Tradiční nosítka jsou prostá. Většinou jde o různé pruhy či obdélníky z látky. Nejčastěji jsou v nich děti (včetně novorozenců) nošeny na zádech, což umožňuje matce pracovat. Batolata jsou často poponášena jen tak bez ničeho, nebo s pomocí jednoduchého popruhu, na boku matky.

Nastíním pár obecných principů dle geografických oblastí, a uvedu i několik zajímavostí.

Afrika

Afričanky nosí děti tradičně na zádech, a to prakticky neustále. Žádné speciální šátky na nošení dětí zde přitom nejsou. Ženy zde používají takzvanou khangu (jinde zvanou wrapper či ještě jinak). Jde o látkový obdélník zhruba 1,5 x 1 m, který se běžně nosí též jako sukně. A žádné složité vázání: Afričanka se předehne, dítě šup na záda a přes něj látku. Horní okraj khangy zahnout nad prsy a dolní zavázat v pase. Hotovo za půl minuty. Žádná věda.

Amerika

Na Americkém kontinentě se dítě nosí tradičně v látkové kolébce přes jedno rameno (např. v Hondurasu), nebo přes obě (např. v Peru).

Do peruánské manty (čtvercový barevný šátek) se dítě položí na zemi (či posteli). Matka je pak jen chytne za cípy na bocích, přehodí na záda a zaváže jedním uzlem přes ramena.

Honduraská žena umístí dítě do dlouhého látkového obdélníku, chytne jej nad dítětem a pod ním – horní konec vede přes rameno a dolní pod paží – sváže vepředu v úrovni prsou.

Zajímavý způsob nošení používali severoameričtí indiáni, např. Navahové. Nosili děti v jakýchsi krosnách ze dřeva či proutí (craddle board). Tyto krosny se připevňovaly na sáně, na koně i na záda rodiče – dítě přitom hledělo dozadu. Na rozdíl od látkových šátků však byl tento způsob již opuštěn. Mj. proto, že při tomto způsobu nošení docházelo často k luxacím kyčelních kloubů – nohy dítěte byly natažené a svázané k sobě, tedy v nefyziologické poloze.

Evropa

V našich krajích se tradičně nosilo v šátku přes jedno rameno. Česky se mu nejčastěji říkalo loktuše. Šlo o čtverec tužší látky, cca 1,5 x 1,5 metru, z každého rohu popruh. Matka si dítě v loktuši jako kolébce přehodila přes záda a šla na pole. Při práci ženy miminko nenosily, ale pověsily je v loktuši na strom nebo do jakési trojnožky.

Asie

Tradiční asijská nosítka sestávají z látkového čtverce či obdélníku a z něj vybíhajících látkových popruhů. U Korejského podegi jsou to dva pruhy, jež běží přes ramena, zkříží se dítěti pod zadečkem a dále zajistí na druhé straně těla. U známějšího čínského mei tai vybíhají pruhy látky i na dolním konci. Dítě se nosí na hrudi či na zádech a upevní pomocí popruhů – existuje více možností.

Austrálie

K nošení novorozenců a malých kojenců používali australští Aboriginci jakési dřevěné, měkce vystlané misky. Potřebovala-li matka někam jít, vzala mísu s dítětem do jedné ruky a opřela ji o bok, podobně jako nesete třeba podnos s jablky. Když dorazila na místo, jednoduše položila dítě v dřevěné „postýlce“ do stínu.

Daleko na severu

Inuité používají amauti vyrobené ze sobí či tulení kůže či z tlusté vlněné látky – jde de facto o dlouhou bundu s prostornými zády. Dítě sedí (nejčastěji matce, i když i otcové a jiné osoby mohou nosit) na zádech, podpíráno páskem. Bunda má ušitou velkou kapucu, do níž se skovají oba.

Papua Nová Guinea
K nošení dětí tradičně slouží ručně tkané tašky známé pod názvem bilum – delší „ucho“ tašky je používáno jako páska přes čelo. Též nesmírně jednoduché.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2011

Nošené děti méně pláčou a fyzicky dobře prospívají. Psychologové nošení doporučují. Přesto nosí jen menšina rodičů, a často jsou okolím odsuzováni. Proč? Otázka je zajímavá i z toho hlediska, že kočárky ovládly scénu teprve nedávno. Tisíckrát delší období v naší historii patřilo dítě do šátku.

„Moc vám to sluší,“ hodnotí postarší gentleman a klouže očima ze mě na dítě a zase zpátky. O deset minut později zaslechnu na autobusové zastávce zlostně syčet starší ženu: „To miminko nemá ani botičky!“. „Jé, to je krásný, podívej!“ pokřikuje v metru jedna puberťačka na druhou a v obchodě utrousí pokladní: „Moc špatný pro miminko – moc špatný!“.

To jsou reakce, s nimiž jsem se setkala jako máma nesoucí své dítě v šátku. Ukazují, že nošení dětí je u nás jevem neobvyklým a vzbuzujícím emoce.

Odložit, když to jde

Z historického hlediska je jasné, že nošení dětí je lidská přirozenost. Naši předkové žijící lovecko-sběračským způsobem života nemohli než své děti nosit. Jinak to nešlo: v savaně či lese by odložené nemluvně samo dlouho nevydrželo. Vzhledem k délce naší lovecko-sběračské minulosti můžeme hovořit o desítkách tisíc nošených generací.

Zároveň však odjakživa existovala i tendence k odkládání dětí – pro matku je prostě pohodlné dítě občas odložit. A tak když to situace dovolila (matka se zrovna nepřemísťovala z místa na místo, bylo dost teplo a bylo to bezpečné), bývaly děti odkládány: do různých sítí, kolébek, závěsných kolébek i na zem. Zejména po zemědělské revoluci, která přinesla více práce a usedlejší způsob života, trávily děti méně času ve fyzickém kontaktu s matkou.

Průmyslová revoluce v 19. století přinesla do péče o děti další vynález – kočárek (ne že by lidé nebyli schopni něco podobného zkonstruovat dříve, ale jaksi chyběly chodníky, po nichž by kočárky mohly jezdit). Nejprve se jednalo o záležitost pro vyšší vrstvy, brzy se však kočárky staly dostupné prakticky každému a zcela ovládly scénu přemisťování nemluvňat.

Rychlost, s níž se kočárky rozšířily, doslova bere dech. Jako by se jen čekalo na ty chodníky. Během dvou generací se děti přemístily do kočárků, jako by nebylo nic přirozenějšího.

Velký význam na popularizaci kočárku přitom měla britská královna Viktorie (vládla v letech 1837–1901). Kočárek zde zapadá nejen do technologického pokroku, k němuž v té době došlo, ale i do společenského klimatu – doba viktoriánská je známa určitou prudérností a odtažitostí v blízkých vztazích. Rodiče omezovali fyzický kontakt s dětmi, báli se, aby je nerozmazlili.

Zapomenout tradici jde překvapivě rychle

Historie kočárku je tedy vzhledem k délce období, po které byly děti nošeny, naprostou novinkou. Ještě naše prababičky své děti nosily. Jenomže: víte, jak to dělaly? Málokdo dnes vůbec tuší.

Šlo o čtverec tužší látky, cca 1,5 x 1,5 metru, z každého rohu popruh. Říkalo se mu loktuše, nebo taky chůvka či trávnička (bývaly používány i třeba k nošení trávy nebo sena). Matka si dítě v loktuši jako kolébce přehodila přes záda a šla na pole.

Zapomenout tradici jde ovšem překvapivě rychle. Nejen u nás. Rosima Wiparata je 54 letá Maorka. Pyšná na svůj původ, na své předky i na Nový Zéland, svou zemi. A podobně také na svoje děti. Zajímá mě tradice nošení dětí. „Ještě mě maminka nosila. Tradičně na zádech, jak se to dělalo. Moji předci hodně cestovali, potřebovali být mobilní a rychlí. A tak děti – už od narození – nosili na zádech.“ Jak se však děti na záda vázaly a jak se šátku – nosítku říkalo, neví. Vzpomene si ještě, že se nechal přehodit dopředu, aby šlo kojit. Zdá se však, že stačí přestávka dvě generace – a najednou nevíme. Málokdo u nás dnes ví, co to loktuše byly a jak se s nimi pracovalo.

Proč je návrat tak těžký?

Jediný společenský odpor, na který v 19. století rodiče s kočárkem naráželi, byli pokud vím naštvaní chodci na úzkých chodnících. To když se pak v 60. a 70. letech začaly na západě objevovat matky s miminky v šátcích, měly to mnohem těžší: čelily obviněním ze špatné péče.

U nás slýchají matky šátkařky ještě dnes: „Pokřivíš jí záda!“ – „Co když spadneš?! Máš rozum?“ – „Nemůže se tam vůbec hýbat, chudák!“ …

Čím to, že se dávná tradice změnila bez odporu, zatímco návrat k tomu, co bývalo samozřejmé a přirozené, je obtížný? Napadají mě následující vysvětlení:

Možná je to tím, že kočárky postupovaly z vyšších společenských vrstev, jejichž zvyky vrstvy nižší vždy rády přebírají.

Možná proto, že na položení dítěte do kočárku nepotřebujete žádný zácvik, kdežto na uvázání novorozence na záda ano.

Možná proto, že jsme upnutí na svobodu – a „dospělocentricky“ si představujeme, že musí být šťastnější to miminko, které je svobodnější v pohybu – může volně kopat nožkama.

Možná je to obecná představa, že složitější a dražší vynález musí být nutně lepší.

V každém případě k znovunalezení nošení docházelo zhruba od konce 60. let, tak trochu jako hippie alternativa. Popularita nošení od té doby narůstala a narůstá dodnes. Nejvíce se nosí patrně ve větších městech v Německu, a to jak v šátcích, tak v různých nosítkách.

Z auta a zase do auta

Výjimečné matky, které své děti nosily, u nás existovaly i za totalitních dob. Jedna moje známá, matka čtyř dětí, nosila v 70. letech své ratolesti v jakési síťce přes jedno rameno. Dovezl jí ji známý cestovatel „odkudsi z pralesa“. Další matka, o níž jsem se doslechla, si zase sama ušila jakousi „kapsu na břicho“, protože prostě nedokázala poslouchat, jak její dcera pláče, kdykoli ji odloží. A ještě jiná máma „tahala své děti v ubrusu“. Po revoluci se pak začaly objevovat speciální nosítka i šátky, ale stále jen tu a tam jako okrajový jev. Teprve zhruba od přelomu tisíciletí jsou u nás nošené děti běžněji k vidění. Avšak jde spíše o alternativu k hlavnímu proudu, který děti vozí – v kočárcích, a stále častěji v autosedačkách.

V Americe je prý problém sehnat „normální“ kočárek pro miminko. Mají tam prý běžně jen vozítka, na která se nacvakne autosedačka. Není divu: všude se totiž jezdí autem, tak nač by kočárky byly. A podobné je to i v Austrálii a na Novém Zélandě, dokonce i mezi původními obyvateli. „Všude jezdí autem a dítě jen poponesou na rukou,“ říká kulturní antropoložka Jana Kulhánková, která určitou dobu žila jak mezi australskými Aboriginci, tak mezi Maory, a pracovala dokonce v maorské školce. „Otázky nošení dětí Maoři rozhodně neřeší. Mnohokrát jsem slyšela maminky diskutovat otázky okolo kojení či plínek, ale nošení pro ně téma není. Prostě se všude jezdí autem.“

Paradoxem doby je, že debatujeme, zda nošení nemůže dětem škodit. Zda je vhodné pro dětské kyčle a páteř, pro pohybový vývoj. Zato jízdu autem dnešní rodiče neřeší, a dokonce se jezdí stále víc. Zástupce primáře spondylochirurgického oddělení FN Motol MUDr. Jan Kryl přitom říká: „Nejnebezpečnějším transportem dětí je auto. Ať je dítě v sebelepší sedačce, jeho páteř – zejména krční – je při nehodě ohrožena a náprava je u dětí výrazně složitější než u dospělých.“

Možná, že i zde je další pramen emocí namířených k šátkům.

Dva opačné trendy

Na obranné mechanismy ega upozornil již Sigmund Freud a dále je rozpracovala jeho dcera Anna Freud. Pomáhají nám nepřiznat (a neuvědomovat si) vlastní chyby, neboť setkání s nimi by bylo bolestivé. V našem případě se můžeme setkat nejspíše s popřením či projekcí: na riziko nehody motorizovaní rodiče nemyslí nebo je bagatelizují, a naopak vyčítají rizikové chování těm, kteří volí jiné způsoby přepravy. Lucie je matka dvou synů (2 a 4 roky) a autem jezdí i na plavání, které má od domu pět minut pěšky. Svůj postoj shrnuje: „Pro kluky chci jen to nejlepší a důsledně dbám na jejich bezpečnost: jezdím pomalu a nikdy bez autosedačky. Rozčilujou mě matky, který vláčej děti v hadrech na břiše. Ničej jim záda, a ještě se mi s nima doslova vrhaj pod kola!“

Nepochybuji o tom, že rodiče automobilisté stejně tak jako rodiče nemotorizovaní chtějí jen „to nejlepší pro své dítě“. Domnívám se však, že rodiče automobilizovaní používají více obranných mechanismů ega.

