Splněný sen

Pavla Koucká

vyšlo v literárním čtvrtletníku Partonyma 2021 (Moře kaluží: Blízko a daleko)

Jakuba probudily hlasy z ulice. Obsahu nerozumí, protože dotyční, podle výšky hlasů muži, se hádají v kečuánštině. Být to španělština, pochytil by aspoň téma, natolik si věří. Ještě předevčírem si tedy věřil o dost víc, ale po příletu do Limy, a ještě víc tady v Ice, zjišťuje, že výslovnost peruánců se od jeho nahrávek značně liší.

Muži odešli a Jakub si s hlavou zabořenou do polštáře užívá letní teplo, jakož i zvuky a vůně nového světa. Stále nemůže uvěřit, že je opravdu tady, že si vážně plní svůj sen!

Poslední rok byl jenom náročný, těch deset před tím očistec.

 

Vzpomíná na jeden z prvních konfliktů: „spor o gauč“. Vysvětloval tenkrát tchyni, že to potrhané a od koček pročůrané monstrum zabírá půl kuchyně a smrdí tak, že na něm stejně nikdo nesedá. Tchyně poslouchala, přikyvovala, nechala si vylíčit, co si přejí. Ale vyhodit gauč nedovolila.

A tak to bylo se vším. Zvětšit kuchyň není možné, vyměnit dveře taky ne. Kdyby tchyně aspoň řekla hned, že ne. Ale ona si vše nechávala vysvětlovat, nechávala se přesvědčovat, prosit i uplácet, aby pak — po dvou, třech, čtyřech vyčerpávajících hodinách — prohlásila, že se jí to stejně nějak nelíbí. Několikrát pak, zoufalý, přitvrdil a řekl, že je mu líto, ale že gauč půjde pryč, a dveře že stejně vymění, líbí nelíbí. Jenže nač kosa narazila, byl kámen. Protože jde o její dům, její dveře a její gauč. Případně zvolila opačnou strategii, sílu slabosti, a začala plakat: Ty dveře! Jsou poškrábané, ale právě o ně si brousíval drápky Barnabášek, její první a nejmilovanější kocourek. Kočky a kocouři — pravděpodobně jediní tvorové na světě, které ta jedubaba milovala. Dům s nimi neustále sdílelo pět až deset namyšlených a drzých čičin.

Ale on nechce myslet na tchyni! Kvůli tomu sem nepřijel, právě naopak. Chce na tchyni zapomenout a konečně něco pořádného zažít!

 

Jenže teď potřebuje ještě chviličku ležet. Let Praha — Amsterdam se kvůli počasí opozdil, a na další spoj do Limy si musel několik hodin počkat. V Limě přistál ráno a hned prvním busem odjel sem. K paní Mayumi ho odvedla její sousedka, první oslovená osoba! Buď měl štěstí, nebo jsou Peruánci velmi pohostinní.

Nasaje vůni polštáře: ani stopa kočičiny! Za zavřenými víčky si vybavuje širokou snědou tvář své hostitelky. Tmavé oči s vějířkem jemných vrásek kolem — to od úsměvů. Několik širokých, po kolena dlouhých tmavých sukní s barevnými lemy, k tomu žlutý svetřík a na zádech dítě v pestrobarevném šátku. Sousedka vypadala téměř stejně, jen svetřík měla modrý. Přišly mu tak podobné, že uvažoval, zda jsou to sestry. Když se však zeptal, obě rozesmál.

Jakuba nadchlo, s jakou lehkostí a humorem peruánské ženy přijaly jeho omyl. Ani stopa po rozpacích, v kterých by se topila Kačka, ani náznak pohrdavého pohledu, jímž by ho zpražila tchyně.

 

Krátce poté, co se přistěhoval, odešla tchyně do předčasného důchodu. Prý aby pomohla s miminkem. A pak to začalo: „Jak ho to držíš!?“ — „Proč ho pořád chováš?“ — „To ho ani nepochováš!?“ — „Sundej mu čepičku.“ — „Nandej mu tu čepičku.“ …

Cokoli udělal, bylo špatně. Když tchyně nekritizovala, udílela „moudré“ rady. A když neudílela moudré rady, na něco či někoho si stěžovala, pomlouvala. Fňukala, co ji bolí, co všechno nemůže a jak ji to trápí. Vykládala, jak se v životě nadřela a nikdo jí nepomohl. Některé historky už znal slovo od slova, tchyně je odříkávala jako básničku. Jednou, když se uprostřed vyprávění o hříších pana Kudrny (Kačenčina otce), rozkašlala, převzal Jakub vyprávění: „A ani na narozeniny vám nikdy nedal nic pořádného. I když věděl, že toužíte po pořádné kytici, tak vám natrhal tak akorát luční kvítí, které nic nestojí, a —“ Probodnut ledovým pohledem v místnosti osaměl.

