Zní to hezky, ale je to v praxi možné? Co je, a co není trest?
Tradičně tvořívaly tresty – a zhusta fyzické tresty – podstatnou součást výchovy. Vzpomeňme například na biblické „Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ A trestali nejen rodiče, ale i učitelé. Dnes je fyzické trestání dětí výslovně zakázáno ve všech s Českou republikou sousedících státech s výjimkou Slovenska. A i u nás se běžná praxe dnešních rodičů velmi liší od té, jakou sami zažívali.
Osobně nevidím velký rozdíl mezi působením fyzických a psychických trestů, jako je ignorace, ponižování či zesměšňování. Obojí je podle mě problematické, zejména pokud je trest tvrdý. V čem onu problematičnost spatřuji?
– Tresty jsou ponižující, jde o útok na dítě a jeho sebeúctu.
– Často se míjejí účinkem: Dítě může vnímat trest jako odpustek, a pak si klidně řekne třeba: „Těch pár pohlavků mi za to stojí.“ Nebo: „No tak si ze mě bude zase utahovat, ale bude to po mém.“
– Někdy tresty zhoršují ochotu k nápravě: Bité/zesměšněné dítě cítí strach, bolest. Často následuje naštvání, a chuť k nápravě klesá.
– Narušují vztah k rodiči: Věřit, že kdo mě bije/ponižuje, mě má rád, je trochu na hlavu. A mít rád/a jeho, taky.
– Ztíženo je dosažení vyšších stupňů morálního vývoje: Dítě (a posléze dospělý) neuvažuje v rovině, co je správné a nesprávné, důležité je pro něj vyhnout se trestu. Za správné považuje to, co výchovná autorita. Navíc se často ve snaze vyhnout se trestu učí lhát, maskovat, podvádět.
Vývoj morálky
Přitom právě o morální vývoj jde především. Cílem výchovy je jedinec mravně vyzrálý, takový, který sice uznává a dodržuje obecné společenské normy (nelže, nekrade, nepodvádí), zároveň je však schopen vlastního morálního úsudku. Když bychom si vzali příklad z doby před Sametovou revolucí: Když člověka vyslýchala STB, často nebylo tím nejsprávnějším mluvit pravdu.
Ale nemusíme ani chodit do takového extrému. Jde o to, že hodnoty jsou různé a obecná pravidla na sebe často narážejí: například si představte, že vám kamarád něco sdělí a zaváže vás tím, že to nesmíte nikomu říct. Jenže vy víte, že by tu skutečnost by někdo vědět měl… co uděláte? Tady si už nevystačíme s jednoduchými pravidly, s tím, že jsme poslušní a hodní. Je třeba s citem zvažovat jemné nuance pestré skutečnosti.
Podstatným faktorem, když jde o tresty, je podle mě právě to, v jaké fázi svého morálního vývoje se dítě nachází a případně jak silné svědomí má vytvořené. Děti v batolecím věku začínají teprve chápat, že je něco dobré/správné, a něco špatné/nesprávné. Když se dítě chová určitým způsobem, vzbudí to na tváři rodiče úsměv. Na základě jiného jeho chování se rodič zamračí. Jestli to zamračení nazveme trestem, nebo „přirozeným důsledkem chování dítěte“ – což je dnes módní pojem – není podle mě až tak podstatné. A nepovažuji za nějak zvlášť důležité ani to, jak mnoho kolem toho mluvíme. Důležité je dítěti srozumitelně komunikovat naši emoční reakci, naše pocity ohledně jeho chování.
Dítě naši emoční reakci postupně zvnitřňuje, a na základě toho vytváří své vlastní svědomí. Postupem času se nemusíme mračit ani usmívat, nemusíme být ani přítomni, a dítě se samo ze svého chování cítí dobře: je samo se sebou spokojené, má ze sebe radost či je dokonce na sebe hrdé. Anebo je se sebou nespokojené, hněvá se na sebe a možná se dokonce samo před sebou stydí. Zde už je znát, že svědomí dítěte převzalo funkci rodiče.
Pokud se dítě s rozvinutým svědomím zachová nesprávně, trestají ho jeho vlastní výčitky. Samo pociťuje touhu věci napravit. Omlouvá se, lituje svého činu. Zde bychom už rozhodně trestat neměli. A někdy dokonce naopak. Vzpomínám si na řadu situací, kdy jsem své provinivší se děti objímala a utěšovala, protože mi jejich svědomí přišlo v daném případě až příliš přísné.
Co je vhodný trest
Je príma, když své děti nemusíme trestat vůbec. Ne vždy je to však možné. Ve výchově občas nastávají situace, kdy se děti nechovají správně a naše vysvětlení a slovní žádost o nápravu nepřináší změnu. Zde bývá vhodné použít i trest.
Jaké tresty jsou vhodné? Zejména takové, které vyplývají přímo z dané činnosti dítěte: pokud dítě například něco poškodilo, žádáme, aby se dle svých schopností a možností podílelo na opravě či náhradě. Pokud neplní své (přiměřené) povinnosti, bývá na místě omezit jeho čas na zábavu.
Co je však velmi podstatné, je míra. Nežádáme–li nic či příliš málo, výchovný efekt se nedostaví, dítě se nepoučí. Žádáme–li moc, trestáme–li moc, mohou být výsledky venkoncem opět negativní. Pouze když žádáme tak akorát, má to kýžený výchovný efekt. Ne, že by pak dítě negativní pocity směrem k nám nemělo, zpravidla však brzy pominou.
Jenže: jak velkou finanční spoluúčast na náhradě rozbité drahé vázy dítě ani nepocítí? Jaká je optimální míra? A odkdy je finanční zátěž na dítě tak veliká, že jeho frustrace vyvolá pocity nespravedlnosti, křivdy a touhu po pomstě? Kdy se přemění přirozené a normální omezení komunikace s drzým dítětem v ostentativní ignorování, tichou domácnost? Optimální míru musíme odhadovat my rodiče u každého dítěte a v každé konkrétní situaci zvlášť, obecně to kvantifikovat nelze.
Abych to shrnula: tresty by neměly být výchovnou metodou první volby. Pokud však vlastní svědomí dítěte zatím nefunguje a jiné výchovné prostředky nemají efekt, pak může být právě přiměřený, ze situace vyplývající důsledek vhodnou volbou.
Pavla Koucká
vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/2