I když totiž nedojde k žádné nehodě, z psychologického hlediska jsou šátky a autosedačky dvěma opačnými trendy. Miminko v šátku má s rodičem jak fyzický, tak vizuální kontakt. V kočárku schází fyzický kontakt, stále však na sebe rodič a dítě vidí. Dítě v autosedačce–vajíčku na zadním sedadle a matka za volantem se ani nedotýkají, ani nevidí.

Uvidíme, co přinese budoucnost, jak se budou oba trendy vyvíjet.

Rámeček:

Od doby zvířecích předků

Některá zvířata následují své rodiče prakticky hned od narození „po svých“. Například koně nebo tuři. Většina ovšem pro nejmenší mláďata staví hnízda či pelechy, hloubí nory. Ale existuje ještě třetí strategie – nosit svá mláďata všude s sebou. Typická pro vačnatce, pro opice – a taky pro člověka. Vačnatci mají kapsu, ti se mají. To opičata to mají těžší – musí se držet sama. A jak to dělala miminka prvních lidí? Lidské děti se rodí oproti opičkám nezralejší. Jak se mohla na mámě udržet, notabene když jsme ještě ztratili srst?

Samice lidoopů pomáhají novorozencům tím, že je přidržují vlastní rukou. Jenže to, co dělají lidoopky pár týdnů, aby žena dělala řadu měsíců. A maminky dobře vědí, že zvládat domácí práce jednoruč, protože ve druhé držíte nemluvně, není dvakrát pohodlné a výkonnost hospodyňky značně poklesne.

Když zápasíte o obživu, je ztráta paže neustále podpírající dítě citelným hendikepem. Tlak na vynález zařízení, které by dítě na vašem těle udrželo, byl tedy enormní. Můžeme proto předpokládat, že se jedná o záležitost hodně starou, patrně v řádu stovek tisíc let. Extrémní teorie dokonce praví, že vynález šátku (nejprve ze zvířecí kůže) byl tím, co uvolnilo ženám ruce a umožnilo expanzi člověka mimo africký kontinent.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2011

Přichází mateřská láska v okamžiku porodu? Anebo je tu už dávno předtím? Či se snad rodí postupně v prvních týdnech, měsících, letech od narození? To vše se děje, všechny tyto možnosti jsou normální a přirozené.

„Zlatá“ hodinka po porodu: Dítě intenzivně vnímá všemi smysly. Ideálně položeno na břiše či hrudníku matky, cítí její teplo, dech, vůni. Svýma očima se vpíjí do jejích. Po mnoho dalších dní a týdnů nebude tak bdělé, jako je v první hodině po porodu. A matka? Je šťastná. Hledí na dítě a žasne, jak krásného tvorečka stvořila.

O zlaté hodince se dnes hodně hovoří, je jedním z klíčových argumentů pro změny v poporodní péči o dítě. Zdravotníci by měli ctít tento čas, patřící matce a dítěti. Devět měsíců strávili ve spojení nejtěsnějším a není divu, že si přejí být spolu, pokud možno nerušeni. Poporodní kontakt je jim příjemný, a navíc důležitý pro vytvoření přirozené, zdravé a silné vazby mezi nimi.

Je dobře, že se o zlaté hodince hovoří, daří se tak postupně měnit praxi oddělování matek a novorozenců v porodnicích. Paradoxně bych však o ní moc nebásnila před nastávajícími maminkami. Neměly by mít pocit, že pokud zlatou hodinku neprožily ideálním způsobem, je jejich vazba s dítětem navždy narušena. Není to tak. Výše popsané schéma může být narušeno, a přesto není nic ztraceno. Uvedu několik autentických výpovědí.

– Okamžitě po porodu mě zalila vlna té doslova betynkovské mateřské lásky. Naprostá zamilovanost do dítěte. Bylo to nejkrásnější miminko pod sluncem. Plakal i manžel a sestry–žákyňky, které byly u porodu přítomné.

– „Po porodu přišlo nadšení z miminka a naprostá zamilovanost do něj. Stvořila jsem nádherné dítě. Cítila jsem se pyšně a naprosto spokojeně.

– Toužila jsem po dítěti a dlouho na ně čekala. Když se zadařilo, mohla jsem se zbláznit radostí. Byla jsem v těhotenství nemocná, lékaři mi dost důrazně doporučovali potrat, proležela jsem pár měsíců v nemocnici, jenom abych to maličké donosila… Ale když se dcerka narodila, necítila jsem nic, jenom totální vyčerpání, únavu a strach z té nenadálé zodpovědnosti.

– Mně na porodním sále láska nezalila. Prostě jsem byla ráda, že už to mám za sebou.

Některé ženy tedy popisují příval mateřské lásky na porodním sále, jiné jsou prostě vyčerpané. Nemají sílu ani chuť své dítě po porodu chovat. Mají dost co dělat samy se sebou. Mohou být i naštvané, zklamané… To vše je normální. Potíž však nastane, když si matka začne své pocity vyčítat, a pochybovat o svých mateřských schopnostech jen proto, že ji nezalila ta „správná“ mateřská láska.

Nejkrásnější čárky na světě

Mnohé ženy milují své maličké, jen co zjistí, že jsou těhotné. „Mně už ty dvě čárky na těhotenskym testu přišly rozkošný. Nejkrásnější čárky na světě!“ – i s takovým (nadšeně prohlášením) vyjádřením jsem se setkala. Jiné se skutečně „zamilují“ do dítěte okamžitě po porodu. Další to štěstí nemají. Následuje často náročné šestinedělí.

– Mimino jsem si neužívala, cítila jsem se jen jako kojná, přebalovačka, chůva – s pocitem, že v životě už nic jiného nezažiju. Dívala jsem se na své dítě a jediné, co mě napadalo, je: proč jsme si ho proboha pořizovali? Přitom to bylo dítě plánované a chtěné, oběma nám bylo přes třicet…

– Nemohla jsem si zvyknout, že se nemůžu v klidu ani najíst a dojít si na záchod, a že třeba nemůžu jíst to a ono, protože by mimíska bolelo bříško… A že nemůžu svobodně jít do krámu koupit chleba, ale musím se tahat s tím kočárem a miminem, a čekat, až se vzbudí, aby ho mohla převléknout, a pochopitelně nakojit a přebalit, tak to holt trvá a radost z dítěte to nepřidá.

– Já jsem z toho všeho byla na dně snad tři měsíce, každej den jsem brečela a cítila se hrozně, když mně došlo, že mimino už budu mít na krku vlastně pořád. Přitom Jáchymek byl hodňoučkej, spinkal, bumbal, moc nekřičel… A miminko jsme moc chtěli.

Sociální a hormonální změny, na které si žena v šestinedělí zvyká, jsou veliké, a na mateřskou lásku často prostě není energie. Časem se to ale lepší. Svou cestu k dítěti si nakonec našly i ty maminky, které to v prvních měsících nebyly schopné nahlédnout:

– Po deseti měsících se tomu směju.

– Teď je to moje největší štěstíčko.

Atd. atp. Pomohl čas, spánek, odpočinek. Některé další maminky hovoří i o významu strachu: svou lásku naplno procítily ve chvíli, kdy dítě bylo nemocné či mu něco hrozilo, a jim ho najednou bylo líto. Nebo si dokonce uvědomily, že by o ně mohly přijít.

Rázem zapomenuto

Silným lásku probouzejícím aspektem je chování dítěte a jeho komunikace. Už novorozeně opakuje jednoduchá gesta a umí dělat úžasné „obličeje“. Později se začíná usmívat, poznávat blízké lidi, opětovat emoce. A co teprve, až projeví smysl pro hru a pro humor! Jednoduše: trápí-li vás, že své dítě dost nemilujete, nezoufejte – bude líp a líp.

– Když se Jíťa narodila, byl to takový malý – byť pozvaný – cizineček v mé ložnici. Teprve po nějakých dvou měsících jsem si najednou uvědomila, jak je ta naše holčička skvělá, nejskvělejší na celém světě, a že ji vlastně zbožňuju. Další úroveň pak nastala, když se začala úmyslně usmívat. To byl pohled pro bohy a nemyslím, že se tomu rovnal jakýkoli jiný předchozí zážitek v mém životě.

– U mě přišla mateřská láska prostě časem a péčí, u obou dětí.

– Pomohlo mi být alespoň chvíli sama. Vychutnávala jsem si tak dokonce i odjezdy na nákup. Jedu, a jsem přitom nádherně a úžasně – sama. Nakupuju v Tescu – sama. Jedu zpátky – sama. To už jsem se na mrně těšila.

– Ondí už kouká na stromy, na domy, a diví se, všechno ho zajímá. Když před ním křepčím a zpívám, chechtá se nahlas jako blázen a má radost; nebo když hrajem tu klasickou hru na „kuk!“, tak nadšením vříská… Myslím, že ho miluju.

– Nejvíc ve mně vzbudí mateřské city, když se přitulí a řekne MAMINKA nebo MAMINKO. Vše nepříjemné je rázem zapomenuto.

Pokud vás láska nepřepadla

Necítíte-li zamilovanost do svého novorozeného uzlíčku, nezoufejte. Nečtěte časopisy, kde se píše o okamžité, všezaplavující mateřské lásce. Láska chce čas. Mocí mermo ji nevolejte, spíš byste ji zahnaly. Nejlepším způsobem, jak zařídit, aby láska k dítěti přišla, je pečovat o sebe. Pokud nekojíte, domluvte se s mužem, že bude (třeba dva dny v týdnu) k miminku vstávat on. A zkuste najít nějaký čas jenom pro sebe. Je jedno, jestli maličké pohlídá tatínek, babička, kamarádka nebo paní na hlídání. Důležité je, abyste byla chvíli z doslechu a dohledu a mohla vypnout „mateřský radar“. Abyste mohla chvíli dělat to, co se vám prostě zrovna chce: ať je to sprcha, knížka, nebo třeba návštěva kina.

A klidně si na dítě stěžujte. Vybrečte se kamarádce na rameni, vyličte jí, jak mimino „furt brečí“, je neklidné nebo cokoli vás na něm štve, mrzí, ničí a unavuje. Sdělené trápení, poloviční trápení.

Většina matek, s nimiž jsem na dané téma mluvila, se shodla v tom, že mateřská láska v nich klíčila postupně. Ale v průběhu měsíců a let sílila. Rozhodně nejde o záležitost, která by musela nutně vzniknout (nejpozději) při porodu. Vždyť jak milujícími rodiči bývají rodiče adoptivní!

Skončím opět citacemi maminek, které to celé vyjádřily vskutku výstižně:

– Do prvního porodu jsem si myslela, že to bude probíhat plus mínus jako v reklamě na pampersky a já budu upravená, namalovaná maminka s usmívajícím se miminkem. Ó, jaký omyl! Byla ze mě nevyspalá troska se řvoucím cipískem v poblitým pyžamu.

– Během doby se to stabilizovalo, uklidňovalo, jak jsem si na svůj nový život zvykala. A po nějaké době, už si nepamatuju kdy, jsem pocítila to, o čem jsem snila, že pocítím: Pocit hřejivé lásky, nekonečného štěstí, když jsem ho viděla klidně spát v postýlce, když jsem ho kojila, když se na mě podíval… Ten pocit se nedá popsat.

– Není nic špatného na tom, přiznat si, že dítě, to nejsou jen romantické okamžiky a mateřská láska bez hranic, ale i spousta zodpovědnosti, problémů a život přeoraný naruby.

– Ono se ne nadarmo říká, že mateřská láska je to, co žena cítí, když večer její děti usnou tvrdým spánkem.

Rámeček:

Lásku cítím občas

– Lásku cítím občas, musím na to být v tom správném rozpoložení. Mnohem častěji mám pocit, že jestli si to dítě někdo okamžitě nevezme a neodnese, tak se zblázním.

– Mám děti 5,5 a skoro 3 roky. Miluju je, chybí mi, kdykoli s nimi nejsem, ale v rámci denních povinností (chodím do práce) se nad nimi opravdu rozplývám jen když večer spinkají a já se na ně jdu podívat, abych je zkontrolovala. Chráním je někdy až moc, aby se jim například na hřišti něco nestalo, ale že bych měla pocit, že bych je chtěla samou bezvýhradnou láskou umačkat, to fakt ne, snad jen když spí.

– Já dokonce občas i cítím, že mi syn pěkně leze na nervy. Ale jsou i chvíle, kdy je to s ním moc fajn, užijeme spoustu legrace… Ty pocity jsou holt různé, je to jako s chlapem nebo s vlastními rodiči… člověk je má rád, ale někdy by je prostě roztrhl jak slanečky.

– Já si myslím, že vyjádření „lásku cítím občas“ je velmi přesné a má to tak každá normální ženská.
To přece neznamená, že dítě miluješ jen občas, ale znamená to, že jen občas koukneš na své dítě s takovou tou něhou v oku. Jinak koukáš vesele, uštvaně, ustaraně, rozhněvaně, spokojeně…

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, duben 2012

Děti chtějí, abychom si jich všímali. Žijí z naší pozornosti. A když náhodou pozornost chvíli nevyžadují, zaručeně dělají něco, co neschvalujeme. Takže abychom je opravdu raději nespouštěli z očí. Jak jen to ale máme spolu s dalšími nároky zvládnout?

