžely vyzvednout děti, odvést je na kroužek, mezitím nakoupit, rychle domů: pomoci s úkoly, honem uvařit, přečíst pohádku, uložit děti. Následuje úklid v kuchyni, dodělat resty do práce, věnovat se manželovi, a s půlnocí žena padá, aby v šest ráno zazvonil budík a začal nový kolotoč. A takhle to bylo měsíce a roky, přičemž se nepozorovaně vkrádala únava, vyčerpání, deprese…

Pro rodiče i pro děti

Vedle vyčerpaných rodičů však takovéto nasazení nesvědčí ani dětem, jakkoli to vše děláme pro ně. Snažíme se o ně co nejlépe pečovat, zajistit jim maximální bezpečí a optimální podmínky, všestranně je rozvíjet. Jenže děti, které mají po škole ještě kroužky a tréninky, bývají přetížené, a často i nešťastné. Něco zásadního jim totiž při tom všem chybí. Schází jim to, čeho děti vždy mívaly vrchovatě: volná, nikým neorganizovaná hra a pohyb venku. U kroužků a tréninků se od trenéra či vedoucího dozvíme, jaké schopnosti bude dítě rozvíjet. U volné hry nám žádný expert nic nezaručí, a tak jako by to nebylo. Jenže po celou naši evoluční historii se naše schopnosti tříbily právě tím, když jsme jako děti běhali za humny a hráli si na lovce či indiány. A občas jsme také jen tak bloumali a nechali se unášet svou fantazií.

Syn je sociálně slabší, tak jsme ho přihlásili na dramatický kroužek,“ líčil mi tuhle jeden otec. Ano, je to skvělá volba: na dramatickém kroužku si vyzkouší různé role, bude v úzkém kontaktu s ostatními atd. Na druhou stranu: Když si děti spontánně hrají hrají „na něco“, třeba na rodinu nebo na učitele a žáky, nejen, že si vyzkouší různé role, ale musí si vymyslet, na co si budou hrát, rozdat si role, dohodnout se na nich, vytvořit náplň a pružně reagovat na to, co dělají ostatní. A to všechno tak, aby byli všichni zúčastnění spokojení! Základem hry je totiž to, že to všechny baví, a rozvoj dítěte se děje jen tak mimochodem. Kromě různých rolí, které si dítě má šanci takto vyzkoušet, si přitom tříbí i schopnosti vyjednávání a sebeprosazení, toleranci, fantazii, kreativitu… Výběr toho, na co si děti budou hrát, je při volné hře navíc nevědomě ovlivňován tím, co je pro ně v současné době aktuální, co je nějak oslovuje.

Co je to všestranný rozvoj

Musím též polemizovat s přesvědčením mnoha rodičů o všestranném rozvoji dětí. Ano, škola nerozvíjí nijak zvlášť pohybové, jazykové ani hudební schopnosti dětí. A právě to suplují „volnočasové“ aktivity typu kroužků a tréninků. Na jednu stranu proti tomu nelze nic namítnout, naopak. Na druhou však musím takové rodiče upozornit, že jejich všestranný rozvoj se týká pouze schopností a dovedností. Ale co osobnost dítěte? Jeho vlastnosti a vztahy?

Osobně se domnívám, že tím, oč hrajeme v předškolním a raně školním věku našich potomků především, je rozvoj jejich osobnosti. Tedy o to, zda budou mít pozitivní, či negativní přístup k životu, lidem, sobě samým. O to, jak se budou vztahovat ke svým blízkým, a také ke svým povinnostem, potřebám a přáním. O to, jaký si vybudují systém hodnot, smysl pro povinnost i schopnost relaxovat. O jejich schopnost spolupráce i samostatné činnosti. O to, jak budou odolné vůči životním těžkostem. Tohle se ale děti nenaučí v žádných kurzech, od žádných odborníků. Tohle odkoukávají od nás, když nás pozorují při docela obyčejných činnostech. Děti bedlivě vnímají, čeho si vážíme, k čemu se vztahujeme, jak věci řešíme a koho, co a jak máme rádi.

Uvolněné rodičovství si všímá toho, že kolikrát méně znamená více. Že optimum téměř nikdy neleží v extrému a nic se nemá přehánět. Domnívám se, že mnoha rodinám prospěje, když se coby rodiče uvolníme.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/1

Zásady a pravidla skupiny pro rodiče

1) Nástroj: nástrojem práce skupiny je volný nestrukturovaný rozhovor (určitá obdoba volných asociací při individuální terapii), do něhož vstupuje i terapeut svými nápady a postřehy.

2) Emoce: pracujeme i s emocemi – všímáme si jich, zvědomujeme je, převádíme do slov (nikoli do činů: tedy žádné údery, ani objetí).

3) Otevřenost a upřímnost: snažíme se být co nejupřímější a nejotevřenější – tak je skupinová práce nejpřínosnější. Zároveň však máte právo nemluvit. Pokud se vám o něčem mluvit nechce, a skupina naléhá, máte právo říci „nechci o tom mluvit“. Je to lepší, než říkat nepravdu, pokroucenou pravdu, nebo o věci mluvit přes své velmi silné negativní pocity.

Dvě doporučení: 1) zapojujte se, nemlčte; 2) mluvte o sobě, nikoli obecně.

4) Hranice: skupinový děj se odehrává ve vymezeném prostoru (kruh židlí) a ve vymezeném čase.

Doporučení: Pokud jdete spolu třeba část cesty domů, nepokračujte v terapeutické práci (k hovoru volte „společenská“ témata). Pokud by se přeci stalo, že budete pokračovat v práci, je třeba to přinést na následující skupinu.

5) Mlčenlivost: vše, co se v rámci skupinových setkání dozvíme, je důvěrné. Nevynášíme informace mimo skupinu. Je to důležité, aby se všichni mohli cítit bezpečně při sdělování svých pocitů a informací o sobě. S výjimkou křestního jména není třeba říkat o sobě žádné identifikační údaje.

6) Dochvilnost: v rámci svých možností se snažíme o 100% účast a o včasné příchody.Pokud nemůžeme přijít (vážné důvody), omlouváme se pokud možno předem.

7) Zdrženlivost: v průběhu skupiny nejíme a zbytečně neodbíháme. V čase předcházejícím skupinové práci se zdržujeme konzumace alkoholu a dalších látek, jež by mohly terapeutickou práci narušit.

8) Klid na práci: v průběhu skupiny vypínáme mobilní telefony (případně přepínáme na letový režim či alespoň vypínáme zvonění). Pokud to výjimečně potřebujeme udělat jinak, informujeme o tom skupinu na začátku sezení.

Skupina probíhá bez dětí. Výjimkou mohou být miminka do tří měsíců.

9) Platba: Prosím o úhradu honoráře (300 Kč za sezení) platbou na účet, a to na konci daného měsíce za daný měsíc. Přípaně je též možno v hotovosti na místě. Platí se i zameškaná sezení.

10) Uzavřenost skupiny: skupina je koncipována jako polouzavřená. Doporučené setrvání ve skupině je dva roky, nicméně může se lišit na základě individuálních okolností. Odchod ze skupiny je optimální plánovat s půlročním předstihem, miimálně by měl být probírán na třech sezeních. V případě porušování pravidel může být členství ve skupině ukončeno terapeutem.

Pavla Koucká