Působí relaxačně a ozdravně, dokáže však zlepšit i naše kognitivní funkce, inspiruje nás. A kdo to vlastně je? No přece příroda.

Představte si, že je v Praze zákaz osobní automobilové dopravy. Mnoha lidem to působí komplikace, dopravní podnik nakupuje nové dopravní prostředky, rozšiřuje síť cyklostezek, zaměstnává další řidiče. To je ta komplikovaná strana mince. A jaká je ta druhá? Radikální zlepšení fyzického i psychického zdraví obyvatel, pramenící ze snížení emisí i hlučnosti, zvýšení bezpečnosti na silnicích i z rozšíření zelených ploch: tam, kde na ulicích stojí vozy, by mohly růst stromy, parkoviště by se proměnila v dětská hřiště.
Výzkumy opakovaně ukázaly, že se lidem více líbí ty městské části, ulice a sídliště, kde je více zeleně – obzvláště stromů. Na takových místech by chtěli bydlet i pracovat. Naopak množství aut obyvatele odpuzuje. Uvedené přitom platí i v obecnějším měřítku: pohled na přírodní scenérie se lidem líbí, zklidňuje je. Naproti tomu výdobytky moderní civilizace – nahuštění sídel, automobilová doprava, průmyslové závody – s sebou přinášejí kromě ekonomického růstu a určitého typu pohodlí také hluk, prach a další stresující faktory.
Množství studií, stejně tak jako osobní zkušenost většiny z nás hovoří jasně: potřebujeme přírodu a jsme-li od ní odtrženi, chybí nám. Přesto však bývá silný terapeutický potenciál pobytu v přírodním prostředí psychoterapeuty opomíjen. Proč tomu tak je, nevím. Možná odborníkům nepřipadají stromy dostatečně odborné, možná, že pobyt pacienta či klienta v přírodním prostředí nepřidává psychologům na prestiži, možná je důvodem, že za ni klienti terapeutům neplatí. Snad je tomu tak jen z neznalosti. Ráda bych proto zmínila některé z těchto opomíjených možností přírodního prostředí.

Co dokážou rybičky

Mezi každodenní problémy většiny z nás patří únava. Sedíme za kancelářskými stoly, hledíme na monitor, přemýšlíme. Za nějakou dobu (většinou kratší, než bychom chtěli) se však již nemůžeme soustředit – myšlenky se zatoulávají, oči pálí, hlava bolí. Je načase si odpočinout. Avšak není odpočinek jako odpočinek a všechna prostředí nemají stejný relaxační potenciál.
Podle Kaplanovy teorie obnovení pozornosti (Attention Restoration Theory) má být prostředí pro efektivní regeneraci příjemné, dostatečně rozsáhlé a strukturované, a zároveň jiné než to, v němž k únavě došlo. Má stimulovat bezděčnou pozornost (bez zapojení naší vůle). Podle Kaplanovy teorie je tedy ideálním řešením vstát od počítače a jít se třeba projít do parku nebo se posadit v zahradě. Přírodní prostředí podmínkám Kaplanovy teorie totiž vyhovuje velmi dobře. Podobně přitom hovoří též praxe: naše osobní zkušenost i výzkum.
V jednom elegantním experimentu (Hartig a kol., 1991) vědci zkoumali efektivitu různých typů odpočinku. Nejprve za tímto účelem probandy stresovali kognitivně obtížnou úlohou. Třetina z nich se pak procházela v zeleni na okraji města, třetina bloumala klidnou městskou čtvrtí a ostatní si četli v časopisech či poslouchali hudbu. Ukázalo se, že nejlépe se zregenerovali lidé procházející se v zeleni: byli naladěni pozitivněji než jejich kolegové z ostatních skupin, a navíc si vedli lépe i v následující kognitivní úloze.
Relaxačního potenciálu přírody jsme si často vědomi, přesto však volíme jiné způsoby odreagování. Ve studii Thomase Herzoga a jeho spolupracovníků (Herzog a kol., 2002) hodnotili respondenti různé aktivity podle toho, jak by si je vybrali jako odpočinek v přestávce mezi náročnou činností. Ukázalo se, že aktivity v přírodě (kemping, návštěva arboreta, práce na zahrádce…) byly preferovány před alkoholem či domácí prácí, avšak zábavní aktivity typu televize, návštěvy restaurace či sportu se umístily ještě výše. Zajímavé ovšem je, že měli-li ti samí lidé uvést, co by poradili ve stejné situaci kamarádovi, volili přírodní aktivity častěji. Taktéž, když nebyli tázáni, co by si vybrali, ale o jaké činnosti se domnívají, že by si při ní nejlépe odpočinuli, předstihla příroda ostatní zábavu. Autoři studie uvedené rozdíly téměř nekomentují. Můžeme však uvažovat o komplikaci přírodních aktivit jejich horší dosažitelností (málokdo má arboretum za domem) a časovou náročností (kemping). Též nepřízeň počasí by zřejmě mnohé odradila.
Avšak uklidňujícího efektu přírody si můžeme užívat i v teple domova. Velký potenciál má i tak malý kousek přírody, jako je akvárium. Výzkumy ukazují, že pozorování rybiček odvrací pozornost od stresující události, snižuje krevní tlak. Jedna studie zjišťovala relaxační účinek akvária na pacienty v čekárně u zubaře. Akvárium zde mělo stejný uklidňující účinek jako relaxační hypnotická sugesce.

Stačí se podívat

Na základě dalších experimentů je možné konstatovat, že uklidňující efekt mohou mít i fotografie a obrazy přírodních scenérií. Lepší než obraz je ovšem skutečná příroda – alespoň za oknem. Výzkumnými objekty studií zde byli zejména vězni a pacienti v nemocnicích: do fyzického kontaktu s přírodou za okny se tito lidé totiž nedostali – přesto však na ně působila. Roger Ulrich například zkoumal pacienty po operaci žlučníku. Polovička z nich obývala pokoje s výhledem na stromy, polovička hleděla na cihlovou stěnu. Ukázalo se, že lidé s výhledem do zeleně vykazovali méně malých pooperačních komplikací, jako jsou bolesti hlavy či nevolnost, byli veselejší a vyžadovali méně analgetik.
Příznivý efekt přírodních prvků na lidské zdraví se však zdaleka neomezuje na redukci napětí a rekonvalescenci. Nesčetné množství studií prokázalo například mnohostranně pozitivní působení domácích mazlíčků (většinou psů a koček). Jen velmi stručně řečeno, zvířata zvyšují sebevědomí svých majitelů, usnadňují navazování sociálních vztahů a i sama o sobě zmírňují pocit osamělosti. Zvyšují kvalitu života seniorů a pomáhají handicapovaným dětem. Poskytují lidem bezpodmínečnou lásku: nehodnotí, nekritizují ani nesoudí. Podporují pocit smysluplnosti, vracejí chuť do života. Celé terapeutické školy využívají jejich vliv (ze známějších canisterapie či hipoterapie).
Význam zvířat potvrzují výzkumy nejen na rovině psychologické a sociální, ale i na rovině fyziologické. Opakovaně se prokázalo, že psi i jiná domácí zvířata snižují krevní tlak i pulz ve stresových situacích – obzvláště sociálního charakteru.
Domácí zvířata bývají také často uváděna jako důležitý zdroj sociální podpory. Děti dokonce pravidelně uvádějí své zvíře, když jsou dotázány, za kým by šly s problémem. Některé výzkumy ukazují, že děti vyrůstající s domácími zvířaty se lépe zapojují ve skupině, jsou kooperativnější a méně agresivní než ostatní. Další studie ukazují na větší extraverzi a altruismus těchto dětí. Je však třeba dodat, že podobné práce často neodfiltrovávají všechny interagující proměnné. Pravdou též zůstává, že jen málo pozornosti je věnováno možnému negativnímu vlivu domácích zvířat na psychiku člověka (strachu ze zvířete, stresu působeného nutností péče či zvířetem vyvolanými konflikty mezi členy rodiny).

Čím to je

Kromě aktuálního psychického stavu jednotlivce ovlivňuje kontakt se zvířaty a s přírodou obecně i osobnostní vlastnosti. Taylorová a kol. (2002) například zjistila, že příroda v okolí domova ovlivňuje sebedisciplínu chicagských dětí. Čím přírodnější bylo prostředí před okny domova, tím vyšší byla sebedisciplína dívek. Efektem přírody bylo možno vysvětlit celých 20 % variability tohoto osobnostního rysu.
Pozitivní vliv přírody na naše fyzické i psychické zdraví vysvětluje řada hypotéz, z nichž se většina soustředí na přidružené efekty: nižší množství emisí mimo města a průmyslové zóny, ticho, klid, spojitost pobytu v přírodě se sportem. Tyto teorie však nevysvětlují vše: nevysvětlují, že nás příroda regeneruje i v případě, že nesportujeme a žijeme v neznečištěné oblasti. Principiální vysvětlení tohoto faktu postihuje evoluční psychologie. Snad nejlépe je zřetelné evoluční vysvětlení na výjimce z popsaného relaxačního působení přírodních prvků.
Pohled na hada či pavouka většinu lidí neuklidní, ba naopak. Rozšířený strach z těchto tvorů a pohotovost, s níž si lidé dokáží vypěstovat fobii z nich, ukazuje na biologickou předpřipravenost negativních reakcí na ně. Stejně nebezpečné, avšak mnohem mladší pistole, nože, auta či dráty elektrického vedení pak takovéto strachy nevzbuzují, neboť naše soužití s nimi není dostatečně dlouhé, aby mohla vzniknout genetická podloženost vyvolávající negativní emoce z jejich spatření.
Podobně, jako bylo pro naše předky výhodné pociťovat nepříjemné emoce v přítomnosti nebezpečných zvířat, evolučně se hodil i opačný proces: uklidnění v bezpečném prostředí. Tuto teorii potvrzuje řada výzkumů, založených například na preferenci určitých (bezpečných) typů krajiny: zejména přehledné krajiny savanového typu, která je biology považována za nejpřívětivější prostředí pro předky moderního člověka. Právě o takové krajině se lidé vyjadřují přívlastky relaxační, poklidná, příjemná, právě v takové krajině si většinou přejí strávit dovolenou. V přírodě, která nás v současnosti obklopuje, se prakticky nevyskytují velké šelmy ani jiná člověku nebezpečná zvířata. Naše příroda je bezpečná, a tudíž není divu, že spouští naše vrozená schémata uklidnění – obzvláště nyní, když je venku teplo.

***

Literatura:
Hartig, T., Mang, M. and Evans, G. W. (1991). Restorative Effects of Natural Environment Experiences. Environment and Behavior 23: 3-26.
Herzog, T. R., Chen, H. C. and Primeau, J. S. (2002). Perception of the Restorative Potential of Natural and Other Settings. Journal of Environmental Psychology 22, 295-306.
Taylor, A. F., Kuo, F. E. and Sullivan, W. C. (2002). Views of nature and self-discipline: evidence from inner city children. Journal of Environmental Psychology, 22, 49-63.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červen 2005

Vídeň. Na Sigmund Freud Privat Universität Wien (SFU) se koná vůbec první den otevřených dveří. Před pouhými třemi lety založená univerzita se utěšeně rozvíjí. Původně hlásilo zájem o návštěvu jedenáct psychologů z Česka, nakonec však přijíždím jen já.

Scházím se se zástupkyní univerzity pro Českou republiku Beátou Holou. Den otevřených dveří začíná až v jedenáct, což nám dává chvíli času na procházku centrem města.
Na SFU je možno studovat psychoterapii i psychologii. Vedle psychoanalýzy zde vyučují též sedm dalších psychoterapeutických škol, včetně školy kognitivně-behaviorální. Diplom je uznáván v celé EU. Za semestr studia zaplatíte 5000 euro, ale můžete si vzít půjčku jen s 3,5% úrokem. Studenti různého věku se prý rekrutují z celého světa, žen je zhruba třikrát více než mužů. Zajímám se o porovnání výuky na SFU a u nás. „Je zde menší tlak na penzum povinné literatury. Ke zkoušce často stačí nastudovat jedna skripta,“ vysvětluje Beáta, která studuje zároveň na SFU a na katedře psychologie FSS MU v Brně, a dodává: „O to větší je ale tlak na praktické aplikace, na to o čteném a učeném samostatně přemýšlet. Také si na sobě vyzkoušíme všechny dotazníky, o kterých se učíme. Taktika školy je taková, že je lépe umět deset diagnostických metod pořádně, než jich dokázat 156 vyjmenovat. Celý víkend jsme třeba probírali, jak snímat anamnézu; šla do toho i profesorka, hrála nám fiktivního klienta.“
U vchodu do univerzity nás vítá známý Freudův obraz s doutníkem. Zapisuju se, dostávám propagační tužku a stoupáme vzhůru. Moderní budova působí poněkud bezduše: funkcionalistický styl, okna panelákového typu, nízké stropy a pravé úhly. V kontrastu s úzkými chodbami se mi vybavují důvěrně známé budovy Karlovy univerzity se svými velkolepými kamennými schodišti.

Freud s doutníkem i bez
Nejdříve míříme do pracovny zakladatele a rektora univerzity, psychoterapeuta Alfreda Pritze. Na stěně visí další dva Freudovy portréty: jeden v barvě: kolorovaná klasická fotografie s doutníkem, druhý moderní schematický, barevný. Spolu s dalšími návštěvníky nasloucháme bodrému muži středních let Alfredu Pritzovi. „Těžištěm zdejšího studia je vědecká psychologie a psychoterapie. Velice důležitý je sebezkušenostní výcvik,“ vysvětluje Pritz a Beáta doplňuje, že skupinový výcvik je v rámci školy zdarma, individuální si musí každý platit.
Dozvídáme se utěšující čísla: před dvěma lety nastoupilo do prvního ročníku 23 studentů, loni 43 a letošní školní rok zahájilo již 56 prváků. A horká novinka: minulý týden bylo povoleno doktorské studium.
Mladá zájemkyně o studium konstatuje, že psychoterapeutické povolání je těžší nežli jiné pomáhající profese, a ptá se, jak jsou na tom psychoterapeuté s počtem sebvražd. „Osobně jsem neslyšel ani o jediném případu,“ uklidňuje ji Pritz. „Povolání psychoterapeuta ale existuje teprve 17 let, dosud se neuskutečnil výzkum na toto téma.“ I v psychoterapii jde podle něj zčásti o rutinu. „Hranice mezi vcítěním se a odstupem je uměním, které vás tu naučíme.“
Z pracovny Alfreda Pritze pokračujeme ke Giselheru Guttmannovi, známému výzkumníkovi a profesoru neuropsychologie. Na rozdíl od vřelého Pritze působí Guttman jako kognitivně orientovaný člověk, v pravém slova smyslu vědec. Seznamuje nás s úspěchy biofeedbacku a hned předvádí praktickou ukázku – v omezeném čase však počítač monitoruje jenom tepovou frekvenci v závislosti na rušení okolím. Prostředníkem je zde senzor umístěný na prstě pokusné osoby. Měnící se křivka na monitoru před námi zobrazuje stoupající a klesající hodnoty aktivace v závislosti na uvolnění či napětí testované osoby. Profesor Guttmann líčí s vědeckým zápalem různé možnosti využití.
Den otevřených dveří vzali na SFU doslova. Místnosti jsou otevřené, profesoři vítají příchozí úsměvy, na stole mají připravené pamlsky a džusy.
Jutta Fieglová, vícerektorka univerzity a vedoucí sekce systemické rodinné terapie, nás seznamuje s ideovými základy univerzity. Propojení terapie a praxe zdůrazňoval prý již sám Sigmund Freud. V Rakousku ovšem přišel psychoterapeutický výzkum dosud vždy zkrátka, protože psychoterapie byla výsadou privátní sféry. SFU by to měla změnit. Vedle důležitosti praxe uvádí Fieglová i další ideové „sloupy“ univerzity. Učitelé by měli používat základ všech souvisejících věd a přizpůsobit metody výuky jejímu obsahu. Výzkum prý musí být vedle užitečnosti též pro studenty zajímavý.
Ačkoli je ambulance při SFU s více než osmi sty pacienty týdně největší v Rakousku, její kapacita již nestačí. Čekací doby se protáhly již téměř na čtvrt roku. Terapeuti jsou si však vědomi naléhavosti některých případů. Řešením je otevřená psychoterapeutická skupina, do níž je možné vstoupit okamžitě. V ambulanci se přitom mohou léčit i nemajetní klienti, těm je totiž poskytována terapeutická péče zdarma. Poplatek za hodinu terapie se běžně pohybuje od 5 do 75 euro v závislosti na doloženém příjmu. Zkušení terapeuté pak mají tyto hodiny placené pojišťovnou, studenti poskytují péči bez nároku na honorář v rámci své praxe.

Psychoanalytická pohovka
Univerzita Sigmunda Freuda je zajímavá i v dalších ohledech. Nabízí zde například výuku a výzkum spojený s etnopsychoterapií či dějinami mentality. Ve Vídni je velké zastoupení národnostních menšin, takže poskytuje pro tyto obory vhodné prostředí. Zajímavá diskuse na toto téma se rozvinula v psychoanalytické pracovně, kde bylo chvílemi více vyučujících nežli návštěvníků. Ono vůbec se zdálo, že vyučující si den otevřených dveří užívají – přišli i ti, kteří nemuseli, a jejich svítící oči nezanechávaly pochyb, že se dobře baví. Nacházíme se na pracovišti, kde provádí původní Freudovu psychoanalýzu. Pacienti leží na kanapi, volně asociují a terapeut sedící za jejich hlavou interpetuje jejich představy, sny i asociace.
„Při volných asociacích vyvstává klientovo osobní dětství, jeho svět, kterému já říkám interpretace. Ale představa, že terapeut dominantně určuje interpretace a říká, kdy je klient v odporu, to je zcela nefreudiánské, to z toho udělali až Freudovi následovníci,“ vyvrací mýtus Johannes Reichmayr. „Metoda jako taková není striktně dána. S každým novým pacientem se objevuje nová psychoanalýza.“ Freudiánský terapeut dále zdůrazňuje, že než začne interpretovat, musí toho o klientovi spoustu vědět, musí znát celou jeho biografii, orientovat se v jeho vztahu s matkou, otcem a dozvědět se i mnoho dalšího. Ani interpretace pak není jednostrannou záležitostí, ale dialogem, kdy se oba zúčastnění snaží shodnout na podstatě. K historii psychoanalýzy prý patří sugesce, hypnóza, interpretace i vnucování a Freudovo zavedení metody volných asociací bylo spíše odvratem od vnucování v psychoanalýze. „Psychoanalytik rozhodně není v psychoanalýze tím, kdo má patent na rozum. Je to o hlubokém poznání, o vztahu,“ dodává psychoanalytik.
Ptáme se, jak je možné Freudovu psychoanalýzu, metodu vzniklou ve specifické společnosti vídeňské střední vrstvy 19. století, aplikovat ve zcela jiných kontextech. Dozvídám se, že i v Africe lze pracovat s klasickou psychoanalýzou. „To, co je nevědomé, je univerzální pro celé lidstvo. Muži všech národností mají oidipův komplex, jen jeho projevy mohou být různé.“
Filolog a filosof Stephan Steiner pak hovoří o dějinách mentality, které jsou na SFU vyučovány v rámci oddělení pro transkulturální psychoterapii a vědeckohistorický výzkum. Jde o hnutí, které ve 20. letech 20. století popřelo, že by pro lidský život byly nejdůležitější velké dějinné události, války atp. Jeho zastánci naopak tvrdí, že daleko důležitější jsou události individuálního života – narození, dětství, svatba, smrt. A odtud se Steiner dostává k důležitosti psychoanalýzy a k její funkčnosti napříč kulturami. Přítomný psychoanalytik peruánského původu ilustruje: „Když třeba v Číně řeknete ,Ahoj, jak se máš‘, jde o něco velice osobního. Znamená to opravdový zájem. Už v těchto každodenních maličkostech začíná etnopsychologie i dějiny mentality.“ Terapeut z Jižní Afriky dodává: „Když jdeš u nás doma po ulici, jsou lidé veselí, usmívají se, zdraví, mávají na sebe. Je to rituál, prostě se takto chováme. Když byste ale nepozdravili a pak se na něco ptali, nikdo vám neodpoví, protože jste nesplnili ten první rituál.“

Velký penis nad schody
Odpoledne se schyluje ke konci a my čekáme na povolení klientů otevřené psychoanalytické skupiny účastnit se jejich sezení. Před skupinou se seznamuji s Evou Pritzovou, manželkou zakladatele univerzity Alfreda Pritze. Tato extravagantně oblečená energická dáma učí na SFU a zajišťuje výstavy, často s psychoanalytickou tematikou. „Naposledy jsme se proti tomu se spolužačkou ohradily,“ vypráví Beáta. „Vystavované obrazy ztvárňovaly sexuální tematiku opravdu nechutným způsobem. Obrovské penisy a jiné sexuální malby na sto způsobů, umístěné na chodbě, kudy chodí klienti do ambulance… “ (Výstava posléze vyvolala širší pohoršení a od té doby se k výběru témat výstav přistupuje s větší rozvahou.) Dostáváme povolení od klientů zúčastnit se jejich sezení a já v průběhu hodiny obdivuji, s jakou lehkostí klienti otevírají své duše před námi, zcela neznámými lidmi. Jistý muž vypráví o své chuti někoho zabít, z dalšího si dělá skupina legraci, co jim na sebe nechce prozradit. Hovor se stále vrací k reflexi sebe sama.
Terapie končí a s ní i den otevřených dveří. Jdeme na vlak a máme toho spoustu na povídání. Vyptávám se, jakým způsobem jsou uchazeči přijímáni do studia. Prý formou celodenního semináře v menší skupině a dvou individuálních pohovorů s kmenovými pedagogy školy. Hovoří se o motivacích, zkoušejí se jednoduché techniky. Lektoři nezjišťují jen přehled o oboru, znalosti a vědomosti, ale spíše osobnostní zralost, sílu a slabosti budoucího studenta. Pokud někdo například trpí psychiatrickou poruchou, která by mohla studium ohrozit, je mu doporučeno, aby se nejdříve stabilizoval. Uchazeč je tedy přijat na základě dojmu, který zanechá.
Kromě praxe v psychoterapeutické ordinaci je podstatnou součástí studia i účast na psychologickém či psychoterapeutickém výzkumu. Podstatnou částí studia je psychodiagnostika a vědecká metodologie (jen statistice je věnováno osm semestrů). Též je potřeba se zorientovat v podpůrném sociálním systému, získat přehled o pracovištích.
Velikým plusem univerzity jsou pedagogové, rekrutující se z význačných kapacit oboru. Například vedoucím psychoanalytického oddělení je Felix de Mendelson, systemickou terapii vyučuje například Kurt Ludewig nebo Billie Rauscher Gföhler, účastnice kurzů Virginie Satirové spolupracující se světovými systemiky. Z celého světa přijíždějí hostovat a přednášet význační terapeuti.
Zdá se, že univerzitě chybí jediné: důstojná budova. A i to se zřejmě změní. Alfred Pritz nám prozradil, že škola se bude stěhovat. Jednou z možností je přitom budova v Burggasse, což je ulice, kde bydlel duchovní otec školy Sigmund Freud.