Muž se soustředí na jednu věc, zatímco žena je schopna věnovat pozornost dvěma procesům zároveň, říká zlidovělé psychologické „moudro“. Tak to jsem muž. Z legrace to ilustruji příměrem: „Když vytírám podlahu, vytírám podlahu“. Ani rádio si k tomu nepouštím. ,Jak zvládnu péči o děti?‘ obávala jsem se. Vždyť právě nároky mateřství prý zapříčinily ženskou schopnost pozornost štěpit… ,Ještě štěstí, že můj muž je v tomto ohledu dokonce superžena!‘ utěšovala jsem se. Vždyť přitom, co si se mnou povídá, běžně zvládne ještě večeřet, číst noviny a ťukat cosi do mobilu. ,Na rodičovskou půjde on!‘

Nestalo se. Na RD jsem já a nedávno se moje děti dokonce „potkaly“ v batolecím věku, o němž se říká, že je na pozornost rodičů nejnáročnější. Dcera byla ještě batole, a syn už. Ale nějak to šlo, vlastně docela hladce. Přemýšlím, co mi pomohlo.

Kamkoli ven

Ptala jsem se kamarádky, která cestovala po Indii, čím to, že tamní děti vypadají na všech fotkách tak šťastné. Jejich matky se jim přitom určitě tak nevěnují, jako my: pracují na poli, mají více dětí… Kamarádka chvilku přemýšlela, a pak řekla: „Tamní děti nečekají, že je máma bude bavit.“ – „A ony pozornost nevyžadují?“ pátrám dál a kamarádka kroutí hlavou. „Málo. Na hraní mají jiné děti. Matku vyhledají, když je něco vyvede z rovnováhy – a to je hodně málo kdy!“

Indické, řekněme tříleté, dítě je ovšem řadu hodin denně venku, kde má kamarády. U nás je většinu času samo doma s mámou. Žádní kamarádi, ani stromy ve větru a ptáci, které by bylo možné poslouchat a pozorovat. Dítě pak přirozeně doráží na matku, aby se něco dělo, a má vysoké nároky na její pozornost.

Ťěžko radit matce nezvládající své batole v malém bytě: pořiď si dům, zahradu a dalších pět dětí, a uvidíš, jak to půjde snadno. Něco si však z indické zkušenosti vzít můžeme, a mně se to osvědčilo mnohokrát. Když dítě ,mrčí‘ a nějak nic nepomáhá – jdeme ven! Na hřiště, do parku, kamkoli do přírody. Vlastně je to jedno. Moje společenská dcera si coby kojenec užívala i cestování MHD – viz rámeček.

Dvě děti, dvojí plná pozornost?

Když jsem čekala druhé miminko, dcerka byla ještě malá a vyžadovala pozornost prakticky neustále. „Jak to budu dělat, až se mimi narodí?“ obávala jsem se. Nakonec to vykrystalizovalo nějak samo: Miminko si užívalo mé blízkosti (a pozornosti) fyzické, zatímco holčičce zůstala prakticky veškerá pozornost pohledem a slovem. Při kojení miminka jsem jí pravidelně vyprávěla pohádky. S ní jsem malovala, a malého přitom chovala v náručí. Když jsme se venku honily, mimi bylo v šátku. Výsledkem bylo spokojené miminko a šťastná holčička, která měla (a má) brášku velmi ráda.

Reagujme rychle, vyplatí se to

Že malé miminko nemůžeme nechat čekat, je jasná věc. Už starší kojenec by však podle běžných rad rodičům měl zvládnout určitý odklad uspokojení svých potřeb. No, popravdě řečeno – jak kdy. Když je dítě v pohodě, můžete ho klidně nechat počkat, trénink frustrační tolerance se mu bude časem hodit. Ale když je nevyspalé, nemocné, či mu prostě z jakéhokoli důvodu není dobře, frustrační tolerance prudce klesá. Přimlouvám se za to, abychom měli pochopení.

úterý, 20. února, 18:30: vracím se ze semináře. Zpoza dveří bytu slyším štěbetat tříletou dcerku a „povídat“ jejího mladšího brášku. Zjevně jsou v pohodě. Odemykám. Dcerka radostně vypískne: „Máma! Máma je doma!“ Syn běží ke dveřím, vzpíná ruce a kňourá. Tváří se, že beze mě strašně trpěl. Holčička přibíhá též a vztahuje ruce. Shýbám se, objímám děti. Po chviličce však vstávám, líbám muže a snažím se vyzout a vysvléci. Syn se oběma rukama drží mé nohy, a když se ho muž snaží odtáhnout, srdceryvně pláče. Vyzouvám se, odkládám batoh, myju ruce, svlékám. Kluk brečí, holka kňourá. Převlečená se dávám do utěšování zraněných dušiček. To však nebere konce. Půlhodinu před večeří naplňuje kňučení a pláč. A večeře taky nic moc: syn se vzteká, chce jíst sám. Jen však uchopí lžičku, jídlo letí kamkoli, jen do pusy ne. Dcera se zase chce nechat krmit, sedět na klíně, i tam je však problém otevírat pusu.

úterý, 28. února, 18:30: vracím se ze semináře. Potichoučku odemykám, zouvám, odkládám batoh a bundu – vše, co mohu zvládnout v předsíni. Teprve teď se ukazuju dětem. Dcerka přibíhá se známým výskotem: „Máma! Máma je doma!“ Syn okamžitě běží ke dveřím, vzpíná ruce a kňourá. Beru oba do náručí, líbám muže a s dětmi na klíně usedám do křesla. Věnuju jim pozornost dle přání: syn se na mě nalípnul, holčička ukazuje jakýsi namalovaný výtvor a štěbetá, že tatínek je o kousek větší než maminka a tak došáhne i na tu nejhořejší poličku, a maminka je veliká taky, ale na poličku úplně nahoře nedošáhne – a ona až bude dospělá, tak bude taky tak veliká jako maminka, ale ne jako tatínek… Po chvíli běží pro panenku, která je teď její miminko, protože ona už je maminka teď taky. A synáček? Po pár minutách slézá z klína a radostně běží za dcerkou. Mohu se jít klidně převléci, povídáme si s mužem. Půlhodiny do večeře si děti hrají, a pak s chutí jedí, krmení nikdo nepotřebuje.

Je náročné uspokojovat potřeby dvou dětí, notabene když jsme ještě nestačili uspokojit potřeby svoje (vysvléknutí, toaleta). Na druhou stranu se opravdu vyplatí věnovat jim pozornost hned. Už proto, že o chvíli později musí být té pozornosti mnohem, mnohem víc.

Uvařit s dítětem

Pracovat na rodičovské jde buď s chůvou, nebo když děti spí. Zasednutí k počítači v době, kdy je dítě bdělé, je týrání. Alespoň ono to tak bere. Chybění máminy pozornosti je pro ně ohrožující téměř stejně, jako chybění samotné mámy.

V minulých měsících pro mě bylo obtížné provést i jen krátký pracovní telefonát: Nejlépe venku, na hřišti. Ujistit se, že děti nic nepotřebují a využít chvilky, kdy se zabavily. Radary na rodičovskou pozornost ale ani tehdy nespaly: Jen jsem se dovolala, syn se začal hned domáhat do náruče a i tam kňoural. Zároveň se mě holčička nutně potřebovala na něco zeptat. A rozhodně to nebyly otázky, na které by šlo odpovědět ano nebo ne.

Rozeznávám dva druhy rodičovské pozornosti – plnou a bazální. Plná pozornost znamená, že jsme v ten okamžik pro dítě celí: máme pro ně k dispozici všechny smysly, nemyslíme na nic jiného. Takové pozornosti stačí v zásadě docela málo, raději častěji krátké úseky, než jeden dlouhý, a pak zase dlouho nic.

Zato bazální pozornost potřebuje malé dítě prakticky neustále. Co to znamená? Věnujeme se v tu chvíli sice i něčemu jinému než dítěti (třeba vaříme), ale když dítě vykřikne, má jistotu, že přiskočíme. Když nás osloví, zareagujeme:

„Maminko prosím, dáš mi pití?“ – „Jen si osuším ruce, ano?“

„Mami, podívej, já jsem zajíček!“ drží si dcerka lžičky na ouškách. Směju se.

Mnoho činností lze zvládnout s dítětem, věnujeme-li mu bazální pozornost přerušovanou chvilkami pozornosti plné. Takto třeba vařím. Děti si u toho hrají a trochu pomáhají. Trvá to sice třikrát déle, ale je to zábava.

Radost je nakažlivá

„Maminko podívej, co umím!“ – „Maminko!“ – „Koukni se, jak skáču!“ – „Hele!“ Volá na mě dcerka radostně, zatímco skáče na matraci: vyskočí a otočí se. Často spadne. Směje se. Pořád a pořád dokola. Pokukuju po ní, zatímco věším prádlo.

„Mamííí!“ teď zaječela. Aha, pravda – uvědomuju si, že mi právě uletěly myšlenky jinam. Dívala jsem se sice na ni, ale dítě neomylně pozná, kdy se na ně soustředíme a kdy jsme duchem nepřítomni. Napravuju a sleduju. Dcera znovu skáče, padá, směje se. Koupe se v mé pozornosti. A já se usmívám – radost je nakažlivá.

Rámeček:

MHD – super jízda!

Moje dcera coby kojenec milovala jízdu v MHD. Nejdříve si prostě ráda prohlížela lidi. Pak, když se na světě trochu rozkoukala, začala na všechny strany vysílat neodolatelné úsměvy a vynalézala různé hry.

Svedu kohokoli: Oblíbená byla například hra „svedu kohokoli“. A opravdu, na usměvavou holčičku se culily ženy, děti i pánové v oblecích. Grády hra nabírala, když Doubravka narazila na někoho hluboce zabraného do knihy, nebo třeba se sluchátky na uších. Tu se holčička dožadovala pozornosti, jak jen uměla. Dotyčného hypnotizovala pohledem, případně přišly na řadu metody hlasitější. Občas se dokonce pěkně rozčílila, což už většinou zabralo – dotyčný jí věnoval pohled – a: byl odměněn tím nejsladším úsměvem. To už neodolal nikdo.

Královna vozu: Další oblíbenou byla: „jsem královna vozu“. To Doubravce muselo věnovat pozornost širší okolí. Vynalezla pro tento účel řadu technik: prskání, křenění se, „zpěv“, výskání spojené s máváním na všechny strany. Další „špeky“ vynalézali kreativní spolucestující a holčička je s radostí napodobovala. Bavila se půlka tramvaje.

Ty to podej!: V období fascinace házením všeho možného se usměvavá královna změnila na diktátorku. Házela na zem cokoli, co šlo, a ochotní spolucestující zvedali. Časem pak sama přikazovala, kdo jí hozenou čepičku či botičku smí zvednout. Dovolil-li se shýbnout někdo, komu hod nebyl určen, zuřivě protestovala.

Zatímco dříve pro mě bylo cestování metrem, tramvají či autobusem nutnost, a občas i stres, se svou společenskou dcerou jsem si jízdy začala užívat. Doma abych stále vymýšlela nějakou zábavu, v tramvaji to za mě obstarali jiní. Nároky na mou pozornost v tu chvíli klesly téměř na nulu. Pobavila jsem se a odpočinula si.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, květen 2012

Děti jsou mnohem schopnější, než si myslíme. Aby ovšem své schopnosti objevily, projevily a rozvíjely, musejí dostat příležitost. A to v dnešní době moc nedostávají. Proč? Jsme svázaní strachem a máme se příliš dobře – takže nás nic nenutí.

Večeřet s batolaty bývá náročné. Docela nedávno to u nás vypadalo takhle:

Dceru (necelé tři) krmím – jednak to zarputile vyžaduje, a pak: kdybych nekrmila, asi by se sama opravdu nenajedla – cokoli je zajímavějšího než jezení. Na stole žádné hračky, knížky, nic. Televizi nemáme. Ale i se samotným jídlem se dá hrát, a navíc se dá povídat, vymýšlet. Brambůrek je zajíček, jde na procházku po cestičce z mrkviček… Takže krmím. A i při krmení abych pořád připomínala: „Kousej. – Už jsi dokousala? – Otevři pusinku…“ Když toto nedělám, dcera se nenají a čtvrt hodiny po večeři hladová a smutná škemrá čokoládu.

Syn (něco přes rok) jí sám, krmit mi nedovolí. Jenže musí být v dobrém rozpoložení, a to večer není samo sebou. Taky nesmí mít větší hlad. Ten si totiž s prvním soustem uvědomí – a následuje vztek, sápe se na mě. Nejjednodušší cesta k rychlému zasycení, obzvláště při únavě, je – nakojit se. A většinou to tak dopadne, malý je jinak k neutišení, večeře rozvrácená. Jenže u kojení usíná a budí se ve dvě v noci, hladový. Ach jo.

Jak se batolata vzájemně nakrmila

Razantní změna k lepšímu nastává – na první pohled paradoxně – jednoho obzvláště náročného dne. Venku sychravo a děti špatně naložené už od rána. Jedno nebo druhé mrčí, střídáno chvilkami jekotu obou. Celý den utěšuju a smiřuju a k tomu se snažím uvařit večeři. Na jiné domácí práce rezignuju. Konečně hotovo, sedáme ke stolu. A následuje výše popsaná scéna: holčička kňučí, že chce krmit, ke mně na klín a kdesi cosi. A kluk se rozeřve u prvního sousta. Vřeští a sápe se na mě. Cítím, že je toho na mě moc. Vstávám od stolu, posazuju holčičku na židli a malého zajišťuju v židličce. „Dneska se najíte sami,“ oznamuju a odcházím.

