Zní to jednoduše, ale žitá praxe je mnohem obtížnější. Není divu, že střídavá péče budí v české kotlině emoce. Naše společnost není v tomto ohledu dost zralá, a necitlivá rozhodnutí soudů páchají na dětské psychice velké škody.
Historicky vzato to bylo jednoduché: právo rozhodovat o dětech měli otcové, a otcové také bývali odpovědnými za jejich výchovu. Zato s rozvody to snadné nebylo. S průmyslovou revolucí, jež v 18. a 19. století odvedla otce z rodin do továren, s postupnou emancipací žen i s psychoanalýzou, jež počátkem 20. století zdůraznila význam matky pro vývoj jedince, se toto změnilo. Až tak, že v druhé polovině 20. století, kdy také výrazně stoupl počet rozvodů, připadla velká většina dětí po rozvodu do výlučné péče matky. Statisticky vzato je tomu tak dodnes, i když se věci znovu mění.
V 70. letech 20. století se na Západě formuje fenomén zvaný „nový otec“. Tedy otec, který se výrazně angažuje v péči o své dítě/děti, a to dobrovolně a pokud možno od narození. U nás se pak věci začínají měnit v letech 90. Spíše než o fenoménu nového otce hovořím o emancipaci mužů–otců. Změna je patrná na úrovni celé společnosti, mění se i pohled na muže pečující o malé děti. Dnešní muži se celkově ve svém otcovství více angažují. Někteří více, jiní méně, ale je zde celkový posun tímto směrem. Většina mužů doprovází své ženy k porodům. Většina otců se nestydí jezdit s kočárkem, mnozí se se svým nemluvnětem rádi ukazují, hrdě je nosí, v pohodě přebalují, koupají, krmí… bylo by divné, kdyby se tato změna neprojevila i v nastavení péče o potomky, když se manželství rozpadne. Jedním z důsledků je i střídavá péče. Ta je v České republice možná od roku 1998, a počet dětí do ní svěřovaných vykazuje vzestupný trend (v roce 2005: 432 dětí, 2010: 1184 dětí, 2015: 3003 dětí).
Trend ke svěřování dětí po rozvodu oběma rodičům se týká víceméně celého Západního světa. Nejvíce dětí (více než čtvrtina) je do střídavé péče svěřována ve Švédsku.
Volba č. 1
Při střídavé péči tráví dítě vždy určitý čas s každým z rodičů. Nejčastěji jde o týden a týden, ale někdy je střídání i po dvou či více týdnech, jindy je naopak tato doba kratší. A nemusí být ani přesně stejná. Často si lidé myslí, že při střídavé péči nejsou vyměřeny alimenty. Není to pravda, rodiče si alimenty vzájemně platí, pouze pokud jsou příjmy obou přibližně stejné, nemusí být stanoveny.
Pro děti i rodiče má střídavá péče řadu výhod, hlavní je, že děti ani jednoho rodiče neztrácejí. Z druhého rodiče, většinou otce, se tak nestává víkendový „strýček“, ale dále se může účinně angažovat ve výchově svého dítěte či dětí, být přirozeným vzorem. Přes nesporné klady však vzbuzuje střídavá péče vlnu emocí a nevole. Coby psycholožka, jež s rodiči často pracuje, musím říci, že to velmi chápu. A to jakkoli znám řadu rodin, v nichž střídavá péče bez větších potíží funguje. Problém je v tom, že bývá nařizována i v případech, kdy není vhodná. Kdy nejen není v nejlepším zájmu dítěte, ale vyloženě mu škodí. Mluvím zejména o konstelacích, kdy se rodiče nenávidí, a nejsou schopni tuto nenávist korigovat.
