Jak těžké je tajemství

„Sdělená radost, dvojnásobná radost; sdělená starost, poloviční starost,“ tvrdí známé přísloví. Přesto je náš svět plný tajemství. Těch sladkých a vzrušujících, ale i těch tíživých. A jsou i tajemství, která nás přitahují a děsí zároveň.

Jirka na sebe „poví, i co neví“, zatímco Igorovo soukromí je jedno velké tajemství. Čím to? Laika většinou napadne, že Jirka bude svatoušek, zatímco Igor moc dobře ví, co a proč skrývá. Psychologové většinou připustí o něco vyšší pravděpodobnost, že Igor nebude bez hříchu, nicméně se hned rozpovídají o vlivu výchovy, osobnostních vlastností a situačních faktorů. Zkrátka a dobře tajemství a tajnůstkářství může mít mnoho příčin a důvodů. A některé z nich jsou přitom stejně zajímavé jako tajemství samo. A co vy: jste spíše Igor nebo Jirka?
Nějaké tajemství jsme v průběhu života měli všichni. Většinou se týkalo drobných provinění, jichž jsme se dopustili. Někdy to bylo jenom naše tajemství, zatímco jindy jsme hřešili společně s kamarády a sdílené tajemství nás spojovalo. A pak jsme také měli tajemství pozitivní, u nichž jsme se vlastně těšili, až je prozradíme – a hledali tu nejvhodnější chvíli: osobní setkání, narozeniny…
Jsou ale i tajemství, u nichž o obsah vlastně nejde: hlavní je vzbudit v ostatních dojem, že víme něco tajného, něco, co zůstává obyčejným lidem skryto, případně ovládáme praktiku, o níž normální smrtelník nemá ani zdání. Například různé sekty se snaží vzbuzovat dojem, že znají „smysl života“, „podstatu vesmíru“, případně dokáží „posílat energii“ a tak podobně. Chtějí vzbudit naši zvědavost, obdiv a potřebu dozvědět se „to zásadní“ – což ovšem bez vstupu do sekty nelze. Často i řadovým členům zůstává skryto tajemství: totiž že sekta žádnou tajnou znalostí či dovedností nedisponuje.
I někteří lidé se snaží vzbuzovat dojem tajemnosti, jímž chtějí zvýšit svou přitažlivost a vzbudit zájem druhých.

Řeknu ti tajemství

Sdílení tajemství lidi spojuje. Osobně se však snažím své blízké nezavazovat větami typu „Tohle si ale nech, prosím tě, jen pro sebe; viď, že to nikomu nepovíš? Hlavně to neříkej…“ Mám totiž raději vztahy založené na svobodě a důvěře než na spiklenectví. A tak důvěřuji, že vhodnost sdělení posoudí řečník sám. S lákáním na tajemství se ovšem setkáváme dnes a denně. Stačí otevřít nějaký časopis pro ženy. Téměř zaručeně zde najdete titulky typu: „prozradíme vám deset tajemství, jak si získat muže svých snů; být svůdná a neodolatelná v jakékoli situaci“ případně „tajný recept, jak si udržet toho pravého“. Barevné magazíny slibují tajné znalosti, prozrazení triků a tajných praktik. Bulvár pak zase láká na pohledy do soukromí celebrit, odhalení jejich tajných vztahů, tajných snů, případně celých „tajných životů“. Lákavost tajemství zvyšuje prodejnost. Psychologa v konfrontaci s všudypřítomností tajemství v magazínech napadá: a co odborné psychologické žurnály, co říkají o tajemstvích ony?
Z hlediska vědy je ovšem tajemství tajemnou oblastí, neboť jde-li o opravdová tajemství, těžko předpokládat, že je dotyční odborníkům svěří. Proto se výzkumy často odehrávají na obecné rovině, kdy se psychologové ptají: „Máte (nějaké) tajemství?“ Případně „Svěřil/a jste je někomu?“ Tajemstvími se takto zabýval například výzkumný tým pod vedením Alderta Vrije. V roce 2002 tento tým zjistil, že ačkoli vysokoškolští studenti zpravidla mají tajemství, jen velmi zřídka je nesvěří vůbec nikomu. O rok později se tento tým zaměřil na osobnostní charakteristiky držitelů tajemství. Výsledek opět odpovídá laickému očekávání: vyšlo najevo, že lidé s bezpečným vztahem ke světu mají menší tendence k tajnůstkářství než ti, jejichž přimknutí ke světu je nejisté. Dále se odborníci zaměřili na nastavení okolí či společnosti jako celku. A zjistili, že například v rodině (či společnosti), která odsuzuje homosexuální orientaci, tají gayové a lesbičky svou sexualitu častěji. Opět nic, co bychom netušili.
Zajímavou psychologickou otázkou ovšem je, nakolik je tajemství zatěžující. Některé studie potvrzují negativní dopady držení tajemství pouze v případech, kdy je jeho obsahem něco vážného. Jiné uvádějí, že psychiku zatěžují i tajemství méně vážná, neboť udržení čehokoli v tajnosti vyžaduje vědomé úsilí. Požádám-li vás: „v žádném případě teď nemluvte o růžových slonech“, patrně to zvládnete, ovšem za cenu, že tito zvláštní chobotnatci vaši mysl na čas opanují.

