Za vznik svědomí u dětí jsme zodpovědní my rodiče. Jak se chovat, aby se vyvinulo správně? Aby nechybělo, ani nebylo příliš kruté?

Obvykle se tenhle zázrak stane v předškolním věku, tedy v období, jež Erickson nazývá obdobím „iniciativy proti vině.“ Tam, kde vás batole v hněvu bilo, předškolák už je schopen své agresivní impulsy regulovat. Už ví, co není správné, a dokáže potlačit impuls, který ho k tomu nabádá.

To, co se zdá jako zázrak, je však dáno kombinací vyzrávání nervové soustavy a reakcí nás rodičů na chování dítěte. Svědomí vzniká zvnitřněním našich reakcí. Je proto velmi podstatné, jak se jako rodiče chováme.

Klientka Marta mi popisuje potíže, které zažívá se svou 4,5 letou dcerkou Hedvikou. Hedvička má svou hlavu a momentální potěšení u ní vítězí nad nějakými plány. Marta odmítá jakékoli násilí: dceru k ničemu nenutí, nepřikazuje, na všem se s ní snaží domluvit. Ve výsledku je ale prakticky nemožné se někam vypravit na čas. „Tuhle jsme šly na oslavu narozenin Hedvičiny kamarádky,“ vypráví Marta. Hedvika se tam těšila, ale pořád měla doma co jiného na práci a vůbec se nechtěla oblékat. Takže jsme nakonec přišly skoro s dvouhodinovým zpožděním, až po dortu… Hedvika byla smutná a naštvaná na mě. Vůbec nechápe, že to bylo její vinou.“

„A vysvětlila jste jí, že si za to může sama?“

„Ne, to ne!“ zděsí se matka.

„Proč ne?“

„To bych v ní vyvolávala pocity viny, a to rozhodně nechci.“

Příliš hodní rodiče

S podobnou obavou z „vyvolávání pocitů viny“ se setkávám mezi rodiči často. Dnešní mámy, a někdy i tátové, se velmi bojí, aby se snad jejich děti necítily nemilované. Nechtějí se na ně zlobit, cokoli jim vyčítat. Setkávám se dokonce s názorem, že děti zlobí právě proto, aby se ujistily o rodičovské lásce. A právě proto se na ně nesmíme zlobit, a měli bychom je naopak i v takových chvílích o své lásce ujišťovat. No ano, děti mohou zlobit i proto, že zkoušejí naši lásku. Ale vyjádřením lásky v takovém případě je prostě to, že dítě nezavrhneme, neublížíme mu. Láska přeci neznamená, že se na dítě musíme za všech okolností usmívat a být milí.

Americká dětská psychoanalytička Selma Fraibergová se k tomu v knize Magické roky ptá: „Co motivuje dítě ke správnému chování, když cítí, že je v různých situacích ,milováno stejným způsobem?‘Například když při záchvatu vzteku kopne otce, je reakce rodičů stejná, jako když se ovládá a je hodné. Pokud se chová tímto způsobem a v otcových očích nic neztrácí, co ho potyom naučí sebeoládání? A je skutečně pravda, že otec dítě ,miluje stejným způsobem‘ve chvíli, kdy si ošetřuje pohmožděnou holeň…? Takový otec se ještě nenarodil.“

Pokud dítě provede něco nehezkého, je normální, přirozené a lidské, že se rodič dočasně citově stáhne a na určitou krátkou dobu mu odepře svou náklonnost. Právě takto se formuje svědomí. Mezi vnímáním ocenění od rodičů a sebeúctou existuje vztah. Podobně mezi vnímáním rodičovské lásky a sebeláskou: Pokud se rodič na dítě zlobí, naruší se tím i sebeúcta dítěte. Nepříjemný pocit, který v takové situaci cítí, nazýváme pocitem viny.

„K vývoji sebeovládání je nezbytně nutné prožít pocit viny, která následuje po špatném chování,“ míní Fraibergová.

Dítě, které něco ukradlo, ač již ví, že to není správné chování, by se mělo stydět. Dítě, které svedlo svůj prohřešek na někoho jiného, by mělo mít výčitky svědomí. Dítě, které pro maličkost bouchlo sourozence, by se mělo cítit provinile.

Tyto pocity jsou nepříjemné, ale užitečné — vedou totiž dítě k tomu, aby se takového činu příště vyvarovalo. Když hlas svého svědomí poslechne a odolá agresivnímu či sobeckému puzení, odmění je vnitřní hřejivý pocit hrdosti.

Při dalším vyspívání dítěte fungují pocity viny jako varovné signály: dítě je pocítí už jako reakci na nutkání ke špatnému chování… Časem pak tyto varovné signály pracují skoro automaticky, takže je možné téměř každý impuls k nevhodnému chování zadržet, a ani o tom vědomě nepřemýšlet.

Svědomí jako gestapo

Svědomí předškolního dítěte je ještě křehké — na jedné straně se dá lehce uplatit, na druhé má občas tendenci být až příliš přísné. A zde je na místě takové svědomí mírnit. Dítě, které si až příliš sype popel na hlavu, ač to, co provedlo, byla maličkost, je třeba utěšit. Pocity viny by totiž měly být přiměřené.

Pokud se svědomí nevyvine, z dítěte vyroste sociálně patogická osobnost. A na druhé straně: Pokud se vyvine svědomí přehnané, z dítěte vyroste neurotická osobnost. Takoví lidé mají svědomí podobné gestapu: Bez milosti vyslídí každou nebzpečnou nebo i jen potenciálně nebezpečnou myšlenku včetně jejích vzdálených příbuzných. Následuje obvinění, vyhrožování, mučení a nekonečné vyšetřování. Vina je stanovena i za přestupky spáchané pouze v myšlenkách. Pocity viny vězní celou osobnost, takový člověk nemůže svobodně dýchat.

Reakce rodičů na chování dítěte jsou velmi významné. Podle nich nastavuje své svědomí. To pak zásadním způsobem ovlivní jeho budoucí činy a živoní pohohdu.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2018/4

Radám navzdory: proč se matka rozhodne nekojit?