 

Dveře vrzly, Jakub otvírá oči a spatří zvědavého, sotva čtyřletého hošíka a nad ním o málo starší dívčí tvářičku.

„Hola,“ pozdraví děti, které zavýsknou a odběhnou. Jakub vstane, aby zavřel dveře, jež nechaly otevřené, a ještě si lehne. Dnes vyrazí do pouště. Navštíví krásnou oázu Huacachina, a pak půjde dál, do písečných dun. Chce zažít, jaké to je chodit v poušti.

Chce zažít i hory, prostě všechno. To se mu na Peru líbí, že tu člověk najde divoký oceán, vysoké hory, pouště i pralesy. Přírodní nádheru i kulturní památky. Začne tady: Huacachinou a dunami, pak se přesune do Palpy, kde chce vidět nově objevené geoglyfy. Nakoukne do Puna de Atacama a hurá k Pacifiku koupat se a pozorovat lachtany. Pak kaňon řeky Colca a nakonec cestovatelská klasika: Titicaca, Cuzco a Machu Picchu.

 

Podívat se do Peru Jakub toužil roky, jenže nebyly peníze / startoval firmu / narodil se Ondra a brzy po něm Filip / kluci byli malí a na Kačku toho bylo moc… a pak už se všechno točilo jen kolem tchyně.

Vysněnou cestu mu umožnila až její smrt. Dlouhé měsíce se pak ještě táhlo, než se podařilo vše vyřídit a zařídit: dědictví, doporučená očkování, letenky, pojištění a nějaké to vybavení, volno v práci. Ironií osudu přiletěl do vysněné země přesně na první výročí tchynina úmrtí.

Pořádnou dovolenou na její účet si Jakub rozhodně zaslouží. Však za těch deset let, co s nimi žila, mu sebrala tolik energie! Tolik síly a radosti! Vzpomíná, jak jim určovala, co budou vařit i na co se dívat v televizi. Jak je neustále za něco peskovala! Jak jim bez zaklepání lozila do ložnice! Jakubovi stoupá tep i tlak, jen na to pomyslí.

Ano, žili „zdarma“ v jejím domě, ale taky to měli denně na talíři a museli dělat vše, jak „maminka“ řekla: sekat trávník v sobotu dopoledne a o dovolené natírat střechu… Vedle toho, s čím se hýbat nesmělo (gauč), byly totiž i věci, s nimiž se hnout muselo, a to neprodleně. Vlastně kvůli tomu ani nikam nejezdili, protože když nebyla střecha, byla fasáda, nebo plot, nebo garáž nebo terasa… a z jediné dovolené, na kterou skutečně vyrazili, se první noc vrátili… Nejdřív jim volala, že ji bolí hlava a má teplotu. Když to nezabralo, začaly jí údajné křeče v břiše. Sám o sobě by prostě vypnul telefon, ale ne tak Kačka. V dalším telefonátu už tchyně hystericky lapala po dechu a pak přestala reagovat. Když přijeli, našli ji s hadrem na hlavě, ale jinak naprosto v pořádku.

S přibývajícími roky se ovšem zdravotní stav tchyně skutečně horšil. Trpěla revmatoidní artritidou, bolely ji klouby a ztrácela pohyblivost. Byly dny, kdy ani nevstala z postele. Teror přitvrdil. Neustále volala na Kačenku, co potřebuje: na mísu, otočit, napít, naklepat polštář… a vzápětí jí vynadala, že voda je moc teplá nebo studená, polštář jí dala moc vysoko nebo nízko. Byla ten typ člověka, u kterého se nikdy nemůžete trefit.

