Nad knihou: MICHAEL J. COHEN a kol.: The Web of Life Imperative. Regenerative ecopsychology techniques that help people think in balance with natural systems

Institute of Global Education a Trafford Publications, Portland 2003, Oregon

Názorům podobným těm našim rádi naslou­cháme. Tím spíš, má-li je mluvčí podloženy relevantními argumenty, rozšiřujícími náš ob­zor. Z takového setkání odcházíme obohaceni a vnitřně uklidněni, že naše představy o fun­gování světa jsou správné. A vice versa – je-li sdělovaná myšlenka v rozporu s naší, vyvo­lává v nás řečník nevoli. V oblasti vztahu člo­věka k přírodě mě tak dokáže nadzvednout ze židle třeba, tvrdí-li někdo, že lidé jsou nadřaze­ni ostatní přírodě, člověk přece není zvíře, ane­bo že odpad třídí pouze hlupák… Nedávno mě však paradoxně nadzvedla kniha, již jsem brala do ruky natěšena na relevantní podporu svých názorů a porozumění odborníka.

Publikace Michaela Cohena a jeho spoluau­torů vychází z tvrzení, že mnoho problémů lidí i světa jako celku spočívá v odcizenosti člověka přírodě, v zapomenutí přírodních způsobů myš­lení. Spása je naštěstí na dohled. Michael Cohen totiž vynalezl metodu jak tento neblahý vývoj zvrátit: v jeho Kurzu spojení s přírodou (Project Nature Connect) se přírodním způsobům myš­lení znovu naučíte. Recenzovaná publikace je koncipována jako průvodce k tomuto kurzu.

Myšlenka je to zajímavá. O to více, že odci­zení člověka přírodě potvrzuje množství vě­deckých studií. Další výzkumy pak poukazují na to, že kontakt s přírodou člověku prospí­vá, procházky v přírodním prostředí, domácí mazlíčci i stromy ve městech působí na naše fyzické i psychické zdraví velice příznivě.

Tím spíš nerozumím tomu, proč autoři saha­jí po nečestných přesvědčovacích praktikách. V podpoře svých tezí používají ideologická hes­la a fráze, kladou sugestivní otázky a nezdráha­jí se uchýlit ke strašení, vyhrožování a vyvolává­ní výčitek svědomí. Nezříkají se polopravd ani demagogických argumentů. Účel v jejich agre­sivním tažení zjevně světí prostředky.

48 utlumených inteligencí

Publikace je uvedena mnohonásobnou chvá­lou sebe sama ústy různých relevantních, v oboru známých osobností, jež ji prezentu­jí jako unikátní učební pomůcku, která vám pomůže „autenticky těžit z hluboké léčebné síly přírody; vzkřísit 48 utlumených přírod­ních inteligencí; zlepšit zdraví, vnitřní vyrov­nanost a sebeúctu…“ Po přečtení takovéhoto úvodu máte pocit, že držíte v rukou dílo, jež spasí svět. Zároveň si však říkáte: podobných chlubílků tu už bylo! A přemýšlíte, o jaký styl podvodu či podvůdku půjde.

Na světě vycházejí ročně miliony knižních ti­tulů, jejichž kvalita je všelijaká a literatura tvá­řící se, že spasit svět není problém, je obzvláště hojná a oblíbená. Nebyl by tedy důvod se po­zastavovat, kdyby ovšem… Michael J. Cohen nepůsobil na několika univerzitách (Portland State University, Akamai University a Inter­national University of Professional Studies), nebyl ředitelem Institutu globální výchovy (Institute of Global Education), nositelem ce­ny The Distinguished World Citizen Award, kdyby nebyl za svou knihu oceňován, kdyby ji s ním netvořilo dalších 36 vzdělaných a zkuše­ných spoluautorů, kdyby…

Hrušky s jablky

Na počátku vás autoři knihy vyzvou k zamyšle­ní: „Má Příroda regenerující a posilující úzdrav­nou sílu? Pokud ne, tak jak vytvořila a udržuje svou perfektní čistotu, vyrovnanost a mír spo­lu s optimy diverzity, spolupráce a života… aniž vytváří odpadky, znečištění či je přehna­ně drsná?“ Dosaďte si za slovo Příroda slovo Bůh a máte obvyklou sugestivně přesvědčovací formulku kreacionistů. Inu, když máme takový hezký argument, tak proč jej nevyužít, že?