My lidé patříme mezi savce. Stejně jako šelmy, hlodavci, kytovci a další savčí řády vyživujeme svá mláďata mateřským mlékem. Naši předci tak činili již před 180 miliony let. Jde tedy o velmi starou, velmi přirozenou záležitost. Přesto existuje dost matek, které svá miminka nekojí. Proč? Coby psycholožka se soustředím na psychické příčiny.

Sexualizace prsů

„Prsa jsou pro mě sexuálním objektem, a už samotná představa, že je bude ožužlávat dítě, mi byla nepříjemná.“

V naší kultuře jsou „ženské vnady“ dosti sexualizovány. Dokonce tak, že si je některé ženy nechávají za velké peníze operovat, aby „vylepšily“ jejich tvar a velikost. U některých žen však tento pohled může narušit přijetí prsů coby nástrojů k výživě dítěte. Přijde jim to až nepatřičné. Jindy by jim sice samotné dítě u prsu nevadilo, ale obávají se, aby jim kojením jejich vnady nepovadly.

A pak jsou zde ženy, které své dítě sice bez problémů kojí, ovšem stydí se tak činit na veřejnosti. Představu, že by někdo zahlédl jejich obnažené ňadro, považují za nepříjemnou až nepřijatelnou. A tak se dostávají do izolace doma, čímž může vzniknout „syndrom čtyř stěn“. Výjimečně se matka propadá až do deprese. Další matky raději sáhnou po umělém mléce, aby se takovým obtížím vyhnuly.

Bolest, strach a stud

„Když se malej přisál, kroutily se mi bolestí i prsty u nohou, a sotva jsem dokojila, už jsem se děsila, kdy bude mít zase hlad.“ Citovanou ženu trápila při kojení bolest, a mezi kojeními strach z bolesti.

Počátky laktace bývají občas bolestivé. Pár dní po porodu se prsa tak zvětší, že se na kůži mohou objevit i strie. Bradavky jsou citlivé, a pokud se na nich objeví ragády, stává se kojení velmi bolestivým.

V šestinedělí se mléko spouští často i při zaslechnutí dítěte, při pohledu i pouhém pomyšlení na ně, nebo dokonce samovolně. Některé matky se za tyto tělesné projevy stydí. V pozadí bývá nepřijímání vlastní tělesnosti, prudérní výchova.

Bolest, strach, stud – to vše jsou nepříjemné pocity, které ženu od kojení odrazují.

Společenský tlak

„Mě naprosto ničil ten tlak, který ohledně kojení vyvíjely sestry v porodnici. To bylo pořád: ,Už kojíte? A zkoušela jste to?… Víte, že mateřské mléko je ta nejlepší výživa pro vaše miminko?… Musíte ho pořád přikládat.‘ Dokonce mi hmataly na prsa… Dělalo se mi z toho až nevolno. Přisátí dítěte mě bolelo a mlíko stejně ještě nebylo. Asi mi prostě trvalo o chvíli dýl, než se začalo tvořit. Potřebovala jsem kiid. Ty sestry tam mě úplně zablokovaly; cestou z porodnice jsem si vymínila, že se stavíme v lékárně pro umělou výživu. Byla jsem rozhodnutá na ni přejít a sama jsem se pak divila, že se to ve mně zlomilo. Dnes už kojím víc než rok. Myslím, že to bylo tím, že na mě doma nikdo netlačil. Prostě nesnáším, když na mě někdo tlačí, vzbuzuje to ve mně odpor.“

Kojení je ta nejpřirozenější, nejlepší strava pro dítě a je důležité, aby to ženy věděly. Je důležité, aby měly v kojení podporu. Nemělo by se však jednat o tlak. Ten totiž ženu stresuje a může mít i přesně opačný efekt, než bylo záměrem.

Příliš velká věda

„Zpětně si myslím, že jsem moc četla a moc věděla. Ještě než se malá narodila, pořídila jsem si kojící kloboučky, odsávačku a další vymoženosti, abych byla na vše připravená. A hlavně jsem získala obavu, aby se mi při kojení nedusila: Mám totiž velká prsa, což prý může být problém. Takže jsem prso formovala rukou, abych tohle riziko vyloučila. Výsledkem bylo, že mi šla ruka do křeče, bolela mě záda a ke kojení ve mně klíčila nechuť.“

Selský rozum se ptá: „Není to zvláštní, že ze záležitosti, kterou zvířecí samice zvládají bez jakýchkoli pomůcek či rad, děláme takovou vědu?“ Kojící polštáře, kloboučky a masti na bradavky, kojící podprsenky a vložky do podprsenek. Čaje na podporu tvorby mléka, odsávačky mechanické i elektrické, laktační poradkyně, spousta vychytávek a celé knihy o kojení… není divu, že se do toho občas zamotáme. Často je přitom pro rozvoj laktace nejlepší, když je matka s dítětem docela obyčejně ponechána v klidu, když ti dva mají prostě čas a prostor si to spolu najít.

Staletí zpátky bývaly v našich končinách šestinedělky v koutě. V jediné obytné místnosti, kterou tehdy rodiny mívaly, se oddělila část koutní plachtou – koutnicí. Za koutnici nesměl, s výjimkou porodní báby, nikdo. A to ani nahlížet! Toto pravidlo prý bylo tak ctěné, že si do kouta někdy nechávali třeba pytláci ukrýt svůj lup. Matka s dítětem tak měli nerušený čas pro sebe, pro utužení vzájemného pouta a rozvoj laktace.

Příčiny, z nichž žena sáhne po umělém mléce, jsou rozmanité: vedle zde popsaných je i řada příčin fyzických, a to nejen na straně matky. Děti se někdy špatně přisávají, jsou slabé či mají jiné potíže. Jiné matky potřebují léky, jež by do mléka přecházely a dítěti škodily.

