Pocit štěstí, ale i úzkostné poruchy, deprese, či dokonce autismus, alergie, obezita a autoimunitní onemocnění mohou mít příčinu v našich střevech.

Svou první diplomovou práci (na Přírodovědecké fakultě) jsem psala v Ústavu živočišné výroby a fyziologie živočichů v Uhříněvsi. Zajímalo mě hravé chování a pozorovala jsem tam za tím účelem malá prasátka. Nedalo mi to ale, abych nenavštívila i jiné chovance ústavu, a při té příležitosti jsem si všimla krav s jakýmisi okénky na bocích. „Co to je?“ zajímala jsem se. „To je sonda do bachoru,“ prozradila mi doktorandka, která tam byla „přes krávy“. „Lidi si myslej, že když daj krávě trávu, že jí krměj. Ve skutečnosti to je ale tak, že krměj spoustu mikroorganismů, který v tý krávě žijou. Ta kráva se živí až jejich produktama. A my tady zkoumáme, jak to konkrétně je. ,Okýnka‘ jsou pro odběr vzorků.“
„Hmm. A u lidí se to nezkoumá? Složený žaludek sice nemáme, ale bakterií v našich střevech žije úctyhodné množství,“ přemýšlela jsem tenkrát. Bylo to koncem 90. let, a v té době byl výzkum lidského mikrobiomu skutečně ještě v plenkách.
Od té doby se ovšem mnohé změnilo a zejména společenství střevních mikroorganismů se dostalo do hledáčku mnoha vědců. A začíná se ukazovat, jak složité a pro naše zdaví a štěstí důležité společenství nás obývá.
Britská bioložka Allana Collen dokonce považuje lidský mikrobiom (společenství mikroorganismů v našich tělech) za náš externí tělesný orgán. A napsala o něm poutavou knihu, která vyšla i v češtině. Jmenuje se příznačně: 10 % člověka. Pouze 10 % buněk, které ve svých tělech máme, jsou totiž naše vlastní buňky. Zbylých 90 % jsou „černí pasažéři“ – výrazně menší buňky našich mikrobiálních souputníků (zejména bakterií, ale i virů, kvasinek, hub a plísní). Jen ve střevech jich žije na čtyři tisíce druhů a celková váha zdejšího mikrobiomu je kolem 1,5 kg. Bakterie ve střevech nám pomáhají zužitkovat ty části potravy, jež sami strávit neumíme, syntetizují vitamín B12 klíčový pro fungování mozku, i další důležité sloučeniny. Bakterie „hodné“ nám navíc pomáhají v tom, aby vládu nepřevzaly bakterie „zlé“. Mikroorganismů v našich střevech žije tak hodně, že tři čtvrtiny hmotnosti našich výkalů tvoří právě jejich těla.
A právě narušení rovnováhy našeho mikrobiomu, jak se začíná ukazovat, může být příčinou nejen poruch trávení, ale i obezity, alergií, autoimunitních onemocnění i duševních onemocnění – depresí, úzkostných poruch, autismu či obsedantně-kompulzivní poruchy.

Vzhledem k médiu, kde tento článek vychází, chci zdůraznit zejména vliv mikrobioty na naši náladu a chování. Pár příkladů:

– Bakterie například zvyšují hladinu tryptofanu v krvi – což je molekula, z níž je syntetizován neurotransmiter serotonin, klíčový pro náš pocit štěstí.

– Pokusy na myších ukázaly, jak jednoduše lze změnou složení střevního bakteriomu udělat z bázlivých myší odvážné a naopak.
– Rodiče autistických dětí často uvádějí zlepšení některých symptomů poté, co z jídelníčku vyškrtli některé potraviny (a tudíž došlo i ke změně střevní mikrobioty).

Záhada apendix


Při čtení knihy jsem mnohokrát v duchu volala: „Ano, to je ono! Teď už to chápu!“ „Konečně do sebe věci zapadají!“ Jednu takovou záhadu, ke které jsem se v myšlenkách mnohokrát vracela, jsem si nazvala „záhada apendix.“ Začalo to, když mi bylo pět let a málem jsem zemřela na apendicitidu (zánět červovitého výběžku slepého střeva). Pamatuju si, jak mě bolelo bříško, chtělo se mi kakat – a nešlo to. A znova a znova. Bříško bolelo, lékaři mi na ně dávali led a rozháněli to. A pak už mi bylo docela pěkně a už jsem si přála jen to, ať mě nikdo neruší. Horečka 41,5. A najednou, že musím okamžitě na sál. Zdravotnická dokumentace k případu se pak prý ztratila, nicméně není pochyb o tom, že kdyby chirurgové nezasáhli, tak bych zde již dávno nebyla. Roky jsem byla medicíně vděčná, že mi zachránila život. Ale nějak jsem to stále nechápala: proč se to stalo? A proč vůbec apendix máme?
V krásném animovaném filmu Stvoření světa to byl ďábel, kdo nás apendixem obdařil. V přírodopise se pak považoval za rudiment – něco, co nám jaksi zbylo po našich dávných předcích. Něco, co sice již nepotřebujeme a způsobuje nám to jen potíže, jenže jsme se toho ještě nestačili zbavit. Ale opravdu je červovitý přívěsek slepého střeva pouhým rudimentem? V dospělosti, se studiem biologie, se mé pochybnosti prohloubily. Apendix je u člověka velmi variabilní. V průměru je dlouhý sedm nebo osm centimetrů, tloušťka do jednoho centimetru. Někdo má ale pouze maličký, sotva dvoucentimetrový apendix, zatímco u jíného měří centimetrů dvacet. Je rovný nebo zatočený, někdo má dokonce dva, a výjimečně i zcela chybí. Selekční tlak by měl takto variabilní znak, pokud přináší pouze neplechu, brzy eliminovat. To, že se tak nestalo, naznačuje, že jeho výhody předčí, či alespoň kompenzují škody.
Ve světle moderních výzkumů, o nichž referuje Allana Collen ve své knize, se začíná ukazovat, jak důležitý apendix je. Je totiž rezervoárem našich „starých přátel“, jak Collenová mikroby, jež nás přirozeně obývají, nazývá. Je též obklopen hustou sítí imunitních buněk, jež se zdejším společenstvím mikrobů komunikují. Navíc se zdá, že apendicitida je úkazem moderní doby, do konce 19. století byla extrémně vzácná. Souvisí pravděpodobně se změnou stravovacích návyků – zejména se snížením obsahu vlákniny, a s pozdějším rozšířením antibiotik, jež v našich střevech způsobují dysbiozu – narušení rovnováhy naší mikrobioty.

Že je nadužívání antibiotik špatné, víme již řadu let. Dosud jsme to však vnímali pouze z perspektivy vzrůstající rezistence patogenních kmenů. Nyní se ptáme též, zda stojí za to si například kvůli prevenci sekundární infekce způsobit dysbiozu ve střevech a další potíže. Některé druhy „starých přátel“ se ze zásahu nemusí již nikdy vzpamatovat. A co antibakteriální mýdla a další desinfekční úklidové prostředky? Co provedou s ochranným biofilmem našich kožních bakterií?

Kolonie specializovaných bakterií žijí i v našich podpažních jamkách, kde rozkládají pot. Některé z nich dokonce syntetizují feromony. Je dobrý nápad chloupky vyholit a bakterie pozabíjet?
Výzkum mikrobioty v našich tělech mění náš pohled na mnohé, vyvstává řada nových otázek.


Roucho Adamovo


Jednou z oblastí, nad níž se budeme muset ve světle nových poznatků zamyslet, je průběh zrození. Při normálním, fyziologickém průchodu porodními cestami se totiž původně prakticky sterilní dítě setkává s masivní infekcí. Pokryje je povlak vaginálních mikrobů, a nejen to. Hlavička dítěte opouští porodní cesty obličejem směrem k matčinu pozadí, kde se typicky na chvíli zastaví. Matka a dítě odpočívají, než přijde další kontrakce, s níž vyklouzne zbytek tělíčka. „Přijde Vám zvláštní, a možná i nechutné, že se dítě, sotva vykouklo ven, ocitá pusinkou v těsné blízkosti matčina řitního otvoru?“ ptá se Collenová. Možná evoluce naše anatomické poměry takto schválně nastavila, aby dítě při jeho vstupu na tento svět chránila mikrobiálním rouchem Adamovým.

Nasvědčují tomu i studie poukazující na to, že děti narozené císařským řezem jsou v prvních dnech života náchylnější k infekcím. Coby batolata pak mají vyšší pravděpodobnost alergií a častěji jim bývá diagnostikován autismus. Též obsedantně-kompulzivní porucha, některá autoimunitní onemocnění, obezita… souhrnně řečeno nemoci 21. století – to vše hrozí více dětem narozeným císařským řezem. Klíč spočívá podle Collenové právě v tom, že císařátka nebyla při svém vstupu na svět kolonizována vaginální mikrobiotou, jež by je chránila vůči invazi nepřátelských mikrobů okolního prostředí.
Jak neoddělitelnou součástí našeho bytí jsou bakterie, ukazuje i mateřské mléko: Banky mateřského mléka se dlouho potýkaly s tím, že darované mléko je „kontaminované“ bakteriemi. Až sofistikované aseptické způsoby odběru mateřského mléka spolu s technologií skvencování DNA odhalily důvod takzvané kontaminace: Bakterie totiž do mateřského mléka patří. Odkud se v prsní tkáni vzaly? Výzkumy prokazují, že je sem ze střev krevní cestou přepraví přímo buňky našeho imunitního systému. Kolostrum obsahuje stovky bakteriálních druhů, a má to tak být.

Co z toho plyne

Výzkum zejména střevního mikrobiomu je poměrně obtížný a vzpírá se tradičním mikrobiologickým metodám kultivujícím bakterie na petriho miskách. Střevní bakterie totiž z velké části na vzduchu hynou. Navíc různé druhy bakterií v mikrobiomech spolu na mnoha rovinách spolupracují, takže kultivace jednotlivého druhu není optimální strategií výzkumu. Výzkum se však slibně se rozvíjí. V různých laboratořích na světě chovají vědci myši zbavené všech mikroorganismů: zkoumají, jak se jim vede a co se stane, když jim dopřejí tu kterou bakterii. Na univerzitě v Guelphu zkoumají celý ekosystém střevních bakterií – soustavě probublávajících, smradlavých trubiček a zkumavek za tím účelem sestrojených říkají robo-střeva (Robogut). A rozvíjí se i výzkum terapeutický: experimentuje se s fekálními transplantáty, vyvíjí se kapsle, jež by do našich střev v případě potřeby přinesla alespoň desítky nejdůležitějších druhů.
O tom všem Collenová pěkně píše: Rozumí metodice vědeckého výzkumu, má rozvinuté kritické myšlení a zároveň umí psát poutavě. Odbornější pasáže knihy se prolínají s příběhy vědců na cestě za poznáním a s kazuistikami pacientů.
Drobnosti by se daly vytknout překladu: lidský plod v devátém týdnu například nemá velikost grepu, ale možná bychom ho mohli přirovnat ke kuličce hrozna (angl. grape)?
Celkově však chci říci, že knížka je zdařilá a doporučuji ji všem (to jsem, tuším, ještě nikdy neudělala).

Co říci na závěr? Je mi jasné, že i přes široké doporučení se většina z čtenářů článku ke knížce z mnoha důvodů nedostane. Proto shrnu nejzásadnější praktická doporučení, která z knihy vyplývají: 1) vyvarujme se zbytečné konzumace antibiotik, 2) jezme více vlákniny, 3) roďme pokud možno přirozeně a své děti kojme. 



Rámeček:

Citace z knihy

– Obyvatelé kůže v obličeji a na zádech bohaté na kožní maz se od kolonizátorů suchých, vnějším vlivům vystavených oblastí loktů liší asi tak jako panamské tropické lesy od skalních útvarů Grand Canyonu.

– Výzkumníci Projektu lidského mikrobiomu odebrali dobrovolníkům devět vzorků z různých míst v dutině ústní. Ukázalo se, že na těchto devíti místech žijí prokazatelně odlišné komunity, a to pouhých pár centimetrů od sebe.


– Nosní dírky jsou sídlem přibližně 900 druhů bakterií široké škály bakteriálních skupin.


– Každým rokem vede Allen-Vercoe kurz poskytující úvod do mikrobiologie určený zhruba 300 studentům univerzity v Guelphu. A každý rok se ptá studentů na tutéž otázku: Je zde někdo, kdo nikdy nebral antibiotika? Nikdy se nikdo nepřihlásí.


– V Británii podstoupí průměrná žena za svůj život sedmdesátkrát léčbu antibiotiky. Průměrný muž padesátkrát.


– Zhruba 2,5 % Američanů je v libovolném okamžiku na antibioticích.


– Děti léčené antibiotiky před dosažením druhého roku života mají oproti ostatním dětem dvakrát vyšší pravděpodobnost rozvinutí astmatu, ekzému a senné rýmy. Čím víc léků dostávají, tím vyšší mají pravděpodobnost alergie – čtyři a více léčeb antibiotiky znamenají třikrát větší pravděpodobnost výskytu alergie.

– Mikrobiota je samostatný orgán lidského těla – zapomenutý, neviditelný orgán– který se na našem zdraví a štěstí podílí stejně jako kterýkoli jiný orgán.


Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes v říjnu 2016

 

Už od ledna by mělo být možné čerpat rychleji rodičovský příspěvek. To proto, aby ženy nepřišly kvůli mateřství o rozjetou kariéru. Důvodů k radosti ale moc není, spíš naopak. Když se totiž matka ročního mimina vrátí do práce na plný úvazek, nikomu to moc neprospěje.

Je jen pár věcí, v nichž jsme my Češi světově unikátní a následováníhodní. O jednu z nich však pravděpodobně přijdeme. Ve sněmovně nyní čeká na schválení novela zákona o státní sociální podpoře, jež má umožnit velmi rychlé čerpání rodičovského příspěvku.

V kostce je to dnes tak, že rodičovský příspěvek lze čerpat třemi rychlostmi: do dvou, tří či čtyř let věku dítěte. Celková částka činí ve všech případech 220 tisíc Kč. Od roku 2017 bude pravděpodobně možná ještě čtvrtá rychlost čerpání příspěvku, jež umožní vyčerpat peníze již přibližně v roce věku dítěte.

Jde o variantu pro ženy s vysokými příjmy, neboť zůstává omezena 70 procenty vyměřovacího základu. Pokud tedy žena před dítětem vydělávala například 30 tisíc hrubého, bude moci celkových 220 tisíc korun vyčerpat nejrychleji během deseti měsíců; pokud vydělávala 50 tisíc, může mít vyčerpáno za měsíců sedm.

Obecně platí, že dítě brzdí kariéru a snižuje mzdu své matky. Větší počet dětí přitom znamená ještě větší zbrždění kariéry a ještě nižší výdělky. Nedávná studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) to dokonce vyčíslila: Zatímco u bezdětných žen a mužů se medián výdělku liší o 15 %, u matek a otců s jedním dítětem o 20 %, u rodičů dvou dětí o 32 % a u tří a více potomků o 36 %. Pokud je nejmladšímu potomkovi od tří do pěti let, je medián mzdy žen dokonce o 39 % nižší než u mužů.

Nová (super)rychlost čerpání rodičovského příspěvku má pomoci právě ženám ve vysokých pracovních pozicích, aby nepřišly o svou rozjetou kariéru a o peníze. Teoreticky vzato by se tedy příslušnice vyšší střední třídy měly radovat. Prakticky se však domnívám, že navzdory zachované kariéře a penězům matkám tato možnost štěstí nepřinese.

Ani pro dítě, ani pro matku

Stádium separační úzkosti je období v životě dítěte, kdy extrémně špatně zvládá odloučení od tzv. primární pečující osoby, kterou je většinou matka. Separační úzkost se objevuje nejčastěji okolo osmého měsíce, avšak běžně se s ní setkáváme kdykoli od šesti měsíců do roka a půl i déle. Někdy stačí, aby máma ročního dítěte zašla za roh, a ono už začne natahovat. Zmizí-li matka na více než půl dne, dítě trpí. A trpí zpravidla i matka. Ostatně, nechme promluvit samy pracující matky dětí ve věku 12 až 20 měsíců:

– „V práci mě trápí výčitky, že nejsem s malým. A doma neustále myslím na to, co jsem nedodělala v práci. Je to k uzoufání.“

– „V noci téměř nespím, protože co hodinu kojím. V práci ale fungovat musím. Večer padám únavou. Nemám naprosto žádný čas na sebe, na relaxaci, na kulturu. Myslím, že to nemohu dlouhodobě vydržet… Naše manželství ostatně taky ne.“

– „Moje dítě má hlubší vztah ke své chůvě, než ke mně. Občas mám chuť se za to zastřelit. Celé noci probrečím.“

V psychologické praxi se samozřejmě setkávám spíše s těmi, kdo se potýkají s problémy. Šťastná máma, které se daří ve vztazích, v práci i výchově a péči o děti, nemá důvod přijít. Takové mámy samozřejmě jsou, a existují i ženy, které čtvrtou rychlost uvítají. Domnívám se však, že jde o vzácné výjimky.