Vyučované psychoterapeutické školy
* existenciální analýza
* individuální psychologie
* integrativní Gestaltterapie
* na osobnost zaměřená psychoterapie
* psychoanalýza
* systemická rodinná terapie
* transakční analýza
* KBT

Co SFU nabízí
Sigmund Freud privat universität Wien (SFU) nabízí bakalářské i magisterské studium psychoterapie, studium psychologie i doktorské studijní programy. Pořádá též letní školy v zahraničí. Kompletní studium psychoterapeutické vědy (bakalářské a magisterské studium) splňuje předpoklady pro získání Evropského certifikátu pro psychoterapii (ECP). Další informace na www.sfu.ac.at

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, leden 2018

„Pořádek je pro debily, inteligent zvládá zmatek!“ odsekávali jsme coby děti rodičům na výzvu po úklidu pokojíku. S léty se však většina z nás naučila považovat pořádek za důležitou hodnotu, a pokud druhého člověka shledáme nepořádným, máme tendenci přisuzovat mu i jiné negativní vlastnosti. Přesto například úspěšný kalifornský guvernér Schwarzenegger má pověst chaotika, nejeden vynikající vědec či umělec na tom není o mnoho lépe…

Také už jste si někdy koupili něco znovu, protože jste to prostě nemohli najít? Anebo jste dokonce zapomněli, že už to máte? Věci zbytné (mobilní telefony, foťáky a spousta dalšího spotřebního zboží) jsou na rozdíl od věcí nezbytných (nájemné, vytápění, potraviny) stále levnější. A tak se naše domovy plní a plní, a spolu s tím stoupají i nároky, jak v tom všem udržet pořádek. A to ve vlastnictví věcí ještě stále zaostáváme za svými západními vzory – zatímco v Praze nedávno začala fungovat první firma pronajímající soukromníkům skladovací prostory, v USA připadá na každého obyvatele 6,5 m2 takových ploch.
Potřeba pořádku se však netýká pouze našich domů, v prvé řadě jde o nás samé, o to, zda žijeme chaoticky a ve zmatku, či zda má náš život určitý řád. Důležitost pořádku a řádu v životě výrazně vnímají například terapeuti drogově závislých. „Já na pořádek a pravidelnost ve svých profesních začátcích moc nevěřil,“ svěřuje se primář mužského oddělení léčby závislostí PL Bohnice Karel Nešpor. „Ale tuto stránku uváděli často jako důležitou naši dlouhodobě abstinující bývalí pacienti. Závislost totiž vede k tomu, že se návykovému chování přizpůsobuje vše ostatní. V životě nastává naprostý zmatek, a to v bludném kruhu zhoršuje závislost. Pravidelnost, dobrá organizace času a rozumné hospodaření se silami naopak usnadňují sebeovládání.“
Nestor české alkohologie Jaroslav Skála byl znám svým důrazem na pořádek nejen u pacientů, ale i v životě terapeutů. „Moje přiznání k řádu a k pořádku jde až tak daleko, že jsem do šesté komunity Big SURu nepřijal kuřáky, i když to byli výborní lektoři,“ řekl například. „To je, jako kdyby byl někdo obézní a přednášel o zdravém životním stylu.“ Podobně neviděl rád, když účastníci výcviků a budoucí psychoterapeuti ponocovali. Únava druhý den jim nutně znemožňovala kvalitně pracovat. Důležitost řádu je též patrná u dětí: v chaotickém prostředí jsou nejisté, přetáhnou-li se, nemohou usnout.
A jak je to s námi dospělými? Řada z nás by si přála větší sebedisciplínu, lepší schopnost organizovat svůj čas i větší pořádek ve svých písemnostech, šuplících, domech a kancelářích. V Americe je prý teď dobrým džobem dělat manažera pořádku, tedy učit lidi, jak pořádek udržet. Jiní však začínají obhajovat nepořádek.

Čistý stůl

Barry Izsak, předák amerických manažerů pořádku, prý dokládá skutečnost, že uspořádávání věcí se vyplácí, pomocí dvou balíčků karet. Jeden má zamíchaný, druhý seřazený podle barev a hodnoty karet. Izsak pak vyjmenuje čtyři karty a požádá dvě osoby, aby je v balíčku nalezly. Samozřejmě že osoba s uspořádaným balíčkem hladce vyhraje (16 vteřin oproti 35).
Autoři knihy Báječný chaos Eric Abrahamson a David Freedman však spočítali náklady na uspořádání balíčku – v průměru 140 vteřin. Celkové náklady na uspořádání balíčku a nalezení čtyř karet tedy činí 156 vteřin, což je oproti celkovým 35 v neuspořádaném balíčku výrazně více. Abrahamson s Freedmanem upozorňují na často přehlíženou skutečnost, kterou je cena za pořádek. Může být dosti vysoká a je dobré ji zohledňovat. Řadit karty kvůli jednomu hledání se například rozhodně nevyplatí.
Jiná situace by ovšem nastala, kdybychom různé karty vyhledávali vícekrát. Vrácení čtyř karet na svá místa trvá zhruba stejně dlouho, jako jejich vyhledání. Na vyhledání čtyř karet ve srovnaném balíčku a jejich vrácení tak můžeme počítat s 32 vteřinami, zatímco tytéž úkony u neuspořádaného balíčku zaberou 36 vteřin (zde počítáme jednu vteřinu na vrácení). Jednoduchým výpočtem zjistíme, že v našem případě se uspořádání vyplatí až po 35. opakování.
Pojďme však k praktičtějším úvahám. Ukázkou vaší pořádnosti může být váš psací stůl. Jak vypadá? Počítač a několik úhledných hromádek písemností? Nebo snad nepřehledné hromady všeho možného? Anebo je snad zcela čistý? Abrahamson s Freedmanem upozorňují na to, že kdykoli uvidíte fotografii mocného člověka, má čistý stůl. Neschopnost udržet na pracovním stole pořádek je prý neslučitelná s vlastnostmi, které by měl vedoucí pracovník či veřejný činitel mít.
Některé americké firmy, například General Motors či UPS (významná firma v oblasti přepravy zásilek) mají dokonce oficiálně zakotvenou zásadu „čistých stolů“. Máte-li na stole nepořádek, můžete přijít o práci, což se prý stalo veliteli policie v pensylvánském Bradfordu.
„Naštěstí pro svět nepracoval Albert Einstein ani pro UPS, ani pro město Bradford,“ píší autoři Báječného chaosu. Na Einsteinově stole býval totiž podle dochovaných fotografií a osobních vzpomínek ohromný nepořádek. Na stolech výzkumníků a akademiků ostatně obecně bývá věcí spíše více, srovnaných spíše méně.

Arnoldův instinktivní trénink

Ovšem nenechme se zmýlit prvním dojmem. Zdánlivý chaos může skrývat systém, jenž umožňuje snadný přístup k dokumentům, a zároveň je efektivně třídí podle naléhavosti. Lidé, kteří mají neuklizené stoly, užívají – často nevědomky – různé strategie, které jim umožňují mít potřebné písemnosti a věci po ruce. Naléhavé materiály spočívají obvykle blízko a nahoře, zatímco věci, které lze opomenout, bývají kdesi na dně hromad či někde vzadu.
Chcete-li, aby určitý dokument v hromadě upoutával vaši pozornost, není problém ho povytáhnout nebo otočit tak, aby vyčníval. Jestliže dokument logicky patří do dvou hromad, je možné ho umístit tak, aby ležel přes obě hromady. Chcete-li najít určitou písemnost, můžete ji objevit nejen podle její naléhavosti či klienta, jehož se týká, ale též podle času, který uplynul do chvíle, kdy jste ji naposledy viděli, či podle písemností, které přišly zhruba současně s ní.
A hromady papírů na stole skrývají ještě jednu další výhodu: Patrně i vám se už stalo, že jste při probírání hromady písemností narazili na úkol, který jste sice nehledali, ale jeho splnění bylo mnohem důležitější než to, co jste původně měli v plánu vyřídit.
Tolerance nepořádku nám tak šetří náklady na udržování pořádku, vrací do naší paměti zapomenuté, a když se navíc nepořádkem přestaneme trápit, zvýšíme svou psychickou pohodu.
Abrahamson s Freedmanem používají k podpoře své adorace chaosu příklady veleúspěšných a přitom chaotických osobností. Jedním z nich je guvernér státu Kalifornie, bývalý kulturista a hvězda akčních filmů Arnold Schwarzenegger. „Schwarzenegger v sobě směšuje několik typů nepořádku či neuspořádanosti – časovou chaotičnost, neboť nemá pevně stanovený denní program, improvizaci při plnění svých úkolů, nejasnost politických a společenských hranic, nesoustavnost, co se postojů týče, i nesoustředěnost, jež se projevuje přeskakováním od jednoho povolání k druhému.“ Schwarzeneggerova záliba v improvizaci má podle autorů kořeny již v jeho rané kulturistické kariéře. „Zatímco se ostatní vzpěrači soustředili na přísný tréninkový režim…, Schwarzenegger byl průkopníkem metody, jejíž podstata spočívala v náhradě neměnných a ustavičně opakovaných postupů nahodilým střídáním postupů různorodých.“
Když jsem přemýšlela nad závěry autorů, nějak mi to nešlo na rozum. Zdálo se mi, že pozapomněli na časové náklady neustálého hledání věcí v nepořádku. A s tím Arnoldem – laicky si představuju, že budoucí hvězda kulturistiky k sobě musí být tvrdá. Že by to šlo i chaoticky? Abych oříšek rozlouskla, zkontaktovala jsem PhDr. Luďka Noska, bývalého prezidenta světové kulturistické organizace IFBB v Čechách, který svého času působil jako Arnoldův osobní trenér.
„Myslím, že se autoři mýlí,“ domnívá se Nosek. „Stoprocentně mohu potvrdit, že se jedná o špatný výklad metody, které se říká instinktivní trénink. To je něco jiného než nahodilý, chaotický trénink. Arnold byl propagátorem instinktivního tréninku jako jedné z nejvyšších a nejnáročnějších metod, které vyžadují znalosti, zkušenosti a hlavně vysoké morálně-volní vlastnosti. Zjednodušeně řečeno: když si chci zpestřit monotónní trénink něčím novým, mohu se řídit svými okamžitými pocity a zaimprovizovat, ale to neznamená trénink ošidit, naopak!
Vím jistě, že Arnold byl a jistě stále je velmi tvrdě pracující člověk, který se vedle tréninků též vzdělával a studoval ekonomii,“ dodává Nosek. Upozorňuje též na Arnoldův smysl pro humor a na to, že se dokáže obklopit lidmi, kteří jsou ještě vzdělanější a chytřejší než on, a nechá si poradit. A právě zde podle něj spočívá těžiště jeho politického úspěchu.
Zdá se tedy, že autoři popisují (a možná i vnímají) vše optikou, která se jim „hodí do krámu“. Jednak není jisté, zda se nemýlí i v jiných příkladech, a pak: zcela určitě bychom našli též příklady lidí úspěšných, a přitom pořádných a pořádkumilovných.

Demilitarizovaná zóna

Patrně se to má tak, že nejekonomičtější je umět tolerovat určitou míru nepořádku a vyvážit tak ztráty času, které by na jedné straně způsobilo neustálé hledání ztracených věcí, a na druhé straně udržování zbytečného pořádku. Podobně to děláme i ve svých životech – na jedné straně se snažíme například o pravidelnost v biorytmu, která nám umožňuje dobře fungovat, na druhé straně, když se dobře bavíme, tak třeba zůstaneme vzhůru déle, únavu vyváží jiný přínos. Většina z nás to tak dělá intuitivně a nepotřebuje ani manažery pořádku, ani Báječný chaos. Pro každého ostatně vede zlatá střední cesta jinudy. Dobré však je se čas od času zamyslet, dělám-li to dobře.
Moje kamarádka Markéta je taková sympatická chaotička. Když k ní přijdete na návštěvu, neuklízí a nemyje nádobí, raději se vám věnuje. A když přebalí malou Terezku, padni, kde padni, plínka zůstane ležet prostě tam, kde se Terezka v tu chvíli zrovna nacházela. „Večer to posbírám,“ říká Markéta. I proto je s ní příjemné být. Problém je v tom, že Markétin manžel si to nemyslí. „Když je Dan doma, tak tohle nemůžu,“ říká Markéta. „To musím všechno hned uklidit, a stejně lozí po koberci a ždíbe drobky. On to myslí dobře, ale mě to hrozně rozčiluje,“ svěřuje se.
V soužití pořádkumilovného člověka s člověkem nepořádným nutně vznikají problémy. K napětí a stresu přitom mohou vést i malé rozdíly v celkové toleranci nepořádku anebo jen v toleranci určitých druhů nepořádku. Občasné neshody na této bázi vznikají snad v každé domácnosti. Průzkumy přitom odhalily zajímavé rozdíly mezi pohlavími. Zatímco muži obvykle považují sebe sama i své partnerky za stejně pořádné, ženy mají sklon považovat se za pořádnější, než jsou muži, s nimiž žijí. Zajímavé je také to, že ženy hodnotí sebe i své partnery, pokud jde o pořádek, přísněji než muži.
Obecně se v partnerství pořádných s nepořádnými doporučuje snaha o kompromis. Partner, kterému nepořádek nevadí, by se měl snažit být o něco pořádnější, a ten, kdo je nepřítelem nepořádku, by se měl umět zhluboka nadechnout, když se tu a tam nějaký nepořádek objeví. Vedle toho existuje například metoda takzvané demilitarizované zóny v oblasti nepořádku, kdy má nepořádný partner k dispozici určitý prostor, v němž může mít, co chce, a nikdo mu do toho nemluví. Do zbytku bytu však žádné poházené věci nepatří.
Spory ohledně uklízení jsou sice časté, většinou však poměrně lehce řešitelné, partneři zpravidla najdou cestu, jak spolu vyjít. Vážnější problém nastává u extrémů. Někdy může jít až o problém duševního zdraví – například když vás partner nutí rovnat boty podle velikosti a ručníky podle barev, může se jednat o obsedantně-kompulzivní poruchu, a namístě je návštěva odborníka. Markéta s Danem se dohodli na časové obdobě demilitarizované zóny: v jejich bytě se od rána hromadí poházené plínky, hračky i špinavé nádobí, než se však Dan vrátí z práce, Markéta poklidí. „Stejně bych to časem uklidila, a takhle toho pak aspoň není moc,“ říká. Přijmou také paní na úklid, která jednou týdně vytře, vysaje, utře prach a umyje koupelnu i záchod.
Je zcela na vás, jakou míru a jaký typ pořádku si zvolíte. Knížky na policích můžete srovnat buď podle autora, nebo podle žánru, nebo podle oblíbenosti či data vydání. Ať zvolíte jakékoli kritérium, musíte oželet kritéria další, z jejich hlediska budou vaše knihy neuspořádané. Přesto se nějaký systém vyplatí, jinak byste publikaci, po níž se vám zrovna zastesklo, mohli hledat hodně dlouho.

***

Trávníkové šílenství

Abrahamson a Freedman popisují případ jednoho obyvatele buffalského předměstí, jemuž byly vyměřeny pokuty 30 000 dolarů za to, že odmítal zlikvidovat plochu o rozměru šest krát šest metrů, na níž pěstoval divoce rostoucí květiny. Sousedům „nepořádek“ kontrastující s jejich úhlednými trávníky natolik vadil, že dotyčnému začali vyhrožovat zabitím, a dokonce na něj stříleli. „Přírodní krajina je totiž možná krásná, unikátní, téměř ,bezúdržbová‘ a ekologická, ale její nehomogennost, křovinatost, nestejnoměrná výška, mnohobarevnost a celkově neupravený vzhled přivádějí některé skupiny lidí k šílenství,“ konstatují autoři.

/ Anketa /
Jste pořádkumilovní?
Ludmila Čírtková, policejní psycholožka Pořádkumilovná jsem. Mám totiž ráda řád, strukturu, přehled ve věcech kolem sebe. Slovo pořádek proto ve mně nevzbuzuje asociace na uklízení v bytě či kanceláři, ale slyším ho jako „ po-řád-ek“. Řád je pro mě něco jako systém, který mi pomáhá věci třídit a vyznat se v nich. Řád potřebuji kvůli tomu, abych se v množství informací, názorů a úkolů zorientovala. Prubířským kamenem mé pořádkumilovnosti je momentálně počítač. Vždy, když hledám nějaký důležitý soubor a nemůžu ho rychle najít, začnu „uklízet“. Zavádím nové pořádky. A doufám, že příště už nebudu tápat. Ve svém počítači chci mít prostě pořádek. Jitka Vodňanská, psycholožka, psychoterapeutka a supervizorka Přítelkyně Lorna, matka čtyřčat, měla slogan „Binec v bytě, zdravé dítě“. Čtyřčata nemám, ale slogan se hodil. K větší pořádkumilovnosti dorůstám, znám teoreticky její přednosti. Šetří čas, nervy, zaručuje pohodu, klid, mír, řád. Mám doma spoustu skřítků, kteří mají svérázné představy o pořádku. Je s nimi legrace, tak je nechávám být. Jen Papírníci jsou nesnesitelní. Schovávají, přehazují, zastrkávají. Někdy pochybuji o jejich zdravém rozumu. Jednou, až se se všemi dohodnu, bude doma pořádek, klid a mír. Stanislav Kratochvíl, vedoucí klinický psycholog Psychiatrické léčebny v Kroměříži Pořádkumilovný jsem, ale ne přehnaně. Mám rád, když vím, kde věci jsou, jak na pracovišti, tak doma, abych je rychle našel. Nemám rád špinavé nádobí ve dřezu. Jsem rád, když celek pracovny nebo oddělení působí uspořádaně a esteticky. Za svoje pracoviště jsem si i proto zvolil Psychiatrickou léčebnu v Kroměříži, která je skvostem secesní architektury. Na druhé straně dovedu snášet, když má kolega u sebe „pracovní nepořádek“, a není mi příjemné, když na lůžkovém oddělení, se kterým spolupracuji, je kladeno uklízení a bodování pořádku na zvlášť významné místo. Luděk Kolman, na ČZU se věnuje psychologii práce a manažerskému výcviku Určitě pořádkumilovný jsem. V nepořádku se ztrácím, a kdybych neměl pořádek, nebyl bych schopen nic dotáhnout do konce. Jistě ale jsou rozdíly v tom, kde pořádek chci a dbám o něj. Možná každý máme místa, kam se nedíváme a kde necháváme vše jen tak plynout. Například účty nezakládám, jen je dávám do krabice a věřím, že je tam později najdu. Zatím to stačilo. A jsou také oblasti, kde na pořádek dbám, ale moc se to nedaří. Patří sem zcela jistě vztahy s lidmi. Ty se snažím udržovat srovnané, ale ne vždy to jde. Vadí mi nepořádek a špína na ulicích apod. V tomto směru, myslím si, jsou města a obce v Německu výrazně lepší než to, co máme u nás. Blanka Čepická, psycholožka a členka odborné rady Asociace klinických psychologů Můžu snad o sobě říct, že jsem bordelář? To by bylo silné kafe. Tedy samozřejmě pořádkumilovná jsem. Zvláště co se týká pořádku jinde. Když jsem jezdila za studií domů k rodičům, vždy jsem mámě čistila její „zákoutíčka“. Jednalo se o několik košíčků, které měla v kuchyni a v pokoji, kam si odkládala věci, které „budou potřeba“: dvě sponky (ty se mají dát k těm druhým, které jsou někde uklizené), verzatilka bez náplně (ta se musí koupit), špaček tužky (co když bude potřeba něco rychle zapsat) a jiné. Máma se toho vždycky děsila, protože jsem tohle všechno zlikvidovala pro absolutní nepotřebnost, ale za týden bylo opět co uklízet. V mé vlastní domácnosti mám samozřejmě pořádek, jenom mám taky ráda věci „po ruce“. Takže moje dcera mi při svých návštěvách pravidelně vyhazuje moje košíčkové potřebnosti a já si říkám, kde se to v tom dítěti bere a proč mi to dělá. Přece vím, proč právě tohle schraňuji a k čemu to určitě ještě bude dobré. Pořádná fakt jsem. Jiří Růžička, psycholog a psychoterapeut Ano! Jsem pořádkumilovný. Mám na mysli nejen pořádek na stole, v koupelně, ale i pořádek ve vztazích, účtech i svědomí. Dělám si více méně pravidelně bilance a kontroly. V účetnictví je to moje povinnost vůči pracovišti. A denně se snažím si udělat lad v srdci i svědomí. Myslím si dokonce, že na pořádku tohoto druhu mi záleží více než na pořádku v dílně nebo v knihovně. Ale pořádek mám rád všude. Také vím, že pořádek v dílně může zastírat nepořádek v duši. A nepořádek v kuchyni nemusí být známkou nepořádku v hodnotách. I když mám pořádek ve velké ceně i zálibě, v mnoha ohledech jej nemám takový, jaký bych si přál. Někde mám i pěkný binec. A to mne často trápí a hryže! Ale pořádkumilovný jsem beze všech pochyb, i když to tak asi někdy nevypadá.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, září 2009

Romantická, osudová, krásná, hravá. Ale i slepá a šílená bývá láska. Tento komplexní cit zkoumají biologové, psychologové i kulturologové. Přesto si láska ponechává jakousi tajuplnost. Vedle vědeckých teorií záleží na Amorovi, koho svým šípem zasáhne.

Petr je rozvedený čtyřicátník s hlubokým zájmem o umění. Jorga je dynamická, volnomyšlenkářská třicátnice, která miluje přírodu a společnost. Když se do sebe zamilovali, jejich přátelé nechápali. Co mají ti dva společného?
Lidé „postižení“ láskou nevnímají racionální argumenty, chovají se „jako ve snách“. Okolí nechápe. Zamilovanost bývá charakterizována jako stav iluze, psychologové hovoří o projekci vlastního (vytouženého) obrazu na partnera, někdo ji dokonce přirovnává k manické psychóze. Láska však není tak slepá, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Proč se do sebe lidé zamilují? První fáze vztahu, kdy se do sebe budoucí milenci zahledí, je dána přitažlivostí vzhledu a chování. Biologové zdůrazní analýzu tělesného pachu a v případě polibku též slin. Ti, kdo si chutnají a voní, jsou prý z genetického hlediska vhodnými partnery.
Sociobiologové zase dovedou spočítat sexuální atraktivitu, jež hraje prim v krátkodobých vztazích, i cenu obou partnerů na „sňatkovém trhu“, jež dominuje vztahům dlouhodobým. Žena zde dostane body hlavně za mládí a krásu, muž zejména za sociální postavení a ochotu do ženy investovat. Lidé se přitom mají tendenci zamilovat do partnera přibližně stejné „hodnoty“. Psychologové se pak podle svého zaměření zamýšlejí nad osobnostmi mateřských a otcovských postav obou aktérů či nad jejich pozicí mezi sourozenci (muže, který měl starší sestru, údajně přitahují ženy, které měly mladší sourozence atp.). Jiní pak původní rodinu příliš neřeší a zaměřují se spíše na kompatibilitu vlastností. Slavný švýcarský párový terapeut Jürg Willi pak vysvětluje výběr partnerů na základě osobnostního rozvoje: vybíráme si takové partnery, u nichž očekáváme, že nám nejlépe pomohou rozvinout vlastní potenciál.
Petra s Jorgou však názory přátel, biologů ani psychologů nezajímají a plně si své růžové brýle užívají.

