Obraz zvířete v pohádkách

“Zajíc se lišce vysmál,” říká pohádka. Ale vysmál se skutečně zajíc lišce? Nebo to byl člověk s vlastnostmi zajíce, který se vysmál lišákovi z vedlejšího paneláku?

Byl jednou jeden sedlák, který měl dostatek peněz i polí, ale ač byl bohatý, přece mu něco chybělo. Neměl se svou ženou žádné děti. Když chodíval s ostatními sedláky do města, dělali si z něj často posměch a ptali se, proč nemá žádné děti. Nakonec se rozzlobil, a když přišel domů, řekl: “Chci mít dítě, i kdyby to měl být ježek.” Jeho ženě se pak skutečně narodilo dítě, které bylo od pasu nahoru ježek a od pasu dolů chlapec…
Takto začíná pohádka Janježek ze sbírky bratří Grimmů. Narodí se tvor: napůl lidský a napůl zvířecí. Jinde než v pohádce by se to stát nemohlo. Pohádky jsou přitom plné nejen zvířat pomíchaných s člověkem, ale i zvířat jako takových. Dětská literatura, mýty a bájné příběhy zvířecími postavami a motivy nešetří: s čtyřnohými i okřídlenými průvodci člověka se zde setkáváme doslova na každém kroku. Hojně se vyskytují psi, kočky a jiná hospodářská zvířata, jakož i divocí obyvatelé hvozdů i vod. Nechybí ani hmyz.
Hojné zastoupení různých živočichů v tradovaných příbězích není překvapující: přežití člověka po většinu jeho vývoje záviselo zejména na tom, jak si byl schopen poradit se svými zvířecími nepřáteli a konkurenty. Úspěšnost našich předků nebyla tedy dána jen jejich silou a mrštností, ale i porozuměním a předvídáním chování zvířat, která lovili, jakož i těch, jimiž byli loveni. Značnou část historie nás též doprovázejí zvířata, kterým dnes říkáme domácí. Pes žije s člověkem podle některých odhadů přes sto tisíc let. Ostatní hospodářská zvířata se přidala v průběhu posledních deseti tisíc let.
Tato situace se však v posledních stoletích (a zejména ve století dvacátém) radikálně změnila: velká část dospělé městské populace dnes nemá čas, chuť ani energii se zvířaty zabývat. A není ani důvod: riziko napadení šelmou je prakticky nulové a maso kupujeme úhledně zabalené v supermarketu. Dětem však snad jejich náklonnost ke chundelatým tvorům zůstala. Marie-Louise Von Franzová píše: “Všimla jsem si, že děti dávají v určitém věku přednost příběhům o zvířatech. Začne-li se s příběhy o princích a princeznách, které odnesl čert, zeptají se: ,Co je to čert?’ … Potřebují to pořádně vysvětlit. Ale když řeknete: ,Pes řekl kočce,’ – poslouchají velmi napjatě. Zdá se tedy, že se jedná o základní materiál, nejhlubší a nejstarší formu vyprávění.”
U přírodních národů, pro jejichž přežití je znalost výskytu, chování a nebezpečnosti zvířat stále klíčová, představují vyprávění o zvířatech naprostou většinu všech tradovaných příběhů. Například u Křováků je to celých osmdesát procent. Seznam zvířecích druhů vyskytujících se v pohádkách domorodých národů je přitom často úctyhodný a zdaleka se neomezuje pouze na velké a huňaté živočichy. Například v příbězích uto-aztécké kultury O’odham figuruje 16 druhů bezobratlých, 13 druhů ryb, obojživelníků a plazů, 28 druhů ptáků a 20 savců (Nabhan a St. Antoine, 1993).
Naproti tomu v našich pohádkách došlo v průběhu civilizačního vývoje k jisté degeneraci obrazu zvířete. Hezky je to vidět už na zastoupení zvířecích druhů: kromě zdomácnělých zvířat se v našich bajkách a pohádkách obyčejně setkáváme jen s nevelkým počtem zvířat, a to ještě většinou vymezených nikoli rodově (neřku-li druhově) ale často až na úrovni zoologických čeledí, řádů či dokonce tříd – zejména u studenokrevných zvířat. V našich pohádkách tak vystupuje dost často had (nikoli užovka či zmije) a místo kapra, candáta či lína se hovoří prostě o rybě (někdy zlaté).
Dále můžeme vypozorovat, že zvířata se v našich pohádkách značně vzdálila svému přirozenému chování. Zoolog by zaplakal, my se pojďme podívat, co s sebou tato změna přináší a jaké role v pohádkách zvířata obecně naplňují. Stranou přitom ponecháme názory psychoanalytiků, hovořící o symbolech archetypů stínu, animy a dalších. Těmto interpretacím se věnuje dostatek jiných autorů i publikací.