Kačenka byla hotová Popelka. Snažila se co mohla, na maminku mluvila vždy vlídně. To jemu se kolikrát otvírala kudla v kapse, když slyšel, jak tchyně se svou dcerou (jeho ženou!) mluví. Nemohl ji už ani cítit, nemohl se dívat na to, jak je Kačenka den ze dne pobledlejší, jak má tmavší a tmavší kruhy pod očima. Ale o přesunu do léčebny nechtěly tobě ženy ani slyšet. Když však tchyně jednou vstala, spadla a zlomila si krček, Jakub se rozhodl využít příležitosti: z nemocnice už si ji domů nevezmou! „Buď ona, nebo já,“ prohlásil a kluci stáli za ním. To rozhodlo.

 

,Venku se dělá pěkný vedro,‘ pomyslí si Jakub a pohlédne na hodinky. „Jéje!“ řekne nahlas, když zjistí, že je skoro devět. Plánoval, že vyrazí před sedmou. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl spát skoro jedenáct hodin. To ten časový posun a únava z dvoudenního nevyspání. Vyskočí tedy z postele, opláchne si obličej, prohrábne vlasy a hodí na sebe košili.

„Buenos dias.“

„Buenos dias.“

Paní Mayumi ho vítá se širokým úsměvem a váže přitom uzel na šátku. Pak šátek, který na Jakubův dotaz nazve canguro, rozprostře na gauč, a na něj položí své nejmladší, asi roční dítě. Jakub zvědavě pozoruje, co se bude dít, zatímco jeho, stejně zvědavě, pozorují děti, které předtím nakukovaly do pokoje. Mayumi uchopí canguro za boční cípy, jedním zručným pohybem si je hodí i s dítětem na záda a zaváže kolem ramen. Dítě si zapřelo nožičky za uzel a už kouká mámě přes rameno: další úžasně tmavá, velká, zvědavá kukadla.

„Melany, Pedro!“ volá Mayumi a po schodech přibíhá ještě asi devítíletý hoch, nejspíš Pedro.

Matka ukáže na stůl a děti se dávají do práce. Melany přináší nádobí, Pedro nalévá čaj. Pravý černý, silný a sladký, nejspíš s citrónem .Jakub usrkává, chválí, Mayumi servíruje kaši. Na dotaz Jakub zjišťuje, že jde o quinou, ostatnímu nerozumí. Mayumi se usmívá a ptá se na jeho dnešní plán: „Huacachina?“ hádá.

„Ano, a pak duny.“

„Duny?“ diví se Mayumi, mává rukou a říká něco, čemu Jakub úplně nerozumí, nicméně chápe, že se jeho nápadu podivuje, a ujišťuje se, že to Jakub myslí vážně. Když pochopí, že ano, mračí se a ukazuje na slunce. Jakub chápe: den bude opravdu horký. Sám by výlet do pouště rád odložil, jen kdyby měl času nazbyt. Ale to nemá.

Když konečně vyráží, je skoro deset.

Děkuje, loučí se, přijde zítra, chce v poušti zažít i noc: pokles teploty, zářící hvězdy. Je zvědavý na noční zvuky: třeba uslyší skutečné ticho? Anebo třeba nějaká zvířata.

Namísto adiós však bytná ještě jednou kroutí hlavou, volá Pedra, něco mu říká a chlapec odbíhá. A už je zpátky, v ruce slaměný klobouk se širokou krempou. Jakub děkuje — že mu to nedošlo: do pouště bez pokrývky hlavy!

Teď teprv je bytná schopná se s ním rozloučit, i když je stále vidět, že s jeho plánem úplně nesouhlasí.

Slunce posílá k zemi každou vteřinu tisíce pálivých jehliček. Ale brzy si Jakub odpočine v Huacachině. Ač se to z fotek nezdá, podle mapy je to hned za městem.

Na snímcích viděl zářivě krásnou oázu s jezerem uprostřed a palmami okolo, skutečnost však nemá s poetickými obrázky mnoho společného: Špinavé jezero obklopené restauracemi v americkém stylu, dotěrní prodavači kdečeho, odpadky všude, i ve vodě. Jakub je znechucen. ,Tak tedy rovnou do pouště,‘ rozhodne se.

 

Stejně jako Hucacachina, tchyně taky dokázala na vzdálenější okolí působit dobrým dojmem: vždy upravená, načesaná, s úsměvem. Hodná babička, co vnoučata zahrnuje dárky a sladkostmi. Ondrovi k pátým a Fílovi dokonce ke čtvrtým narozeninám pořídila tablet. Jakub zuřil, stejně jako mnohokrát předtím i potom.