Pošeptejme to vykotlané vrbě

Častým obsahem tajemství jsou různé problémy a prodělaná traumata. Zdá se to logické: Člověk sám by na ně rád zapomněl, někdy se za prodělanou událost i stydí a rozhodně nechce, aby mu ji druzí připomínali. Traumatizovaní lidé by nepříjemné vzpomínky někdy udrželi rádi v tajnosti i před vlastním vědomím a psychoanalytici popsali řadu takzvaných obranných mechanismů (popření, potlačení aj.), kterými se nepříjemným obsahům bráníme. Podle Pennebakerovy teorie však při zadržení tajemství dochází nejen k potlačování myšlenek, ale i přidružených pocitů a to může být v dlouhodobé perspektivě značně stresující. Mnozí terapeuti se proto domnívali, že je nutné v terapii veškerá tajemství odhalit, vypovědět o události samé a vyznat se i ze svých pocitů. Časem se však ukázalo, že tento „chirurgický“ způsob není jedinou cestou k vyléčení, ba dokonce že tato metoda psychický stav pacientů leckdy i zhoršila (viz článek Evy Špičkové v tomto čísle).
Na druhou stranu všichni známe úlevný efekt svěření se. Vykotlaných vrb je ovšem čím dál méně a nevím o nikom, kdo by na nich prováděl psychologický výzkum, takže si netroufám tvrdit, nakolik pomůže samo sdělení skutečnosti -a tedy nakolik vypovídající je například známá Čapkova povídka Ušní zpověď (viz rámeček 1). V mezilidském kontaktu totiž vždy působí reakce druhé strany. Pochopení a empatie jsou balzámem na naši duši. Navíc nám pohled druhého člověka pomůže pohlédnout na věc z jiné perspektivy, vidět ji v jiném světle. A to může být velmi užitečné. „Furt jsem na to myslel: jak jí mám vysvětlit, že na večírky s kamarádkami s ní chodit nechci?“ vypráví Robert. „Převracel jsem to shora i zdola, nic nechápala a mně se to zdálo čím dál bezvýchodnější. Až jsem to řekl bratranci – a stačilo, jak se na mě podíval, a bylo mi to jasný!“ Navíc se po svěření často dozvíme, že i někdo jiný prožíval podobný problém, a rázem nám je lépe, než když jsme se domnívali, že jsme sami na celém světě.
Často lidé svěřují svá tajemství na linkách důvěry – bezprahovost a anonymnost služby, jakož i „odborník na lidské duše“ na druhé straně drátu ke svěřování přímo vybízí. Ale svěřování se bývá časté třeba i ve vlaku – když jedu v kupé právě s jedním člověkem a společná cesta trvá déle než hodinu, nějaké tajemství se téměř jistě dozvím. Čím to? Proč se dotyční svěří raději neznámému člověku než příteli? Neměli by jejich blízcí žárlit? Myslím, že ne, svěření se cizí osobě má totiž jisté výhody. Nestane se vám třeba to, o čem vypráví Jitka: „Když mi manžel zahejbal, hodně mi pomohla kamarádka Soňa. Hodiny jsem jí bulela na rameni, nadávala na něj, kula pomstychtivé plány. Soňa mě poslouchala, chápala a zklidňovala. Jenže já ji za všechnu tu dobrotu teď nemůžu ani vidět. Jednak se před ní za svoje tehdejší chování stydím a pak mi tu jeho nevěru připomíná. Ne že by o ní mluvila, to by Soňa nikdy neudělala. Ale mně stačí, když ji vidím. Prostě ji mám spojenou s tím obdobím.“ Skutečnost, že svou „vrbu“ už nejspíš nikdy nepotkáte, vám tedy může přijít časem vhod.
Výzkum ukazuje, že hlavním důvodem, proč lidé svému okolí něco tají, je obava z vlastního zahanbení, dále pak obava, že se nám náš důvěrník začne vyhýbat, a zatřetí strach, že se v nás náš blízký zklame. Začne-li se vám váš blízký svěřovat, měli byste jej pozorně vyslechnout. Pokud je ale na vás toho svěřování moc, můžete se ohraničit a třeba doporučit odborníka. Nepříliš citlivé ovšem bývá odbýt svěřivšího se radou typu „To se stává; nic si z toho nedělej.“ Nevhodnost obviňujících sdělení: „Stejně sis to zavinil sám,“ nebo skrytěji: „A tos netušil, co se stane?“ snad nenutno rozebírat.

