Co by se děti neměly dovědět

Pavla Koucká

vyšlo ve sborníku Soukromá tajemství, edice Česká povídka, 2020

„Teče ti krev. Jak to, že vypadáš tak v pohodě? To proto, že jsi jeptiška?“ pohled dívky klouže po obrazu světice: jemná tvář s ušlechtilými rysy, ostře zarámovaná černým rouchem, bílý nákrčník, zlatá svatozář a rudá růže v jemných prstech.

„Ty bys mě pochopila, viď?“ dívčin tlumený šepot vibruje nadějí a touhou, blankytné oči se vpíjejí do portrétu. Zdá se jí, že svatá Rita její pohled opětuje. Že na ni shlíží vědoucně, vlídně a chápavě. „Kdybys tak mohla být moje máma…“ špitne dívka a očí se jí zalijí slzami. Raději je zavře a zaboří nos do kytice pod obrazem, do kytice růží skoro stejně rudých jako ta namalovaná. Zhluboka nasaje jejich jemnou, sladce kyselou, typicky růžovou vůni, a zrovna když má pocit, že se čas na chviličku zastavil: Bim! Bim! Bim! Bim! staré pendlovky odbily čtyřikrát, a vzápětí ještě třikrát: Bam! Bam! Bam! Vyplašená dívka místnost spěšně opouští. Ve dveřích přitom svým velkým těhotenským břichem málem smete osůbku v apartním kloboučku.

„Dobrý den, Lucie,“ zdraví ji příchozí.

„P-pardon,“ vypadne z dívky, na pozdrav už se nevzmůže.

Helena vejde, usměje se na portrét patronky, pozdraví ji a pokřižuje se. Pověsí si kabát a začne rovnat židle. Výjev, který vlídné oči obrazu sledují téměř každou středu už řadu let. Jen příchozí dáma se za tu dobu poněkud proměnila: kůže kolem úst i očí jí zvarhánkovatěla, vlasy prokvetly stříbrem a trup změnil tvar z přesýpacích hodin v soudek.

Stará paní každou židli pečlivě nadzvedne a poponese přesně na místo. Z nějakého důvodu si dává záležet, aby byl kruh opravdu kruhem a mezery mezi židlemi jedna jako druhá. Když je se svým dílem spokojena, posadí se, čeká, přemýšlí.

Kolikrát ji kolegyně nabádaly, ať přípravu místnosti přenechá klientkám. Ale to Heleně nevyhovovalo: židle byly pozdě, hala bala, nebylo vyvětráno. Takhle si vše udělá, jak jí vyhovuje, nasaje místní atmosféru. Navíc svou brzkou přítomností jen tak mimochodem poskytuje klientkám příležitost promluvit s ní o samotě, pokud by některá potřebovala. Škoda, že Lucie utekla. Helena ví, jak moc tahle plachá dívka potřebuje blízkou duši. Její rodina ji kvůli těhotenství odvrhla a otec dítěte je velkou neznámou. Zatím se Lucie vždy jen rozplakala, když na něj přišla řeč.

Helena popojde k oknu a zahledí se do pošmourného listopadového odpoledne. Mraky se zdají těžké, ale ,Svatý Martin na bílém koni nejspíš ani letos nepřijede, na to je příliš teplo,‘ uvažuje. Neměla by vlastně rozsvítit?

 

Bim! Bim! odbijí hodiny a dveře se rozlétnou: „Brý dén!“ „Brý dén!“

Místnost je rázem plná těl, zvuků a zbytků cigaretového dýmu. Poklidné souznění staré terapeutky se svatou na obraze vystřídala živelná, hlasitá společnost žen, které spojují dvě zásadní skutečnosti: mateřství a nouze.

Pět matek, pět osudů, jež by se tu měly zlepšit. Stará terapeutka, jež by tomu měla napomoci, a svatá na obraze, v jejímž odkazu vše probíhá.

Dvě židle zůstaly prázdné.

„Vendy a Domča se omlouvaj — šly spolu na gyndu,“ hlásí Martina.