Po chvilce si uvědomuju, že vedle je ticho. Pohodové ticho. A za další chvilku slyším holčičku: „Maminkó! My chceme ešťé!“ Jdu tam. Děti všechno snědly. A moje holčička nejen že dlabe sama – ona dokonce krmí brášku! Vlastně se krměj navzájem a smějou se u toho. Chválím, přidávám jídlo, a znovu je opouštím. Dohromady přidávám třikrát! Děti se beze mě najedly v polovičním čase a dvojnásobném množství. Ve výborné náladě.

Pohoda v noci

Ne že by se po této příhodě vše rázem v dobré proměnilo a děti jedly už jen samy. U mě však došlo, nadneseně řečeno, k prozření. Holčička se dokáže najíst sama a malý se umí zklidnit, i když vypadá, že je v amoku. Oba jsou mnohem schopnější, než jsem si myslela.

Abychom na to všichni přišli, museli dostat příležitost. A já, abych jim ji dala, musela jsem se dostat až na hranici psychického vyčerpání. Až nouze mi ukázala schopnosti a ctnosti mých dětí. A jak tak o tom přemýšlím, vlastně se mi nouze vyplatila už víckrát.

Třeba při nočním kojení. To mi dlouho nevadilo: měla jsem dítě u sebe v posteli a často se snad ani úplně neprobudila. Mimi brouklo, já ho přivinula, a bylo. Změnilo se to někdy kolem roku věku. To už dcera spala v u sebe pokojíčku, nicméně jakmile se ozvala, už jsem byla u ní. Najednou se ale nebudila v noci dvakrát-třikrát, ale šestkrát-sedmkrát. A nějak mě to začalo vyčerpávat. Jenže roční dítě nepochopí, že je v noci někdy nakojíte a jindy ne.

Když už jsem vyčerpáním padala, rozhodla jsem se pro razantní krok: v noci už kojit nebudu. Bála jsem se proplakaných nocí. Nekonalo se. Holčička se v noci ozvala, já nepřišla – a ona prostě znovu usnula! První noc se probudila dvarkát, druhou noc jednou. Od té doby noci prospala. Prospělo nám to oběma. Se synem se to posléze opakovalo podle stejného scénáře.

Opět mě až nouze dohnala k mnohem jednoduššímu a pro všechny lepšímu řešení. Kdybych nebyla tak vyčerpaná a neudělala rázné a v podstatě sobecké rozhodnutí, mohli jsme se v tom všichni plácat ještě dlouho.

Příležitost k samostatnosti

Napadá mě, zda dnešní únava matek a často skloňovaná náročnost péče o malé dítě není do značné míry dána právě tím, že máme na dítě tolik času a kapacity (nemusíme se starat o hospodářství a kupu dalších dětí, máme pračky a myčky atd.). Nic nás proto nenutí dávat dětem příležitost k samostatnosti.

Často dětem v přebírání kompetencí dokonce bráníme. Mnohé matky nenechají své dítě například jíst samotné, protože by musely uklízet nepořádek. Říkají například: „Lžičku mu do ruky nedám, jídlo držím sama. Jinak bych musela uklízet půl kuchyně a Lukáše kompletně převlíknout.“ – „Jednou jsem ho nechala, a měl vajíčka i ve vlasech.“ – „Nepřichází v úvahu, aby jedla sama. Poházený těstoviny a kaši nalepenou na všem fakt nemusim.“

Uznávám, že nechat jíst samotné desetiměsíční dítě je náročné. Lžičku do pusy sice dopraví, ale obsah cestou zpravidla vyklopí. Ještě neumí a nechápe proč držet mističku lžičky vodorovně. Taky rádo plácá: rukama do talíře, lžičkou do polívky (jak krásně stříká!). To vše doplněno fascinací házením a shazováním. Spousta jídla (a lžiček) tak skončí na zemi, zpravidla korunováno celým talířkem se zbytkem obsahu (pokud si ho nenaplácne na hlavu). Mnohem jednodušší a rychlejší je dítě prostě nakrmit.

Jenže jak se má dítě naučit jíst, když nedostane příležitost? Promeškáme-li období, kdy touží jíst samo, zvykne si na to, a my pak můžeme krmit ještě předškoláka.

Když jsem křikla na dítě

,Na své děti nikdy nebudu křičet,‘ malovala jsem si. ,A taky je nebudu trestat mlčením. ‘ Ideály mi vydržely zhruba do poloviny batolecího věku mé prvorozené.

Toho dne je Doubravka obzvláště špatně naložená, venku ošklivo a nepřichází ani žádná návštěva, která by ji obdivovala. A já se navíc snažím udělat nějaké domácí práce. A holčička chce od rána vždy něco jiného, než je možné. K jídlu něco jiného, než je, na sebe něco jiného, než odpovídá teplotě a účelu, k jídlu něco jiného, než jsem uvařila. Atd. atp. Vysvětluju, opakuju, zamezuju útokům na ledničku, na mě…

Vytírám a holčička mi chce pomáhat – jenže svým malým hadříkem vytírá vedle podlahy taky skříň, stůl, boty, mě… Nelíbí se mi to a opět vysvětluju, zabraňuju… Konečně mi dítě dává chvíli klid a já mohu nerušeně vytírat (jaká slast!). Důvod „klidu“ zjišťuju, když si jdu vymáchat hadr do koupelny – na zemi potopa, v kýblu ve vodě na máchání hadru kde co… „Doubravo! Fuj! Cos to provedla?!“ křičím a mračím se. „Ven! Támhle si stoupneš a ani se nehneš!“ Sděluju nekompromisně a mlčky se ujímám likvidace katastrofy.

A co se stalo s Doubravkou? Pláč? Zaražení? Smutek? Nic takového. Do té doby rozjívená a nespokojená holčička se rázem zklidňuje. Stojí tam, kam jsem ji vykázala, a ani nedutá. Dívá se. Mlčím, lovím kousky toaletního papíru, ždímám ručníky. „Maminko – já sem to ale nemyslela zle,“ slyším líbezný hlásek. Mlčím. „Já sem ti, víš, chtěla pomoct.“ Dál uklízím, neodpovídám. Dcera je chvíli ticho, tuším, že přemýšlí. „Maminko já budu jako kačenka a budu ti dělat radost!“ vymýšlí nakonec, předvádí jakýsi roztomilý kachničkovský taneček a zpívá „Kač kač káč! Kač kač káč!“. Usmívám se. Vše odpuštěno, na obou stranách. To, že mi ujely nervy, že jsem na dceru křičela, jí nezpůsobilo žádné trauma. Proměnilo vztekající se, nepříjemné a nespokojené dítě v  milou a spokojenou holčičku.

Zapomeňme na ideál

Výše uvedenými příklady nechci říct, že je dobré na děti křičet, ze dne na den přestat s nočním utěšováním a vztekající se mrně svěřit staršímu sourozenci. Obecně se mi jeví, že někdy je v obtížné situaci spása na dosah ruky, jen ji nevidíme. A musí přijít skutečná nouze, abychom nahlédli.

Máme možnost dávat dítěti to nejlepší. Snažíme se rozvíjet jeho schopnosti už od miminka – kupujeme nejbezpečnější kočárky, chůvičky, monitory. Platíme kurzy plavání kojenců a batolat, pohybovou výchovu, zpívánky… A mně se občas vkrádá otázka, zda je to opravdu to nejlepší. Zda taková urputná snaha není někdy na škodu a nebyl-li by pro dítě nakonec užitečnější a příjemnější obyčejný trénink se lžičkou a maminka zpívající si při práci. A my bychom přitom mohly využít čas, kdy se naše dítě jídlem zabaví. Zatímco jí samo snídani, my vedle něj třeba oškrábeme brambory k obědu.

Dřívější generace matek dřely na poli, věnovaly se hospodářství a dětí měly spoustu. Dnes jsme tři roky s dítětem doma, máme k dispozici automatickou pračku, jednorázové pleny, jídlo v lahvičkách… Na děti tedy máme relativně hodně času a energie. Tehdy si matky při práci zpívaly, my jsme často vyčerpané a depresivní.

Paradox spočívá dle mého názoru z velké části právě v tom, že nás nouze nenutí objevovat ctnosti našich dětí. Protože máme možnost se potomkům více věnovat, více přizpůsobovat, nepoznáme, že jsou mnohem schopnější a přizpůsobivější, než jak je vnímáme. A dovedou víc, než si myslíme.

Rámeček:

Dítě se potřebuje přizpůsobovat

Vzato z evolučního hlediska, je právě lidská schopnost adaptace (přizpůsobení se DANÝM PODMÍNKÁM), tou významnou charakteristikou, jež umožnila člověku „ovládnutí planety“. Jsme velmi úspěšným biologickým druhem, obývajícím všechny kontinenty, od rovníku po póly, expandujícím na moře a s vesmírnými ambicemi. Jsme pyšní na svůj rozum – ten je ovšem z širšího hlediska vzato pouze dovedností rozšiřující naši adaptabilitu.

Dnešní rodiče se snaží o ideální podmínky pro své děti. Děti se tak učí kde co, vyjma schopnosti adaptovat se. Dítěti nesvědčí, přizpůsobuje-li se vše jemu. Adaptace není jen záležitostí genů, svědčí jí i trénink. Nechme proto děti vklouznout do našeho života, stát se jeho vítanou součástí. Přístup „vše pro dítě“, nikomu nesvědčí.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, červenec-srpen 2012

V klidu a pohodě se najíst s dětmi není vůbec jednoduché. Malí jídlo patlají a prskají, sápou se nám na klín nebo po noži, poskakují a vykřikují. Puberťáci se tváří zpruzeně, zarytě mlčí, jídlo do sebe naházejí a prchají k počítači.

A to můžeme být rádi, když si po dvou hodinách u plotny nevyslechneme cosi velmi nelichotivého. Nerozpustíme to radši? Nebude lepší, když se puberťák nacpe třeba před počítačem, batole u televize, a my si v klidu sedneme s novinami? Vždyť i toho muže, abychom honily ke stolu třikrát…

S dětmi u stolu? Ani náhodou!

* Zvláštní způsob jídla vynalezli rodiče čtyřletého Matyáše a o rok mladšího Tadeáše. Najedí se spolu sami, zatímco kluci koukají na pohádku. Potom si každý sedne s jedním z nich, a toho nakrmí. „Kluci byli při společném jídle šílení: samý jekot, křik a pláč. Kdybysme je nedrželi, vjeli by si do vlasů. Jeden křičel, že ten druhý má větší maso, ten zase vřeštěl, že to není pravda… házeli po sobě knedlíkama, kopali se pod stolem, prostě děs běs, nenajedli jsme se pořádně nikdo.“

* Udržet dvouletého Maxima u stolu je prakticky nemožné. skáče střemhlav ze židličky, zvrhává věci na stole. Cokoli je zajímavějšího než obsah talíře. Rodiče nakonec rezignují a běhají za ním se lžičkou.

S rodiči u stolu? Ztráta času…

* Je sedm hodin večer a celá rodina sedí u stolu. Tedy kromě patnáctileté Moniky. Ta totiž telefonuje s kamarádkou. Kamarádka brečí, rozešla se se svým klukem. Rodiče mají pochopení a na dceru netlačí. Projednou se přece nic nestane, když nebudou jíst spolu. Nazítří je to Patrik, Moničin dvanáctiletý bratr, kdo chybí. Nemá hlad a navíc se zrovna rozkoukal na film, co mu půjčil kamarád, zítra ho musí vrátit. Rodinné večeře se pomalu rozpadají.

Rodičům Matyáše a Tadeáše, Maxima i Moniky a Patrika přitom na společném jídle záleželo. V konfrontaci s potomky jim však došly síly.

Dětská konzumní kultura

Děti dnes často nemají na společné vysedávání s rodiči čas ani chuť. Ti malí si chtějí hrát, poznávat, bavit se, skákat… něco tak banálního jako jídlo je prostě nezajímá. Obzvlášť, když nemají dovoleno s obsahem talíře volně manipulovat. Starší pak mají školní povinnosti, kroužky a tréninky, kamarády, počítač… Rodiče by zpravidla společně stolovali rádi, ale je to pro ně buď příliš vyčerpávající, nebo nemají dost sebevědomí, aby od dětí účast (o pomoci nemluvě) vyžadovali. Následně trpí rodinná komunikace i sounáležitost a upadá i rodina v žebříčku hodnot: Jakou hodnotu má něco, co nestojí za to chránit?

William J. Doherty, profesor sociálních věd na Minnesotské univerzitě, hovoří o dětské konzumní kultuře, která nahlodává setkání u rodinného stolu. Ve výše uvedených příkladech jde zejména o rodinu Moniky a Patrika: rodiče neudrží u stolu děti, jejichž osobní zájmy jsou jiné. Časté jsou též případy, kdy rodinná večeře koliduje například se sportovním tréninkem dítěte. Společné jídlo se posouvá, případně rozloží. Naopak přestup dítěte do jiného oddílu, případně změna sportu se nekoná. Nikoho často ani nenapadne, že by to mohlo být dítě, kdo se přizpůsobí či ustoupí.

Je samozřejmě vhodné, aby si náš potomek hrál, aby se věnoval svému vzdělání, kamarádům a koníčkům, aby pobýval mimo rodinu. Zároveň ale musíme dbát i o to, aby pro to vše rodinu nezačal zanedbávat. Hodnot je v životě více a celkově není dobré jednu soustavně zanedbávat kvůli jiné.