Pro podporu svých tezí dále autoři knihy uvádějí množství argumentů, důkazů, fakt a vysoce ilustrativních příkladů. To je samo o sobě chvályhodné, potíž je v tom, že jsou zde vybrána pouze ta fakta, která se autorům „hodila do krámu.“ Manipulováno je pak i světlo, jímž jsou fakta nasvícena.

Autoři například lamentují, že „Když požá­dáte své současníky, aby nakreslili, nač myslí, obyčejně získáte obrázek zahrnující peníze, konflikt, kulturní modly, moderní techno­logie, sex, uklidňující prostředky nebo pro­fesní dovednosti.“ A aby dokázali dřívější provázanost člověka s přírodou, přetiskují 1000 let starý výtvor z mimbreské kerami­ky (americký jihozápad). Autor mimbreské kresby podle nich „před tisíci lety znázor­nil, že naše bytí, psychika i příroda je jedno a totéž.“ Překvapuje mě, s jakou jistotou au­toři vědí, co chtěl autor svou částečně abs­traktní kresbou s motivem ptáka a lidského obličeje znázornit, ale hlavně porovnávají hrušky s jablky. Chtějí-li srovnávat, neměli by žádat své současníky, aby nakreslili to, co se jim honí hlavou, ale podat jim hlině­nou nádobu a požádat je o její dekoraci. Vě­řím tomu, že mezi získanými kresbami by se našla nějaká zajímavá, již by bylo lze interpretovat jako znázornění jed­noty našeho bytí, psychiky a přírody.

Snaha po objektivitě v publikaci zjevně chybí – navíc dost neuměle, takže ideologizace z recenzovaného dílka přímo čiší. Potíž je též se základními termíny, s nimiž kni­ha operuje (příroda, myšlení, smysly…). Tyto výrazy totiž nejsou definovány, což je problematické zejména proto, že nejsou užívány v obvyklém smyslu. Často například ho­voří o „inteligenci přírody“ – a mají tím na mysli vyváže­nost, funkčnost, nikoli inteligenci v klasickém pojetí. Me­zi smysly pak Cohen počítá i smysl pro hlad, žízeň, soucit, barvu, sex, místo, společenství, péči, pohyb … divná to směska. Celkem má člověk podle něj 53 smyslů. Časté jsou též antropomorfizace typu „příroda ví“. Podobně pod po­jmem myšlení se skrývá kde co – od vnímání a prožívání až po cítění, či dokonce rovnováhu. Vnucuje se předsta­va, že autoři uvažovali následovně: 1) je potřeba přírodu představit tak, aby lidi přitahovala, imponovala jim; 2) in­teligence a moudrost jsou vážené termíny; 3) je potřeba tyto termíny pojmout tak, abychom je mohli uvádět jako přírodě vlastní. A jak bychom přírodu mohli v lidských očích ještě povýšit? Ano, budeme ji psát s velkým P, ane­bo ještě lépe, budeme hovořit o Matce Přírodě. V autor­ském kolektivu se zřejmě skrývají i mistři PR.

A jestli nás neposlechnete…!

Podstatou Kurzu spojení přírodou je znovunavození pří­rodních způsobů myšlení. K tomu slouží řada cvičení, spočívajících zejména v kontaktu s přírodou, ve vnímá­ní a uvědomování si květin, zvuků, větru, tepla, pohybu, barvy, tvaru, textury, pachů… Své zážitky, zkušenosti a úvahy přitom zapisujete a sdílíte se skupinou, s níž jste v e-mailovém a telefonickém kontaktu. Přírodě děkujete za to, že vám dovoluje ji vnímat, být s ní v kontaktu. Dá­le jste v kontaktu s přírodními prvky vedeni k opakování slova „přitažlivost“ nebo „vnímání“, „spojení“ či jiného výrazu zvyšujícího vaši spojitost s přírodou.