Zasaženi Amorovým šípem

Fyzické i psychické prožívání zamilovaných je pod vlivem koktejlu hormonů. Poté, co je okouzlily feromony toho druhého, zaplavil jejich tělo fenyletylamin. Jeho vliv se podobá amfetaminům, zvyšuje výlev serotoninu a katecholaminů v mozkových centrech odměny a štěstí (především v nucleus accumbens a amygdalae). Díky fenyletylaminu a adrenalinu též tluče srdce zamilovaných rychleji, cítí se čilí, v povznesené náladě.
Zajímavé je, že zamilovaným mužům – na rozdíl od většiny savců – klesá hladina testosteronu v krvi. Zřejmě proto jsou dočasně něžnější. Naopak ženám testosteron stoupá, což má za následek větší touhu po sexu. Vyšší hladina „stresového“ hormonu kortizonu u zamilovaných však naznačuje, že zamilovanost je příjemná, leč stresová situace.
Co se stane s Petrem a Jorgou dál? V následujících týdnech se budou pravděpodobně hlouběji poznávat. Pokud budou zjišťovat převážně shody ve svých zájmech, hodnotách a postojích, jejich zamilovanost se pravděpodobně prohloubí. Budou objevovat další a další kvality svého protějšku. Petr bude dávat najevo svou lásku Jorze, což její vztah k němu zintenzivní, a to zase zapůsobí jako pozitivní zpětná vazba na Petra. Milostné poblouznění však netrvá věčně. Přibližně po roce a maximálně do tří let vystřízlivějí.
Jorga, které bylo milé, že Petr netušil, kde se kupuje mýdlo, z toho začne být zoufalá. Petrovi sice kdysi připadalo úžasné, jak si s ním Jorga povídala o každé maličkosti, po letech před tím bude utíkat z domu. Oba se neubrání úvahám: Tohle mám snášet do konce života? Co my dva vůbec máme společného?

Láska v dějinných proměnách

V historické době obvykle láska nebyla základním kamenem, na němž byl budován vztah muže a ženy. V popředí stála zejména ekonomická směna. Romantická láska byla předmětem opěvovaného ideálu. Po několik století to byl kult rytířské, dvorné lásky.
„Šlo o záležitost podobnou kultu Panny Marie, kultu absolutní krásy či absolutní pravdy. Tedy o ideál, k němuž je vzhlíženo, ale kterého nikdy není dosaženo. Ba dokonce jeho dosažení ani není skutečným cílem,“ vysvětluje etnograf František Krejča. „Na základě skutečností konstatovaných v lidových písních, pověstech a zvycích mohu s jistotou konstatovat, že láska byla chápána jako něco, co nastupuje po uzavření řádného manželství. To platilo ve všech společenských vrstvách,“ říká Krejča. Všeobecně též platila povinnost pro ženy, aby si udržely panenství do svatby. Ve výběru partnerů se však napříč společenskými vrstvami určité rozdíly vyskytovaly. „U šlechty hrála roli nejen majetková vazba, ale zejména povinnost vybírat si partnera modré krve,“ upozorňuje Jiřina Langhammerová, vedoucí Národopisného oddělení Národního muzea. „Láska, tolik opěvovaná v lidových písních, kvetla zejména mezi vesnickou mládeží, ale nešlo obvykle o lásku fyzickou. Pokud se vztah takto vyvinul, řešil se obvykle svatbou. Problém nastal tehdy, stala-li se z děvčete svobodná matka. Ta byla pak ve společnosti hrubě odsuzována. Naopak příslušníci vyšších a zejména majetných vrstev společnosti dokázali v případě ,následků‘ zabezpečit matce i potomkovi osud lepší.“
Obrovskou změnu ve vztazích mezi muži a ženami pak způsobila v druhé polovině 20. století ženská emancipace. Skutečnost, že ženy mohou mít vlastní příjem, a navíc existují spolehlivé metody antikoncepce, umožnila skutečně partnerské, rovnoprávné vztahy.
Na počátku vcelku rozumné změny však stál bouřlivý experiment volné lásky květinových dětí. Dodržování vnější věrnosti se na přelomu 60. a 70. let pokládalo za pokrytectví. Nastal boom mimomanželských sexuálních vztahů, běžný byl skupinový sex, média propagovala ideál otevřeného manželství. Žárlivé reakce byly pokládány za nezralé majetnické myšlení. Přednost dostal „život beze lži“. Předpovídal se konec manželství i monogamie a zánik rodiny.
Poměrně brzy však nastalo vystřízlivění a naše kultura přijala skutečnost, že jakkoli je přirozená touha po mimomanželském sexu, přirozená je i žárlivost. Společně se strašákem AIDS byl hedonistický ideál 70. let nahrazen v letech 90. opět ideálem romantické lásky.
Tento kult má v evropské tradici hluboké kořeny. Vyrůstá ze středověkého ideálu vztahu rytíře ke své paní a později z ideálu galantního vztahu aristokrata ke své dámě. Dnes je navíc posílen individualismem soudobé západní kultury, kdy máme pocit, že máme „právo na štěstí“, a tedy i „právo na lásku“. Romantické filmy a braková literatura ideál hluboké a vášnivé lásky navíc prezentují nikoli jako něco výjimečného a ideálního, ale jako běžnou zkušenost. V reálných vztazích však tento obraz způsobuje spíše problémy. „Romantická láska je pouhým snem a touhou, na jejím základě se vztah stavět nedá,“ domnívá se v historických souvislostech František Krejča. „A její soudobé vykreslení v médiích je něčím tak zavádějícím a jedovatým, jako jsou reklamní slogany nebo výhodné nabídky půjček,“ dodává.

Dějství druhé – partneři

Faktem je, že každé zamilování se jednou rozplyne. To však nemusí způsobit konec vztahu, ba ani zklamání. V optimálním případě vyklidí fenyetylamin
pole endorfinům a vzrušení z přítomnosti druhého či jen z myšlenky na něj nahradí pocity klidu, důvěry, bezpečí a spokojenosti. Partnerská láska kombinuje pocity hlubokého připoutání, vzájemnosti a důvěry. Šťastná partnerská láska má však jednu nezbytnou podmínku: oboustranné budování vztahu. Podle psycholožky Ivy Stuchlíkové, která se zabývá emocemi, je klíčové též udržování komunikace pozitivních pocitů. „To je v začátcích vztahu snadné a samozřejmé, později často – ke škodě vztahu – ustupuje pozitivní posilující komunikace denním starostem a stresu,“ domnívá se Stuchlíková. Pro některé páry je pak běžné, že jsou k sobě méně ohleduplní a zdvořilí, než jsou k neznámým lidem.
Velmi důležitou roli má v partnerském vztahu též pocit spravedlnosti. Partneři jsou spokojenější tam, kde cítí rovnoprávný, vyvážený vztah. V termínech Jürga Williho: podstatou partnerství je jak to, že partner rozvíjí naši osobnost, tak i opačná strana mince, že my rozvíjíme osobnost partnerovu, a to zejména v těch nejintimnějších a nejosobnějších oblastech. „Představa, že můžeme podpořit druhého v hledání jeho cesty, může mít zvláštní přitažlivost. Chceme svému druhovi pomoci, aby se stal tím, kým opravdu je,“ uvádí Willi. Pro dlouhodobý spokojený vztah je přitom důležité, aby rozvíjení osobností bylo oboustranné.
Podle nestora české manželské terapie Stanislava Kratochvíla by pak láska měla být především aktem vůle. „Milovat někoho není jen silný cit, je to i rozhodnutí, je to soud, je to slib,“ domnívá se Kratochvíl.

Degradace sexu v manželství

V rámci dlouhodobého vztahu stoupá intimita a zejména oddanost. Vášeň a spolu s ní sexualita nutně upadají. Je to logické: sexualita je vybudována na touze. A touha po někom, s nímž již řadu let sdílíme lože, nutně vyhasíná. Kouzlo sexuálního objevování podlehne shonu všedního dne. Výjimečnost, dobývání, napětí – to všechno je po letech pryč.
Určité nedorozumění v sexuální oblasti může pramenit i z rozdílného vývoje sexuality u muže a u ženy. Na počátku vztahu chtějí obě pohlaví něžnosti i sex, po letech však dochází k polarizaci: muži chtějí především sex a ženy něhu. Muž přicházející po dlouhém pracovním dni domů redukuje předehru a žena si pak vcelku oprávněně stěžuje, že mu „jde jen o jedno“. Ona se dožaduje přípravy, povídání, něžností a navození harmonie, touží po prolomení všednosti a překvapení, chce, aby se o ni muž ucházel a sváděl ji. Pod břemenem svého všedního dne však ani ona často nijak zvlášť nepřispívá k vášnivosti předehry a namísto toho jednostranně očekává, že vášeň obstará muž. Když se její představy nevyplní, touha ji přejde. V nejlepším případě se pohlavní život vyvine podle hesla: Muži si povídají se ženami, aby s nimi mohli spát, a ženy spí s muži, aby si s nimi mohly povídat.
Někteří lidé zvyšují sexuální napětí žárlivostí, jiní vyvolají prudkou hádku, která má vyústit smířením v sexuálním aktu. Další hledají stimulaci ve společném sledování erotických filmů, nacvičování poloh dle Kámasutry, podstoupit lze i kurz tantrické lásky, navštívit swingerclub. Nepomůže nic. Naopak hrozí, že celá iniciativa sklouzne do pocitu zbytečné námahy, umělosti a nepatřičnosti. Jde spíše o to, nebrat degeneraci sexu v manželství jako problém, ale jako přirozený vývoj. Něco ztrácíme a něco jiného zase dostáváme. A nezískáváme málo: je-li partnerství spokojené, přítomnost dlouhodobého partnera uklidňuje, přináší pocit bezpečí a spokojenosti. Jakkoli manželská sexualita nevyniká ve frekvenci, kreativitě ani intenzitě, neměla by vymizet zcela. Zůstává jí důležitá role potvrzení vzájemné lásky, je oblastí, která je jen pro ně dva, oblastí, do níž nikoho jiného nepustí. Manželský sex vyjadřuje a potvrzuje, že ve svém nejhlubším nitru a tělesnosti patříme jen jeden druhému.
Navíc existují možnosti, jak udržet manželský sexuální život na uspokojivé, byť nižší úrovni. Psychologické výzkumy například ukázaly, že sexuální aktivita je vyšší u párů, kde žena prožívá rozdělení práce jako spravedlivé – za pravdu tak daly lidově-psychologickému poznatku, že nejspolehlivějším afrodisiakem je umyté nádobí. Oživující efekt může mít dále neobvyklé prostředí a epizody, které patří jenom páru (například dovolená či alespoň volný večer bez dětí).

Od velké lásky k velké nenávisti

Typickým rysem lásky, který připomíná lidová moudrost, je její ambivalentní povaha. Čím to, že se láska snáze promění v nenávist než v přátelství? Proč bojujeme proti těm, které nejvíc milujeme?
Partneři se milují, zároveň však spolu soupeří – o rozdělení povinností, o vliv na vztah. Navíc toho o sobě mnoho vědí, znají citlivá místa toho druhého, a tak mohou ubližovat více než lidé cizí. Násobeno tím, že ublížení od člověka, kterého máme rádi, bolí víc než od člověka cizího. Láska je tedy velmi komplexním citovým vztahem. „Sobecké malé já každého z nás nechce ustoupit a proměnit se, přitom však chce těžit ze všech poryvů vášně a světlých stránek citu… Život ve dvou je bitevním polem, na němž probíhá boj pýchy proti pýše,“ vysvětluje Guy Corneau v knize Anatomie lásky. „Člověk, kterého nejvíc milujeme, také nejvíce ohrožuje naši osobní identitu, a proto se může stát tím, kterého budeme nejvíc nenávidět.“
Z pragmatického hlediska by se tedy mohlo zdát, že vzplanutí, v jehož rámci partnerovy chyby buď nevnímáme, nebo omlouváme, není pro trvalý vztah tím nejšťastnějším začátkem. Nebylo by lepší nechat partnera vyplnit dotazník? Výzkumy Jürga Williho ukazují, že nikoli. Willi obhajuje důležitost zamilování i lásky. „Počáteční zamilovanost je významným základem dlouhodobého milostného vztahu,“ tvrdí Willi. Nejdůležitějším faktorem dlouhodobého soužití páru pak je vzájemná láska. Willi dokonce boří mýtus slepoty lásky na první pohled: „Lidé, kteří se zamilovali na první pohled, nebyli v partnerském vztahu méně spokojení a méně šťastní než ti, kdo k tomu potřebovali více času.“ Ve Williho výzkumech se nepotvrdil ani častý názor, že muži se zamilovávají rychleji než ženy. Jde o pouhý dojem, protože muži svou zamilovanost projevují otevřeněji, zatímco ženy jsou zdrženlivější.

To je on!

Zamilování nám přináší důležitý pocit, který můžeme vyjádřit zvoláním: To je on! Najednou máme dojem, že jsme potkali člověka, na kterého jsme vždycky čekali, člověka, kterého potřebujeme, abychom byli šťastni. Míváme též dojem, že jsme sami pro tohoto člověka jako stvoření. U někoho se tato představa opírá o materiální a společenskou rovinu – představují si, že jim partner uvolní cestu do vyšší sociální vrstvy, nabídne život v bohatství, zajistí rodinu. Zralejší lidé se pak vztahují spíše k psychologické a osobnostní rovině, jde jim o mnohem niternější vývoj ve dvou, rozvinutí svých potencialit, spolupráci na společném projektu. Domnívají se, že s podporou tohoto člověka se mohou odvážit něčeho, na co si dosud netroufli či čemu se dokonce vyhýbali. Můžeme mít pocit, že s takovým člověkem budeme moct svobodněji vyjádřit své city.
Manželství založená na rozumu mohou fungovat a mohou být i poměrně spokojená. Více než jiným jim však hrozí, že se jeden z partnerů zamiluje do někoho jiného a partnerství se rozpadne. Chybí zde též onen jedinečný prožitek, ono přesvědčení zamilovaných, že jsou si souzení. Stejně jako zamilováni tento pocit časem vyprchává, lze si však na něj vzpomenout a oživit jej. Možná proto se manželství založená na základě veliké lásky méně rozvádějí. Láska totiž hory přenáší, byť je sama o sobě hořkosladká.

Literatura:

Corneau, G. (2007). Anatomie lásky. Praha: Portál.
Kratochvíl, S. (2005). Manželská terapie. Praha: Portál.
Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí. Praha: Portál.
Willi, J. (2006). Psychologie lásky. Praha: Portál.

Tři pilíře lásky
Podle amerického psychologa Roberta Sternberga stojí láska na třech sloupech. – Důvěrnost (blízkost, intimita): Pocity vzájemného těsného spojení s partnerem, porozumění a sdílení, poctivé sebeodhalování. Vzájemné poskytování si emoční podpory, snaha všestranně pomáhat druhému a očekávání pomoci od něj, oceňování významu partnera ve vlastním životě. – Vášeň: Tělesná přitažlivost, sexuální uspokojování. Souvisí se značnou fyziologickou aktivací (bušení srdce apod.) a silnou motivací k dotekům a tělesnému sblížení. Přináší plno intenzivních emocí, zejména kladných, ale i záporných (stesk, žárlivost). – Oddanost (rozhodnutí, závazek, angažovanost): Vědomé rozhodnutí milovat partnera, odhodlání udržet lásku, angažovat se ve vztahu k němu. Každá jednotlivá složka trojúhelníku lásky má v průběhu vztahu odlišný vývoj. Vášeň vzniká a stupňuje se rychle, ale její úroveň také brzy klesá. Důvěrnost roste pomalu a klesá pomalu. Oddanost narůstá zvolna a u dlouhodobých vztahů se udržuje natrvalo. Ve zdařilém manželství nejvíce přispívá k jeho stabilitě. Dojde-li k rozvratu, klesne samozřejmě na nulu.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, květen 2008

Potřeba porozumět složitému světu, touha po lidské blízkosti a naděje na spasení. To vše jsou obecné lidské potřeby, které mohou být syceny sektou. Nádavkem se přimkneme k silnému vůdci, jenž za nás převezme zodpovědnost. Funguje to dobře, ale jen na čas. Pak obvykle prohlédneme manipulaci či dokonce objevíme lež a podvod.

Třiačtyřicetiletý podnikatel z Mladé Boleslavi poslal 30 milionů korun náboženské skupině Matka Lasana, jejímž byl příznivcem. „Myslel jsem si, že jsou vyvolení, ale je to podvod,“ říká dnes podnikatel o skupině kolem matky a dcery Schořových, které vedou na zámku ve vesnici Vlčí Pole nedaleko Mladé Boleslavi vlastní náboženské společenství. Označují se za božské bytosti, boží matky, které nesou lásku a světlo. Dokáží prý léčit, proměňovat osobnost a obracet zlé v dobré.
Bývalého ředitele Finančního úřadu v Hořovicích Petra Konečného zase dokázal okouzlit vůdce hnutí imanuelitů Jan Dietrich Dvorský alias Parsifal Imanuel. Inženýr s manželkou a dvěma dětmi prodali dům a odevzdali Dvorskému přes milion korun v naději, že tak stanou vyvolenými. Dvorský však časem u Konečného diagnostikoval „nesprávnou barvu aury“ a z komunity ho vykázal. Psychická manipulace byla podle Konečného strašná. Rodina se jej hned druhý den zřekla. Dvorský však i přes to jeho manželku, syna i dceru vyhostil.
Čím to je, že v době, kterou považujeme za technickou, racionální a pragmatickou, podléháme laciným svodům sekt?

Konflikt a moc
Termín sekta není jednoznačný (Profant a Štampach, 2000). V jednom pojetí je sekta náboženskou společností vzniklou ve snaze reformovat nauku či praktiky větší a starší náboženské společnosti, například některé etablované církve. Obvykle přejímá většinu nauky původní skupiny, ale má i nové, odlišné ideje. Protože porušila tradice, existuje mezi ní a okolím určité napětí. Mnoho takových sekt brzy zanikne. Jiné přežívají. Další rostou a vyvíjejí se v etablované náboženské společnosti, od nich se případně zase odštěpují nové sekty. Jako sekty v tomto smyslu začínala mnohá dnes etablovaná náboženství, včetně křesťanství.
V dalším pojetí jde o náboženskou společnost, v níž převládají tendence k autoritářství, uzavřenosti, fanatismu, nesnášenlivosti, selekci informací a podobně. A právě o sektách v tomto smyslu slova bude řeč.
Elegantní, i když nejednotnou definici poskytuje Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Podle Zdeňka Vojtíška z výboru společnosti je sektou taková náboženská či paranáboženská skupina, která je v konfliktu s majoritní společností. Prokop Remeš z téhož výboru pak pojímá sektu v malinko užším smyslu: hlavní problém vidí v tom, že jsou to mocenské, totalitní organizace, jejichž vedení má velkou moc nad členy.
Sekty jsou většinou přísně organizovaný systém řízený shora dolů. Podle Jana Chmelíka z kriminální policie jsou vůdci sekty a dalším „vyvoleným“ přisuzovány až božské atributy. Výroky zakladatele a dalších řídících osobností sekty jsou považovány za závazné. „Vedoucí jsou nezpochybnitelnými autoritami, které si činí nárok na organizaci a rozhodování o všech činnostech a oblastech života. Nepřipouštějí žádnou alternativu. Totalita se projevuje zpočátku nenápadně. Jedna osoba nebo skupina osob pomalu začne zcela uplatňovat svůj vliv. Třeba pod rouškou Bible může zcela ovládnout myšlení i soukromý život všech členů,“ popisuje Chmelík. Emoční vztahy jsou přípustné pouze vertikálně, tedy k vůdci a dalším osobnostem sekty, nikoli však ke kolegovi. Emoce mezi řadovými členy jsou povrchní, hlubší citové vztahy jsou záměrně potlačovány.

Správný vztah
Poslušnost není přímo vynucována, členové poslouchají dobrovolně. Ovládání je dokonce paradoxně důvodem, proč se lidé k sektám připojují. Nemusejí totiž rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Sekta pomáhá členům k úniku od reality. Zbavuje nutnosti přemýšlet, zbavuje úzkosti ze svobody a odpovědnosti. Rozhodování autority je proto bráno jako odnětí břemene rozhodování a odpovědnosti za své činy. Odpovědnost přebírá vůdce.
„Správný“ vztah člena ke skupině se v sektě projevuje tím, že se snaží napodobovat vůdce, papouškovat jeho slova, kopírovat jeho způsob mluvy. Individualita osobnosti je podezřelá.
A jaká bývá osobnost vůdce/učitele/kazatele/ mesiáše? Typicky jde o autoritářskou osobnost se sklonem k narcismu. Vůdce bývá charismatický a jungovsky vzato aktivuje v členech archetypální představy otce či moudrého starce. Některé charakteristiky vůdce (touha po moci) se zřejmě odvíjejí od základů jeho osobnosti. Jiné mohou vyplývat z přesvědčení o vlastní pravdě, která může nabývat až mesiášského komplexu. Svým způsobem je přirozené, že přesvědčení o vyšším poslání zvyšuje jeho sebevědomí a sebedůvěru, vyvolává pocit nadřazenosti a optimismus. Jde o vlastnosti schopné zapůsobit na ostatní, které nám navíc dodávají sílu plnit svůj úkol, zdolávat překážky.
Vůdce od svých členů autoritativně vyžaduje naprostou oddanost. Jakákoli pochybnost je brána jako reflexe nehodnosti člena sekty nebo jako důsledek vlivu vnějšího zla. Členové musí být pokorní, poslušní a svého vůdce uctívající.
Od svých následovníků vůdce zpravidla žádá, aby něco obětovali. Podle Michaela Roggeho (Rogge, 1996) se může toto zakládat na jeho přesvědčení, že lidé jsou „spící“. Aby se probudili, je potřeba zásadní změny. A lidé jsou ochotni i prodat střechu nad hlavou, jak jsme viděli na příkladu rodiny Konečných.
Dokud je vůdce naživu, je ústřední postavou hnutí. Své učení může časem pozměňovat na základě zpětné vazby – toho, jak vidí, že učení na jeho lidi působí, jak na ně reagují. Když ovšem vůdce zemře, učení se stává rigidním. Jeho následovníci si zpravidla nedovolí je mírnit či dokonce měnit. Změna může nastat pouze, vynoří-li se v rámci hnutí jiná charismatická a dominantní osoba, která dokáže nabrat nový směr – ať už lepší či horší.