Těmto ženám je přitom často líto, že nemohou kojit, a někdy se za to i stydí. Věčné otázky: „Ty nekojíš? Proč?“ jim ubližují.

Chci říci, že i když je kojení tou nejlepší výživou pro miminko a je třeba je podporovat, je na místě dělat to citlivě. Přílišný tlak v tomto směru totiž může matku (a potažmo i dítě) traumatizovat. Více než dobré rady matce někdy pomůže vyslechnutí a respekt. S psychickými bloky ke kojení může pomoci psychoterapie.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/3

Zní to hezky, ale je to v praxi možné? Co je, a co není trest?

Tradičně tvořívaly tresty – a zhusta fyzické tresty – podstatnou součást výchovy. Vzpomeňme například na biblické „Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ A trestali nejen rodiče, ale i učitelé. Dnes je fyzické trestání dětí výslovně zakázáno ve všech s Českou republikou sousedících státech s výjimkou Slovenska. A i u nás se běžná praxe dnešních rodičů velmi liší od té, jakou sami zažívali.

Osobně nevidím velký rozdíl mezi působením fyzických a psychických trestů, jako je ignorace, ponižování či zesměšňování. Obojí je podle mě problematické, zejména pokud je trest tvrdý. V čem onu problematičnost spatřuji?

– Tresty jsou ponižující, jde o útok na dítě a jeho sebeúctu.

– Často se míjejí účinkem: Dítě může vnímat trest jako odpustek, a pak si klidně řekne třeba: „Těch pár pohlavků mi za to stojí.“ Nebo: „No tak si ze mě bude zase utahovat, ale bude to po mém.“

– Někdy tresty zhoršují ochotu k nápravě: Bité/zesměšněné dítě cítí strach, bolest. Často následuje naštvání, a chuť k nápravě klesá.

– Narušují vztah k rodiči: Věřit, že kdo mě bije/ponižuje, mě má rád, je trochu na hlavu. A mít rád/a jeho, taky.

– Ztíženo je dosažení vyšších stupňů morálního vývoje: Dítě (a posléze dospělý) neuvažuje v rovině, co je správné a nesprávné, důležité je pro něj vyhnout se trestu. Za správné považuje to, co výchovná autorita. Navíc se často ve snaze vyhnout se trestu učí lhát, maskovat, podvádět.

Vývoj morálky

Přitom právě o morální vývoj jde především. Cílem výchovy je jedinec mravně vyzrálý, takový, který sice uznává a dodržuje obecné společenské normy (nelže, nekrade, nepodvádí), zároveň je však schopen vlastního morálního úsudku. Když bychom si vzali příklad z doby před Sametovou revolucí: Když člověka vyslýchala STB, často nebylo tím nejsprávnějším mluvit pravdu.

Ale nemusíme ani chodit do takového extrému. Jde o to, že hodnoty jsou různé a obecná pravidla na sebe často narážejí: například si představte, že vám kamarád něco sdělí a zaváže vás tím, že to nesmíte nikomu říct. Jenže vy víte, že by tu skutečnost by někdo vědět měl… co uděláte? Tady si už nevystačíme s jednoduchými pravidly, s tím, že jsme poslušní a hodní. Je třeba s citem zvažovat jemné nuance pestré skutečnosti.

Podstatným faktorem, když jde o tresty, je podle mě právě to, v jaké fázi svého morálního vývoje se dítě nachází a případně jak silné svědomí má vytvořené. Děti v batolecím věku začínají teprve chápat, že je něco dobré/správné, a něco špatné/nesprávné. Když se dítě chová určitým způsobem, vzbudí to na tváři rodiče úsměv. Na základě jiného jeho chování se rodič zamračí. Jestli to zamračení nazveme trestem, nebo „přirozeným důsledkem chování dítěte“ – což je dnes módní pojem – není podle mě až tak podstatné. A nepovažuji za nějak zvlášť důležité ani to, jak mnoho kolem toho mluvíme. Důležité je dítěti srozumitelně komunikovat naši emoční reakci, naše pocity ohledně jeho chování.

Dítě naši emoční reakci postupně zvnitřňuje, a na základě toho vytváří své vlastní svědomí. Postupem času se nemusíme mračit ani usmívat, nemusíme být ani přítomni, a dítě se samo ze svého chování cítí dobře: je samo se sebou spokojené, má ze sebe radost či je dokonce na sebe hrdé. Anebo je se sebou nespokojené, hněvá se na sebe a možná se dokonce samo před sebou stydí. Zde už je znát, že svědomí dítěte převzalo funkci rodiče.

Pokud se dítě s rozvinutým svědomím zachová nesprávně, trestají ho jeho vlastní výčitky. Samo pociťuje touhu věci napravit. Omlouvá se, lituje svého činu. Zde bychom už rozhodně trestat neměli. A někdy dokonce naopak. Vzpomínám si na řadu situací, kdy jsem své provinivší se děti objímala a utěšovala, protože mi jejich svědomí přišlo v daném případě až příliš přísné.

Co je vhodný trest

Je príma, když své děti nemusíme trestat vůbec. Ne vždy je to však možné. Ve výchově občas nastávají situace, kdy se děti nechovají správně a naše vysvětlení a slovní žádost o nápravu nepřináší změnu. Zde bývá vhodné použít i trest.

Jaké tresty jsou vhodné? Zejména takové, které vyplývají přímo z dané činnosti dítěte: pokud dítě například něco poškodilo, žádáme, aby se dle svých schopností a možností podílelo na opravě či náhradě. Pokud neplní své (přiměřené) povinnosti, bývá na místě omezit jeho čas na zábavu.

Co je však velmi podstatné, je míra. Nežádáme–li nic či příliš málo, výchovný efekt se nedostaví, dítě se nepoučí. Žádáme–li moc, trestáme–li moc, mohou být výsledky venkoncem opět negativní. Pouze když žádáme tak akorát, má to kýžený výchovný efekt. Ne, že by pak dítě negativní pocity směrem k nám nemělo, zpravidla však brzy pominou.

