Rozhovor o netrpělivosti
Archiv pro rubriku: Nezařazené
Michaela Slussareff: Hry, sítě, porno
Rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty
Jan Melvil publishing, 2022
Dnešní rodiče si většinou uvědomují problematičnost všudypřítomných obrazovek pro vývoj dětí. Vnímají riziko závislosti na online hrách, tuší, že kontakty přes sociální sítě mohou být rizikové a chápou, že vzdálenost pornografie na jediné kliknutí není pro dospívajícího člověka ideální. Zároveň však sami telefony i počítače používají, většinou využívají schopnosti obrazovek již malé děti zabavit, oceňují vzdělávací potenciál televizích pořadů i počítačových her a nechtějí odříznout potomka od online kontaktu s vrstevníky. „Kolik času před obrazovkou máme povolit? Jaký limit na připojení k internetu máme nastavit?“ ptají se.
Odpovědí na tuto otázku není jednoduché číslo. Výživový poradce nám také neradí, kolik kilogramů jídla máme my nebo naše děti sníst a místo toho se zabývá tím, kdy, co, jak a proč jíme. Autorka používá paralelu dezertu: tak, jako se vliv dezertu na naše zdraví liší podle toho, dáme-li si koblihu, anebo kiwi, je rozdíl, čemu se s očima na obrazovce věnuje naše dítě. Zda komunikuje, vzdělává se, tvoří či programuje, anebo sleduje nevhodný obsah, zabíjí nudu či sjíždí pornografické stránky. Záleží též na tom, v kterých denních hodinách či za jakých okolností dítě obrazovky vyhledává a co kvůli nim nedělá.
Digitální technologie samy o sobě nejsou dobré ani špatné, jde o to, jak je používáme. Dokážou být dobrým sluhou, ale i zlým pánem. V knize se dočteme: „Na sociální sítě bychom mohli nahlížet jako na silné magnetické pole se čtyřmi dvojicemi pólů, mezi nimiž se při používání sítí můžeme pohybovat: inspirace vs. toxické porovnávání; hledání informací vs. přehlcení informacemi a fake news; hlubší propojení s druhými vs. sociální izolace a predátorství; potvrzení vlastní identity vs. úzkosti, šikana, FOMO.“
Michaela Slussareff nás seznamuje se studiemi o vlivu digitálního světa na děti i dospívající a radí, jak je uplatnit v každodenním životě. Aktuální výzkumné poznatky prolíná se svými zkušenostmi matky, uživatelky technologií a lektorky seminářů pro děti i dospělé.
Dozvíte se mimo jiné:
– o rizicích přestimulování a multitaskingu
– v čem spočívá přitažlivost a přínos, ale i rizika a nebezpečí digitálních her
– jak odlišit zdravou vášeň pro hru od závislosti
– jak vybavit dítě digitálním řidičákem, abyste je mohli bez obav pustit do hustého provozu sociálních sítí
– v čem je online šikana horší, než ta klasická
– že na internetu je mnohem obtížnější se pornografii vyhnout, než ji vyhledat
– jak vybrat vhodný rodičovský software
– jak nahradit digidohady digidohodou
Dále kniha obsahuje několik testů, které vám pomohou zjistit například jak problematické je vaše používání chytrého telefonu či jaké jsou motivace vašeho dítěte ke hraní počítačových her.
Velmi se mi líbilo zdůrazňování upřímnosti a důvěry ve vztahu rodičů a dětí. Rady, abychom se nebáli s dětmi hovořit o svých chybách, abychom s nimi sdíleli, co nás na sítích pobavilo, ale třeba i polekalo. Abychom se zajímali o to, co děti baví, ale neodsuzovali to a nehaněli. Svým potomkům bychom měli postupně předávat zodpovědnost, aby se v online světě dokázali pohybovat bez naší kontroly. A děti by se neměly bát říci si o pomoc, když narazí na něco, s čím si nebudou vědět rady.
Podle výzkumné zprávy z Velké Británie je pro pětinu rodičů a dospívajících používání technologií zdrojem hádky každý den. Jak to udělat, abychom své děti ochránili a přitom se s nimi nemuseli hádat a vykřikovat hlášky typu: „Já už ten počítač fakt vyhodím z okna!“? Pokud si kladete takovéto otázky, recenzovaná kniha pro vás bude tou nejlepší volbou.
Pavla Koucká
Vyšlo v časopise Rodina a škola: květen 2022
ŠPP_0322
Všechny za jednu
Pavla Koucká
vyšlo ve sborníku Všechny za jednu, edice Česká povídka, 2021
„Paní Heleno, vy jste nám tady minule říkala, jak se máme, že se máme. Že se jako můžem přátelit, pohlídat děti a tak ňák si jako pomáhat. Ale já na přátelství mezi ženskejma nevěřím,“ hlásí svým prokouřeným hlasem hubená Katka zvaná Kat. „Mě každá kamarádka nakonec zradila. Každá.“
„Jak tě zradila?“ zajímá se matka pěti dětí, korpulentní Martina.
„Jak asi, vojela jí chlapa, ne?“ halasí rozložitá, pihovatá, nedobře odbarvená Mirka a významně zavrzá židlí. „Ženský jsou všechno kundy. Když si vzpomenu, jak si v pasťáku lízaly píčy — fůuuj!“ užívá si své znechucení.
„Ty vole, Miruno, můžeš chvíli nechat těch řečí o kundách a píčách!?“ krotí ji Monika, máma tří dospělých a tří nedospělých synů.
„A o pinďourech a šukání mluvit můžu?“
„Ty seš fakt kráva,“ chytne se za hlavu mladičká Štěpánka.
„Kunda, zlato.“ opraví ji Mirka s úsměvem.
Sedm matek, sedm osudů, jež by se měly zlepšit. Stará terapeutka, jež by tomu měla napomoci, a svatá na obraze, v jejímž odkazu vše probíhá. Skupinové sezení v Azylovém domě svaté Rity právě začalo.
„Já zase nevěřím na to, že se můžou kamarádit holka s klukem. Kamarád taky rád, že jo,“ chichotá se Štěpánka, jež má své první dítě zatím v břiše.
„Já vždycky kamarádila spíš s klukama a chlapama,“ řekne Kat, zatímco se protahuje a zívá.
„Já taky.“
„Já taky.“
„A nic jste s nima neměly?“ vzhlédne od mobilu Nikol, kráska jen o málo starší než Štěpánka.
„Noóo — jak bych to řekla —,“ protahuje Kat. „Jakože s jednim fakt ne.“
Skupinka, kromě zachmuřené Dominiky, se chichotá.
„Jo, chlapi vás nezraděj.“
„Chlapi že nezraděj? No to mě poser. Jak tady Kat říkala, že jí kámošky vojely chlapa, to jako z jeho strany bylo co?“
„Když čuba dává, pes bere.“
„Ne, byla to zrada. Chlap tě zradí spíš než kámoška.“
„No ale jenom tvůj chlap, ne kámoš. Kámoš tě nemá jak zradit. Takže za mě je to s chlapama v cajku, páč nepomlouvaj a takový věci. Jen si nesměj myslet, že jseš jejich.“
„Domčo, vy vypadáte, že jste s něčím nespokojená,“ komentuje terapeutka stav, který pozoruje od začátku. Mladá Romka na její dotaz startuje: „Vy nám tady, paní Heleno, povídáte, jak se tu máme kamarádit a kdesi cosi, bla bla bla! Tak ale laskavě řekněte týhle svini (ukazuje na Mirku), že kamarádi se nenatáčej na video, když to — ehm, že jo! A když už, tak to pak nedávaj na fejsbuk!“
„Já za to nemůžu, že jsi šukala na večírku přede všema, kotě! Vidělas, že vás natáčím, a vůuubec nic jsi nenamítala, takže —“ Mirka pošle Domče vzdušný polibek.
„Já jsem nešukala, to nebylo dovnitř.“
„Ha ha! Paní Heleno, já vám to ukážu, a schválně posuďte, jestli to bylo šukání nebo nebylo,“ obrací se Mirka na terapeutku a vytahuje mobil.
„Ne ne, Mirko, schovejte to. Ať to bylo co to bylo, já to nechci vidět. Nechci žádnou z vás vidět v situacích, v nichž by vám to bylo nepříjemné, a z toho fejsbuku to jednoznačně doporučuju co nejdřív odstranit. Dokonce tak co nejdřív, že vás omluvím ze skupiny, pokud to půjdete odstranit hned.
„Nic nestahuju. Je to muj fejs a já si na něm můžu mít co chci. Tam jí nevadilo, že jí viděj jiný lidi, že jí vidí vlastní dítě, tak co!? Neměla šukat, když jí to teď vadí!“
„Hele nezáviď.“
„Já nezávidim, a jestli tě to zajímá, tak ten její bouchač měl nejdřív zájem vo mě! Až když jsem mu dala košem, šel za ní.“
„Jenže, ty vole, jestli to uvidí muj bejvalej, tak to pošle na sociálku a já přijdu o dítě, chápeš to!?“ zoufá si Dominika.
„Mirko, stáhni to to z toho fejsu.“
„Jo, fakt, normálně to smaž.“
„Hele, to si asi myslíme všechny.“
Skupina pokyvuje hlavami.
„Mirko prosím!“ zkouší to Domča, mladou tvář úpěnlivě napnutou.
Naštvaná Mirka vstává, odchází a se zaklením a vražedným pohledem za sebou třískne dveřmi.
„Domčo, kdyby se situace vrátila, co byste udělala jinak?“ zajímá se Helena.
„No jasně, že bych neto — no. Ach jo. Vlastně radši nebudu ani pít.“ Odmlčí se. „Já si to popravdě, paní Heleno, nepamatuju. A druhej den mi bylo hrozně zle. Ne, fakt, už žádnej chlast!“
„Vzpomínám často na jednu svojí kamarádku,“ začíná vyprávět Štěpánka. „Půjčila mi svojí gumu — myslím tu na gumování, bylo to v první třídě — no a já jí tu gumu nevrátila, protože se mi hrozně líbila. Byl na ní obrázek princezny a krásně voněla. Ale doteď mi to leží v hlavě a je mi to líto, ráda bych se tý kamarádce omluvila a koupila jí novou krásnou gumu. Jenže oni se potom odstěhovali a já na ní nemám kontakt. Jmenovala se Klárka, měla světlý vlasy a nosila dva culíky.“
„Tak jestli je tohle jediná věc, cos v životě ukradla, tak jsi fakt dobrá,“ řekne uznale Kat.
„No tys kradla jak straka, to víme.“
„Jo, ale jenom na perníku a nikdy (!) jsem neokradla kámoše.“
„Já měla super kámošku v dětskym domově — nahrávaly jsme spolu nemoci, abysme nemusely do školy,“ vzpomíná Domča. „Jednou jsme se dokonce schválně nakazily svrabem, ale to bylo hnusný. Pak jsme si říkaly, že škola je vopruz, ale lepší než svrab.“
Dveře se rozlétnou, vchází Mirka. Hlasitě dosedne a upře pohled na Dominiku: „Vytíráš za mě schody, nebo mi lížeš píču?“
„Schody. Dík,“ usměje se mladá žena s havraními vlasy.
„Nikol, zkuste ten telefon odložit. Vyřídíte si to po skupině,“ obrací se Helena svým měkkým hlasem na mladičkou klientku.
Zasněný výraz střídá na krásné tváři úšklebek a oči v sloup, nicméně mobil přeci jen putuje do kapsy.
„Ty seš fakt závislačka normálně,“ kroutí hlavou Monika.
„Jo, a opovaž se to zas vytahovat, támdleta tě taky vidí!“ poukazuje Katka na obraz svaté Rity.
„A s kým si to vlastně furt píšeš?“ zajímá se Mirka.
„Do toho ti nic není.“
„Chlapi, kdo jinej,“ soudí Kat.
