Vedete své děti k odvaze, nebo je pro vás bezpečnost nade vše a svým dětem říkáte: „hlavně neriskuj“?
— „Tak bábovka dneska nebude, nemáme vajíčka!“ prohlásí matka.
— „Já pro ty vajíčka dojdu,“ nabídne se dítě, prvňáček, a už se obléká.
Představme si dvě možné reakce:
1) — „No to zrovna, abys tady sám pobíhal po ulici. Ještě tě něco zajede.“
2) — „Príma, dík. Vem jich rovnou deset, tady máš peníze.“
Co je pro budoucí vývoj dítěte lepší? První reakce zaručí, že se dítěti nic nestane. Druhá reakce dítě posune na jeho cestě k samostatnosti a zodpovědnosti. Samozřejmě je nutné zvážit, jaká cesta do obchodu vede a jak je naše dítě schopné. Nicméně mám dojem, že řada rodičů dnes děti podceňuje.
Však si vzpomeňme, jak jsme jako malí nakupovali my. Běhali jsme pro to a ono, a cítili se přitom samostatní, důležití a potřební. Rodičům to pomohlo a my jsme ve svých i jejich očích zase trochu povyrostli. Podobně, jako když jsme vyzvedávali sourozence ve školce či školní družině, dávali na ně pozor či pomáhali s nějakými těžšími domácími pracemi. Kolik dnešních prvňáků, druháků, třeťáků či čtvrťáků plní takové úkoly?
Naši rodiče brali jako samozřejmost, že do obchodu skočíme, a že se taky v pořádku vrátíme. A pokud nás při tom měli potřebu vybavit nějakými radami, byla to sdělení typu: „Podívej se, jestli ty vajíčka nejsou nakřápnutý.“ / „Dobře si přepočítej, kolik ti paní prodavačka vrátí.“ Případně — když jsme běželi se džbánkem pro pivo: „Ne, abys cestou upíjel!“
Dnešním dětem zpravidla takovéto úkoly nesvěřujeme. (A to je zde možnost dříve nevídaná: kdykoli by se dostaly do úzkých, mohou nám zavolat!) Důvodů, proč to neděláme, je více, nicméně tím nejzásadnějším, domnívám se, je to, že se o své potomky strachujeme. Někdo se bojí aut, jiný toho, že se dítě ztratí, a další se obává gangu pedofilů, číhajících za rohem. Řada rodičů pak ani neví, čeho se bojí, ale při představě, že by nad dítětem na chvíli ztratili dohled, cítí prostě úzkost.
Tlačeni úzkostí bráníme svým dětem v nabývání samostatnosti a rozvoji zodpovědnosti. Ve výslednu dnes stejné samostatnosti, jakou měli dříve sedmiletí, často nedosahují ani děti o čtyři roky starší.
Kardinální ctnost
Odvaha jevůlí podstoupit riziko, něco překonat, mnohdy sám sebe. Opouštíme přitom obvykle své pohodlí, vystupujeme z komfortní zóny, aniž bychom dopředu věděli, jak do dopadne. Riskujeme bolest, zranění, zesměšnění, odsouzení a někdy i smrt. Motivací je nám přitom cíl: změnit věci k lepšímu, pomoci sobě či jiným, pomoci něčemu dobrému.
V naší křesťanské společnosti byly tradičně ceněny čtyři kardinální ctnosti: moudrost (prudentia), spravedlnost (iustitia), mírnost (temperantia) a statečnost (fortitudo).Kolem těchto základních ctností jsou pak seskupeny všechny další. Každá ctnost v sobě některou z těchto obsahuje. Statečnost/odvaha je tak součástí vytrvalosti, odolnosti, síly bojovat o to dobré, zasazovat se ve jménu spravedlnosti a dalších ctností.
Tradičně byla tedy statečnost ceněna a lidé, kteří prokázali její obzvláštní rozvinutí, bývali oslavováni coby hrdinové. Skutečnost, že se statečnost cenila, se odrážela také v tom, že k ní rodiče vedli své děti. Dnes, zdá se mi, ustupuje vedení k odvaze úzkostnému: „Hlavně, ať se ti nic nestane.“
Jenže i dnešín děti vyrostou, a skutečnost, zda se odmala cvičily v samostatnoti, zodpovědnosti za sebe sama, v překonávání překážek, odolnosti a statečnosti, se zúročí.