Jak společné stolování přežít, a třeba si je i užít

Setkávání u rodinného stolu by však neměla být něčím nepříjemným, co držíme jen pro to, že se to má, to by pak ztrácela smysl. Pokud se na večeře s rodinou netěšíme, možná bychom se mohli zamyslet, co by se dalo změnit. Nabízím několik tipů.

– Nevyčerpávejme se přípravou speciálních jídel pro děti. Dnes je běžné, že dokud jsou děti malé, rozdělujeme jídlo pro děti, a jídlo pro dospělé. Existuje řada výrobců dětské výživy ve skleničkách, mají je snad ve všech obchodech. A i rodiče, kteří tyto výživy nekupují, je mají stále na očích – nejen v obchodech, ale i například v hernách, kde je dlabou jiné děti ve věku těch jejich. Proto i oni považují za normální a správné, že kojenec a mladší batole má mít speciální stravu. Jenže máma pak stojí u plotny o to déle a dítě stejně touží ochutnat co mají rodiče. Když s vyvářením pro děti přestaneme, zbude nám více času na dítě samo a ušetříme si boje o svůj talíř. Osobně jsem takto nevyvářela, jen jsem částečně uzpůsobila stravu naší (méně soli a koření), a dítě prostě zpočátku nedostalo všechno. Když jsme poprvé jedli koprovku s bramborem a vejcem, dostala naše půlroční holčička jen ten brambůrek. O čtvrt roku později brambůrek s vajíčkem, a za další půlrok dlabala už vše.

– I malému dítěti dejme možnost jíst samo. Jakmile dítě dobře sedí, posaďme je do židličky. Kousky chleba či vařené zeleniny snadno sebere a donese do úst, později může mít vlastní lžičku. Dítě se částečně nají a přitom se zabaví. Zároveň ho můžeme i krmit.

– Nenuťme děti jíst, když nechtějí. Nucení do jídla chuť spíše zarazí a podle míry nátlaku a povahy dítěte může získat averzi jak k potravině, tak k setkávání u stolu celkem. Důvody k nejezení mohou být různé – počínající viróza, stres ve škole i to, že dítěti prostě opravdu nechutná, co jsme uvařili. Můžeme se zeptat na důvod, neměli bychom ovšem nic vyčítat. Někteří autoři (např. Ilková, Nečasová a Daňková v knize Zdravá výživa malých dětí) doporučují nenabízet náhradní jídlo. Osobně dávám možnost chleba s máslem.

– Vytvořme si pravidla slušného chování. dítěti nemusí chutnat, poznámky typu: Ble, to nejim! Fuj, kedlubna! apod. se ovšem nepovolují.

– Buďme ochotni dělat výjimky. Rodinná večeře by neměla být povinnost, jíž se musí každý za všech okolností přizpůsobit. Někdy se opravdu stane, že dítě potřebuje být jinde či dělat něco jiného. Ostatně i my můžeme upřednostnit třeba podnikový večírek. Mělo by však jít skutečně jen o výjimky.

– U stolu neřešme problémy. O nepříjemných záležitostech si raději promluvme jindy.

– Zapojme dětí do přípravy jídla. Už dvouletí rádi „pomáhají“ a tříletí již mohou být skutečnými pomocníky. A vlastnoručně připravené jídlo dětem zpravidla chutná. Můžeme potomky zapojit již do plánování co uvařit. Buď volně, nebo omezeně: „Máme doma brambory a květák: zapečeme vše v troubě, nebo květák obalíme?

Proč to všechno?

*„Přiznávám, že za zrušení rodinných večeří můžu já,“ shrnul mi vloni svou zkušenost otec dvou školaček Michal. „Neměl jsem na to nervy. Nejdřív vůbec dostat holky ke stolu. A pak to neustálé pošťuchování, dohadování, kvičení! Navíc jedna nejí tohle, druhá tamto… Přišlo mi, že i žena je z toho vyčerpaná. Hodinu vaří, a pak tohle. Takže konec, studené večeře a samoobsluha, každý ať si vezme co chce. Zpočátku to bylo super, myslím, že jsme si všichni oddechli. Jenže po čase mi přišlo, že jsme se začali tak nějak vzdalovat. Holky byly celý večer zalezlé ve svém pokoji, žena začala chodit dvakrát týdně na jógu, jednou posedět s kamarádkama. A já tak nějak zůstal sám. Teď se zase snažím společné večeře znovu zavést, ale nikomu se nechce…“

Podobnou zkušenost, jakou popisuje Michal, jsem slyšela už víckrát. Bezprostředně po zrušení společného jídla následuje uvolnění, v rodině zavládne větší klid. Postupem času však začíná společné setkávání chybět, vytratila se komunikace, sdílení. V ideálním případě to chybí všem, a tak je vcelku jednoduché se domluvit a společné stolování znova zaběhnout. Často však prázdnotou trpí jeden, zatímco ostatní si už ve vzniklém čase domluvili jiné aktivity a návratu ke starým pořádkům se brání.

Naštěstí ani pak ještě nemusí být vše ztraceno. Michal to dokázal: šel do sebe, přiznal si, že sám pro společné jídlo nic nedělal. „Vlastně jsem se vůbec nesnažil. Vařila žena a já snad tu a tam umyl nádobí.. Když holky ječely, akorát jsem je okřikl. Byl jsem tedy utahaný z práce, to je pravda, ale viděl jsem chyby jen u těch druhých.“

Nakonec v Michalově rodině dospěli k řešení přijatelnému pro všechny. Společně večeří ve středu a v pátek, to jsou všichni doma. A jeden den z toho vaří Michal. Též začali víc dbát na společné obědy o víkendu. „Častěji teď chodíme do restaurace, docela nás to baví. Už když společně vybíráme, kam vyrazit. A holky se pak nastrojej, je to legrace,“ směje se. „Většinou je přimějem i k procházce.“

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, listopad 2012

Silný táta a citlivá máma. Tak zní obvyklý kulturní stereotyp. V zásadě má pravdu: aby děti netrpěly, potřebují, aby byl alespoň jeden rodič citlivý, a jeden silný.

Aby se však cítily opravdu dobře, potřebují oba rodiče citlivé a silné.

Dcerce byl rok a třičtvrtě, když se jí narodil bráška. Zvládala to krásně. S láskou miminko pusinkovala a když zaplakalo, hned volala: „Mimi pláče! Pší pší – máma!“ A já miminko popšíšala, pochovala, nakojila, prostě co bylo potřeba, aby nám všem zase bylo dobře. Pohoda vydržela asi tři týdny. Pak jsem dostala ošklivý kašel, teplota stoupala ke čtyřicítce a prostě mi nebylo dobře. Pravděpodobně bych to za dva dny vyležela. Jenže – ležte, když máte doma batole…

V noci jsem se budila zpocená jak myš, kojila a přebalovala a ve dne se snažila zabavit aktivní holčičku a k tomu zvládat domácí práce. Jenže malé dítě má dobré radary, a jakmile mámě není dobře, znervózní. A pochopitelně začne vyžadovat více péče a pozornosti – hádejte od koho.

Čím méně energie jsem měla, tím byla holčička vzteklejší, tím méně udržela pozornost na čemkoli a tím více asistence vyžadovala při běžných činnostech. Její nálada se měnila ve zlomku vteřiny a k nespokojenému vřískotu či zoufalému pláči stačila sebemenší záminka. Situace vygradovala ve chvíli, kdy horečka zchvátila i naše miminko – ze spokojeného chlapečka se stal uzlíček neštěstí. Když neplakal, kňoural nebo fňukal a já jen žasla, že miminko, které prospalo 16 hodin denně, dokáže nespat celý den a noc. Ráno, zesláblá horečkou a nevyspáním, sedím na posteli a přebaluju ten plačící uzlíček neštěstí. Holčička fňuká a sápe se mi na klín. Slzy se teď derou do očí i mně. Už je nezadržím – brečím.

Dcera přestává fňukat a němě na mě hledí. To trvá asi vteřinu. Pak propuká v zoufalý jekot.

Okamžitě přestávám brečet. „Máma se nesmí složit!“ uvědomuju si. Máma je jistota, a jen tak něco ji přece nezlomí. Chřipka sem, kašel tam, nejde o nic fatálního. Beru dcerku do náručí a klidným hlasem sděluju, že se přece nic neděje. Utírám slzičky a nad stále plačícím miminkem rychle vymýšlím „dospělé“ řešení.

Počkej, až přijde táta!

Dříve bylo běžné, že matka pečovala a otec vychovával – ovšem termíny „péče“ a „výchova“ byly míněny poněkud jinak než dnes. Péče se často soustřeďovala prostě na to, aby děti byly oblečené a neměly hlad. A výchova? Když otec přišel večer domů, matka nahlásila úspěchy a (zejména) prohřešky dítěte, a otec je buď pochválil, nebo potrestal. Formálně byla matka citlivá a otec silný. Jenže co je to za sílu, když vytáhnete rákosku na tvora desetkrát lehčího, než jste sami? A jak považovat za citlivou mámu, která na dítě žaluje?

I máma, která nežaluje a je „jen“ slabá, není dvakrát žádoucí. „Máma byla a je úžasně citlivá a milující osoba,“ uznává Petr. „Byla ale hrozně slabá. Všechno u nás rozhodoval a řešil táta. Když jsem přinesl špatnou známku, máma se nezlobila. Klepala se se mnou, co na to táta… Ve výsledku však pro mě nikdy nebyla důležitá. To, že mě máma pochválila, nic neznamenalo. Byla to samozřejmost. To když mě pochválil táta – to bylo něco! Nadouval sem se jak páv. Mámu mám rád, ale vlastně k ní mám spíš postoj jako k dítěti,“ shrnuje Petr. „Mám pocit, že bych ji měl ochraňovat. O starostech například mluvím jen s tátou.“

Ještě vyhrocejší to je u Sylvy. „,Vyřiď si to s tátou!‘ – tohle jsem slýchala kdykoli jsem chtěla něco doma řešit,“ říká Sylva. „Máma se zříkala zodpovědnosti za cokoli. Nenáviděla jsem ji za to – věděla, že táta nic nepovolí, ale nezastala se mě. Když mě bil, mlčela. Teď už uznávám, že nebyla zlá, byla jenom slabá. Asi mě měla i ráda, ale jestli ji mám ráda já, to vlastně nevím.“

Čas vzbudit muže

„Dane, odveď Lucinku do školy, já zase v noci vstávala k malé, jsem úplně zničená!… Prosím nakup cestou něco, ať nemusím s malou do té zimy… Dohlédni, jak Lucinka píše úkoly, já zase kojím…“ Slýchal jeden můj známý dnes a denně. A v bleděmodré to pokračuje doteď, i když malá už je taky školačka. Když žena přestala padat pod tíhou kojení a nevyspání, ničilo ji živé batole. Po skončení rodičovské se zase hroutila z práce (na poloviční úvazek). Dan si zvykl, dcery také. Ale kdyby byla máma silnější, bylo by jim všem spolu líp.

Soustavně se dovolávat pomoci druhého rodiče tam, kde si můžete poradit sami, není dospělé. Nicméně: ve vztazích těžko hledat pravdu pravdoucí či pravidlo pravidel. Často jde o vhodnou míru.

Jako s tím pláčem. Dítě může váš pláč zcela vykolejit, jako mou dceru v úvodní situaci. Záleží ale na dítěti, jeho věku a stavu. A také na typu vašeho pláče – něco jiného je pláč zoufalý, něco jiného pláč uvolňovací, a dítě to citlivě vnímá.

„Mami, ty pláčeš?“ zeptala se mě tuhle dcera. „Ano, pláču. Zamrzelo mě, jak se na mě tvůj tatínek osopil kvůli maličkosti. Ale nemyslel to špatně a za chvíli plakat přestanu.“ V malé hlavičce to chvíli šrotuje. „Myš bude hajat,“ povídá za chvilku. A zaměřuje pozornost na plyšovou myš, přináší polštář a dečku. „Podívej!“ Za chvíli se už obě, spokojené, věnujeme hračkám.

Celkově lze myslím říct, že mimo extrémní případy, kdy je dítě něčím vykolejeno, můžeme před ním brečet, a ono to v pohodě zvládne. Dokonce je to myslím lepší, než se nějak přemáhat, hrát si na něco, co necítíme.

A jak dopadla úvodní příhoda?

„Nastal čas vzbudit muže,“ rozhodla jsem.

„Pavle, probuď se! Doubravka tě potřebuje. Podívej, jaké má studené nožičky!“ beru dcerčina chodidla do dlaní. „Táta je zahřeje!“

Dcera přestává plakat, muž otvírá oči a sahá po nožičkách.

Pšíšám miminko, lehám si, kojím a se zavřenýma očima poslouchám štěbetání dcerky a Pavlův klidný hlas. Je príma, když i táta umí být citlivý.

Rámeček 1:

Jak se pozná silný rodič

Zastávám názor, že jednou z klíčových vlastností dobrého rodiče je jeho síla. Jenže, co to znamená, že je rodič silný? Že je tvrďák? Že dítěti nikdy neustoupí? Že se dokáže v životě prosadit a tvrdými lokty vydobýt místo i pro svoje dítě? Nic takového.

Domnívám se, že silný rodič:

– si na nic nehraje. Ani před dítětem, ani sám před sebou. Akceptuje svou nedokonalost, přizná chybu. Přiměřeně ovládá a vyjadřuje své emoce. V kostce řečeno jde o vyspělou, vnitřně integrovanou osobnost, člověka v pravém slova smyslu dospělého.