Znám mnoho žen, které se ještě ve třetím trimestru těhotenství domnívaly, že se budou chtít vrátit do práce co nejdříve. Jakmile však měly své miminko v náručí, tyto touhy je v naprosté většině případů přešly. Než dítě máme, nedovedeme si představit, jaké to bude – a jaké my budeme. Jak mateřství změní naše prožívání, postoje a hodnoty. Změna, která se s ženou v souvislosti s narozením dítěte a péčí o ně děje, je patrná dokonce na anatomické stavbě mozku.

Jenže my lidé se nerozhodujeme pouze podle toho, jak to cítíme a co chceme. Velkou roli v našem rozhodování hraje i společenský tlak. Superrychlé čerpání rodičovského příspěvku bude pouhou možností a teoreticky vzato je ženy nemusí využívat. Jenže i možnost vyvolává společenský tlak. Řada matek mu podlehne a sobě i svému dítěti tím ublíží.

Společenský tlak na brzký návrat do zaměstnání velmi dobře znají ženy ve Francii a anglosaských zemích (viz rámeček), kde je mateřská krátká či dokonce žádná. I zde samozřejmě matka může zůstat s dítětem doma, z čistě ekonomického hlediska stačí mít finanční rezervy či snížit svůj životní standard. Peníze však nejsou zdaleka tím jediným, oč žena přichází. Riskuje též ztrátu zaměstnání, kariéry, sociálního statutu i vztahů: „Můj muž je Francouz, žijeme v Paříži. S dcerou jsem zůstala doma rok a půl, což je tady ve Francii v prestižnějších oborech opravdu výjimka. Jsem ráda, že jsem s ní byla, ale musím říct, že jsem se cítila strašně sama. Nebylo s kým chodit ven, s kým se scházet. Záviděla jsem maminkám v Česku, jak se setkávají s kamarádkami. Všechny moje zdejší kamarádky pracovaly. A i když mi to nikdo neřekl napřímo, cítila jsem, že jsem braná za ,husu od plotny.‘“

Volba, zda zůstat s dítětem, či se brzy po porodu vrátit naplno do práce, je často více než čím jiným dána sociálním postavením ženy. V jistých společenských vrstvách a kruzích se to prostě dělá tak, a v jiných onak. Americké matky v lepších pozicích, s vyššími příjmy se do zaměstnání vracejí, zatímco ženy, jež nemají lukrativní zaměstnání, zůstávají spíše doma – jiná péče o dítě by je stejně stála téměř celý jejich plat.

V souvislosti s úvahami o dřívějším návratu do zaměstnání je zajímavá kniha Pracující máma – návod na přežití, jež líčí americkou realitu a vyšla i v českém překladu. Autorky, zkušené redaktorky časopisu Working Mother, zde radí – když to trochu přeženu – jak být šťastná máma, když sedím mnoho hodin denně za pracovním stolem svázaná v korzetu s oboustrannou hands-free odsávačkou mléka (pomůže humor a vhodně předepsaná antidepresiva). Ta knížka se snaží být vtipná; musím ale říct, že mi z ní bylo spíše úzko.

Ročnímu dítěti nesvědčí, z principu nemůže svědčit, když jeho máma na plný úvazek pracuje. A stejně tak to nesvědčí ani mámě samotné. Normální matka kojence ani malého batolete prostě nemůže být šťastná, sedí-li osm a půl hodiny denně v kanceláři (s jakoukoli odsávačkou a jakýmikoli antidepresivy).

Co je nejvhodnější

Abych ale byla upřímná, musím přiznat, že další mámy, jež mě vyhledávají, jsou frustrované ze zcela opačného důvodu. Roky studovaly, rozvíjely kariéru, bádaly… a nyní se ocitají mezi čtyřmi stěnami s uplakaným kojencem. Dítě je blokuje nejen v profesním rozvoji, ale vůbec v kontaktu jejich oborem, s kolegy, s novinkami. Se světem, kde se řeší i něco jiného, než plínky, pláč, zoubky a blinkání. Jsou frustrované a nešťastné. Ani tyto ženy však netouží vrátit se na plný úvazek do práce! Touží po tom být v kontaktu se svým oborem, s normálním světem dospělých. Potřebují občas vystoupit s koloběhu chování, krmení, uspávání a utěšování.

Stejně tak, jako matkám a jejich dětem nesvědčí brzký návrat do plného pracovního nasazení, mnohým matkám (a potažmo i jejich dětem) nesvědčí ani naprosté přerušení pracovní činnosti po narození potomka.

Co s tím? Co navrhuji? Domnívám se, že to pravé, co matky potřebují, je podpora partnera a širšího okolí, částečné úvazky, pružná pracovní doba a případně sdílená pracovní místa. Firemní školky a vůbec širší paleta možností v této oblasti.

Možnost zůstat v kontaktu se svým oborem by měla mít i máma kojeného miminka. S podporou rodiny a občasným hlídáním se může klidně účastnit pracovních porad, konferencí či na nějaký malý (řekněme pětinový) úvazek pracovat i třeba v půl roce věku dítěte. Máma dvouletého dítěte může s širší podporou okolí a nějakou školičkou v pohodě zvládnout půlúvazek.

A plný úvazek? Kdy je na něj ten pravý čas? Domnívám se, že nejdříve v době, kdy všechny děti z rodiny navštěvují druhý stupeň základní školy (případně gymnázium).

Vždy je přitom lepší, když se máma vrací do práce postupně. Běžná česká praxe je, že máma s nástupem na mateřskou náhle vystupuje ze světa práce, aby se do něj, nejčastěji ve třech letech věku dítěte, opět náhle naplno vrátila. Takový nástup do zaměstnání je však šokem pro celou rodinu, i když k němu dochází ve třech nebo čtyřech letech věku dítěte.

Vedle toho, že si žena od zaměstnání odvykla, jde zejména o to, že na rodičovské zpravidla plně pečovala o domácnost: vařila, prala, uklízela, nakupovala. Vyřizovala drobné obchůzky, organizovala rodinné akce… Zpravidla jí to s péčí o děti vyplnilo veškerý čas. Deset hodin, jež pak pětkrát týdně ze svého času ukrojí na práci a cestu do ní a z ní, nutně chybí. Muž si zpravidla netouží naložit na svá bedra polovičku její předchozí domácí zátěže, ostatně většinou ani nemá takové rezervy. Oba jsou přetížení a podráždění a nutně dochází ke konfliktům. Chybí čas i energie pečovat o vztah, o toho druhého. Často se pak objeví ventil v podobě milého kolegy či přitažlivé kamarádky… manželská krize jako vyšitá. Ideální návrat do práce je proto návrat postupný, začínající klidně i třeba s koncem šestinedělí. Ideální úvazky pro matky jsou pak různé podle věku a počtu dětí, povahy matky, jejího oboru a dalších okolností. Prakticky vždy jde však o úvazky zkrácené.

 

Rámeček: Světový unikát

Systémy rodičovské dovolené v zemích západní kultury lze v kostce rozdělit do čtyř typů:

Středoevropský model: Vedle Čechů jsou k matkám a dětem ještě poměrně vlídní naši sousedi: Slováci, Rakušané, Němci a Poláci. Například v Polsku trvá mateřská 20 týdnů s až 100 % platu, rodičovská s příspěvkem je do dvou let věku dítěte. Na Slovensku se vyplácí rodičovský příspěvek ve výši 203 € do tří let věku. Možnost čtyřleté rodičovské dovolené je pouze v Česeké republice.

Skandinávský model: Skandinávské země jsou nejrovnoprávnější, co se genderu týče. Ženy tu mají nejlepší podmínky pro skloubení mateřských a pracovních povinností, státy nabízejí kvalitní síť péče o děti, rodiče mají nárok na snížené úvazky. Rodičovská dovolená je zde zhruba rok, část z této doby je vyhrazena otci.

Francouzský a jihoevropský model: V kostce řečeno zde existuje jen mateřská, na místě rodičovské je již jen neplacené volno.

Anglosaský model: Podpora rodičů je minimální. V USA například stát nezaplatí rodičům nic, garantuje pouze to, že pokud matka pracovala alespoň rok v podniku o více než padesáti zaměstnancích, musí jí zaměstnavatel po 12 týdnů držet místo.

Pavla Koucká

článek vyšel 1. října 2016 v příloze Relax Lidových novin

Chceme být skvělými rodiči. Nic nezanedbat, nic nezapomenout, chránit děti před všemi nástrahami života. Výsledkem těchto snah jsou úzkostné a přetažené mámy i tátové. Na Západě se už mluví o jakémsi „přerodičování“, jevu, jenž je výsledkem příliš angažovaného přístupu k výchově. Odpovědí může být koncept uvolněného rodičovství.

Praha, autobusové nádraží Na Knížecí: čekám na návrat dcery ze školy v přírodě a přitom pozoruju dění. Z autoubusu vystupuje máma se čtyřmi kluky. Nejmenší může mít tak dva, nejstarší deset let. Máma má napilno: ověšená věcmi vytahuje batoh a kočár, rozkládá kočár, připevňuje všechny ty věci, chytá a připoutává dítě. To se brání, křičí, máma mu cpe sušenku. Kontroluje, jestli mají všechno. Při tom všem se matka neustále rozhlíží, monitoruje a napomíná starší potomky: „Nechoď tam!“ „Nech ho bejt!“ „Nedělejte kraviny!“ Až konečně vyrážejí: matka s obřím batohem na zádech tlačí těžký kočár, vedle ní tři kluci s pidibatůžky. Někomu možná přijde obdivuhodné, co vše matka zvládá, mně jí je líto. A kluků taky.

Ta žena byla ve stresu, excitovaná na nejvyšší míru – a v tomhle stavu patrně tráví značnou část svých dní. A kluci? Jsem přesvědčená, že by matce docela rádi pomohli: zabavili brášku, něco přinesli, podali, na kočár připevnili. Jenže nic nemohli a nesměli. Zkuste si představit, že byste byli v jejich kůži. Pro děti to je podobně frustrující, jako pro dospělé.

Do poradny mi často chodí vyčerpané maminky, občas otcové. Někteří z nich přitom mají jen jedno maličké dítě.

Po příchodu ke mně Veronika pláče, je prý na pokraji zhroucení. Přitom si miminko přála. Jenže to nevěděla, že bude mít dítě patnáct hodin denně u prsu. Znova pláč. Záda ji bolí, kolikrát se nemůže v klidu ani dojít vyčůrat. Je nevyspalá, ještě v poledne se nachází v pyžamu, neučesaná, s nevyčištěnými zuby. Přijde si neschopná, mateřství si neužívá.

Petr mi volá a chce domluvit konzultaci pro svou ženu – potřebuje, abych jí domluvila. Mám jí vysvětlit, že by měla jejich synovi číst, že je to pro děti důležité. Zní velmi nahéhavě: synovi jsou už dva měsíce, a matka mu nepřečetla jedinou knížku!

Leona má osmiletá dvojčata, a vše zvládala bravurně, kamarádky obdivovaly její výkonnost: vedle náročného zaměstnání o všechny pečovala, zdravě vařila… Až se vloni na podzim zhroutila.

Lenka přichází deprimovaná: doma má dva puberťáky a zjišťuje, že ji život nebaví. V práci je asistentkou petantského ředitele. A doma? Kuchařka, uklizečka, taxikář a hlavní sponzor v jedné osobě. Pro všechny samozřejmost.

Vesnická žena, dejme tomu předminulého století, zvládala kupu dětí a hospodářství k tomu. Bez jednorázových plen, bez mixéru i vysavače, bez pračky a myčky. Jak je to možné? Důvodů je pochopitelně více, za nejdůležitější společný jmenovatel většiny problémů dnešních rodičů však považuji perfekcionismus. Snažíme se být skvělými rodiči, nic nezanedbat.

Uvolněné versus urputné

Dnešním českým rodičkám i jejich partnerům je často přes třicet, za sebou mají dlouhé studium, shánění práce, roky v zaměstnání. Pracovali na tom, aby se prosadili proti konkurenci, k tomu získávali znalosti a dovednosti, budovali potřebné schopnosti a vlastnosti.

I když máme rozumový náhled na to, že péče o dítě je něco jiného než kariéra, vlastnosti jako je perfekcionismus a soutěživost, jimiž jsme žili „před dětmi“ se již do značné míry zabudovaly do naší osobnosti. S přechodem na „mateřskou“ či „rodičovskou“ se nemůžeme rázem stát jinými lidmi. Měníme se, to ano, ale  postupně a jen do určité míry.

Naši představu o tom, co všechno jako rodiče musíme, nebo bychom alespoň měli, dále živí konzumní a společenský tlak s pomocí médií. Ač (s výjimkou aut) žijeme ve velmi bezpečném prostředí, všude slyšíme, jaká nebezpečí dětem hrozí a co vše si musíme pořídit, abychom jim předešli: monitory dechu, vysílačky chůvičky, zábrany na schody, zarážky proti otevření skříněk a šuplíků i proti jejich úplnému zavření, bezpečnostní fólie na sklo, protiskluzové povrchy, helmičky na hlavičky a mnoho dalšího. Posloucháme – chceme být přece dobrými rodiči. Raději nic nezanedbat.

Mainstream dnešního rodičovství lze nazvat jako rodičovství aktivní, angažované. Na západě pak již reflektují i negativní stránky přehnané aktivity: mluví se o jakémsi „přerodičování“ (hyper-parenting či overparenting). Rodiči, jenž stále krouží kolem potomka, aby mu byl vždy ku pomoci, se pak říká helicopter parent – rodič vrtulník. A existují již i alternativy: pomalé rodičovství (slow parenting), líné rodičovství (idle parenting), jednoduché rodičovství (simple parenting).

Já v našich podmínkách rozvíjím koncept rodičovství, kterému říkám uvolněné. Protože právě potřebu uvolnit se, zvolnit vnímám na dnešních přetažených a zúskostněných rodičích nejvíce. Koncept je širší, zde uvedu alespoň čtyři základní principy.

Důvěřujme svým dětem

Maminka z autobusového nádraží si mohla odpustit neustálou kontrolu synů. Čeho se tak bála?

Děti se nevědomky snaží vyplňovat naše očekávání. Důvěřujme jim, že jsou schopné, rozumné a prosociální – přispějeme tak tomu, že takové opravdu budou. A důvěřujme jim, že se dokážou i naučit odhadovat své schopnosti.

Já sama jsem nikdy nejistila své děti například na schodech, a nikdy si na nich neublížily. Někdy v osmi nebo devíti měsících se naučily schody zlézat nožičkami napřed, a tuto metodu aplikovaly ještě určitou dobu poté, co se naučily běhat. Samozřejmě nemohu radit, abyste to dělali také tak: každé dítě je jiné, má jiné vrozené předpoklady a jiné dosud nabyté zkušenosti. Pokud máte například osmnáctiměsíční dítě, které jste vždy ochraňovali, nemůžete najednou přestat – dítě nemá natrénován vlastní úsudek, spoléhá na vás. Co však chci říci je, že i všechna ta bezpečnostní udělátka a naše neustálá kontrola mají svá rizika: dítě se neučí spoléhat na sebe. A když pak zábrana chybí, když si rodič jednou nevšimne, je dítě mnohem ohroženější.

Nechme děti pracovat

Samozřejmě, že bylo špatně, když šestileté děti dřely v továrnách. To však dnes u nás nehrozí, spíše se setkávám s opačným extrémem – maminka z autobusového nadraží budiž příkladem. A podobně i Leona a Lenka. I ony dělaly všechno za všechny.

V předchozích letech se hodně mluvilo o zapojování mužů do domácích prací, a určité ovoce tato snaha již přinesla: muži se přece jen snaží o kousek více. Se zapojováním dětí se však naopak setkávám jen velmi málo. Naopak: rodiče často dělají dětem téměř sluhy, což, domnívám se, není dobré.

Šestileté dítě je schopné provádět většinu běžných úklidových prací v domácnosti, můžeme je zapojovat i do vaření a máme-li zahradu, tak do péče o ni. Není důvod, proč by se děti neměly zapojovat. Dětská práce rodičům odlehčí, posílí se rodinná sounáležitost a i dětem budou tyto schopnosti k užitku – získávají při nich praktické dovedností, dobré návyky, pracují na své osobní disciplíně i na schopnosti týmové práce.

Nejde všechno po dobrém

My, dnešní rodiče, se hodně bojíme jít s dětmi do konfliktu, snažíme se, aby děti pokud možno neměly negativní emoce. Veronika například nechce své dítě nikdy nechat plakat. V jedné domácnosti, mezi blízkými lidmi, však nutně vznikají třecí plochy a negativní emoce. A malé děti občas potřebují plakat, křičet, zlobit se. Jsou-li například docela prostě přetažené, potřebují vyloučit stresové hormony slzami, uvolnit se křikem. Jinak to neumí. Jenže Veronika to nezvládá, a volí jediné, co zabírá – prso. Vlastně svému miminku zacpe pusu. Proto je má patnáct hodin denně přisáté, proto ji bolí záda, proto si své mateřství neužívá.

Znám mnoho rodin, kterým se ulevilo, když rodiče přijali, že dítě může plakat či křičet, když připustili, že se mohou zlobit na své děti, a ony se mohou zlobit zase na ně.