„Ty teď ale nemáš žádnýho nabouchávače, nebo jó?“ protahuje Mirka.
„Si dej hlavně pozor, až si ňákýho najdeš, aby nebyl jako Petr,“ radí Monika, a na zvídavé pohledy ostatních doplní: „Tady mladá málem umřela, jak ji zmlátil. Deset dní v kómatu.“
„No neblbni!“
„Pročs nám vo tom neřekla?“ Zraky všech přítomných se obracejí k Nikol. Ta však zarytě mlčí, mračí se.
„Nechci o tom mluvit,“ řekne pak.
„Ale pak ses k němu vrátila. Máš s nim mimino. Čim tě pak přitáhnul?“
„A von za to jako nešel sedět?“
„Bych ho chtěla vidět. Dělal ti to aspoň dobře?“ vyzvídá Mirka.
„Co nám říkala Nikol před chvílí?“ zajímá se Helena. „Kdopak si vzpomene?“
„Jó, jasně — že vo tom nechce mluvit,“ klesá hlasem Kat. „Ale nás to zrovna hóoodně zajímá!“
„Téma domácího násilí,“ pojmenuje Helena. „Většina z vás s ním má bohaté zkušenosti.“
„Jo, mě bil každej chlap. Ne vod začátku, ale pak jo,“ hlásí Kat.
„Tak to na mě si moh někdo zkusit vztáhnout ruku! Zmydlila bych ho, že by ho vlastní máma nepoznala,“ mlaskne si Mirka.
„Já jsem to snášela přes dvacet let, a bylo to pořád horší,“ řekne Monika. „Mně pomohli až synové. Bez nich bych už nejspíš byla v hrobě. Až když Dan s Vojtou dospěli, tak tátu vyhodili,“ odmlčí se a natáhne pro kapesník. Když se vysmrká, doplní dojatě: „Řekli mu, že ho zabijou, jestli se ke mě jenom přiblíží.“
„Někdy nejsme dost silné, abychom si pomohly samy. Je moc dobře, když máme někoho, kdo se nás zastane, na koho se můžeme obrátit. Někdy je to rodina, jindy se můžeme dovolat pomoci u profesionálů: Zavolat policii, DONA linku, navštívit Bílý kruh bezpečí; už jsme o tom mluvily vícekrát. A také jsou to přátelé, na které se můžeme obracet. Máte takové přátele?“ vrací klientky ke dnešnímu tématu Helena.
„Já mám spoustu přátel,“ hlásí Štěpánka. Ale nevím, jestli by mi někdo z nich pomohl. Spíš si píšeme různý hlášky, posíláme si vtipný videa a tak.“
„Nikdo dneska nechce, abyste ho otravovali svejma problémama,“ míní Domča. Taky mám spoustu přátel, ale dobrejch kamarádů, takovejch, co jim můžete úplně všecko říct, těch mám málo. Možná dva.“
„Stejně je zajímavý: když jsem byla mladá, byl přítel víc než kamarád. A teď je to úplně obráceně,“ podivuje se Monika, a uvažuje dál: „Nejspíš ten fejsbuk to tak změnil. Vojta tam má prej přátel přes pět set.“
„Měli spíš použít slovo známý, že?“ přitakává Helena.
„Paní Heleno, nemůžeme už skončit? Tady je to dycky taková nuda!“ protahuje obličej Nikol.
„Tyjo ty seš drzá jak vopice! To není možný!“ rozčiluje se Martina. „Kdybys byla moje dcera, normálně bych tě za tyhle kecy vostříhala. Takhle u hlavy bych ti to vzala!“ doplňuje gestem.
„Máme ještě pět minut, zkusme je, Nikol, využít, jak nejlépe umíme. Můžete sama říci něco, co vám nepřijde nudné,“ nabízí Helena.
Chvíli ticha vyplňuje takřka hmatatelné naštvání mladé krásky.
„Mně takhle ostříhala máma, když jsem v patnácti zdrhla s klukem. Nikdo nevěděl, kde jsem, celostátní pátrání. A pak, když jsem se po tejdnu objevila doma, máma vzala nůžky, a šmik! Chytla mě za culík a ustříhla to hned za gumičkou.“ pokyvuje hlavou Štěpánka a již dorostlé blond lokny se přitom pohupují, jako by jí dávaly za pravdu.
Nastalé ticho proříznou staré pendlovky: Bim! Bim! Bim! Bim! a vzápětí ještě pětkrát: Bam! Bam! Bam! Bam! Bam!
„Tak, Nikol, teď můžete jít,“ usměje se Helena. „Martinu a Moniku prosím o úklid místnosti a těším se na viděnou za týden.“
Pět klientek azylového domu společenskou místnost halasně opouští, v závěsu s drobnou dámou, jež se v chůzi opírá o hůl.
„Puberťačka,“ prohlásí Monika na adresu Nikol, zatímco odtahuje židle.
„Jí je vosumnáct, ne?“
„No jo, ale dospělá je leda na papíře.“
„Bejt to moje holka, tak jí denně proplesknu. Jestli byla na toho svýho Petra tak drzá jako tady…“
„Ale s paní Helenou to ani nehlo.“
„S ní nikdy nic nehne.“
„Tyjo. Kolik jí vlastně je?“
„Asi sto padesát. Je jak z pohádky, s tím svým kloboučkem.“
Když o týden později odbijí pendlovky půl čtvrtou, čeká Helena na klientky jako vždy, kruh osmi židlí s pravidelnými rozestupy pečlivě připraven. Sedí naproti dveřím, a na každou příchozí se vlídně usměje. Z obrazu shlíží patronka azylového domu svatá Rita se zlatou svatozáří. Jako první se objeví nejstarší a nejširší: Martina s Monikou, v závěsu za nimi hubená Kat. S hlasitým „Do píčy! Jsem si nechala nahoře mobil!“ usedá pihovatá Mirka a Helena ji ujistí, že hodinu a půl bez telefonu jistě zvládne.
„Domča se Štěpánou venku hulej a Nikola je kdovíkde,“ hlásí Kat. „Měla byste jim nahlásit pozdní příchody.“
„Ty tři si fakt dělaj, co chtěj.“
„Nás tady pěkně štvou.“
„Dominika už má dvě upozornění a jeden zápis. Takže ještě dva a letí. A to jsme nepráskly, jak tady spolu po večerech chlastaj, puberťačky. Pár facek by zasloužily.“
„My tuhle trojku už dost nesnášíme. Nejlepší by bylo, kdyby je všechny vyhodili!“
„Mně by nevadilo, že po večerech chlastaj, ale že se nestaraj o děti. Normálně je nechávaj samotný, Nikola klidně nechá Erika v postýlce a jde si na zahradu na cígo. Tam se zapomene, začne telefonovat nebo kdoví co a je jí šumák, že si malej může plíce vykřičet.“
„Kdyby si třeba ublinknul, moh by se klidně udusit.“
„Hlavně že furt čumí do toho telefonu, čůza jedna.“
„Dobře, že mi to říkáte,“ ocení zprávy Helena. „Mám dneska v plánu mluvit o svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, který nás za pár dní čeká. Ale můžeme pohovořit i o základní péči o miminka a o rizicích zanedbání.“
S odérem cigaretového dýmu, leč tentokrát bez obvyklého chichotání vchází Štěpa s Domčou.
„Nikola tu není?“ ptají se dvojhlasně. „Tyjo ta je fakt mimo,“ prohlásí s pohledem na kamarádku Domča.“
„Dominiko, skočte nám pro ni,“ žádá Helena a na druhou příchozí se obrátí s otázkou: „Máte, Štěpánko, tušení, co se děje?“
„Jo: Petr.“
Mezi staršími osazenkyněmi to zašumí.
„Už ho pustili a včera jí napsal. Je z toho úplně mimo. Prej si pro ni přijde.“
Domča s Nikol se objeví ve dveřích. Tázavé pohledy sledují pobledlou dívku.
Po chvíli ticha a několika povzbuzeních začíná Nikol vyprávět — s Petrem je od svých dvanácti, od třinácti u něj bydlela. Je o šest let starší než ona. Zpočátku se k ní choval hezky, i když muselo být vše po jeho. Jí to tenkrát nevadilo. Dokonce ani to, že ji izoloval od všech — od kamarádů i od původní rodiny; domů směla tak na dvacet minut. Pak ale začal brát a násilí se stupňovalo. Modřiny a podlitiny, vytrhané vlasy, do bezvědomí ji zbil víckrát.
„To nejhorší se stalo na mý patnáctiny. Byli jsme v klubu a Petr si šlehnul speedball — půl perníku a půl heráku. Do toho ňáký pití. Cestou z klubu naboural do lampy. Nic se nám teda nestalo, aktivovaly se airbagy. Jenže když se vysoukal a vytáhnul mě, dal mi facku. Křičel, že jsem nás chtěla zabít, což byl ale úplnej nesmysl, protože řídil on a já i byla zticha a seděla úplně bez pohybu, abych ho ničím nedráždila. Myslím, že jsem se mu snažila říct, že tak to není a nějak ho zklidnit, ale vůbec mě neposlouchal. Znova mě uhodil, spadla jsem na zem. Pak už do mě jenom kopal. Snažila jsem se chránit rukama, ale… probrala jsem se až v nemocnici.“ Až dosud nebyly na Nikol znát žádné emoce. Teď se jí oči zalijí slzami. „A víte, co bylo první, na co jsem se zeptala, když jsem se probrala? Moje první myšlenka byla: ,Kde je Petr?‘ Ne kde jsem já nebo co se se mnou stalo, ale kde je Petr.“ Vzlyky a pláč. „Měla jsem polámaný žebra, natrženou ledvinu, vyšinutý obratle nebo co, spoustu pohmožděnin. Když jsem se chtěla na sebe podívat, odmítli mi dát zrcátko, abych se nevyděsila… Dlouho jsem pak měla korzet, nemohla jsem se ani posadit. A pořád jsem myslela na Petra. Chtěla jsem a zároveň nechtěla, aby přišel. Měsíc nic. Nepřišel, nenapsal, nikdo o něm nic nevěděl. A pak se najednou objevil. Stál ve dveřích nemocničního pokoje a koukal na mě.“ Nikol pláče, polyká slzy. Domča jí podává kapesník.
„A já nevím proč, ale v tu chvíli mě napadlo, že mě přišel zabít. Byla jsem úplně vyděšená. Zmáčkla jsem tlačítko, abych přivolala sestru. Pořád jsem ho mačkala, jinak jsem nebyla schopná ani slova, ani pohybu. Sestra přiběhla, a já jí nemohla nic říct. Pořád jsem jenom mačkala to tlačítko. Petr odešel nebo ho vyvedli, to nevím. Sestra mi mávala rukou před očima a já nic, byla jsem jako v křeči, to tlačítko mi z ruky museli vykroutit.“
Po chvíli ticha promluví Martina: „A teď s nim máš mimino. Proč ses k němu vrátila?“
„Řekl mi: ,Vrať se,‘“ krčí rameny Nikol.
„Fíha. Řekl vrať se a ty ses vrátila,“ pokyvuje hlavou Kat. Kdyby ti řekl: „Skoč z okna, tak bys skočila…“
„Když jsem přišla z nemocnice domů, nebyla jsem schopná vycházet ven. Bylo léto, vedro, a já doma ležela pod dekou. Máma o mě pečovala a pořád říkala, ať už jdu ven. I moje malý ségry mi říkaly, ať už vylezu. Jenže když jsem poslechla a vyšla ven, potkala jsem ho. Má nade mnou nějakou zvláštní moc. A taky jsem s ním zažila spoustu krásnýho. Můj třináctej a čtrnáctej rok bylo nejkrásnější období v mým životě.“
„On je Petr takovej hezkej člověk, to násilí by do něj nikdo neřek,“ kroutí hlavou Monika. „Já ho trochu znám. Pracuje jako pečovatel, stará se o starý lidi: koupe je, přebaluje… Staral se takhle o mojí tetu a ta ho úplně milovala. Je to navíc fakt pěknej mužskej, oči jako dvě studánky. Taková záhada.“
„Drogy,“ řekne Kat lakonicky.