– nepodléhá tlaku okolí. Nepříjemně se tvářící spolucestující ve vlakovém kupé ho nepřimějí k tomu, aby zakázal dítěti zpívat. Prostě si pomyslí, a třeba jim i řekne, že pokud jim toto vadí, neměli si sedat do vagónu pro rodiče s dětmi. Na druhou stranu nemá takový rodič problém zamezit dítěti v neakceptovatelném chování – například v kopání spolucestujících. V takovýchto případech se u mladších dětí mimochodem hodí fyzická síla. Nemám na mysli dítě bít, ba ani plácnout. Ale nožku mu podržet, a v nutných případech držet celé zmítající se batole, až do odeznění vzteku.

– unese nespokojenost dítěte. Nesnaží se být se svým dítětem kamarád a nedělá mu problém vymezit hranice, usměrnit, ukáznit. Možná, že se na něj dítě zlobí, možná i křičí, že ho nemá rádo… to je nepříjemné, ale silný rodič se z toho nezhroutí. Zůstane dítěti oporou i v takovéto situaci.

– nesnaží se vecpat dítě do své ideální představy, přijímá je takové, jaké je – tedy nedokonalé. Chápe, že tu dítě není proto, aby uspokojovalo jeho potřeby; chce být dítěti citlivým průvodcem na jeho vlastní, jedinečné cestě. Silný rodič tak snadněji bývá i rodičem citlivým. Síla a citlivost nestojí proti sobě, naopak.

Rámeček 2:

Nehrajme silové hry

matka: „Ukliď si ty hračky.“

syn: „Ne.“

matka: „Řekla jsem: ukliď si ty hračky.“ (už nazlobeně)

syn: „Řek sem: ne.“ (vcelku logicky parafrázuje)

matka: „Jestli si ty hračky neuklidíš, nebude večerníček.“ (vyhrožuje)

syn: „Bude!“

matka: „Nebude!“

Syn přibíhá a plácne mámu.

Máma plácne syna.

Syn plácne mámu víc.

Máma plácne syna víc.

…

Kam to vede?

Ten den:

varianta 1: syn si hračky neuklidí a nebude se dívat na večerníčka. Všichni jsou na sebe naštvaní.

varianta 2: syn si s kvílením a vztekle jde uklidit hračky. Může se podívat na večerníčka, ale zůstává v něm pocit prohry a křivdy. O pohodové atmosféře před spaním si mohou nechat všichni jen zdát.

varianta 3: syn si hračky neuklidí, ale matka mu nakonec večerníčka pustí, je už vyčerpaná a nemá náladu na další tyátr. Syn se v tu chvíli zklidní – vyhrál, matka prohrála. Celkově mu to však klidu a životní pohody nepřidá – cítí, že je silnější než matka, a to je pro dítě dost znejisťující. Ve světě se zatím nevyzná, potřebuje rodiče, o něhož se může opřít, který je v případě potřeby ochrání. Jenže jak se může spolehnout a opřít o někoho, kdo je slabší než ono?

V dlouhodobém měřítku:

Najet dlouhodobě s dítětem na hru kdo z koho znamená, že jsme prohráli. Silní rodiče nehrají silové hry. Nejde jim o to, aby dítě poslouchalo jako hodinky. Ale aby se s ním domluvili a zachovali vzájemnou důvěru a úctu. Matka měla synovo chování stopnout hned na začátku:

matka: „Honzíku, ukliď si hračky.“ (oslovuje syna jménem)

syn: „Ne.“

matka: zanechává činnosti, jde k němu, kleká si a bere jeho ruce do svých, dívá se mu do očí: „Podívej, za chvíli bude čas na večerníčka, a já bych ti ho ráda pustila, vím, že se díváš rád.“ – odmlka a pokud syn nereaguje, pokračuje: „Jenže podívej: takových hraček je ještě neuklizených! Co s tím uděláš?“

syn: „Hmmm, no jo. Vždyť už jdu.“

Je samozřejmě možné, že syn bude déle setrvávat v negaci, nicméně matka stále nemusí přistupovat k měření sil. Může dle svého uvážení synovi nabídnout pomoc či ho prostě ponechat mezi neuklizenými hračkami a v obvyklém čase přistoupit k dalším činnostem směřujícím k uložení Honzíka do postele: čištění zubů, čtená pohádka… záleží na rodinných zvycích.

Opoziční chování dítěte mimochodem neznamená, že by dítě bylo jakkoli špatné, prostě jen zkouší, co je možné, a co není. A je na rodičích, aby mu to dali srozumitelně najevo.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, prosinec 2012

Po revoluci se situace změnila a nároky na muže stouply. Prostředí je konkurenčnější, zato však mizejí tradičně mužské profese. Ženy chtějí, aby se muži podobně jako na Západě více zapojovali do domácích prací a péče o děti. Macho dnes není v kurzu.

Když jsem se Štěpánem Suchochlebem poprvé hovořila, byl zrovna s dcerou na školce v přírodě. To jsou hned dva nové fenomény – školka v přírodě a muž ve školce. Odborníci blahořečí oběma, ale to zatím ponechme stranou.

Štěpán také myje nádobí, vaří a nakupuje, a můžeme jej tedy bez okolků nazvat mužem nového věku, byť on sám se tak rozhodně neoznačuje. „Byl jsem u obou porodů i na rodičovské ,dovolené‘, umím dcery uložit, zvládnu uvařit, vyprat… Ale že bych to považoval za něco výjimečného, to tedy ne.“ A právě to, že se pan Suchochleb neoznačuje za výjimečného, je předzvěstí změny.

Dny českých mužů před dvaceti třiceti lety mohly vypadat zhruba následovně: ráno v šest vstát a jít do zaměstnání, osm hodin nějak uteče, a pak už žádná povinnost. Jen tu a tam opravit drobnost v bytě, o víkendu práce na chalupě. Kdo nechtěl kolaborovat s režimem, na kariéru mohl zapomenout.

Po revoluci se však situace změnila a nároky na muže stouply. Prostředí je konkurenčnější, zato však mizejí tradičně mužské profese. Ženy chtějí, aby se muži podobně jako na Západě více zapojovali do domácích prací a péče o děti. Macho dnes není v kurzu.

Chceme-li však pochopit, k jak hlubokým změnám v Česku i ve světě dochází, musíme pohlédnout do historie lidského rodu. Najdeme zde archetyp muže-lovce, který na sebe mohl být pyšný coby ochránce a živitel. Své sebevědomí opíral o fyzickou sílu, obratnost a spojenectví s jinými muži. Později přidal majetek. Tyto pilíře se však dnes hroutí, neboť mrštnost lovce a síla ochránce nacházejí jen minimální využití. „Díky“ vybití šelem a průmyslové revoluci ztratily fyzické aspekty mužství na důležitosti. I kdyby vypukla válka, fyzická síla bude hrát menší roli než v dřívějších tisíciletích. Velkou změnou je též emancipace žen nesoucí s sebou možnost finanční nezávislosti, takže ani majetek a kariéra mužů už nemusejí nutně hrát takovou roli jako dřív.

Mnoho se dnes píše o krizi mužů či mužství, o tom, že muži nevědí kudy kam. Stále častěji například řeší problém vlastní v minulých desetiletích prakticky výrazně ženám: dilema rodina versus kariéra. Zkrátka, dřívější muž-macho je pryč, ale nový prý ještě nepřišel.

Snad je již alespoň na obzoru. Podobá se avantgardnímu machovi, jak ho popsala v první polovině 90. let socioložka Hana Librová? Ten má být schopen altruismu, trpělivosti a lásky, zároveň si však udrží i své „mužské“ vlastnosti: fyzickou sílu, pevnost postoje a rozhodnost k činu. Možná to ale bude ještě trochu jinak. Klíčem k porozumění je biologie.

Rumcajs už není „in“

S rozvojem civilizace neustále slábne účinnost přírodního výběru (v němž jde zhruba o to, že úspěšní jedinci neskončí třeba v žaludku dravce či nezemřou na nějakou nemoc, a neztrácejí tedy možnost předat svoje geny do dalších generací). Naopak stoupá relativní význam výběru pohlavního (úspěšní jedinci získají sexuálního partnera a zanechají po sobě potomky). U lidí probíhá pohlavní výběr stále ještě převážně tak, že muži soupeří o pozornost žen, které si mezi nimi vybírají. A tady neškodí všimnout si módy; ta totiž do značné míry odráží, které znaky jsou sexuálně přitažlivé.

V dobách, kdy na Západě letěli svalovci typu Arnolda Schwarzeneggera, existoval v Čechách alternativní sexy typ, kterého snad nejlépe vystihuje pohádková postava Rumcajse, svéhlavého loupežníka z lesa Řáholce, v rámci přijatelné normy protestujícího proti vrchnosti. Po revoluci se to změnilo. Značku Rumcajs nahradila značka metrosexuál. Pistole na žaludy totiž už moc nefunguje a Rumcajsův vzdor pozbývá na významu.

Dalším hřebíčkem do rakve idolu je tlak komerce: muži typu Rumcajse toho mnoho neprodáte. Cílená reklama tak začala propagovat jiný typ muže. Muži budou stále o něco větší a silnější než ženy, rozdíly se zmenší.Na plakátech se jako mávnutím kouzelného proutku objevili štíhlí a upravení nebo „nedbale“ elegantní muži. Vzbuzovali dojem úspěšného městského muže. A skuteční muži se jim začali přibližovat. Pravých metrosexuálů, jejichž šatník je naditý novinkami a koupelna přecpaná všelikými parfémy a jinou kosmetikou, je málo, avšak změna nastává i u většiny ostatních mužů. Kosmetické a módní salony, špičková kadeřnictví i kliniky estetické chirurgie shodně hovoří o nárůstu mužské klientely. A i muži, kteří jejich zákazníky nejsou, většinou alespoň dbají na hygienu.

Reklama se pochopitelně snaží prodávat, zároveň však reflektuje i hlubší potřeby společnosti. Méně machističtí muži jsou zřejmě potřebou dneška. Ženy si sice stále váží síly, pevnosti a rozhodnosti, ale oceňují i to, že jejich protějšek vyjadřuje své city, dokáže uznat svou chybu a čistí si zuby. A tvrzení, že nejlepším afrodisiakem je pro ženu umyté nádobí, má též cosi do sebe.

Z průzkumů sexuální přitažlivosti skutečně vyplývá, že ženy neupřednostňují muže s vysloveně maskulinními znaky (což jsou například – pokud se zaměříme na obličej – výrazné nadočnicové oblouky, hranatá brada, ostrý kořen nosu a celkově ostřeji řezané rysy). Preferují spíš tváře ne příliš maskulinní, nebo dokonce lehce femininní. Řada indicií nasvědčuje tomu, že jde o fenomén dneška a o změnu preferencí, lze to však jen obtížně ověřit – pochopitelně nejsou k dispozici stejné výzkumy z dob dřívějších.

Blíže ženám

Dělba práce mezi pohlavími, k níž patrně došlo před necelými dvěma miliony let u zrodu lidského rodu, způsobila převratné změny v charakteru vztahů mezi muži a ženami. Nyní dochází ke změně ve stejné rovině, avšak opačným směrem: když v dobře vytopené místnosti sedíme za počítačem a cosi ťukáme do klávesnice, což je práce čím dál tím typičtější pro obě pohlaví, nepotřebujeme při tom ani vlastnosti přisuzované ženám, ani vlastnosti typicky mužské.

Rovněž po příchodu z práce domů tomu nemusí být jinak. Vzhledem k upadajícímu kutilství na jedné straně a domácím přístrojům na druhé mizí rozdělení na mužské a ženské domácí práce. Navíc ženy odmítají být doma na „druhé směny“ samy. Někdo si rozdělí povinnosti stylem „jeden myje nádobí, druhý luxuje a vytírá“, jinde je to variabilnější. Štěpán Suchochleb říká: „U nás probíhá přátelský boj, kdo vypere, uvaří, nakoupí, vykoupe a podobně. Přece nebude jeden z nás pořád vyhrávat. My si žádné povinnosti nedělíme, prostě se vždycky nějak dohodneme.“

Shrňme tedy, co jsme zatím vypozorovali: typicky mužské přednosti (fyzická síla apod.) už nejsou příliš v kurzu. Rozdělení úkolů mezi pohlavími prochází také proměnou. Bylo by divné, kdybychom na tyto změny nereagovali – schopnost adaptovat se na nové podmínky považují biologové za jednu z příčin toho, proč se člověk tolik rozšířil a ovládl planetu. Jedním z prvních projevů naší reakce může být skutečnost, že se mění psychické i fyzické znaky, které ženy pokládají na mužích za sexuálně přitažlivé. Kam až podobné změny dojdou?

Nová mužská identita, kterou muži právě začínají nacházet, leží blíže k identitě žen. A lze dokonce předpokládat, že pokud současné trendy přetrvají, může se toto přiblížení projevit kvůli pohlavnímu výběru už za několik generací i v rovině biologické: muži například nebudou o tolik těžší než ženy, nebudou mít tak výrazné nadočnicové oblouky a podobně. Doba, kdy se uvedené znaky hodily v boji o ženy či k zastrašení soupeře, je sice pryč již dlouho, avšak pohlavní výběr má poměrně značnou setrvačnost, a ženy tak volily za otce svých dětí „mužné“ muže ještě dlouho. Jenže právě to se nyní vlivem popsaných a dalších mechanismů (například i díky hormonální antikoncepci) mění.

