Vychováváte své děti, aby takové byly?

Prioritou dnešních rodičů je rozvíjet potenciál dítěte, pokud možno na maximum. Již v předškolním věku se děti učí anglicky, začínají s hokejem, navštěvují Lidovou školu umění atd. A školáci pokračují, protože škola rozhodně nerozvíjí hudební, motorické ani výtvarné schopnosti tak, jak je možné. Ve výsledku pak odpoledne našich dětí vyplňují všeliké kroužky, tréninky a další seberozvojové aktivity.

Často upozorňuji na to, jak dnešním dětem chybí volná, neorganizovaná hra, pobyt a pohyb ve venkovním prostředí, dětská parta. Obyčejné aktivity, kterých měly děti vždycky dost a jen tak mimochodem, zatímco se dobře bavily, si trénovaly své sociální, motorické i sebeorganizační schopnosti, orientaci v čase i prostoru, zodpovědnost za sebe i za druhé.

V tomto článku se nad změnami v dnešní výchově, péči a vzdělávání zamyslím z jiného hlediska. Chci se podívat na vlastnosti, které u dětí rozvíjíme — ať už vědomě, či neuvědomovaně. Konkrétně se zaměřím na pět vlastností, jež bývaly tradičně považovány za ctnosti, avšak dnes jsou opomíjeny. Jde o skromnost, pokoru, vděčnost, trpělivost a odvahu.

Zejména skromnost, tradičně ceněná a rozvíjená v křesťanství (i různých dalších náboženstvích), je náboženstvím konzumu úmyslně haněna a pošlapávána. Pokora zase ustupuje rozvoji „sebevědomí“ dítěte. Rodiče chtějí, aby se jejich dítě prosadilo, aby se nespokojilo s málem. V cestě tomu stojí i trpělivost. Reklamy nás nabádají: „Chtěj víc a chtěj to hned!“ / „Neváhej, objednej, nečekej!“ Rodiče se bojí, aby skromné a trpělivé dítě nezaostávalo. Rozvoji odvahy pak zase stojí v cestě důraz na maximální bezpečnost.

Ono to ale není tak, že by skromný člověk chtěl zůstat bez vzdělání, pracovat u běžícího pásu a bydlet v chatrči. Není to tak, že pokorný by se shazoval a hrbil, a že odvážný by se bezhlavě vrhal do všech nebezpečí. Odvážný člověk se nenechá paralyzovat vlastním strachem, pokorný si uvědomuje i své slabší stránky a skromný se nesmyslně nehoní za nabýváním hmotných i nehmotných statků, neboť má jiné cíle, vyšší hodnoty. Zmíněné vlastnosti jsou podle mě stále ctnostmi, jež stojí za to rozvíjet.

I pokud bychom nebrali v potaz ctnosti samotné, a ponechali si za cíl toliko štěstí našich potomků, pak vězme, že lidé skromní, vděční, trpěliví a odvážní jsou v životě výrazně šťastnější, než lidé hamižní, nevděční, netrpěliví a přeopatrní. Podívejme se proto na jednotlivé ctnosti a jejich nabývání blíže.

SKROMNOST je u zásluhy to, co stíny na obraze: dávají mu hloubku a vznešenost.

Jean de La Bruyere

Skromný člověk méně podléhá tlaku reklamy a, řečeno s Frommem, není závislý na vlastnění (mít), a více si dovoluje žít (být). Neidentifikuje se tolik s tím, co má: Muž nepotřebuje vlastnit „pořádnej bourák“, aby si mohl sám sebe vážit. Žena je schopna vyjít ven bez mejkapu, šperků a módního oblečení. Skromný člověk je svobodnější a spokojenější.

Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází POKORA.

Šalomoun

Pokora je opakem pýchy. Pokorný člověk se zajímá více o druhé, nežli o sebe, a ačkoli si je vědom svých kvalit, nemyslí si, že by za ně měl být oslavován.