Jenže: jak velkou finanční spoluúčast na náhradě rozbité drahé vázy dítě ani nepocítí? Jaká je optimální míra? A odkdy je finanční zátěž na dítě tak veliká, že jeho frustrace vyvolá pocity nespravedlnosti, křivdy a touhu po pomstě? Kdy se přemění přirozené a normální omezení komunikace s drzým dítětem v ostentativní ignorování, tichou domácnost? Optimální míru musíme odhadovat my rodiče u každého dítěte a v každé konkrétní situaci zvlášť, obecně to kvantifikovat nelze.

Abych to shrnula: tresty by neměly být výchovnou metodou první volby. Pokud však vlastní svědomí dítěte zatím nefunguje a jiné výchovné prostředky nemají efekt, pak může být právě přiměřený, ze situace vyplývající důsledek vhodnou volbou.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/2

Jakmile jsem poprvé otěhotněla, začaly se na mě hrnout rady ze všech stran: co mám a můžu, a co nemám a nemůžu. Jako by těhotenství byl velmi rizikový stav. „Ty dobíháš autobus? S břichem?!“ / „Počkej, bylinkový čaj – víš co v něm je a jestli to smíš?“ / „Noční na lince důvěry – to se nebojíš?“ A postupně, jak se blížil termín porodu, začalo mé okolí nervóznět ve stylu: „Vy ještě nemáte postýlku? A kde máš výbavu?“ A mě zase překvapovaly sáhodlouhé seznamy věcí, které prý budeme potřebovat: Pleny a příslušenství, autosedačka, kočárek, nosítko, postýlka, monitor dechu a chůvička, řada věcí z lékárny, řada z drogerie, a těch oblečků! Nějak to šlo všechno proti mé povaze i intuici. Představovala jsem si samice lidoopů v pralese, které se postarají o mládě nepříliš odlišné od toho našeho bez všech těch vymožeností. A to aniž by absolvovaly kurzy rodičovství, četly knihy o kojení a poslouchaly všechny ty přednášky a rady. Když se naše prvorozená narodila, začala potvrzovat spíše to, co jsem cítila, než rady zkušených. Krom láskyplné péče jsme užili jen šátek, pár oblečků a plínek.

Koncept do dnešní doby

A tak začalo vznikat uvolněné rodičovství – koncept, který od té doby rozvíjím. Jde o reakci na dnešní rodičovství, jež je ve svém mainstreamu příliš aktivní, přeangažované. Pořizování spousty věcí je jedním z jeho symptomů. Dále je to i tendence svěřovat děti od nejútlejšího věku expertům. Dnes již existují lektoři i celé školy profesionálně rozvíjející rozumové či hudební schopnosti dětí prakticky od narození. A pro batolata je nabídka rozvojových aktivit již velmi široká: mohou docházet do hudebních škol, profesionálové rozvíjejí jejich pohybové, jazykové a další dovednosti. Rodiče se přitom pasují do role osobních asistentů svých batolat a předškoláků. A jak děti rostou, stávají se jejich soukromými řidiči, hlavními sponzory a skalními fanoušky.

V poradně, kam za mnou takoví rodiče chodí, však řešíme jejich přetížení, pocity frustrace, nenaplnění a nedocenění, a občas shledávám až synrom vyhoření. Většinou jsou to mámy: skvělé, výkonné ženy s velkými ideály. Milující matky, které mnoho let vstávají ráno jako první, aby připravily snídani a svačiny, budily všechny spáče, doprovázely do školy a školky, pak makaly osm hodin v práci, a jen co se ze zaměstnání utrhly, běžely vyzvednout děti, odvést je na kroužek, mezitím nakoupit, rychle domů: pomoci s úkoly, honem uvařit, přečíst pohádku, uložit děti. Následuje úklid v kuchyni, dodělat resty do práce, věnovat se manželovi, a s půlnocí žena padá, aby v šest ráno zazvonil budík a začal nový kolotoč. A takhle to bylo měsíce a roky, přičemž se nepozorovaně vkrádala únava, vyčerpání, deprese…

Pro rodiče i pro děti

Vedle vyčerpaných rodičů však takovéto nasazení nesvědčí ani dětem, jakkoli to vše děláme pro ně. Snažíme se o ně co nejlépe pečovat, zajistit jim maximální bezpečí a optimální podmínky, všestranně je rozvíjet. Jenže děti, které mají po škole ještě kroužky a tréninky, bývají přetížené, a často i nešťastné. Něco zásadního jim totiž při tom všem chybí. Schází jim to, čeho děti vždy mívaly vrchovatě: volná, nikým neorganizovaná hra a pohyb venku. U kroužků a tréninků se od trenéra či vedoucího dozvíme, jaké schopnosti bude dítě rozvíjet. U volné hry nám žádný expert nic nezaručí, a tak jako by to nebylo. Jenže po celou naši evoluční historii se naše schopnosti tříbily právě tím, když jsme jako děti běhali za humny a hráli si na lovce či indiány. A občas jsme také jen tak bloumali a nechali se unášet svou fantazií.

„Syn je sociálně slabší, tak jsme ho přihlásili na dramatický kroužek,“ líčil mi tuhle jeden otec. Ano, je to skvělá volba: na dramatickém kroužku si vyzkouší různé role, bude v úzkém kontaktu s ostatními atd. Na druhou stranu: Když si děti spontánně hrají hrají „na něco“, třeba na rodinu nebo na učitele a žáky, nejen, že si vyzkouší různé role, ale musí si vymyslet, na co si budou hrát, rozdat si role, dohodnout se na nich, vytvořit náplň a pružně reagovat na to, co dělají ostatní. A to všechno tak, aby byli všichni zúčastnění spokojení! Základem hry je totiž to, že to všechny baví, a rozvoj dítěte se děje jen tak mimochodem. Kromě různých rolí, které si dítě má šanci takto vyzkoušet, si přitom tříbí i schopnosti vyjednávání a sebeprosazení, toleranci, fantazii, kreativitu… Výběr toho, na co si děti budou hrát, je při volné hře navíc nevědomě ovlivňován tím, co je pro ně v současné době aktuální, co je nějak oslovuje.