Méně bývá více

S nadsázkou říkávám, že rodiče malých dětí jsou dnes jejich osobními asistenty, rodiče dětí starších pak jejich soukromými řidiči, sponzory a hlavními fanoušky. Již batolata dnes navštěvují kroužky vedené odborníky. Ti rozvíjejí jejich smysl pro rytmus, vyučují je základy pohybové výchovy, angličtinu atd.

Popíšu běžný den běžné rodiny s dítětem ve věku mezi třemi a osmi lety: Ráno – rychle snídaně, rychle zuby, oblékat a honem do školy a do práce. Následuje náročný pracovní den, a zase rychle pro dítě, honem na kroužek, mezitím nakoupit a s jazykem na vestě být do hodiny zpátky. Spěch domů, honem večeře, sprcha, zuby, pohádka a zahnat dítě spát. Na rodiče zbývá úklid a rychle k počítači dodělat resty do práce. Jsou-li děti dvě a více, je to pochopitelně ještě náročnější. Celé je to šíleně uspěchané, rodič nemá, kdy si oddechnout. Hrozí syndrom vyhoření či únik do nemoci (Leona a Lenka).

A dítě? Vypadá to, že vše se děje s ohledem na ně a pro ně. Domnívám se však, že takovýto režim dětem nesvědčí, že méně je více. Ve vší té snaze děti rozvíjet zapomínáme totiž na to hlavní: Tím hlavním, co se v předškolním a mladším školním věku u dětí formuje, je jejich osobnost. Jinými slovy: hraje se o to, aby z nich vyrostli stabilní, pohodoví, zodpovědní lidé s rozvinutými vztahy a vazbami. To je nenaučí v žádném kurzu, na žádném tréninku, žádní odoborníci. Podstatný je vzor rodiče, vztah s ním. Vše, co se děje jen tak mimochodem. Dítě bedlivě vnímá, co je pro nás důležité, jak řešíme problémy, co, koho a jak máme rádi.

Co se z tohoto hlediska dítě učí, když pro ně do školky či školy přilítneme, honem do auta, na tanečky či angličtinu? A co se učí, když se na kroužky vykašleme a dovolíme si nespěchat? Když jdeme domů pěšky, nasloucháme dítěti a všímáme si, co je pro ně důležité.

Vídám kolem sebe spoustu maminek, které chtějí být skvělé mámy, tatínků, kteří chtějí být skvělými otci. Někteří z nich mají i přesnou představu, jak by se měl ideálně chovat druhý rodič, a do toho se jej snaží natlačit (Petr). Jenže výsledek vší té urputné snahy nikomu nesvědčí. Domnívám se, že nám rodičům i našim dětem nejvíce prospěje, když se uvolníme.

Pavla Koucká

článek vyšel v Lidových novinách – příloha Relax 16. července 2016

České ženy se v současné době dožívají v průměru necelých 82 let (muži necelých 76). Kolem čtyřicítky tušíme, že jsme zhruba v polovině. Co to pro nás znamená? Skoro vždy bilancování, někdy i krizi.

Lence je čtyřicet, a vyhledala mě, aby se poradila, jak se v klidu rozejít/rozestěhovat/rozvést. Ale vlastně si taky není úplně jistá, jestli to je to nejlepší rozhodnutí? Vdávala se v osmnácti a manželství prý bylo vcelku dlouho spokojené. „Luboš byl společenský, dominantní, okouzlil mě. Zapadla jsem do jeho života, přijala jeho kamarády, jeho hodnoty, všechno podle něj,“ vypráví. Lenka studovala, pak pečovala o děti, roky plynuly. Stále byla v závislé pozici, ale tak nějak jí to vyhovovalo.

Jenže poslední roky jsou už jen „vyprázdněná rutina“. Luboš ji prý miluje, ale: „To mi říká teď, když chci odejít. Jinak jsme spolu poslední roky prakticky nežili,“ hodnotí. „Komunikovali jsme spolu, to jo, ale čistě o provozních záležitostech, nic citového.“ I sex byl prý bez emocí. Luboš žil svými koníčky a kamarády, ona v práci, či ve škole. Ano, znovu studuje, má spolužáky – a zde se dozvídám o muži o deset let mladším, než je ona, který jí dal sílu k rozhodnutí od Luboše odejít. Dokonce říká, že s ní chce žít. Ona si ale nemyslí, že by to byl perspektivní vztah.

„Lenko, zdá se, že vás teď milují a chtějí dva muži. Co chcete vy?“ ptám se a Lenka po chvíli, se slzami v očích odpovídá: „Nejradši bych byla sama. Aspoň nějakou dobu. Potřebuju si to v sobě srovnat.“

Na příběh Lenky a Luboše můžeme nahlížet z více hledisek. Jedním z nich je krize středního věku. Podle poslední statistiky se české ženy dožívají v průměru necelých 82 let (muži necelých 76). Lenka se tedy nacházi zhruba v polovině svého očekávaného životaběhu. To s sebou přináší bilancování: Vyhovuje mi, jak žiju? Naplňuje mě to? Jaký je smysl mého života? Co moje vztahy? A mé sny z mládí? Kam se vytratily? Stihnu ještě něco z toho naplnit?

Stát se sebou samým

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud zdůrazňoval ve vývoji osobnosti zejména důležitost raného dětství. Jeho mladší kolega, švýcarský lékař a zakladatel analytické psychologie, Carl Gustav Jung, však oponoval: i později se člověk mění. Po celý život jsme motivováni zrát, zlepšovat se a rozvíjet. A zejména ve středním věku, v období, v němž se nachází i naše Lenka, se často dějí velké změny.

Podle Junga jsme v první polovině života je zaměřeni navenek, zařazujeme se do společnosti a fungujeme v ní, plníme své úkoly v rodině i v širších kruzích. Druhá polovina by podle něj měla být zaměřena spíše dovnitř a měla by směřovat k integraci všech vědomých a nevědomých složek osobnosti, což Jung nazývá individuací. Člověk se má stát sebou samým.

„Člověk by se jistě nestal sedmdesátníkem nebo osmdesátníkem, kdyby tato dlouhověkost neodpovídala smyslu jeho druhu. Proto i jeho životní odpoledne musí mít svůj smysl a účel a nemůže být jen jakousi žalostnou přítěží dopoledne,“ dočteme se v Jungově knize Duše moderního člověka. Ve středním věku nahlížíme omezení vlastních možností, na druhou stranu však jsme schopni se rozhodovat svobodněji, nezávisleji na tlaku okolí.

V Jungově době ženám kolem čtyřicítky již zpravidla vylétaly děti z hnízda; v dnešní době máme v tomto věku děti zpravidla mladší. Přesto však dochází k určitému uvolnění: po letech, kdy nám děti doslova visely na noze, a my zase byly závislé na podpoře manžela, cítíme jisté osvobození: děti jsou přes den ve škole či školce, my v práci, s vlastním příjmem. A zpravidla si zároveň po letech doma začínáme znovu všímat, že existují jiní muži, než ten, s nímž sdílíme domácnost. Slovy jedné takové ženy: „Vím, že nemůžu. Ale k smrti mě láká znovu cítit motýly v břiše, vítr ve vlasech. Být lehkomyslná, nádherně nezodpovědná…“

Krize střeního věku se však nemusí týkat partnerského vztahu. Časté je přehodnocování pracovního života, někdy lidé ve středním věku dokonce změní profesi. I navzdory tomu, že „zahodí“ těžce nabyté vzdělání a roky praxe.

Ve smyslu Jungovy individuace si po čtyřicítce více vybíráme podle toho, co chceme opravdu my sami. Některým se až v rámci krize středního věku podaří například vymanit se ze závislosti na vlastních rodičích.

Paní Milada se až ve svých 42 vymanila z područí svého otce. „Myslel to se mnou dobře, ale v tý době mi konečně došlo, že takhle žít nemůžu. Že vlastně nežiju svůj život, nehledím na to, co chci já sama… Bylo to těžký, protože jsem byla závislá na tom, co táta – jestli mě ocení, nebo pokárá. Navíc jsem na něm i finančně stále visela – podporoval mě v podnikání, kdykoli se firma dostala do potíží, táta pomohl: se spoustou výčitek, s přednáškou o tom, co jsem měla dělat a co neměla, nicméně pomohl. Prošla jsem si opravdovou krizí, protože to samozřejmě skončilo, s tátou jsme spolu tři roky nemluvili, firma zkrachovala. Zpětně to ale vnímám všechno pozitivně: vlastně to totiž bylo celé špatně. Komerční svět mě ničil, práce nebavila, neviděla jsem v ní smysl. Teď žiju mnohem skroměji, prodala jsem dům atd., ale jsem šťastnější, dělám věci, co mě baví a děti říkají: ,mami, ty jsi rozkvetla.‘ Trvalo to ale pět let, a dva roky byly vážně krizovka.“

Co teď? Co dál? Co ještě stihnu?

Znáte ten pocit, který přichází zhruba v polovině dovolené? Nostalgie, že už „máme půlku za sebou“ a přehodnocování plánů: co ještě stihneme? Podobné pocity a zvažování přicházejí, když nám dochází, že jsme zhruba v polovině života. S pohledem do minulosti zvažujeme, co se nám povedlo a přehodnocujeme své plány do budoucna. Zajímavé je, že ač krizi středního věku často umocňuje náhled, že své sny si už asi nikdy nesplním, může krize přijít paradoxně i v návaznosti na splněný životní sen: konečně po letech dostavíme dům, firma, kterou jsme budovali, začne vzkvétat… namísto hrdosti a štěstí, jež jsme si představovaly, však dominuje únava, rozčarování a pocity nejistoty: co teď? Co dál?

Některé koncepce odvozují krizi středního věku od únavy, nudy, stereotypu. Například podle Říčanovy Cesty životem je krize středního věku protestem proti rutině. Ve své poradně se však setkávám se stesky na rutinu spíše u žen na rodičovské dovolené, nezávisle na věku. U čtyřicátnic v krizi dominuje kariérní bilancování, vyhoření ve vztahu, smiřování s reálnými možnostmi.

Líbí se mi přirovnání životaběhu ke dni. Biorytmicky totiž kolísá náš výkon podobně: jak v průběhu dne, tak v průběhu života můžeme najít dva vrcholy aktivity. V průběhu dne je to tak, že ráno najíždíme, a kolem desáté či jedenácté dopoledne míváme první vrchol. Po poledni uvadáme, ale pak znovu sbíráme síly a v pozdějším odpoledni nastává druhý vrchol naší aktivity. A podobně to můžeme vysledovat i v průběhu života: v dětství postupně sílíme a období adolescence a rané dospělosti odpovídá dopolednímu vrcholu aktivity. Máme v té době spousty plánů, jsme mladí a svěží. V poledne jsme již založili rodiny, pečujeme o malé děti. Zkraje odpoledne nám již dochází energie. Jsme unaveni a přehodnocujeme svůj denní plán. Už tušíme, co z toho, co jsme plni dopolední energie chtěli udělat, do večera nestihneme. Právě to je krize středního věku. Smiřujeme se s tím a přemýšlíme, co jsme schopni zvládnout, na co rezignujeme a co delegujeme na jiné. A pak, když už to máme, můžeme se v klidu věnovat svým novým cílům a energie je zase víc. Ještě toho do večera stihneme vcelku dost! Krize je překonána.

Stejně tak, jako se my lidé lišíme v přesném načasování svých biologických hodin, v míře celkové energie i jejího kolísání, lišíme se i co do konkrétního načasování i hloubky krize středního věku. A ovlivňují nás pochopitelně i vnější okolnosti. U někoho přichází krize dříve, u jiného později. U někoho nejde v pravém slova smyslu o krizi, ale spíše o blancování, aniž by byla negativně ovlivněna kvalita života, u jiného jde o vážnou krizi, jež v extrémním případě může skončit i (bilanční) sebevraždou.

Zdravě se naštvat

Luboš Lence její rozhodnutí zkomplikoval: namísto naštvání, výčitek a křiku, které čekala, se tiše zhroutil. Vyčítá jen sobě. A najednou je ochotný všechno, včetně vztahu, řešit. „Je to změna o 180 stupňů,“ hodnotí Lenka. „Dosud totiž neměl problém, všechno byla jen moje chyba, a když jsem si na něco stěžovala, s dvojnásobonou razancí mi výčitky vracel. Teď je všechno jinak ­— Jenže já se z toho nedokážu radovat…“ Jak dopadne příběh Lenky a Luboše nevíme. Pokud však překonají krizi spolu, můžeme očekávat, že jejich vztah bude uspokojivější, než v letech předtím. Krize jsou nepříjemné, ale mají v sobě skrytý potenciál: potenciál k pozitivní změně.

Negativní emoce nám totiž dávají sílu. Zejména zdravé naštvání člověka nabíjí energií. I Milada se nejdřív musela naštvat: na tátu, na sebe samotnou – a pak byla schopná něco změnit. My ženy ovšem někdy míváme s hněvem problém. Tam, kde by se muž naštval, my se litujeme, pláčeme. Místo hněvu volíme smutek. Jde zpravidla o reakci osvojenou v dětství. Gendrové stereotypy totiž coby reakci na frustraci povolují klukům spíše hněv, a holčičkám zase smutek („To jsi kluk, když brečíš?!“ „Hodné holčičky se ale takhle nevztekají!“).

V terapeutické práci s nešťastnými klientkami se nám často stává, že postupem času dochází ke zdravému překlopení smutku na hněv. A ten pak ženě dodá energii k tomu, aby svůj život změnila.

Někdy však může „zafungovat“ i deprese. Například podle Paula Andrewse a Andersona Thomsona z Virginia Commonwealth University tkví význam deprese v tom, že upoutává myšlenky na problém. Ten je pak analyzován ze všech stran, což může vést k tomu, že depresivní člověk skutečně odhalí příčinu svých obtíží a vyřeší ji.

Krize středního věku patří mezi takzvané vývojové krize. Patří k životu a je svým způsobem zdravá. Je príma, když z ní dokážeme vytěžit to dobré. Když dovedeme snést ztrátu iluzí, a nepropadnout přitom beznaději. Stáváme se pak vyrovnanějšími a moudřejšími.

Znám řadu lidí, jimž se díky krizi zlepšil vztah, a také řadu těch, jimž dala podobná krize sílu vystoupit ze vztahu, jenž je ničil. Znám také řadu lidí, kteří uprostřed života změnili svou profesi, vnímají ve své práci hlubší smysl, a jsou díky tomu šťastnější.

Pavla Koucká

článek vyšel v Lidových novinách – příloha Relax 7. května 2016

2026:

1. 4. Zvědavé rodičovství (zvedaverodicovstvo.sk): Zdravý rozum ve výchově. Jak hledat rovnováhu mezi rozumem z citem.

21. 3. Manželská setkání YMCA Familia: Jak posilovat psychickou odolnost dětí

11. 2. Zvědavé rodičovství (zvedaverodicovstvo.sk): Fenomén přetíženého dětství

20. 1. webinář Kraje Vysočina: Samy, nebo za ručičku?

2025:

8. 12. RC Chloumek: Výchova sourozenců

24. 11. ZŠ Štěchovice: Puberta

19. 11. Zvědavé rodičovství (zvedaverodicovstvo.sk): Jak připravit děti na budoucnost (když nevíme, jaká bude)

19. 11. seminář pro pěstouny Cestou necestou: Jak si poradit s rolí příbuzenských pěstounů

11. 11. webinář poradny pro rodinu Pardubického kraje: Jak připravit děti na budoucnost

5. 11. RC YMCA: Laskavá důslednost

17. 10. Poradní skála (setkání skautských vedoucích): Odolné dítě

13. 10. RC Jahoda: Separační úzkost

7. 10.: Městská knihovna Holešov: Jak zvládat výchovu dětí ve školním věku

16. 9. Zvědavé rodičovství (zvedaverodicovstvo.sk): Odolné dítě

19. 5. Klub Klamovka (DDM hl. m. Prahy):  Beze strachu do školky

28. 4. RC Chloumek: Odměny a tresty

23. 4. RC Jahoda: Kolik naší pozornosti děti potřebují?