„Ježiškote, to je lízátko!“ polekal se, když poznal, že to, co má půlroční Ondrášek v pusince, není dudlík, ale barevná sladkost. „Maminko, to nemůžete,“ obrátil se na tchyni, ta ale jen krčila rameny. Nazítří to byl sojový suk, za týden koblížek.

Nejdřív se bál, aby se syn drobečky nezadusil, pak ho strašily alergie a nakonec už „jen“ obezita. Bál se jí však o to víc, že i Kačka měla kil navíc až moc — z čehož ostatně vinil opět tchyni. Bylo mu jasné, že svou dceru přecpávala, a dokonce ji podezríval, že si přála, aby Kačenka neměla kamarády (skutečně ji to vyčleňovalo z kolektivu), a mohla tak na ni mít sama o to větší vliv.

Až v Olomouci na koleji, když se Kačka dostala z domu, zhubla do krásně plnoštíhlých tvarů. Tak ji Jakub poznal: plná prsa a boky a nad tím světlá tvář orámovaná mikádem hladkých, tmavých hustých vlasů. Od první chvíle zatoužil po jejích přirozeně červených rtech, po drobných bílých zubech v bezchybné řadě. Jenže ve Zlíně byly tři shozené desítky kilogramů zase brzy zpátky.

Jakub synům páčil nezdravé a nevhodné sladkosti z buclatých prstíků, vysvětloval tchyni horem a dolem, že to není zdravé, šermoval literaturou pro rodiče, vědeckými studiemi i doporučením České pediatrické společnosti, prosil. Ale jako by hrách na stěnu házel. Tchyně se usmívala a přikyvovala, a jen co se Jakub chvíli nedíval, vložila do dětských ručiček další dobrůtku.

Že je zbytečné dožadovat se podpory u své ženy, poznal brzy. Když mluvil o potřebě odstranit gauč, Kačenka horlivě přikyvovala. S jeho plány na zvětšení kuchyně do puntíku souhlasila. Jenže to byli spolu sami. Jakmile se dostal do křížku s tchyní, Kačka jen krčila rameny. Vlastně pak už nevěděl, co si jeho žena myslí a občas ho i napadalo, jestli vůbec nějaký svůj názor má.

Zpočátku mu na ní ale vlastně úplně uhranulo, jak s ním ve všem souhlasila. Pokládal to tenkrát za znamení osudu, souznění duší. A vlasně se mu líbilo i to, že jezdí víkend co víkend domů: říkal si, že z poslušné dcery vyroste věrná manželka. Sám, když „vyletěl z hnízda“, měl období, kdy střídal holky jako ponožky a doma se třeba čtvrtrok neukázal. Ani vztah s Kačkou zpočátku nebral vážně, ale brzy si ho získala: byla tak čistá, tak hodná! Ty její oříškové oči! A byla panna. Při některých vzpomínkách se Jakub bezděčně usmívá. Má svou ženu stále rád. Chtěl, aby jela s ním, prospělo by jí to a o kluky by se postarala jeho sestra, to by domluvil. Kačka ale jet nechtěla. „Jeď sám, Kubí,“ řekla. „Já zůstanu s klukama, sou eště malí.“ Jeho ale v cestě podpořila, za to jí je vděčný. Na rozdíl od nepřející tchyně Kačka chtěla, aby si splnil sen. Přála mu, aby se podíval do pouště i do hor, zaplaval si v oceánu i v divoké řece.

 

Zastavil se, aby se napil. Duna před ním, duna za ním. Zřejmě se musí hrozně potit, protože za dobu, co je na cestě, vypil už přes dva litry, a na malé nebyl od rána.

 

Když tchyni převezli v rámci nemocnice na lůžko následné péče, vyhrožovala Kačence vyděděním a psala udavačské dopisy na OSPOD, že Jakub syny týrá. Sociální pracovnice skutečně situaci prošetřovaly, byly několikrát u nich doma, vyptávaly se i sousedů. Různé pokusy jim uškodit pak pokračovaly až do ledna, kdy tchyně zemřela.

Velmi ostře si Jakub pamatuje poslední návštěvu. Šel s Kačkou, aby jí poskytoval psychickou oporu, protože jinak se jeho žena vracela z LDN naprosto zničená. Neuměla se matčiným výčitkám bránit, a po dvou hodinách, kdy poslouchala, jak „odkopla vlastní matku, když jí bylo nejhůř“, byla na dně, rozhodnutá vzít si maminku zpátky. Což nemohl dopustit!