Co na to psychoterapie

Velikým tématem je tajemství v psychoterapii. Některé přístupy vycházely z předpokladu, že klient před terapeutem nesmí mít tajemství. Ve výsledku však člověk, který prozradil více, než chtěl, zažíval často i velmi nepříjemné pocity a terapeutovi přílišný vhled do vlastního nitra či minulosti zazlíval. Nezřídka takový člověk terapii předčasně ukončil. Nyní terapeuti klienty většinou ujišťují, že je nebudou nutit prozrazovat více, než budou sami chtít. Zároveň slibují mlčenlivost o všem, co se v průběhu terapie dovědí. (Ostatně mlčenlivost jim ukládá i zákon a za její porušení jim hrozí trest zákazu činnosti či dokonce odnětí svobody až na tři roky.) Pečlivější psychoterapeuti ovšem upozorní i na výjimku z povinné mlčenlivosti danou oznamovací povinností dle trestního zákona a ohlašovací povinností dle zákona o sociálně-právní ochraně dítěte. Dětem lze vysvětlit, která sdělená tajemství může terapeut zachovat v tajnosti a která nikoli, pomocí rozlišování „dobrých“ a „špatných“ tajemství (udržet v tajnosti překvapení k narozeninové oslavě kamaráda versus tajemství týkající se ubližování).
Oznamovací povinnosti dané trestním zákonem je zproštěn advokát, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe, a podobně i duchovní, dozvěděvší se danou skutečnost při výkonu své služby. Řada psychoterapeutů se domnívá, že v podobném vztahu ke klientovi jsou i oni a že by se na ně měla vztahovat podobná zákonná výjimka. V současnosti tomu tak ale není.
Na zajímavý aspekt tajemství v psychoterapeutickém vztahu upozorňuje Helena Klímová: „Mlčenlivost terapeuta klient už obvykle předpokládá. Co však na počátku netuší, je, že sám bude nesmírně přitahován tajemstvím psychoterapeutovým. Rozumově sice předpokládá, že předmětem komunikace bude jeho vlastní téma, přesto však může být zmaten tím, že zatímco se sám svěřuje se svými hlubinami, o terapeutovi neví nic. Někdy se naivně přímo ptá. Jindy si tvoří fantazie. Zajímá ho vše z terapeutova soukromí, vše, co je před ním skryto jako tajemství. Velice jej zajímají terapeutovy vztahy. Má-li terapeut děti, klient si je představuje, někdy se s nimi identifikuje, častěji na ně žárlí. A nejvíce ze všeho se zajímá – zjevně či skrytě – o terapeutův život intimní.“
Tuto skutečnost dokládá psychoterapeutka Helena Klímová příběhem klientky, které se po určité době terapie opakovaně zdály milostné sny o terapeutčině manželovi (kterého neznala, ale tvořila si o něm fantazie). „Jak se při terapii odkrývalo a zpřítomňovalo klientčino dětství a její zapletenost mezi matkou a otcem, stával se zjevným její přenos na terapeutku a jejího manžela jakožto na zástupné rodiče. Po určité době tyto sny pominuly a klientka si také uvědomila, proč se opakovaně dostává do trojúhelníkových vazeb se svými kamarádkami a jejich manžely. Tajemství terapeutčina soukromí zůstalo zachováno, zatímco se – pro klientku nečekaně – odhalilo a vyřešilo její vlastní tajemství.“
Tajemství je ovšem plná nejenom terapie individuální, ale i terapie skupinová. Také ve skupině může být tajemství hybatelem děje, tím prvkem, který sytí dynamiku. „Ke konci prázdnin si u mě jedna členka skupiny vyžádala neobvyklé individuální setkání,“ vypráví Helena Klímová. „Nemohla už vydržet napětí bez pravidelných skupinových setkání. A též přinesla překvapující sdělení: v rozporu s pravidlem, že členové skupiny nemají tvořit podskupiny a mít spolu před ostatními tajemství, žila již několik měsíců v tajném vztahu s jiným členem skupiny. Doporučila jsem jí tuto skutečnost skupině sdělit, což učinila. Skupina oba dva napřed zahrnula výčitkami a hněvem, pak následovalo uvolnění. Dialog, poslední dobou zbrzděný, zatížený nesděleným tabu, se znovu rozjel. Co se zprvu zdálo sladkým tajemstvím, bylo přejmenováno na ,utajení až lhaní‘. Jak křehká je někdy hranice mezi zachováním tajemství a držením lži!“