14. 4. ZŠ Heuréka, Úvaly: Jak posilovat psychickou odolnost dětí

25. 3. a 8. 4. MŠ U Vysočanského nádraží: Jak posilovat psychickou odolnost dětí

19. 3. RC Jahoda: Příšerné batole

26. 2.seminář pro pěstouny Cestou necestou: Práce s emocemi v náhradní rodině

18. 2. Zvědavé rodičovství (zvedaverodicovstvo.sk): Techniky zvládání hněvu u dětí v předškolním a školním věku

5. 2. Centrum pro rodinu Valika, Karlovy Vary: Odolné dítě

2024:

21. 10. ZŠ Štěchovice: Komunikace s dětmi

2. 10. Městská knihovna Benešov: Jak připravit děti na život

1. 10. RC Jahoda: Sourozenecké vztahy

20. 5. MC Tykadlo Vysoké Mýto: Uvolněné rodičovství

13. 5. Centrum pro rodinu Triangl: Výchova v měnící se době

23. 4. RC Chloumek: Výchova sourozenců

22. 4. RC Jahoda: Komunikace s dětmi

19. 3. Gymnázium, základní škola a mateřská škola Hello, Ostrava: Odolné dítě

20. 2. MC Tykadlo Vysoké Mýto: Výchova v měnící se době

12. 2.   Obecní knihovna v Horoměřicích: Současné rodičovské mýty

29. 1. MC Tykadlo Vysoké Mýto: Příšerné batole

24. 1. KC Jahoda Na Slupi: Rodič není sluha

2023:

6. 12. DS a MC Koblížek, Nový bor: Uvolněné rodičovství

28. 11. lesní MŠ Kulíšek, Kralupy n. Vlt: Odolné dítě

20. 11. Obecní knihovna v Horoměřicích: Uvolněné rodičovství

14. 11. panelová diskuse v Kostele Pražského Jezulátka: Člověk, duše a umělá inteligence

18. 10. beseda s rodiči a učiteli ZŠ Štěchovice: Jak připravit děti na život

11. 10. seminář pro pěstouny Cestou necestou: Práce s chybou u dětí – předcházíme zbytečnému strachu

3. 10. RC Jahoda: Odměny a tresty

18. 9. Dny duševního zdraví, Camino Vsetín: Jak zvyšovat psychickou odolnost

14. 6. univerzitní ZŠ Lvíčata: Jak s dětmi hovořit o citlivých tématech

14. 6. Pexeso Zbraslav: Emoce v rodině

5. 6. Klub Klamovka (DDM hl. m. Prahy):  Poradit si s emocemi

30. 5. RC Chloumek: Nesnažme se o dokonalost

17. 5. univerzitní ZŠ Lvíčata: Jak připravit děti na život

17. 5. Pexeso Zbraslav: Období vzdoru

17. 4. MŠ Smiřice: Jak připravit děti na život

3. 4.   Klub Klamovka (DDM hl. m. Prahy: Emoce v rodině

28. 3. Uvolněné rodičovství: RC Cirkus, Praha – Čakovice

31. 1. Výchova sourozenců, RC Chloumek

2022:

14. 12: Městská knihovna Praha: Cítím, tedy jsem

28. 11. Pexeso Zbraslav: Jak být šťastnými rodiči šťastných dětí

23. 11. CMŠ Srdíčko: Rodič není sluha

8. 9. Raiffeisenbank: Jak pomoci dětem s nástupem do školy/školky

28. 5. Putování mezi stromy (konference v přírodě pořádaná sdružením Terapie mezi stromy): Příroda v nás a mimo nás

10. 5. lesní MŠ Kulíšek, Kralupy nad Vltavou: Práce s emocemi v rodině

19. 4. RC Kašpárek Mělník: Výchova k psychické odolosti

12. 4. Školka a jesle Jiřičky, Horní Jirčany: Výchova v dnešní době

6. 4. Gymnázium Na Zatlance: Jak posilovat psychickou odolnost dětí

5. 4. ZŠ Náměšť nad Oslavou: Výchova v měnící se době

22. 3. RC Dětský svět, Lanškroun: Jak posilovat psychickou odolnost dětí

15. 3. RC Jahoda: Jak s dětmi mluvit o válce

4. 3. Gymnázium Na Zatlance: Jak posilovat psychickou odolnost

25. 1. Městská knihovna Praha: Zdravé rodičovství

2021:

13. 12. Raiffeisenbank: Uvolněné rodičovství v hektické době

30. 11. KC 12: Jak posilovat psychickou odolnost dětí

24. 11. Pexeso Zbraslav: Výchova v měnící se době

23. 11. KC 12: Rodič není sluha

16. 11. KC 12: Uvolněné rodičovství

19. 10. RC Chloumek: Důslednost a hranice

12. 10. lesní MŠ Kulíšek, Kralupy nad Vltavou: Hranice ve výchově

5. 10. Salesiánské středisko Kobylisy: Rodič není sluha

22. 6. CMŠ Srdíčko: Rodič není sluha

7. 6. klub K2: Rodič není sluha (on-line)

2. 4. konference Dítě – o něm, pro něj (studentská organizace Psychočas): Uvolněné rodičovství (on-line)

10. 3. organizace Cestou necestou: Emoce v době pandemie (on-line)

2. 3. RC Slunečnice, Beroun: Odměny a tresty, hranice ve výchově  (on-line)

16. 2. Salesiánské středisko Kobylisy: Emoce v době pandemie  (on-line)

2. 2. RC Chloumek: Výchova sourozenců  (on-line)

26. 1. RC Slunečnice, Beroun: Emoce v rodině  (on-line)

2020:

8. 12. RC Chloumek: Emoce v rodině  (on-line)

13. 11. RC Slunečnice, Beroun: Řád v rodině v lockdownu  (on-line)

4. 11. festival Respekt k porodu:  Rodič není sluha  (on-line)

20. 10. Pexeso Zbraslav:  Rodič není sluha  (on-line)

13. 10. RC K2: Rodič není sluha  (on-line)

29. 9. RC Chloumek: Rodič není sluha

28. 1. MŠ Hradešínská: Výchova k samostatnosti, odolnosti a zodpovědnosti

23. 1. MŠ Na Paloučku, Tišnov: Rozumné hranice, laskavá důslednost

16. 1. CMŠ sv. Jakuba, Kutná Hora: Emoce u dětí

14. 1. MŠ Benešovská: Výchova k samostatnosti, odolnosti a zodpovědnosti

2019:

10. 12. Městská knihovna v Praze, Mariánské náměstí: Uvolněné rodičovství

20. a 23. 11. Divadlo Na Cikorce: Rodič není sluha (seminář pro pěstouny)

15. 10. RC Vikýrek, Šumperk: Uvolněné rodičovství

1. 10. Havlíčkův Brod: ZŠ V Sadech (MAS Královská cesta): Rodič není sluha

5. 6. Městská knihovna Vodňany: Krása pohádek

21. 5. RC Slunečnice, Beroun: Uvolněné rodičovství

17. 5. Ladoňka, Lysá nad Labem: Jak může mateřství víc síly dát, než brát

15. 5. doprovázející ortanizace Cestou necestou: Nesnažme se o dokonalost

14. 5. Festival o těhotenství, porodu a rodičovství: Rodič není sluha

7. 5. Městská knihovna v Praze, Mariánské náměstí: Komunikace s dětmi

2. 5. KC Jahoda, Na Slupi: Práce s emocemi v rodině

23. 4. RC Slunečnice, Beroun: Rodič není sluha

16. 4. RC Chloumek: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

9. 4. Pexeso Zbraslav: Důslednost a hranice ve výchově

13. 3. doprovázející ortanizace Cestou necestou: Rodič není sluha

12. 3. ZŠ Štěchovice: Výchova sourozenců

26. 2. Pexeso Zbraslav: Výchova v měnící se době

19. 2.  RC Slunečnice, Beroun: Emoce dětí a jak s nimi pracovat

29. 1. RC Slunečnice, Beroun: Emoce dětí a jak s nimi pracovat

2018:

11. 12. Hypotéční banka: Uvolněné rodičovství – školáci a dospívající

27. 11. Rodinné centrum Chloumek, Mělník: Jak skloubit rodinu a práci

20. 11. RC Slunečnice, Beroun: Emoce dětí a jak s nimi pracovat

13. 11. Hypotéční banka: Uvolněné rodičovství – předškoláci a školáci

13. 11.  Pexeso Zbraslav: Jak komunikovat s dětmi

6. 11. ZŠ Štěchovice: Rodič není sluha

6. 11. Salesiánské středisko Kobylisy: Moderní výchovné metody

23. 10. Salesiánské středisko Kobylisy: Opomíjené vlastnosti

16. 10. Salesiánské středisko Kobylisy: Rodič není sluha

9. 10. Salesiánské středisko Kobylisy: Jak vychovávat s rozumem i citem

2. 10. Salesiánské středisko Kobylisy: Práce s emocemi v rodině

25. 9. RC YMCA: Výchova sourozenců

25. 9. Salesiánské středisko Kobylisy: Co děti opravdu potřebují

11. 6. ZŠ Pod Skalkou, Rožnov pod Radhoštěm: Rodič není sluha a Současné rodičovské mýty

29. 5. ZŠ Štěchovice: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

29. 5. Salesiánské středisko Kobylisy: Nesnažme se o dokonalost

22. 5. CMŠ Srdíčko: Rodič není sluha

15. 5. Světový týden respektu k porodu: Uvolněné rodičovství

14. 5. Pexeso Zbraslav: Emoce dětí

24. 4. Akademické předškolní centrum (hotel Mazanka): Rozum a cit ve výchově

17. 4. ZŠ a MŠ Rokytno: Výchova v měnící se době

13. 4. Scio, Káva a vzdělávání: Uvolněné rodičovství

27. 3. Akademické předškolní centrum (AV ČR): Jak vychovávat s rozumem i citem

27. 2. Pexeso, Zbraslav: Jednoduché rodičovství

13. 2. Kutná Hora, CMŠ svatého Jakuba: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují

26. 1. Železný Brod, seminář pro pěstouny: Výchova v měnící se době

23. 1. ZŠ Štěchovice: Důslednost a hranice

9. 1. Salesiánské středisko Kobylisy: Separační úzkost

2017:

12. 12. ZŠ Brigádníků: Jak posilovat psychickou odolnost dětí

28. 11. MŠ Na Sychrově: Uvolněné rodičovství

14. 11. MŠ Hradešínská: Uvolněné rodičovství

6. 11.  CMŠ Kutná hora: Uvolněné rodičovství

6. 11. přednáška pro ředitelky a vedoucí učitelky MŠ, Kutná hora: Uvolněné rodičovství (MAP rozvoje vzdělávání, SO ORP Kutná hora)

31. 10. MŠ Benešovská: Uvolněné rodičovství

28. 10. Sdružení pěstounských rodin: Jsme pěstouni a manželé

17. 10. Pexeso, Zbraslav: Rodič není sluha

10. 10. Brandýský Matýsek: Uvolněné rodičovství

19. 9. Poslanecká sněmovna parlamentu ČR: Proměny českého rodičovství (příspěvek v rámci semináře o psychologických aspektech nerodičovské péče, organizovalo Národní centrum pro rodinu)

15. 5. Pexeso, Zbraslav: Rozum a cit ve výchově, Vývoj dítěte do tří let

10. 5. KRC Barrandov: Uvolněné rodičovství

2. 5. MŠ Benešovská: Práce s emocemi v rodině

12. 4. KRC Barrandov: Výchova s rozumem i citem

11. 4. MŠ Na Sychrově: Práce s emocemi v rodině

4. 4. Pexeso, Zbraslav: Děti a emoce

27. 3. Radotínská radnice: Zdravý rozum ve výchově (přednáška pro pěstouny P16)

7. 3. Pexeso, Zbraslav: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují

21. 2. KC Prádelna, P5: Proč je dnes rodičovství těžší

2016:

9. 11. . KRC Barrandov, Praha: Odměny a tresty ve výchově

1. 11. RC Petrklíč, Sedlčany: Důslednost a hranice ve výchově

19. 10. Kamínek – Farnost Petrovice: Jak vychovávat s rozumem a citem

18. 10. RC Pexeso, Praha: Uvolněné rodičovství

12. 10. KRC Barrandov, Praha: Důslednost a hranice ve výchově

11. 10. RC Petrklíč, Sedlčany: Bezpečí nade vše?

20. 9. RC Petrklíč, Sedlčany: Uvolněné rodičovství

14. 6. RC Parníček, Lysá nad Labem: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

8. 6. KRC Barrandov, Praha: Bezpečí nade vše. Nebo ne?

7. 6. MŠ K Roztokům, Praha: Výchova sourozenců

1. 6. RC Rybička, Praha: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují

31. 5. Oblastní charita Polička, Polička: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

24. 5. MŠ K Roztokům, Praha: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

18. 5. KRC Barrandov, Praha: Jak zvyšovat psychickou odolnost dětí

17. 5. RC Parníček, Lysá n. L.: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují

11. 5. RC Rybička, Praha: Odměny a tresty ve výchově

10. 5. MC Studánka, Praha: Sourozenci a emoce v rodině

27. 4. KRC Barrandov, Praha: Výchova sourozenců

22. 4. KROS, a. s., Žilina, Slovensko: Uvolněné rodičovství

19. 4. RC Parníček, Lysá nad Labem: Výchova sourozenců

15. 4. RC MUM, Praha: Práce s emocemi v rodině

12. 4. Pexeso, z. s., Praha:Odměny a tresty, důslednost a hranice ve výchově.

8. 4. RC Jahůdka, Praha: Práce s emocemi v rodině

15. 3. MC Studánka, Praha: Jak vychovávat s rozumem a citem

9. 3. RC Rybička, Praha: Práce s emocemi v rodině

24. 2. KMC Barrandov, Praha: Práce s emocemi v rodině

23. 2. MC Řepík, Praha: Uvolněné rodičovství

9. 2. MŠ K Roztokům, Praha: Současné rodičovské mýty

 

2015:

8. 12. MŠ Dubeč, Praha: Současné rodičovské mýty

28. 11. Středisko náhradní rodinné péče, Praha: Uvolněné rodičovství

26. 11. MŠ K Roztokům, Praha: Jak vychovávat s rozumem i citem

24. 11. MŠ Kolovraty, Praha: Jak vychovávat s rozumem i citem

21. 11. festival Psychologie.cz, Praha: Zdravý rozum ve výchově

12. 11. MŠ Paculova, Praha: Jak vychovávat s rozumem i citem

10. 11. MŠ Mezi domy, Praha: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují?

9. 11. CMŠ Srdíčko, Praha: Jak vychovávat s rozumem i citem

5. 11. MŠ Hlubočepy, Praha: Práce s emocemi v rodině

22. 10. MŠ Vokovická, Praha: Kolik našeho času a pozornosti děti potřebují?

“Dnešní děti mají příliš mnoho věcí, příliš mnoho možností, příliš informací a příliš rychle,” upozorňuje autor Jednoduchého rodičovství.

Filipovi je sedm a jeho máma za mnou přišla s tím, že by potřebovala nějakou radu na jeho „záseky“. Nechávám si blíže popsat, oč jde, co se vlastně děje. Dozvídám se, že Filip je hodný, šikovný, inteligentní kluk, ale čas od času – a poslední dobou vlastně docela často – se najednou „sekne“, že něco prostě ne: nepůjde na trénink, nepojede k babičce, nebude vystupovat na školním představení. A nikdo s ním nehne. Rodiče to nechápou, protože jinak trémou netrpí, babičku má rád a hokej miluje. Co to do něj tedy vjede? A jak by se měli oni jako rodiče zachovat, aby takové chování nepodporovali?

„Můžete mi popsat Filipův běžný den?“ ptám se namísto odpovědi a Filipova máma se směje: nic takového u nich totiž není. Tedy krom školy, kroužků a tréninků. Ona i Filipův otec jsou pracovně velmi vytížení se spoustou služebních cest a pracovně–společenských povinností. Takže někdy vozí Filipa do školy ona, jindy muž. A každý den ho i někdo jiný vyzvedává, večeří se v různou dobu. Někdy jen s mámou, jindy jen s tátou, občas s chůvou, která o Filipa pečovala odmalička, a někdy zajdou s rodiči do restaurace. O víkendech pak většinou „někam jedou“. Ještě mě maminka ujišťuje, že se oba dva Filipovi věnují, jak jen mohou. A pyšně dodává, že Filip díky tomu rozumí spoustě věcí, včetně politiky.

Tento článek je úvahou nad knihou Kima Johna Payna. Tak proč se tu tak rozepisuju o Filipovi? Protože právě na Filipa jsem si při čtení Jednoduchého rodičovství vícekrát vzpomněla. Má doporučení Filipově mámě totiž byla velmi podobná těm, o nichž píše Kim (odpusťte mi to familierní oslovení, kniha je psaná tak, že mi právě toto oslovení automaticky naskakuje). V kostce řečeno: uberte, zpomalte, ponechte Filipovi nějaký volný čas a dětský svět. A i trocha předvídatelnosti by se mohla hodit.

Z vyprávění totiž pochopila, že ačkoli každý Filipův den jiný, přece mají něco společného: uspěchanost, povinnost, ambice. Filip je ale dítě: potřebuje si také hrát, snít, a někdy třeba i jen tak „blbnout“ nebo lelkovat. A měl by mít i své jistoty. Děti špatně snášejí, když příliš často dochází ke změnám na poslední chvíli – například, když Filip čeká, že ho ze školy vyzvedne máma, jenže přijde chůva, protože mámě se protáhla pracovní porada. Sice se nikdy nestalo, že by Filip zůstal „nezaopatřený“, ale dost možná si připadá tak trochu jako loutka, kterou dospělí vláčejí sem a tam. A právě na to může reagovat oněmi „záseky“.