Co je to všestranný rozvoj

Musím též polemizovat s přesvědčením mnoha rodičů o všestranném rozvoji dětí. Ano, škola nerozvíjí nijak zvlášť pohybové, jazykové ani hudební schopnosti dětí. A právě to suplují „volnočasové“ aktivity typu kroužků a tréninků. Na jednu stranu proti tomu nelze nic namítnout, naopak. Na druhou však musím takové rodiče upozornit, že jejich všestranný rozvoj se týká pouze schopností a dovedností. Ale co osobnost dítěte? Jeho vlastnosti a vztahy?

Osobně se domnívám, že tím, oč hrajeme v předškolním a raně školním věku našich potomků především, je rozvoj jejich osobnosti. Tedy o to, zda budou mít pozitivní, či negativní přístup k životu, lidem, sobě samým. O to, jak se budou vztahovat ke svým blízkým, a také ke svým povinnostem, potřebám a přáním. O to, jaký si vybudují systém hodnot, smysl pro povinnost i schopnost relaxovat. O jejich schopnost spolupráce i samostatné činnosti. O to, jak budou odolné vůči životním těžkostem. Tohle se ale děti nenaučí v žádných kurzech, od žádných odborníků. Tohle odkoukávají od nás, když nás pozorují při docela obyčejných činnostech. Děti bedlivě vnímají, čeho si vážíme, k čemu se vztahujeme, jak věci řešíme a koho, co a jak máme rádi.

Uvolněné rodičovství si všímá toho, že kolikrát méně znamená více. Že optimum téměř nikdy neleží v extrému a nic se nemá přehánět. Domnívám se, že mnoha rodinám prospěje, když se coby rodiče uvolníme.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/1

1) Nástroj: nástrojem práce skupiny je volný nestrukturovaný rozhovor (určitá obdoba volných asociací při individuální terapii), do něhož vstupuje i terapeut svými nápady a postřehy.

2) Emoce: pracujeme i s emocemi – všímáme si jich, zvědomujeme je, převádíme do slov (nikoli do činů: tedy žádné údery, ani objetí).

3) Otevřenost a upřímnost: snažíme se být co nejupřímější a nejotevřenější – tak je skupinová práce nejpřínosnější. Zároveň však máte právo nemluvit. Pokud se vám o něčem mluvit nechce, a skupina naléhá, máte právo říci „nechci o tom mluvit“. Je to lepší, než říkat nepravdu, pokroucenou pravdu, nebo o věci mluvit přes své velmi silné negativní pocity.

Dvě doporučení: 1) zapojujte se, nemlčte; 2) mluvte o sobě, nikoli obecně.

4) Hranice: skupinový děj se odehrává ve vymezeném prostoru (kruh židlí) a ve vymezeném čase.

Doporučení: Pokud jdete spolu třeba část cesty domů, nepokračujte v terapeutické práci (k hovoru volte „společenská“ témata). Pokud by se přeci stalo, že budete pokračovat v práci, je třeba to přinést na následující skupinu.

5) Mlčenlivost: vše, co se v rámci skupinových setkání dozvíme, je důvěrné. Nevynášíme informace mimo skupinu. Je to důležité, aby se všichni mohli cítit bezpečně při sdělování svých pocitů a informací o sobě. S výjimkou křestního jména není třeba říkat o sobě žádné identifikační údaje.

6) Dochvilnost: v rámci svých možností se snažíme o 100% účast a o včasné příchody.Pokud nemůžeme přijít (vážné důvody), omlouváme se pokud možno předem.

7) Zdrženlivost: v průběhu skupiny nejíme a zbytečně neodbíháme. V čase předcházejícím skupinové práci se zdržujeme konzumace alkoholu a dalších látek, jež by mohly terapeutickou práci narušit.

8) Klid na práci: v průběhu skupiny vypínáme mobilní telefony (případně přepínáme na letový režim či alespoň vypínáme zvonění). Pokud to výjimečně potřebujeme udělat jinak, informujeme o tom skupinu na začátku sezení.

Skupina probíhá bez dětí. Výjimkou mohou být miminka do tří měsíců.

9) Platba: Prosím o úhradu honoráře (300 Kč za sezení) platbou na účet, a to na konci daného měsíce za daný měsíc. Přípaně je též možno v hotovosti na místě. Platí se i zameškaná sezení.

10) Uzavřenost skupiny: skupina je koncipována jako polouzavřená. Doporučené setrvání ve skupině je dva roky, nicméně může se lišit na základě individuálních okolností. Odchod ze skupiny je optimální plánovat s půlročním předstihem, miimálně by měl být probírán na třech sezeních. V případě porušování pravidel může být členství ve skupině ukončeno terapeutem.

Pavla Koucká

Děti, a obzvláště chlapci, se obvykle už od batolecího věku rádi perou. Někteří rodiče je v tom podporují, jiné to znejišťuje, další tomu nerozumí a jsou i tací, kteří jakékoli potyčky zakazují. Co k tomu mohu říci?

Nejprve několik autentických výroků:

– Nepouštíme mu bojové filmy, nemáme doma zbraně a ani se nepereme. Ale on by se pořád pral. Kde se to v něm bere?

– Pere se se mnou, s tátou, se psem, se ségrama. S kýmkoli, koho se mu podaří přimět. Bojuje jako lev a směje se u toho.

– Největší výzva pro naše kluky je: přeprat tatínka.

– Syn je jedináček, založením intelektuál. Četl už od čtyř let, nepral se nikdy, myslím, že ho to vůbec nenapadlo. Teď ale přišel ze školy s tím, že do něj kluci v šatně nějak strkali. Vůbec ho nenapadlo, že by se bránil. Řekl jim jenom: „Jste blbí, nebo co?“ a odešel. Ale byl z toho špatný.