Přiblížení rolí obou pohlaví však neznamená, že fyzické rozdíly zcela zmizí. To se pravděpodobně nikdy nestane, rodit a kojit budou nadále ženy. Muži též budou stále o něco větší, fyzicky silnější a odvážnější, jen ne o tolik.

Ale na tom vlastně tolik nezáleží. Podstatné je, že rozdělení prací bude pravděpodobně flexibilnější, muži stráví víc času s dětmi a podstatou vztahu bude častěji než dnes partnerství v pravém slova smyslu, tedy oproštěné od dominance a submise.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Respekt 7. června 2008

Zhruba polovina českých otců je dnes přítomna narození svého dítěte. V minulosti přitom muži k porodu nesměli – a nejen v západních kulturách. Kde se tedy nový fenomén vzal? A jsou otcové na porodních sálech přínosem, nebo jde jen o módu?

Na jednom polynéském ostrově prý leží muž ve chvílích, kdy jeho žena rodí, ve visuté síti a předstírá porodní bolesti. Tamní obyvatelé věří, že tím část trápení přebere na sebe a své ženě tak pomůže. Muži indiánského kmene Šošonů zase, aby rodičce ulevili, vyrážejí na několikakilometrový běh. Podobné rituály má řada kultur. Magickým smyslem je pomoc ženě, praktický význam však spočívá v pomoci otci – rituál jej zaměstná, umožní mu ventilovat emocionální napětí – nabuzení a úzkost –, které v čase narození potomka zažívá.

Také v našich končinách hrávali muži spíše okrajovou roli. Otci tradičně připadl úkol přivést porodní bábu, vařit vodu a obstarat vše, co bylo třeba. Do bezprostřední fyzické blízkosti k rodícím ženám se muži nedostali a snad je ani nenapadlo, že by měli. Ostatně porodní bába měla více zkušeností a dokázala rodičku lépe vést i uklidňovat.

Dnes je vše jinak. Přítomnost otce u porodu se v našich podmínkách stala téměř normou. Přesná statistika sice neexistuje, ale odhady hovoří o zhruba 50 % otců. A vyšší toto číslo není jen proto, že část mužů porod nestihne nebo se musejí starat o starší děti. Většina žen si přítomnost svého partnera při porodu přeje a posléze ji oceňuje. Též otcové zpravidla chtějí být „při tom“. Kdy a proč se odvěká tradice změnila? A co mužova přítomnost ženě, jemu samému a dítěti doopravdy přináší?

Byl jsem jako v transu
Trend přítomnosti otce na porodním sále nepřišel sám od sebe, zrodil se až jako reakce na způsob, jakým se k narození člověka staví moderní společnost. Až na výjimky ženy přestaly rodit doma a porodnice se stávaly stále větší a neosobnější. Rodičky se cítily samy, postrádaly sociální zázemí a intimitu. Muži pak místo toho, aby se uklidnili, že je o jejich ženy lépe postaráno, spíše znervózněli. Najednou totiž neměli co na práci. Co si počít s úzkostí a starostí, kterou pociťovali? Co dělat, když byli přirozeně nabuzeni k akci, ale žádná se jim nenabízela? Většinou šli do hospody, aby vše zapili. V 60. letech minulého století pak v nejvyspělejších zemích situace uzrála a muži začali své ženy k porodům provázet. V 90. letech dorazil tento trend i k nám.

Mezi rodiči, teoretiky i odborníky z praxe najdeme jak přesvědčené zastánce přítomnosti otce na porodním sále, tak i zapřisáhlé odpůrce. Propagátorkou je například americká porodní asistentka Ina May Gaskinová, podle níž má účast otce blahodárný vliv nejen na porodní proces, ale i vztah obou partnerů. Naopak proti je známý francouzský porodník, zastánce přirozeného porodu Michel Odent. „Mít svého partnera u porodu nemusí být vždy pro ženu to nejlepší. Zatímco přítomnost některých mužů má blahodárný vliv, jiní porod jen zpomalují,“ píše Odent v knize Znovuzrozený porod. Například když se nervózní otec snaží zakrýt svou úzkost upovídaností, ztěžuje ženě soustředění. Nadměrně protektivní či vlastnický muž zase „neustále masíruje, mazlí se a drží svou ženu, která patří jemu. Spíš předvídá její požadavky, než aby na ně reagoval. Rodící žena potřebuje klid, ale on jí dokáže poskytnout jen stimulaci.“

Většina žen má však pozitivní zkušenosti. „Petr mě uklidňoval, chladil mi čelo. A pak, když se Mireček skutečně klubal na svět, tak mě držel, rodila jsem vestoje,“ vypráví Sarah Flögel, která přivedla dítě na svět v Antropozofické nemocnici v Berlíně. Veronika Rozhonová zase ve velké pražské porodnici ocenila mužovu přítomnost zejména jako určitý filtr, který ji odděloval od nemocničního prostředí: „Bála jsem se, aby mi lékaři nechtěli porod urychlovat nebo tak něco,“ říká. „A tak jsme byli prakticky celou první dobu porodní spolu doma, do porodnice jsme se přesunuli skutečně na poslední chvíli. Tam mi byl Vláďa oporou, vnímala jsem téměř výhradně jeho, ne ty lidi okolo.“ Podobně hovoří i další ženy. Oceňují, že je manželé drželi, masírovali a tlumočili jejich přání personálu. Rovněž muži jsou povětšinou rádi, že zde mohli být. Popisují zážitky hrdosti, radosti. „Byl jsem v euforii a usmíval se jako v transu,“ vzpomíná Petr Křepela, manžel Sarah.

Otcova přítomnost přitom může posílit i jeho vztah k dítěti. „Otcové, kteří byli přítomni porodu dítěte a drželi ho po narození v náručí, uváděli v jedné studii dokonce podobně jako matky pocity naprostého zaujetí (engrossment) a zamilovanosti do dítěte,“ říká psycholožka Eliška Kodyšová, která se psychologií porodu zabývá. Další studie pak potvrdily, že otcové přítomní u porodu mají na dítě v prvních týdnech jeho života silnou vazbu.

Někteří muži uvádějí, že mají strach se čerstvě narozeného dítěte dotknout, vzít je do náruče. Když ale otec vidí, jak dítě přichází na svět a jaké přečká tlaky, pochopí, že mu při troše opatrnosti nemůže ublížit.

Další muži hovoří o tom, že jejich přítomnost na sále pomohla vztahu s partnerkou: „Musím říct, že si své ženy teď ještě víc vážím,“ říká partner Veroniky Vladimír Kočí. „Viděl jsem, co musela zvládnout. Do té doby pro mě byl porod zahalen tajemstvím.“

Má žena je madona
Přesto nelze přítomnost otce u porodu doporučit každému páru, někdy může nadělat víc škody než užitku. Ne každý muž dokáže snést pohled na svou ženu v bolestech, jichž ji není schopen uchránit, a některé ženy jsou raději samy, neboť se tak mohou lépe soustředit na svoje tělo.

„Nemám na to jednoznačný názor,“ svěřila se v jedné internetové diskusi účastnice s přezdívkou Iris. Když rodila poprvé, byla ráda, že má muže u sebe, ale porod neběžel úplně dobře. U druhého porodu manžel nebyl, ale vše proběhlo bez problémů. „Odrodila jsem jen s asistentkou při lampičce. Mohla jsem se zcela soustředit na sebe a miminko. Přítomnost kohokoli druhého včetně manžela by byla spíš rušivá.“

Vyloženě negativní zážitek pak vylíčila Valkýra. Původně manžela u porodu chtěla, ale pak by byla bývala raději, kdyby tam nebyl. „Ke konci jsem byla dost vyčerpaná, už jsem fakt nemohla, sestry na mě řvaly, aby ze mě vymáčkly ještě trochu sil, a dcera se nakonec stejně narodila přidušená,“ líčí svou zkušenost. „Manžel má za to, že je to moje vina, že jsem měla víc zabrat, že to určitě šlo. Dcera naštěstí nemá žádné následky, ale kdyby měla, viník by pro manžela byl jasný… Trvalo rok, než byl vůbec schopen sexu. Ale hlavně si z toho odnesl dojem, že než bych zabrala, radši zmrzačím dítě.“

Ovlivnění sexuálního života páru je další otázkou, která v souvislosti s přítomností mužů u porodu vyvstává. Je zkušenost Valkýry zcela výjimečná?

„Měl jsem kdysi příležitost hovořit s několika ženami o tom, jak rodily své děti na konci 19. století. Bylo pro ně nepředstavitelné, že by je při porodu sledovali jejich manželé. „,Co by se stalo s naším sexuálním životem?‘ byla jejich nejčastější reakce,“ uvádí Michel Odent. „Dnes jsem překvapen z partnerských dvojic, které se – ač působí jako vcelku harmonický pár – rozvádějí po několika letech od porodu. Zůstávají dobrými přáteli, nedokážou však již být sexuálními partnery. Jako by porod dítěte posílil jejich přátelství, ale zároveň narušil jejich sexuální vztah.“

Psychologové někdy upozorňují na možnost rozvoje takzvaného madonina komplexu, kdy muž vnímá svou ženu výhradně jako matku a přestane ji považovat za sexuální partnerku. Nemusí se tak stát jen pod dojmem porodu; někteří otcové tak reagují, i když mu přítomni nebyli. Společný porod však podle všeho riziko vzniku tohoto řídkého jevu poněkud zvyšuje. Ohroženi jsou například muži, kteří nesnášejí pohled na krev, těm se pak může zážitek porodu vracet a rušit příjemné chvíle s partnerkou.

Pro úplnost dodejme, že existují i dvojice, u kterých je to úplně naopak. „Po porodech se před manželem v posteli mnohem míň stydím za své projevy,“ svěřila se v internetové diskusi další z účastnic. Nejčastěji se však páry shodují, že jejich sexuální život přítomností muže u porodu ovlivněn nebyl.

Kouřil a věnoval se sestřičce
Přítomnost muže u porodu může tedy pomoci partnerce, vztahu i muži samému – otcové často uvádějí, že šlo o jeden z nejsilnějších zážitků v životě. To vše ale pouze v případě, že si mužovu přítomnost oba partneři přejí a že to spolu zvládnou. Stoprocentně předjímat výsledek společného prožitku nelze. „Při porodu se muž a žena navzájem vidí jinak než obvykle, nezvykle odhaleně a intimně – nejen fyzicky. Jako u každé zátěže není jisté, jak to dopadne, tedy zda společný porod páru prospěje. Ale podle mne stojí za to riskovat. A riziko je menší, když se oba na porod připraví,“ říká Martin Jára, psycholog a šéf Ligy otevřených mužů, která mimo jiné pořádá semináře předporodní přípravy speciálně pro muže.

Páry skutečně hodnotí společnou zkušenost pozitivně častěji tehdy, jestliže se muži připravovali dlouho předem: absolvovali kurzy, četli knihy, plánovali si dovolenou a před porodem pomáhali s úklidem. Porod chápali jako součást kontinua svého rodičovství. „Nejvíc jsem byl rád za to, že jsem tam mohl být se Sárou celých pět dní, staral jsem se o ni,“ vzpomíná Petr Křepela. „První tři dny byly náročné: Mireček měl hlad, brečel, ale ještě nebylo mléko. Nezastavil jsem se. Ale Mirečka jsem si opravdu užil.“ A David Kachlík, lékař, který se svou ženou prožil dva porody, mluví podobně: „Je krásné být u početí, u rostoucího břicha, u kopání a pak u toho, když dítě vyleze na svět.“

Pokud však žena cítí, že nechce být partnerovou přítomností rušena, neměl by ji nutit. Důležité je, aby se dítě narodilo v co největší pohodě, nikoli aby otec „nepřišel o zážitek“. Ale ani žena by na muže neměla vykonávat tlak. Jak to vypadá, když jde muž k porodu z povinnosti, ilustrují následující autentické výroky: „Polovinu porodu si četl, svačil a nudil se, u tlačení zkolaboval a málem omdlel, ale nakonec ho všichni chválili, jak pěkně dýchal!“ glosuje s hořkostí rodička přístup zdravotníků, kteří se chovali, jako by kolabující muž zvládal náročnější tělesné procesy než ona sama. „U porodu se nudil (,Jsem si měl vzít nějaký čtení!‘), chodil kouřit se sestřičkou, polehával, měl blbý kecy a pro mne tam jeho přítomnost neměla žádný smysl ani efekt,“ vzpomíná jiná žena s negativní zkušeností.

Čím to je, že některé páry hodnotí porod jako krásný společný zážitek a jiné prožily vyložené trauma? Psychologové se shodují, že záleží především na osobnostech obou partnerů a jejich vztahu. Žena se před mužem musí cítit naprosto svobodná ve svých projevech. Podle psycholožky Kodyšové je také potřeba zvážit, jak dvojice zvládá, když je žena nemocná, rozladěná nebo vyčerpaná. „Musí v takových situacích svého muže o podporu vícekrát žádat? Setkává se při známkách oslabení s jeho negativní reakcí? Nebo má dokonce zábrany od něj pomoc přijmout?“ ptá se. V takových případech je totiž přítomnost muže u porodu spíše nevhodná.