Jiné cvičení vás zase vyzve, abyste příjemný pocit, kte­rý máte v přírodě, doplnili do tvrzení o sobě. Například: „Mám rád tento strom, protože je krásný a silný“ napíše­te jako „Mám rád sám sebe, protože jsem krásný a silný“. „Můžete si být naprosto jisti, že nějaká vaše část může být touto větou popsána,“ ujišťují vás autoři. (Trochu to při­pomíná laciné návody jak se stát úspěšným a oblíbeným nebo si zvýšit sebevědomí.)

Kniha vypráví též příběhy, například o jedněch ekolo­gicky osvícených přátelích doktora Cohena, kteří vlast­nili les v sousedství národního parku. Nedávno se je prý doktor Cohen snažil přesvědčit, aby nenechali své stromy vytěžit za velké peníze. Strnulý výraz v jejich tvářích však dával tušit, že jeho radu neregistrují. „Po­stoj Cohenových přátel nám připomíná muže, který byl při dopravní nehodě zavalen troskami vlaku,“ píší auto­ři. V průběhu svého vyprošťování tvrdil, že je v pořád­ku, a dokonce žertoval se svými zachránci. Pak zemřel. Když jeho tělo následně vytáhli, zjistili, že mu havárie amputovala nohy. Traumatický šok jej ochránil před tím, aby si své zranění uvědomil.“ To pak autoři dávají dohro­mady s prvním příběhem: V podobném šoku podle nich byli i zmínění Cohenovi přátelé a je v něm i většina oby­vatel průmyslové společnosti, a to údajně „nejen v sou­vislosti s drancováním přírodního prostředí“. Jinými slo­vy: ačkoli si to neuvědomujeme, jsme na tom hodně zle a jediné, co nás může od jisté smrti zachránit, je Coheno­va metoda. Propagaci pomocí vyvolávání strachu a vý­hružek si snad autoři mohli odpustit.

Je pravda, že si lidstvo obrazně řečeno podřezává větev, na níž sedí, a většina lidí se přesto tváří, jakoby se nic nedě­lo, a dokonce se bez výčitek svědomí podílí na „tahání pil­ky“. Podstatou tohoto jevu však není traumatický šok, jak píše Cohen a spol., ale obranné mechanizmy ega. Varová­ní vědců jsou ignorována, zesměšňována a vyvracena jaký­mikoli slabými, nerelevantními a nelogickými argumenty, jen abychom se nemuseli postavit nepříjemné pravdě tváří v tvář. Zejména politici jsou v tomto ohledu mistry.

Změřte si své eko-IQ

Za zcela zoufalou považuji pasáž publikace, v níž autoři postulují eko-senzorické IQ a uvádějí test, jímž si ho mů­žete změřit. Jejich Test ekologické inteligence se skládá ze 70 citátů známých osobností od antických klasiků přes myslitele staré Číny až po slavné fyziky (nechybí pocho­pitelně ani Bible či Sigmund Freud), s nimiž na škále 1–10 vyjadřujete míru svého souhlasu. Některé položky však již od pohledu měří něco zcela jiného než eko-IQ (nábožen­ské přesvědčení, sklon k básnickému vyjadřování…). Vý­znamnou měrou se pak v testu projeví i obecná tenden­ce souhlasit. Posuďte sami: „Kamkoli jdete, i ta poslední rostlinka vám připomene Stvořitele; Příroda je neviditel­ná moudrost, jež nás vmilovala do bytí; Vítr nad jezerem, toť obraz vnitřní pravdy.“ Též názor „Příroda nedělá nic neužitečně.“ svědčí podle autorů o vaší eko-inteligenci.

Dalším faktorem, jež se velmi silně promítá do toho, co autoři označují jako eko-IQ, je eko-sebevědomí. Počet bodů získaných ze souhlasu s oněmi 70 citáty totiž máte vynáso­bit body získanými v jediné položce, a sice: „Jaké skóre by vám podle vašeho názoru připsala Matka Příroda, kdyby porovnala vaše spojení s přírodou s tímtéž u ostatních?“

Už jen na okraj zmíním, že vedle všech logických a me­todologických nesmyslů je v konstrukci testu ještě závaž­ná chyba technická – maximální dosažitelné IQ = 100. IQ skór je přitom definován mj. tím, že stu je rovna střed­ní hodnota. Samozřejmě v textu schází jakákoli zmínka o objektivitě, reliabilitě či validitě testu, jakož i o tom, zda byl či nebyl standardizován.