Známe veliké tajemství
„Sekty žijí vírou ve své spasitelské poslání,“ uvádí Jan Chmelík. „Tvrdí, že jen jejich prostřednictvím je možné dostat se k pravdě, dát životu smysl a napravit svět. Mají recept na řešení všech lidských problémů a klíč k otevření říše dobra a štěstí.“
Všichni ostatní se samozřejmě mýlí. Je tedy vzbuzován dojem jedinečnosti (my jediní, vyvolení). Jako důkazy jedinečnosti sekty a jejího učení slouží překrucování vědeckých objevů i společenských jevů. Poukazuje se též na jedinečnost místa a doby: jako argument zde slouží jaderné nebezpečí i znečišťování, které jsou brány například jako doklady blížícího se konce světa. Navenek se sekta tedy snaží vzbudit dojem, že zná cosi zásadního, co zůstává lidem skryto. Někdy se dokonce snaží vyvolat dojem, že ona jediná má přístup k Bohu. Ono „poznání všeho“ však sekta nesděluje. Motivací je vzbudit zvědavost, závist a touhu se k poznání dostat – což nelze jinak než přes členství. Ani pak ale poznání jen tak nepřichází. Kýžené tajemství totiž zůstává skryto i řadovým členům. Zná je jen vůdce a možná i další vysoce postavení členové. Sami na to rozhodně nemůžete přijít. Pokud ovšem budete následovat vůdce, něco vám prozradí. Tedy alespoň si to máte myslet. Jakkoli paradoxně to zní, největším tajemstvím může být, že žádné tajemství neexistuje.
Další rovinou tajemství, jež musí zůstat skryto i před řadovými členy, může být třeba skutečný život vůdce, například to, že sám nedodržuje tvrdou disciplínu, kterou vyžaduje od svých stoupenců. Mohou to být i dřívější skutky a dílo představitele, které byly v rozporu s jeho nynějším učením či se ukázaly jako mylné až zcestné. A tak ačkoli je obecně v sektách velmi ctěno dílo zakladatele, a často je členové hnutí znají takřka zpaměti, jiné, zakladatele se týkající skutečností, jsou pečlivě tajeny. Svědci Jehovovi například zřídka vůbec vědí o existenci sedmi svazků svého zakladatele Charlese Taze Russella (18521916).

Dobro proti zlu
Výchova a manipulace v sektě vede k postupné cenzuře informací a vnějších vlivů: členové sekty nesledují televizi, neposlouchají rozhlas, čtou pouze doporučenou literaturu a podobně. Okolní svět je vnímán jako nebezpečný, podporováno je černobílé vidění: my versus oni, dobro proti zlu. Svým způsobem to je pro členy sekty příjemné: vždyť komu by se hezky neposlouchalo: „Jsme ti jediní správní, znalí, probuzení a vyvolení.“ Kritické názory zvenčí jsou vnímány jako potvrzení tohoto přesvědčení. Tento způsob vnímání může vést až k pěstování paranoi u některých skupin.
Zajímavé přitom je, že ani ostrý nesoulad mezi učením a skutečností (například nedojdeli k předpovězenému konci světa) nezpůsobí ztrátu důvěry. Naopak: členové vymýšlejí, kde a v čem výrok svého zakladatele nepochopili, viní sami sebe nebo vnější svět, nikdy vůdce. Výsměch okolí je semkne ještě více k sobě. I když i zde jsou pochopitelně limity: pokud predikce nevyjde vícekrát za sebou, řadoví členové zpravidla začnou pochybovat o jejich správnosti. Několikrát za sebou nesplněné zásadní očekávání dokonce může přivodit i rozpad hnutí. (Rogge, 1996)
Podle Michaela Roggeho (1996) jsou ideálním prostředím pro upevňování víry masová setkání. Členové hnutí se na nich vzájemně ve své víře podporují a rozněcují se až k euforickým, extatickým prožitkům. Pro vůdce je to ideální příležitost ohlásit nová pravidla, pronést neuvěřitelná proroctví. Vše je přijato okamžitě a bez výhrad. Toto bezvýhradné přijetí vůdcova pojetí světa je svým způsobem příjemné. Členové sekty mají pocit, že rozumějí tomu, co se děje, a případně i vědí, co se stane. Společenství navíc sytí i touhu po lidské blízkosti – fyzické, emoční i ideové. Hřejivý je i pocit vyvolenosti a naděje na spasení. Členství v sektě tedy bývá i velmi příjemné -bohužel však jen po určitou dobu. Růžové brýle obvykle vydrží pár let, zřídkakdy navždy.
Vysoká úroveň excitace a nadšení z práce v sektě se však časem obvykle vytrácí. Proto je nahrazována tvrdou disciplínou a morálkou, které zase časem nahrazuje vmanipulovaný strach z exkomunikace (do nepřátelského a zlého světa).

Obtížný odchod
Téměř jistě jste byli někdy v životě osloveni svědky Jehovovými, tedy zástupci největší sekty u nás. Na ulici či v obchodě, možná dokonce zvonili u vašich dveří. „Přemýšlel jste někdy o smyslu života?“ či jinak podobně zřejmě zněla jejich první otázka. Možná jste se s nimi pustili do diskuse, možná jste se tomu vyhnuli. Zřejmě to však nebylo jednoduché, neboť na takovou první otázku se těžko odpovídá jednoduše negativně. Když jim povíte, že na ně nemáte čas, s pochopením ve tváři nabízejí, ať jim jen řeknete, kdy jej budete mít – rádi přijdou tak, aby vás zrovna nerušili. Prý však existuje jednoduchá a rychlá metoda, jak se svědků Jehovových „zbavit“: stačí říci, že jste bývalým svědkem… Zdá se tedy, že bývalí členové jsou u svých exbratrů a exsester v nelásce. Čím to?
Po výstupu ze sekty není cesty zpátky. Jakmile člověk prohlédne manipulaci, černobílost vidění a to, že vůdce nemá vždy pravdu, nemůže dál zůstat. Jednak jemu samotnému již sekta nemůže přinášet zmíněná pozitiva a pak: z hlediska sekty by působil jako rušivý prvek, a tudíž musí být odvržen – a zavržen.
I když se jedinec rozhodne opustit sektu dobrovolně, není to jednoduché. Ve členech sekt je totiž záměrně vzbuzován pocit osobní viny za jakýkoli neúspěch, ať již osobní, nebo kolektivu. Řadoví členové tak neustále žijí ve vědomí drtivé nedostatečnosti výkonu i prokazované oddanosti sektě. Jde o součást promyšlené manipulace organizací, která nikdy nemůže udělat chybu. I když člověk již manipulaci prohlédl, tento pocit je v něm tak hluboce indoktrinován, že není jednoduché se jej zbavit. Pocit viny je také hnacím motorem, který způsobuje neuvěřitelné výkony členů sekt.
Další problém sektu opouštějících členů je v tom, že mimo společenství sekty často již nemají nikoho, s kým by si byli blízcí. Sekta jejich kontakty s kýmkoli mimo ni totiž záměrně omezovala a ničila. Běžný je chlad v rodině a ztráta přátel. „Rodiče jsou sektou označováni například jako „biologičtí rodiče“ (církev sjednocení), „zploditelé“ (imanuelité) či dokonce „utlačovatelské osoby“ (scientologická církev). (Chmelík, 2003) Okolí člověka, který se stal členem sekty, zpočátku nese velmi nelibě jeho odcizení, rozvolnění vztahů a komunikační zeď. Postupem času se vztahy často až zcela přeruší. Členství v sektě často znamená také opuštění školy či zaměstnání a rezignaci na další odborný růst. Z takzvaných přátelství se členy sekty nezbývá po jejím opuštění nic. Za svého pobytu v sektě se též členové sekty stali velmi závislými na vůdci: na jeho „lásce“, přijetí, názorech, rozhodnutích. Odchodem ze sekty tuto významnou vztahovou osobu ztrácejí, musí přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí, za svůj život. Řada odcházejících členů si s sebou navíc nese přesvědčení, že je za jejich odpadlictví stihne trest. Opuštění sekty je proto krizovou situací v životě. Řada lidí pak potřebuje pomoc psychologa či dokonce psychiatra.

Kdo nezažil, nepochopí
Též zdravé mezilidské vztahy jsou pak navazovány s obtížemi. Ti z exčlenů, kteří strávili v sektě velkou část svého života, zdravé lidské vztahy prostě neznají. Bývalí přátelé i noví známí se většinou diví, proč se dotyčný k sektě připojil a proč z ní jednoduše neodešel, jakmile pochopil, oč jde. Vysvětlování psychické manipulace bývá zdlouhavé a obtížné, lidé, kteří ji nezažili, těžko chápou.
Exčlenové sekt, kteří praktikují dlouhé meditace, modlitby, mantry, vizualizace či jiné hypnotické techniky, mívají podle slovenské psycholožky Zuzany Škodové problémy s koncentrací a jinými kognitivními funkcemi. Často trpí pocity úzkosti, že nedobrovolně upadnou do změněného stavu vědomí a budou zažívat pocity disociace, depersonalizace či derealizace.
Sarinový útok sekty Óm šinrikjó v japonském metru zamával s námi se všemi. Střízlivě však můžeme konstatovat, že sekty málokdy obracejí svou agresi ven, jejich nebezpečí spočívá zejména ve škodě vlastním členům. Sekty prakticky vždy psychicky manipulují se svými členy a mohou tak poškodit jejich psychické zdraví či ohrozit jejich osobní svobody, i když se jich členové vzdávají „dobrovolně“. Jiří Šustr (2002) píše: „V letech 1969-1998 bylo spácháno ve světě celkem 1286 hromadných sebevražd příslušníků sekt.“
Nelze položit rovnítko mezi sektu a škodlivost, nebezpečí, agresi. Některé působení může být i pozitivní: například u některých lidí je pravděpodobné, že by se bez závislosti na sektě dostali do jiného typu závislosti. Přesto však nelze nevidět, že většinou jsou sekty svým členům skutečně nebezpečné. A tak: když jde o sektu, mějme se raději na pozoru.

Pavla Koucká

Motivy ke členství
Osobnostní faktory:
* osobnosti se silnou tendencí k závislosti
* lidé silně věřící, připravení (až toužící) přinášet oběti
* lidé, kteří cítí potřebu utéci od vulgárního konzumu
* lidé, u nichž přetrvává potřeba autority, přirozená v dětství Situační proměnné:
* lidé, kteří prožívají či prožili něco hrůzného a potřebují „změnit svůj život“
* jedinci strádající osamělostí
Rogge, 1996

Když chce náš blízký vstoupit do sekty
Nevěřím knížkám, které hovoří o výstupovém poradenství. Když si přečtete třeba Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů od pana Stevena Hasana, přijde vám to úžasné. Ale setkal jsem se s rodinnými příslušníky, jejichž děti byly v péči Stevena Hasana bez jakéhokoli efektu. A ti lidé říkají velmi zatrpkle: „Víte, jim nejde o nic jiného než o peníze.“ Knížka je tedy jen reklamou. Jedna konzultace přijde na zhruba 30 tisíc dolarů, takže jde o hodně dobrý job. V našem prostředí se ukázalo, že perspektivnější, než působit na samotného člověka vstoupivšího do sekty, je působit na jeho rodinné příslušníky, aby dotyčného nezavrhli. Tím spíš, že 80 % vstupů do sekt je projevem separačního procesu. Když rodiny udržují příliš silné vazby a rodiče jsou „chobotnicoví“, dětem prakticky nezbývá, než udělat opravdu radikální krok, aby se osamostatnily. Takže odejdou třeba do hnutí Hare Krišna. A když takoví rodiče přijdou za mnou na poradu, hledím na ně, poslouchám je a říkám si, že být na místě jejich dítěte, utekl bych snad rovnou do Indie. Separační krok je vlastně pozitivní věc, a když se tu separaci podaří zvládnout na straně rodiny, umožňuje to pak dospělý návrat. Takže, když někdo blízký chce vstoupit do sekty, tak bychom hlavně neměli dopustit ztrátu veškerého kontaktu, ale naopak, měli bychom se snažit s ním udržet blízký mezilidský vztah. Pak má totiž šanci se vrátit. Rozmlouvání nefunguje. Když se totiž člověk přimyká k nové identitě, vnímá všechny rozmlouvající jako nepřátele a naopak ho to utvrzuje v konverzi. V okamžiku, kdy začne mít pochybnosti, sám začíná hledat protiargumenty. A tady už je zase rozmlouvání zbytečné, protože on sám je nastartován ve svém vývoji k odchodu. Popravdě sekty jsou spíše průchoďáky, nikoli černé díry. Šance dostat se ven je relativně velká. Čtyři z pěti lidí, kteří do sekty vstoupí, zase odejdou. Ale většinou až po letech. Trvá to dlouho a po tu dobu to musí okolí zvládnout.

Prokop Remeš

Literatura:
Chmelík, J. (2003). Sekty. Kriminalistika: 36 (2)

Profant, V. a Štampach, I. O. (2000). Co je a co není sekta. Dingir č. 4.

Rogge, M. (1996). On the psychology of Spiritual Movements: http://www.xs4all.nl/~wichm/psymove.html

Škodová, Zuzana Psychické problémy bývalých členov siekt: http://www.slovanet.sk/integra/clanky/problemy.pdf

Šustr, J. (2002). Vyléčen proti své vůli. Psychologie dnes 10 (8) 14 -15.

Je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka, zpívali Voskovec s Werichem. Jsme sice schopní jim oponovat, nicméně: neměli pravdu alespoň zčásti? Módní vlny i zisky textilního průmyslu naznačují, že ano. Posviťme si na tuto otázku z různých perspektiv.

Dokonalý make-up dokončen, vlasy upraveny. Eva přistupuje k šatníku, „listuje“ ramínky a polohlasem říká: „To ne, to ne… to taky ne…“ Roman se snaží Evě pomoci: „Což kdyby sis vzala ty nové červené?“ radí.
„Ty jsou moc červené,“ odsekává Eva.
„A co ty úpletové, které máš ráda?“ „Ty se nehodí.“ „A takové ty černé, víš, jak jsme kupovali spolu?“ nevzdává se Roman.
„Zbláznil ses? V těch vypadám moc vyzývavě.“ Když Eva dojde na konec řady, zaúpí: „Vidíš, nemám co na sebe!“
Jakkoli Roman chápe, že Eva je před přijímacím pohovorem nervózní, a snaží se najít řešení, je pro něj záhadou, jak může jeho žena něco takového prohlásit před nacpanou skříní.
Vybíravost člověka – zejména v něžnějším provedení – je v přírodě jedinečná. Koním je zdá se jedno, jsou-li grošovaní, hnědáci nebo běloušové. A lev nosí svou hřívu hrdě, podobně kohout hřebínek. Zvířata jsou spokojena tak, jak jsou. Nikoli však člověk, který od pradávna své tělo všelijak zdobí, maluje a obléká. Minimálně takto tedy šaty dělají člověka. Zkusme se podívat, kde se tato naše vlastnost vzala.

Ukloň se, mám dražší šat
Biblický příběh vypráví, že když Adam s Evou okusili jablka ze stromu poznání, uvědomili si, že jsou nazí. Zastyděli se a utrhli fíkový list, jímž se zakryli. Podle této pověsti to byl tedy stud, jenž vedl naše předky k tomu, aby se oděli. Historie a etnologie poskytují poněkud jiný obrázek. Zdá se totiž, že stydlivost je záležitost kulturní, daná výchovou. Nepopiratelnou výhodou oděvu je jeho izolační funkce. Podle klasické teorie vznikl Homo sapiens v savanové Africe, odkud migroval do končin převážně chladnějších. Jeho přežití přitom z velké části záleželo právě na oděvu. Lovci mamutů byli oblečeni v dokonalých kožešinových oblecích podobných těm, které známe od Inuitů.
Nutnost oděvu jakožto izolace nutné k přežití roztála společně s ledy doby ledové, lidé však svůj šat neodhodili. Izolační funkce již není tak naléhavá, nicméně stoupla jeho funkce reprezentační. Ruku v ruce se zvyšováním velikosti lidské populace se rozvíjela estetika, individualita i hierarchičnost odívání.
„Když byste byla v tureckých lázních a přišel by tam za vámi váš muž, tak by vás nenašel. Oblečenou by vás poznal hned,“ vysvětluje individualizační funkci oděvu Helena Jarošová, která přednáší dějiny módy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Odlišení se od jiných je tedy další rovinou, na níž šaty dělají člověka. Pro urozené a mocné navíc bylo výhodné, aby každý na první pohled poznal, s kým má tu čest. Čím větší byly ve společnosti majetkové a mocenské rozdíly, tím honosnější vizáž si mocní pěstovali. Vznešené Římany charakterizovala tóga, oděv z jednoho kusu látky, jež se přehazovala přes levé rameno, vedla přes záda a pod pravou paží přes prsa. Pak se ovinovala kolem těla – tolikrát, kolikrát stačila látka.
„S úpravou tógy pomáhali římskému švihákovi otroci zvaní vestiarové.
Ti ji na pánovi urovnával i, zažehlovali záhyby a sklady zatěžovali olůvky. Když večer pána svlékli, činili totéž na figuríně, aby se záhyby přes noc nezmačkaly,“ uvádí Želmíra Živná (idnes.cz nedávno vydalo zprávu, že knihu ve skutečnosti napsal Jiří Dienstbier, který v té době nesměl oficiálně publikovat) v knize Šaty dělají člověka. Tóga byla vznešená už proto, že ten, kdo ji měl na sobě, se musel pohybovat klidně, pomalu a odměřeně, jinak by se mu rozsypala. Člověk v tóze ovšem raději využíval nosítek, což lépe odpovídalo jeho vznešenosti. Chudí tógu samozřejmě nenosili, jejich oděv tvořila kytlice, tunika a přes rameno pláštík nebo pláštěnka s kápí. Jediným oblečením otroků, vykonávajících těžké práce, byla jakási zástěra.
Oděv jako vyjádření stavovské příslušnosti, ať už urozených či neurozených, ale také podle typu zaměstnání, je vynálezem středověku. První doklady k takovému dělení je možné shledávat od 13. století.
V pozdním středověku se mnozí šlechtici jen těžko smiřovali s tím, že bohatí měšťané se jim v tolika ohledech podobají. Družina středověkého rytíře, který se vydává na turnaj, byla velmi pěkně oděná, oděv pážat byl estesticky půbivý, nicméně pážata nesměla mít například samet, nesměla mít zlato.
Pořádky přitom nepředstavovaly pouze jakési veřejně dostupné vyhlášky; městské úřady neuposlechnutí trestaly, většinou pokutou. Pokud byly vymezeny tresty vězením, musel je vykonat muž za ženu, otec za dceru.
Šaty králů a královen představovaly celé majetky – luxusní látky bohatě řasené a vyšívané, zdobené krajkami, perlami a drahými kameny. Vše pochopitelně špičková ruční práce.
Zajímavý však je posun, k němuž došlo s nástupem buržoazie. Namísto toho, aby si bohatí a mocní podnikatelé vydobyli právo zdobit se stejně jako šlechtici, gentleman 19. století se již zdobit nepotřebuje. Vysvětlováno to bývá odlišnými etickými hodnotami kapitalistů. Přesto bohatnoucí měšťák musí někde ukázat, na co má. Vedle briliantových jehlic a zlatých hodinek parádí svou ženu. A tento stav zůstal v zásadě doposud. Jen manželku v nádherných šatech vystřídala milenka v minisukni a briliantovou jehlici nahradil nejnovější mobil.

Co říká zelený svetr
Psychologicky nejzajímavější, nicméně též nejkomplikovanější rovinou, na níž můžeme chápat rčení o tom, že šaty dělají člověka, je reprezentace osobnosti. Rádoby psychologické klíče odhalující, co o člověku ta která část jeho oděvu říká, sice existují, jejich vypovídací hodnota je však podobná lidovým snářům. Říkají nám totiž buď odborně nepodložené výmysly tvůrců či fakta všeobecně známá (žena v minisukni z červené kůže zřejmě opravdu nebude přehnaně stydlivá či puritánka). Zorganizovat solidní psychologický výzkum na toto téma je totiž velice komplikované. Do hry vstupuje spousta faktorů. Například má-li pan Novák na sobě zelený svetr, může to namátkou znamenat, že: tíhne k přírodě a má potřebu to sdělit; zelenou má ráda jeho žena, která mu svetr koupila; když pan Novák potřeboval svetr, zelený byl jediný, který v jeho velikosti měli; a tak dále a tak podobně. Zkrátka: o panu Novákovi nám tento samotný fakt neříká vůbec nic. Výzkumy preference různých částí oděvů navíc nejsou převoditelné napříč časem a kulturami. I pokud by tedy vznikl před lety dejme tomu v Americe solidní výzkum preference svetrů, jenž by se snažil odfiltrovat všechny faktory mimo osobnostních, v našich podmínkách to může být úplně jinak.
Zelený svetr však může promluvit v kontextu celého oděvu: například je-li paní Nováková oblečena od hlavy až k patě v zelené, hnědé a pískové, sukni má lněnou, svetr z čisté vlny a není nalíčená, můžeme se domnívat, že jde o osobu, jež má ráda přírodu a přirozenost. Nebo zkombinujeli zelený svetr s krátkou, jasně červenou sukní, pruhovanými punčochami a kanárkově žlutou bundou extravagantního střihu, zřejmě nás napadne, že máme tu čest s kreativní osobou.
Svůj kontext pak má i celý oděv. Hodnotíme, zda dotyčnému sluší a zda je přiměřený situaci -zejména si všimneme, pokud přiměřený není (červené šaty na pohřbu, tepláky v divadle, kravata na vysokohorské túře).
I posuzování oděvu ve všech kontextech však představuje pouze první dojem, náchylný k mnoha chybám. Neznámý člověk nás může svým vzhledem mást – snaží se třeba vypadat „nezávisle“, ačkoli, nebo možná právě proto, že závislý je. A my sami jsme ovlivněni subjektivní zkušeností.

Vznešená i nemravná
Přes úskalí, jež interpretace zeleného svetru přináší, je použití barev na oděvu psychologicky velmi zajímavé. Osobní preference se snoubí s tím, co dotyčné osobě sluší, kulturou i módou. Tmavšími barvami navozujeme důstojnost, pestré jsou zase veselejší. Prakticky se přitom nestává, že by jediná barva dokázala člověka nadchnout natolik, aby se oblékal výhradně do ní. Snad s jedinou výjimkou: Osoby oblečené výhradně v černé můžeme potkat relativně často. Symbolika černého oděvu přitom je poměrně různá – smutek, elegance, revolta… Často preferujeme určitý styl barev – třeba barvy jasné, nebo naopak tlumené. Nebo barvy studené či teplé. Někdy máme jednu nebo dvě barvy, kterým se vyhýbáme, a ostatní nám nevadí. „Řada mužů se úzkostlivě vyhýbá růžové – a přitom sluší i brunetům i opáleným blonďákům,“ říká estetička Jarošová. „A jedna moje známá by si zase neoblékla červený kabát, snad ani kdyby měla zmrznout,“ dodává se smíchem.
Zajímavý je příběh žluté. Ta byla po dlouhou dobu vzácná, pro nabarvení látky bylo totiž potřeba veliké množství květů šafránu. „Žlutá se proto stala barvou módní, do žlutých šatů se oblékaly ženy vznešené a bohaté, nosily žlutá roucha i závoje,“ píše Ludmila Kybalová. Proti tomu se však ozývali mravokárci, kteří to považovali za příliš velkou rozmařilost a zbytečný přepych. Žlutá se tak stala postupně barvou diskutabilní, až nakonec skončila jako doplněk oděvu těch, kdo byli označováni jako nepočestní. Těm byla ve středověku dokonce předepsána. „Ženy prodejné byly často viditelně označeny kdysi módním žlutým šlojířem nebo šlojířem se žlutým okrajem. Židé nosili povinné žluté kolečpozději žlutý krejzlík jako příslušníci deklasované třídy.“ (Kybalová, 2001)
Celkově se dá říci, že naši předkové měli rádi barevnost. Středověký oděv dokonce preferoval velmi pestré barvy. Kybalová píše: „Obvyklé je spojení červené a modré, žluté a zelené v co možná výrazných kontrastech.“ Oblíbené byly například nohavice různých barev společně s barevně půleným kabátcem: pokud byla pravá část kabátce červená a levá modrá, u nohavic byla červená levá a modrá pravá.“
Nesmíme však zapomenout, že i chápání barev, jakkoli nám může připadat „nad slunce jasnější“, je kulturně podmíněné. Například barvou smutku v Japonsku není černá, ale tradičně naopak bílá. Pastelové odstíny, zejména růžové, jsou pro nás typicky ženskými. Za ludvíkovského baroka však byly barvami šlechty, a proto je s oblibou nosili i pánové.