Pšššt! Už to skoro mám!

Tajemství odedávna přitahuje i vědce, filosofy a vůbec myslitele všeho druhu. Pocit „už to skoro mám“ je vzrušující a stimulující a AHA zážitek přicházející společně s rozluštěním tajemství či záhady uvolňuje endorfiny. Nedávné studie dokonce ukazují, že může působit jako droga. Proto prý také luštíme křížovky nebo módnější sudoku.
Ve vědě však má tajemství svůj hluboký smysl i z jiného důvodu. Dnes nám sice přijde přirozené, že výsledky svého bádání vědci sdílejí mezi sebou a informují o nich i veřejnost. Ne vždy však tomu bylo tak. Profesor Michal Anděl například vypráví o Pythagorejské škole před 2500 lety následující: „Pythagorejci ukládali svým členům mlčenlivost, veřejnosti sdělovali jen část svých poznatků. Věřili, že bůh je ukryt v číslech, za něž považovali celá čísla a jejich poměry. Existence druhé odmocniny dvou, čísla, které nemůže být vyjádřeno poměrem dvou čísel, tedy čísla iracionálního, vnesla mezi Pythagorejce zmatek a narušila základy jejich myšlenkového systému. Členové řádu se zavázali, že nebudou o existenci iracionálních číslech informovat nikoho mimo vlastní společenství. Našel se však někdo, kdo strašné tajemství nedokázal skrývat a vyzradil ho. Byl to Hippasus. O trestu, který mu za to byl uložen, existuje řada legend. Dle jedněch byl samotným Pythagorem uškrcen… Jisto je, že po dlouhou dobu vědci své postupy i výsledky udržovali v kruhu vzdělaných, a tedy zasvěcených.“
Dnes se vědci ničeho takového bát nemusejí, ba naopak, k publikaci svých výsledků jsou nezřídka přímo nuceni. Lapidárně vyjádřeno: Publish or perish, tedy: Publikuj nebo zmiz. Avšak držení vědeckých výsledků alespoň nějakou dobu pod pokličkou má přesto svůj hluboký smysl. A nemusím mít rovnou na mysli výrobu atomové bomby. Jednoduše řečeno, není publikace jako publikace. S rozvojem vědeckých časopisů v 19. a zejména 20. století se stalo normou, že poznatek či objev má být publikován nejprve v písemnictví odborném a pak teprve ve veřejných médiích. Recenzní řízení v odborných časopisech je totiž pro daný objev či poznatek významnou zárukou.
Jenže nový objev často vzniká roky, recenzní řízení další týdny až měsíce, zatímco média jsou nedočkavá. A třeba v medicínském výzkumu je pochopitelné, že lidé, zvláště ti nemocní a jejich blízcí, jsou nových výsledků lační. S vidinou slávy i získání finančních prostředků na další výzkum mnozí vědci podléhají a informují už o předběžných výsledcích či dokonce o příslibech výsledků, jež teprve očekávají. Čím je příslib senzačnější, tím spíše můžeme čekat, že bude oznámen laické veřejnosti dříve, než bude akceptován veřejností odbornou.

