Psychické dopady střídavé péče

Střídavá péče je dobrým řešením pro některé případy. Zoufalým pro jiné. Nezapomínejme, že je o dítě, nikoli o spravedlnost mezi rodiči.

Až do 18. století byly děti, stejně jako manželka, považovány víceméně za mužův majetek. Rozvody nebyly téměř ani myslitelné, bylo možno jen manželce předat rozlukový list a tím ji „zapudit“. Přelom v dějinách manželského práva nastal v roce 1783 patentem Josefa II, který definoval manželství jako občanskou smlouvu a uznával instituci rozvodu manželů od stolu i lože. Rozvody však byly stále vzácné.

Zpočátku byly děti svěřovány otcům, což se však postupně měnilo, nejprve tam, kde byl otec např. alkoholik, či u dětí malých. Ve století 20. v souvislosti s psychoanalýzou, jež zdůraznila důležitost matky v životě člověka, se karta obrátila: děti po rozvodu připadly primárně matce. Znovu měnit se situace začala koncem 20. století. „Hitem“ posledních let je střídavá péče, kdydítě vždy určitý čas s každým z rodičů. Nejčastěji jde o týden a týden, ale někdy je střídání i po dvou či více týdnech, nebo naopak kratší. Na Slovensku je například obvyklé, že dítěje dva dny u matky, dva dny u otce a tři dny u matky, další týden zase naopak.

Na první pohled je to rozumné, spravedlivé řešení: Když už se hroutí rodina, ať oběma rodičům zůstane možnost pečovat a vychovávat, ať mohou oba rozhodovat o důležitých okolnostech v životě dítěte atd. Z druhého rodiče, většinou otce, se tak nestává víkendový „strýček“, ale dále se může účinně angažovat ve výchově svého dítěte či dětí, být přirozeným vzorem. Přesto právě střídavá péče budí velké emoce, má své skalní zastánce i odpůrce. Proč?

Znám řadu rodin, v nichž střídavá péče bez větších potíží funguje. Problém je v tom, že bývá nařizována i v případech, kdy není vhodná. Mluvím zejména o konstelacích, kdy je mezi rodiči nenávist.

Dvě osobnosti dítěte

Situace, které mi pak klienti (tedy zejména klientky) líčí, je šílená. V průběhu předávání nadávky druhého rodiče, odmítnutí předat důležité informace, fyzické násilí. Zoufale brečící děti, které se mámy zuby nehty drží, a ta je předat musí, protože jinak by šlo o „maření úředního rozhodnutí“, a riskovala by i odebrání dítěte. Takováto předávání jsou pochopitelně traumatizující, tím více, že jsou opakovaná. A nejde jen o předávání.

Odpůrci střídavky často zmiňují dva domovy, dva pokojíčky, dvoje věci, dvoje hračky. Jako psycholožka však vidím ten nejzásadnější problém jinde. Měnící se fyzické prostředí děti většinou nemají problém zvládat. Však kolik rodin tráví všechny víkendy a prázdniny na chalupě, přičemž si to děti užívají? Problémem podle mě jsou dva výchovné přístupy, dvoje hodnoty, dvoje pravidla, dvojí přátelé… Jedí se jiná jídla, oceňuje se jiné chování, existují jiné rituály. Často je vše tak rozdílné! Někteří rodiče dokonce po převzetí dítě ihned celé převléknou.

Pokud se ty dva světy oddělí ještě hradbou mlčení: u mámy se nesmí mluvit o tátovi a u táty se nemluví o mámě, jsou dva světy odděleny takřka hermeticky. A u dítěte je pěstována v každém světě jiná osobnost: jsou na něm oceňovány jiné vlastnosti, vyžadováno jiné chování, vzpomínány jiné události. V jednom světě smí milovat mámu, v druhém tátu. To podle mě nahrává rozvoji disociativních poruch, teoreticky bychom mohli uvažovat až o mnohočetné poruše osobnosti.

Nechci říci, že střídavá péče je špatně, chci ovšem upozornit na to, že bývá nařizována i v případech, kdy pro dítě rozhodně není nejlepší volbou. V případech nenávisti mezi rodiči, tam, kde spolu rodiče nejsou schopni komunikovat, by soudy střídavou péči neměly nařizovat. Proč to tedy dělají? Jednak se v praxi těžko zjišťuje, jak to ve skutečnosti je, neboť rodič žádající střídavou péči často tvrdí, že vztah je dobrý a komunikace bezproblémová. A pak jako by se soudy bály „protivit se trendu“ nebo si snad mylně vykládají některé judikáty soudu Ústavního.

Nejčastěji bývá odkazováno na Ústavní nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, v němž se mj. píše, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.
Tato věta, často citovaná médii, bývá nešťastněvytržena z kontextu a interpretována tak, že má být standardněnařizována střídavá péče.

Pavlína Vondráčková přitom v časopise Právo a veřejná správa napsala o pár měsíců později: „…z této věty vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ale jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejněhluboký citový vztah.“ Dále, aby byla střídavá péče skutečně nejlepší možnou volbou pro dítě, je třeba, aby rodiče byli schopni odhlédnout od neshod a konfliktůve prospěch dítěte, kooperovat na výchově, přiměřeně spolu komunikovat… (článekJak to Ústavní soud myslel se střídavou péčí o dítě, časopis Právo a veřejná správa: 2014/11, str 66–68).

Vztah nad formou

Dále chci říci, že i tam, kde je vztah exmanželů relativně dobrý a komunikace přiměřená, bývá pro dítě nepřiměřenou zátěží docházka do dvou školských zařízení. Domnívám se, že přínos rovnoměrného kontaktu s oběma rodiči nemůže vyvážit stres z dvou kolektivů, kde ani do jednoho dítě nemůže přiměřeně zapadnout. Navíc výuka jde v každé škole trochu jiným tempem, a tak se takovým dětem běžně děje, že některou látku probírají zbytečně dvakrát, zatímco jinou ani jednou.

Způsobů péče o děti po rozvodu je víc: vedle svěření dítěte do péče jednoho z rodičů a střídavé péče je možnost mít například tzv. rozšířený styk, či mít dítě ve společné péči, v jejímž rámci se rodiče sami domlouvají, u koho dítě kdy bude, a soud neřeší ani alimenty.

Ze zkušeností musím říci, že pro prospívání dítěte je důležitější, jaký vztah spolu rodiče mají, než oficiální forma porozvodové péče. Tam, kde se rodiče vzájemně respektují a dokáží se spolu domlouvat, děti prospívají, ať už jsou v péči výhradní, společné či střídavé.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2019/1