Nemám co na sebe
V naší kultuře tradičně odlišujeme různé typy oděvu vhodného pro různé příležitosti. Někdy se potřebujeme obléci pracovně, jindy slavnostně, občas chodíme v negližé a krom toho známe různé speciální příležitosti. To kdyby si Roman uvědomil, chápal by Eviny pocity před šatníkem lépe. Kdyby navíc počet věcí v šatníku vydělil ročními obdobími, náladami své choti a názory jejích kamarádek, asi by se podivil, že se vůbec kdy dokáže jeho žena obléknout.
Roman ale není jediný, kdo se diví šatníku toho druhého. Eva zase nechápe, proč na sebe Roman navléká oblek, kravatu a uzavřené boty, i když je horko. Nota bene když oblek nesnáší.
Eva by mohla pochopit Adamovu oblekománii, kdyby znala jeho šéfa. A nebo něco z dějin odívání. „Evropský muž se od středověku vždy upíná a zahaluje těsným oděvem od nohavic až ke krku,“ říká Helena Jarošová. Naopak ženin oděv je otevřený jak dole – sukní, tak nahoře – dekoltem, což doktorka Jarošová vysvětluje symbolikou pohlaví. Dalším vysvětlením většího odhalení těla ženy ve společnosti je skutečnost, že ženino tělo je chápáno jako nositel krásy. „Když se řekne krásné tělo, automaticky si již od renesance vybavíme tělo ženy,“ říká Jako, rošová. Navíc ženám jak známo více záleží na tom, jak vypadají. Univerzalita obleku naopak mužům umožňuje, aby nad svým oděvem nemuseli přemýšlet.
Chápání estetiky ženského těla však ženám přineslo i velké komplikace. Pro eleganci štíhlého pasu se naše předkyně po stovky let upoutávaly do korzetů a šněrovaček. Ideálních měr, jak byly chápány před sto lety: 97-46-97, se věru nedosahovalo snadno.
Jeptišky, lékaře i zástupce hnutí punk poznáme na první pohled. Jakkoli jsou tyto názorově i profesně rozdí lné skupiny navzájem odlišné, všechny dávají svým oděvem jasné sdělení, s kým máme tu čest. Profesionální oděv je vysoce praktickou záležitostí. Je fajn, když člověk pozná v obchodě na první pohled, kdo je zaměstnanec, a v nemocnici, kdo je lékař. V současné době jsou však v módě odívací kódy ve firmách a v podnicích – po americku často zvané dress code. Jejich základem jsou obleky a kostýmy, boty s uzavřenou špičkou a punčochy, filozofií profesionální vzhled a deklarace loajality zaměstnance. S pří lišnou orientací na image firmy a vynucování si vyjadřované loajality pomocí nepříjemných odívacích kódů však houfně dochází ke ztrátě důležitější loajality vnitřní. Když svým zaměstnancům firma říká: „Budete nosit toto, protože jsme tak rozhodli. Jestli se vám to líbí, nebo ne, nás nezajímá,“ v zaměstnancích narůstá vnitřní nespokojenost. Nebo byste měli chuť obětovat se pro firmu, jež nerespektuje vaši individualitu, názor ani pohodlí?
To, jak smýšlíme, jak se chováme a jak vypadáme, spolu souvisí. Svým oděvem s vnějším světem komunikujeme. Náš oděv tak spoluvytváří naši osobnost v očích druhých. A neovlivňuje i to, jak o sobě smýšlíme my sami?

Pavla Koucká

Literatura:
Kybalová, L. (2001). Dějiny odívání. Středověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Larkeyová, J. (1991). Šaty dělají zázraky. Praha: Prúdy.

Živná, Ž. (1976). Šaty dělají člověka. Praha: Albatros.

***

/ Kouzlíme s oděvem /

Do užité psychologie odívání bytostně patří vytváření optických klamů, jež nechávají určitým partiím našeho těla vyniknout či naopak od nich dokáží odpoutat pozornost. Pomocí barev, vzorů a střihů lze změnit dojem proporcí našeho těla. Notoricky známá je například skutečnost, že tmavé barvy a svislé linie na oděvu zeštíhlují a opticky prodlužují, světlé barvy a vodorovné linie naopak. Méně využívané jsou možnosti působení vzorů, s jejichž pomocí lze účinně upoutat či naopak odpoutat pozornost od určitých partií těla, využití tvaru a velikosti výstřihů (výstřih ve tvaru U například prodlužuje krk a hodně široký výstřih dokáže dokonce vyvážit příliš široké boky). Řešení rukávů pomůže při příliš tenkých či silných pažích, širokých, úzkých či sedlých ramenech, ovlivní i pozornost věnovanou poprsí a dokáže i vyvážit vnímání silných stehen. To jsou už věci, které si uvědomujeme méně, a o doplňcích v těchto souvislostech téměř neuvažujeme. A tak se například stane, že žena, jež se trápí kvůli širokému pozadí, si je nechtíc leč významně opticky zvětší pomocí rozměrné kabely v barvě sukně, umístěné na boku. Na toto téma byly vydány celé knihy (například Larkeyová, 1991). Většina těchto zákonitostí je však logická – stačí se zamyslet.

Slovníček pojmů

krejzlík – stojací zdobený límeček

kytlice – dlouhá košile, oblékala se přes hlavu

šlojíř – šátek sloužící jako pokrývka hlavy

tóga – dlouhé roucho římského občana

tunika -rovný přepásaný a podkasaný oděv

Kdo vládl skupině lovců mamutů?

Skupiny lovců a sběračů žíjící v původním, pro ně přirozeném prostředí, májí určité charakteristické rysy. Mezi ně patří sdílení zdrojů, tj. považuje se za samozřejmé, že ti úspěšnější a schopnější se dělí o zdroje s těmi méně úspěšnými a schopnými. S tím souvisí někdy až úzkostlivé rovnostářství, které mezi členy skupiny panuje. Zároveň se velmi cení autonomie a schopnost nezávislého rozhodování každého člena skupiny, přičemž osobnost každého člověka je respektována, a to včetně dětí. Takový člověk, vůdce, vládce, v tom smyslu, jak jej chápeme my, který by určoval, co kdo má nebo nemá dělat, ve skupině není. Eventuální vůdce nebo vůdcové se objeví ad hoc v případě nutnosti při mimořádné, extrémní situaci, splní (nebo nesplní) svou roli, čímž jejich vůdcovství skončí a skupina se vrátí k běžnému životu.
Skupina tedy (až na tyto zcela výjimečné situace) žádného vůdce neměla a nevládl jí nikdo. Měla ale svoje autority (autoritu), na které (na kterou) se členové skupiny v případě potřeby obraceli. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že nejrespektovanější osobou byl někdo, kdo byl nejlépe schopen komunikovat s neviditelným světem, světem duchovní stránky přírody. Pro lovce a sběrače je totiž typické, že vidí celé své okolí oživené neviditelnými silami. Nejen každý člověk, ale i zvíře, strom, nebo třeba řeka má svoji duši (ducha, více duší). Když tedy například lovec uloví zvíře, není to považováno v prvé řadě za zásluhu lovce, ale za zásluhu zvířete samotného, protože se má za to, že se zvíře samo rozhodlo obětovat se lidem. Proto ten, kdo uměl komunikovat s duchovními stránkami přírody, nebo je dokonce dokázal ovlivnit, měl v očích tehdejších lidí největší autoritu. Pro úplnost dodávám, že takovou osobností určitě nemohl být „obecní hlupáček“, ale pouze člověk hluboce duchovně založený, nadprůměrně vnímavý a intuitivní. Rád bych zde zdůraznil, že můj pohled na popisovanou skupinu v pravěku žijících lidí není založen na fantazírování, ale (mimo jiné i) na studiu literatury, pro zájemce uvádím výběr.
Vít Lang

Literatura:

Abramova, Z. A. (1966). Izobraženije čelověka v paleolitičeskom iskusstve Jevrazii. Moskva: Nauka.

Ember, C. R., Ember, M. (2002). Cultural Anthropology. Prentice Hall, Upper Saddle River.

Lee, R. B. and Daly, R. (eds) (2006). The Cambridge Encyclopedia of Hunters and Gatherers. Cambridge University Press.

Roebroeks, W., Mussi, M., Svoboda, J. Fenema, K. (eds) (2000). Hunters of the Golden Age. University of Leiden.

Shennan, S. (2002). Genes, Memes and Human History. London: Thames and Hudson.

Stone, L. and Lurquin, P. F. , Cavalli-Sforza, L. L. (2007). Genes, Culture, and Human Evolution. Blackwell Publishing.

Svoboda, J. (1999). Čas Lovců. Brno: Archeologický ústav AV ČR.

Trinkhaus, E. and Svoboda, J. (eds) (2006). Early Modern Human Evolution in Central Europe. The People of Dolní Věstonice and Pavlov. Oxford University Press.

S Beníčkem ráno na injekci, pak procházka v parku, koupit něco na zub… mnozí pejsánkové si žijí vskutku královsky. Jejich stíny – zvířata ve velkochovech – naopak můžeme přirovnat ke galejníkům. Otročí lidé zvířatům, nebo ona jim? Kdo je miláček a kdo je otrok?

Jako obvykle sedí paní Květa ve svém oblíbeném ušáku s Lízinkou na klíně. Dnes je však Květa zamyšlená a smutná. Dopoledne byla s Lízinkou u lékaře a už ví, že žádná operace Lízinčino nemocné srdíčko neuzdraví. Přesto může být veterinární medicíně vděčná, nebýt jí, Lízinka by zde už dávno nebyla. Lékaři Lízince odoperovali kýlu, spravili zlomenou packu, vyléčili několik kožních onemocnění a pomocí léků na nemocné srdíčko prodloužili její život o několik let.
České domácnosti zpestřují kočičky, činčily, fretky, morčata, křečci a další zvířátka. Nejoblíbenější jsou přitom od nepaměti psi. Češi jsou velkými milovníky psů i v evropském měřítku. Nějakého hafana či alespoň pejsánka vlastní celých 41 % domácností (ve Francii je to 38 %, ve Švýcarsku pouze 10 %). Jenom v Praze žije ke 150 tisícům psů, celkem v Čechách 1,7 milionu. Počet koček je odhadován na něco přes milion. Jedním z odvětví, které z této obliby roste, je veterinární medicína. Důchodkyně Květa například za péči o Lízinku zaplatila celkově přes dvacet tisíc korun. Od revoluce v osmdesátém devátém prošlo celé odvětví bouřlivým rozvojem. Vznikly nové kliniky, ordinace nakoupily moderní vybavení, mnoho zvěrolékařů absolvovalo stáže v zahraničí a specializovalo se v různých oborech (kardiolog, neurolog, ortoped, zubař…). Veterináři často vyprávějí dojemné historky o lidech, kteří obětují desítky tisíc korun za operaci svého psa. Někdy jde o jejich životní úspory. Dá se tedy říci, že dnešní člověk je milovníkem zvířat? Tak jednoduché to bohužel není. Podívejme se třeba na motivaci chovatelů.
Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá, říká se a kus pravdy na tom určitě je. Pro řadu osamělých lidí je důležitá fyzická blízkost teplokrevného tvora – možnost pohladit si svou kočku, psa či třeba králíka. Poněkud jinou skupinou jsou chovatelé zvířat exotických a člověku méně blízkých: například plazů, pavouků, ryb či tropického hmyzu. S pavoukem, marná sláva, přátelský vztah nenavážete. Zde do hry vstupuje fascinace přírodou, touha být něčím zvláštní, estetika (akvaristé), překonání překážek (například rozmnožit vzácného leguána).

Přítel člověka
Jakkoli lidé chovají hluboké city i třeba ke kočkám či koním, jediné zvíře, které se s člověkem dokáže přátelit a obdivovat ho, je pes. Všechny ostatní druhy, které člověk domestikoval, ať už pro potravu, jízdu, jako dekorativní zvířata nebo kvůli mazlení, se styku s lidmi prostě přizpůsobily. Pracují pro člověka kvůli potravě anebo proto, aby se vyhnuly trestu. Pes se však dokáže „přetrhnout“, jen aby udělal svému lidskému pánovi radost.
Osamělým lidem nahrazuje pes kamaráda, životního druha či dítě. Mimochodem: všimli jste si, jak nápadně se některá „polštářová“ plemena podobají malým dětem? Hravé chování, velikost miminka, zkrácený čenich, oči posunuté dopředu… kdo by se o takového psíka nepostaral. Vedle vlastního vztahu však péče o psa umožňuje i kontakt s dalšími lidmi – setkávání se sousedy, známosti mezi pejskaři a podobně.
Jitka s Filipem si nedlouho po svatbě pořídili roztomilého jezevčíka Puldu. Rodiče to nesli nelibě: domnívali se totiž, že pejsek mladým nahradí dítě a oni se vnoučat nedočkají. Uklidnili se až když se po třech letech narodil Tomášek. Jitka se pak svěřila, že pro ně Pulda znamenal jakousi zkoušku. „I když jsme věděli, že se máme rádi a chceme spolu žít, nebyli jsme si jistí, zda zvládneme společnou povinnost o někoho pečovat. Pulda nám dodal odvahu.“ Pes tedy nemusí být pouze náhražkou chybějících či nefunkčních vztahů s lidmi. Podobně jako se rozhodli Jitka s Filipem jedná více mladých párů a někteří rodiče zase kupují pejska svým potomkům, aby je naučili zodpovědnosti. Časem zvíře často pověsí na krk hodným babičkám, dědečkům či tetičkám. Zmiňme ještě psa jako parťáka v práci policistů, celníků, myslivců, psy hledající nezvěstné osoby, ukryté drogy, či zachraňující tonoucí. Dále existují psi vodící a všelijak jinak pomáhající. Speciálně vycvičení psi například dokážou rozpoznat blížící se epileptický záchvat majitele, případně zakročit při již probíhajícím záchvatu. Nejmasovějším povoláním psa je ovšem skutečně společník.
Pravdou ovšem je, že stejně tak, jako psi mnoha lidem pomáhají, způsobují řadu problémů v občanském soužití. Sousedy obtěžují štěkotem či vytím a městské parky znečišťují exkrementy. Řada lidí se psů bojí. A popravdě: jakkoli mám psy ráda, kolorit české vesnice, kde nemůžete projít ulicí aniž byste byli provázeni zuřivým štěkotem, opravdu nemusím. Vinit psy by však bylo liché. Ti nemohou ani za svou výchovu, ani za svou přirozenost. Vše záleží na ohleduplnosti majitelů, na zákonech, nařízeních a vyhláškách, jakož i na jejich dodržování. Například zákaz volného pobíhání psů je k ničemu, když jej pejskaři nedodržují a strážníci jeho porušování tolerují.

Jak se žije slepici
Vzpomínám na jedno etické dilema, které jsem řešila před lety. Zastavili mě tehdy na ulici mladí lidé sbírající podpisy na petici za zlepšení životního komfortu slepic. Jak chvályhodné, řekla jsem si a začala vytahovat tužku. Zarazila jsem se však, když jsem zjistila podstatu onoho komfortu: zvětšení plochy na jednu slepici z tehdejších 450 cm2 na 550 cm2. Dodám jen, že plocha papíru velikosti A4 je cca 620 cm2. Ač se domnívám, že malý ústupek je lepší než žádný, tu petici jsem prostě nemohla podepsat.
Bateriová klec o ploše 2200 cm2, v níž je nacpáno po čtyřech nosnicích, jim neumožňuje ani tak základní aktivity jako je protahování končetin či hrabání, nemluvě o mávání křídly. Přesto klece mají své výhody – a to i z hlediska slepic. Zkusme se vcítit do psychiky slepice, původem kura bankivského. Předci dnešních slepic žili v asijské džungli ve skupinách zhruba šesti slepic a jednoho kohouta: přes den ukryti pod keři kvůli ochraně před dravými ptáky; v noci hřadujíce ve větvoví, aby unikli útokům ze země. Strategie přežití těchto téměř nelétavých a zranitelných ptáků zahrnovala i emoci strachu.
Když je 2000 nosnic v takzvaném volném výběhu, chovají se spíš jako nebezpečná masa než jako sociální skupina. Nedovedou se přizpůsobit přehuštění a anonymitě, takže se objevuje vzájemné vyklovávání peří přerůstající až do kanibalismu. Navíc náhlé ohrožení, například přílet dravce nebo třeba i horkovzdušného balónu, dokáže způsobit naprostou paniku: dvě tisícovky ptáků se najednou vrhnou ke dvaceti průlezům, aby se dostali zpátky dovnitř. Problémem tu není strach (který je pro slepici vlastně velmi užitečný), ale ztráta kontroly. „Viděl jsem farmy nosnic s venkovními výběhy, ve kterých se víc než polovina slepic dřív nebo později rozhodla nechodit ven vůbec. Kdyby to byli lidé, řekli bychom, že se u nich vyvinula agorafobie,“ uvádí John Webster, profesor chovu hospodářských zvířat na Univerzitě v Bristolu.
Chceme-li tedy chovat slepice komerčně, nemají zřejmě klece alternativu. Nicméně: není klec jako klec. Podíváme-li se na výzkumy, zjistíme, že z prostorového hlediska stačí slepicím k uskutečnění většiny takzvaných komfortních aktivit plocha asi 1400 cm2. A když se etologové zeptali samotných slepic, zjistili, že jsou ochotny k dokonce ještě větším kompromisům: mohly-li si nosnice zvětšit plochu prací, pracovaly, dokud nedosáhly plochy 900 cm2, pak již většinou pracovat přestávaly. Zdá se, že naše upnutost na prostor je též značně antropomorfická. Slepicím samotným vadí jiné věci, než se my lidé běžně domníváme. Více než volný výběh postrádají možnost hrabat, hřadovat a snášet do hnízda. Větší a obohacené klece by jejich životní komfort jistě zlepšily.
Podobně jako slípky bych mohla pokračovat i dalšími továrnami na živočišné výrobky. Nechci se však již více o utrpení zvířat rozepisovat. Zajímá mě, jaké obranné mechanismy lidé používají, aby se mohli cítit jako milovníci zvířat či morální osobnosti a přitom se cpát třeba zrovna slepičím masem.

Stíny našich talířů
Představte si, že jste vědec zkoumající zpracování vizuální informace v mozku primátů. Letáky v poštovních schránkách vašich sousedů však líčí situaci poněkud jinak: sdělují, že pácháte zvěrstva. Dav lidí s megafony demonstruje pod vašimi okny, kolegovi byla doručena bomba. Do médií se dostaly fotografie zobrazující zvířata zkroucená bolestí – prý jde o záznam vašich experimentů. Jak vám je? Tento příběh zažil Dario Ringach z Kalifornské univerzity v Los Angels. Jak upozornil šéfredaktor časopisu Science Donald Kennedy, doktor Ringarch po čtyřech letech zápasu s Ligou za osvobození zvířat (Animal Liberation Front) svého výzkumu zanechal. Začal se bát o vlastní život.
V Čechách nedosahuje razance ochranářů takových rozměrů, přesto vědcům bádání komplikují, nehledě na to, že pro samotná zvířata může být jejich snaha i kontraproduktivní. Před několika lety v zimě například pronikli „ochránci“ zvířat do sklepení pražské Přírodovědecké fakulty a v záchvatu záchranářského rozpoložení vypustili „na svobodu“ pokusné hlodavce. Myšky zhýčkané dvacetistupňovým standardem hodiny a možná i dny krutě hynuly na podchlazení.
Průměrný Čech spotřebuje během svého života zhruba téměř tisícovku kusů drůbeže, 62 prasat, jednoho až dva býky přes 18 000 vajíček a mléčné výrobky odpovídající 170 hektolitrů mléka. Pro srovnání: počet myší obětovaných na jednoho Brita ve vědeckých pokusech, se rovná dvěma, a standardy nakládání s laboratorními zvířaty jsou v mnohém daleko přísnější než u zvířat ve velkochovech. Čím to, že relativně malé množství laboratorních zvířat vzbuzuje tolik emocí? Domnívám se, že příčinou je do značné míry obranný mechanismus zvaný projekce. To, co si nechceme připustit u sebe, vyčítáme svému okolí. Koupí masa z velkochovů se na trápení zvířat podílíme, neboť „trapičům“ za jejich práci platíme. Jenže připustili-li bychom, že zvířata de facto my sami trápíme, narušili bychom si obraz sebe sama coby morálně vyspělého jedince. Tušíme tedy, že se zvířatům děje něco nekalého, ale chceme si zachovat dobrý sebeobraz. A tak za trápení zvířat obviníme někoho jiného. My sami vědci nejsme, a tak se můžeme bez obav rozhořčovat nad krutostí zkoušení léků na zvířatech. Domýšlení důsledků takovýchto řečí nutností zkoušení preparátů na lidech není nutné ani žádoucí. Dále se lidé brání přijmout vinu jejím popřením či bagatelizací (Já přece nikomu neubližuji, to ti, co zvířata chovají / kdo dělají zákony.); racionalizací (Dělají to všichni, když já přestanu, nic se nestane; Nemám jinou možnost, děti bílkoviny potřebují a ,bio‘ je drahé.); odčiněním (Dělám tolik dobrého, tak se tady můžu chovat trošku neeticky). Obranné mechanismy ega jsou dokonce tak silné, že se ti, kdož se na tom s ostatními nehodlají podílet – vegetariáni či vegané – leckdy setkávají s posměchem, ba dokonce lze slyšet i hlasy nazývající je ekoteroristy. Jak se říká: nejlepší obranou je útok. Co na tom, že obviňuji za něco, co dotyčný nepáchá.
Mnozí pak v potřebě dokázat okolí svou lásku ke zvířatům potažmo dobročinnost přehánějí náklonnost k domácímu mazlíčkovi: Jak já bych mohl trápit zvířata, vždyť jsem milovníkem psů! Blahobyt svého hafana pak dotyčný samozřejmě zajišťuje spotřebou značného množství masa z velkochovu.
„Och, jak jsme pokrytečtí! Zlatá byla doba, kdy každý o kravku svou pečoval,“ můžete si pomyslet. Bylo to však skutečně tak?