„A tys ho neudala?“
„Ne. Pak teda šel sedět, to už jsem byla těhotná. Ale to nebylo za to, co udělal mně. To bylo za perník. Nejdřív prodával, pak i vařil. Mě pak k sobě vzala teta, pomohla mi odpoutat se od něj a taky mi našla tady azyl.“
Konec dnešního setkání se blíží, Helena zjišťuje, zda Petr ví, kde Nikol bydlí — snad ne. Přesto klientkám zdůrazní, že kdyby se objevil, v žádném případě ho nesmějí pustit dovnitř. Nikdo ať s ním nekomunikuje, nepodává žádné informace. „A vy si ho zablokujte na telefonu, na fejsbuku, všude. Rozumíte?“ obrací se k Nikol. „Já ještě pohovořím tady s pracovníky o dalších opatřeních.“
Posledních pět minut setkání věnuje Helena misiím Cyrila a Metoděje, zmíní hlaholicii, bohoslužby ve staroslověnštině a pár dalších historických skutečností. O hodinu později odchází domů, dnes s těžkou hlavou.
— — —
Byl vlahý večer — už ne máj —
pro matky uspávání čas.
Vtom zvenku zazněl Petrův hlas,
jenž kdysi byl co ráj.
O lásce šeptal tichý mech,
leč Nikol zastavil se dech.
Když Petr lhal svůj lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
z úst Nikol zazněl tichý vzdech.
Vzpomínky krušné věcí byvších
zvučely temně starý bol,
když vracely se kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
Buch buch buch buch! Ťuk ťuk ťuk ťuk! Dominika běží od dveří ke dveřím, snaží se vzburcovat matky a přitom nevzbudit děti. „Holky pojďte rychle! Je tady Petr! Jsou s Nikol v zahradě, chce si ji odvést!“
Obyvatelky domova svaté Rity vycházejí jedna po druhé, Martina v náručí s nejmladším dítětem, které zatím neusnulo. Sbíhají po schodech, honem ven.
V záři Měsíce spatří vysokou štíhlou mužskou postavu, vlekoucí za ruku tu, o níž si myslí, že je jeho.
Matky dvojici doženou a obestoupí.
„Okamžitě jí pusť, ty hajzle!“ procedí mezi zuby Mirka.
„Hele Nikola jde se mnou dobrovolně, a nikdo jí v tom nemůžete bránit.“
„Tak to se teda pleteš. Už jsi jí ublížil dost.“
„Zavolám policii,“ vyhrožuje Domča s mobilem v ruce.
Petr volnou rukou chňapne po mobilu a odhodí ho do křoví: „Volej, píčo.“
Štěpánka chytá Nikol za volnou ruku.
Katka za paži ruky, kterou třímá Petr.
Mirka střídá Štěpánku s poukazem na její břicho.
„Přece bys tu nenechala Erika,“ mluví ke kamarádce a snaží se zachytit její pohled Domča. Nikol však hledí skrze ni, je v transu, nevnímá.
„Hele Petře, počítám do tří a pak začnu ječet, jestli ji nepustíš,“ prohlásí Domča.
„Jedna — dva — tři!“ Mohutný nádech, zavřené oči a mladá žena dává všechnu sílu do hlasového projevu. Rychlý nádech a znova. A znova. Ostatní matky se přidávají, Katka s Mirkou přitom pevně třímají Nikol. Petr v tom jekotu neslyšně zakleje, rozhlédne se a mizí. Teď se dává do vřískotu i Nikol. A vřeští a vřeští, i když ostatní už utichly.
„Už neječ! Stačí.“ obejme vřeštící dívku Monika. Nikol se skutečně utiší a složí se jí do náručí.
„Co je to tady za kravál!?“ Vzbudíte všechny děti!“ zlobí se noční služba. Teprve teď si jí klientky všimly.
„Zkouška sirén, paní Kroupová,“ uklidňuje ji Martina. „Ale už skončila, běžte si klidně lehnout.“
„Ještě přerovnávám sklad s charitou. Taky byste mi mohly pomoct.“
„Jo jo, my přijdem, žejo, holky? Ale až zejtra. Už si taky dejte padla.“
Korpulentní padesátnice Kroupová ještě chvíli stojí a přemýšlí, co to mělo být. Když ale vidí, že je, a nejspíš i bude, klid, odchází.
Nikol se rozeštká.
„Monika ji chlácholí na svém mohutném poprsí, jako by byla malé dítě.
„Nikol, ty jsi máma. Máš dítě, nemůžeš bejt s mužským, co tě ničí. Chlap tvýho života, kvůli kterýmu musíš všechno, není Petr. To je Erik, zlatíčko.“
„Nesmíš ho nechávat samotnýho. Slib nám to.“
„Ale klidně nás můžeš požádat, abysme ti ho pohlídaly, že jo, holky?“
„Já se jdu podívat na děti,“ řekne Martina. Zkouknu všechny, klidně tu buďte.
„Přinesu deku,“ nadhodí Mirka a po chvilce už si na ni sedají a lehají, pohledy upřené ke hvězdám.
„Crrr crrr — cíp cíp cíp cíp — fí-ťuu-fí-ťuu. Cíp cíp. Tk-tk-tk-tk…“ zní z šeříkového keře.
„Co je to za ptáka?“ zajímá se Kat.
Matky krčí rameny a Štěpánka se rozesměje. Vzápětí tázavým pohledům vysvětlí: „Jak nám říkala pani Helena — to písmo! Chápete někdo, jak se může písmo jmenovat hlaholice?“
„Hlaholice! To je fakt dobrý,“ směje se Domča a další se přídávají.
Měsíčním svitem se vine smích šestice žen, vůně růží a flétnové tóny, kloktání a tlukot slavičího zpěvu. Martina se vrací již bez nejmladšího dítěte.
A tak spolu ještě chvíli zůstanou: užívají teplého večera, společného smíchu a ještě něčeho hlubšího, v co se samy zdráhají věřit.
Splněný sen
Pavla Koucká
vyšlo v literárním čtvrtletníku Partonyma 2021 (Moře kaluží: Blízko a daleko)
Jakuba probudily hlasy z ulice. Obsahu nerozumí, protože dotyční, podle výšky hlasů muži, se hádají v kečuánštině. Být to španělština, pochytil by aspoň téma, natolik si věří. Ještě předevčírem si tedy věřil o dost víc, ale po příletu do Limy, a ještě víc tady v Ice, zjišťuje, že výslovnost peruánců se od jeho nahrávek značně liší.
Muži odešli a Jakub si s hlavou zabořenou do polštáře užívá letní teplo, jakož i zvuky a vůně nového světa. Stále nemůže uvěřit, že je opravdu tady, že si vážně plní svůj sen!
Poslední rok byl jenom náročný, těch deset před tím očistec.
Vzpomíná na jeden z prvních konfliktů: „spor o gauč“. Vysvětloval tenkrát tchyni, že to potrhané a od koček pročůrané monstrum zabírá půl kuchyně a smrdí tak, že na něm stejně nikdo nesedá. Tchyně poslouchala, přikyvovala, nechala si vylíčit, co si přejí. Ale vyhodit gauč nedovolila.
A tak to bylo se vším. Zvětšit kuchyň není možné, vyměnit dveře taky ne. Kdyby tchyně aspoň řekla hned, že ne. Ale ona si vše nechávala vysvětlovat, nechávala se přesvědčovat, prosit i uplácet, aby pak — po dvou, třech, čtyřech vyčerpávajících hodinách — prohlásila, že se jí to stejně nějak nelíbí. Několikrát pak, zoufalý, přitvrdil a řekl, že je mu líto, ale že gauč půjde pryč, a dveře že stejně vymění, líbí nelíbí. Jenže nač kosa narazila, byl kámen. Protože jde o její dům, její dveře a její gauč. Případně zvolila opačnou strategii, sílu slabosti, a začala plakat: Ty dveře! Jsou poškrábané, ale právě o ně si brousíval drápky Barnabášek, její první a nejmilovanější kocourek. Kočky a kocouři — pravděpodobně jediní tvorové na světě, které ta jedubaba milovala. Dům s nimi neustále sdílelo pět až deset namyšlených a drzých čičin.
Ale on nechce myslet na tchyni! Kvůli tomu sem nepřijel, právě naopak. Chce na tchyni zapomenout a konečně něco pořádného zažít!
Jenže teď potřebuje ještě chviličku ležet. Let Praha — Amsterdam se kvůli počasí opozdil, a na další spoj do Limy si musel několik hodin počkat. V Limě přistál ráno a hned prvním busem odjel sem. K paní Mayumi ho odvedla její sousedka, první oslovená osoba! Buď měl štěstí, nebo jsou Peruánci velmi pohostinní.
Nasaje vůni polštáře: ani stopa kočičiny! Za zavřenými víčky si vybavuje širokou snědou tvář své hostitelky. Tmavé oči s vějířkem jemných vrásek kolem — to od úsměvů. Několik širokých, po kolena dlouhých tmavých sukní s barevnými lemy, k tomu žlutý svetřík a na zádech dítě v pestrobarevném šátku. Sousedka vypadala téměř stejně, jen svetřík měla modrý. Přišly mu tak podobné, že uvažoval, zda jsou to sestry. Když se však zeptal, obě rozesmál.
Jakuba nadchlo, s jakou lehkostí a humorem peruánské ženy přijaly jeho omyl. Ani stopa po rozpacích, v kterých by se topila Kačka, ani náznak pohrdavého pohledu, jímž by ho zpražila tchyně.
Krátce poté, co se přistěhoval, odešla tchyně do předčasného důchodu. Prý aby pomohla s miminkem. A pak to začalo: „Jak ho to držíš!?“ — „Proč ho pořád chováš?“ — „To ho ani nepochováš!?“ — „Sundej mu čepičku.“ — „Nandej mu tu čepičku.“ …
Cokoli udělal, bylo špatně. Když tchyně nekritizovala, udílela „moudré“ rady. A když neudílela moudré rady, na něco či někoho si stěžovala, pomlouvala. Fňukala, co ji bolí, co všechno nemůže a jak ji to trápí. Vykládala, jak se v životě nadřela a nikdo jí nepomohl. Některé historky už znal slovo od slova, tchyně je odříkávala jako básničku. Jednou, když se uprostřed vyprávění o hříších pana Kudrny (Kačenčina otce), rozkašlala, převzal Jakub vyprávění: „A ani na narozeniny vám nikdy nedal nic pořádného. I když věděl, že toužíte po pořádné kytici, tak vám natrhal tak akorát luční kvítí, které nic nestojí, a —“ Probodnut ledovým pohledem v místnosti osaměl.
Dveře vrzly, Jakub otvírá oči a spatří zvědavého, sotva čtyřletého hošíka a nad ním o málo starší dívčí tvářičku.
„Hola,“ pozdraví děti, které zavýsknou a odběhnou. Jakub vstane, aby zavřel dveře, jež nechaly otevřené, a ještě si lehne. Dnes vyrazí do pouště. Navštíví krásnou oázu Huacachina, a pak půjde dál, do písečných dun. Chce zažít, jaké to je chodit v poušti.
Chce zažít i hory, prostě všechno. To se mu na Peru líbí, že tu člověk najde divoký oceán, vysoké hory, pouště i pralesy. Přírodní nádheru i kulturní památky. Začne tady: Huacachinou a dunami, pak se přesune do Palpy, kde chce vidět nově objevené geoglyfy. Nakoukne do Puna de Atacama a hurá k Pacifiku koupat se a pozorovat lachtany. Pak kaňon řeky Colca a nakonec cestovatelská klasika: Titicaca, Cuzco a Machu Picchu.