Mechanizmy skupinové psychoterapie

Několik stran publikace je věnováno ukázkám textů se­psaných absolventy Kurzu spojení s přírodou na zadání: „Uveďte konkrétní příklady ze svého života, kdy se vám kurz ukázal jako hodnotný. Nápad přidat do publika­ce pojednávající o kurzu zkušenosti jeho absolventů mi sám o sobě přijde velmi rozumný. Zkušenosti těch, kdož něčím prošli, mi mohou poskytnout ilustrativní obrázek. Ovšem ač je tomuto věnováno několik stran knihy, sku­tečně konkrétních příkladů je zde minimum. Nouze nao­pak není o litanie obecných frází typu: „Hodnota kurzu pro mne spočívá v tom, že mě dostala do přímého osob­ního vztahu se životem. Poprvé v životě se cítím být na­pojena na proud života“… „Kurz Spojení s přírodou mi pomohl si uvědomit, že se skládám z mnoha částí, které tvoří celek, a že i já sám jsem součástí většího celku“ … „Mému vnitřnímu dítěti je nyní dovoleno, aby rostlo a ob­jevovalo se jako právoplatná součást mé osoby“ … „Kurz pozitivně ovlivnil každičký aspekt mého života“.

Silně mi to připomnělo výtvory snaživých spolužáků smolících před téměř dvěma desetiletími slohovou práci na téma Proč chci vstoupit do SSM. Navzdory množství superlativů to dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Autoři nepo­pisují, podle čeho vybírali, čí vyjádření do knihy zařadí, a tak se můžeme domnívat, že sáhli po těch nejpozitivněj­ších. O lidech, kteří kurz znechuceně ukončili, publikace nepojednává. To jsem autorům ochotná prominout. Na­víc jim i věřím, že kurz může být jeho účastníky prožíván pozitivně. Avšak to, co Cohen vydává jako efekt navrace­ní přírodních smyslů pomocí kontaktu s přírodou (lesem, parkem, pokojovými rostlinami), může mít i jiné příčiny: Sednu-li si a hodinu denně strávím v lese nebo u své poko­jové květiny, působí na mě jak les či květina, tak to, že tu hodinu relaxuji, jsem sama se sebou, rovnám si myšlenky a možná i medituji… místo květiny by mě mohla klidně zaujmout umělohmotná spona do vlasů, místo lesa bych mohla spočinout v klidné místnosti. Efektivní bývá i pro­stá změna (prostředí či činnosti), sebezkušenost. Dále zde působí sdílení zkušeností s ostatními účastníky kurzu, zpětná vazba od nich a vzájemné vztahy – tedy stěžejní mechanizmy skupinové psychoterapie. Dále připočítejme placebo: věřím-li, že mi kurz pomůže, notabene za něj pla­tím, mám tendenci vnímat, že mi opravdu pomohl. Též si lze představit, že stimulem k vyhledání kurzu je pro řadu účastníků osobní krize, kterou se snaží řešit různými me­todami (uvědomovanými i neuvědomovanými). Je vysoce pravděpodobné, že dotyčný krizi časem překoná. Zlepše­ní stavu je pak možné interpretovat jako výsledek kurzu i v případě, že pravá příčina je jiná.

Mrzí mě, že autoři tyto mechanizmy zamlčují, respek­tive veškeré úspěchy interpretují jako důkaz geniality své metody.