Klientka, říkejme jí Jitka, mi pouští zvukový záznam z předvčerejšího předávání tříleté dcery. Otec dítěte je k ní vulgární, nadávky prokládá výhružkami. V jednu chvíli je zřejmé, že do Jitky strčil. Jitka mlčí, dcerka pláče. Následuje probírka dceřina batůžku, plyšák od mámy letí na zem. Poslední nadávka, motor zaburácí, pneumatiky zaskřípějí a auto s otcem a dcerou mizí do dáli.
Rozhodování soudů v otázce úpravy poměrů nezletilých dětí ovlivnil významně judikát Ústavního soudu (I. ÚS 2482/13) z května 2014. Píše se v něm: „V případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení…“ Vztah rodičů či jejich chování zníněno není. Střídavka je tedy volbou číslo jedna, jakmile o ni některý z rodičů požádá a nesouhlas druhého rodiče není překážkou. Podle dalšího z významných judikátů není na překážku ani taková vzdálenost mezi rodiči, jež neumožňuje docházku do jednoho školského zařízení (I. ÚS 1506/13).
V jiném ze svých rozhodnutí (III. ÚS 1206/09) Ústavní soud sice říká, že špatná či přímo konfliktní komunikace může být ve výjimečných případech překážkou střídavé péče, pokud i pokusy o nápravu ze strany soudů selhaly. Čili: Jitka má jistou šanci střídavou péči zrušit, nicméně: Podle vyjádření otce u soudu je „předávání pohodové“ a „komunikace mezi exmanželi dobrá“. Důkazní břemeno leží na Jitce, zvukový záznam důkazem není. Má–li s sebou při předávání kamarádku (možnou svědkyni), je chování otce výrazně slušnější. Jitka je unavená a nešťastná, neví, zda do dalšího sporu jít: Soudy jsou drahé, hrozně se vlečou a výsledek je nejistý. Jisté naopak je, že nenávist „ex“ to ještě rozdmýchá.
Samozřejmě, že podobné scény se mohou dít i když bude dcera v Jitčině péči a otec s ní bude mít kontakt dejme tomu o víkendu. Myslím si však, že střídavka je v případě, jako je tento, pro dítě traumatizující více. Vysvětlím proč.
Dva světy střídavkového dítěte
Přepínání mezi světem u mámy a světem u táty je pro děti velice náročné. Na terapeutických sezeních si mi rodiče často stěžují, že když se dítě vrátí od toho druhého, je „jako vyměněné“, případně do sebe stažené: „Od pondělka do středy jako by nás nevnímal,“ vyjádřil například otec devítiletého Matěje. „Teprve pak máme doma – na čtyři dny – zase svoje dítě.“ Co se to jen v dětských hlavičkách děje?
Odpůrci střídavky často zmiňují dva domovy, dva pokojíčky, dvoje věci, dvoje hračky. Jako psycholog přidávám dvě rodiny, často dva výchovné přístupy, dvoje hodnoty, dvoje pravidla, dvoje sousedy… Dvojí kuchyň, jiné rituály. Každý z rodičů oceňuje na dítěti jiné vlastnosti, každý vyžaduje jiné chování. Často je vše tak rozdílné! A pak je tu vztah bývalých partnerů. Dítě intenzivně vnímá, že jediné, co jsou máma s tátou schopni si (kromě něj) vyměnit, jsou nadávky a uštěpačné poznámky, znevažující výrazy, pohrdání. Případně přestal jeden pro druhého existovat: ignorují se, přezírají, vytěsňují. Když je dítě s mámou, je táta a vše, co s ním souvisí, tabu. Když je dítě u táty, nesmí o mámě padnout ani slovo.
V rámci disociačních poruch existuje vzácná diagnóza: mnohočetná porucha osobnosti. To je ta, v detektivkách oblíbená, „dvojí osobnost“. Rozhodně nechci říci, že z dětí ve střídavé péči vyrostou takto rozštěpení lidé. Chci ovšem říci, že střídavá péče ve výše popsané konstelaci tomu podle mého názoru velmi nahrává. U každého z rodičů totiž dítě musí být někým jiným. Přijmout jiné prostředí, vytěsnit půlku vzpomínek, zapřít půlovinu citů.