Rodiče jako zprostředkovatelé služeb

Filip přitom není zdaleka jediné dítě, které potřebuje zpomalit tempo a ubrat organizovaných aktivit. Znám řadu dětí, které mají tolik organizovaných aktivit, že znervózní, když mají 15 minut volného času. Dětí, které nemají čas na hraní, na pomoc s domácími pracemi, a dokonce ani na společnou večeři s rodinou. Další děti trpí přemírou elektronických médií (televize, počítače, tablety, telefony). Často se dokonce stává, že i čas s kamarády pak prosedí nad tabletem – možná by si bez něj neměly co říct? A uměly by si vůbec docela obyčejně hrát?
Znám také řadu rodičů, kteří se změnili na „poskytovatele“ a později „zprostředkovatele služeb“ pro své děti. Kteří jsou svým potomkům osobními řidiči, asistenty, a občas až sluhy.

Současné rodičovství je v mnoha ohledech náročnější, než tomu bylo dříve. Jsme úzkostnější, více své děti hlídáme, méně důvěřujeme v jejich přirozené schopnosti, přirozený vývoj. Mnoho matek i otců se chová, jako by byla výchova dítěte soutěžní disciplínou. Od narození nakupují hračky, které dítě „rozvíjejí“ a „stimulují“ jeho vývoj. A i ve školním věku krouží nad svým potomkem jako vrtulníky (v angličtině to vystihuje termín helicopter parent), aby pomáhali, chránili, učili a poučovali. Pozorují své dítě jako pod lupou. Neumějí však dítěti poskytnout prostor, samostatnost, soukromí a klid na to, aby se rozvíjelo a vyvíjelo tak, jak samo potřebuje, cítí a chce.
Fenomény, o nichž píšu, jsou známé od 50. let 20. století a nejméně od 80. let jsou reflektovány i negativní jevy, jež s sebou přinášejí. Přesto se hyper-rodičovství dále prohlubuje.

A právě proto mohu doporučit ­Jednoduché rodičovství. Je to milá kniha. Kim upozorňuje na přetíženost dnešních dětí i rodičů, na zahlcení dětí věcmi, činnostmi, informacemi i rychlostí. A na problémy a poruchy, jež to dětem způsobuje. Nezůstává přitom u stesků, nabízí praktické a účinné metody, jak můžeme neblahou situaci změnit: Odstranit většinu hraček i knih, zredukovat dětem šatník a omezit jejich možnosti výběru. Dále pak omezit či zcela odstranit televizi, zjednodušit rozvrh a zredukovat organizované mimoškolní aktivity ve prospěch volného času dětí. A taky odfiltrovat svět dospělých: omezit množství informací, které se k dětem dostávají, a které jim mohou působit přílišné starosti a nutit je k předčasnému vyspívání. Provedené změny uleví dětem i rodičům.

Kim John Payne je původem australský sociální pracovník, který působil jako výchovný a rodinný poradce v mnoha zemích světa. Nyní žije v New Yorku s manželkou a dvěma dcerami. Kniha, napsaná ve spolupráci s profesionální spisovatelkou Lisou M. Rossovou se dobře čte. Autor uvádí kazuistiky i momentky z vlastního života. Své názory a zkušenosti doplňuje o výsledky výzkumů. Občas se sice ocitá tenkém ledě (například když se dotýká neurověd a mírně si přitom plete pojmy), lze mu to však lehce odpustit. Jeho stěžejní sdělení jsou jiná, a důležitá.

Shodně s autorem už roky upozorňuji například na to, že méně je často více. Když má vaše batole oblíbeného plyšového medvěda, neznamená to, že bychom je jako milující rodiče měli začít zahrnovat všemožnými medvědy. Pět nových medvědů do sbírky mu nepřinese pětinásobnou radost. A dost možná se stane, že jejich darováním oslabíme vztah dtěte k oblíbené hračce. A podobné je to i s činnostmi: předškolák, který rád tvoří, je šťastný, když ho čas od času necháme tvořit. Nemusíme ho přihlásit na keramiku či výtvarný kroužek a udělat mu z radosti povinnost.

Co mají společného britské děti s uprchlíky

Za jeden z nejzajímavějších momentů knihy považuji autorovo propojení zkušeností s dětmi z uprchlických táborů v Jakartě a Kambodži s prací výchovného poradce v Británii: „Když jsem se na svou práci podíval objektivně, neviděl jsem žádný rozdíl mezi metodami a cíli u britských dětí a dětí v Jakartě… v obou skupinách byla narušena posvátnost dětství. Nekontrolovaně je zasáhl život dospělých. Zasáhly je strachy a ambice jejich rodičů a velice rychlé tempo jejich života, a děti se snažily nastavit si vlastní hranice a vlastní úroveň bezpečí chováním, které jim ale v ničem nepomáhalo.“ Autor hovoří o kumulativní stresové reakci, jež se podobá posttraumatické stresové poruše.

Velice se mi na knize líbily příklady: citace svěřujících se rodičů a kazuistiky.
Například příběh devítileté Emily. Emilyina matka Sára nechápala, proč Emily tak snadno „vybuchuje“ o svátcích. Když se jí na to ptala, Emily ji ujišťovala, že má svátky ráda a ráda vidí i všechny příbuzné, kteří se k nim při těchto příležitostech sjíždějí. Jenže po prvním dni začínala být Emily nepříjemná, až agresivní. Sára si pak uvědomila, že na Emily je toho o svátcích prostě moc: příliš mnoho lidí, nabitý program. Navzdory své dobré vůli to dcera nezvládá. Pomohlo odlehčení programu: například když se šly uprostřed dne jen spolu projít, vyvenčit psa, projet se na kole.

Anebo zkušenost Kimovy vlastní dcery, když jí bylo osm. Některé její kamarádky dostaly v té době drahou a módní panenku, což změnilo dynamiku v partě holčiček, které spolu celé roky kamarádily: Skupina se rozdělila na ty, které „mají“, a ty, které „nemají“. Bylo to doprovázeno pocity hněvu, žárlivosti, zraněnými city, a to všechno útočilo na holčičky jako roj vos. Za týden nebo dva se však atmosféra změnila. Holčičky, které panenky neměly, se posunuly dál a začaly se zajímat o jiné věci. Holčičky s panenkami se cítily izolované a začaly ty druhé vyhledávat. Atmosféra mezi kamarádkami se zlepšila.

Zjednodušení prostředí a nastolení rytmu pomáhá i dětem s neurotickými potížemi, poruchami učení a poruchami chování. A rodiče, kteří zjednodušili život svým dětem, zjišťují, že i jim se ulevilo. Když rodina zpomalí a zbaví se nadbytku, prohloubí se vztahy rodičů s dětmi, vztahy sourozenců i vztah mezi rodiči samotnými.

Citace z knihy

• Přehnaná rodičovská péče vytváří velké napětí. Náš úzkostlivý přístup k dětem způsobuje, že i ony jsou úzkostné.

• Bereme dětem možnost otestovat si svou vlastní kreativitu, když na každé jejich zklamání a povzdech odpovíme tak, že jim nabídneme další hračku nebo zábavu.
• Nepomůže naplánovat dítěti spousty uměleckých kroužků, abyste obohatili jeho tvůrčí činnost.

• Natolik jsme propadli myšlence organizovaných činností, že si někteří rodiče neumějí představit, že by si jejich děti hrály jinak, než na plánovaném setkání s jinými dětmi (v angličtině nazývaném „playdate“ – termín, který před dvaceti lety neexistoval).

• Když máte nadbytek věcí a možností, rozhodování je těžší a očekávání se zvyšuje.

• Opravdu výjimečný talent se může objevit i za obyčejných podmínek a podpory. Ale zájmy, i silné zájmy a schopnosti, často vyhoří, pokud na ně příliš tlačíme.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes v dubnu 2016

Nad knihou: MICHAEL J. COHEN a kol.: The Web of Life Imperative. Regenerative ecopsychology techniques that help people think in balance with natural systems

Institute of Global Education a Trafford Publications, Portland 2003, Oregon

Názorům podobným těm našim rádi naslou­cháme. Tím spíš, má-li je mluvčí podloženy relevantními argumenty, rozšiřujícími náš ob­zor. Z takového setkání odcházíme obohaceni a vnitřně uklidněni, že naše představy o fun­gování světa jsou správné. A vice versa – je-li sdělovaná myšlenka v rozporu s naší, vyvo­lává v nás řečník nevoli. V oblasti vztahu člo­věka k přírodě mě tak dokáže nadzvednout ze židle třeba, tvrdí-li někdo, že lidé jsou nadřaze­ni ostatní přírodě, člověk přece není zvíře, ane­bo že odpad třídí pouze hlupák… Nedávno mě však paradoxně nadzvedla kniha, již jsem brala do ruky natěšena na relevantní podporu svých názorů a porozumění odborníka.

Publikace Michaela Cohena a jeho spoluau­torů vychází z tvrzení, že mnoho problémů lidí i světa jako celku spočívá v odcizenosti člověka přírodě, v zapomenutí přírodních způsobů myš­lení. Spása je naštěstí na dohled. Michael Cohen totiž vynalezl metodu jak tento neblahý vývoj zvrátit: v jeho Kurzu spojení s přírodou (Project Nature Connect) se přírodním způsobům myš­lení znovu naučíte. Recenzovaná publikace je koncipována jako průvodce k tomuto kurzu.

Myšlenka je to zajímavá. O to více, že odci­zení člověka přírodě potvrzuje množství vě­deckých studií. Další výzkumy pak poukazují na to, že kontakt s přírodou člověku prospí­vá, procházky v přírodním prostředí, domácí mazlíčci i stromy ve městech působí na naše fyzické i psychické zdraví velice příznivě.

Tím spíš nerozumím tomu, proč autoři saha­jí po nečestných přesvědčovacích praktikách. V podpoře svých tezí používají ideologická hes­la a fráze, kladou sugestivní otázky a nezdráha­jí se uchýlit ke strašení, vyhrožování a vyvolává­ní výčitek svědomí. Nezříkají se polopravd ani demagogických argumentů. Účel v jejich agre­sivním tažení zjevně světí prostředky.

48 utlumených inteligencí

Publikace je uvedena mnohonásobnou chvá­lou sebe sama ústy různých relevantních, v oboru známých osobností, jež ji prezentu­jí jako unikátní učební pomůcku, která vám pomůže „autenticky těžit z hluboké léčebné síly přírody; vzkřísit 48 utlumených přírod­ních inteligencí; zlepšit zdraví, vnitřní vyrov­nanost a sebeúctu…“ Po přečtení takovéhoto úvodu máte pocit, že držíte v rukou dílo, jež spasí svět. Zároveň si však říkáte: podobných chlubílků tu už bylo! A přemýšlíte, o jaký styl podvodu či podvůdku půjde.

Na světě vycházejí ročně miliony knižních ti­tulů, jejichž kvalita je všelijaká a literatura tvá­řící se, že spasit svět není problém, je obzvláště hojná a oblíbená. Nebyl by tedy důvod se po­zastavovat, kdyby ovšem… Michael J. Cohen nepůsobil na několika univerzitách (Portland State University, Akamai University a Inter­national University of Professional Studies), nebyl ředitelem Institutu globální výchovy (Institute of Global Education), nositelem ce­ny The Distinguished World Citizen Award, kdyby nebyl za svou knihu oceňován, kdyby ji s ním netvořilo dalších 36 vzdělaných a zkuše­ných spoluautorů, kdyby…

Hrušky s jablky

Na počátku vás autoři knihy vyzvou k zamyšle­ní: „Má Příroda regenerující a posilující úzdrav­nou sílu? Pokud ne, tak jak vytvořila a udržuje svou perfektní čistotu, vyrovnanost a mír spo­lu s optimy diverzity, spolupráce a života… aniž vytváří odpadky, znečištění či je přehna­ně drsná?“ Dosaďte si za slovo Příroda slovo Bůh a máte obvyklou sugestivně přesvědčovací formulku kreacionistů. Inu, když máme takový hezký argument, tak proč jej nevyužít, že?

Pro podporu svých tezí dále autoři knihy uvádějí množství argumentů, důkazů, fakt a vysoce ilustrativních příkladů. To je samo o sobě chvályhodné, potíž je v tom, že jsou zde vybrána pouze ta fakta, která se autorům „hodila do krámu.“ Manipulováno je pak i světlo, jímž jsou fakta nasvícena.

Autoři například lamentují, že „Když požá­dáte své současníky, aby nakreslili, nač myslí, obyčejně získáte obrázek zahrnující peníze, konflikt, kulturní modly, moderní techno­logie, sex, uklidňující prostředky nebo pro­fesní dovednosti.“ A aby dokázali dřívější provázanost člověka s přírodou, přetiskují 1000 let starý výtvor z mimbreské kerami­ky (americký jihozápad). Autor mimbreské kresby podle nich „před tisíci lety znázor­nil, že naše bytí, psychika i příroda je jedno a totéž.“ Překvapuje mě, s jakou jistotou au­toři vědí, co chtěl autor svou částečně abs­traktní kresbou s motivem ptáka a lidského obličeje znázornit, ale hlavně porovnávají hrušky s jablky. Chtějí-li srovnávat, neměli by žádat své současníky, aby nakreslili to, co se jim honí hlavou, ale podat jim hlině­nou nádobu a požádat je o její dekoraci. Vě­řím tomu, že mezi získanými kresbami by se našla nějaká zajímavá, již by bylo lze interpretovat jako znázornění jed­noty našeho bytí, psychiky a přírody.

Snaha po objektivitě v publikaci zjevně chybí – navíc dost neuměle, takže ideologizace z recenzovaného dílka přímo čiší. Potíž je též se základními termíny, s nimiž kni­ha operuje (příroda, myšlení, smysly…). Tyto výrazy totiž nejsou definovány, což je problematické zejména proto, že nejsou užívány v obvyklém smyslu. Často například ho­voří o „inteligenci přírody“ – a mají tím na mysli vyváže­nost, funkčnost, nikoli inteligenci v klasickém pojetí. Me­zi smysly pak Cohen počítá i smysl pro hlad, žízeň, soucit, barvu, sex, místo, společenství, péči, pohyb … divná to směska. Celkem má člověk podle něj 53 smyslů. Časté jsou též antropomorfizace typu „příroda ví“. Podobně pod po­jmem myšlení se skrývá kde co – od vnímání a prožívání až po cítění, či dokonce rovnováhu. Vnucuje se předsta­va, že autoři uvažovali následovně: 1) je potřeba přírodu představit tak, aby lidi přitahovala, imponovala jim; 2) in­teligence a moudrost jsou vážené termíny; 3) je potřeba tyto termíny pojmout tak, abychom je mohli uvádět jako přírodě vlastní. A jak bychom přírodu mohli v lidských očích ještě povýšit? Ano, budeme ji psát s velkým P, ane­bo ještě lépe, budeme hovořit o Matce Přírodě. V autor­ském kolektivu se zřejmě skrývají i mistři PR.

A jestli nás neposlechnete…!

Podstatou Kurzu spojení přírodou je znovunavození pří­rodních způsobů myšlení. K tomu slouží řada cvičení, spočívajících zejména v kontaktu s přírodou, ve vnímá­ní a uvědomování si květin, zvuků, větru, tepla, pohybu, barvy, tvaru, textury, pachů… Své zážitky, zkušenosti a úvahy přitom zapisujete a sdílíte se skupinou, s níž jste v e-mailovém a telefonickém kontaktu. Přírodě děkujete za to, že vám dovoluje ji vnímat, být s ní v kontaktu. Dá­le jste v kontaktu s přírodními prvky vedeni k opakování slova „přitažlivost“ nebo „vnímání“, „spojení“ či jiného výrazu zvyšujícího vaši spojitost s přírodou.

Jiné cvičení vás zase vyzve, abyste příjemný pocit, kte­rý máte v přírodě, doplnili do tvrzení o sobě. Například: „Mám rád tento strom, protože je krásný a silný“ napíše­te jako „Mám rád sám sebe, protože jsem krásný a silný“. „Můžete si být naprosto jisti, že nějaká vaše část může být touto větou popsána,“ ujišťují vás autoři. (Trochu to při­pomíná laciné návody jak se stát úspěšným a oblíbeným nebo si zvýšit sebevědomí.)

Kniha vypráví též příběhy, například o jedněch ekolo­gicky osvícených přátelích doktora Cohena, kteří vlast­nili les v sousedství národního parku. Nedávno se je prý doktor Cohen snažil přesvědčit, aby nenechali své stromy vytěžit za velké peníze. Strnulý výraz v jejich tvářích však dával tušit, že jeho radu neregistrují. „Po­stoj Cohenových přátel nám připomíná muže, který byl při dopravní nehodě zavalen troskami vlaku,“ píší auto­ři. V průběhu svého vyprošťování tvrdil, že je v pořád­ku, a dokonce žertoval se svými zachránci. Pak zemřel. Když jeho tělo následně vytáhli, zjistili, že mu havárie amputovala nohy. Traumatický šok jej ochránil před tím, aby si své zranění uvědomil.“ To pak autoři dávají dohro­mady s prvním příběhem: V podobném šoku podle nich byli i zmínění Cohenovi přátelé a je v něm i většina oby­vatel průmyslové společnosti, a to údajně „nejen v sou­vislosti s drancováním přírodního prostředí“. Jinými slo­vy: ačkoli si to neuvědomujeme, jsme na tom hodně zle a jediné, co nás může od jisté smrti zachránit, je Coheno­va metoda. Propagaci pomocí vyvolávání strachu a vý­hružek si snad autoři mohli odpustit.