Mysterium jako základ náboženství

Víte, jaký je smysl života? A co se stane s duší po smrti těla? Představa, že život žádný smysl nemá a duše spolu s tělem zaniká, pro většinu lidí uspokojující není. Toužíme po něčem přesahujícím, ukotvujícím a vysvětlujícím. Pro jednoho je touto tajemnou entitou Bůh, pro jiného Tao a pro dalšího příroda. A někdy tento tajemný a všeobjímající majestát i prožíváme. Někdo při modlitbě či meditaci, jiný v kontaktu s přírodou – ať už tou vnější nebo tou vnitřní.
V náboženské tradici se tento prožitek neznáma, tajemna a mysteriozna označuje jako numinozno (posvátno). Charakteristická je pro něj zvláštní bipolarita fascinace a děsu, respektive posvátné bázně: mysterium tremendum (tajemství děsící) a mysterium fascinans (tajemství okouzlující, neodolatelně přitahující). Mysterium fascinans vytváří s tremendem kontrastní harmonii. To, co (ten, který) maximálně děsí, zároveň neodolatelně vábí a opojně blaží. Tajemno tedy nejen mate, ale také uchvacuje, strhuje, nadchává a to se někdy stupňuje do vytržení až extáze. Prožitek jednoty s Bohem v křesťanství nebo třeba nirvány v buddhismu je úžasný a povznášející.
Podle Prokopa Remeše, člena Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, je sám tento pocit přitažlivý a i lidé, kteří pravého prožitku posvátna nejsou schopni, jej vyhledávají. Například tím, že sledují či čtou horory. Často jsou také hotovi věřit různým záhadám a zázračným metodám a nadšeně o nich vykládat, a když se přijde na jejich racionální podstatu, zažívají zklamání.
Vztah mezi náboženskou vírou a tajemstvím ovšem není podle Prokopa Remeše jednoduchý ani jednosměrný. Na jedné straně náboženství z tajemnosti roste. „Všechny mystické školy všech velkých náboženství světa přivádějí člověka k hlubokým pocitům velkého, nepochopitelného a tajemného.“ Nicméně omezovat fenomén náboženství výhradně na mystiku by bylo příliš velkým zjednodušováním. Teologie zároveň usiluje úzkost z tajemství projasňovat: vysvětluje, nabízí jednoznačné odpovědi (například vysvětlení, kam přijde duše po smrti a podobně).
Nikdo z nás není schopen tajemství lidského bytí definitivně rozhodnout a odpovědět na otázky smyslu, hodnot a smrti. Ani člověk věřící, ani člověk nevěřící. Rozdíl je ovšem v přístupu k tomuto faktu. Prokop Remeš říká: „Tam, kde ateizmus prohlašuje, že samy otázky jsou absurdní, tam náboženství prohlašuje, že odpovědi (často jediné a správné) zná. Náboženství se totiž nelimituje pouze empirickou zkušeností, ale klade axiom, že základní regulativ lidského života leží mimo empirický svět. Čímž získá kognitivní podklad pro logicky smysluplné odpovědi: Existuje objektivní dobro a zlo? Ano, existuje a garantem, že dobro je skutečně dobro, je Bůh! Existuje úkol, který máme ve svém životě naplnit a který hledáme jako smysl svého života? Ano, existuje a hledáme ho relevantně, protože nám skutečně byl dán. Kým? Bohem! Existuje život po smrti? Ano, existuje, protože i smrt je před Bohem krátká!“ Pro někoho jsou to projasňující a nadějná vysvětlení, jiný takové odpovědi považuje za iluze. A nemusí to být dle mého názoru nutně člověk, který považuje za absurdní samy otázky.