Radost na druhou

Děti, a obzvláště chlapci, se perou většinou velmi rádi. U některých jde o nejoblíbenější zábavu. Rodiče, kterým je tato činnost cizí, nebo se jí bojí, často vedu k tomu, aby dětem hrové potyčky nebrali, aby jim je dopřáli.

Vzpomínám na jednu takovou situaci, kdy jsem si jasně uvědomila, o jak oblíbenou činnost jde, i když se při ní děti zrovna nesmějí: Pozorovala jsem tehdy svého tříletého syna, jak se se dvěma zhruba stejně starými chlapci přetahovali o vládu nad „řízením“ dřevěné mašinky na hřišti. Kluci se žďuchali a vystrkávali a různě u toho hekali. Byli plně zaujati. Vtom přispěchala matka jednoho z nich, a se slovy „to se nedělá“ synka odnesla. Dítě vztekle křičelo a zoufale se snažilo z matčiny náruče vyprostit, a do boje se vrátit. Zbylí chlapci se mezitím dál spokojeně vystrkovali.

Hra, stejně jako pohyb, způsobuje v našich tělech vyplavování endorfinů. Hravé potyčky jsou jak pohybem, tak hrou, a tak jim říkám endorfiny na druhou. Málo co dokáže děti, a chlapce obzvlášť, rozradostnit tolik, jako když se mohou prát. Proto rodiče, a otce obzvlášť, podporuji, aby se se svými dětmi prali. Vězme, že tato činnost dětem velmi prospívá.

Hravé potyčky:

– děti fyzicky i psychicky posilují

– pozvedají jim náladu

– umožňují dítěti poznávat vlastní limity, lépe znát své tělo

– nabyté schopnosti se mohou později hodit v sebeobraně i obraně blízkých

– umožňují dětem kultivovat agresi – právě takto se dítě může naučit, jak protivníka zneškodnit, aniž by mu muselo fyzicky ublížit

– posilují vztahy mezi sourozenci a dalšími hrovými soky

– ideální příležitost učit se férové hře (pravidla, respekt k prožívání druhého)

– učí děti vyhrávat i prohrávat, a také tomu, že o to vlastně často vůbec nejde

Boje hravé a boje pravé

Čím se liší hravý boj od skutečného? Ten první je jen jako, druhý doopravdy. V prvním převládají endorfiny, v druhém adrenalin. První oba zůčastněné baví, druhý nemusí. Cítíme, že obojí je kvalitativně něco jiného, přesto hranice není jasná. Ostatně i zmíněný boj chlapců v mašince byl už na hraně mezi těmito případy. Co jako hra začalo, může navíc ve skutečnou potyčku lehce přejít. Stačí, když je jeden žďuchanec silnější, než by bylo přiměřené – následuje odveta, a už to jede…

Mám zkušenost, že právě toho se rodiče často obávají, a někteří proto „pro jistotu“ i hrové boje zakazují. Takoví rodiče svým dětem často říkají: „Neber nikomu nic násilím.“ / „Nikdy nesmíš nikoho bouchnout.“ / „Civilizovaní lidé řeší spory vždy domluvou.“

Jenže co když na naše dítě někdo jiný útočí? Dítě by mělo být schopné přiměřené sebeobrany a agrese je zde přirozenou součástí, pomocníkem.Agresivní chování nám pomáhá ve vymezení a hájení našeho životního prostoru a má tak v našich životech svůj smysl a místo.

Zákazem bojů děti přicházejí o mnoho radosti i zkušeností. A velká škoda je to i s ohledem na sourozenecké vztahy. Uvedu dva výroky, které v různých obmněnách slýchám z úst dospělých:

– V dětství jsme se prali jako koně. Ale teď máme skvělý vztah. Rádi se vídáme, pomáháme si. Brácha je pro mě jeden z nejbližších lidí na světě.

– My jsme se se sourozenci nikdy neprali a ani nehádali, to bylo u nás tabu. Teď spolu ale vlastně nemáme vztah. Vídáme se dvakrát ročně u našich, a mimo to si ani nezavoláme.

Není to samozřejmě tak černo-bílé, abychom mohli zobecnit, že bratři a sestry, kteří měli dovoleno se prát, mají v dospělosti dobrý vztah, a ti, kteří měli konflikty zakázané, mají vztah špatný. Nicméně podobné výroky slýchám tak často, že si dovolím zobecnění: Povolené konflikty, i ty fyzické, v dlouhodobém měřítku pomáhají vytvoření dobrého vztahu mezi sourozenci.

Zakázáním bojů agrese a hněv nezmizí, docílíme pouze toho, že přestane být na první pohled viditelná. Uvnitř dětí se ale může hromadit a vést ke zhoršování vztahu k sourozenci i k nám, rodičům, kteří jsme konflikt zakázali. Potlačovaný vztek pak vede k zoufalství, jež někdy ústí v taková ublížení druhému, u níchž nelze vypátrat viníka (zničení či ztráta věci, šíření pomluvy apod.). Někdy se také agrese přetaví v autoagresi – sebepoškozující chování, depresi…

Když pro nás praní není

Setkávám se i s rodiči, kteří uznávají dětskou radost z hravých pranic a rádi by jim je dopřáli. Jen na to sami jaksi nejsou. Obzvláště konstelace matka samoživitelka a syn jedináček bývají v tomto duchu chudé. V takových případech je fajn, když má chlapec širší kontakt s někým, s kým se může prát: bratranci, strýcové, dědové, rodiní přátelé… Mohou to být samozřejmě i jejich ženské protějšky, muže však jmenuji primárně, protože mají k boji, i tomu hrovému, přeci jen o něco blíže. Pokud není v okolí nikdo takový, nikdo ochotný, nemá smysl to lámat přes koleno: u hry by mělo platit, že všechny zúčastněné baví, nenutíme do ní ani dítě, ani sebe. Víme-li však, že by se dítě pralo rádo, a nemá s kým, může pomoci třeba kroužek nějakého bojového sportu.