Je pravda, že si lidstvo obrazně řečeno podřezává větev, na níž sedí, a většina lidí se přesto tváří, jakoby se nic nedě­lo, a dokonce se bez výčitek svědomí podílí na „tahání pil­ky“. Podstatou tohoto jevu však není traumatický šok, jak píše Cohen a spol., ale obranné mechanizmy ega. Varová­ní vědců jsou ignorována, zesměšňována a vyvracena jaký­mikoli slabými, nerelevantními a nelogickými argumenty, jen abychom se nemuseli postavit nepříjemné pravdě tváří v tvář. Zejména politici jsou v tomto ohledu mistry.

Změřte si své eko-IQ

Za zcela zoufalou považuji pasáž publikace, v níž autoři postulují eko-senzorické IQ a uvádějí test, jímž si ho mů­žete změřit. Jejich Test ekologické inteligence se skládá ze 70 citátů známých osobností od antických klasiků přes myslitele staré Číny až po slavné fyziky (nechybí pocho­pitelně ani Bible či Sigmund Freud), s nimiž na škále 1–10 vyjadřujete míru svého souhlasu. Některé položky však již od pohledu měří něco zcela jiného než eko-IQ (nábožen­ské přesvědčení, sklon k básnickému vyjadřování…). Vý­znamnou měrou se pak v testu projeví i obecná tenden­ce souhlasit. Posuďte sami: „Kamkoli jdete, i ta poslední rostlinka vám připomene Stvořitele; Příroda je neviditel­ná moudrost, jež nás vmilovala do bytí; Vítr nad jezerem, toť obraz vnitřní pravdy.“ Též názor „Příroda nedělá nic neužitečně.“ svědčí podle autorů o vaší eko-inteligenci.

Dalším faktorem, jež se velmi silně promítá do toho, co autoři označují jako eko-IQ, je eko-sebevědomí. Počet bodů získaných ze souhlasu s oněmi 70 citáty totiž máte vynáso­bit body získanými v jediné položce, a sice: „Jaké skóre by vám podle vašeho názoru připsala Matka Příroda, kdyby porovnala vaše spojení s přírodou s tímtéž u ostatních?“

Už jen na okraj zmíním, že vedle všech logických a me­todologických nesmyslů je v konstrukci testu ještě závaž­ná chyba technická – maximální dosažitelné IQ = 100. IQ skór je přitom definován mj. tím, že stu je rovna střed­ní hodnota. Samozřejmě v textu schází jakákoli zmínka o objektivitě, reliabilitě či validitě testu, jakož i o tom, zda byl či nebyl standardizován.

Mechanizmy skupinové psychoterapie

Několik stran publikace je věnováno ukázkám textů se­psaných absolventy Kurzu spojení s přírodou na zadání: „Uveďte konkrétní příklady ze svého života, kdy se vám kurz ukázal jako hodnotný. Nápad přidat do publika­ce pojednávající o kurzu zkušenosti jeho absolventů mi sám o sobě přijde velmi rozumný. Zkušenosti těch, kdož něčím prošli, mi mohou poskytnout ilustrativní obrázek. Ovšem ač je tomuto věnováno několik stran knihy, sku­tečně konkrétních příkladů je zde minimum. Nouze nao­pak není o litanie obecných frází typu: „Hodnota kurzu pro mne spočívá v tom, že mě dostala do přímého osob­ního vztahu se životem. Poprvé v životě se cítím být na­pojena na proud života“… „Kurz Spojení s přírodou mi pomohl si uvědomit, že se skládám z mnoha částí, které tvoří celek, a že i já sám jsem součástí většího celku“ … „Mému vnitřnímu dítěti je nyní dovoleno, aby rostlo a ob­jevovalo se jako právoplatná součást mé osoby“ … „Kurz pozitivně ovlivnil každičký aspekt mého života“.

Silně mi to připomnělo výtvory snaživých spolužáků smolících před téměř dvěma desetiletími slohovou práci na téma Proč chci vstoupit do SSM. Navzdory množství superlativů to dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Autoři nepo­pisují, podle čeho vybírali, čí vyjádření do knihy zařadí, a tak se můžeme domnívat, že sáhli po těch nejpozitivněj­ších. O lidech, kteří kurz znechuceně ukončili, publikace nepojednává. To jsem autorům ochotná prominout. Na­víc jim i věřím, že kurz může být jeho účastníky prožíván pozitivně. Avšak to, co Cohen vydává jako efekt navrace­ní přírodních smyslů pomocí kontaktu s přírodou (lesem, parkem, pokojovými rostlinami), může mít i jiné příčiny: Sednu-li si a hodinu denně strávím v lese nebo u své poko­jové květiny, působí na mě jak les či květina, tak to, že tu hodinu relaxuji, jsem sama se sebou, rovnám si myšlenky a možná i medituji… místo květiny by mě mohla klidně zaujmout umělohmotná spona do vlasů, místo lesa bych mohla spočinout v klidné místnosti. Efektivní bývá i pro­stá změna (prostředí či činnosti), sebezkušenost. Dále zde působí sdílení zkušeností s ostatními účastníky kurzu, zpětná vazba od nich a vzájemné vztahy – tedy stěžejní mechanizmy skupinové psychoterapie. Dále připočítejme placebo: věřím-li, že mi kurz pomůže, notabene za něj pla­tím, mám tendenci vnímat, že mi opravdu pomohl. Též si lze představit, že stimulem k vyhledání kurzu je pro řadu účastníků osobní krize, kterou se snaží řešit různými me­todami (uvědomovanými i neuvědomovanými). Je vysoce pravděpodobné, že dotyčný krizi časem překoná. Zlepše­ní stavu je pak možné interpretovat jako výsledek kurzu i v případě, že pravá příčina je jiná.

Mrzí mě, že autoři tyto mechanizmy zamlčují, respek­tive veškeré úspěchy interpretují jako důkaz geniality své metody.

Pokusím se nyní účinnost metody nahlédnout v ještě širších souvislostech. Autoři vykreslují špatné chování li­dí k přírodě jako vyplývající z odtrženosti člověka (a je­ho myšlení) od přírody. To je podle mne jedna strana mince. Ražba na druhé straně ukazuje opačný obrázek – lidskou exploataci přírody coby výsledek přirozeného sklonu v myšlení i chování. Jen jsme se příliš rychle sta­li příliš početnými a příliš mocnými. Léčba pomocí kon­taktu s přírodou, jíž navrhují autoři, tedy léčí z jedné stra­ny (mince, osobnosti). Z druhé si můžeme domýšlet léčbu pomocí kultivace specificky lidských hodnot: kultivova­ností, kulturností, moudrostí, vzděláním… Z obou stran pochopitelně ovlivňujeme celou osobnost – chladíme-li minci z jedné strany, ochlazuje se celá. Autoři tedy pocho­pitelně mají s „léčbou orla“ výsledky i u panny. (Orientace na stranu „orla“ je přitom o to vhodnější, že dnešní společ­nost je soustředěna spíše na „panny“.) Domnívám se, že v léčbě narcistické představy o veledůležitosti vlastní oso­by může pomoci jak setkání s velikostí přírody, tak s ge­nialitou umělců či vědců. V každém případě však není od věci vnímat minci (osobnost) v její celistvosti.

Dále mě pak ještě svírá jedna pochybnost: Autoři účastníkům kurzu radí, aby si pro kontakt s přírodou vybírali taková místa, jež jsou jim příjemná, v nichž se cítí bezpečně. Pokud cítíme úzkost či nepohodlí, máme prostředí změnit. S ohledem na účel cvičení je to rozum­ná rada. Mám však obavu, zda se nám jednostranné pře­svědčování, že přírodu musíme chránit, protože je nám v ní dobře, nemůže vymstít? Nebude mít absolvent kurzu pocit zrady, když přijede z výletu v přírodě se zlomenou nohou? Není lépe přiznat, že příroda může být krásná a inspirující, ale i nepohodlná a nebezpečná? A učit se ji mít rád takovou, jaká je?

Je snad chyba ve mně?

Nechápu, jak může někdo sklízet úspěchy s publikací (kurzem) takovéto kvality. Když ovšem odborníci píší, ji­ní odborníci tleskají a Koucká ne a ne pochopit velikost díla, není chyba v ní? Zkouším se nad tím zamyslet. Mož­ná že autoři vymýšleli svou metodu a psali knihu pro jiné publikum, pro masy těch, kdož trpí psychickými potíže­mi, a přitom netuší, že chyba se skrývá v jejich nedosta­tečném kontaktu s přírodou a nelásce k ní. Pokud by ta­kových lidí byla většina a na základě Cohenova kurzu by prohlédli, dalo by se teoreticky uvažovat o rapidním zlep­šení jejich psychického zdraví i stavu světa. Jenže v dneš­ním západním světě je módní mít rád přírodu. Nikdo vám dnes neřekne „Přírodu já rád nemám“; „Na přírodu kašlu“ nebo něco podobného. Taková slova by byla považována za neslušná a dotyčný by se znemožnil dokonce hůře, než kdyby se takto vyjádřil o dětech. Lidé – v USA stejně tak jako v Čechách – jsou většinou přesvědčeni, že mají příro­du rádi. Američtí občané by vám to hned vylíčili v miliar­dách dolarů, které ročně utrácejí za své domácí mazlíčky, američtí politici pak sumou, již věnují na ochranu přírody. Opačný názor zastává jen mizivé procento těch, kteří si zakládají jak na nadřazenosti člověčenstva nad přírodou, tak na jinakosti svého názoru a rádi šokují své okolí. Ta­kový člověk by však po Cohenově knize opět nesáhl, a po­kud by se mu snad i omylem dostala do rukou, během pár minut by ji vztekle odhodil. On přece nemá problém.

Přesto přese všechno jsem si říkala, možná že ten kurz je opravdu úžasný a převratný, akorát se to musí zažít – te­orie to třeba nedokáže sdělit. Navíc se domnívám, že dřív než začnu něco kritizovat, měla bych to pořádně poznat. Vyhledala jsem si tedy www stránky internetového Kurzu spojení s přírodou, připravena se přihlásit. Požadovaných 5560 amerických dolarů mě však rychle odradilo.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vesmír, březen 2007

 

O důsledcích vysokého sebeocenění

Představte si, že přijímáte nového pracovníka a máte dva uchazeče se stejnými znalostmi i zkušenostmi. První z nich je ovšem přesvědčen, že práci v pohodě zvládne, tvrdí, že má spoustu zkušeností, v kolektivu bývá oblíben, ničeho se nebojí. Druhý kandidát je skromnější: omlouvá se, že nemá praxi přímo v oboru, snad s pomocí ostatních – které by ovšem nechtěl příliš obtěžovat – by se časem dokázal zapracovat. Jistě tušíte, který z kandidátů je Čech a který Američan. Občané Spojených států jsou důrazem na sebeprosazení a sebevědomí pověstní. Svým způsobem je tato jejich snaha logická: vysoké sebevědomí je příjemné a lidé intuitivně chápou jeho důležitost pro psychické zdraví. Proto se snažíme o zachování a dle možností i zvyšování mínění o sobě samých. Tak je to ovšem všude na světě: vysoké sebevědomí si užívají lidé v Americe stejně jako v Evropě i jinde na světě.

Americká bublina
Vysvětlení vysokého sebehodnocení Američanů je pochopitelně složitější kulturně-historický fenomén. Nelze se zde zabývat celou jeho šíří – podíváme se na jeden jeho aspekt: na přesvědčení, že nízké sebevědomí stojí u zrodu všech individuálních a tudíž i společenských problémů. Na základě tohoto názoru se zvyšování sebevědomí jedinců stalo v tomto koutě světa obecným zájmem. Kampaněmi prosazujícími zvyšování sebevědomí se to začalo jen hemžit. Kalifornie si na sklonku 80. let od posilování sebevědomí svých občanů neslibovala málo: důsledky měly sahat od snížení kriminality přes zlepšené životní prostředí až po redukci počtu těhotenství adolescentů. John Vasconcellos, člen zdejšího zákonodárného shromáždění, si od zvyšování sebevědomí občanů sliboval i výpomoc státnímu rozpočtu, což opíral o pozorování, že lidé s vysokým sebevědomím vydělávají více peněz a tudíž platí větší daně.
Výzkumná zjištění ověřující platnost takovýchto proklamací jejich propagátory nikdy moc nezajímala. Společenský jev plošného zvyšování sebevědomí však zaujal vědce. Výzkum tohoto psychologického fenoménu za posledních patnáct let značně pokročil. Podívejme se, co bylo zjištěno, jaké důsledky může míra sebevědomí mít.
Předně je nutné zdůraznit, že výzkum sebevědomí není tak jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jedním z hlavních problémů je, že sebevědomí je zjišťováno prakticky výhradně pomocí sebeposouzení probandů. Výzkumníci se prostě dotazují, co o sobě lidé soudí. V čemž je skryto hned několik zádrhelů. Prvním z nich je obecná lidská snaha ukázat se v co nejlepším světle. Psychologové sice doplňují dotazníky o takzvaný lži-skór, který jim pomáhá tuto tendenci odfiltrovat – pro inteligentní respondenty však zpravidla nebývá obtížné příslušnou snahu odhalit a obejít. Oceňování sebe sama navíc nemusí být zcela vědomé: někteří výzkumníci rozdělují sebevědomí na explicitní a implicitní. Základ implicitní části přitom leží mimo vědomí respondenta a jako takový je jen velmi těžko zjistitelný. Například osobnosti se silnějšími narcistickými rysy mohou vykazovat velmi vysoké explicitní sebevědomí, pod nímž se však skrývá nízké sebevědomí implicitní – na méně vědomých rovinách o sobě takovíto lidé pochybují. To může vést na jedné straně k rozvinutí psychických obran (popření, racionalizace, projekce…) a na druhé k nestabilitě explicitního sebevědomí. Metoda sebeposouzení tak sloučí do jedné kategorie jak ty, kteří sami sebe skutečně cení vysoko, tak ty, kteří si to pouze myslí. A aby toho nebylo málo, tak se zde ocitnou i ti, kteří si ani nemyslí, že sami sebe vysoko cení, ale snaží se (z jakéhokoli důvodu) vyvolat takový dojem. To může výzkumná zjištění pochopitelně dosti zkreslovat.
Lepší metodu než sebeposouzení však psychologové k měření sebevědomí nemají. Je to škoda, neboť u řady podobných osobnostních vlastností se ukázalo, že sebehodnocení respondentů neodpovídá skutečnosti. Příkladem může být vztah sebehodnocení a tělesné přitažlivosti: mnoho studií poukazuje na pozitivní korelaci mezi sebevědomím a atraktivitou. Zdá se logické, že přitažliví lidé jsou oblíbenější a svými partnery a milenci výše cenění – což zvyšuje jejich sebevědomí. Jenže z pouhé korelace kauzalita nevyplývá, může to být i přesně naopak: a sice že sebevědomí lidé se chovají způsobem, který zvyšuje jejich přitažlivost. Teoreticky pak existuje ještě třetí eventualita: další proměnná stojící za nárůstem obou měřených – například přesvědčení o dokonalosti vlastní osoby: člověk, který vnímá sebe sama jako úžasnou bytost, bude pravděpodobně skórovat vysoce jak v udávané míře sebevědomí, tak v přesvědčení o vlastní přitažlivosti. Nakonec se však ukázalo, že je to celé ještě jinak: když badatelé neměřili fyzickou atraktivitu osob jejich sebehodnocením, vytratila se i prostá korelace. Například Edward Diener s kolegy nechal posuzovat fotografie respondentů osobami, které je neznaly – a korelace mezi sebevědomím a přitažlivostí klesla téměř na nulu. Jednoduše řečeno: lidé s vysokým sebevědomím jsou krásní ve vlastních očích, což ovšem neznamená, že je tak vnímá i jejich okolí. To, co se zpočátku jevilo jako silná souvislost mezi vzhledem a sebevědomím jedince, se ukázalo jako jednota pozitivního hodnocení sebevědomých lidí sebe sama z různých hledisek. Podobná jednota se pak objevuje i u lidí se sebevědomím nízkým: v různých rysech o sobě smýšlejí negativisticky. A zdá se dokonce, že se tento pesimismus u vlastní osoby nekončí.