Odvaha je pro život stále cennou vlastností. Odvahu nepotřebujeme pouze pro hrdinské činy, ale i pro ty mnohem obyčejnější. Potřebujeme ji, abychom vyzkoušeli neznámé, abychom začali něco nového, abychom se nebáli chybovat, nesouhlasit, někoho se zastat, postavit se nespravedlnosti, čelit nejistotě… Abychom dokázali změnit zaměstnání, otevřít se nové lásce, napsat vlastní knihu, vyjádřit svůj názor, omluvit se… Odvaha nám pomáhá v životě věci neodkládat a dosahovat toho, co chceme. Odvážný člověk má v životě víc možností.
Obvykle obětujeme značné úsilí, abychom své děti naučili spoustu vědomostí a dovedností. Jenže nebudou-li mít odvahu, pak tyto vědomosti, dovednosti i talent a nadání nemusejí najít své uplatnění a mohou přijít vniveč.
A stále se domnívám, že odvaha by měla být oceňována i společensky. Odvážným náleží úcta, hrdinům obdiv. Však ve třídě, v níž jsou odvážní žáci a vysoký morální standard, se neuchytí šikana. Odvážní lidé se nenechají zastrašit a pomáhají svou činností očišťovat společnost od korupce, bránit principy demokracie, svobodu slova, rovnost před zákonem a další hodnoty.
Podkopávat, nebo rozvíjet
Děti se rodí s dispozicí k odvaze i strachu. Některé jsou přirozeně bojácnější, některé odvážnější, je zde i malý rozdíl mezi děvčaty a chlapci. Tyto dispozice se pak dále vyvíjejí a zrají. Maličké miminko se nebojí cizích lidí, a je obvykle spokojené, když se na něj usmíváte. A pak najednou, někdy mezi šestým a desátým měsícem, tento strach uzraje, a stojí dost odvahy ho překonat.
Podobně tomu je, když v batolecím věku uzraje emoce studu. I to je ochranná emoce, kterou potřebujeme. Ovšem potřebujeme ji ve vhodné míře. Přehnaný stud, podobně jako přílišný strach nám škodí. A tak se stud v pozdějším vývoji učíme zase překonávat.
Zda budou naše děti rozvíjet spíše svou bojácnost, nebo odvahu, záleží do značné míry na vedení a výchově. A ta zase na naturelu, přesvědčení, hodnotách a dalším přístupu nás rodičů a učitelů.
Chceme-li své děti vést k zodpovědnosti, samostatnosti, odvaze a statečnosti, můžeme jako rodiče začít třeba tím, že svého prvňáčka do obchodu pustíme. Nemyslím si přitom, že je třeba se strachu zbavovat. Strach je přirozená emoce, která má chránit nás a naše děti, a vyplatí se mu naslouchat. Můžeme svůj strach využít třeba k tomu, že s ním cestu dobře natrénujeme.
Zároveň je však na místě uvědomit si i to, že se v naší společnosti často bojíme příliš. Je to znát i na stoupajícím počtu diagnóz úzkostných poruch. Odborníci se přou, proč tomu tak je, teorií je řada. Pro účely našeho článku však ponechme důvody stranou, a vezměme to jako fakt. Pokud cítíte, že se to týká vás nebo někoho vám blízkého, mohu vás ujistit, že se s tím dá pracovat. Terapie začíná u zdravé životosprávy včetně dostatku spánku a odpočinku a práce se sebou samým. Vhodná je též psychoterapie, ve vážnějších případech farmakoterapie.
12 tipů k rozvíjení odvahy
— jděmepříkladem. Verba docent, exempla trahunt — slova vedou, příklady táhnou, říká známé přísloví. Pokud si doma denně stěžujeme, jak nás šéf přetěžuje, ale šéfovi samotnému to nikdy neřekneme, není to pro dítě vhodný příklad. Naopak pokud dítě vidí, že svou situaci aktivně řešíme, posílí to i jeho odvahu.
— Situacím, v nichž dítě cítí strach, se nevyhýbejme. Přistupujme k nim tak, že strach k životu patří aodvážnýnení ten, kdo strach nemá, ale ten, kdo jej překoná. Dobré jsou v tomto smyslu klasické pohádky. Prakticky v každé z nich se hrdina utkává s nebezpečenstvími, jež vzbuzují strach. Hrdina ale necouvne.
— Nebuďme příliš ochranitelští. Znám matky i otce, kteří se tak bojí, aby si dítě nenatlouklo, že jej na prolézačkách neustále přidržují. Tím ovšem zamezují dítěti, aby poznávalo své vlastní schopnosti a limity, aby přebíralo zodpovědnost za sebe sama. Až ho jednou přidržovat nebudou, bude vystaveno mnohem většímu riziku.