Podívat se do Peru Jakub toužil roky, jenže nebyly peníze / startoval firmu / narodil se Ondra a brzy po něm Filip / kluci byli malí a na Kačku toho bylo moc… a pak už se všechno točilo jen kolem tchyně.
Vysněnou cestu mu umožnila až její smrt. Dlouhé měsíce se pak ještě táhlo, než se podařilo vše vyřídit a zařídit: dědictví, doporučená očkování, letenky, pojištění a nějaké to vybavení, volno v práci. Ironií osudu přiletěl do vysněné země přesně na první výročí tchynina úmrtí.
Pořádnou dovolenou na její účet si Jakub rozhodně zaslouží. Však za těch deset let, co s nimi žila, mu sebrala tolik energie! Tolik síly a radosti! Vzpomíná, jak jim určovala, co budou vařit i na co se dívat v televizi. Jak je neustále za něco peskovala! Jak jim bez zaklepání lozila do ložnice! Jakubovi stoupá tep i tlak, jen na to pomyslí.
Ano, žili „zdarma“ v jejím domě, ale taky to měli denně na talíři a museli dělat vše, jak „maminka“ řekla: sekat trávník v sobotu dopoledne a o dovolené natírat střechu… Vedle toho, s čím se hýbat nesmělo (gauč), byly totiž i věci, s nimiž se hnout muselo, a to neprodleně. Vlastně kvůli tomu ani nikam nejezdili, protože když nebyla střecha, byla fasáda, nebo plot, nebo garáž nebo terasa… a z jediné dovolené, na kterou skutečně vyrazili, se první noc vrátili… Nejdřív jim volala, že ji bolí hlava a má teplotu. Když to nezabralo, začaly jí údajné křeče v břiše. Sám o sobě by prostě vypnul telefon, ale ne tak Kačka. V dalším telefonátu už tchyně hystericky lapala po dechu a pak přestala reagovat. Když přijeli, našli ji s hadrem na hlavě, ale jinak naprosto v pořádku.
S přibývajícími roky se ovšem zdravotní stav tchyně skutečně horšil. Trpěla revmatoidní artritidou, bolely ji klouby a ztrácela pohyblivost. Byly dny, kdy ani nevstala z postele. Teror přitvrdil. Neustále volala na Kačenku, co potřebuje: na mísu, otočit, napít, naklepat polštář… a vzápětí jí vynadala, že voda je moc teplá nebo studená, polštář jí dala moc vysoko nebo nízko. Byla ten typ člověka, u kterého se nikdy nemůžete trefit.
Kačenka byla hotová Popelka. Snažila se co mohla, na maminku mluvila vždy vlídně. To jemu se kolikrát otvírala kudla v kapse, když slyšel, jak tchyně se svou dcerou (jeho ženou!) mluví. Nemohl ji už ani cítit, nemohl se dívat na to, jak je Kačenka den ze dne pobledlejší, jak má tmavší a tmavší kruhy pod očima. Ale o přesunu do léčebny nechtěly tobě ženy ani slyšet. Když však tchyně jednou vstala, spadla a zlomila si krček, Jakub se rozhodl využít příležitosti: z nemocnice už si ji domů nevezmou! „Buď ona, nebo já,“ prohlásil a kluci stáli za ním. To rozhodlo.
,Venku se dělá pěkný vedro,‘ pomyslí si Jakub a pohlédne na hodinky. „Jéje!“ řekne nahlas, když zjistí, že je skoro devět. Plánoval, že vyrazí před sedmou. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl spát skoro jedenáct hodin. To ten časový posun a únava z dvoudenního nevyspání. Vyskočí tedy z postele, opláchne si obličej, prohrábne vlasy a hodí na sebe košili.
„Buenos dias.“
„Buenos dias.“
Paní Mayumi ho vítá se širokým úsměvem a váže přitom uzel na šátku. Pak šátek, který na Jakubův dotaz nazve canguro, rozprostře na gauč, a na něj položí své nejmladší, asi roční dítě. Jakub zvědavě pozoruje, co se bude dít, zatímco jeho, stejně zvědavě, pozorují děti, které předtím nakukovaly do pokoje. Mayumi uchopí canguro za boční cípy, jedním zručným pohybem si je hodí i s dítětem na záda a zaváže kolem ramen. Dítě si zapřelo nožičky za uzel a už kouká mámě přes rameno: další úžasně tmavá, velká, zvědavá kukadla.
„Melany, Pedro!“ volá Mayumi a po schodech přibíhá ještě asi devítíletý hoch, nejspíš Pedro.
Matka ukáže na stůl a děti se dávají do práce. Melany přináší nádobí, Pedro nalévá čaj. Pravý černý, silný a sladký, nejspíš s citrónem .Jakub usrkává, chválí, Mayumi servíruje kaši. Na dotaz Jakub zjišťuje, že jde o quinou, ostatnímu nerozumí. Mayumi se usmívá a ptá se na jeho dnešní plán: „Huacachina?“ hádá.
„Ano, a pak duny.“
„Duny?“ diví se Mayumi, mává rukou a říká něco, čemu Jakub úplně nerozumí, nicméně chápe, že se jeho nápadu podivuje, a ujišťuje se, že to Jakub myslí vážně. Když pochopí, že ano, mračí se a ukazuje na slunce. Jakub chápe: den bude opravdu horký. Sám by výlet do pouště rád odložil, jen kdyby měl času nazbyt. Ale to nemá.
Když konečně vyráží, je skoro deset.
Děkuje, loučí se, přijde zítra, chce v poušti zažít i noc: pokles teploty, zářící hvězdy. Je zvědavý na noční zvuky: třeba uslyší skutečné ticho? Anebo třeba nějaká zvířata.
Namísto adiós však bytná ještě jednou kroutí hlavou, volá Pedra, něco mu říká a chlapec odbíhá. A už je zpátky, v ruce slaměný klobouk se širokou krempou. Jakub děkuje — že mu to nedošlo: do pouště bez pokrývky hlavy!
Teď teprv je bytná schopná se s ním rozloučit, i když je stále vidět, že s jeho plánem úplně nesouhlasí.
Slunce posílá k zemi každou vteřinu tisíce pálivých jehliček. Ale brzy si Jakub odpočine v Huacachině. Ač se to z fotek nezdá, podle mapy je to hned za městem.
Na snímcích viděl zářivě krásnou oázu s jezerem uprostřed a palmami okolo, skutečnost však nemá s poetickými obrázky mnoho společného: Špinavé jezero obklopené restauracemi v americkém stylu, dotěrní prodavači kdečeho, odpadky všude, i ve vodě. Jakub je znechucen. ,Tak tedy rovnou do pouště,‘ rozhodne se.
Stejně jako Hucacachina, tchyně taky dokázala na vzdálenější okolí působit dobrým dojmem: vždy upravená, načesaná, s úsměvem. Hodná babička, co vnoučata zahrnuje dárky a sladkostmi. Ondrovi k pátým a Fílovi dokonce ke čtvrtým narozeninám pořídila tablet. Jakub zuřil, stejně jako mnohokrát předtím i potom.
„Ježiškote, to je lízátko!“ polekal se, když poznal, že to, co má půlroční Ondrášek v pusince, není dudlík, ale barevná sladkost. „Maminko, to nemůžete,“ obrátil se na tchyni, ta ale jen krčila rameny. Nazítří to byl sojový suk, za týden koblížek.
Nejdřív se bál, aby se syn drobečky nezadusil, pak ho strašily alergie a nakonec už „jen“ obezita. Bál se jí však o to víc, že i Kačka měla kil navíc až moc — z čehož ostatně vinil opět tchyni. Bylo mu jasné, že svou dceru přecpávala, a dokonce ji podezríval, že si přála, aby Kačenka neměla kamarády (skutečně ji to vyčleňovalo z kolektivu), a mohla tak na ni mít sama o to větší vliv.
Až v Olomouci na koleji, když se Kačka dostala z domu, zhubla do krásně plnoštíhlých tvarů. Tak ji Jakub poznal: plná prsa a boky a nad tím světlá tvář orámovaná mikádem hladkých, tmavých hustých vlasů. Od první chvíle zatoužil po jejích přirozeně červených rtech, po drobných bílých zubech v bezchybné řadě. Jenže ve Zlíně byly tři shozené desítky kilogramů zase brzy zpátky.
Jakub synům páčil nezdravé a nevhodné sladkosti z buclatých prstíků, vysvětloval tchyni horem a dolem, že to není zdravé, šermoval literaturou pro rodiče, vědeckými studiemi i doporučením České pediatrické společnosti, prosil. Ale jako by hrách na stěnu házel. Tchyně se usmívala a přikyvovala, a jen co se Jakub chvíli nedíval, vložila do dětských ručiček další dobrůtku.
Že je zbytečné dožadovat se podpory u své ženy, poznal brzy. Když mluvil o potřebě odstranit gauč, Kačenka horlivě přikyvovala. S jeho plány na zvětšení kuchyně do puntíku souhlasila. Jenže to byli spolu sami. Jakmile se dostal do křížku s tchyní, Kačka jen krčila rameny. Vlastně pak už nevěděl, co si jeho žena myslí a občas ho i napadalo, jestli vůbec nějaký svůj názor má.
Zpočátku mu na ní ale vlastně úplně uhranulo, jak s ním ve všem souhlasila. Pokládal to tenkrát za znamení osudu, souznění duší. A vlasně se mu líbilo i to, že jezdí víkend co víkend domů: říkal si, že z poslušné dcery vyroste věrná manželka. Sám, když „vyletěl z hnízda“, měl období, kdy střídal holky jako ponožky a doma se třeba čtvrtrok neukázal. Ani vztah s Kačkou zpočátku nebral vážně, ale brzy si ho získala: byla tak čistá, tak hodná! Ty její oříškové oči! A byla panna. Při některých vzpomínkách se Jakub bezděčně usmívá. Má svou ženu stále rád. Chtěl, aby jela s ním, prospělo by jí to a o kluky by se postarala jeho sestra, to by domluvil. Kačka ale jet nechtěla. „Jeď sám, Kubí,“ řekla. „Já zůstanu s klukama, sou eště malí.“ Jeho ale v cestě podpořila, za to jí je vděčný. Na rozdíl od nepřející tchyně Kačka chtěla, aby si splnil sen. Přála mu, aby se podíval do pouště i do hor, zaplaval si v oceánu i v divoké řece.
Zastavil se, aby se napil. Duna před ním, duna za ním. Zřejmě se musí hrozně potit, protože za dobu, co je na cestě, vypil už přes dva litry, a na malé nebyl od rána.
Když tchyni převezli v rámci nemocnice na lůžko následné péče, vyhrožovala Kačence vyděděním a psala udavačské dopisy na OSPOD, že Jakub syny týrá. Sociální pracovnice skutečně situaci prošetřovaly, byly několikrát u nich doma, vyptávaly se i sousedů. Různé pokusy jim uškodit pak pokračovaly až do ledna, kdy tchyně zemřela.
Velmi ostře si Jakub pamatuje poslední návštěvu. Šel s Kačkou, aby jí poskytoval psychickou oporu, protože jinak se jeho žena vracela z LDN naprosto zničená. Neuměla se matčiným výčitkám bránit, a po dvou hodinách, kdy poslouchala, jak „odkopla vlastní matku, když jí bylo nejhůř“, byla na dně, rozhodnutá vzít si maminku zpátky. Což nemohl dopustit!
Dosud na sobě cítí pohled tchyniných ledově modrých očí, kterým ho probodla hned, jak poslala Kačenku do bufetu. Vyzvala ho, aby k ní přišel blíž, a když tak učinil, drapla ho za zápěstí. Její kostnatá, ledová ruka tiskla tak silně, až ho mrazilo.