Přátelství a milostný život
Jestliže si psychologové vysvětlovali korelaci sebehodnocení a přitažlivosti zvyšováním mínění o sobě samých u přitažlivých lidí, u sociální úspěšnosti předpokládali opačnou zapříčiněnost: oblíbenost měla být způsobena vysokým míněním o sobě samých. Dobrý sebeobraz měl svému nositeli pomoci k oblíbenosti u ostatních lidí. Předpokládalo se, že kontakt se sebejistým, pozitivním jedincem je příjemnější nežli styk s někým, kdo o sobě pochybuje. V souladu s touto domněnkou sebevědomí lidé uvádějí, že jsou oblíbení a hodnotí svá přátelství jako kvalitnější nežli lidé, kteří mají se sebevědomím potíže. Avšak i zde studie, v nichž se autoři ptali na oblíbenost nikoli pouze respondentů samotných, ale i lidí v jejich okolí (spolužáků, kolegů), souvislost mezi zmiňovanými vlastnostmi neobjevily. Ačkoli sebevědomí vysokoškolští studenti udávali, že jsou otevřenější, asertivnější, podporujícnější, lepší v navazování kontaktů a přátelství i v řešení konfliktů, jejich spolubydlící měli na věc jiný pohled: korelace všech sociálních dovedností se sebevědomím spadly prakticky na nulu, jen u schopnosti navazovat nové vztahy zůstala zachována signifikantní souvislost.
Některé studie dokonce poukázaly na to, že příliš sebevědomí lidé bývají vysloveně neoblíbeni: jejich okolí je totiž považuje za nafoukané. Celkově můžeme říci, že sebevědomí lidé se v současné době jeví sociálně úspěšnější pouze v navazování kontaktů.
Schopnost lehkého navazování nových vztahů je pro své nositele jistě přínosná. Je ovšem možné, že ji tolik neoceňují jejich životní druhové. Partnerskému životu lidí v závislosti na jejich sebevědomí se v posledních letech věnovala například Sandra Murrayová z New Yorské státní univerzity v Buffalu. Ukázala mimo jiné, že lidé, kteří o sobě pochybují, mají tendenci považovat se ve vztahu za méněcenné a nedůvěřovat projevům lásky a podpory svých partnerů. Jednají tak, jakoby neustále očekávali odmítnutí. Murrayová pak přišla i na to, že tuto nevyrovnanost ve vztahu lze ovlivnit: a to jak upozorňováním na kvality jedince, jehož sebehodnocení je nízké, tak poukazováním na chyby jeho partnera. Lidé s nízkým sebevědomím po takovéto ,terapii‘ oceňovali sami sebe výše a zároveň si užívali i vyšší ocenění ze strany partnera, vnímali jeho vyšší oddanost. Dá se tedy říci, že snížením sebevědomí partnera mohou lidé zvyšovat svou vlastní jistotu ve vztahu. Laického pochopení tohoto vztahu zneužívají mnozí původci domácího násilí.
Sociální souvislosti sebevědomí jsou však složitější, než můžeme ukázat a nové výzkumy přinášejí odpovědi stejně tak, jako formují nové otázky. Například ve studii zaměřené na žárlivost mezi kamarády bylo zjištěno, že dospívající s nízkým sebevědomím jsou žárlivější. Žárlivost není zrovna příjemná vlastnost a tak se zákonitě vynořují otázky: způsobuje nízké sebevědomí žárlivost přímo nebo je zde třetí proměnná? Pomůže zde prosté zvýšení sebevědomí? Jakým způsobem by k němu mělo dojít?…

Pracovní úspěchy – nepotvrzeno
Vraťme se však k Vasconcellosovi a jeho Národní asociaci pro sebeocenění (NASE). Podstatou přínosu, který mělo vysoké sebevědomí občanů Americe přinést, nebyly sociální úspěchy, ale úspěchy pracovní, respektive školní.
Roy Baumeister s kolegy píše: „Na počátku jsme měli všechny důvody se domívat, že v posílení sebevědomí nalezneme silný nástroj pomáhající studentům.“ Bylo logické se domnívat, že vysoké sebevědomí posílí studentovu snahu i vytrvalost a pomůže mu neupadnout do omezujících pochybností o sobě. Tuto úvahu podporovaly i starší studie prokazující souvislost mezi mírou sebevědomí a akademickou úspěšností. Nové studie, korelující proměnné ve dvou časových okamžicích, však nastíněnou kauzalitu zpochybňují. Některé z nich dokonce naznačují, že pouhým umělým zvýšením sebevědomí můžeme následnou akademickou úspěšnost zkoumané osoby snížit (Baumeister a kol., 2005). A podobné je to i s úspěšností pracovní. Některé studie sice hovoří o mírné korelaci mezi pracovními úspěchy a zvýšeným sebehodnocením jedince, naznačená souvislost je však jen malá a navíc není jasné, zda je zde míra sebevědomí příčinou či následkem.
Ani další slibovaný efekt pozitivnějšího sebeoceňování – redukce rizikového chování mládeže – se nepotvrdil. Idea byla taková, že teenageři, kteří o sobě pochybují, hledají v drogách, v sexu a dalších rizikových aktivitách útěchu. Vzhledem k závažnosti následků existuje na toto téma veliké množství výzkumných prací z různých kulturních prostředí. A výsledky? Velmi rozporuplné. Například u zneužívání psychotropních látek existují jak studie prokazující kladnou korelaci mezi výší sebevědomí a braním drog, tak studie, v nichž vyšla korelace záporná. Vysvětlení je možné hledat v rozličné motivaci různých uživatelů: někdo hledá útěchu, jiný vzrušení a další prostě nechce ,trhat partu‘. Podobné výsledky se ukazují i u dalších rizikových aktivit od účasti v dopravních nehodách až po nechráněný sex.
Ze společenského hlediska se dále jevila jako výhodná nižší náchylnost k předsudkům, která byla s vysokým sebevědomím spojována. Starší studie, v nichž respondenti jednoduše hodnotili různé náboženské, rasové a jiné skupiny, takovouto domněnku zdánlivě potvrzovaly: lidé s nízkým sebevědomím totiž hodnotili různé skupiny, do nichž nepatřili, negativněji nežli lidé se sebevědomím vysokým. Jenže se ukázalo, že tento jev je způsoben již zmíněným všeobecnějším rysem pesimistického pohledu na svět u lidí s nízkým sebevědomím. Jinak řečeno: když někdo hodnotí všechno a všechny (včetně sebe sama) negativně, těžko jej můžeme prohlásit za předsudečného jen proto, že tak hodnotí i skupiny, k nimž nepatří. V následných studiích, v nichž byl vzat do úvahy rozdíl mezi vlastní skupinou a skupinami ostatními – a nikoli pouze absolutní hodnocení cizích skupin – přinesly dokonce zcela opačné výsledky: náchylnější k předsudkům se nyní jeví lidé s vysokým sebevědomím.
Vysoké sebevědomí tedy zřejmě nepůsobí proti předsudkům, nesnižuje rizikové chování a nejspíš ani nepřináší pracovní úspěchy. Lidé s vysokým sebevědomím navíc mohou vyžadovat přednostní zacházení či využívat ostatní pro svůj prospěch. Ze společenského hlediska se proto americká kampaň za plošné zvyšování sebevědomí jako výhodná neprokázala.
Je tedy sebevědomí vůbec k něčemu dobré? Jistě – minimálně pro dobrý pocit jedince. Když se totiž podíváme na celou záležitost nikoli z hlediska společnosti, ale očima jednotlivce, vysoké sebevědomí se začne jevit jako vysoce žádoucí. V souladu se zkušeností laiků i výzkumné studie prakticky jednoznačně ukazují, že vysoké sebevědomí úzce souvisí s pocitem štěstí. Naopak nízké sebevědomí se ukazuje jako prediktor úzkostnosti, depresivních sklonů – a dokonce koreluje i se sebevražedným chováním.

Zlatá střední cesta
Obecným nešvarem psychologických sporů je hledání optima v extrému. Odborníci se dohadují, zda je lepší vysoké či nízké sebevědomí, laici se zase spoří třeba o to, zda jsou příjemnější extraverti nebo introverti: extraverti vyčítají introvertům, že s nimi není řeč, introverti extravertům to samé. Neuvědomují si přitom relativitu a subjektivitu obojího. Pokud snad lze v uvedených příkladech říci něco obecného, pak snad to, že oba extrémy jsou poměrně nepříjemné: s mimořádně extravertní i příliš introvertní osobou se žije velmi těžko. A podobné je to i u extrémně sebevědomého či takzvaně zakomplexovaného člověka.
Vraťme se nyní k imaginárnímu pracovníkovi, kterého jsme přijímali v prvních řádcích tohoto textu. Kterého si máme vybrat? Asi bude záležet na tom, o jakou pozici se jedná a s kým bude dotyčný spolupracovat. Ve většině případů se však vyplatí vyvarovat se extrémů: jak s mimořádně sebevědomým jedincem, tak s osobou, která si absolutně nedůvěřuje, bychom to zrovna nevyhráli.
Ani z hlediska jedince tedy nemůžeme říci, že ,čím více, tím lépe‘, čím větší sebevědomí, tím spokojenější člověk. Domnívám se, že ideálem by mělo být zdravé sebevědomí – čímž ovšem nemyslím pouze jeho absolutní míru, ale i to, o co se sebevědomí opírá. Například postoj: ,Vážím si sebe sama, protože dělám užitečnou práci, chovám se ekologicky, zodpovědně a s láskou se starám o své blízké.‘ považuji za zralejší a žádoucnější nežli stejnou absolutní míru sebevědomí vycházející kupříkladu z postoje: ,Jsem fakt dobrej, protože se oblíkám nejlíp z celý ulice a každej se mě bojí.‘ Zdravé sebevědomí by se mělo opírat o etiku, morálku, šířeji pojaté hodnoty. Zdravě sebevědomý člověk může být i vyloženě skromný. Zpravidla oceňuje lidi ve svém okolí a přispívá k jejich vyššímu sebehodnocení. Opakem je sebevědomí založené na moci, na snižování sebevědomí blízkých lidí. Vylučuje se se skromností.
Co však určuje, z čeho lidé své sebevědomí odvodí? Jennifer Crockerová s Lorou Parkovou (2004) hovoří o důležitosti snahy: lidé podle nich opírají své sebevědomí o úspěchy a ocenění v oblastech, do nichž investují úsilí. Naopak oblasti, v nichž se jedinec o úspěch nesnaží, zůstávají emočně neutrální a jako takové nemají na sebevědomí vliv. Například šachového velmistra (trávícího dlouhé hodiny denně nad šachovnicí) může zdrtit porážka od mistra světa, aniž by mu jakkoli vadilo, že neovládá žádný cizí jazyk a neumí vařit (patrně to nikdy nezkusil). Zatímco tedy neúspěch v subjektivně nedůležité oblasti nemá na jedince prakticky žádný vliv, nezdar v oblasti vysoce ceněné může vážně ohrozit sebevědomí a následně psychické i fyzické zdraví. Rozložení schopností tedy pravděpodobně ovlivňuje míru celkového sebeocenění úměrně tomu, jak je která oblast pro daného jedince důležitá, nakolik si ji cení. Sebevědomí společensky neobratného osaměle žijícího vědce (vynikajícího badatele) bude pravděpodobně záviset na tom, zda jsou pro něj blízké vztahy s lidmi důležité, zda se o jejich navázání snaží a kolik úsilí věnuje jejich udržení.
Malebnou ilustrací skutečnosti, že sebevědomí lze odvozovat skutečně od čehokoli, může být onen pán z filmu Knoflíkáři, který zakládal své sebevědomí na tom, že dokáže ,plivnout přesně na osmičku‘. Svým způsobem se není co divit: nikdo jiný na světě by to totiž nedokázal. Manželka tohoto pána si mimochodem zvyšovala své sebevědomí shazováním svého muže. Věta ,Neživíš, tak nepřepínej!‘ budiž toho ilustrací.
Domnívám se, že důležitější otázkou než zda zvyšovat sebevědomí občanů, je otázka způsobu tohoto zvyšování. Rozvíjeny by měly být prosociální praktiky, omezovány způsoby vysloveně nebezpečné: povyšování nad ostatní, ,shazování‘ druhých a tak podobně.
Sebevědomí se jeví jako velice důležité pro pohodu, spokojenost a potažmo i zdraví lidí. A ukazuje se i jeho důležitost pro celou společnost. Představme si například, jak by se mohla celá naše společnost ozdravit, kdyby vrcholní politici občas zapochybovali o své dokonalosti, nebo kdyby si mocí nad námi neléčili své komplexy méněcennosti.

Literatura:
Baumeister, R. F., Campbell, J. D., Krueger, J. I. and Vohs, K. D. (2005). Exploding the Self-Esteem Myth. Scientific American 292 (1) 70–77.
Crocker, J. and Park, L. E. (2004). The Costly Pursuit of Self-Esteem. Psychological Bulletin 130 (3) 392–414.
Murray, S. L., Rose, P., Holmes, J. G., Derrick, J., Podchaski, E. J., Bellavia G. and Griffin, D. W. (2005). Putting the Partner Within Reach: A Dyadic Perspective on Felt Security in Close Relationships. Journal of Personality and Social Psychology 88 (2) 327–347.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vesmír, červenec 2005

Když paviána obklíčí čtyři hyeny, z nichž tři odběhnou jinam, docela se mu šikne spočítat si, že za křovím se stále jedna skrývá. Názory odborníků na matematické schopnosti zvířat ale nejsou jednotné.

„Mají opice ponětí o číslech, nebo je to čistě laboratorní cirkusové umění?“ ptá se Elizabet Brannonová z Duke University. Studie její postgraduální studentky Jessicy Cantlonové publikovaná v lednovém čísle Journal of Experimental Psychology ukazuje, že opice skutečně používají kategorii počtu, když rozeznávají předměty. A to dokonce i v případě, kdy za stejným účelem mohou použít tvar nebo barvu. Hank Davis z University of Guelph v Kanadském Ontariu soudí, že jde o velmi zajímavý výsledek. Na základě předchozích experimentů totiž odborníci soudili, že zvířata počty používají pouze tehdy, není-li možné použít jiného rozpoznávacího klíče.
„Pokud opice skutečně spontánně používají počty, znamená to, že matematika má hlubší evoluční kořeny, než jsme se dosud domnívali,“ soudí Cantlonová a vyvozuje, že tento výzkum může dokonce osvětlit, jak počítají malé děti. „Počet je pro lidi skutečně důležitý koncept – ale nyní se ukazuje, že nejsme jediní, kdo jej používají.“
Pokus, z něhož odbornice z Duke University vyvozují veliké závěry, byl prostý. Čtyři makaci byli odměňováni za správnou volbu identických obrázků. Tři z nich přitom byli již dříve trénováni v početních úlohách, čtvrtý makak dosud s počty do styku nepřišel. Na obrazovce počítače se objevil například obrázek čtyř červených srdcí, která následně vystřídaly dva obrázky: jeden zobrazoval opět čtyři červená srdce, kdežto druhý tři modré diamanty. Pokud opice vybrala obrázek identický s prvním, dostala hlt sladkého nápoje. Poté, co se zvířata zacvičila, dostala těžší úkol: jedna z voleb představovala obrázek identický počtem, druhá obrázek identický v kategorii barvy nebo tvaru zobrazených symbolů. Místo čtyř červených srdcí se například objevily čtyři červené diamanty nebo dvě červená srdce. V počtech trénovaní makaci preferovali volbu obrázku na základě počtu zobrazených symbolů, zejména byl-li počet zobrazených symbolů na druhém obrázku výrazně jiný. Netrénovaná opička si naproti tomu vybírala spíše na základě barvy nebo tvaru. Ukázalo se však, že i ona byla počtem ovlivněna, neboť častěji přiřazovala obrázky, kde si počty byly podobné.
Když se profesor Davis se svým kolegou Johnem Memmottem před lety zabývali výzkumem chování potkanů, zjistili, že je velmi obtížné naučit je počítat byť jen do tří. I oni tenkrát své výsledky zobecnili: „Většina zvířat preferuje jiné kategorie než počet.“ „Odhaduji, že počítání vyžaduje vysoké kognitivní schopnosti, a i když jsou jich zvířata schopna, stojí je to moc námahy,“ zastává Davis svůj názor ještě dnes. „Některým numerickým dovednostem se ostatně obtížně učí i lidé.“ Ovlivnění volby počtem u čtvrtého makaka zmiňované studie Davis relativizuje poukazem na jeho laboratorní minulost: ačkoli zvíře nebylo v početních úlohách trénováno, nepocházelo z volné přírody, ale žilo v lidské společnosti, v umělém prostředí. Studie publikovaná v časopise Cognition v říjnu 2005 však pracovala s divokými makaky a též zjistila, že tato zvířata spontánně věnují pozornost počtu. Jonathan Flombaum z Yale University upoutal pozornost divokých makaků pomocí několika citrónů. Ty pak schoval za zástěnu, makakům ukázal další citrusy, které opět přidal za zástěnu. Poté zástěnu zdvihl. Pokud odhalený počet citrónů odpovídal součtu obou skupin citrusů, opice odkryté hromádce nevěnovaly zvláštní pozornost, což poukazuje na to, že výsledek očekávaly. Pokud však výsledný počet plodů výrazně převýšil součet obou skupin, zvířata na hromádku hleděla o pár vteřin déle. Podle Marca Hausera z Harvard University to ukazuje, že zvířata mají přirozený smysl pro počet a dokonce pro sčítání.
Je zajímavé sledovat, jak velké závěry někdy vznikají na základě jednotlivých studií. Vzrušené debaty možná poukazují na potřebu výzkumníků dodat velkým teoretickým závěrem vlastní studii na důležitosti a možná také na zajímavost otázky, zda počítání je či není výsadou člověka.
Nemohu se však při sledování těchto disputací ubránit úsměvu. Složitá studie někdy objevuje cosi, co selský rozum věděl už dávno. Použijili obyčejnou lidskou empatii, či trochu zdravého antropomorfismu, přišlo by mi zvláštní, kdyby opičky v poslední zmiňované studii na hromadu citrónů, jež se za zástěnou najednou objevila, nevěřícně necivěly. Podobně v první studii by mě zarazilo, kdyby makaci na počet nikterak nereagovali. Nevím ale, do jaké míry výsledek hovoří o jejich schopnosti počítat – třeba jen čtyři srdce prostě zaberou větší prostor a opičky vnímají celkově větší a menší obrázek. A rozdíl větší-menší skutečným počítáním ještě není. Přesto se domnívám, že jisté početní schopnosti zvířata přirozeně mají a mohou v nich být dále cvičena. Násobit se však nenaučí ani geniální cirkusový kůň.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, duben 2007

 

Literatura: www.apa.org

“Zajíc se lišce vysmál,” říká pohádka. Ale vysmál se skutečně zajíc lišce? Nebo to byl člověk s vlastnostmi zajíce, který se vysmál lišákovi z vedlejšího paneláku?