„Tak spolu, jó?“ vytahuje obočí, protahuje hlas a sahá si na prsa Mirka.

„Si kráva,“ zvedne oči Denisa.

„Paní Heleno, já se skočím za chvíli podívat na malýho, von mi spí, tak jsem ho nedala na hlídání,“ vysvětluje Katka.

Helena čeká, až ustane úvodní cvrkot. Usmívá se a pozoruje příchozí, jež s vrzáním židlí usedají.

Místo po terapeutčině pravici obsadila jako už tradičně podsaditá Martina, momentálně ,nejzasloužilejší matka‘ Azylového domu svaté Rity. Skutečnost, že ze svých pěti dětí má u sebe jen dvě nejmladší, na jejím statusu nic nemění. Ostatní matky chápou, že důvody nejsou citové, ale čistě praktické: zatímco ona by za péči o své potomky nedostala od státu téměř nic, babička si na odměnách pěstouna a příspěvcích na úhradu potřeb dětí přijde na padesát táců měsíčně.

Vedle Martiny kráska Denisa, Romka po otci. Sama o sobě říká, že je naven bílá a uvnitř černá. Když ovšem přišla, hrála její kůže barvami od modré přes temně hnědou až ke žluté: mezi všemi nápadníky si totiž spolehlivě vybírá ty nejnásilnější; posledního málem nepřežila.

Lucie, nejmladší a nejsvětlejší, zaujala místo pod obrazem patronky. Cítí, že mezi ostatní moc nezapadá; blízkost světice jí přináší pocit bezpečí.

Přímo naproti Heleně se uvelebila Katka s přezdívkou Kat. Hlasem i vzhledem — naštěstí nikoli diagnózou — souchotinářka. Ještě před rokem kradla, aby měla na pervitin.

Poslední přichází Mirka: pihovatá, rozložitá, nedobře odbarvená osoba, jež v kontrastu ke svému jménu vůbec není mírná: v dětských domovech a posléze na ulici se naučila, že s agresí dojde nejdál. Krátce se rozhlédne a dosedne mezi Katku a Denisu. Židli si přitom posune od Katky dál a k Denise blíž. Dvě volná místa tak zůstala zleva a zprava Lucie.

„Kterápak si pamatujete dnešní téma? Případně četla nástěnku?“ Ptá se Helena, ač tuší, že si nejspíš nikdo nepamatuje a nikdo nečetl, ale tak cvičně to zkouší. Denisa ji však mile překvapí: „Co by se děti něměly dovědět.“

„Co haranti nemaj vědět? Jak jako? To nechápu,“ čílí se Mirka.

„Si dneska všecko vygůglej, ne?“ nadhodí Katka a Helena dovysvětlí: „Téma je míněné s ohledem na vás jako matky. Co byste nechtěly, aby vaše děti věděly o vás.“

„Jako třeba, že si fetovala, chápeš? Že si byla sjetá, i když sis malýho upletla, a že nemáš páru, s kým to bylo,“ rýpne si do Katky Martina.

„Tak tohle já zrovna páru mám — bohužel.“

„Já nechci, aby muj kluk věděl, že jsem ho nechtěla. Že jsem chtěla na potrat, ale bylo už pozdě, když jsem zjistila, že jsem v tom. Já se pak i snažila, aby vodešel sám: skákala jsem z vejšky, bouchala se do břicha…“ svěřuje se Denisa.

„Bouchala ses do břicha!? Ty vole! Já se jenom koupala v teplý vaně,“ směje se Mirka a Katka se ptá:

„Šalvěj jste nepily?“

„Ne — to pomáhá? Si musim zapamatovat.“

„Jo, vyvolá ti to stahy. Ale musíš jí vypít hodně. Já jí asi dost nevypila, tak mi bylo jenom blbě.“

„Ženský nechte toho, mně je blbě z vás,“ pokusí se téma ukončit Martina.