„Ty si myslíš, že jsi vyhrál,“ zasyčela. „To se ale šeredně pleteš!“ Pak její pohled ztvrdl ještě víc, i když by Jakub předtím přísahal, že to už není možné.
„Do roka a do dne si pro tebe přijdu!“
Sevření prstů i ledový pohled tchyně uvolnila, až když se ve dveřích objevila Kačenka. Ještě, že Jakub na prokletí nevěří.
V noci pak ale nemohl spát, kůže na zápěstí pálila. Až k ránu usnul neklidným spánkem. V půl osmé pak volali z léčebny: tchyně v noci (prý pokojně) zemřela.
Navzdory horku se Jakub otřásl. Zastavil se, musí se zase napít. Chtěl by spíš přidat do kroku, ale v tom vedru to nejde.
Kdyby býval na začátku tušil, co bude deset let prožívat, byl by s hrůzou utekl. Ale zprvu tu byl kolorovaný obrázek. A pak se to semlelo hrozně rychle: Konec školy, svatba a stěhování do Zlína, to už byl Ondra na cestě.
Že s tchyní bude problém, začal tušit v průběhu svatebních příprav: Menu muselo být tradiční, protože kdyby měli rybu místo „pořádnýho kusu masa“, tak by to maminka nepřenesla přes srdce. Nepřenesla by přes srdce údajně ani to, že by neměl tmavý oblek a Kačenka sněhobílé šaty. Při slavnostním přípitku musel tchyni poděkovat, jak skvěle, navzdory tomu, že byla samoživitelka (což nebyla), jeho novomanželku vychovala. O pozvání Kačenčina otce nemohla být ani řeč: Už jenom ten nápad by prý maminku zničil. S panem Kudrnou se rozvedli, když byly Kačence rok, a od té doby z něj byl úhlavní nepřítel a zdroj všeho zla.
Musí se na chvíli zastavit. Nohy se boří do horkého písku, polední slunce žhne a vzduch se tetelí. Vysoko nad skalami krouží dva velcí ptáci, nejspíš kondoři. ,Že jim to horko nevadí. Jak to dělají?‘ přemýšlí Jakub, a pak si vzpomene na informace z letadla: ve výšce jedenáct kilometrů bylo mínus padesát. Tak vysoko ptáci nebudou, ale určitě tam mají příjemněji. V dálce se zračí vodní hladina. Vypadá to jako jezero, ale Jakub z mapy ví, že tam žádné není, má tedy tu čest s fatou morganou. Dosud o ní jen slyšel a četl, teď ji vidí na vlastní oči. Musí se zastavit a napít. Vypije snad třičtvrtě litru, ale pořád má pocit, že se mu točí hlava. Bude muset výlet zkrátit: pět litrů vody, které si vzal, vezme brzy za své. Hlavně se potřebuje dostat ke kopcům: jakmile se slunce schýlí k západu, poskytnou stín. Počká tam do noci, ale nebude spát, jen si trochu odpočine a vydá se nazpátek. Další den v poušti by nepřežil, a kluci ho budou ještě pár let potřebovat.
Ondrovi bude jedenáct a jde pomalu do puberty. Do puberty, kterou jeho máma nikdy neměla, nikdy se od matky neoddělila. Ona snad ani nenahlídla, jaká zrůda to byla! Jakub se znovu proti své vůli zmítá v nenávisti.
Vedle hromad sladkostí tchyně ještě nesnášela, když kluci nedojídali. Nebýt jeho, nesměli by odejít od stolu. Mohlo se to samozřejmě vyřešit i menšími porcemi, ale… Dokud tchyně mohla, uzurpovala si nandavání na talíře, a když ji žádal o menší porce, osopila se na něj: „Ty nevíš, co děti potřebujou!“ a polohlasem dodala: „Na vlastních dětech by škudlil.“
Zvláštní bylo, že kluci začali výrazněji přibírat až po smrti babičky. Před Vánoci Ondra překročil hranici nadváhy a obezity. Tušil, co je za tím. Když přicházel z práce, nacházel pravidelně Kačku s klukama u televize, na stolku několik prázdných obalů od chipsů a sušenek.
„To nevidíš, jak kluci tloustnou!?“ zlobil se.
„Ale Kubí! Jsou fájn.“
„Nejsou fajn, tloustnou před očima!“
Zlobil se, vypínal televizi, zabavoval nezdravé mlsání. Kluci se stěhovali k tabletům, Kačka k počítači a pamlsky pod polštáře, do kapes a šuplíků. Všichni mlsali vesele dál, pouze to dělali tajně.
Slunce se přetavilo ve spalující monstrum. V očích ho pálí slaný pot. Všude jinde stačí osychat, ale pod kloboukem a brýlemi nemá šanci. Neustále si otírá čelo a oči, ale slané potůčky jsou rychlejší.
Cítí, že se mu dělá mdlo. Horko snášel vždycky dobře, ale teď chápe, že české horko, navíc obvykle někde u vody, se s tím pouštním nedá srovnávat. Tohle je úplně jiná úroveň vedra. Možná to taky snáší hůř jednoduše proto, že až do předvčerejška se jeho tělo adaptovalo na zimu… Že mu to nedošlo dřív.
Vlastně víc věcí se podivně zaseklo. Kuchyň dosud zůstala, jak byla. Kačenka sice nikdy neřekla, že ji měnit nechce, ale stále nacházela důvody, proč se to v danou chvíli nehodí.
A koček taky neubylo, právě naopak. Tchyně je aspoň nechávala v určitém věku vykastrovat, ale útlocitná Kačenka k tomu svolení nedala. Kocouři značkovali.
„Cožpak to necítíš!?“ zlobil se Jakub. Jenže nejspíš zvýšil hlas moc, a to Kačenku rozplakalo. Utekla do ložnice a zamkla se tam. Bolestně si uvědomil, že zápach, který spojoval s tchyní, se začíná pojit s jeho ženou.
V poledním vedru se nedá jít. Jakub by si rád odpočinul, ale nikde není ani kousek stínu. Namáhavě vystoupá na dunu a hledí ke kopcům. Podle svého plánu už měl být mnohem dál, až pod vrcholky, tam by snad nějaký stín našel. Jenže nepočítal s ranním zdržením a s tak malou cestovní rychlostí. Vedro je úplně paralyzující, poslední půlhodinu se sotva vleče. Kolik může být na slunci? Pětačtyřicet? Padesát? Nic takového v životě nezažil. Zastavil se. Potřebuje pít. Nemá se vrátit? Ne, to nepůjde, Ica už je příliš daleko. Potřebuje stín. Sahne pro mobil, aby se podíval, jaká vzdálenost ho ještě dělí od kopců. Přístroj však nereaguje, je jako mrtvý, nejspíš zkolaboval tím vedrem. Jakub si namáhavě nandá batoh zase na záda. Vzduch pálí v nose, hlava se motá a nohy jsou těžké. Vyrazí, ale hned v druhém kroku padá. Rozpálený písek ho probere. Vstává. Kamže to jde? Není schopen souvisle přemýšlet. Ach ano, jezero!
Namáhavě stoupá na další dunu. ,Zítra ze mě bude vysušený škvarek‘, napadne ho. Pot i horko pálí v očích jako pichlavý pohled ve vzpomínce. Cítí se jako v peci, jako Jeníček, který poslušně sedl na lopatu. Možná mu to poradila Mařenka? Nebo Kačenka? Do roka a do dne. Jakub se zastaví. Kůže pálí po celém těle, na zápěstí však cítí ledový stisk. Pevně ho svírá, zatímco druhá ruka, nebo spíš pařát, se prodírá dovnitř a svírá mu útroby. Mačká střeva v břiše, v hrudníku drtí srdce. V horkém vzduchu se objevuje hubená tvář a pichlavé modré oči. A pak se ta tvář rozšiřuje, možná se rozpíjí v oparu, a oči jdou do oříškova. ,Blbost!‘ křičí Jakub sám na sebe beze slov. ,To nejsou oříšky, to je písek! Všude je tu písek!‘ Ale už nevidí nic, v očích píchá tak, že je nejde otevřít a Jakub padá. Nejspíš si nevšiml, že překročil vrchol duny.
Co by se děti neměly dovědět
Pavla Koucká
vyšlo ve sborníku Soukromá tajemství, edice Česká povídka, 2020
„Teče ti krev. Jak to, že vypadáš tak v pohodě? To proto, že jsi jeptiška?“ pohled dívky klouže po obrazu světice: jemná tvář s ušlechtilými rysy, ostře zarámovaná černým rouchem, bílý nákrčník, zlatá svatozář a rudá růže v jemných prstech.
„Ty bys mě pochopila, viď?“ dívčin tlumený šepot vibruje nadějí a touhou, blankytné oči se vpíjejí do portrétu. Zdá se jí, že svatá Rita její pohled opětuje. Že na ni shlíží vědoucně, vlídně a chápavě. „Kdybys tak mohla být moje máma…“ špitne dívka a očí se jí zalijí slzami. Raději je zavře a zaboří nos do kytice pod obrazem, do kytice růží skoro stejně rudých jako ta namalovaná. Zhluboka nasaje jejich jemnou, sladce kyselou, typicky růžovou vůni, a zrovna když má pocit, že se čas na chviličku zastavil: Bim! Bim! Bim! Bim! staré pendlovky odbily čtyřikrát, a vzápětí ještě třikrát: Bam! Bam! Bam! Vyplašená dívka místnost spěšně opouští. Ve dveřích přitom svým velkým těhotenským břichem málem smete osůbku v apartním kloboučku.
„Dobrý den, Lucie,“ zdraví ji příchozí.
„P-pardon,“ vypadne z dívky, na pozdrav už se nevzmůže.
Helena vejde, usměje se na portrét patronky, pozdraví ji a pokřižuje se. Pověsí si kabát a začne rovnat židle. Výjev, který vlídné oči obrazu sledují téměř každou středu už řadu let. Jen příchozí dáma se za tu dobu poněkud proměnila: kůže kolem úst i očí jí zvarhánkovatěla, vlasy prokvetly stříbrem a trup změnil tvar z přesýpacích hodin v soudek.
Stará paní každou židli pečlivě nadzvedne a poponese přesně na místo. Z nějakého důvodu si dává záležet, aby byl kruh opravdu kruhem a mezery mezi židlemi jedna jako druhá. Když je se svým dílem spokojena, posadí se, čeká, přemýšlí.
Kolikrát ji kolegyně nabádaly, ať přípravu místnosti přenechá klientkám. Ale to Heleně nevyhovovalo: židle byly pozdě, hala bala, nebylo vyvětráno. Takhle si vše udělá, jak jí vyhovuje, nasaje místní atmosféru. Navíc svou brzkou přítomností jen tak mimochodem poskytuje klientkám příležitost promluvit s ní o samotě, pokud by některá potřebovala. Škoda, že Lucie utekla. Helena ví, jak moc tahle plachá dívka potřebuje blízkou duši. Její rodina ji kvůli těhotenství odvrhla a otec dítěte je velkou neznámou. Zatím se Lucie vždy jen rozplakala, když na něj přišla řeč.
Helena popojde k oknu a zahledí se do pošmourného listopadového odpoledne. Mraky se zdají těžké, ale ,Svatý Martin na bílém koni nejspíš ani letos nepřijede, na to je příliš teplo,‘ uvažuje. Neměla by vlastně rozsvítit?
Bim! Bim! odbijí hodiny a dveře se rozlétnou: „Brý dén!“ „Brý dén!“
Místnost je rázem plná těl, zvuků a zbytků cigaretového dýmu. Poklidné souznění staré terapeutky se svatou na obraze vystřídala živelná, hlasitá společnost žen, které spojují dvě zásadní skutečnosti: mateřství a nouze.
Pět matek, pět osudů, jež by se tu měly zlepšit. Stará terapeutka, jež by tomu měla napomoci, a svatá na obraze, v jejímž odkazu vše probíhá.
Dvě židle zůstaly prázdné.