Pokusím se nyní účinnost metody nahlédnout v ještě širších souvislostech. Autoři vykreslují špatné chování li­dí k přírodě jako vyplývající z odtrženosti člověka (a je­ho myšlení) od přírody. To je podle mne jedna strana mince. Ražba na druhé straně ukazuje opačný obrázek – lidskou exploataci přírody coby výsledek přirozeného sklonu v myšlení i chování. Jen jsme se příliš rychle sta­li příliš početnými a příliš mocnými. Léčba pomocí kon­taktu s přírodou, jíž navrhují autoři, tedy léčí z jedné stra­ny (mince, osobnosti). Z druhé si můžeme domýšlet léčbu pomocí kultivace specificky lidských hodnot: kultivova­ností, kulturností, moudrostí, vzděláním… Z obou stran pochopitelně ovlivňujeme celou osobnost – chladíme-li minci z jedné strany, ochlazuje se celá. Autoři tedy pocho­pitelně mají s „léčbou orla“ výsledky i u panny. (Orientace na stranu „orla“ je přitom o to vhodnější, že dnešní společ­nost je soustředěna spíše na „panny“.) Domnívám se, že v léčbě narcistické představy o veledůležitosti vlastní oso­by může pomoci jak setkání s velikostí přírody, tak s ge­nialitou umělců či vědců. V každém případě však není od věci vnímat minci (osobnost) v její celistvosti.

Dále mě pak ještě svírá jedna pochybnost: Autoři účastníkům kurzu radí, aby si pro kontakt s přírodou vybírali taková místa, jež jsou jim příjemná, v nichž se cítí bezpečně. Pokud cítíme úzkost či nepohodlí, máme prostředí změnit. S ohledem na účel cvičení je to rozum­ná rada. Mám však obavu, zda se nám jednostranné pře­svědčování, že přírodu musíme chránit, protože je nám v ní dobře, nemůže vymstít? Nebude mít absolvent kurzu pocit zrady, když přijede z výletu v přírodě se zlomenou nohou? Není lépe přiznat, že příroda může být krásná a inspirující, ale i nepohodlná a nebezpečná? A učit se ji mít rád takovou, jaká je?

Je snad chyba ve mně?

Nechápu, jak může někdo sklízet úspěchy s publikací (kurzem) takovéto kvality. Když ovšem odborníci píší, ji­ní odborníci tleskají a Koucká ne a ne pochopit velikost díla, není chyba v ní? Zkouším se nad tím zamyslet. Mož­ná že autoři vymýšleli svou metodu a psali knihu pro jiné publikum, pro masy těch, kdož trpí psychickými potíže­mi, a přitom netuší, že chyba se skrývá v jejich nedosta­tečném kontaktu s přírodou a nelásce k ní. Pokud by ta­kových lidí byla většina a na základě Cohenova kurzu by prohlédli, dalo by se teoreticky uvažovat o rapidním zlep­šení jejich psychického zdraví i stavu světa. Jenže v dneš­ním západním světě je módní mít rád přírodu. Nikdo vám dnes neřekne „Přírodu já rád nemám“; „Na přírodu kašlu“ nebo něco podobného. Taková slova by byla považována za neslušná a dotyčný by se znemožnil dokonce hůře, než kdyby se takto vyjádřil o dětech. Lidé – v USA stejně tak jako v Čechách – jsou většinou přesvědčeni, že mají příro­du rádi. Američtí občané by vám to hned vylíčili v miliar­dách dolarů, které ročně utrácejí za své domácí mazlíčky, američtí politici pak sumou, již věnují na ochranu přírody. Opačný názor zastává jen mizivé procento těch, kteří si zakládají jak na nadřazenosti člověčenstva nad přírodou, tak na jinakosti svého názoru a rádi šokují své okolí. Ta­kový člověk by však po Cohenově knize opět nesáhl, a po­kud by se mu snad i omylem dostala do rukou, během pár minut by ji vztekle odhodil. On přece nemá problém.

Přesto přese všechno jsem si říkala, možná že ten kurz je opravdu úžasný a převratný, akorát se to musí zažít – te­orie to třeba nedokáže sdělit. Navíc se domnívám, že dřív než začnu něco kritizovat, měla bych to pořádně poznat. Vyhledala jsem si tedy www stránky internetového Kurzu spojení s přírodou, připravena se přihlásit. Požadovaných 5560 amerických dolarů mě však rychle odradilo.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vesmír, březen 2007