Tímto článkem jsem chtěla upozornit na dvě skutečnosti:

1) Agrese není sama o sobě zlá, má svůj smysl a význam. Nevyplácí se ji potlačovat, zato ji lze dobře a účinně kultivovat.

2) Hravé boje mají mnoho pozitiv. Chci proto podpořit rodiče, aby je svým dětem dopřávali.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2017/4

Zní to jednoduše, ale žitá praxe je mnohem obtížnější. Není divu, že střídavá péče budí v české kotlině emoce. Naše společnost není v tomto ohledu dost zralá, a necitlivá rozhodnutí soudů páchají na dětské psychice velké škody.

Historicky vzato to bylo jednoduché: právo rozhodovat o dětech měli otcové, a otcové také bývali odpovědnými za jejich výchovu. Zato s rozvody to snadné nebylo. S průmyslovou revolucí, jež v 18. a 19. století odvedla otce z rodin do továren, s postupnou emancipací žen i s psychoanalýzou, jež počátkem 20. století zdůraznila význam matky pro vývoj jedince, se toto změnilo. Až tak, že v druhé polovině 20. století, kdy také výrazně stoupl počet rozvodů, připadla velká většina dětí po rozvodu do výlučné péče matky. Statisticky vzato je tomu tak dodnes, i když se věci znovu mění.

V 70. letech 20. století se na Západě formuje fenomén zvaný „nový otec“. Tedy otec, který se výrazně angažuje v péči o své dítě/děti, a to dobrovolně a pokud možno od narození. U nás se pak věci začínají měnit v letech 90. Spíše než o fenoménu nového otce hovořím o emancipaci mužů–otců. Změna je patrná na úrovni celé společnosti, mění se i pohled na muže pečující o malé děti. Dnešní muži se celkově ve svém otcovství více angažují. Někteří více, jiní méně, ale je zde celkový posun tímto směrem. Většina mužů doprovází své ženy k porodům. Většina otců se nestydí jezdit s kočárkem, mnozí se se svým nemluvnětem rádi ukazují, hrdě je nosí, v pohodě přebalují, koupají, krmí… bylo by divné, kdyby se tato změna neprojevila i v nastavení péče o potomky, když se manželství rozpadne. Jedním z důsledků je i střídavá péče. Ta je v České republice možná od roku 1998, a počet dětí do ní svěřovaných vykazuje vzestupný trend (v roce 2005: 432 dětí, 2010: 1184 dětí, 2015: 3003 dětí).

Trend ke svěřování dětí po rozvodu oběma rodičům se týká víceméně celého Západního světa. Nejvíce dětí (více než čtvrtina) je do střídavé péče svěřována ve Švédsku.

Volba č. 1

Při střídavé péči tráví dítě vždy určitý čas s každým z rodičů. Nejčastěji jde o týden a týden, ale někdy je střídání i po dvou či více týdnech, jindy je naopak tato doba kratší. A nemusí být ani přesně stejná. Často si lidé myslí, že při střídavé péči nejsou vyměřeny alimenty. Není to pravda, rodiče si alimenty vzájemně platí, pouze pokud jsou příjmy obou přibližně stejné, nemusí být stanoveny.

Pro děti i rodiče má střídavá péče řadu výhod, hlavní je, že děti ani jednoho rodiče neztrácejí. Z druhého rodiče, většinou otce, se tak nestává víkendový „strýček“, ale dále se může účinně angažovat ve výchově svého dítěte či dětí, být přirozeným vzorem. Přes nesporné klady však vzbuzuje střídavá péče vlnu emocí a nevole. Coby psycholožka, jež s rodiči často pracuje, musím říci, že to velmi chápu. A to jakkoli znám řadu rodin, v nichž střídavá péče bez větších potíží funguje. Problém je v tom, že bývá nařizována i v případech, kdy není vhodná. Kdy nejen není v nejlepším zájmu dítěte, ale vyloženě mu škodí. Mluvím zejména o konstelacích, kdy se rodiče nenávidí, a nejsou schopni tuto nenávist korigovat.

Klientka, říkejme jí Jitka, mi pouští zvukový záznam z předvčerejšího předávání tříleté dcery. Otec dítěte je k ní vulgární, nadávky prokládá výhružkami. V jednu chvíli je zřejmé, že do Jitky strčil. Jitka mlčí, dcerka pláče. Následuje probírka dceřina batůžku, plyšák od mámy letí na zem. Poslední nadávka, motor zaburácí, pneumatiky zaskřípějí a auto s otcem a dcerou mizí do dáli.

Rozhodování soudů v otázce úpravy poměrů nezletilých dětí ovlivnil významně judikát Ústavního soudu (I. ÚS 2482/13) z května 2014. Píše se v něm: „V případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení…“ Vztah rodičů či jejich chování zníněno není. Střídavka je tedy volbou číslo jedna, jakmile o ni některý z rodičů požádá a nesouhlas druhého rodiče není překážkou. Podle dalšího z významných judikátů není na překážku ani taková vzdálenost mezi rodiči, jež neumožňuje docházku do jednoho školského zařízení (I. ÚS 1506/13).

V jiném ze svých rozhodnutí (III. ÚS 1206/09) Ústavní soud sice říká, že špatná či přímo konfliktní komunikace může být ve výjimečných případech překážkou střídavé péče, pokud i pokusy o nápravu ze strany soudů selhaly. Čili: Jitka má jistou šanci střídavou péči zrušit, nicméně: Podle vyjádření otce u soudu je „předávání pohodové“ a „komunikace mezi exmanželi dobrá“. Důkazní břemeno leží na Jitce, zvukový záznam důkazem není. Má–li s sebou při předávání kamarádku (možnou svědkyni), je chování otce výrazně slušnější. Jitka je unavená a nešťastná, neví, zda do dalšího sporu jít: Soudy jsou drahé, hrozně se vlečou a výsledek je nejistý. Jisté naopak je, že nenávist „ex“ to ještě rozdmýchá.

Samozřejmě, že podobné scény se mohou dít i když bude dcera v Jitčině péči a otec s ní bude mít kontakt dejme tomu o víkendu. Myslím si však, že střídavka je v případě, jako je tento, pro dítě traumatizující více. Vysvětlím proč.