„Vendy a Domča se omlouvaj — šly spolu na gyndu,“ hlásí Martina.
„Tak spolu, jó?“ vytahuje obočí, protahuje hlas a sahá si na prsa Mirka.
„Si kráva,“ zvedne oči Denisa.
„Paní Heleno, já se skočím za chvíli podívat na malýho, von mi spí, tak jsem ho nedala na hlídání,“ vysvětluje Katka.
Helena čeká, až ustane úvodní cvrkot. Usmívá se a pozoruje příchozí, jež s vrzáním židlí usedají.
Místo po terapeutčině pravici obsadila jako už tradičně podsaditá Martina, momentálně ,nejzasloužilejší matka‘ Azylového domu svaté Rity. Skutečnost, že ze svých pěti dětí má u sebe jen dvě nejmladší, na jejím statusu nic nemění. Ostatní matky chápou, že důvody nejsou citové, ale čistě praktické: zatímco ona by za péči o své potomky nedostala od státu téměř nic, babička si na odměnách pěstouna a příspěvcích na úhradu potřeb dětí přijde na padesát táců měsíčně.
Vedle Martiny kráska Denisa, Romka po otci. Sama o sobě říká, že je naven bílá a uvnitř černá. Když ovšem přišla, hrála její kůže barvami od modré přes temně hnědou až ke žluté: mezi všemi nápadníky si totiž spolehlivě vybírá ty nejnásilnější; posledního málem nepřežila.
Lucie, nejmladší a nejsvětlejší, zaujala místo pod obrazem patronky. Cítí, že mezi ostatní moc nezapadá; blízkost světice jí přináší pocit bezpečí.
Přímo naproti Heleně se uvelebila Katka s přezdívkou Kat. Hlasem i vzhledem — naštěstí nikoli diagnózou — souchotinářka. Ještě před rokem kradla, aby měla na pervitin.
Poslední přichází Mirka: pihovatá, rozložitá, nedobře odbarvená osoba, jež v kontrastu ke svému jménu vůbec není mírná: v dětských domovech a posléze na ulici se naučila, že s agresí dojde nejdál. Krátce se rozhlédne a dosedne mezi Katku a Denisu. Židli si přitom posune od Katky dál a k Denise blíž. Dvě volná místa tak zůstala zleva a zprava Lucie.
„Kterápak si pamatujete dnešní téma? Případně četla nástěnku?“ Ptá se Helena, ač tuší, že si nejspíš nikdo nepamatuje a nikdo nečetl, ale tak cvičně to zkouší. Denisa ji však mile překvapí: „Co by se děti něměly dovědět.“
„Co haranti nemaj vědět? Jak jako? To nechápu,“ čílí se Mirka.
„Si dneska všecko vygůglej, ne?“ nadhodí Katka a Helena dovysvětlí: „Téma je míněné s ohledem na vás jako matky. Co byste nechtěly, aby vaše děti věděly o vás.“
„Jako třeba, že si fetovala, chápeš? Že si byla sjetá, i když sis malýho upletla, a že nemáš páru, s kým to bylo,“ rýpne si do Katky Martina.
„Tak tohle já zrovna páru mám — bohužel.“
„Já nechci, aby muj kluk věděl, že jsem ho nechtěla. Že jsem chtěla na potrat, ale bylo už pozdě, když jsem zjistila, že jsem v tom. Já se pak i snažila, aby vodešel sám: skákala jsem z vejšky, bouchala se do břicha…“ svěřuje se Denisa.
„Bouchala ses do břicha!? Ty vole! Já se jenom koupala v teplý vaně,“ směje se Mirka a Katka se ptá:
„Šalvěj jste nepily?“
„Ne — to pomáhá? Si musim zapamatovat.“
„Jo, vyvolá ti to stahy. Ale musíš jí vypít hodně. Já jí asi dost nevypila, tak mi bylo jenom blbě.“
„Ženský nechte toho, mně je blbě z vás,“ pokusí se téma ukončit Martina.
„Jo, nechme toho, nebo z těch našich keců tady ty dvě potratěj,“ píchne Mirka do vzduchu směrem k Lucii a Denisu plácne po stehně.
„Co ty, vůbec? Řekneš nám vo sobě konečně něco?“ pohodí Katka hlavou směrem k Lucii.
Štíhlá blondýnka pokrčí rameny.
„To si nesmíte tak brát, holky, my jsme rádi, že ty svoje haranty máme, že jo?“ prohlásí Denisa a Mirka s lehkým nádechem ironie v hlase souhlasí:
„No jasně, že Sofii miluju nadefšecko.“
„I nad toho svýho nabouchávače jo?“ směje se Katka.
„To je snad něco jinýho, ne?“
„A proč jí říkáš Zlofie, když jí tak miluješ?“ rýpne si Denisa.
„Přiď někdy večer, ti to vysvětlim.“
„Maminky, zdá se mi, že se poněkud vzdalujeme tématu,“ upozorňuje Helena. „A možná bych ho rovnou rozšířila o otázku, kdy a jak případně dětem sdělovat, nač zrovna nejsme hrdé. Zkušenost totiž praví, že mnohé z námi tajeného se děti stejně dovědí. Ať už od někoho jiného, nebo nějakým jiným způsobem než slovy. A často jsou pak dopady těchto sdělení horší, než kdybychom jim to byly řekly samy.“
„Jo, pojďme se vrátit,“ souhlasí Denisa úlevně. „Já bych třeba nechtěla, aby muj kluk věděl, že jsem chodila za školu. A kdyby se to měl dovědět, tak bych mu chtěla říct i to, jak mi to je líto. Že kdybych to mohla vrátit, tak bych ten učňák dodělala. Protože ten papír mi fákt chybí.“
„Je tady někdo, kdo nechodil za školu?“ ptá se Helena. Když se nikdo neozve, pokračuje: „Všichni chodili? I vy, Lucie?“
Lucie sotva znatelně zavrtí hlavou, že ne.
„Ty si nikdy nebyla za školou!?“ kulí oči Martina.
Lucie, s ruměncem na tváři, opět zavrtí hlavou.
„Tyjo, já se z ní poseru!“ plácne Mirka do stehna tentokrát sama sebe.
„Slečna bezchybná.“
„Eště nám řekni, že si měla samý jedničky!“
„Holky nechte jí. Už jsme zase mimo,“ vrací téma Denisa.
„Tak dobře. Já nechci, aby Sofie věděla, kdo je její táta. Že je to takovej debil,“ pronese Mirka s patřičným důrazem na posledním slově.
„Co jí řekneš, až se bude ptát?“
„Nic, asi že nevim.“
„Eště se neptala? Jí je pět, ne?“
„Neptala, naštěstí. Jednou jsme ho dokonce potkaly, kreténa. A von se ke mě hlásí, tyjo, jako že: ,Čáau!‘“
„A cos jí řekla, kdo že to je?“
„Strejda Luboš.“
„Strejda Luboš!“ vyprskne smíchy Katka a Denisa se přidá.
„Ste chytrý jak vopice. Bych vás chtěla vidět na mym místě.“
„Si neměla šukat vožralá.“
„Děláš, jako by ses nikdy nevožrala. A nešukala — ha ha. Prostě si měla štěstí, trubko. Každá z nás se někdy vožrala. — Jenom tadle nejspíš ne,“ Mirka mávne s despektem směrem k Lucii.
Zraky přítomných se obrátí k plavovlásce.
„Vožala ses, nebo ne?“
Lucie klopí oči a krčí rameny.
„Dokonalost sama!“
„Trochu podobná támdlectý — nezdá se vám?“ kývne Katka hlavou ke světici na zdi.
„Jo, fakt, stejnej nos, i voči.“
„I pusa a jak se tváří.“
„Hele — to zlatý, co má kolem hlavy — to je pravý?“ mění téma Katka.
„Myslíte svatozář svaté Rity,“ upřesní Helena.
„No jasně. Jestli to je jako zlato na tom vobrazu.“
„Hele, Kate, nechceš ho takhle náhodou čórnout?“
„Se ptám! Nemusíš mě hnedka podezírat.“
„Tak vo tobě asi něco víme, ne.“
„Sem byla na perníku. Na perníku krade každej.“
„Každej ne.“
„No tak jasně, někdo se kurví.“
„Lepší se kurvit, než krást. — No řekněte, paní Heleno.“
Terapeutka jemně přikývne, ale zároveň pokrčí rameny a táže se směrem k dnešnímu tématu: „Měly by se tyhle skutečnosti dovědět děti?“
„No todle asi ne, ale jak tady Miruna povídala o stejdovi Lubošovi, tak my cikáni to máme tak, že dítě má dycky vědět, kdo je jeho táta. Táta je táta a dycky bude.“
„A když to nevíš?“
„No když nevíš, tak nevíš. Ale když to víš, tak mu to máš říct. Hele: já, kdybych Dominikovi nedovolila vídat se s Karlosem, kdybych mu řekla ,táhni k čertu‘, tak moji rodiče mu řeknou ,pojď dál‘.“
„Hele, Lucko: ty víš, s kym to máš?“
Dívčina ústa se prohnou do obráceného u, a víčka se zavřou snahou zadržet příval slz.
„Kdo je to? Chodíte spolu? Řekni nám vo něm něco.“
Plavovláska otáčí hlavou ze strany na stranu.
„Se nestyď, my ti hlavu neutrhnem.“
„Nemusíš nám vykládat, jak ti to dělal.“
„Ale můžeš,“ rýpne si Mirka a rytmicky zavrže židlí. Skupinka se chvíli chichotá.
„Ženáč, co?“
„Nebo tě znásilnili?“
Po dívčiných tvářích teče slza za slzou.
„Každý má právo mlčet, když se mu o něčem nechce mluvit,“ připomene měkce Helena.
„Já vim!“ vyskočí Katka. „Máš to se svym třídnim! Nebo ňákej jinej z tý tvý školy, že jo? No to je jasný, holky — proto vona nechodila za školu! Já vám řikala, že je svatá: eště ho kreje, kurevníka.“
„Lucie, Lucie — čistá jako lilie.“
„Fuj tajksl, ho normálně napráskej, úchyla.“
„Aspoň tý jeho: ,Dobrý den paní učitelová, tady je žačka vašeho pana manžílka. Chci vám jen říct, že se tomu vašemu vobšoustovi narodí parchant,‘“ pitvoří se Katka.
„Nesmíš bejt taková hodná. Když seš hodná, chlapi po tobě šlapou. Vo tom já něco —“
„No ty jí zrovna něco vykládej, Denisko, jo,“ zarazí ji Martina s úšklebkem.
Lucie přes slzy kývá hlavou, jako že jo, chápe.
„Kreješ svýho profesůrka, že jo?“ doráží Katka.
Teď Lucka hlavou zase vrtí, že ne. Už nebrečí.
„Hele Lucino, mě už to s tebou fakt nebaví. My se ti tady jako svěřujem, vykládáme, kde všude jsme se kurvily, jak jsme chtěly zabít vlastní mimina v břiše, a ty nám vo sobě neřekneš nic!? A když už z tebe něco vyleze, tak je to na svatozář. Mě tim teda pěkně sereš, abys věděla,“ útočí Mirka.
„Maminky, vzpomínáte si, jak jsme si povídaly o pravidlech našich setkání?Opakujeme je vždy, když přijde někdo nový. Právo mlčet je jedním ze základních,“ připomíná Helena.
„Tak s tim se děte, s prominutim, bodnout. Já tady s ní nechci sedět, jestli nám na sebe neřekne něco pořádně hnusnýho!” čílí se Mirka. „A rozhodně už nebudu nic řikat na sebe.“
„Já teda taky nebudu nic řikat.“
„Já taky.“
Tik-tak, tik-tak, tik-tak. Jen zvuk starých hodin krájí dusno v místnosti. Všechny tváře, krom svaté na obraze, vyjadřují napětí.