„Jo, nechme toho, nebo z těch našich keců tady ty dvě potratěj,“ píchne Mirka do vzduchu směrem k Lucii a Denisu plácne po stehně.

„Co ty, vůbec? Řekneš nám vo sobě konečně něco?“ pohodí Katka hlavou směrem k Lucii.

Štíhlá blondýnka pokrčí rameny.

„To si nesmíte tak brát, holky, my jsme rádi, že ty svoje haranty máme, že jo?“ prohlásí Denisa a Mirka s lehkým nádechem ironie v hlase souhlasí:

„No jasně, že Sofii miluju nadefšecko.“

„I nad toho svýho nabouchávače jo?“ směje se Katka.

„To je snad něco jinýho, ne?“

„A proč jí říkáš Zlofie, když jí tak miluješ?“ rýpne si Denisa.

„Přiď někdy večer, ti to vysvětlim.“

„Maminky, zdá se mi, že se poněkud vzdalujeme tématu,“ upozorňuje Helena. „A možná bych ho rovnou rozšířila o otázku, kdy a jak případně dětem sdělovat, nač zrovna nejsme hrdé. Zkušenost totiž praví, že mnohé z námi tajeného se děti stejně dovědí. Ať už od někoho jiného, nebo nějakým jiným způsobem než slovy. A často jsou pak dopady těchto sdělení horší, než kdybychom jim to byly řekly samy.“

„Jo, pojďme se vrátit,“ souhlasí Denisa úlevně. „Já bych třeba nechtěla, aby muj kluk věděl, že jsem chodila za školu. A kdyby se to měl dovědět, tak bych mu chtěla říct i to, jak mi to je líto. Že kdybych to mohla vrátit, tak bych ten učňák dodělala. Protože ten papír mi fákt chybí.“

„Je tady někdo, kdo nechodil za školu?“ ptá se Helena. Když se nikdo neozve, pokračuje: „Všichni chodili? I vy, Lucie?“

Lucie sotva znatelně zavrtí hlavou, že ne.

„Ty si nikdy nebyla za školou!?“ kulí oči Martina.

Lucie, s ruměncem na tváři, opět zavrtí hlavou.

„Tyjo, já se z ní poseru!“ plácne Mirka do stehna tentokrát sama sebe.

„Slečna bezchybná.“

„Eště nám řekni, že si měla samý jedničky!“

„Holky nechte jí. Už jsme zase mimo,“ vrací téma Denisa.

„Tak dobře. Já nechci, aby Sofie věděla, kdo je její táta. Že je to takovej debil,“ pronese Mirka s patřičným důrazem na posledním slově.

„Co jí řekneš, až se bude ptát?“

„Nic, asi že nevim.“

„Eště se neptala? Jí je pět, ne?“

„Neptala, naštěstí. Jednou jsme ho dokonce potkaly, kreténa. A von se ke mě hlásí, tyjo, jako že: ,Čáau!‘“

„A cos jí řekla, kdo že to je?“

„Strejda Luboš.“

„Strejda Luboš!“ vyprskne smíchy Katka a Denisa se přidá.

„Ste chytrý jak vopice. Bych vás chtěla vidět na mym místě.“

„Si neměla šukat vožralá.“

„Děláš, jako by ses nikdy nevožrala. A nešukala — ha ha. Prostě si měla štěstí, trubko. Každá z nás se někdy vožrala. — Jenom tadle nejspíš ne,“ Mirka mávne s despektem směrem k Lucii.

Zraky přítomných se obrátí k plavovlásce.

„Vožala ses, nebo ne?“

Lucie klopí oči a krčí rameny.

„Dokonalost sama!“

„Trochu podobná támdlectý — nezdá se vám?“ kývne Katka hlavou ke světici na zdi.

„Jo, fakt, stejnej nos, i voči.“

„I pusa a jak se tváří.“

„Hele — to zlatý, co má kolem hlavy — to je pravý?“ mění téma Katka.

„Myslíte svatozář svaté Rity,“ upřesní Helena.