Dosud na sobě cítí pohled tchyniných ledově modrých očí, kterým ho probodla hned, jak poslala Kačenku do bufetu. Vyzvala ho, aby k ní přišel blíž, a když tak učinil, drapla ho za zápěstí. Její kostnatá, ledová ruka tiskla tak silně, až ho mrazilo.

„Ty si myslíš, že jsi vyhrál,“ zasyčela. „To se ale šeredně pleteš!“ Pak její pohled ztvrdl ještě víc, i když by Jakub předtím přísahal, že to už není možné.

„Do roka a do dne si pro tebe přijdu!“

Sevření prstů i ledový pohled tchyně uvolnila, až když se ve dveřích objevila Kačenka. Ještě, že Jakub na prokletí nevěří.

V noci pak ale nemohl spát, kůže na zápěstí pálila. Až k ránu usnul neklidným spánkem. V půl osmé pak volali z léčebny: tchyně v noci (prý pokojně) zemřela.

 

Navzdory horku se Jakub otřásl. Zastavil se, musí se zase napít. Chtěl by spíš přidat do kroku, ale v tom vedru to nejde.

 

Kdyby býval na začátku tušil, co bude deset let prožívat, byl by s hrůzou utekl. Ale zprvu tu byl kolorovaný obrázek. A pak se to semlelo hrozně rychle: Konec školy, svatba a stěhování do Zlína, to už byl Ondra na cestě.

Že s tchyní bude problém, začal tušit v průběhu svatebních příprav: Menu muselo být tradiční, protože kdyby měli rybu místo „pořádnýho kusu masa“, tak by to maminka nepřenesla přes srdce. Nepřenesla by přes srdce údajně ani to, že by neměl tmavý oblek a Kačenka sněhobílé šaty. Při slavnostním přípitku musel tchyni poděkovat, jak skvěle, navzdory tomu, že byla samoživitelka (což nebyla), jeho novomanželku vychovala. O pozvání Kačenčina otce nemohla být ani řeč: Už jenom ten nápad by prý maminku zničil. S panem Kudrnou se rozvedli, když byly Kačence rok, a od té doby z něj byl úhlavní nepřítel a zdroj všeho zla.

 

Musí se na chvíli zastavit. Nohy se boří do horkého písku, polední slunce žhne a vzduch se tetelí. Vysoko nad skalami krouží dva velcí ptáci, nejspíš kondoři. ,Že jim to horko nevadí. Jak to dělají?‘ přemýšlí Jakub, a pak si vzpomene na informace z letadla: ve výšce jedenáct kilometrů bylo mínus padesát. Tak vysoko ptáci nebudou, ale určitě tam mají příjemněji. V dálce se zračí vodní hladina. Vypadá to jako jezero, ale Jakub z mapy ví, že tam žádné není, má tedy tu čest s fatou morganou. Dosud o ní jen slyšel a četl, teď ji vidí na vlastní oči. Musí se zastavit a napít. Vypije snad třičtvrtě litru, ale pořád má pocit, že se mu točí hlava. Bude muset výlet zkrátit: pět litrů vody, které si vzal, vezme brzy za své. Hlavně se potřebuje dostat ke kopcům: jakmile se slunce schýlí k západu, poskytnou stín. Počká tam do noci, ale nebude spát, jen si trochu odpočine a vydá se nazpátek. Další den v poušti by nepřežil, a kluci ho budou ještě pár let potřebovat.

 

Ondrovi bude jedenáct a jde pomalu do puberty. Do puberty, kterou jeho máma nikdy neměla, nikdy se od matky neoddělila. Ona snad ani nenahlídla, jaká zrůda to byla! Jakub se znovu proti své vůli zmítá v nenávisti.

Vedle hromad sladkostí tchyně ještě nesnášela, když kluci nedojídali. Nebýt jeho, nesměli by odejít od stolu. Mohlo se to samozřejmě vyřešit i menšími porcemi, ale… Dokud tchyně mohla, uzurpovala si nandavání na talíře, a když ji žádal o menší porce, osopila se na něj: „Ty nevíš, co děti potřebujou!“ a polohlasem dodala: „Na vlastních dětech by škudlil.“

Zvláštní bylo, že kluci začali výrazněji přibírat až po smrti babičky. Před Vánoci Ondra překročil hranici nadváhy a obezity. Tušil, co je za tím. Když přicházel z práce, nacházel pravidelně Kačku s klukama u televize, na stolku několik prázdných obalů od chipsů a sušenek.