Nakonec ticho prolomí ta, jež je ze svatosti obviněna:
„Vy si myslíte, že jsem neudělala nic škaredýho. Ale to není pravda.“
„No?“
„Tak třeba jsem lhala.“
„Ha ha.“
„Tim si nás teda ohromila.“
Ticho pokračuje, napětí stoupá. A zdá se, že stoupá i Luciino odhodlání něco říci, dokonce gestem ruky zaráží pokus terapeutky vzít si slovo a uvolnit napětí.
„Já, já —,“ hrudník téměř světice stoupá a klesá čím dál intenzivněji, nach tváří zračí stud či odhodlání, nejspíš obojí.
„Vy tu vykládáte, jak jste svý haranty málem zabily. Tak já — abyste věděly — já to udělala!“
„Jako, že sis nechala udělat vejškrab za tři tácy, jo?“ říká Katka s despektem. „Tak to je asi normálka ne, jenom na to každá nemá. Tak ti ten tvuj ženáč aspoň na to dal.“
„Ne, já to dítě porodila, a pak jsem ho zabila.“
Ticho.
„Si děláš srandu.“
Lucie sotva znatelně zavrtí hlavou.
„Jak si ho zabila?“
„Udusila jsem ho — polštářem. A pak jsem ho hodila do popelnice.”
Ticho. Dusivé ticho, jež zvolna houstne. Jež se válí po zemi jako těžký zápach. Ticho, jež se zručně proplétá mezi židlemi, ovíjí jejich nohy jako had, stoupá k břichům matek a vine se kolem jejich hrudníků až k hrdlu.
„No to mě poser.“
„Ty krávo.“
„Co tady děláš vůbec, máš bejt v kriminále za tohle! Holky to neni možný, já seděla za pitomý krádeže a vona udusí mimino a je jako tady!?“
Zhnusení a odpor, jež se z ticha vylouply, proměnily se v hustou mlhu, jež zahalila místnost až nad hlavy sedících. Jen podobizna svaté se nachází nad ní a hledí na to vše stále stejně vlídně. A zatímco líce pěti klientek brunátní, z Lucčiny tváře mlha barvu, až k mrtvolné bělosti, vysává.
I Helena zápasí s náporem emocí a obav, což nejvíce prozrazují její rychle mrkající víčka. Ve snaze mlhu lépe prohlédnout pak oči zavře.
„Paní Heleno, přece jí nemůžou to dítě nechat!?“ ukazuje kdosi na Lucčino břicho.
„Takový jako ty by měli sterili-to — jak se to řiká?
„Sterilizovat.“
„Paní Heleno, já tady s tou zrůdou nebudu! Ať vodsaď vypadne.”
Konečně Helena oči otevře, a promluví: „Slyšeli jsme o velmi neblahé události… Chci ale říct, že nám nepřísluší člověka hned odsoudit. Svatá Rita, patronka zoufajících žen, patronka lidí v bezvýchodných situacích a obtížných zkouškách, měla vždy pochopení pro —“
Větu přeruší Mirka: „Děte k čertu s pochopenim! — Teda pardon paní Heleno, ale todle se fakt pochopit nedá. — A ty táhni vodkuds přišla, ty čubko!“ obrátí se na Lucii.
Mezi matkami to vře. Terapeutka se snaží gestem obou rukou udržet klientky na židlích, nadechuje se, aby se ujala slova, vtom ovšem Lucie vyskočí a s návalem pláče utíká ke dveřím. Hlasité vzlyky se vzdalují chodbou, tenisky rychle pleskají o dlažbu.
Pohledy všech přítomných se obracejí k Heleně.
„Nezavoláte policii?“ zeptá se Martina.
Po chvílí váhání terapeutka promluví: „Někdy člověk řekne, nebo udělá, něco, čeho později lituje. Lucky slova nás samozřejmě nemohou nechat klidnými. Nicméně bych vás ráda vyzvala, abyste prošetření této události ponechaly na zaměstnancích našeho domova, případně dalších orgánech a institucích, s nimiž se spojíme. Nemůžeme soudit nikoho, když neznáme okolnosti, které ho k činu, byť hrozivému, vedly.“
„Ale nahlásíte to policajtum, žejo?“
„Samozřejmě máme oznamovací povinnost. A teď, když mě omluvíte — ostatně stejně již máme končit — půjdu za Lucií. Katku s Denisou prosím o úklid místnosti a na shledanou za týden. Téma příštího setkání bude jako obvykle na nástěnce.“
Šrumec pomalu utichá, jak se matky jedna po druhé vytrácejí. Zbyde jen úklidová dvojice.
„Se už nedivim, že jí doma vyhodili. Hlavně by jí ale teď měli sebrat to mimino,“ míní Denisa, zatímco táhne po zemi hned dvě židle.
„Voni jí ho nenechaj, když jí zavřou. Teda jako — jsou kriminály, kde můžeš bejt s miminem, ale za vraždu takovej nedostaneš,“ poučuje Katka a po chvíli ticha přerušovaného jen skřípěním tažených židlí o podlahu dodá: „Se nám vybarvila, bloncka, co? Mně byla dycky podezřelá. Takový jsou nejhorší — co vypadaj jak neviňata.“
„Nikdo nemůže bejt jenom hodnej,“ uvažuje Denisa a pokračuje: „Leda by byl svatej. A to se stejně předem neví. Za svatýho tě prej prohlásej, až když umřeš.“
„He, si to moc neužiješ.“
„No von ale taky neni každej svatej svatej vod narození. Některý normálně hřešej, a pak na konci života obrátěj, chovaj se děsně hodně — a šup, umřou a jsou svato-to, no jak se to řiká, prostě prohlášený za svatý. Vlastně proto tě asi nemůžou prohlásit dřív. Představ si, že by to někdo udělal obráceně: choval by se skvěle, a jen co by byl svatej, tak by se spustil.“
„A tahle?“ kývne Katka směrem k obrazu.
„Ta byla hodná vodvždycky. Ale nejdřív měla normálka rodinu, až pak vstoupila do kláštera, když jí všichni umřeli.“
„Hele a co to má na čele?“
„Jo todle. To je rána z Kristovy trnový koruny. Vo tom nám vyprávěla sestra Veronika, tos tu ještě nebyla. To se jí udělalo, když furt myslela na Ježíše, jak trpěl — No nekoukej na mě jak tele. Prostě jí to tam nějak vyskočilo nebo co, já nevim, asi z lásky k němu.“
„Jako z toho koukání, jo? To mě podrž!“ vyprskne Katka.
„Vona byla jako děsně hodná, furt se prej modlila a všecko každýmu vodpustila. I že jí zapíchli chlapa, a že pak umřeli synové. Voni ho chtěli pomstít, ale vona nechtěla, a Bůh jí prej pomoh, že si je vzal k sobě.“
„Jako že z nich udělal anděly, nebo co?“
„Ne, prostě ňák zařídil, že umřeli. Nejspíš na ně poslal mor nebo choleru nebo nevim, něco takovýho.“
„Ty vole.“
Bim! Bim! Bim! Bim! — Bam! Bam! Bam!
Helena pozdraví patronku, pokřižuje se. Věší kabát a tentokrát i čepici — venku je dnes značně větrno. Na terapeutčině tváři přibyla od posledně další vráska, avšak napětí, s nímž minule odcházela, již vystřídal obvyklý klid a vyrovnanost. Rozestaví židle a přivoní k poslední letošní růži. Jemná vůně ji polaská zevnitř, okvětní lístky pohladí vrásčitou tvář.
„Venku pěkně fičí, brzy začnou plískanice,“ svěří Helena portrétu a přejde k oknu, aby chvíli pozorovala honící se mraky a létající listí.
Bim! Bim!
Hlučné, kouřově štiplavé ántré pěti žen.
Martina opět omlouvá Vendy s Domčou — tentokrát musely navštívit zubaře.
„Se normálně ulejvaj, ne? Si taky příště domluvim ňákýho felčara!“ naštvaně rozhodí rukama Mirka.
„Tak třeba na gyndě bys mohla bejt pečená vařená,“ uchichtne se Katka.
„A doprovodíš mě?“ lísá se oslovená.
„Z gynekologie mám pro vás jednu zprávu,“ hlásí Helena. „Týká se Lucie.“
Matky se zarazí.
„Luciferie!? Tak ta mě teda nezajímá ani náhodou.“
„Ať chcípne, čubka!“
„Doufám, že má aspoň rakovinu.“
Helena mlčí, čeká. Teprve když matky ztichnou a ona na sobě ucítí tázavé pohledy, pokračuje: „Sdělení o vraždě, kterého jsme tu byly minulý týden svědky, je velmi závažné a nelze ho brát na lehkou váhu. Nicméně jsme měli určité pochybnosti, a tak jsme si vyžádali odborný gynekologický posudek.“
„A?“
„Lucie nikdy nerodila.“
Mezi klientkami to zašumí.
„Si děláte srandu, ne?“ otáže se nakonec Mirka.
„A to se dá poznat?“ pochybuje Martina. „Možná jenom nechodila na kontroly.“
„Víte, maminky, co je to děložní čípek? To je ta část dělohy, která vstupuje do pochvy. Můžete si ho i nahmatat.“ Helena názorně chytá pravou rukou špetku z prstů levé. Jindy by se skupina při takovém výkladu hihňala, ale dnes nikdo ani nedutá. „Uprostřed čípku je maličká prohlubeninka, ústí kanálku, kterým putují spermie do dělohy. Když rodíte, ta maličká dírka se roztáhne tak, že tudy projde dítě.“ Matky nesměle přikyvují a Helena schyluje svůj výklad k závěru: „Po porodu se vše vrací zase zpátky. Jenže se to už nikdy nevrátí úplně tak, jako to bylo, z tečky je většinou čárka. Podle toho se to pozná, alespoň pokud vím. Ale to je můj výklad, ve zprávě bylo čistě to, že nerodila, zbytek je předmětem lékařského tajemství.”
Matky mlčí, i Helena mlčí. Místností zní tikot hodin, skučící vítr a drnčení okenních tabulek.
„Takže si to jako celý vymyslela? Ale proč?“
„Jo, proč nám sakra vykládala takový píčoviny?“ Zraky matek se znovu obracejí k té, jež by mohla být jejich matkou, či dokonce babičkou.
Helena si dá chvilku na čas, a pak řekne: „Lucka si moc přála, abyste ji vzaly mezi sebe. Myslela si, že ji neberete, protože je příliš hodná. Proto si na sebe vymyslela něco drsného a zlého.“
„To ale trochu přehnala, ne?“
„Trochu to přehnala,“ přikývne Helena.
Opět zavládne ticho, které posléze přeruší Denisa:
„A co je vlastně s Luckou teď? Jsme myslely, jak hnedka ve středu zmizela, že jste zavolali policii a že ji zatkli.“
„Ne, policii jsme nevolali. Ale usoudili jsme, že by nebylo vhodné, aby tady zůstala. Takže — je v jiném zařízení.“
„A vrátí se k nám?“
Helena jemně stiskne rty a otočí hlavu vlevo, pak vpravo, a znova vlevo.
„Hm.“
„Škoda.“
Ticho.
Silný vítr právě odehnal poslední mrak a do oken se opřelo sklánějící se slunce. Podvečerní šero je to tam. Skrze skla okenních tabulek prozáří slunce místnost poprvé, odrazem od Ritiny zlaté svatozáře podruhé.
Z poslední podzimní růže se uvolnil okvětní plátek. V kontrastu ke skučení větru za okny se docela klidně snáší k zemi.
Pomerančový dort
Pavla Koucká
vyšlo v literárním čtvrtletníku Partonyma 2020 (Cesty ticha: války, mosty, demolice)
„Čím budeme házet?“ zeptal se kovář.
„Kamenem,“ odpověděl rohatý a chlupatý.