Zvíře jako člověk

Zvíře v pohádce či bajce často vystupuje jako symbol lidské vlastnosti. Ostatně i mimo pohádky běžně využíváme zvířecí symboliky k metaforickému vyjádření lidských ctností i nectností: jsme pilní jako včeličky, líní, tlustí či špinaví jako prasata, prohnaní jako lišky a stateční jako lvi. Skutečnost, že je to v přírodě leckdy jinak (král zvířat lev například raději ukradne kořist hyenám, než aby se namáhal lovit sám), nehraje roli. Vyzdvižena je buď jedna dominantní vlastnost zvířete za současné ignorace vlastností ostatních, či se může dokonce jednat o čistou projekci bez racionálního základu. Jako projekční plátno slouží zvířata velmi dobře už proto, že nemluví a jejich mimika bývá jiná a zpravidla omezenější než naše.
“Antropologové se dohadují o tom, zda příběhy vyprávějí o lidech převlečených za zvířata, nebo o zvířatech převlečených za lidi,” píše Von Franzová a pokračuje: “Jsou to zvířata i lidé a žádný primitiv by si tím hlavu nelámal; není v tom žádný rozpor.” Křováci například říkají: ,Hyena – byl to samozřejmě člověk – řekla své ženě…’”
Přijmeme-li, že zvíře v příběhu není vlastně zvířetem, ale antropomorfní bytostí, mnohé pochopíme a další nás přestane zarážet. Ozřejmí se nám například, proč zvířátka v bajkách daleko častěji komunikují mezidruhově než v rámci svého druhu a proč vypravěč zapletl do příběhu zvířata, která spolu v přírodě nepřicházejí do kontaktu, jako například lišku se lvem v bajce Jak se liška poradila s rozumem.
Zvíře jako symbol vlastnosti či stavu nemusí navíc vystupovat celé: postačí některý jeho charakteristický znak (v ukázce v úvodu je to ježčí kůže, jinde kravská oháňka, oslí uši nebo medvědí hlava). Zde již nemůže být pochyb o tom, že zvířecí podoba se vztahuje k člověku.
Lidská podstata zvířete vystupuje jasně též v případě, kdy je hrdina do zvířete začarován, jako je tomu třeba u Žabího prince. Důvody zakletí mohou být různé. Někdy se jedná o trest za čin, jehož se hrdina dopustil, jindy jde jen o zlovůli toho, kdo kletbu vyslovil. A aby byla kletba zrušena, musí přijít někdo, kdo se k hrdinovi zachová hezky i v jeho zvířecí podobě, což je někdy poměrně jednoduché a jindy zase značně komplikované – v závislosti na rozpracování pohádky. Žabí princ například dostává lidskou tvář po jednom políbení, zatímco ruská Žabka carevna to tak jednoduché nemá: ženich ji musí představit celému dvoru v její zvířecí podobě, nechat ji jíst ze svého talíře, spát ve své posteli. Zkrátka se k ní chová tak, jako by byla ženou – a ona se pak v ženu skutečně promění. Zakletí do zvířete bylo zápletkou děje, obsahem pohádky je vysvobození, navrácení lidské podoby.
Zde se ukazuje, že jakkoli je vztah člověka ke zvířeti silný, obecně se dá říci, že by si lidé nepřáli se ve zvíře proměnit. Tento odpor však není zdaleka u všech zvířat stejný: existují jak obecné zákonitosti (proměnit se ve švába připadá skoro každému odpudivější než změna v opici či kočku), tak individuální rozdíly (ve lva by se chtěli proměnit zpravidla lidé toužící po moci, v zajíčka naopak lidé submisivnější). Elegantně těchto zákonitostí využívá dětská psychodiagnostika.