„To nevidíš, jak kluci tloustnou!?“ zlobil se.

„Ale Kubí! Jsou fájn.“

„Nejsou fajn, tloustnou před očima!“

Zlobil se, vypínal televizi, zabavoval nezdravé mlsání. Kluci se stěhovali k tabletům, Kačka k počítači a pamlsky pod polštáře, do kapes a šuplíků. Všichni mlsali vesele dál, pouze to dělali tajně.

 

Slunce se přetavilo ve spalující monstrum. V očích ho pálí slaný pot. Všude jinde stačí osychat, ale pod kloboukem a brýlemi nemá šanci. Neustále si otírá čelo a oči, ale slané potůčky jsou rychlejší.

Cítí, že se mu dělá mdlo. Horko snášel vždycky dobře, ale teď chápe, že české horko, navíc obvykle někde u vody, se s tím pouštním nedá srovnávat. Tohle je úplně jiná úroveň vedra. Možná to taky snáší hůř jednoduše proto, že až do předvčerejška se jeho tělo adaptovalo na zimu… Že mu to nedošlo dřív.

 

Vlastně víc věcí se podivně zaseklo. Kuchyň dosud zůstala, jak byla. Kačenka sice nikdy neřekla, že ji měnit nechce, ale stále nacházela důvody, proč se to v danou chvíli nehodí.

A koček taky neubylo, právě naopak. Tchyně je aspoň nechávala v určitém věku vykastrovat, ale útlocitná Kačenka k tomu svolení nedala. Kocouři značkovali.

„Cožpak to necítíš!?“ zlobil se Jakub. Jenže nejspíš zvýšil hlas moc, a to Kačenku rozplakalo. Utekla do ložnice a zamkla se tam. Bolestně si uvědomil, že zápach, který spojoval s tchyní, se začíná pojit s jeho ženou.

 

V poledním vedru se nedá jít. Jakub by si rád odpočinul, ale nikde není ani kousek stínu. Namáhavě vystoupá na dunu a hledí ke kopcům. Podle svého plánu už měl být mnohem dál, až pod vrcholky, tam by snad nějaký stín našel. Jenže nepočítal s ranním zdržením a s tak malou cestovní rychlostí. Vedro je úplně paralyzující, poslední půlhodinu se sotva vleče. Kolik může být na slunci? Pětačtyřicet? Padesát? Nic takového v životě nezažil. Zastavil se. Potřebuje pít. Nemá se vrátit? Ne, to nepůjde, Ica už je příliš daleko. Potřebuje stín. Sahne pro mobil, aby se podíval, jaká vzdálenost ho ještě dělí od kopců. Přístroj však nereaguje, je jako mrtvý, nejspíš zkolaboval tím vedrem. Jakub si namáhavě nandá batoh zase na záda. Vzduch pálí v nose, hlava se motá a nohy jsou těžké. Vyrazí, ale hned v druhém kroku padá. Rozpálený písek ho probere. Vstává. Kamže to jde? Není schopen souvisle přemýšlet. Ach ano, jezero!

Namáhavě stoupá na další dunu. ,Zítra ze mě bude vysušený škvarek‘, napadne ho. Pot i horko pálí v očích jako pichlavý pohled ve vzpomínce. Cítí se jako v peci, jako Jeníček, který poslušně sedl na lopatu. Možná mu to poradila Mařenka? Nebo Kačenka? Do roka a do dne. Jakub se zastaví. Kůže pálí po celém těle, na zápěstí však cítí ledový stisk. Pevně ho svírá, zatímco druhá ruka, nebo spíš pařát, se prodírá dovnitř a svírá mu útroby. Mačká střeva v břiše, v hrudníku drtí srdce. V horkém vzduchu se objevuje hubená tvář a pichlavé modré oči. A pak se ta tvář rozšiřuje, možná se rozpíjí v oparu, a oči jdou do oříškova. ,Blbost!‘ křičí Jakub sám na sebe beze slov. ,To nejsou oříšky, to je písek! Všude je tu písek!‘ Ale už nevidí nic, v očích píchá tak, že je nejde otevřít a Jakub padá. Nejspíš si nevšiml, že překročil vrchol duny.