Blahořečme ledničkám
Jenže se skoro zdá, že onu dichotomii zvířat milovaných a nenáviděných, dobrých a zlých či užitečných a škodlivých mají snad všechny kultury. Různé přírodní národy například ponechávaly (nemajíce ledniček) ulovená zvířata po dlouhé dny svázaná či zlomeninami znehybněná (Komárek, 2003). Ti samí „divoši“ přitom hýčkali své domácí mazlíčky, jež milovali, opečovávali a i v nouzi se s nimi dělili o potravu. Podobně ve starém Římě bylo město na jedné straně plné luxusních psíků, papoušků a opiček, na straně druhé stála krutost štvanic na divou zvěř, jež pořádali pro pobavení v cirku.
Nejiná bývala situace na českém venkově: zatímco oblíbený koník byl slavnostně strojen a skládaly se o něm písně, vlk, liška či netopýr byli nenáviděni a nemilosrdně hubeni.
„Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi, a vice versa,“ říkávají ochránci zvířat. Do jisté míry přitom mají pravdu, avšak souvislost těchto vztahů není zdaleka jednoznačná a výjimek je dost. Nejčastěji se uvádí příklad nacistického Německa: velmi přísný zákon na ochranu zvířat byl v zásadě dodržován, Hitler miloval psy, Himmler okrasnou drůbež. Řada militantních ochránců zvířat jsou pak lidé s poruchami osobnosti. Zde je však již otázkou, do jaké míry řídí činnost těchto osob skutečná láska ke zvířatům a do jaké jiné motivy a cíle, například snaha zviditelnit se, odčinit dřívější hříchy.
Středověcí Evropané viděli ve zvířatech subjekty nadané jak právy, tak odpovědností. „Známé procesy s kobylkami či myšmi nejsou jen ukázkou středověkého tmářství, ale i posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně, jako sobě rovné, a korektně s nimi jednat,“ vysvětluje Komárek a uvádí příklad jednoho takového soudního procesu, kdy byly myši regulérně (byť v nepřítomnosti) souzeny, měly svého obhájce, a rozsudek jim byl oznámen vyvěšením na „černém prkně“ soudu. Zněl, že mají do 14 dnů opustit pole a louky určitého panství, přičemž zvířata příliš mladá, přestárlá a gravidní mohou zůstat.
Domnívám se, že k jistému pokroku v našem vztahu ke zvířatům přece došlo. Rodiče například již nepovolují dětem „zábavu“ sestávající z trápení zvířátek. Taktéž stoupá naše znalost „němých tváří“. Nedomníváme se již, že jde o stroje, ani že zvířata chápou lidské zákony. Veliký pokrok pak v posledních letech udělaly zoologické zahrady. Socioložka Tereza Pospíšilová, která se zoologickým zahradám věnovala ve své diplomové práci, to shrnuje následovně: „Z přehlídky kuriozit se zoologické zahrady profilují jako instituce, které se primárně zabývají ochranou ohrožených druhů a vzděláváním. Zábavní moment z jejich pojetí nezmizel, spíše je posilován ve formě technicky a finančně náročných expozic. Zvířata již nejsou stresována v malých klecích, jejich výběhy se snaží imitovat přirozené prostředí.“ A to přináší prospěch oběma stranám: zvířatům i návštěvníkům. I oni se raději dívají na spokojené, přirozeně se chovající zvíře v trávě u zurčícího potůčku než na stresovanou chudinku mezi betonem a mřížemi. A dokáží pochopit i to, že jim toto zvíře není k dispozici kdykoli.
Určité nebezpečí vidím ve stále větší odtrženosti „výroby živočišných produktů“ od citů spotřebitelů. Dříve děcka poplácávala svého Pašíka po zádech, sledovala jak roste, kolik péče mu rodiče věnují. Dnes jejich rodiče kupují maso v supermarketu. A například manželé Petra a Luděk skutečnost, že maso na talíři pochází ze zvířete, svým dětem pečlivě tají. Bojí se, že by to citlivou duši jejich dětí zranilo. Podobně se nedávno svěřila kamarádka Gábina, jak neestetické jí připadá syrové maso v obchodech. Podle ní by se mělo prodávat v neprůhledných obalech, aby neuráželo vkus dětí a vůbec všech, kteří je nepřipravují. Podotýkám, že Gábina není vegetariánka.

Pavla Koucká

***

/ Slepicím samotným vadí jiné věci, než se my lidé běžně domníváme. Značně antropomorfická je například naše představa o důležitosti prostoru. Etologové zjistili, že nosnice více než volný výběh postrádají možnost hrabat, hřadovat a snášet do hnízda. /

/ Kočky mohou zlobit, psi nesmějí /

James Serpell z Pensylvánské univerzity zjišťoval souvislost mezi silou vazby majitele ke svému zvířeti a chováním tohoto zvířete. Obojí zjišťoval pomocí dotazníků zaslaných vlastníkům psů a koček rok poté, co si svého mazlíčka odvezli z útulku domů. Z odpovědí vlastníků psů vyplynulo, že jejich vztah ke zvířeti je lepší, pokud jsou spokojeni s jeho chováním. U majitelů koček se takový vztah neukázal. Je možné, že majitelé psů mají vzhledem k očekávané vyšší poslušnosti psů na své svěřence vyšší nároky. Dalším vysvětlením může být, že vzhledem k vyšším nárokům psů na pozornost a péči svých majitelů přinášejí zvláštnosti v jejich chování více problémů než u koček.
Serpell, 1996

/ Psi by volili extraverty /

Lieta Marinelli se svými kolegyněmi z univerzity v italské Padově zaměřila svou pozornost na souvislost množství emocionálních vazeb majitele a kvalita života jeho psa. Zjistila, že obě hodnoty pozitivně korelují. Jinými slovy: psi se mají lépe u extravertně založených lidí s množstvím sociálních vazeb.
Marinelli, 2007

Literatura:

Komárek, S. (2003). Němé tváře. Ochrana podle stupně podobnosti s člověkem. Vesmír 82 (2) 89-93.

Marinelli, L., Adamelli, S., Normando, S., Bono, G. (2007). Quality of life of the pet dog: Influence of owner and dog‘s characteristics. Applied Animal Behaviour Science.

Serpell, James, A. (1996). Evidence for an association between pet behavior and owner attachment levels. Applied Animal Behaviour Science 47, 49-60.

Webster, J. (1999). Welfare: životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráji. Praha: Nadace na ochranu zvířat.

vyšlo v časopise Psychologie dnes, květen 2007

„Sdělená radost, dvojnásobná radost; sdělená starost, poloviční starost,“ tvrdí známé přísloví. Přesto je náš svět plný tajemství. Těch sladkých a vzrušujících, ale i těch tíživých. A jsou i tajemství, která nás přitahují a děsí zároveň.

Jirka na sebe „poví, i co neví“, zatímco Igorovo soukromí je jedno velké tajemství. Čím to? Laika většinou napadne, že Jirka bude svatoušek, zatímco Igor moc dobře ví, co a proč skrývá. Psychologové většinou připustí o něco vyšší pravděpodobnost, že Igor nebude bez hříchu, nicméně se hned rozpovídají o vlivu výchovy, osobnostních vlastností a situačních faktorů. Zkrátka a dobře tajemství a tajnůstkářství může mít mnoho příčin a důvodů. A některé z nich jsou přitom stejně zajímavé jako tajemství samo. A co vy: jste spíše Igor nebo Jirka?
Nějaké tajemství jsme v průběhu života měli všichni. Většinou se týkalo drobných provinění, jichž jsme se dopustili. Někdy to bylo jenom naše tajemství, zatímco jindy jsme hřešili společně s kamarády a sdílené tajemství nás spojovalo. A pak jsme také měli tajemství pozitivní, u nichž jsme se vlastně těšili, až je prozradíme – a hledali tu nejvhodnější chvíli: osobní setkání, narozeniny…
Jsou ale i tajemství, u nichž o obsah vlastně nejde: hlavní je vzbudit v ostatních dojem, že víme něco tajného, něco, co zůstává obyčejným lidem skryto, případně ovládáme praktiku, o níž normální smrtelník nemá ani zdání. Například různé sekty se snaží vzbuzovat dojem, že znají „smysl života“, „podstatu vesmíru“, případně dokáží „posílat energii“ a tak podobně. Chtějí vzbudit naši zvědavost, obdiv a potřebu dozvědět se „to zásadní“ – což ovšem bez vstupu do sekty nelze. Často i řadovým členům zůstává skryto tajemství: totiž že sekta žádnou tajnou znalostí či dovedností nedisponuje.
I někteří lidé se snaží vzbuzovat dojem tajemnosti, jímž chtějí zvýšit svou přitažlivost a vzbudit zájem druhých.

Řeknu ti tajemství

Sdílení tajemství lidi spojuje. Osobně se však snažím své blízké nezavazovat větami typu „Tohle si ale nech, prosím tě, jen pro sebe; viď, že to nikomu nepovíš? Hlavně to neříkej…“ Mám totiž raději vztahy založené na svobodě a důvěře než na spiklenectví. A tak důvěřuji, že vhodnost sdělení posoudí řečník sám. S lákáním na tajemství se ovšem setkáváme dnes a denně. Stačí otevřít nějaký časopis pro ženy. Téměř zaručeně zde najdete titulky typu: „prozradíme vám deset tajemství, jak si získat muže svých snů; být svůdná a neodolatelná v jakékoli situaci“ případně „tajný recept, jak si udržet toho pravého“. Barevné magazíny slibují tajné znalosti, prozrazení triků a tajných praktik. Bulvár pak zase láká na pohledy do soukromí celebrit, odhalení jejich tajných vztahů, tajných snů, případně celých „tajných životů“. Lákavost tajemství zvyšuje prodejnost. Psychologa v konfrontaci s všudypřítomností tajemství v magazínech napadá: a co odborné psychologické žurnály, co říkají o tajemstvích ony?
Z hlediska vědy je ovšem tajemství tajemnou oblastí, neboť jde-li o opravdová tajemství, těžko předpokládat, že je dotyční odborníkům svěří. Proto se výzkumy často odehrávají na obecné rovině, kdy se psychologové ptají: „Máte (nějaké) tajemství?“ Případně „Svěřil/a jste je někomu?“ Tajemstvími se takto zabýval například výzkumný tým pod vedením Alderta Vrije. V roce 2002 tento tým zjistil, že ačkoli vysokoškolští studenti zpravidla mají tajemství, jen velmi zřídka je nesvěří vůbec nikomu. O rok později se tento tým zaměřil na osobnostní charakteristiky držitelů tajemství. Výsledek opět odpovídá laickému očekávání: vyšlo najevo, že lidé s bezpečným vztahem ke světu mají menší tendence k tajnůstkářství než ti, jejichž přimknutí ke světu je nejisté. Dále se odborníci zaměřili na nastavení okolí či společnosti jako celku. A zjistili, že například v rodině (či společnosti), která odsuzuje homosexuální orientaci, tají gayové a lesbičky svou sexualitu častěji. Opět nic, co bychom netušili.
Zajímavou psychologickou otázkou ovšem je, nakolik je tajemství zatěžující. Některé studie potvrzují negativní dopady držení tajemství pouze v případech, kdy je jeho obsahem něco vážného. Jiné uvádějí, že psychiku zatěžují i tajemství méně vážná, neboť udržení čehokoli v tajnosti vyžaduje vědomé úsilí. Požádám-li vás: „v žádném případě teď nemluvte o růžových slonech“, patrně to zvládnete, ovšem za cenu, že tito zvláštní chobotnatci vaši mysl na čas opanují.

Pošeptejme to vykotlané vrbě

Častým obsahem tajemství jsou různé problémy a prodělaná traumata. Zdá se to logické: Člověk sám by na ně rád zapomněl, někdy se za prodělanou událost i stydí a rozhodně nechce, aby mu ji druzí připomínali. Traumatizovaní lidé by nepříjemné vzpomínky někdy udrželi rádi v tajnosti i před vlastním vědomím a psychoanalytici popsali řadu takzvaných obranných mechanismů (popření, potlačení aj.), kterými se nepříjemným obsahům bráníme. Podle Pennebakerovy teorie však při zadržení tajemství dochází nejen k potlačování myšlenek, ale i přidružených pocitů a to může být v dlouhodobé perspektivě značně stresující. Mnozí terapeuti se proto domnívali, že je nutné v terapii veškerá tajemství odhalit, vypovědět o události samé a vyznat se i ze svých pocitů. Časem se však ukázalo, že tento „chirurgický“ způsob není jedinou cestou k vyléčení, ba dokonce že tato metoda psychický stav pacientů leckdy i zhoršila (viz článek Evy Špičkové v tomto čísle).
Na druhou stranu všichni známe úlevný efekt svěření se. Vykotlaných vrb je ovšem čím dál méně a nevím o nikom, kdo by na nich prováděl psychologický výzkum, takže si netroufám tvrdit, nakolik pomůže samo sdělení skutečnosti -a tedy nakolik vypovídající je například známá Čapkova povídka Ušní zpověď (viz rámeček 1). V mezilidském kontaktu totiž vždy působí reakce druhé strany. Pochopení a empatie jsou balzámem na naši duši. Navíc nám pohled druhého člověka pomůže pohlédnout na věc z jiné perspektivy, vidět ji v jiném světle. A to může být velmi užitečné. „Furt jsem na to myslel: jak jí mám vysvětlit, že na večírky s kamarádkami s ní chodit nechci?“ vypráví Robert. „Převracel jsem to shora i zdola, nic nechápala a mně se to zdálo čím dál bezvýchodnější. Až jsem to řekl bratranci – a stačilo, jak se na mě podíval, a bylo mi to jasný!“ Navíc se po svěření často dozvíme, že i někdo jiný prožíval podobný problém, a rázem nám je lépe, než když jsme se domnívali, že jsme sami na celém světě.
Často lidé svěřují svá tajemství na linkách důvěry – bezprahovost a anonymnost služby, jakož i „odborník na lidské duše“ na druhé straně drátu ke svěřování přímo vybízí. Ale svěřování se bývá časté třeba i ve vlaku – když jedu v kupé právě s jedním člověkem a společná cesta trvá déle než hodinu, nějaké tajemství se téměř jistě dozvím. Čím to? Proč se dotyční svěří raději neznámému člověku než příteli? Neměli by jejich blízcí žárlit? Myslím, že ne, svěření se cizí osobě má totiž jisté výhody. Nestane se vám třeba to, o čem vypráví Jitka: „Když mi manžel zahejbal, hodně mi pomohla kamarádka Soňa. Hodiny jsem jí bulela na rameni, nadávala na něj, kula pomstychtivé plány. Soňa mě poslouchala, chápala a zklidňovala. Jenže já ji za všechnu tu dobrotu teď nemůžu ani vidět. Jednak se před ní za svoje tehdejší chování stydím a pak mi tu jeho nevěru připomíná. Ne že by o ní mluvila, to by Soňa nikdy neudělala. Ale mně stačí, když ji vidím. Prostě ji mám spojenou s tím obdobím.“ Skutečnost, že svou „vrbu“ už nejspíš nikdy nepotkáte, vám tedy může přijít časem vhod.
Výzkum ukazuje, že hlavním důvodem, proč lidé svému okolí něco tají, je obava z vlastního zahanbení, dále pak obava, že se nám náš důvěrník začne vyhýbat, a zatřetí strach, že se v nás náš blízký zklame. Začne-li se vám váš blízký svěřovat, měli byste jej pozorně vyslechnout. Pokud je ale na vás toho svěřování moc, můžete se ohraničit a třeba doporučit odborníka. Nepříliš citlivé ovšem bývá odbýt svěřivšího se radou typu „To se stává; nic si z toho nedělej.“ Nevhodnost obviňujících sdělení: „Stejně sis to zavinil sám,“ nebo skrytěji: „A tos netušil, co se stane?“ snad nenutno rozebírat.

Co na to psychoterapie

Velikým tématem je tajemství v psychoterapii. Některé přístupy vycházely z předpokladu, že klient před terapeutem nesmí mít tajemství. Ve výsledku však člověk, který prozradil více, než chtěl, zažíval často i velmi nepříjemné pocity a terapeutovi přílišný vhled do vlastního nitra či minulosti zazlíval. Nezřídka takový člověk terapii předčasně ukončil. Nyní terapeuti klienty většinou ujišťují, že je nebudou nutit prozrazovat více, než budou sami chtít. Zároveň slibují mlčenlivost o všem, co se v průběhu terapie dovědí. (Ostatně mlčenlivost jim ukládá i zákon a za její porušení jim hrozí trest zákazu činnosti či dokonce odnětí svobody až na tři roky.) Pečlivější psychoterapeuti ovšem upozorní i na výjimku z povinné mlčenlivosti danou oznamovací povinností dle trestního zákona a ohlašovací povinností dle zákona o sociálně-právní ochraně dítěte. Dětem lze vysvětlit, která sdělená tajemství může terapeut zachovat v tajnosti a která nikoli, pomocí rozlišování „dobrých“ a „špatných“ tajemství (udržet v tajnosti překvapení k narozeninové oslavě kamaráda versus tajemství týkající se ubližování).
Oznamovací povinnosti dané trestním zákonem je zproštěn advokát, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe, a podobně i duchovní, dozvěděvší se danou skutečnost při výkonu své služby. Řada psychoterapeutů se domnívá, že v podobném vztahu ke klientovi jsou i oni a že by se na ně měla vztahovat podobná zákonná výjimka. V současnosti tomu tak ale není.
Na zajímavý aspekt tajemství v psychoterapeutickém vztahu upozorňuje Helena Klímová: „Mlčenlivost terapeuta klient už obvykle předpokládá. Co však na počátku netuší, je, že sám bude nesmírně přitahován tajemstvím psychoterapeutovým. Rozumově sice předpokládá, že předmětem komunikace bude jeho vlastní téma, přesto však může být zmaten tím, že zatímco se sám svěřuje se svými hlubinami, o terapeutovi neví nic. Někdy se naivně přímo ptá. Jindy si tvoří fantazie. Zajímá ho vše z terapeutova soukromí, vše, co je před ním skryto jako tajemství. Velice jej zajímají terapeutovy vztahy. Má-li terapeut děti, klient si je představuje, někdy se s nimi identifikuje, častěji na ně žárlí. A nejvíce ze všeho se zajímá – zjevně či skrytě – o terapeutův život intimní.“
Tuto skutečnost dokládá psychoterapeutka Helena Klímová příběhem klientky, které se po určité době terapie opakovaně zdály milostné sny o terapeutčině manželovi (kterého neznala, ale tvořila si o něm fantazie). „Jak se při terapii odkrývalo a zpřítomňovalo klientčino dětství a její zapletenost mezi matkou a otcem, stával se zjevným její přenos na terapeutku a jejího manžela jakožto na zástupné rodiče. Po určité době tyto sny pominuly a klientka si také uvědomila, proč se opakovaně dostává do trojúhelníkových vazeb se svými kamarádkami a jejich manžely. Tajemství terapeutčina soukromí zůstalo zachováno, zatímco se – pro klientku nečekaně – odhalilo a vyřešilo její vlastní tajemství.“
Tajemství je ovšem plná nejenom terapie individuální, ale i terapie skupinová. Také ve skupině může být tajemství hybatelem děje, tím prvkem, který sytí dynamiku. „Ke konci prázdnin si u mě jedna členka skupiny vyžádala neobvyklé individuální setkání,“ vypráví Helena Klímová. „Nemohla už vydržet napětí bez pravidelných skupinových setkání. A též přinesla překvapující sdělení: v rozporu s pravidlem, že členové skupiny nemají tvořit podskupiny a mít spolu před ostatními tajemství, žila již několik měsíců v tajném vztahu s jiným členem skupiny. Doporučila jsem jí tuto skutečnost skupině sdělit, což učinila. Skupina oba dva napřed zahrnula výčitkami a hněvem, pak následovalo uvolnění. Dialog, poslední dobou zbrzděný, zatížený nesděleným tabu, se znovu rozjel. Co se zprvu zdálo sladkým tajemstvím, bylo přejmenováno na ,utajení až lhaní‘. Jak křehká je někdy hranice mezi zachováním tajemství a držením lži!“

Pšššt! Už to skoro mám!

Tajemství odedávna přitahuje i vědce, filosofy a vůbec myslitele všeho druhu. Pocit „už to skoro mám“ je vzrušující a stimulující a AHA zážitek přicházející společně s rozluštěním tajemství či záhady uvolňuje endorfiny. Nedávné studie dokonce ukazují, že může působit jako droga. Proto prý také luštíme křížovky nebo módnější sudoku.
Ve vědě však má tajemství svůj hluboký smysl i z jiného důvodu. Dnes nám sice přijde přirozené, že výsledky svého bádání vědci sdílejí mezi sebou a informují o nich i veřejnost. Ne vždy však tomu bylo tak. Profesor Michal Anděl například vypráví o Pythagorejské škole před 2500 lety následující: „Pythagorejci ukládali svým členům mlčenlivost, veřejnosti sdělovali jen část svých poznatků. Věřili, že bůh je ukryt v číslech, za něž považovali celá čísla a jejich poměry. Existence druhé odmocniny dvou, čísla, které nemůže být vyjádřeno poměrem dvou čísel, tedy čísla iracionálního, vnesla mezi Pythagorejce zmatek a narušila základy jejich myšlenkového systému. Členové řádu se zavázali, že nebudou o existenci iracionálních číslech informovat nikoho mimo vlastní společenství. Našel se však někdo, kdo strašné tajemství nedokázal skrývat a vyzradil ho. Byl to Hippasus. O trestu, který mu za to byl uložen, existuje řada legend. Dle jedněch byl samotným Pythagorem uškrcen… Jisto je, že po dlouhou dobu vědci své postupy i výsledky udržovali v kruhu vzdělaných, a tedy zasvěcených.“
Dnes se vědci ničeho takového bát nemusejí, ba naopak, k publikaci svých výsledků jsou nezřídka přímo nuceni. Lapidárně vyjádřeno: Publish or perish, tedy: Publikuj nebo zmiz. Avšak držení vědeckých výsledků alespoň nějakou dobu pod pokličkou má přesto svůj hluboký smysl. A nemusím mít rovnou na mysli výrobu atomové bomby. Jednoduše řečeno, není publikace jako publikace. S rozvojem vědeckých časopisů v 19. a zejména 20. století se stalo normou, že poznatek či objev má být publikován nejprve v písemnictví odborném a pak teprve ve veřejných médiích. Recenzní řízení v odborných časopisech je totiž pro daný objev či poznatek významnou zárukou.
Jenže nový objev často vzniká roky, recenzní řízení další týdny až měsíce, zatímco média jsou nedočkavá. A třeba v medicínském výzkumu je pochopitelné, že lidé, zvláště ti nemocní a jejich blízcí, jsou nových výsledků lační. S vidinou slávy i získání finančních prostředků na další výzkum mnozí vědci podléhají a informují už o předběžných výsledcích či dokonce o příslibech výsledků, jež teprve očekávají. Čím je příslib senzačnější, tím spíše můžeme čekat, že bude oznámen laické veřejnosti dříve, než bude akceptován veřejností odbornou.