Dva světy střídavkového dítěte

Přepínání mezi světem u mámy a světem u táty je pro děti velice náročné. Na terapeutických sezeních si mi rodiče často stěžují, že když se dítě vrátí od toho druhého, je „jako vyměněné“, případně do sebe stažené: „Od pondělka do středy jako by nás nevnímal,“ vyjádřil například otec devítiletého Matěje. „Teprve pak máme doma – na čtyři dny – zase svoje dítě.“ Co se to jen v dětských hlavičkách děje?

Odpůrci střídavky často zmiňují dva domovy, dva pokojíčky, dvoje věci, dvoje hračky. Jako psycholog přidávám dvě rodiny, často dva výchovné přístupy, dvoje hodnoty, dvoje pravidla, dvoje sousedy… Dvojí kuchyň, jiné rituály. Každý z rodičů oceňuje na dítěti jiné vlastnosti, každý vyžaduje jiné chování. Často je vše tak rozdílné! A pak je tu vztah bývalých partnerů. Dítě intenzivně vnímá, že jediné, co jsou máma s tátou schopni si (kromě něj) vyměnit, jsou nadávky a uštěpačné poznámky, znevažující výrazy, pohrdání. Případně přestal jeden pro druhého existovat: ignorují se, přezírají, vytěsňují. Když je dítě s mámou, je táta a vše, co s ním souvisí, tabu. Když je dítě u táty, nesmí o mámě padnout ani slovo.

V rámci disociačních poruch existuje vzácná diagnóza: mnohočetná porucha osobnosti. To je ta, v detektivkách oblíbená, „dvojí osobnost“. Rozhodně nechci říci, že z dětí ve střídavé péči vyrostou takto rozštěpení lidé. Chci ovšem říci, že střídavá péče ve výše popsané konstelaci tomu podle mého názoru velmi nahrává. U každého z rodičů totiž dítě musí být někým jiným. Přijmout jiné prostředí, vytěsnit půlku vzpomínek, zapřít půlovinu citů.

Domnívám se, že újma dětí je v takovéto konstelaci příliš velká. Větší, než může dítě zvládnout bez poškození. Větší, než může omluvit jakákoli „spravedlnost“ mezi rodiči. Takovéto poškození dítěte může být podle mého názoru dokonce horší, než představuje syndrom odcizeného (v některých překladech zavrženého) rodiče. V jeho rámci dítě odštěpuje část své osobnosti, v případě nevhodně zvolené střídavky sice neodštěpuje nic, ale dělí sebe sama, pěkně napůl, ať žije spravedlnost.

Válka Roseových po česku

Svým způsobem je to zvláštní, divné. Vlastně je to úplně postavené na hlavu: vždyť ti dva se měli rádi. Vždyť je navěky spojuje milované dítě. Vždyť mají společný zájem: zdravý vývoj, dobro svého potomka. Jak je možné, že se chovají způsobem, který ukazuje Jitčina nahrávka?

Znám řadu rodičů, kteří se původně chtěli rozejít v klidu, rozumně. V průběhu soudních sporů se však postupně dmýchala nenávist. Začíná to zpravidla odlišnými představami o úpravě poměrů nezletilých dětí. Matka žádá děti do své péče, otec žádá střídavku. Oba lze pochopit. ON: Dosud pro rodinu tvrdě pracoval a své děti denně vídal. Žádá střídavku, však je to tak spravedlivé. ONA: Dosud byla primární pečovatelkou, muž je podporoval finančně. Její výhradní péče a výživné pro otce se zdá být přirozeným pokračováním předrozvodového nastavení.

Takže tu máme návrh matky na výhradní péči, a v protinávrhu otce péči střídavou. Oba rodiče si najdou své advokáty, a ti s nimi vyrazí do boje: prosadit návrh klienta, vyhrát soudní spor. Za tímto účelem se pak hledá a vypichuje na tom druhém vše špatné, a ještě se to zveličí. Celé se to navíc hrozně táhne, jak už to u českých soudů bývá a nenávist postupně narůstá.

Existují tedy již první vlaštovky měnící tento neblahý systém – například soudcům v Novém Jičíně či Mostě se podařilo opatrovnická řízení výrazně zkrátit a přivádět rodiče ve velké většině případů k dohodě. Doufejme, že se tato praxe více rozšíří. Zatím jde však o výjimky z obecné české praxe.

Za vyšším rozšířením střídavky např. ve zmíněném Švédsku stojí jiná soudní praxe a také celkově větší genderová rovnost a delší podpora otcovství v této zemi. Jako první země na světě Švédsko například zavedlo v roce 1974 rodičovskou dovolenou. Pro srovnání: do českého práva se tento pojem dostal až v roce 2001, do té doby byla státem placená péče o děti plně doménou žen. A i nyní je zájem českých mužů o rodičovskou dovolenou minimální – poměr žen a mužů na rodičovské je zhruba 50:1. Přímo otcovskou dovolenou pak mají ve Švédsku už 22 let, a před 15 lety ji prodloužili z jednoho měsíce na dva. V České republice otcovskou (týdenní) dovolenou zatím teprve plánujeme.

Občas mě vyhledá rodičovský pár ve fázi, kdy se dohodli na rozvodu, a společně hledají, co bude pro jejich dítě či děti nejlepším řešením. Děti takovýchto rodičů bývají rozvodem traumatizovány nejméně, a to ať už je porozvodovou úpravou výhradní péče jednoho rodiče, střídavá péče, anebo péče společná. Což je mimochodem málo známá, ale výborná možnost pro rozumné, osobnostně vyspělé rodiče. V jejím rámci soud neřeší ani výživné, ani pobývání dítěte – vše je na rodičích, jak se dohodnou.

Pavla Koucká

článek vyšel v příloze Relax Lidových novin 4. listopadu 2017

17-10_Nemusíme být perfektní

17_09_Perpetuum