—Dovolmedětem dělat chyby. Chybami se člověk učí a žádná teorie ani zprostředkovaná zkušenost není tak silná jako ta vlastní. Samozřejmě, že to nemůžeme dělat u vážných nebezpečí — tam, kde hrozí, že se dítě vážným způsobem zraní či je ohrožen jeho život, musíme nebezpečí zažehnat. Ale pokud nedovolíte běhat svému dítěti s kopce, protože se bojte, že by mohlo spadnout a rozbít si koleno (znám takové maminky), je to škoda. Běhat s kopce je totiž „děsná zábava“, jak by řekly děti, a pár „rozbitých kolen“ k dětství tak nějak patří. A podobně i v přeneseném významu: i zde si děti potřebují občas tak trochu natlouct.
— Buďmetrpělivíadůvěřujmedětem.
— Učme děti hrdosti. Hrdost je opomíjená emoce a někdy dokonce bývá zaměňována za pýchu. Ale tady je ohromný rozdíl! Pýcha (jeden ze „sedmi smrtelných hříchů“) je zpupná, do sebe zahleděná a druhé pokořující. Hrdost je jiná. Je to vnitřní, velmi příjemný pocit, odměna za to, že jsme se zachovali správně. Klíčí z rodičovského (i učitelského) obdivu. I když se dítěti nezadaří dosáhnout svou odvahou úspěchu, může za ni sklidit náš obdiv. Zvnitřněný obdiv je hrdostí.
— Mluvmes dětmi o odvaze. Obdivujme hrdiny, oceňujme ty, kteří se zastali někoho jiného, vystoupili proti zlu apod. Zde je velký prostor k působení i pro učitele.Hodiny dějepisu (a nejen ony) poskytují mnoho příležitostí vyzdvihnout odvážné činy, vyprávět o osobnostech, které projevily obzvláštní statečnost. Hodiny občanské výchovy jsou pak jako stvořené pro všímání si hrdinů dnešních dní. Mimo hodiny si pak můžeme všímat žáků samotných. Oceňovat ty, kteří se zastanou kamaráda, pomůžou někomu v nouzi atd.
— Opatrně s lítostía soucitem. Postoj „Ty můj chudáčku!“ zbavuje děti odvahy, zintenzivňuje jejich utrpení, stahuje je do pasivity a bezmocnosti, brání samostatnosti.
— Děti častro zrcadlí naše strachy. Jsou velmi citlivé na naše emoce a poznají často i strach, který si sami neuvědomujeme. V psychoterapii se nám stává, že rodič přijde s tím, že se dítě něčeho bojí, a v průběhu práce přijdeme na to, že je to vlastně rodič, kdo se bojí. Ve chvíli kdy rodič přijme svůj strach, dítě se „jako zázrakem“ přestane bát.
— Pokusme se své strachy konstruktivně využít: trénujme přecházení, orientaci v prostoru, ptejme se dítěte, co by dělalo, kdyby se ztratilo.
— Trénujmesvé děti v odolnosti. To, co je pro jednoho něčím naprosto nemysitelným, nepřekonatelným, je pro jiného výzvou, a pro dalšího docela obyčejným úkolem. Například ona cesta do obchodu: Prvňáček nejspíš potřeboval trochu odvahy, ale pokud mu bylo umožněno onu odvahu projevit a výzvu přijmout, je pro něj o pár let později takový úkol obyčejnou rutinou. V deseti letech v pohodě vyřídí cestou z kroužku nákup podle seznamu. Pokud jsme ho ovšem pro vajíčka do bábovky nepustili (a podobně při dalších příležitostech), tak abychom ho ještě v deseti všude doprovázeli.
— Všeho moc škodí. Učme děti rozlišovat situace, kdy je odvaha bláznivá, riziko příliš velké, šance na úspěch nulová. Jakkoli je odvaha hodnotou, existují i jiné hodnoty a jedna hodnota by nikdy neměla zcela zastínit hodnoty jiné.
Celkově ovšem můžeme říci, že děti, jejichž odolnost a odvaha se mohla rozvíjet, se cítí sebevědomé, sebejisté, a mohou cílit na náročnější úkoly, zdolávat vyšší cíle. Pro samostatný život jsou rozhodně připravenější.
Pavla Koucká
vyšlo v časopise Rodina a škola 2020/02