Mysterium jako základ náboženství

Víte, jaký je smysl života? A co se stane s duší po smrti těla? Představa, že život žádný smysl nemá a duše spolu s tělem zaniká, pro většinu lidí uspokojující není. Toužíme po něčem přesahujícím, ukotvujícím a vysvětlujícím. Pro jednoho je touto tajemnou entitou Bůh, pro jiného Tao a pro dalšího příroda. A někdy tento tajemný a všeobjímající majestát i prožíváme. Někdo při modlitbě či meditaci, jiný v kontaktu s přírodou – ať už tou vnější nebo tou vnitřní.
V náboženské tradici se tento prožitek neznáma, tajemna a mysteriozna označuje jako numinozno (posvátno). Charakteristická je pro něj zvláštní bipolarita fascinace a děsu, respektive posvátné bázně: mysterium tremendum (tajemství děsící) a mysterium fascinans (tajemství okouzlující, neodolatelně přitahující). Mysterium fascinans vytváří s tremendem kontrastní harmonii. To, co (ten, který) maximálně děsí, zároveň neodolatelně vábí a opojně blaží. Tajemno tedy nejen mate, ale také uchvacuje, strhuje, nadchává a to se někdy stupňuje do vytržení až extáze. Prožitek jednoty s Bohem v křesťanství nebo třeba nirvány v buddhismu je úžasný a povznášející.
Podle Prokopa Remeše, člena Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, je sám tento pocit přitažlivý a i lidé, kteří pravého prožitku posvátna nejsou schopni, jej vyhledávají. Například tím, že sledují či čtou horory. Často jsou také hotovi věřit různým záhadám a zázračným metodám a nadšeně o nich vykládat, a když se přijde na jejich racionální podstatu, zažívají zklamání.
Vztah mezi náboženskou vírou a tajemstvím ovšem není podle Prokopa Remeše jednoduchý ani jednosměrný. Na jedné straně náboženství z tajemnosti roste. „Všechny mystické školy všech velkých náboženství světa přivádějí člověka k hlubokým pocitům velkého, nepochopitelného a tajemného.“ Nicméně omezovat fenomén náboženství výhradně na mystiku by bylo příliš velkým zjednodušováním. Teologie zároveň usiluje úzkost z tajemství projasňovat: vysvětluje, nabízí jednoznačné odpovědi (například vysvětlení, kam přijde duše po smrti a podobně).
Nikdo z nás není schopen tajemství lidského bytí definitivně rozhodnout a odpovědět na otázky smyslu, hodnot a smrti. Ani člověk věřící, ani člověk nevěřící. Rozdíl je ovšem v přístupu k tomuto faktu. Prokop Remeš říká: „Tam, kde ateizmus prohlašuje, že samy otázky jsou absurdní, tam náboženství prohlašuje, že odpovědi (často jediné a správné) zná. Náboženství se totiž nelimituje pouze empirickou zkušeností, ale klade axiom, že základní regulativ lidského života leží mimo empirický svět. Čímž získá kognitivní podklad pro logicky smysluplné odpovědi: Existuje objektivní dobro a zlo? Ano, existuje a garantem, že dobro je skutečně dobro, je Bůh! Existuje úkol, který máme ve svém životě naplnit a který hledáme jako smysl svého života? Ano, existuje a hledáme ho relevantně, protože nám skutečně byl dán. Kým? Bohem! Existuje život po smrti? Ano, existuje, protože i smrt je před Bohem krátká!“ Pro někoho jsou to projasňující a nadějná vysvětlení, jiný takové odpovědi považuje za iluze. A nemusí to být dle mého názoru nutně člověk, který považuje za absurdní samy otázky.

Život není detektivka

Dramatické hledání pečlivě skrývaného tajemství názorně předvádí detektivní žánr. Pro zločince má udržení tajemství hodnotu svobody – a tak se je snaží udržet stůj co stůj. Je stále nebezpečný, hlavně proto, že v zájmu udržení svého tajemství neváhá před dalšími zločiny. Konflikt mezi ním a detektivem je naprostý a nesmiřitelný. Život však není detektivka a kupříkladu rodiče, kteří si na detektivy hrají, sice možná vypátrají, kde, s kým a co jejich dospívající dítě provádí, často však tímto postupem ztratí jeho důvěru i respekt. Někdy se vyplatí tajemství odhalit co nejrychleji, jindy je ovšem lépe chodit kolem něj po špičkách.
Určitý závoj tajemna potřebuje i naše fantazie. Když ji uchopíme příliš dychtivě a vytáhneme celou na světlo vědomí, mnohdy ji tím spálíme – vypaří se jako pára. Vznikající dílo někdy potřebuje zůstat určitý čas v ochranné temnotě, kde nerušeně roste a dozrává, vědomím jen zlehýnka dotýkáno.

***

Páter Voves vypráví

Po revoluci začalo mnoho lidí podnikat. Zvláštní kategorii tvořili herci, kteří se rozhodli zúročit svou slávu a půjčili svá jména různým podnikům. Tak, jako západní herci zakládali restaurace Planet Hollywood, Roman Skamene založil Restauraci Skamene. S manželkou Renatou si vzali úvěry a na rušné ulici v centru města otevřeli podnik. „Restauračka krásně prosperovala, spláceli jsme, ale dluhů bylo furt dost,“ vzpomíná Skamene. „90 tisíc nájem měsíčně plus úvěr u banky. A najednou vám přijde účet na půl milionu za plyn, půl milionu za elektriku, voda… takhle se to pořád točilo a nemohli jsme se zvednout…“ V jistou chvíli už se jako jediná možnost jevila rychlá půjčka u lichvářů. Skamene říká: „Půjčil jsem si 250 tisíc s tím, že do dvou měsíců vrátím 300.“
Na zaplacení však neměl, domluvil tedy, že mu přidali další úrok – a za pár měsíců to bylo 900 tisíc a vyrovnání dluhu bylo čím dál méně realistické. Lichváři se uchýlili k výhrůžkám i fyzickému útoku a herec, který se v tu dobu uchýlil k alkoholu, přiznává: „S mojí ženou jsme už měli takové myšlenky, že nemít děti, tak jsme se snad zabili.“ „Bylo to hrozný období,“ přitakává paní Skamenová. „My oba jsme lidé, kteří předtím vždy, když jsme si něco půjčili, tak jsme to vrátili. Nebo jsme si raději ani nepůjčovali. A když to pak vrátit nemůžete, je to strašná situace, opravdu strašná.“ Od nelegálních dluhů Skamenovým nakonec pomohl přítel: šéf tehdejšího podsvětí Ivan Jonák. „Roman Skamene měl štěstí, že se nějakým způsobem znal s panem Jonákem, který měl tu protiváhu,“ říká bývalý kriminalista JUDr. Josef Doucha. „Je to ale v podstatě špatně. Tyto věci má standardně řešit policie, kterou ovšem zastihl počátek 90. let takřka v nedbalkách.“ Z toho nejhoršího byl Roman díky šéfovi tehdejšího podsvětí Jonákovi venku. Zůstaly mu však dluhy u banky, rána na duši a problém s alkoholem, s nimiž se pak potýkal ještě mnoho let. Vzpomínka na podnikatelské období jej bolí ještě dnes.
úryvek z povídky Ušní zpověď od Karla Čapka

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, březen 2007

Literatura:

Anděl, M. (2003). Věda v skrytu laboratoří a v novinářských titulcích. Vesmír 82 (10) 543.

Vrij, A., Nunkoosing, I., Paterson, B., Oosterwegel A., Soukara S. (2002). Characteristics of secrets and the frequency, reasons and effects of secrets keeping and disclosure. Journal of Community & Applied Social Psychology 12 (1) 56-70.

Vrij, A., Paterson, B., Nunkoosing, I., Soukara S., Oosterwegel A., (2003).

„Kdo šetří, má za tři,“ říkávalo se. Současnost je však jiná: doslova na každém rohu se setkáváme s nabídkami snadných a rychlých úvěrů, peníze nám dovezou až do domu a koupě na splátky jsou čím dál oblíbenější.

Krátce po změně režimu koncem roku 1989 nastal boom podnikatelských úvěrů. Posléze nastoupily hypotéky a zhruba od poloviny roku 2000 zažívají exponenciální nárůst spotřebitelské úvěry. V současné době převyšují půjčky českých domácností 500 miliard korun, což je na jednoho obyvatele včetně kojenců přes 51 tisíc. Mezi lety 1995 a 2005 stoupla úroveň zadlužení domácností v ČR o více než 800 %.
Současně rapidně narůstá i státní dluh: rozpočítán „na hlavu“ přesahuje 78 tisíc korun. A zdá se, že zdaleka nekončíme. Ze strategie financování a řízení státního dluhu na rok 2007 vyplývá, že vláda si letos půjčí téměř 160 miliard. Bilion korun pak v roce 2006 překonal takzvaný veřejný dluh, tedy dluh státní společně s dluhy zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a místních rozpočtů. Podle Finančních novin roste veřejný dluh rychleji už jen na Maltě.
Někteří se snaží obavy relativizovat poukazem na to, že se dnes zadlužuje kdekdo a zadluženost českých domácností je ve srovnání s okolními zeměmi stále poměrně nízká. Obavy však vzbuzuje zejména tempo, s jakým naše zadluženost narůstá.
Ekonomové vysvětlují růst zadluženosti především snížením úrokových sazeb. Právě v roce 2000 se nominální úrokové sazby z nově poskytnutých úvěrů domácnostem snížily na úroveň kolem 10 % ročně. Na psychologické rovině nám však vysvětlení pomocí čísel nestačí, a to ani pomocí „psychologické“ desetiprocentní hranice. Ptáme se, jaké další faktory ovlivňují naši psychiku, že jsme ochotni se tolik zadlužovat?
Zřetelně se zřejmě uplatňuje lákavost reklamy a dostupnost půjček. Půjčit si je snadné, půjčky jsou nazvány „výhodnými“ a lidé vyfocení na reklamním letáku s bankovkami v ruce vypadají nejen šťastně, ale i schopně a úspěšně. Řada lidí řeší neschopnost splácet jednu půjčku uzavřením další. Z bludného kruhu jen těžko nacházejí cestu ven a občas se dokonce uchýlí k řešení nejzazšímu: k sebevražednému jednání.

Amerika náš vzor

Trend k zadluženosti je typickým důsledkem konzumní, na komerci zaměřené společnosti. Hodnota skromnosti a šetrnosti je v lepším případě zapomínána, v horším pošpiňována. Největšího rozsahu přitom tento trend dosáhl ve Spojených státech amerických. Pohledem za oceán proto možná získáme lepší obraz trendů, jež u nás právě krystalizují.
Dluh obyvatel země činí přes dva biliony dolarů, rozpočítáno na jednoho každého získáme sumu převyšující 9000$. Na první pohled je to paradoxní záležitost: proč si v zemi s tak vysokou životní úrovní lidé na zboží prostě neušetří? Vedle hypoték na koupi nemovitostí a leasingu aut se však v Americe běžně na splátky kupuje i kdeco jiného. „Kreditní karty umožňující koupi na dluh zde poskytuje prakticky každá větší prodejna,“ říká Vladislav Šolc, psycholog žijící v americkém státě Wisconsin. „Když ovšem někomu poradíte, že by si na zboží mohl ušetřit, pomyslí si cosi o přežitcích.“ Odpovědět na otázku, proč se Američané tolik zadlužují, není jednoduché. Jedno však jisté je: zadlužují se, protože mají možnost si půjčit a možnost splácet. „Nezaměstnanost je zde pouze zhruba čtyřprocentní, takže v zásadě každý si může najít práci – případně i druhou práci – a dluh splácet,“ vysvětluje Šolc a pokračuje: „Vysoké pracovní nasazení navíc prospívá ekonomice. Průměrný obyvatel zde pracuje 46 hodin týdně a 38 % lidí dokonce přes 50 hodin. S tím se ovšem pojí mnoho klinických symptomů: nespavost, podrážděnost, úzkostnost a podobně. Další negativní vliv má enormní pracovní zatížení na rodinné vztahy a na sociální a psychologické bohatství vůbec. Hromadění peněz a věcí je přitom ovšem jaksi samoúčelné. Moje kolegyně psycholožka například o víkendech uklízí v hotelích, a to jen proto, aby si mohla dovolit obrovské auto, do něhož kupuje týdně benzín za 100$!
Přílišný materialismus a hromadění peněz a statků je možné brát jako jakousi nepodařenou snahu nahradit nedostatek „duchovního způsobu života (řečeno s Frommem „mít, nebo být“). Propadnutí materialismu je v každém případě sebedestruktivní a lze je považovat za formu obsedantně-kompulzivní poruchy. Jedinec se stále o něco snaží: aby si mohl koupit dražší oblečení, luxusnější auto, větší dům… ale jakmile toho dosáhne, začne toužit po něčem dalším,“ uzavírá Vlado Šolc.
Ti, kteří si v Americe nepůjčují, jsou dokonce znevýhodněni. Nemají „kreditní historii“, kterou by se mohli prokázat, a tak jsou pro finanční instituce nedůvěryhodní.
Též Češi se stále více zadlužují právě kvůli konzumu. Statistika přitom ukazuje, že právě u spotřebních úvěrů a prodeje na splátky je nejvyšší procento těch, kteří nejsou posléze schopni splácet. Typický profil problematického dlužníka můžeme snadno odhadnout na základě reklam, jež na rychlé a levné bankovní půjčky lákají. Lidé, které finanční ústavy touto cestou osloví, mají málo peněz a nepřemýšlejí pří liš o důsledcích svého jednání. Po zaplacení měsíčních závazků jim zbývají třeba tři tisíce na živobytí, ale přesto by rádi jeli k moři. A tak si na dovolenou půjčí. Často je jejich rozhodnutí výsledkem momentálního impulzu. Dluží na několika místech, kombinují nákupy na splátky, úvěry, placení kreditní kartou. Využívají kontokorent a ani nesledují, kde všude a kolik peněz celkem si půjčili. Konfrontace s povinností splácet jim záhy působí psychický diskomfort, a proto se ji snaží vytěsnit či popřít. Postupem času třeba už ani nerozlepují dopisy od finančních institucí. Až do chvíle, kdy už zavírat oči není možné: kontaktuje je vymahač, zazvoní exekutor. Zbavení se dluhů navíc komplikují i jejich psychologické důsledky, mezi nimiž dominuje impulzivní jednání na jedné straně a depresivní stavy na straně druhé. V náhlém hnutí mysli se dlužník rozhodne například, že zkusí peníze vyhrát. Deprese zase oslabuje jeho schopnost peníze vydělat.
Zadluženost též vzniká jako důsledek řady duševních poruch. „Častá je například u manických pacientů nebo u různých poruch osobnosti, zadlužení bývají závislí na alkoholu, drogách a zejména patologičtí hráči,“ shrnuje Karel Nešpor, primář mužského oddělení léčby závislostí Psychiatrické léčebny Bohnice, a pro zajímavost dodává, že nezdrženlivé nakupování je častější u žen než u mužů (s patologickým hráčstvím je to naopak) a častější v zimních měsících. Možná se jedná o atavismus z doby ledové. Jediným štěstím pro řadu chronických dlužníků je, že jim už nikdo nechce půjčit.

Viď, že mi půjčíš?

Pomoc příteli v nouzi je přirozená věc. Někdy se může náš blízký dokonce urazit v případě, že jej o pomoc nepožádáme. Poradci v mezilidských vztazích však leckdy od větší půjčky příteli či příbuznému odrazují.
Magdalena Frouzová z Institutu pro výzkum rodiny například doporučuje: „V případě, že můžeme pomoci, jde o rozumnou investici a peníze budou s největší pravděpodobností vráceny, není důvodu, proč bychom půjčit neměli. Jinak ale je třeba zvažovat, zda se v případě, že žadatel nebude moci peníze splatit, neoctneme sami ve větších problémech, nebo zda taková záležitost podstatně nezhorší náš vztah k němu. V takovém případě bychom měli umět odmítnout. Rodinným příslušníkům a přátelům chronického dlužníka bych důrazně doporučila, aby se vzájemně informovali o jeho žádostech o půjčku. V žádném případě by neměli přistoupit na,nenávratné‘ půjčky.“
„V našem oboru se používá dosti ošklivé slovo,umožňovač‘,“ říká Nešpor. „To je člověk, který umožňuje druhému pokračovat v návykovém chování, třeba v patologickém hráčství. Výsledkem zchudne celá rodina a patologický hráč se do léčby dostává později, než kdyby mu umožňova,nepomáhal‘.“
U půjčky blízkému člověku vstupuje vedle zcela racionální rozvahy do hry i jemné předivo osobních vztahů, od vzájemné důvěry třeba až po obavy z důsledků případného odmítnutí. Jištění podobných typů půjček bývá většinou ponecháno na jakési gentlemanské dohodě, což ovšem do značné míry komplikuje případnou vymahatelnost. „Věřitel může prožívat značné rozpaky ve chvíli, kdy by si měl o splácení dluhu říkat; žádný peněžní ústav, natož pak lichvář, není takovým sentimentem zatížen,“ vysvětluje poradenský psycholog Petr Šmolka a dále upozorňuje na ošemetnou kategorii vděk – nevděk. Mnohá rodinná dramata a rozpadlá přátelství lze podle něj skutečně přičíst špatně ošetřeným „penězotokům“.

Dluhy zdravé a nezdravé

Vedle nezodpovědných dlužníků existují i tací, kteří si berou půjčku po zralé úvaze. Například většině hypotečních úvěrů předchází výpočet a zvážení rizika. Finanční poradci vám dokonce někdy doporučí půjčku i v případě, že máte vlastních finančních prostředků dostatek. Například pokud si vezmete hypotéku s nízkým úrokem a vlastní peníze vhodně investujete – dejme tomu do státních dluhopisů. O úroky z hypotéky si totiž můžete snížit daňový základ a celkově vyděláte. V případě urgentní potřeby větší finanční částky pak poměrně snadno prodáte dluhopisy a nemusíte narychlo shánět půjčku. Podobně na úrovni státu můžeme považovat za vhodnou takovou půjčku, která je investicí do rozvoje (infrastruktury, školství apod.). Zadlužování České republiky však za zdravé bohužel považovat nelze.
„Zdravý“ typ půjček ostatně vyplyne i ze statistiky problémových úvěrů. Zatímco se splácením hypotéky mají problém tři lidé ze sta, u spotřebitelských úvěrů je jich už dvanáct a při hotovostních půjčkách již podle hrubých odhadů více než dvacet.
Avšak též na dobře propočítané dluhy lze hledět z více stran. „I u takzvaně zdravě se zadlužujících lidí mi přijde jedna věc hodna zamyšlení. Tito lidé si svými finančními závazky tak trochu opatřují důvod, proč mají ráno vstát a jít plnit své pracovní závazky. Vlastně mají o jeden důvod smyslu života navíc,“ uvažuje Magdalena Frouzová a ptá se: „Není to trochu smutné?“
V každém případě, máte-li sklon k zadlužování se, vyplatí se vám dodržovat několik pravidel: nechat si to pár dní projít hlavou, promluvit si o zamýšleném s někým blízkým, nenosit u sebe kreditní karty, nechat si nastavit rozumný limit čerpání peněz na platební kartě. Před podpisem smlouvy o půjčce si vždy pozorně pročtěte její podmínky. Velmi důležitým údajem je takzvané RPSN (roční procentní sazba nákladů, tedy celkové náklady půjčky včetně všech poplatků). „Firmy poskytující úvěry jsou povinny ze zákona tento údaj zveřejňovat všude, kde uvádějí cenu půjčky,“ říká Jan Komeda, ředitel portálu Peníze. cz, a dodává: „Pokud něčemu nerozumíte, je vhodné přivolat si finančního poradce. Takový je standardní postup všude ve vyspělé Evropě. Jako si ke konstrukci domu zavolám architekta, tak ke správě svých financí využiji služeb finančního poradce. Zároveň je nezbytné udělat si vlastní výpočet schopnosti dostát svým závazkům. Stačí jednoduchá tabulka příjmů a výdajů. Doporučuji přitom příjmy o nějakou rezervu snížit a výdaje naopak navýšit. Předejdete tak nepříjemným překvapením. Osobně bych v současnosti odmítl za krátkodobou spotřebitelskou půjčku platit RPSN větší než 15–20 %,“ vyčísluje Komeda.

Pomalu, dlouho a vytrvale

Někteří lidé však (obvykle v náhlém hnutí mysli) přistoupí i na úrok mnohem vyšší, leckdy dokonce na úrok, který je v “rozporu s dobrými mravy“. V takovém případě lze podle § 39 občanského zákoníku žalovat neplatnost úroku uvedeného ve smlouvě. „Je ale nutné zdůraznit, že to neznamená nutně neplatnost celé úvěrové smlouvy,“ říká Kateřina Bílá ze Sdružení obrany spotřebitelů. „Postupuje se podle § 6 zákona 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a úvěr se pak bude úročit diskontní sazbou platnou v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněnou pro příslušné období Českou národní bankou. Problémem je ale vždy stanovit, jaká výše úroku je v rozporu s dobrými mravy. Žádný právní předpis totiž nestanovuje, jak velká výše úroků, respektive RPSN, konstituuje takový rozpor. Při posouzení je nutné vždy zvážit okolnosti daného konkrétního případu. V judikatuře se objevuje názor, že úroková míra 4x převyšující běžnou úrokovou míru na trhu je v rozporu s dobrými mravy, nicméně toto pravidlo nelze brát absolutně. V rozporu s dobrými mravy mohou být i menší hodnoty, naopak v pořádku může být i vyšší RPSN, záleží na okolnostech.“ V případě, že smlouva o spotřebitelském úvěru s přemrštěnou RPSN byla uzavřena na základě zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka, může se jednat i o trestný čin, který můžete oznámit na policii nebo státním zastupitelství. Jak postupovat, když se chceme zbavit dluhů, hezky popisuje Nešpor v knize Už jsem prohrál dost. Telegraficky řečeno: 1. Spočítat měsíční příjem při středním pracovním zatížení. 2. Odečíst nutné výdaje a malou rezervu. Tak se vypočte částka použitelná na splácení dluhů. 3. Seřadit věřitele podle naléhavosti a vypracovat splátkový kalendář. 4. Nechat si výpočet někým zkontrolovat 5. Oznámit věřitelům, kdy mohou čekat své peníze. Většinou na to věřitel přistoupí, protože nemá jinou možnost. 6. Splácet, obvykle pomalu, dlouho a vytrvale. Souběžně s tím je třeba léčit příčinu, tedy například patologické hráčství. „S dotyčným si sedneme a pomůžeme mu sepsat dluhy a plán jejich splácení,“ popisuje Frouzová. „O problému mluvíme a snažíme se, aby dotyčný získal náhled a informoval o svém problému blízké lidi s prosbou, aby mu už prostě nepůjčovali. Vedle toho se snažíme mluvit s ním o jeho celkovém finančním hospodaření a jeho představě, co si v tomto ohledu může a nemůže dovolit. Často je namístě psychoterapie, která zachytí jeho nereálné odhady svých možností.“
Zejména v dlouhodobém hledisku je pak důležitá kultivace vztahu k penězům u našich dětí. „Vyplatí se využívat k tomuto účelu kapesné moudré výše a jasného určení. Toto kapesné vyplácíme ve zřetelně stanovených termínech. Dítě ve středním školním věku pak již lze celkem snadno zasvětit i do struktury rodinných příjmů a výdajů. Občas přitom zjistíme, že jejich původní představy byly dost nereálné. Děti mají tendenci výrazně nadhodnocovat příjmovou a podhodnocovat výdajovou stránku.“ I u dětí existuje sociální srovnávání s vrstevníky. Zda mají kvalitnější oblečení, mobil empé trojku, zda byly na exotičtější dovolené a která rodina má prestižnější auto… Řešením podle Šmolky není ani plané poukazování na pomíjivost materiálních hodnot, ani sebemrskačská snaha povýšit rodinné příjmy tak, aby naše děcko vyšlo z podobného srovnávání se ctí. Pomoci může spíše nabídka zajímavých, na penězích méně závislých aktivit. A hlavně normální rodičovský zájem, projevující se nejen časem, který svým dětem věnujeme, ale i invencí, s níž k nim přistupujeme.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, únor 2007