Byl jednou jeden sedlák, který měl dostatek peněz i polí, ale ač byl bohatý, přece mu něco chybělo. Neměl se svou ženou žádné děti. Když chodíval s ostatními sedláky do města, dělali si z něj často posměch a ptali se, proč nemá žádné děti. Nakonec se rozzlobil, a když přišel domů, řekl: “Chci mít dítě, i kdyby to měl být ježek.” Jeho ženě se pak skutečně narodilo dítě, které bylo od pasu nahoru ježek a od pasu dolů chlapec…
Takto začíná pohádka Janježek ze sbírky bratří Grimmů. Narodí se tvor: napůl lidský a napůl zvířecí. Jinde než v pohádce by se to stát nemohlo. Pohádky jsou přitom plné nejen zvířat pomíchaných s člověkem, ale i zvířat jako takových. Dětská literatura, mýty a bájné příběhy zvířecími postavami a motivy nešetří: s čtyřnohými i okřídlenými průvodci člověka se zde setkáváme doslova na každém kroku. Hojně se vyskytují psi, kočky a jiná hospodářská zvířata, jakož i divocí obyvatelé hvozdů i vod. Nechybí ani hmyz.
Hojné zastoupení různých živočichů v tradovaných příbězích není překvapující: přežití člověka po většinu jeho vývoje záviselo zejména na tom, jak si byl schopen poradit se svými zvířecími nepřáteli a konkurenty. Úspěšnost našich předků nebyla tedy dána jen jejich silou a mrštností, ale i porozuměním a předvídáním chování zvířat, která lovili, jakož i těch, jimiž byli loveni. Značnou část historie nás též doprovázejí zvířata, kterým dnes říkáme domácí. Pes žije s člověkem podle některých odhadů přes sto tisíc let. Ostatní hospodářská zvířata se přidala v průběhu posledních deseti tisíc let.
Tato situace se však v posledních stoletích (a zejména ve století dvacátém) radikálně změnila: velká část dospělé městské populace dnes nemá čas, chuť ani energii se zvířaty zabývat. A není ani důvod: riziko napadení šelmou je prakticky nulové a maso kupujeme úhledně zabalené v supermarketu. Dětem však snad jejich náklonnost ke chundelatým tvorům zůstala. Marie-Louise Von Franzová píše: “Všimla jsem si, že děti dávají v určitém věku přednost příběhům o zvířatech. Začne-li se s příběhy o princích a princeznách, které odnesl čert, zeptají se: ,Co je to čert?’ … Potřebují to pořádně vysvětlit. Ale když řeknete: ,Pes řekl kočce,’ – poslouchají velmi napjatě. Zdá se tedy, že se jedná o základní materiál, nejhlubší a nejstarší formu vyprávění.”
U přírodních národů, pro jejichž přežití je znalost výskytu, chování a nebezpečnosti zvířat stále klíčová, představují vyprávění o zvířatech naprostou většinu všech tradovaných příběhů. Například u Křováků je to celých osmdesát procent. Seznam zvířecích druhů vyskytujících se v pohádkách domorodých národů je přitom často úctyhodný a zdaleka se neomezuje pouze na velké a huňaté živočichy. Například v příbězích uto-aztécké kultury O’odham figuruje 16 druhů bezobratlých, 13 druhů ryb, obojživelníků a plazů, 28 druhů ptáků a 20 savců (Nabhan a St. Antoine, 1993).
Naproti tomu v našich pohádkách došlo v průběhu civilizačního vývoje k jisté degeneraci obrazu zvířete. Hezky je to vidět už na zastoupení zvířecích druhů: kromě zdomácnělých zvířat se v našich bajkách a pohádkách obyčejně setkáváme jen s nevelkým počtem zvířat, a to ještě většinou vymezených nikoli rodově (neřku-li druhově) ale často až na úrovni zoologických čeledí, řádů či dokonce tříd – zejména u studenokrevných zvířat. V našich pohádkách tak vystupuje dost často had (nikoli užovka či zmije) a místo kapra, candáta či lína se hovoří prostě o rybě (někdy zlaté).
Dále můžeme vypozorovat, že zvířata se v našich pohádkách značně vzdálila svému přirozenému chování. Zoolog by zaplakal, my se pojďme podívat, co s sebou tato změna přináší a jaké role v pohádkách zvířata obecně naplňují. Stranou přitom ponecháme názory psychoanalytiků, hovořící o symbolech archetypů stínu, animy a dalších. Těmto interpretacím se věnuje dostatek jiných autorů i publikací.

Zvíře jako člověk

Zvíře v pohádce či bajce často vystupuje jako symbol lidské vlastnosti. Ostatně i mimo pohádky běžně využíváme zvířecí symboliky k metaforickému vyjádření lidských ctností i nectností: jsme pilní jako včeličky, líní, tlustí či špinaví jako prasata, prohnaní jako lišky a stateční jako lvi. Skutečnost, že je to v přírodě leckdy jinak (král zvířat lev například raději ukradne kořist hyenám, než aby se namáhal lovit sám), nehraje roli. Vyzdvižena je buď jedna dominantní vlastnost zvířete za současné ignorace vlastností ostatních, či se může dokonce jednat o čistou projekci bez racionálního základu. Jako projekční plátno slouží zvířata velmi dobře už proto, že nemluví a jejich mimika bývá jiná a zpravidla omezenější než naše.
“Antropologové se dohadují o tom, zda příběhy vyprávějí o lidech převlečených za zvířata, nebo o zvířatech převlečených za lidi,” píše Von Franzová a pokračuje: “Jsou to zvířata i lidé a žádný primitiv by si tím hlavu nelámal; není v tom žádný rozpor.” Křováci například říkají: ,Hyena – byl to samozřejmě člověk – řekla své ženě…'”
Přijmeme-li, že zvíře v příběhu není vlastně zvířetem, ale antropomorfní bytostí, mnohé pochopíme a další nás přestane zarážet. Ozřejmí se nám například, proč zvířátka v bajkách daleko častěji komunikují mezidruhově než v rámci svého druhu a proč vypravěč zapletl do příběhu zvířata, která spolu v přírodě nepřicházejí do kontaktu, jako například lišku se lvem v bajce Jak se liška poradila s rozumem.
Zvíře jako symbol vlastnosti či stavu nemusí navíc vystupovat celé: postačí některý jeho charakteristický znak (v ukázce v úvodu je to ježčí kůže, jinde kravská oháňka, oslí uši nebo medvědí hlava). Zde již nemůže být pochyb o tom, že zvířecí podoba se vztahuje k člověku.
Lidská podstata zvířete vystupuje jasně též v případě, kdy je hrdina do zvířete začarován, jako je tomu třeba u Žabího prince. Důvody zakletí mohou být různé. Někdy se jedná o trest za čin, jehož se hrdina dopustil, jindy jde jen o zlovůli toho, kdo kletbu vyslovil. A aby byla kletba zrušena, musí přijít někdo, kdo se k hrdinovi zachová hezky i v jeho zvířecí podobě, což je někdy poměrně jednoduché a jindy zase značně komplikované – v závislosti na rozpracování pohádky. Žabí princ například dostává lidskou tvář po jednom políbení, zatímco ruská Žabka carevna to tak jednoduché nemá: ženich ji musí představit celému dvoru v její zvířecí podobě, nechat ji jíst ze svého talíře, spát ve své posteli. Zkrátka se k ní chová tak, jako by byla ženou – a ona se pak v ženu skutečně promění. Zakletí do zvířete bylo zápletkou děje, obsahem pohádky je vysvobození, navrácení lidské podoby.
Zde se ukazuje, že jakkoli je vztah člověka ke zvířeti silný, obecně se dá říci, že by si lidé nepřáli se ve zvíře proměnit. Tento odpor však není zdaleka u všech zvířat stejný: existují jak obecné zákonitosti (proměnit se ve švába připadá skoro každému odpudivější než změna v opici či kočku), tak individuální rozdíly (ve lva by se chtěli proměnit zpravidla lidé toužící po moci, v zajíčka naopak lidé submisivnější). Elegantně těchto zákonitostí využívá dětská psychodiagnostika.

Zvíře jako zvíře

Ne všechna zvířata v pohádkách jsou ovšem zakletí lidé či symboly lidských vlastností. Některá jsou skutečně zástupci svého rodu. Jejich role pak bývá zpravidla trojí: mohou vystupovat jako hrdinovi pomocníci nebo nepřátelé; jsou-li vlastněna, vypovídají o sociální příslušnosti majitele.
I velcí hrdinové zpravidla mívají své pomocníky. Mohou jimi být jak lidé, tak pohádkové bytosti i různá zvířata. Zvířecí pomocníci přitom často bývají obdařeni nadpřirozenými schopnostmi, znalostmi a vědomostmi, jež obyčejným smrtelníkům unikají.
Pomáhat mohou prakticky všechna zvířata, od mušek po koně. Často bychom přitom řekli, že se jedná o reciproční altruismus: hrdinovi pomáhá zvíře, kterému předtím pomohl on (nebo je alespoň ,ušetřil’).
Na opačném pólu než zvíře-pomocník stojí zvíře-nepřítel. Toho je třeba přemoci. Často se jedná o zvíře mýtické, ve skutečnosti neexistující (drak, stvůra). Může se ale jednat i o zvíře, které našim předkům – či jejich stádům – skutečně bylo nebezpečné: u nás zejména vlk. Typickým způsobem vítězství nad drakem je fyzické přemožení (useknutí hlav), vlk bývá zpravidla přelstěn.
Zvíře též může symbolizovat sociální příslušnost majitele: Ježibaba zpravidla mívá svého kocoura, princ koně. Zdravý a silný kůň vozí kromě princů i jiné vysoce postavené hrdiny, kdežto chce-li vypravěč zdůraznit nízké postavení hrdiny/neúctu ostatních k němu, posadí jej na koně starého, kulhavého, na osla či dokonce kozla, prase či kohouta. Vedle druhu zvířete zde hraje roli jeho barva: špatné postavy dostávají zvířata černé barvy, dobré bývají vlastníky zvířat bílých či plavých.
Pro symboliku sociální příslušnosti někdy postačí i část zvířete (podobně jako u symboliky vlastností): čerti tak mají kopyto, rohy a oháňku, bytosti nadpozemské (andělé a víly) křídla.
Zvířata mohou symbolizovat i bohatství, pročež některé z pohádkových postav touží po jejich vlastnictví. Jedná se o zvířata jedinečná, zvláštní, často zlatá: pták Ohnivák, slepice snášející zlatá vejce a podobně.

Citlivé a necitlivé antropomorfismy

Podle legendy Koyukonských indiánů byla zvířata v dávných dobách lidmi: všichni žili pospolu a mluvili stejným jazykem. Tito indiáni se domnívají, že zvířata stále rozumějí lidské řeči, i když už ztratila schopnost mluvit (Nelson, 1993). My se nic takového nedomníváme (snad s výjimkou některých majitelů psů). Zvířátka v našich pohádkách však lidské řeči rozumějí, což je zajímavé, neboť my lidé ani v pohádkách zvířecí řeč neovládáme (ledaže jsme snědli maso bílého hada jako Jiřík). Způsobeno je to podle mého názoru tím, že do druhého člověka se snadněji vcítíme než do zvířete a na základě toho dokážeme odhadnout i jeho schopnosti. Naproti tomu zvíře pro nás představuje větší záhadu – a tudíž i širší prostor pro fantazii. Proč by tedy nemohlo rozumět naší řeči?
Kromě toho, že zvířata v pohádkách mluví, tak také přemýšlejí, mají lidské city a vlastnosti. Podobné antropomorfismy jsou zcela v pořádku: mají v pohádce svůj smysl a význam. Nazývám je proto antropomorfismy citlivými.
Jiné antropomorfismy jsou však zcela tristní: mám na mysli třeba animované slepičky, které mají v zobácích zuby a spí v postýlkách přikryté peřinkou. Na děj příběhu by nemělo žádný vliv, kdyby spaly na bidýlku a v zobácích se jim nic nepletlo. Též zajíček by se, myslím, nemusel cpát smaženou rybou, ani když mu ji připraví krtek z oblíbeného seriálu. Vždyť by to nejspíš ani nepřežil!? Takovéto antropomorfismy jsou opravdu necitlivé.
Nechci bojovat proti antropomorfismu. Vždyť se jedná o nástroj, který nám umožňuje využít v chápání zvířete empatii a tak mu na určité rovině lépe porozumět. Domnívám se však, že by tvůrci pohádek, bajek a animovaných filmů měli s tímto nástrojem umněji zacházet. Děti dokážou rozpoznat citlivý antropomorfismus a využít jej k pochopení smyslu příběhu a mnohdy i k pochopení samotného zvířete. Necitlivý antropomorfismus však mate. A my přece nechceme děti mást.

***

SYMBOLIKA NĚKTERÝCH ZVÍŘAT
Pes je ve vztahu k lidem obvykle velice pozitivní – je přítel, ochránce a vůdce (na rozdíl od vlka). Ze všech zvířat je pes člověku nejdokonaleji přizpůsoben, reaguje nejsilněji na jeho nálady, napodobuje ho a rozumí, co se od něj očekává. Je esencí vztahu jako takového. Může ovšem vystupovat i jako zvíře obávané.
Myši představují někdy duše mrtvých, jindy ježibab, jsou to ďáblova zvířata, nositelky moru. Jindy představují znepokojivou noční myšlenku, která se člověka zmocní a nelze se jí zbavit (jako když máte myši v domě: hryžou a hlodají celou noc a vy nemůžete spát).
Laň (jelen) často ukazuje cestu nebo najde výhodné místo, kde se dá přejít řeka. Jindy však hrdinu vláká do neštěstí, nebo mu dokonce přivodí smrt, když ho zavede do propasti či močálu. Může také vychovat sirotka či opuštěné dítě (jako například v pohádce o Smolíčkovi pacholíčkovi).
Prase v pohádkách zpravidla nevystupuje tak špatně, jak je známe z metafor běžné řeči. Symbolizuje však nízký sociální status toho, kdo se prasaty zabývá – pasáček vepřů či potupa Marfuši v sovětském kultovním díle Mrazík, kterou přiváží trojspřeží vepřů.
Netopýr bývá spojován s temnými mocnostmi, slouží zlým postavám.
Ptákům někdy závidíme jejich schopnost letu. V pohádkách je charakterizuje právě odpoutanost od země a spojitost s vzdušným prostorem. Zastupují obecně psychické bytosti s intuitivním a duchovním charakterem. Například duše v pohádce zemřelého člověka může opouštět jeho tělo v podobě ptáka.
Hadů se mnoho lidí bojí. A i ti, kdo se jich nebojí, jsou jimi zpravidla fascinováni: těžko se nám z hadů spouštějí oči. To se odráží i v účasti hadů v mýtech, metaforách, v náboženském symbolismu. Jejich postavení je přitom zpravidla ambivalentní.
Ropucha je prakticky ve všech kulturách bytost ženská. Byla, a dokonce stále ještě je pokládána za zobrazení uteru. V mnoha kostelích a kaplích v Bavorsku je prý socha Panny Marie obklopena samými voskovými ropuchami. Ženy, které je sem věší, doufají, že jim tak světice pomůže k nekomplikovanému porodu. Její spojitost s ženstvím se pak projevuje i v pohádkách.
Hmyz lidé zpravidla nemají příliš v lásce. Pohádky však dokáží využít toho, že se tito malí živočichové mohou snadno nepozorovaně někam dostat. To jim dává možnost pomoci hrdinovi například radou.

Literatura:
Nabhan, G. P. and St. Antoine, S. (1993) The Loss of Floral and Faunal Story: The Extinction of Experience. In: Kellert, S. R. and Wilson, E. O. (Eds.) The Biophilia Hypothesis. Washington, DC: Island Press, 229-250.
Nelson, R. (1993): Searching for the Lost Arrow: Physical and Spiritual Ecology in the Hunter’s world. In: Kellert, S. R. and Wilson, E. O. (Eds.) The Biophilia Hypothesis. Washington, DC: Island Press, 201-228.
Von Franz, M. L. (1998). Psychologický výklad pohádek. Praha: Portál.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červen 2005