Zajímavé přitom je, že čím je člověk vzdělanější, tím bývá i pokornější. Výzkumem to potvrdila například kalifornská vědkyně Elizabeth Krumrei Mancuso, když nechala 1200 osob vyplnit baterii různých testů a dotazníků. Ukázalo se, že čím víc toho člověk ví, tím pokornější je. Příčinnost může být oboustranná: jednak čím víc toho víme, tím víc si uvědomujeme, co všechno nevíme. A také: pokud jsme pokorní, neuzavíráme se jiným názorům, jsme ochotnější k dalšímu studiu.

Rozvíjení pokory u našich dětí tak souvisí i se schopností kritického myšlení a může dětem pomáhat, aby nepodléhaly různým demagogiím, falešným zprávám, konspiračním teoriím apod.

A opět musím říci, že pokora přispívá i k tomu, abychom se cítili dobře. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem si to jasně uvědomila. Stalo se to poté, co se mě jedno z mých dětí zeptalo: „Maminko, chtěla bys být ze všech lidí nejsilnější, nebo nejchytřejší?“ První odpověď, která mě napadla, byla, že nejchytřejší. Jenže, když jsem si vzápětí představila, že by to tak opravdu bylo, zaplavil mě pocit osamocenosti a šílené zodpovědnosti — ne, to bych opravdu nechtěla. Jsem tak ráda, že jsou lidé chytřejší, než jsem já! Vědci, filozofové i další myslitelé. Jsem tak ráda, že jsou lidé, na které se mohu obrátit, když něco nevím! A podobně jsem ráda a užívám si i to, že jsou lidé silnější, šikovnější, na různé věci nadanější a v různých oborech vzdělanější.

Co je obtížné, zdolávám TRPĚLIVOSTÍ

Quintus Horatius Flaccus

Vzpomínám si ze svého dětství na spoustu „pročekaného“ času, a to nejen ve frontách na cokoli. Když jsme si my, dnes dávno dospělí, něco moc přáli, čekali jsme obvykle na narozeniny, na Vánoce, na vysvědčení. Čekali jsme a doufali. Nebo jsme si střádali do kasičky, počítali a těšili se. A když jsme se dočkali, to bylo! Dnešní děti mají vše hned. Rodiče by se styděli, kdyby potomek nevlastnil lyže, brusle či kolo odpovídající jeho věku, velikosti a dokonce i pohlaví.

Má to samozřejmě mnoho výhod, ale také své stinnější stránky. Čeho lehce nabýváme, obvykle si moc nevážíme, tolik o to nepečujeme. A i počáteční radost z dárku nebývá tak velká, pokud jí nepředcházelo období touhy a čekání. Dá se tedy říci, že děti, které mají všechno hned, o něco podstatného přicházejí.

Nelze být VDĚČNÝ a nešťastný zároveň

Anthony de Mello

Hřejivý pocit, který nás zaplaví, když něco dopadne tak, jak jsme doufali, když dostaneme milý dárek, když se náš blízký zotaví z těžké nemoci… Na rozdíl od skromnosti, pokory a trpělivosti není vděčnost toliko osobnostním rysem, ale primárně emocí. Přichází spontánně ve chvíli, kdy si uvědomíme si, že jsme příjemci dobra, že se nám dostává něčeho cenného — a to jen tak, aniž bychom se o to zasloužili. Svět se nám jeví dobrotivým. Někdy jsme až dojati a pláčeme.

Tuto příjemnou emoci ovšem různí lidé pociťují různě často, a zdaleka to nezávisí jen na tom, kolik dobrého se jim dostává, jako spíš na tom, nakolik si to kdo uvědomuje. Někdo je za své zdraví/rodiče/lásku/děti vděčný, jiný je považuje za samozřejmost.

Podle amerického psychologa Roberta Emmonse, autora knihy Thanks! (Díky!) je právě vděčnost klíčem k lidskému štěstí. Ukazuje se, že vděční lidé lépe spí, mají kvalitnější vztahy, jsou empatičtější a méně trpí stresem.

Jak na to

Otázkou samozřejmě je, jak tyto cenné vlastnosti můžeme u dětí rozvíjet.