Postavičky cizinců fotící si v noční Praze „Hradčana“ s bleskem nám připadají úsměvné; hovořit s nimi může být poučné a vzato kolem a kolem do naší země přivážejí spoustu peněz.
Avšak lidé odlišných kultur k nám přicházejí z jiných důvodů, než jsou krásy Prahy…

Otevřené hranice nám po revoluci umožnily cestovat, poznávat cizinu a přátelit se se zajímavými lidmi. Užíváme si možnosti studijních stáží i práce v zahraničí. Na několik milionů turistů ročně jsme si zvykli poměrně snadno. Horší je to s těmi, kteří k nám přicházejí z jiných důvodů – a obvykle i jiných zemí. Záminky bývají všeliké, v pozadí stojícím důvodem je zpravidla vyšší životní úroveň u nás.
Situaci migrace a střetávání příslušníků různých národů bychom mohli lehce banalizovat poukazem na to, že se vlastně nejedná o nic nového. A skutečně: odborné odhady vyčíslují, že přibližně 2 % světové populace jsou neustále v pohybu, tedy migrují odněkud někam nebo jsou na útěku. Avšak vyjádřeno v absolutních číslech – vzhledem k přelidněnosti světa – nabývá současná migrace skutečně nevídaných rozměrů… Podle Dušana Drbohlava, který o mezinárodní migraci přednáší na Přírodovědecké fakultě UK, je dnešní migrace výjimečná též v důsledku globalizace. Ta totiž dává lidem možnost migrovat přes hranice států, doslova po celé planetě – a lidé toho pochopitelně využívají. Přispívá k tomu levná letecká doprava a informační revoluce. Lidé nyní díky médiím vědí, co se kde děje, jak se tam žije a jak to tam vypadá. „Podstatnou roli hraje též zvětšování rozdílů v životní úrovni mezi rozvinutým a rozvojovým světem a časté vyhrocené konflikty na bázi etnických a náboženských střetů či jedincovy vzpoury proti útlaku a nesvobodám,“ analyzuje Drbohlav. „K výjimečnosti situace přispěl i pád komunismu, kdy se celý post-sovětský evropský blok uvolnil, takže se může zapojit, a také se zapojuje, do mezinárodních migračních procesů.“ Evropa, historicky emigrační region (v rozmezí let 1821 a 1924 se do zámoří vystěhovalo 55 milionů Evropanů), se od poloviny 20. století postupně stává významnou imigrační oblastí. Tento jev započal u západoevropských zemí a přes jihoevropské se dnes posunul až ke středoevropským a některým východoevropským zemím.
Obyvatelstvo České republiky je – přestože žijeme ve střední Evropě, kde se v průběhu dějin střídalo a mísilo množství národů – dnes až neuvěřitelně národnostně a rasově homogenní. Příčiny odkrývá pohled do nedávné minulosti: holokaust, odsun Němců ze Sudet, 40 let izolace země za reálného socialismu a rozpad Československa na dva státy. V důsledku všech těchto změn jsme se stali národnostně homogenním stá­tem, zatímco na Slovensku se podíl minorit, tedy zejména Maďarů ke Slovákům, výrazně zvýšil. „Každý desátý obyvatel Slovenska je nyní Maďar. U nás se zase relativně zvýšil počet Romů k celkovému počtu obyvatel. Přesto ale minority tvoří pouze 4 % obyvatelstva,“ píše Jiřina Šiklová ve sborníku Výchova k toleranci a proti rasismu. Situace se však mění. Spolu s ekonomikou našeho státu roste i jeho imigrační přitažlivost.
Ze všech národnostních menšin v nás tradičně nejsilnější emoce vyvolávali Romové. Fenomény typu „Matiční ulice“ či snaha Romů o emigraci do Velké Británie následovaná odsouzením ČR ze strany států EU nemohly zůstat bez odezvy. Tyto emoce však u většiny lidí chladnou, respektive obracejí se jinam. Ve světle mediální „slávy“ teroristických útoků se začínáme obávat spíše nových příchozích.

Paní, vy jste pěkná, tlustá!

Problém nastává zejména tehdy, je-li migrantů příliš mnoho a přistěhují se v krátké době. „Vysoká koncentrace kulturně velmi odlišných skupin imigrantů v určitých částech regionů není dobrá, neboť pak snadno dochází k jejich ghettotizaci (jsou segregováni, ale i se sami separují). Početné marginalizované enklávy málo vzdělaných, socioekonomicky velmi slabých imigrantů si zde žijí vlastním životem, vlastní kulturou, hovoří vlastním jazykem. Jsou frustrovaní a styk s majoritou je často omezen na protizákonné aktivity. Tato rezignace, izolace, přezírání a spoléhaní se na sociální sítě vyvolává u majority negativní postoje,“ říká Dušan Drbohlav.
Na jedné straně zde stojí neochota samotných příslušníků minority. Přistěhovalci žijí uvnitř hostitelské země ve vlastních komunitách, vzájemně posilují své přesvědčení o nadřazenosti vlastní kultury, morálky, hodnot; nemají chuť se učit jazyk, dozvědět se něco o historii státu, v němž žijí…
Na druhé straně stojí xenofobní postoje majority, neochota imigranty zaměstnávat a mnohdy i nepřátelská legislativa. Věra Roubalová Kostlánová, která se imigrantům věnuje psychoterapeuticky, k tomu říká: „Od loňska je školka, obědy ve škole, družina i kroužky pro děti příchozích mnohem dražší, než pro české děti. Příchozí si to většinou nemohou finančně dovolit, a tak se děti nenaučí dobře česky, neintegrují se a maminky nemohou jít pracovat – ale hlavně vnímají tu nerovnost a nespravedlnost. Jejich přijetí je dáno přijetím naším.“
Častým pramenem přezíravého postoje je naše neinformovanost: neznáme kulturu imigrantů, a tak v nás kontakt s nimi vyvolává rozpaky; nevíme, jak se k nim chovat, a tak se jim raději vyhneme…
Při setkání s příslušníky jiné kultury lehce dochází k úsměvným situacím. Ačkoli se minimálně ve větších městech denně setkáváme s Vietnamci, málokdo třeba ví, že přivolávací gesto Vietnamců nevypadá jako naše: tedy ukazováčkem nahoru a k sobě. Vietnamec naopak otočí dlaň směrem dolů a začne pokyvovat rukou v zápěstí, takže to vyznívá, jako že vás odhání. Podobně jiné jsou zvyky týkající se stolování. Pokud Vietnamce pozvete na jídlo, nepohoršujte se nad jejich mlaskáním a říháním. Nejde u nich o výraz neslušnosti, ale o pochvalu hostiteli. Slušné je též zašpinit ubrus (Kocourek, 2001).
K horším nedorozuměním může dojít třeba v okamžiku, kdy Vietnamec neví „kudy kam“, třeba když přesně nerozumí, co se po něm chce. Podle vietnamistky Petry Müllerové se totiž v takovém okamžiku začne usmívat, případně nahlas smát. Konflikt je na dosah ruky, neboť našinec to může interpretovat jako výsměch. Podobně může zapůsobit i kompliment „Paní, vy jste pěkná, tlustá!“ který si jen málokterá Češka vyloží správně – tedy jako „vypadáte blahobytně, jistě se vám vede dobře“. Leckdy se stane, že dotyčný Evropan začne na Vietnamce křičet, čímž před ním „ztratí tvář“. (Šišková a kol., 1998).
Mohlo by se zdát, že naše neznalost a neporozumění pramení z krátké doby, po niž u nás tito tolik odlišní Asiaté pobývají (přibližně od konce 50. let). Ale jak je to s Romy, kteří do našich končin přišli již před mnoha stoletími? Zeptejme se sami sebe: Rozumíme si s nimi líp?

Porodnost jedněch a reakce druhých

Napjaté vztahy mezi příslušníky různých národů, náboženství a kultur jsou vcelku pochopitelné. Rozum však zůstává stát nad tím, kam až to může vyústit – krvavé konflikty, války, genocida. Například v Bosně spolu žili Chorvaté (římští katolíci), Srbové (pravoslavní) a Bosňáci (muslimové) poměrně bezproblémově. Komunální identity zde až do konce 80. let nebyly nikterak silné. Běžné byly smíšené sňatky, lidé se nijak výrazně neztotožňovali se svým náboženstvím. Ostatně říkalo se, že muslimové jsou ti Bosňané, kteří nenavštěvují mešitu, Chorvaté ti, kteří nechodí do katedrály, a Srbové ti, kteří nechodí do pravoslavného kostela. Podobně nebyly zpočátku problémy ani v Kosovu. Nicméně po zhroucení zastřešující jugoslávské identity najednou nabyly zastřené náboženské identity na významu a příslušníci různých národností se začali nenávidět. Jak se to stalo?
„V roce 1961 tvořili populaci Kosova ze 67 % albánští muslimové a z 24 % pravoslavní Srbové, ovšem Albánci měli nejvyšší míru porodnosti v Evropě a Kosovo se záhy stalo nejhustěji zalidněnou oblastí Jugoslávie. V 80. letech bylo téměř 50 % Albánců mladších 20 let. Srbové z Kosova odcházeli za pracovními příležitostmi do Bělehradu a jiných měst – až bylo v roce 1991 Kosovo z 90 % muslimské…“ analyzuje Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací. Příčin a výchozích bodů, které vedly k válkám v bývalé Jugoslávii, je mnoho, svou roli sehrálo i to, že elity, které byly u moci při rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie, nedokázaly uspořádat všenárodní volby. Namísto toho se první volby konaly na republikovém základě, což pro politiky představovalo neodolatelný podnět, aby se stavěli proti centru, dovolávali se etnického nacionalismu a propagovali nezávislost své republiky. „V Bosně ve volbách roku 1990 volili občané přísně podle etnické příslušnosti,“ uvádí Huntington. Přesto se však zdá, že klíčovým faktorem byla demografická změna. Početní růst jedné skupiny totiž vyvolává politický, ekonomický i společenský tlak na ostatní skupiny a dává vzniknout vyvažujícím reakcím.
Záminka se vždycky najde. Ostatně představa, že „my“ jsme lepší než „oni“, je pro lidi přirozená, což dokládá mimo jiné mnoho etnologů. Například Oosterwal, který studoval papuánské kmeny na Nové Guinei: Když se tento holandský antropolog připravil k odjezdu od jednoho kmene ke druhému, přišli prý za ním lidé z vesnice, kterou chtěl opustit, a varovali jej: „Nechoď k Wafům, k Darantům a k Fojům. Wafové jsou špinaví, hloupí a zlí a Darantům se nedá věřit, jsou záludní. Foje, ty vůbec neznáme, ale slyšeli jsme, že jsou divocí a krutí.“ Když však Oosterwal dorazil ke zmíněným kmenům, zjistil, že jejich příslušníci jsou pohostinní a přátelští. Nenašel ani stopu zvláštní ukrutnosti. A nebyli ani o nic špinavější nebo hloupější než jiné kmeny. Wafové se ho však zase ptali, jestli neměl strach žít u Bora-Borů. Když Oosterwal odpověděl, že Bora-Borové jsou velmi milí lidé, pohlíželi prý Wafové jeden na druhého, významně spolu rozmlouvali a pak mu řekli: „My ale víme, že Bora-Borové jsou hloupí a krutí lidé.“ Sociobiologové by tuto tendenci jistě hravě vysvětlili jako mechanismus, kterým si naše geny vydobývají protežování sebe sama, Mario Jacoby (Jacoby, 2002) zase vnímá tuto tendenci jungovsky – jako projekci stínu. Úhlů pohledu bychom našli ještě mnohem více, faktem však stále zůstává, že máme co dělat se základní součástí lidské psychiky. Jak píše Jiřina Šiklová: „V každém z nás přežívá kousek tribalismu neboli kmenového cítění!“ (Šišková, 1998). V moderní době navíc k tomuto přirozenému sklonu přibyla média společně s promyšlenou válečnou propagandou. Pomocí zkreslených informací podávaných v určitém světle je snadnější než dřív protivníka démonizovat.

Falešný, nemorální a nebezpečný univerzalismus

Ve světle současných i nedávných konfliktů se objevuje otázka, jakou roli hraje v konfliktech náboženství a zejména, zda je muslimské náboženství principiálně a prakticky konfliktnější než náboženství jiná. Huntington (2001) píše: „Islám je od svého vzniku náboženstvím meče… oslavuje vojenské ctnosti. Islám se zrodil mezi válčícími beduínskými kmeny… Sám Muhammad bývá připomínán jako statečný bojovník a obratný vojevůdce.“ Islám je podle něj v ještě větší míře než křesťanství absolutistickou vírou, dokonce se v něm i smazává rozdíl mezi náboženstvím a politikou. Pravdou však je, že v konfliktech jsou vždy dvě strany a že v konfliktu se Západem muslimské národy často agresivně reagují na „vnucování“ hodnot, jež Západ považuje za všelidské, ve skutečnosti se však jedná o hodnoty západní kultury. Huntington pak dokonce soudí, že „víra v univerzálnost západní kultury se potýká hned se třemi problémy: je falešná, nemorální a nebezpečná,“ přičemž nemorálnost odvozuje z toho, že ke skutečné univerzalizaci jakékoli kultury by bylo třeba použít nemorálního prostředku – a sice násilí. Jelikož kultura jde „ve šlépějích moci“, je podle tohoto autora logickým vyústěním univerzalismu imperialismus.
Imigrační vlna proudící směrem do Evropy se zvedla v poválečné době v návaznosti na zvyšující se poptávku po pracujících v různých odvětvích. Z takzvaných rozvojových zemí přicházely statisíce osob, které byly ochotny provádět méně kvalifikované práce, do nichž se domorodcům již nechtělo. Po čase vznikaly v důsledku této imigrace v různých zemích problémy, jež díky nadměrné toleranci a neinformovanosti tamních občanů zůstávaly dlouho neřešeny. Praktickou zkušenost s přílivem muslimů do Holandska popisuje Jiří Diamant, emeritní docent Amsterdamské univerzity, následovně: Nizozemí – na rozdíl od jiných západoevropských zemí – umožnilo těmto přistěhovalcům získat občanství včetně všech občanských práv daných demokratickým systémem. Noví usedlíci z Turecka, Maroka a z dalších hospodářsky méně vyvinutých zemí si po řadě let směli přivézt do svého nového domova své partnery, děti a rodiče a zaručit jim takto bezpečnou budoucnost i v případě nezaměstnanosti. Koncem minulého století se počet imigrantů a jejich dětí natolik zvýšil, že získal významný podíl na celkové populaci, a tím i sílící vliv na společenské a politické dění v zemi. Dle různých předpovědí by měl v nejbližších letech jejich počet v některých oblastech Nizozemí dosáhnout nadpoloviční většiny obyvatelstva. V tomto roce je dle oficiálních údajů více než jeden milion muslimů v zemi se šestnácti miliony obyvatel.
Levicové strany v Nizozemí však nepřestaly podporovat přistěhovalectví a propagovat svou vizi multikulturní společnosti, jež se má vyznačovat velkou tolerancí a snahou ponechat menšinám jejich zvyklosti, kulturu a tradice v rámci vzájemného pochopení a solidarity.
Mezikulturní konflikty podle Diamanta vyvrcholily v roce 2002 po vraždě významného nizozemského politika Pima Fortuyna, který varoval před islamizací země. V roce 2004 byl zavražděn též známý režisér Theo van Gogh, vzdálený příbuzný slavného malíře, který ve svých výrocích, publikacích a filmech kritizoval islám.
Dušan Drbohlav říká, že doposud žádný ve světě praktikovaný model integrace cizinců do majoritních společností uspokojivě nefunguje (viz dramatické události ve Francii, Nizozemí, Austrálii, Švédsku, Německu i jinde). „Určitou naději by snad mohl přinést nově se formující model někdy nazývan,občanské integrace‘, který výrazně nepotlačuje kulturní a etnické znaky imigračních minorit, ale též významně posiluje základní „majoritní jádro“ společnosti důrazem na používání společného jazyka, příklon k respektování daných občanských hodnot i legislativy majoritního státu.“ Imigranti podle tohoto modelu povinně procházejí integračními i jazykovými kurzy, současně ale stát bojuje na všech frontách proti jejich diskriminaci (například na úrovni volebního práva na lokálním a regionálním stupni, na trhu práce, v sociální platformě, na trhu pojišťovnictví). Integračně jsou mobilizovány i všechny úrovně státní správy i samosprávy.
Přístup se mění i v tradičně vysoce tolerantním a odlišnost minority podporujícím Nizozemí. Diamant uvádí: „Stále více občanů a nakonec i pravicová vláda křesťanů a liberálů se již vzpamatovali z dlouhodobé letargie. Pozvolna se zavádějí opatření, jež mají znovu nastolit nerušený průběh společenského a politického života v zemi. Objevují se snahy o smíření svářících se skupin pomocí dialogů a seznamování se zvláštnostmi a rozdílnostmi různých náboženství, tradic a rituálů. Vláda urychleně připravuje nové zákony, jež mají zajistit větší bezpečnost občanů. Přistěhovalci si napříště budou muset osvojit holandštinu a základní informace o historii i současném stavu nizozemské společnosti. Všichni žáci jsou ve škole seznamováni s normami a hodnotami nizozemské společnosti. Přistěhovalci budou takto lépe připraveni akceptovat zvyklosti a tradice země, v níž se usadili, a Holanďané budou moci nadále uplatňovat svou tradiční toleranci také v praxi.“

Žebříček hodnot

Imigrační vlna do naší země již začala. Pro odborníky jsou organizovány různé interkulturní semináře a cvičení, avšak v zákonodárství ani v postojích veřejnosti se reflexe ani porozumění příliš nezvyšuje.
Střet hodnotových orientací a potažmo kultur může vyústit v hrůzné činy, jež se dopředu těžko odhadují. V souvislosti s teroristickými činy si zpravidla myslíme, že zabíjení nevinných civilistů nemůže ospravedlnit nic, a kroutíme hlavou nad tím, jak je možné, že je někdo schopen něčeho takového jako islámští fundamentalisté. To my, příslušníci západní civilizace, bychom nebyli. Ale podívejme se ještě jednou do nedávné minulosti: svržení atomových pum na nevinné civilisty Hirošimy a Nagasaki za druhé světové války jsme si zdůvodnili, že?
Každý máme svůj hodnotový systém a vcelku přirozeně se jej snažíme předat i svým dětem. Bohužel z podstaty hodnotového žebříčku vyplývá, že když naše hodnoty jsou ty „správné“, nějaké jiné hodnoty už tak správné být nemohou. A tak rozdíl v kultuře, potažmo hodnotách, plodí vcelku přirozeně představu, že my jsme ti lepší. Ti druzí však mají stejně přirozeně představu, že lepší jsou oni. Snad ale s tímto na první pohled neřešitelným paradoxem můžeme přece něco udělat – například umístit vysoko v systému svých hodnot toleranci. Pomoci by mohla i otevřená diskuse – neváhejte se připojit a napište nám.

***

dále k tématu:
Co s sebou přináší soužití různých kultur? (anketa) strana 19
O prožívání a vyjadřování emocí v různých kulturách…strana 20
Jak se u nás žije ruskojazyčným dělníkům… strana 21

***

Graf popis:
Údaje pocházejí ze sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001. Zákon č. 158/1999 Sb. stanovil v souvislosti s povinností poskytnout údaje, že údaje o národnosti a náboženství vyplní každý dle svého rozhodnutí. Rozhodnutím v tomto smyslu bylo i nezodpovězení otázky.
zdroj: Český statistický úřad

***

Islám kontra křesťanství
Příčiny trvalého modelu konfliktů vyplývají ze samotné povahy obou náboženství a civilizací na nich vystavěných. Na jedné straně pramení konflikt z odlišnosti, zejména pak muslimského pojetí islámu jakožto určitého způsobu života transcendujícího a spojujícího hájemství Boha a císaře, oproti pojetí západokřesťanskému, jež říši Boží odděluje od říše císařovy. Na druhé straně však byla příčinou konfliktu i jistá podobnost: obě dvě náboženství jsou monoteistická, tedy na rozdíl od náboženství polyteistických nemohou snadno asimilovat další božstva a na svět pohlížejí dualistickou optikou, vnímají svět rozdělený na „my“ a „oni“. Obě jsou rovněž náboženství univerzalistická, jež si činí nárok na to být jedinou pravou vírou, ke které se má přimknout celé lidstvo. Dále jsou to náboženství misionářská, sdílející přesvědčení, že povinností věřících je obracet na jedinou pravou víru nevěřící. Islám se od svých počátků šířil především územními výboji a tam, kde k tomu byly příležitosti, se stejným způsobem šířilo i křesťanství. Paralelní pojmy „džihád“ a „křížová výprava“ jsou nejenom podobné – zároveň se totiž tato dvě náboženství odlišují od ostatních velkých světových náboženství.
Huntington, 2001

***

Černobílý tým
Zastánci diverzity v pracovních týmech tvrdí, že lidé pocházející z odlišných kultur přinášejí různá hlediska a pohledy na problematiku, a proto že se takové týmy vyznačují větší kreativitou a následně zvýšenou kvalitou práce. Výzkumy však zjednodušující frázi „diverzita je dobrá“ vyvracejí. „Diverzita může být mocným nástrojem – nicméně jde o dvousečnou zbraň. Bez patřičného managementu a tréninku pracovníků může ve skutečnosti snížit výkon týmu,“ píší autorky. Zajímavé přitom je, že negativní vliv na spolupráci týmu a jeho výkon podle nich mají spíše vnějškově patrné odlišnosti, jako je etnická příslušnost, pohlaví a věk. Možným vysvětlením tohoto faktu jsou předsudky, které se k těmto rozdílnostem váží. Naopak se zdá, že skryté rozdílnosti, jako jsou zkušenosti, vzdělání a charakteristiky osobnosti, výkon týmu spíše pozvedávají.
Obecné tendence je však nutno brát s jistou rezervou a uvažovat vždy v rámci konkrétních cílů a konkrétních uchazečů. Po sestavení týmu by pak manažeři měli posilovat běžné sociální vazby mezi členy týmu, společné hodnoty a cíle přesahující rozdílnost. Pomoci může i kultura podniku a společná školení. Komunikace týmu by měla být otevřená, a pokud se někomu „nedostane slechu“, je třeba jej podpořit.
Mannixová a Nealeová (2006)

***

Literatura:
Huntington, S. P. (2001). Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers.
Jacoby, M. (2002). „Milujte své nepřátele“ neboli o zacházení se stínem. Psyche et Natura. 1, 4–11.
Kocourek, J. (2001). Vietnamci v České republice. V: T. Šišková (Ed.) Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál.
Šišková, T. (ed.) (1998). Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál.
Šišková, T. (ed.) (2001). Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál.
Mannix, E., Neale, M. A. (2006). Diversity at Work. Scientific American MIND, 17 (4) 32–39.
http://www.czso.cz/
http://www.uprchlici.cz/

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, leden 2007