Život není detektivka

Dramatické hledání pečlivě skrývaného tajemství názorně předvádí detektivní žánr. Pro zločince má udržení tajemství hodnotu svobody – a tak se je snaží udržet stůj co stůj. Je stále nebezpečný, hlavně proto, že v zájmu udržení svého tajemství neváhá před dalšími zločiny. Konflikt mezi ním a detektivem je naprostý a nesmiřitelný. Život však není detektivka a kupříkladu rodiče, kteří si na detektivy hrají, sice možná vypátrají, kde, s kým a co jejich dospívající dítě provádí, často však tímto postupem ztratí jeho důvěru i respekt. Někdy se vyplatí tajemství odhalit co nejrychleji, jindy je ovšem lépe chodit kolem něj po špičkách.
Určitý závoj tajemna potřebuje i naše fantazie. Když ji uchopíme příliš dychtivě a vytáhneme celou na světlo vědomí, mnohdy ji tím spálíme – vypaří se jako pára. Vznikající dílo někdy potřebuje zůstat určitý čas v ochranné temnotě, kde nerušeně roste a dozrává, vědomím jen zlehýnka dotýkáno.

***

Páter Voves vypráví

Po revoluci začalo mnoho lidí podnikat. Zvláštní kategorii tvořili herci, kteří se rozhodli zúročit svou slávu a půjčili svá jména různým podnikům. Tak, jako západní herci zakládali restaurace Planet Hollywood, Roman Skamene založil Restauraci Skamene. S manželkou Renatou si vzali úvěry a na rušné ulici v centru města otevřeli podnik. „Restauračka krásně prosperovala, spláceli jsme, ale dluhů bylo furt dost,“ vzpomíná Skamene. „90 tisíc nájem měsíčně plus úvěr u banky. A najednou vám přijde účet na půl milionu za plyn, půl milionu za elektriku, voda… takhle se to pořád točilo a nemohli jsme se zvednout…“ V jistou chvíli už se jako jediná možnost jevila rychlá půjčka u lichvářů. Skamene říká: „Půjčil jsem si 250 tisíc s tím, že do dvou měsíců vrátím 300.“
Na zaplacení však neměl, domluvil tedy, že mu přidali další úrok – a za pár měsíců to bylo 900 tisíc a vyrovnání dluhu bylo čím dál méně realistické. Lichváři se uchýlili k výhrůžkám i fyzickému útoku a herec, který se v tu dobu uchýlil k alkoholu, přiznává: „S mojí ženou jsme už měli takové myšlenky, že nemít děti, tak jsme se snad zabili.“ „Bylo to hrozný období,“ přitakává paní Skamenová. „My oba jsme lidé, kteří předtím vždy, když jsme si něco půjčili, tak jsme to vrátili. Nebo jsme si raději ani nepůjčovali. A když to pak vrátit nemůžete, je to strašná situace, opravdu strašná.“ Od nelegálních dluhů Skamenovým nakonec pomohl přítel: šéf tehdejšího podsvětí Ivan Jonák. „Roman Skamene měl štěstí, že se nějakým způsobem znal s panem Jonákem, který měl tu protiváhu,“ říká bývalý kriminalista JUDr. Josef Doucha. „Je to ale v podstatě špatně. Tyto věci má standardně řešit policie, kterou ovšem zastihl počátek 90. let takřka v nedbalkách.“ Z toho nejhoršího byl Roman díky šéfovi tehdejšího podsvětí Jonákovi venku. Zůstaly mu však dluhy u banky, rána na duši a problém s alkoholem, s nimiž se pak potýkal ještě mnoho let. Vzpomínka na podnikatelské období jej bolí ještě dnes.
úryvek z povídky Ušní zpověď od Karla Čapka

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, březen 2007

Literatura:

Anděl, M. (2003). Věda v skrytu laboratoří a v novinářských titulcích. Vesmír 82 (10) 543.

Vrij, A., Nunkoosing, I., Paterson, B., Oosterwegel A., Soukara S. (2002). Characteristics of secrets and the frequency, reasons and effects of secrets keeping and disclosure. Journal of Community & Applied Social Psychology 12 (1) 56-70.

Vrij, A., Paterson, B., Nunkoosing, I., Soukara S., Oosterwegel A., (2003).