„No jasně. Jestli to je jako zlato na tom vobrazu.“

„Hele, Kate, nechceš ho takhle náhodou čórnout?“

„Se ptám! Nemusíš mě hnedka podezírat.“

„Tak vo tobě asi něco víme, ne.“

„Sem byla na perníku. Na perníku krade každej.“

„Každej ne.“

„No tak jasně, někdo se kurví.“

„Lepší se kurvit, než krást. — No řekněte, paní Heleno.“

Terapeutka jemně přikývne, ale zároveň pokrčí rameny a táže se směrem k dnešnímu tématu: „Měly by se tyhle skutečnosti dovědět děti?“

„No todle asi ne, ale jak tady Miruna povídala o stejdovi Lubošovi, tak my cikáni to máme tak, že dítě má dycky vědět, kdo je jeho táta. Táta je táta a dycky bude.“

„A když to nevíš?“

„No když nevíš, tak nevíš. Ale když to víš, tak mu to máš říct. Hele: já, kdybych Dominikovi nedovolila vídat se s Karlosem, kdybych mu řekla ,táhni k čertu‘, tak moji rodiče mu řeknou ,pojď dál‘.“

„Hele, Lucko: ty víš, s kym to máš?“

Dívčina ústa se prohnou do obráceného u, a víčka se zavřou snahou zadržet příval slz.

„Kdo je to? Chodíte spolu? Řekni nám vo něm něco.“

Plavovláska otáčí hlavou ze strany na stranu.

„Se nestyď, my ti hlavu neutrhnem.“

„Nemusíš nám vykládat, jak ti to dělal.“

„Ale můžeš,“ rýpne si Mirka a rytmicky zavrže židlí. Skupinka se chvíli chichotá.

„Ženáč, co?“

„Nebo tě znásilnili?“

Po dívčiných tvářích teče slza za slzou.

„Každý má právo mlčet, když se mu o něčem nechce mluvit,“ připomene měkce Helena.

„Já vim!“ vyskočí Katka. „Máš to se svym třídnim! Nebo ňákej jinej z tý tvý školy, že jo? No to je jasný, holky — proto vona nechodila za školu! Já vám řikala, že je svatá: eště ho kreje, kurevníka.“

„Lucie, Lucie — čistá jako lilie.“

„Fuj tajksl, ho normálně napráskej, úchyla.“

„Aspoň tý jeho: ,Dobrý den paní učitelová, tady je žačka vašeho pana manžílka. Chci vám jen říct, že se tomu vašemu vobšoustovi narodí parchant,‘“ pitvoří se Katka.

„Nesmíš bejt taková hodná. Když seš hodná, chlapi po tobě šlapou. Vo tom já něco —“

„No ty jí zrovna něco vykládej, Denisko, jo,“ zarazí ji Martina s úšklebkem.

Lucie přes slzy kývá hlavou, jako že jo, chápe.

„Kreješ svýho profesůrka, že jo?“ doráží Katka.

Teď Lucka hlavou zase vrtí, že ne. Už nebrečí.

„Hele Lucino, mě už to s tebou fakt nebaví. My se ti tady jako svěřujem, vykládáme, kde všude jsme se kurvily, jak jsme chtěly zabít vlastní mimina v břiše, a ty nám vo sobě neřekneš nic!? A když už z tebe něco vyleze, tak je to na svatozář. Mě tim teda pěkně sereš, abys věděla,“ útočí Mirka.

„Maminky, vzpomínáte si, jak jsme si povídaly o pravidlech našich setkání?Opakujeme je vždy, když přijde někdo nový. Právo mlčet je jedním ze základních,“ připomíná Helena.

„Tak s tim se děte, s prominutim, bodnout. Já tady s ní nechci sedět, jestli nám na sebe neřekne něco pořádně hnusnýho!” čílí se Mirka. „A rozhodně už nebudu nic řikat na sebe.“

„Já teda taky nebudu nic řikat.“

„Já taky.“

Tik-tak, tik-tak, tik-tak. Jen zvuk starých hodin krájí dusno v místnosti. Všechny tváře, krom svaté na obraze, vyjadřují napětí.