Zvíře jako zvíře

Ne všechna zvířata v pohádkách jsou ovšem zakletí lidé či symboly lidských vlastností. Některá jsou skutečně zástupci svého rodu. Jejich role pak bývá zpravidla trojí: mohou vystupovat jako hrdinovi pomocníci nebo nepřátelé; jsou-li vlastněna, vypovídají o sociální příslušnosti majitele.
I velcí hrdinové zpravidla mívají své pomocníky. Mohou jimi být jak lidé, tak pohádkové bytosti i různá zvířata. Zvířecí pomocníci přitom často bývají obdařeni nadpřirozenými schopnostmi, znalostmi a vědomostmi, jež obyčejným smrtelníkům unikají.
Pomáhat mohou prakticky všechna zvířata, od mušek po koně. Často bychom přitom řekli, že se jedná o reciproční altruismus: hrdinovi pomáhá zvíře, kterému předtím pomohl on (nebo je alespoň ,ušetřil’).
Na opačném pólu než zvíře-pomocník stojí zvíře-nepřítel. Toho je třeba přemoci. Často se jedná o zvíře mýtické, ve skutečnosti neexistující (drak, stvůra). Může se ale jednat i o zvíře, které našim předkům – či jejich stádům – skutečně bylo nebezpečné: u nás zejména vlk. Typickým způsobem vítězství nad drakem je fyzické přemožení (useknutí hlav), vlk bývá zpravidla přelstěn.
Zvíře též může symbolizovat sociální příslušnost majitele: Ježibaba zpravidla mívá svého kocoura, princ koně. Zdravý a silný kůň vozí kromě princů i jiné vysoce postavené hrdiny, kdežto chce-li vypravěč zdůraznit nízké postavení hrdiny/neúctu ostatních k němu, posadí jej na koně starého, kulhavého, na osla či dokonce kozla, prase či kohouta. Vedle druhu zvířete zde hraje roli jeho barva: špatné postavy dostávají zvířata černé barvy, dobré bývají vlastníky zvířat bílých či plavých.
Pro symboliku sociální příslušnosti někdy postačí i část zvířete (podobně jako u symboliky vlastností): čerti tak mají kopyto, rohy a oháňku, bytosti nadpozemské (andělé a víly) křídla.
Zvířata mohou symbolizovat i bohatství, pročež některé z pohádkových postav touží po jejich vlastnictví. Jedná se o zvířata jedinečná, zvláštní, často zlatá: pták Ohnivák, slepice snášející zlatá vejce a podobně.

Citlivé a necitlivé antropomorfismy

Podle legendy Koyukonských indiánů byla zvířata v dávných dobách lidmi: všichni žili pospolu a mluvili stejným jazykem. Tito indiáni se domnívají, že zvířata stále rozumějí lidské řeči, i když už ztratila schopnost mluvit (Nelson, 1993). My se nic takového nedomníváme (snad s výjimkou některých majitelů psů). Zvířátka v našich pohádkách však lidské řeči rozumějí, což je zajímavé, neboť my lidé ani v pohádkách zvířecí řeč neovládáme (ledaže jsme snědli maso bílého hada jako Jiřík). Způsobeno je to podle mého názoru tím, že do druhého člověka se snadněji vcítíme než do zvířete a na základě toho dokážeme odhadnout i jeho schopnosti. Naproti tomu zvíře pro nás představuje větší záhadu – a tudíž i širší prostor pro fantazii. Proč by tedy nemohlo rozumět naší řeči?
Kromě toho, že zvířata v pohádkách mluví, tak také přemýšlejí, mají lidské city a vlastnosti. Podobné antropomorfismy jsou zcela v pořádku: mají v pohádce svůj smysl a význam. Nazývám je proto antropomorfismy citlivými.
Jiné antropomorfismy jsou však zcela tristní: mám na mysli třeba animované slepičky, které mají v zobácích zuby a spí v postýlkách přikryté peřinkou. Na děj příběhu by nemělo žádný vliv, kdyby spaly na bidýlku a v zobácích se jim nic nepletlo. Též zajíček by se, myslím, nemusel cpát smaženou rybou, ani když mu ji připraví krtek z oblíbeného seriálu. Vždyť by to nejspíš ani nepřežil!? Takovéto antropomorfismy jsou opravdu necitlivé.
Nechci bojovat proti antropomorfismu. Vždyť se jedná o nástroj, který nám umožňuje využít v chápání zvířete empatii a tak mu na určité rovině lépe porozumět. Domnívám se však, že by tvůrci pohádek, bajek a animovaných filmů měli s tímto nástrojem umněji zacházet. Děti dokážou rozpoznat citlivý antropomorfismus a využít jej k pochopení smyslu příběhu a mnohdy i k pochopení samotného zvířete. Necitlivý antropomorfismus však mate. A my přece nechceme děti mást.