Domnívám se, že újma dětí je v takovéto konstelaci příliš velká. Větší, než může dítě zvládnout bez poškození. Větší, než může omluvit jakákoli „spravedlnost“ mezi rodiči. Takovéto poškození dítěte může být podle mého názoru dokonce horší, než představuje syndrom odcizeného (v některých překladech zavrženého) rodiče. V jeho rámci dítě odštěpuje část své osobnosti, v případě nevhodně zvolené střídavky sice neodštěpuje nic, ale dělí sebe sama, pěkně napůl, ať žije spravedlnost.
Válka Roseových po česku
Svým způsobem je to zvláštní, divné. Vlastně je to úplně postavené na hlavu: vždyť ti dva se měli rádi. Vždyť je navěky spojuje milované dítě. Vždyť mají společný zájem: zdravý vývoj, dobro svého potomka. Jak je možné, že se chovají způsobem, který ukazuje Jitčina nahrávka?
Znám řadu rodičů, kteří se původně chtěli rozejít v klidu, rozumně. V průběhu soudních sporů se však postupně dmýchala nenávist. Začíná to zpravidla odlišnými představami o úpravě poměrů nezletilých dětí. Matka žádá děti do své péče, otec žádá střídavku. Oba lze pochopit. ON: Dosud pro rodinu tvrdě pracoval a své děti denně vídal. Žádá střídavku, však je to tak spravedlivé. ONA: Dosud byla primární pečovatelkou, muž je podporoval finančně. Její výhradní péče a výživné pro otce se zdá být přirozeným pokračováním předrozvodového nastavení.
Takže tu máme návrh matky na výhradní péči, a v protinávrhu otce péči střídavou. Oba rodiče si najdou své advokáty, a ti s nimi vyrazí do boje: prosadit návrh klienta, vyhrát soudní spor. Za tímto účelem se pak hledá a vypichuje na tom druhém vše špatné, a ještě se to zveličí. Celé se to navíc hrozně táhne, jak už to u českých soudů bývá a nenávist postupně narůstá.
Existují tedy již první vlaštovky měnící tento neblahý systém – například soudcům v Novém Jičíně či Mostě se podařilo opatrovnická řízení výrazně zkrátit a přivádět rodiče ve velké většině případů k dohodě. Doufejme, že se tato praxe více rozšíří. Zatím jde však o výjimky z obecné české praxe.
Za vyšším rozšířením střídavky např. ve zmíněném Švédsku stojí jiná soudní praxe a také celkově větší genderová rovnost a delší podpora otcovství v této zemi. Jako první země na světě Švédsko například zavedlo v roce 1974 rodičovskou dovolenou. Pro srovnání: do českého práva se tento pojem dostal až v roce 2001, do té doby byla státem placená péče o děti plně doménou žen. A i nyní je zájem českých mužů o rodičovskou dovolenou minimální – poměr žen a mužů na rodičovské je zhruba 50:1. Přímo otcovskou dovolenou pak mají ve Švédsku už 22 let, a před 15 lety ji prodloužili z jednoho měsíce na dva. V České republice otcovskou (týdenní) dovolenou zatím teprve plánujeme.
Občas mě vyhledá rodičovský pár ve fázi, kdy se dohodli na rozvodu, a společně hledají, co bude pro jejich dítě či děti nejlepším řešením. Děti takovýchto rodičů bývají rozvodem traumatizovány nejméně, a to ať už je porozvodovou úpravou výhradní péče jednoho rodiče, střídavá péče, anebo péče společná. Což je mimochodem málo známá, ale výborná možnost pro rozumné, osobnostně vyspělé rodiče. V jejím rámci soud neřeší ani výživné, ani pobývání dítěte – vše je na rodičích, jak se dohodnou.
Pavla Koucká
článek vyšel v příloze Relax Lidových novin 4. listopadu 2017