Nakonec ticho prolomí ta, jež je ze svatosti obviněna:

„Vy si myslíte, že jsem neudělala nic škaredýho. Ale to není pravda.“

„No?“

„Tak třeba jsem lhala.“

„Ha ha.“

„Tim si nás teda ohromila.“

Ticho pokračuje, napětí stoupá. A zdá se, že stoupá i Luciino odhodlání něco říci, dokonce gestem ruky zaráží pokus terapeutky vzít si slovo a uvolnit napětí.

„Já, já —,“ hrudník téměř světice stoupá a klesá čím dál intenzivněji, nach tváří zračí stud či odhodlání, nejspíš obojí.

„Vy tu vykládáte, jak jste svý haranty málem zabily. Tak já — abyste věděly — já to udělala!“

„Jako, že sis nechala udělat vejškrab za tři tácy, jo?“ říká Katka s despektem. „Tak to je asi normálka ne, jenom na to každá nemá. Tak ti ten tvuj ženáč aspoň na to dal.“

„Ne, já to dítě porodila, a pak jsem ho zabila.“

Ticho.

„Si děláš srandu.“

Lucie sotva znatelně zavrtí hlavou.

„Jak si ho zabila?“

„Udusila jsem ho — polštářem. A pak jsem ho hodila do popelnice.”

Ticho. Dusivé ticho, jež zvolna houstne. Jež se válí po zemi jako těžký zápach. Ticho, jež se zručně proplétá mezi židlemi, ovíjí jejich nohy jako had, stoupá k břichům matek a vine se kolem jejich hrudníků až k hrdlu.

„No to mě poser.“

„Ty krávo.“

„Co tady děláš vůbec, máš bejt v kriminále za tohle! Holky to neni možný, já seděla za pitomý krádeže a vona udusí mimino a je jako tady!?“

Zhnusení a odpor, jež se z ticha vylouply, proměnily se v hustou mlhu, jež zahalila místnost až nad hlavy sedících. Jen podobizna svaté se nachází nad ní a hledí na to vše stále stejně vlídně. A zatímco líce pěti klientek brunátní, z Lucčiny tváře mlha barvu, až k mrtvolné bělosti, vysává.

I Helena zápasí s náporem emocí a obav, což nejvíce prozrazují její rychle mrkající víčka. Ve snaze mlhu lépe prohlédnout pak oči zavře.

„Paní Heleno, přece jí nemůžou to dítě nechat!?“ ukazuje kdosi na Lucčino břicho.

„Takový jako ty by měli sterili-to — jak se to řiká?

„Sterilizovat.“

„Paní Heleno, já tady s tou zrůdou nebudu! Ať vodsaď vypadne.”

Konečně Helena oči otevře, a promluví: „Slyšeli jsme o velmi neblahé události… Chci ale říct, že nám nepřísluší člověka hned odsoudit. Svatá Rita, patronka zoufajících žen, patronka lidí v bezvýchodných situacích a obtížných zkouškách, měla vždy pochopení pro —“

Větu přeruší Mirka: „Děte k čertu s pochopenim! — Teda pardon paní Heleno, ale todle se fakt pochopit nedá. — A ty táhni vodkuds přišla, ty čubko!“ obrátí se na Lucii.

Mezi matkami to vře. Terapeutka se snaží gestem obou rukou udržet klientky na židlích, nadechuje se, aby se ujala slova, vtom ovšem Lucie vyskočí a s návalem pláče utíká ke dveřím. Hlasité vzlyky se vzdalují chodbou, tenisky rychle pleskají o dlažbu.

Pohledy všech přítomných se obracejí k Heleně.

„Nezavoláte policii?“ zeptá se Martina.