***

SYMBOLIKA NĚKTERÝCH ZVÍŘAT
Pes je ve vztahu k lidem obvykle velice pozitivní – je přítel, ochránce a vůdce (na rozdíl od vlka). Ze všech zvířat je pes člověku nejdokonaleji přizpůsoben, reaguje nejsilněji na jeho nálady, napodobuje ho a rozumí, co se od něj očekává. Je esencí vztahu jako takového. Může ovšem vystupovat i jako zvíře obávané.
Myši představují někdy duše mrtvých, jindy ježibab, jsou to ďáblova zvířata, nositelky moru. Jindy představují znepokojivou noční myšlenku, která se člověka zmocní a nelze se jí zbavit (jako když máte myši v domě: hryžou a hlodají celou noc a vy nemůžete spát).
Laň (jelen) často ukazuje cestu nebo najde výhodné místo, kde se dá přejít řeka. Jindy však hrdinu vláká do neštěstí, nebo mu dokonce přivodí smrt, když ho zavede do propasti či močálu. Může také vychovat sirotka či opuštěné dítě (jako například v pohádce o Smolíčkovi pacholíčkovi).
Prase v pohádkách zpravidla nevystupuje tak špatně, jak je známe z metafor běžné řeči. Symbolizuje však nízký sociální status toho, kdo se prasaty zabývá – pasáček vepřů či potupa Marfuši v sovětském kultovním díle Mrazík, kterou přiváží trojspřeží vepřů.
Netopýr bývá spojován s temnými mocnostmi, slouží zlým postavám.
Ptákům někdy závidíme jejich schopnost letu. V pohádkách je charakterizuje právě odpoutanost od země a spojitost s vzdušným prostorem. Zastupují obecně psychické bytosti s intuitivním a duchovním charakterem. Například duše v pohádce zemřelého člověka může opouštět jeho tělo v podobě ptáka.
Hadů se mnoho lidí bojí. A i ti, kdo se jich nebojí, jsou jimi zpravidla fascinováni: těžko se nám z hadů spouštějí oči. To se odráží i v účasti hadů v mýtech, metaforách, v náboženském symbolismu. Jejich postavení je přitom zpravidla ambivalentní.
Ropucha je prakticky ve všech kulturách bytost ženská. Byla, a dokonce stále ještě je pokládána za zobrazení uteru. V mnoha kostelích a kaplích v Bavorsku je prý socha Panny Marie obklopena samými voskovými ropuchami. Ženy, které je sem věší, doufají, že jim tak světice pomůže k nekomplikovanému porodu. Její spojitost s ženstvím se pak projevuje i v pohádkách.
Hmyz lidé zpravidla nemají příliš v lásce. Pohádky však dokáží využít toho, že se tito malí živočichové mohou snadno nepozorovaně někam dostat. To jim dává možnost pomoci hrdinovi například radou.

Literatura:
Nabhan, G. P. and St. Antoine, S. (1993) The Loss of Floral and Faunal Story: The Extinction of Experience. In: Kellert, S. R. and Wilson, E. O. (Eds.) The Biophilia Hypothesis. Washington, DC: Island Press, 229-250.
Nelson, R. (1993): Searching for the Lost Arrow: Physical and Spiritual Ecology in the Hunter’s world. In: Kellert, S. R. and Wilson, E. O. (Eds.) The Biophilia Hypothesis. Washington, DC: Island Press, 201-228.
Von Franz, M. L. (1998). Psychologický výklad pohádek. Praha: Portál.