Nejprve napíšu, že rozhodně ničeho nedosáhneme moralizováním, výčitkami aapelováním. Respektive: můžeme si tak vynutit vnější projevy, ale opravdové city se vynutit nedají. Tlačíme-li někoho (či sami sebe) do vděčnosti, je to podobné, jako když ho (se) tlačíme do lásky. Jsme-li urputní, vzbudíme city víceméně opačné: odpor, hněv či pohrdání.

Ze všeho nejdůležitější při rozvoji vlastností je náš vlastní příklad, tedy to, že my sami — ať už rodiče, či učitelé — jsme skromnými, pokornými, vděčnými a trpělivými. Důležité přitom ovšem je, aby dítě zároveň vnímalo, že jsme tak šťastní, že nás to vnitřně uspokojuje.

Můžeme též děti oceňovat za to, že jsou skromné a trpělivé, a vyžadovat to po nich. Neměli bychom to ovšem přehánět. Pokud totiž touhu dítěte po nějaké komoditě příliš frustrujeme, pokud jeho trpělivost příliš napínáme, sice se navenek může podřídit, ale uvnitř si umiňuje, že až vyroste, až jen to bude možné, odpírané si dopřeje více než vrchovatě. Stát se to může dokonce i tehdy, když dítě samo svou touhu potlačí a neuvědomuje si ji, případně ji přímo popírá: samo aktivně vyjadřuje pohrdání danou komoditou, činností či lidmi, kteří ji provozují. Jakmile se však bariéra prolomí a touha vytryskne, může být strhující. Okolí se pak nestíhá divit, protože dotyčný se chová přesně tak, jako lidé, které dříve odsuzoval, jimiž pohrdal.

Chybou ovšem může být i to, když rodiče od dítěte nic nevyžadují. Občas za mnou přijdou rodiče skromní, trpěliví a chápající, nešťastní z toho, jak neskromné, nevděčné, netrpělivé a věčně nespokojené jejich dítě je. Proč se pořád něčeho dožaduje? Proč si neváží toho, co má? Když se doptávám na to, jak jejich výchova a péče dosud vypadala, vychází zpravidla najevo velké sebeobětování rodičů. Dlouho dítěti dávali, co mu na očích viděli, snažili se okamžitě uspokojovat všechna jeho přání. Prostě své dítě rozmazlili.

Zaměření pozornosti

Rozvoji vděčnosti může napomáhat například vedení „deníku vděčnosti” — což jedna z metod pozitivní psychologie. Do deníku vděčnosti si jednoduše zapisujete, co se vám za ten den stalo hezkého. Mohou to přitom být docela obyčejné maličkosti: někdo se na vás usmál, pozorovali jste krásný západ slunce, kdosi vás pustil před sebe ve frontě u pokladny nebo na úřadě. Výzkumy opakovaně ukázaly, že lidé, kteří si tyto deníky vedou, se cítí po čase lépe než kontrolní skupina osob, které si nic nezapisují, a výrazně lépe než ti, kteří v rámci výzkumu zapisovali negativní zkušenosti.

Něco podobného můžeme dělat i se svými dětmi. Nemusí jít přímo o deník; o tom, co se nám přihodilo ten den hezkého, nebo na co se těšíme, si můžeme vzpomenout třeba v rámci rituálu před spaním. Učitelé pak mohou se žáky zavést hovor třeba na to, co hezkého je potkalo o víkendu, co je zaujalo na exkurzi. Mohou si všímat milých drobností.

Zároveň však chci upozornit i na to, že bychom se neměli vyhýbat ani negativnímu. I k negativním událostem, ke strachům a obavám je třeba stavět se čelem, a pokud o nich potřebuje naše dítě či žák mluvit, měli bychom jej vyslechnout.

Kdo četl pozorně, jistě si říká, kam se mi poděla odvaha. Vysvětlení je jednoduché: docela obyčejně se nevešla. Pokora, skromnost, vděčnost a trpělivost jsou vlastnosti úzce provázané, vzájemně se podporující. Kdo je skromný, bývá většinou i pokorný, vděčný a trpělivý. Odvaha je tomuto osobnostnímu balíčku vzdálenější, a tak, když jsem se rozhodovala, co vyjmout, zvolila jsem ji. Ale nebojte, posvítíme si na ni někdy příště.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Rodina a škola 2020/01