Po chvílí váhání terapeutka promluví: „Někdy člověk řekne, nebo udělá, něco, čeho později lituje. Lucky slova nás samozřejmě nemohou nechat klidnými. Nicméně bych vás ráda vyzvala, abyste prošetření této události ponechaly na zaměstnancích našeho domova, případně dalších orgánech a institucích, s nimiž se spojíme. Nemůžeme soudit nikoho, když neznáme okolnosti, které ho k činu, byť hrozivému, vedly.“

„Ale nahlásíte to policajtum, žejo?“

„Samozřejmě máme oznamovací povinnost. A teď, když mě omluvíte — ostatně stejně již máme končit — půjdu za Lucií. Katku s Denisou prosím o úklid místnosti a na shledanou za týden. Téma příštího setkání bude jako obvykle na nástěnce.“

 

Šrumec pomalu utichá, jak se matky jedna po druhé vytrácejí. Zbyde jen úklidová dvojice.

„Se už nedivim, že jí doma vyhodili. Hlavně by jí ale teď měli sebrat to mimino,“ míní Denisa, zatímco táhne po zemi hned dvě židle.

„Voni jí ho nenechaj, když jí zavřou. Teda jako — jsou kriminály, kde můžeš bejt s miminem, ale za vraždu takovej nedostaneš,“ poučuje Katka a po chvíli ticha přerušovaného jen skřípěním tažených židlí o podlahu dodá: „Se nám vybarvila, bloncka, co? Mně byla dycky podezřelá. Takový jsou nejhorší — co vypadaj jak neviňata.“

„Nikdo nemůže bejt jenom hodnej,“ uvažuje Denisa a pokračuje: „Leda by byl svatej. A to se stejně předem neví. Za svatýho tě prej prohlásej, až když umřeš.“

„He, si to moc neužiješ.“

„No von ale taky neni každej svatej svatej vod narození. Některý normálně hřešej, a pak na konci života obrátěj, chovaj se děsně hodně — a šup, umřou a jsou svato-to, no jak se to řiká, prostě prohlášený za svatý. Vlastně proto tě asi nemůžou prohlásit dřív. Představ si, že by to někdo udělal obráceně: choval by se skvěle, a jen co by byl svatej, tak by se spustil.“

„A tahle?“ kývne Katka směrem k obrazu.

„Ta byla hodná vodvždycky. Ale nejdřív měla normálka rodinu, až pak vstoupila do kláštera, když jí všichni umřeli.“

„Hele a co to má na čele?“

„Jo todle. To je rána z Kristovy trnový koruny. Vo tom nám vyprávěla sestra Veronika, tos tu ještě nebyla. To se jí udělalo, když furt myslela na Ježíše, jak trpěl — No nekoukej na mě jak tele. Prostě jí to tam nějak vyskočilo nebo co, já nevim, asi z lásky k němu.“

„Jako z toho koukání, jo? To mě podrž!“ vyprskne Katka.

„Vona byla jako děsně hodná, furt se prej modlila a všecko každýmu vodpustila. I že jí zapíchli chlapa, a že pak umřeli synové. Voni ho chtěli pomstít, ale vona nechtěla, a Bůh jí prej pomoh, že si je vzal k sobě.“

„Jako že z nich udělal anděly, nebo co?“

„Ne, prostě ňák zařídil, že umřeli. Nejspíš na ně poslal mor nebo choleru nebo nevim, něco takovýho.“

„Ty vole.“

 

Bim! Bim! Bim! Bim! — Bam! Bam! Bam!

Helena pozdraví patronku, pokřižuje se. Věší kabát a tentokrát i čepici — venku je dnes značně větrno. Na terapeutčině tváři přibyla od posledně další vráska, avšak napětí, s nímž minule odcházela, již vystřídal obvyklý klid a vyrovnanost. Rozestaví židle a přivoní k poslední letošní růži. Jemná vůně ji polaská zevnitř, okvětní lístky pohladí vrásčitou tvář.

„Venku pěkně fičí, brzy začnou plískanice,“ svěří Helena portrétu a přejde k oknu, aby chvíli pozorovala honící se mraky a létající listí.

 

Bim! Bim!

