Za vznik svědomí u dětí jsme zodpovědní my rodiče. Jak se chovat, aby se vyvinulo správně? Aby nechybělo, ani nebylo příliš kruté?

Obvykle se tenhle zázrak stane v předškolním věku, tedy v období, jež Erickson nazývá obdobím „iniciativy proti vině.“ Tam, kde vás batole v hněvu bilo, předškolák už je schopen své agresivní impulsy regulovat. Už ví, co není správné, a dokáže potlačit impuls, který ho k tomu nabádá.

To, co se zdá jako zázrak, je však dáno kombinací vyzrávání nervové soustavy a reakcí nás rodičů na chování dítěte. Svědomí vzniká zvnitřněním našich reakcí. Je proto velmi podstatné, jak se jako rodiče chováme.

Klientka Marta mi popisuje potíže, které zažívá se svou 4,5 letou dcerkou Hedvikou. Hedvička má svou hlavu a momentální potěšení u ní vítězí nad nějakými plány. Marta odmítá jakékoli násilí: dceru k ničemu nenutí, nepřikazuje, na všem se s ní snaží domluvit. Ve výsledku je ale prakticky nemožné se někam vypravit na čas. „Tuhle jsme šly na oslavu narozenin Hedvičiny kamarádky,“ vypráví Marta. Hedvika se tam těšila, ale pořád měla doma co jiného na práci a vůbec se nechtěla oblékat. Takže jsme nakonec přišly skoro s dvouhodinovým zpožděním, až po dortu… Hedvika byla smutná a naštvaná na mě. Vůbec nechápe, že to bylo její vinou.“

„A vysvětlila jste jí, že si za to může sama?“

„Ne, to ne!“ zděsí se matka.

„Proč ne?“

„To bych v ní vyvolávala pocity viny, a to rozhodně nechci.“

Příliš hodní rodiče

S podobnou obavou z „vyvolávání pocitů viny“ se setkávám mezi rodiči často. Dnešní mámy, a někdy i tátové, se velmi bojí, aby se snad jejich děti necítily nemilované. Nechtějí se na ně zlobit, cokoli jim vyčítat. Setkávám se dokonce s názorem, že děti zlobí právě proto, aby se ujistily o rodičovské lásce. A právě proto se na ně nesmíme zlobit, a měli bychom je naopak i v takových chvílích o své lásce ujišťovat. No ano, děti mohou zlobit i proto, že zkoušejí naši lásku. Ale vyjádřením lásky v takovém případě je prostě to, že dítě nezavrhneme, neublížíme mu. Láska přeci neznamená, že se na dítě musíme za všech okolností usmívat a být milí.

Americká dětská psychoanalytička Selma Fraibergová se k tomu v knize Magické roky ptá: „Co motivuje dítě ke správnému chování, když cítí, že je v různých situacích ,milováno stejným způsobem?‘Například když při záchvatu vzteku kopne otce, je reakce rodičů stejná, jako když se ovládá a je hodné. Pokud se chová tímto způsobem a v otcových očích nic neztrácí, co ho potyom naučí sebeoládání? A je skutečně pravda, že otec dítě ,miluje stejným způsobem‘ve chvíli, kdy si ošetřuje pohmožděnou holeň…? Takový otec se ještě nenarodil.“

Pokud dítě provede něco nehezkého, je normální, přirozené a lidské, že se rodič dočasně citově stáhne a na určitou krátkou dobu mu odepře svou náklonnost. Právě takto se formuje svědomí. Mezi vnímáním ocenění od rodičů a sebeúctou existuje vztah. Podobně mezi vnímáním rodičovské lásky a sebeláskou: Pokud se rodič na dítě zlobí, naruší se tím i sebeúcta dítěte. Nepříjemný pocit, který v takové situaci cítí, nazýváme pocitem viny.

„K vývoji sebeovládání je nezbytně nutné prožít pocit viny, která následuje po špatném chování,“ míní Fraibergová.

Dítě, které něco ukradlo, ač již ví, že to není správné chování, by se mělo stydět. Dítě, které svedlo svůj prohřešek na někoho jiného, by mělo mít výčitky svědomí. Dítě, které pro maličkost bouchlo sourozence, by se mělo cítit provinile.

Tyto pocity jsou nepříjemné, ale užitečné — vedou totiž dítě k tomu, aby se takového činu příště vyvarovalo. Když hlas svého svědomí poslechne a odolá agresivnímu či sobeckému puzení, odmění je vnitřní hřejivý pocit hrdosti.

Při dalším vyspívání dítěte fungují pocity viny jako varovné signály: dítě je pocítí už jako reakci na nutkání ke špatnému chování… Časem pak tyto varovné signály pracují skoro automaticky, takže je možné téměř každý impuls k nevhodnému chování zadržet, a ani o tom vědomě nepřemýšlet.

Svědomí jako gestapo

Svědomí předškolního dítěte je ještě křehké — na jedné straně se dá lehce uplatit, na druhé má občas tendenci být až příliš přísné. A zde je na místě takové svědomí mírnit. Dítě, které si až příliš sype popel na hlavu, ač to, co provedlo, byla maličkost, je třeba utěšit. Pocity viny by totiž měly být přiměřené.

Pokud se svědomí nevyvine, z dítěte vyroste sociálně patogická osobnost. A na druhé straně: Pokud se vyvine svědomí přehnané, z dítěte vyroste neurotická osobnost. Takoví lidé mají svědomí podobné gestapu: Bez milosti vyslídí každou nebzpečnou nebo i jen potenciálně nebezpečnou myšlenku včetně jejích vzdálených příbuzných. Následuje obvinění, vyhrožování, mučení a nekonečné vyšetřování. Vina je stanovena i za přestupky spáchané pouze v myšlenkách. Pocity viny vězní celou osobnost, takový člověk nemůže svobodně dýchat.

Reakce rodičů na chování dítěte jsou velmi významné. Podle nich nastavuje své svědomí. To pak zásadním způsobem ovlivní jeho budoucí činy a živoní pohohdu.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví 2018/4