Kovář poodešel stranou, aby si našel nějaký šikovný kámen. A kouká – na zemi sedí černý holub! Kovář ho chytil do hrsti a obrátil se na čerta.
„Házej, ty čerte čertovská!“
Čert se pevně rozkročil a vymrštil obrovský kámen skoro až do nebe. Celou hodinu trvalo, než kámen dopadl na zem!
„A teď ty!“ Řehtali se čerti.
Kovář se rozkročil, rozpřáhl a hodil. Černý holub mu vyletěl z hrsti a stoupal do oblak výš a výš. Uběhla hodina, uběhla druhá — a nic. Zpátky už se nevrátil.
„On vyhrál!“ divil se ten nejrohatější a nejchlupatější.
No to je zase hrdina! rozčiluju se v duchu. Tohle mě na českých pohádkách vážně rozčiluje, že hrdinové často vyhrajou nějakým podvodem. Co se tím děti učej!? To přece není správný!
„Mami, čti!“
Aha, nejspíš jsem se tím rozhořčením odmlčela. Dobře. Teď už to dočíst musím.
K úvahám se vracím později, to už kluci spěj, Vincek svírá moji levou, Kryštof pravou ruku.
A usínám i já, když zaslechnu tiché ťuk ťuk, a za chvíli zase: ťuk ťuk.
Namáhavě vstávám, belhám se ke dveřím, pootvírám a mhouřím oči před agresivním světlem z chodby.
„Dášenko, Andrejka moc prosí, jestli bys jí nepomohla s tím referátem…“
„A proč mě Andrejka nepoprosí sama? Proč jí zase děláš posla!?“ chce se mi na muže osopit. Ale neosopím se, protože vím, že bych si vyslechla, jak mě Andrejka nechce obtěžovat, nebo že se mě Andrejka bojí. Házím na sebe župan a útrpně následuju muže za naší patnáctiletou. Nemá ani čárku. Co se týče sepisování čehokoli, to dítě se bohužel potatilo.
Škoda že není času víc, i by mě to bavilo: Typy krajiny. Mohli jsme k tomu dodat spoustu fotek z cest: města, pole, všeliká příroda; našla bych i lom, park, sjezdovku… Jenže když se o úkolu dozvím ve čtyři odpoledne, není šance. Přitom na to měla dva týdny! V tomhle je ostatně taky po Martinovi.
Diktuju Andree, co má psát, pak sama sedám za počítač a spokojuju se s tím, že ospalá slečna kýve na to, co vymyslím. Deset powerpointových oken se staženými obrázky, půlnoc a konec — dokonalý to holt nebude, mateřství mě naučilo dělat kompromisy.
V 7:00 začíná druhé dějství mého naštvání. Andrea totiž odmítla vstát! Deka přes hlavu a nezájem. Do školy nepůjde, bolí ji hlava. Pondělky jsou vždycky kritický. Minule pršelo, a to by slečně namokly tenisky. Áda z cukru. A táta jí to ochotně omlouvá… Nesouhlasím s Martinovou výchovou. Jenže co já — macecha — můžu?
Takže Áda celej den doma, sjíždí YouTube na tabletu, večer si píše s kámoškama. A já se ještě vracím v poledne domů, abych jí uvařila.
Ve středu se bolest hlavy plynule přesunula do břicha. Martin se z práce nemůže utrhnout, a tak s ní s Kryštofem za ruku a Vinckem v kočáře strávím tři hodiny po doktorech: praktička, chirurgie a ještě běžíme na sono – aby nikde nic nenašli.
A tak vypadá naše domácí klasika: Áda s mobilem v posteli, Martin v práci a já se u brambor tahám s Vinckem o škrábku, zatímco Kryštof kvičí, že teť hnet počebuje autodláhu!
„Martine, tohle tý holce neprospívá,“ snažím se domluvit muži večer v posteli. „Neměl bys jí ty omluvenky psát. Jediný, co se naučí, je vyhejbat se problémům.“
„Máš úplnou pravdu, Dášenko. Zítra do školy půjde, i kdyby tam měla dojít po čtyřech!“
No to jsem zvědavá.
Ale opravdu, zdá se, že se Martin pochlapil. Sice ji veze autem, ale: Andrea je ve škole!
Jenže večer se záhadná nemoc prudce zhoršuje. Slovo večeře ukotví Andreu v posteli, a zatímco sedíme u stolu, bytem se nesou její hlasité steny. Martin se na mě dívá jako čert. Že jsem něco říkala! Po sto padesátý si umiňuju, že se do výchovy tohohle dítěte nebudu motat.
Andrea dokáže být skvělá: společenská, usměvavá, empatická. Když má náladu, skvěle zabaví Kryštofa i Vincka. Jenže mnohem častějc ovládá celou rodinu svou slabostí a nenáladou. Všichni se kolem ní točíme, a to je úplně zvrácený, protože tu její slabost a vyhýbání se jakékoli zátěži jenom posilujem.
V pátek jde Andrea místo školy „čerpat sluníčko“ — v parku s kámoškou, která taky „čerpá sluníčko“.
„Martine, cožpak to nevidíš?! — Ona je úplně normálně za školou!“
„Je nemocná.“
„Není nemocná.“
„Bolela ji hlava.“
„Martiné —„
„Křivdíš jí.“
„Já? Já že jí křivdím? To nemyslíš vážně!“ Tohle přepísknul.
„Kdo vaří slečně obědy?“ křičím. „Kdo jí šije po nocích kostým? Kdo jí píše všechny eseje a referáty a učí se s ní francouzštinu!?“
Role macechy je hrozně těžká: spousta povinností, a žádný práva. Ale já to dám. Celou sobotu se držím: nic po Andree nechci, nic nekomentuju, do ničeho nevstupuju a plus mínus pohoda.
V neděli slavíme Vinckův svátek, přijde strejček a babičky. Andrea má od rána dobrou náladu, v přítomnosti galantního prastrýce a milujících babiček vždycky pookřeje. Přeju jí to a peču, hlavně kvůli ní, pomerančovej dort, po kterym se může utlouct. Vincíkovi je rok a na tom, jakej bude dort, mu houby záleží. Tak aspoň udělám radost jí.
Oslavence bohužel trápí rýma, v noci pořádně nespal a je protivnej až na půdu. Vařím a do toho peču a Vincek se mi věší na nohu a kňourá. Potřebuje pochovat. Jenže to bych neuvařila a neupekla. Martina jsem vyslala pro knedlík. Původně jsem měla v plánu uvařit hrníčkový, ale to už fakt nedám, vzhledem k Vinckově stavu musím ze svejch ambic slevit.
„Ádo, prosím, pojď vzít na chvíli Vincka.“
„Jóoo.“
Nic.
„Ádo!“
„No, co je?“ objeví se nakonec ve dveřích. V ruce natáčku a na hlavě hromadu dalších: „Teď nemůžu, připravuju se.“
Vzdychnu. „Tak prosím tě přijď, jakmile budeš moct.“
S dítětem na noze dodělávám rajskou, poslouchajíc ufňukané štkaní strouhám kůru z pomerančů a vymačkávám šťávu. Za Kryštofovy spíše kontraproduktivní asistence šlehám máslo s cukrem, pak do toho přidávám jedno po druhém vejce a přemýšlím, kde ta Áda vězí. Nejspíš se fénuje.
„Sakra, kdo přenastavil troubu!? Kryštofe!“
Kryštof ječí, že to Vincek.
„Taks mi to měl říct, když jsi ho viděl!“
Konečně se pouštím do toho nejlepšího: orange curd. Připravuju si vodní lázeň a šlehám v ní pomerančovou šťávu s vejci. Vincek se rozeštkal přímo srdceryvně, už je to na něj dlouhý. Možná by i potřeboval uspat. Kde je ta holka?
Nakonec odstavuju směs, beru ten uzlíček neštěstí do náruče a jdu si pro ni. Nacházím ji na posteli, s mobilem v ruce.
„Andreo, slíbilas mi pomoc!“
„Neslibovala jsem ni-ic,“ odpoví, aniž by vzhlédla od mobilu.
„Tak tě o to prosím!“
„Jo-o.“
„A kdy?“
„Ježiš, Dášo! Teď jsem se kvůli tobě překlepla! To je trapný!“
Rezignuju, odcházím. Ze zavřených dveří se nese kvílení nad tím strašným překlepem a mnou lomcuje vztek.
Tak já tady dělám kvůli ní složitej pitomej dort, a ona mi ani trochu, ani trošičku nepomůže! Ani bráchu nepochová. Zuřím. A nejhorší je, že to pak slízne Kryštof, na kterýho se osopím, když zakopnu o jeho dopravní veledílo. Kryštof brečí, Áda kvílí a to rozbrečí i Vincka v náručí. Sápe se mi na prsa. Teď už brečím i já.
Nakonec zalejzám do ložnice, aspoň malýho ukojím. Jen doufám, že se mi to podaří do deseti minut, protože to musím vyndat z trouby korpus.
Osm minut, Vincek už skoro spí.
„Dr dr dr, bum tum!“ Bytem se rozduněla Andreina „hudba“ a Vincek sebou trhnul. Na tohle už se mi nedostává ani slov. To není holka, to je čertice.
Nemám absolutně žádnou chuť ten dort dodělávat. Respektive — nemám chuť ho dát Andree. Bejt to moje dítě, tak řeknu: Pomáhalas? Nepomáhala! Žádnej dort. Jenže s Andreou to nejde. Babičky by mě rozcupovaly na cimpr campr. Jako bych to viděla: odsuzující pohledy ke mně, soucitné k Andree. A Martin by mi určitě zase řekl, že jsem zlá, zase bychom se hádali.
No konečně: dítě spí, korpus naštěstí přežil. A už je tu i Martin.
„Máš knedlík?“
„Dva.“
„Supr.“
Zbývá vmíchat zchladlý orange curd do změklého másla a cukru moučky. Toho cukru musím dát míň, jinak to bude šíleně sladký. A pak mě napadne, že část cukru můžu nahradit kokosovou moukou. Jo, to je nápad! Úplně mě to rozradostní.
Hotovo. Dort do lednice, připravit na stůl.
Nakonec jsem se stihla po obědě i na chvilku natáhnout, nádobí se ujal Martin s pomocníkem Kryštůfkem, hurá! Ve dvě přijdou babičky, to by se mohl Vincek akorát probudit.
Gratulace, dárečky, rozzářená dětská očička. A samozřejmě dáreček i pro Kryštůfka a Andrejku. Babičky. Úsměvy, výskot, tisíce pusinek. A pak zlatý hřeb dnešního odpoledne: dort.
Andrea se tak těší, že dokonce sama běží pro talířky a lžičky.
„Andrejko, prosím tě, já ti musím říct, co se mi stalo,“ říkám a tvářím se smutně.
„Představ si, že jsem si v tom zmatku spletla cukr moučku s kokosovou moukou. Je mi to hrozně líto.“
Andrein obličej se protahuje, ruka s talířkem klesá a z holky je uzlíček neštěstí.
„A to nemůže ani malej kousek?“ smlouvá babička Zdenička.
„Alergie je alergie, to nesmíš ani olíznout,“ poučuje strejček.
„To by bylo hrozně nebezpečný, mohla by i umřít!“ přidá se babička Květa a doplní historku, jak jistý mladý muž kdesi v Americe dostal pusu od slečny, co jedla burákový máslo — na který on byl alergickej — a už mu nikdo nepomohl.
Rozděluju velké kousky. Dortu by prospělo ještě maličko ztuhnout, ale je to dobrota. „Ňam ňam,“ pomlaskává si Vincek. Pomlaskávají si i babičky, Kryštůfek chce přidat a Martin zapomněl, že chtěl hubnout. A já se cítím jako ten kovář, co vyhodil holuba namísto kamene, a přelstil tak čerta. Ne že bych byla na sebe hrdá, ale myslím, že mě tenhle typ pohádek přestal rozčilovat.