Hlučné, kouřově štiplavé ántré pěti žen.

Martina opět omlouvá Vendy s Domčou — tentokrát musely navštívit zubaře.

„Se normálně ulejvaj, ne? Si taky příště domluvim ňákýho felčara!“ naštvaně rozhodí rukama Mirka.

„Tak třeba na gyndě bys mohla bejt pečená vařená,“ uchichtne se Katka.

„A doprovodíš mě?“ lísá se oslovená.

„Z gynekologie mám pro vás jednu zprávu,“ hlásí Helena. „Týká se Lucie.“

Matky se zarazí.

„Luciferie!? Tak ta mě teda nezajímá ani náhodou.“

„Ať chcípne, čubka!“

„Doufám, že má aspoň rakovinu.“

Helena mlčí, čeká. Teprve když matky ztichnou a ona na sobě ucítí tázavé pohledy, pokračuje: „Sdělení o vraždě, kterého jsme tu byly minulý týden svědky, je velmi závažné a nelze ho brát na lehkou váhu. Nicméně jsme měli určité pochybnosti, a tak jsme si vyžádali odborný gynekologický posudek.“

„A?“

„Lucie nikdy nerodila.“

Mezi klientkami to zašumí.

„Si děláte srandu, ne?“ otáže se nakonec Mirka.

„A to se dá poznat?“ pochybuje Martina. „Možná jenom nechodila na kontroly.“

„Víte, maminky, co je to děložní čípek? To je ta část dělohy, která vstupuje do pochvy. Můžete si ho i nahmatat.“ Helena názorně chytá pravou rukou špetku z prstů levé. Jindy by se skupina při takovém výkladu hihňala, ale dnes nikdo ani nedutá. „Uprostřed čípku je maličká prohlubeninka, ústí kanálku, kterým putují spermie do dělohy. Když rodíte, ta maličká dírka se roztáhne tak, že tudy projde dítě.“ Matky nesměle přikyvují a Helena schyluje svůj výklad k závěru: „Po porodu se vše vrací zase zpátky. Jenže se to už nikdy nevrátí úplně tak, jako to bylo, z tečky je většinou čárka. Podle toho se to pozná, alespoň pokud vím. Ale to je můj výklad, ve zprávě bylo čistě to, že nerodila, zbytek je předmětem lékařského tajemství.”

Matky mlčí, i Helena mlčí. Místností zní tikot hodin, skučící vítr a drnčení okenních tabulek.

„Takže si to jako celý vymyslela? Ale proč?“

„Jo, proč nám sakra vykládala takový píčoviny?“ Zraky matek se znovu obracejí k té, jež by mohla být jejich matkou, či dokonce babičkou.

Helena si dá chvilku na čas, a pak řekne: „Lucka si moc přála, abyste ji vzaly mezi sebe. Myslela si, že ji neberete, protože je příliš hodná. Proto si na sebe vymyslela něco drsného a zlého.“

„To ale trochu přehnala, ne?“

„Trochu to přehnala,“ přikývne Helena.

Opět zavládne ticho, které posléze přeruší Denisa:

„A co je vlastně s Luckou teď? Jsme myslely, jak hnedka ve středu zmizela, že jste zavolali policii a že ji zatkli.“

„Ne, policii jsme nevolali. Ale usoudili jsme, že by nebylo vhodné, aby tady zůstala. Takže — je v jiném zařízení.“

„A vrátí se k nám?“

Helena jemně stiskne rty a otočí hlavu vlevo, pak vpravo, a znova vlevo.

„Hm.“

„Škoda.“

Ticho.

Silný vítr právě odehnal poslední mrak a do oken se opřelo sklánějící se slunce. Podvečerní šero je to tam. Skrze skla okenních tabulek prozáří slunce místnost poprvé, odrazem od Ritiny zlaté svatozáře podruhé.

Z poslední podzimní růže se uvolnil okvětní plátek. V kontrastu ke skučení větru za okny se docela klidně snáší k zemi.