Není-li si muž jist, zda porod zvládne, může pár využít služeb takzvané duly, profesionální společnice při porodu. Ta může buď sama ženu porodem provázet, nebo je přítomna jako třetí osoba a pečuje kromě rodičky i o její doprovod. Dula muži radí, jak může být ženě nápomocný, ale také mu taktně připomene, že by se měl nasvačit či si krátce odpočinout.

Hotovo. Můžete jít
Též porodnice mají nemalý vliv na to, zda porod bude pro matku i otce krásným, či traumatickým zážitkem.

Když se u nás s přítomností mužů u porodu v 90. letech začínalo, poměrně běžně se stávalo, že otcové u porodů kolabovali. Bylo to však často způsobeno tím, že bývali zváni až na druhou dobu porodní, kdy se dítě dostává na svět. Někdy je dokonce vykázali ven s tím, že je čas, že skutečný porod ještě nezačal: „Ve dvě v noci mi řekli nashledanou, v přípravném pokoji jsem být nemohl,“ vzpomíná jeden z mužů, kterého necitlivý přístup postihl, a hovoří o hrozné bezmoci, kterou tehdy cítil.

Psychologové se shodují na tom, že pokud má být otec přítomen, tak po celou dobu, tedy i v první době porodní, kdy se otevírá děložní hrdlo a žena má bolestivé kontrakce. Dramatičtější závěr porodu, kdy dítě přichází na svět, pak otci přijde jako přirozené vyvrcholení celého procesu.

Narozením dítěte okamžiky, kdy je důležitá vzájemná blízkost, rozhodně nekončí. Rozčarování z přístupu lékařů a sester líčí Vladimír s Veronikou: „Chviličku po porodu, ještě než jsme se stačili vzpamatovat, najednou řekli ,tatínku, tady máte tašku, nashledanou‘. A Valdu odnesli do inkubátoru, ačkoli k tomu nebyl jiný důvod, než že to dělají rutinně se všemi dětmi. Tak jsem tam uprostřed noci najednou zůstala sama, bylo to hrozně násilné odtržení,“ vzpomíná Veronika na události z loňského podzimu.

Jako významná a univerzální lidská zkušenost je porod v každé kultuře nějak ritualizován. Existují psané či nepsané dohody, kdo má či nemá být přítomen, co má či nemá dělat. Rituály spojené s přítomností otce u porodu v naší společnosti teprve vznikají. Snad budou ku prospěchu otcům, matkám i dětem.

VZORNÍ OTCOVÉ TAMARÍNI
Bývají u porodu přítomni i samci jiných primátů než člověka? U některých druhů ano, souvisí to se širším konceptem rodičovské péče. Třeba u kosmanů a tamarínů, jihoamerických drápkatých opiček, samice rodí zpravidla dvě mláďata a rodičovský pár si dělí péči o potomstvo prakticky rovným dílem. Samec je porodu přítomen, hlídá partnerku a po narození prvního mláděte o ně přebírá péči (drží je, čistí), zatímco samice rodí druhé mládě a pečuje pak o ně.

U promiskuitních skupinově žijících druhů, jako jsou třeba šimpanzi nebo paviáni, bývají u porodu přítomny spíše samice. Zejména pro starší dcery rodící samice je porod přitažlivou událostí. Některé matky však nechtějí být rušeny a odcházejí do ústraní.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Respekt 22. listopadu 2010

Pět miminek v autobuse a místo pro kočárky prázdné. Tři nemluvňata v barevných šátcích, jedno v nosítku a to poslední, už chodící, v krosně na zádech. Návrat k přirozenosti? Móda? Od obojího trochu.

Guatemalské, z biobavlny, z kanafasu, hladké, ale ne zase moc hladké, barevné, šikmo střižené, takové a ještě mnohé jiné jsou šátky na nošení dětí. Konkurují jim dále nejrůznější nosítka a krosny. Stále více evropských a českých matek své děti místo vožení v kočárku nosí, z nošení dětí se stala věda.

Oproti tomu v Africe děti nosit nikdy nepřestali, a používá se k tomu vpodstatě cokoli. Třeba i větší ručník. „Žádná speciální látka na nošení dětí není. Jsou to pruhy látky, které se běžně nosí jako sukně. Říká se tomu wrapper, protože se to obtáčí, ať už bez miminka nebo s miminkem,“ říká Renata Wesley, která se před třiceti lety provdala do Nigerie a vychovávala tam své děti. Paní Wesley se se svým budoucím manželem seznámila v Praze na studiích. Vzali se a žili nejprve v Čechách. Narodili se jim kluci – dvojčata, která vozili v klasickém dvojkočárku. Brzy po narození dcery se ovšem přesunuli do Nigérie, kde paní Renata začala po vzoru místních žen své dítě nosit. „Navázat si dítě na záda mě naučila manželova sestřenice – paní o necelou generaci starší, matka pěti dětí, poradila mi a ukázala, co bylo třeba. Každá to tak dělala, proč ne já.“

Afričanky si na sebe dítě připevní s naprostou samozřejmostí: žena se předkloní, vysadí si dítě na záda a přes něj přetáhne látku. Horní okraj zahne nad prsy a dolní zaváže v pase. Hotovo za půl minuty. Jen „vydá-li se domorodá žena na delší cestu, zajistí ještě zadeček dítěte užším pruhem pevné látky – vzadu přes zadeček a vpředu na uzel,“ dodává paní Wesley, která nyní žije zase v Čechách a příležitostně nosí roční vnučku.

V mnoha kulturách, nejen v Africe, nošení přetrvává. Jak se děti nosí v látkovém čtverci pozorovala ve venezuelských horách a vesnicích dula a laktační poradkyně Lucie Kašová. „Jsou to většinou velmi pestré, doma tkané šátky. Miminko v nich zůstává prakticky stále, matka je vyndá, jen aby vykonalo potřebu. Když kojí, přehodí si je i se šátkem zezadu dopředu.“ Podobně přes jedno rameno nosí děti i třeba v Hondurasu nebo Indonésii.

V peruánské mantě (čtvercový barevný šátek) se miminko nosí přes obě ramena. A zašátkování dítěte je opět velmi jednoduché. Miminko se do manty položí na zemi (posteli). Spodní cíp se u malých dětí zahne přes nožičky a u větších se na něm udělá uzel, za nějž se nožky dítěte zapřou. Matka pak uchopí mantu za boční cípy, přehodí na záda a zaváže jedním uzlem přes ramena. Možno vidět v Peru nebo na Youtube.

Co je to loktuše

Ženy na africkém nebo jihoamerickém venkově nemají jinou možnost než dítě nosit – i kdyby měly kočárky, chyběly by jim chodníky. U nás to tak fungovalo donedávna, kočárek vstoupil na scénu vlastně až v 19. století s tím, jak se modernizovalo celé pojetí péče o kojence. Na tom, že by dítě mělo pobývat na čerstvém vzduchu, se vychovatelé shodli až někdy na přelomu 19. a 20. století, napsala etnografka Zdena Lenderová v časopise Dějiny a současnost. Do té doby se nechávalo pokud možno doma, bylo-li nutné se s ním někam přesunout, ženy si ho přivazovaly k tělu, tak jako v mimoevropských kulturách.

Používaly se k tomu takzvané loktuše, někdy se taky říkalo chůvka či trávnička. Nešlo o speciální vynález k nošení dětí: loktuše se používaly třeba k přepravě píce, trávy nebo sena. Šlo o čtverec tužší látky, cca 1,5 x 1,5 metru, z každého rohu popruh. Matka si dítě v loktuši jako kolébce přehodila přes záda a šla na pole. Tam si je buď na zádech nechala, častěji je však v loktuši pověsila do trojnožky, nebo na strom.

Bylo-li potřeba cestovat dále, použil se vozík nebo trakař a dítě bylo prostě „přiloženo k ostatnímu nákladu,“ píše Zdena Lenderová.

Teprve zhruba od poloviny 19. století se ve větším prosadily specializované kočárky, které postupně nad nošením zcela zvítězily. Dnes se na to ale díváme kriticky: „Byl to ústupek technické době a lidské pohodlnosti,“ říká dětský psycholog Jaroslav Šturma. „Pro dítě to ale dobré nebylo, zejména v prvních měsících potřebuje být v kontaktu s maminkou prakticky neustále.“ Při nošení se stimulují také hmatové receptory a orgány rovnováhy. Matka s dítětem lépe komunikuje a může reagovat na to, jestli je právě bdělé nebo usíná. Celkově se posiluje a buduje takzvaná bezpečná vazba mezi dítětem a matkou. Právě proto se dnešní ženy začaly chovat podle vzoru svých prababiček.

Bio šátky pro biomatky

Podle pozorování v ulicích i podle prodejů šátků lze říct, že nošených dětí každým rokem přibývá. Jaroslav Šturma odhaduje, že tento trend bude pokračovat i v následujících letech. Odpovídá to současnému stylu uvažování, a nejen o výchově. Je to pokus o návrat k přirozenosti, který vychází ze stejných myšlenek, jako třeba obliba bio nebo regionálních produktů. Jestli byl kočárek symbolem autoritativní, sterilní výchovy, kterou dnešní matky samy zažily, má být šátek opakem a do vztahu matka dítě vnést znovu tělesnost, intuici, probudit přirozené síly.

Protože šátek znamená zároveň obrat v myšlení, budí reakce. Pozitivní, i negativní. „Matka s miminkem v šátku na lidi působí jako madonna,“ řekla mi jedna z nosících maminek. Další zase vyslechly obviňování z nerozumu, nedbalosti a pozérství. Slyšela jsem i o případu, kdy neznámý člověk v MHD začal „zachraňovat“ spící nemluvně  s tím, že se určitě dusí.

Je to přitom jenom opakování situace, jaká byla v západní Evropě, když se tam šátky koncem 60. let objevily poprvé. Odpůrci tvrdili, že nošené děti mohou trpět zejména deformitami kyčlí a páteře a také tím, že budou rozmazlené a nebudou schopné se od svých matek odpoutat. V té době neexistovaly srovnávací studie ani výzkumy, odpovědně poradit nemohli ani odborníci.

Jak se dívají na nošení dětí odborníci dnes? Psychologové nošení dětí doporučují pro dobrou komunikaci a vytvoření bezpečné vazby dítěte na matku. Rozmazlení dítěte se nemusíme obávat. A ortopedové? Mezi ležením na rovném, v horizontální poloze, a dynamickými pohyby v poloze téměř vertikální, kupodivu není až takový rozdíl.
„Obě tyto polohy jsou pro malé dítě přirozené. Ostatně i děti vožené v kočárcích bereme do náruče a nošené děti odkládáme minimálně ke spánku na postel. Problémy představují jen nefyziologické polohy: třeba rotovaná páteř nebo záklon hlavy, ale tak se děti nenosí ani nevozí,“ říká MUDr. Eduard Šťastný, vedoucí lékař z Ortopedické kliniky dětí a dospělých 2. LFUK FN Motol.
Minulá generace matek ovšem slýchala, že dítě má ležet v takzvaném širokém balení na plochém, aby byla jeho páteř rovná a narovnávala se i takzvaná totální kyfóza (kulatá záda), kterou mají zprvu všichni kojenci. „Vývoj od totální kyfózy k esovitému prohnutí páteře se ale neděje pasivně pomocí gravitace a ležení v horizontální poloze,“ říká zástupce primáře spondylochirurgického oddělení FN Motol MUDr. Jan Kryl. „Dochází k němu díky aktivnímu pohybu – dítě pase koníčky, zvedá se na všechny čtyři a pak do sedu – čímž se vytváří hrudní kyfóza a krční lordóza, při stoji pak bederní lordóza.“
Nošení není rizikové ani pro vývoj kyčelních kloubů. „Optimálně se vyvíjí, když jsou kyčle pokrčené, v roznožení a v zevní rotaci – což je prakticky přesně poloha, v jaké se dnes děti nejčastěji nosí – tedy bříškem k tělu rodiče, roznožené nožičky a zadeček níž než kolena,“ uvažuje doktor Šťastný.

Snaha o ideál

Mezi tím, jak dítě nosí západní a jak domorodá žena, zůstává podstatný rozdíl. Zatímco africká venkovanka nosí dítě z ryze praktických důvodů, západní matka hlavně proto, že pro něj chce jenom to nejlepší.

„Jaký z desítek úvazů je pro mé dítě nejlepší?“, ptá se Evropanka. Kolik hodin denně má být miminko optimálně nošeno? Když budu nosit nemluvně na zádech, nebude trpět nedostatkem očního kontaktu? Jakým způsobem fixovat hlavu, když usne?

Naproti tomu Afričanky děti nosí prostě tak, jak „se to dělá“, jak je potřeba a jak to vyhovuje jim samým.  „To jenom my máme ten luxus, že můžeme o záležitostech výchovy a péče tolik přemýšlet,“ uvažuje Renata Wesley.

Urputná snaha o ideál škodí dítěti možná víc než drobné nepohodlí. Česko-německá dětská psycholožka Jiřina Prekopová dokonce varuje rodiče, kteří chtějí své dítě nosit, před tím, aby tak činili ze snahy udělat pro dítě první poslední. „Jestliže v primitivních kulturách se malé dítě nosí na matčině těle, musí se nutně přizpůsobit jí, stejně jako veškerým životním podmínkám velké rodiny. Když však dnešní rodiče dítě nosí, probíhá přizpůsobování obráceně. Tím dítěti unikne možnost cítit se v bezpečí a cvičit se přitom v adaptaci na okolí, což je předpokladem životní odolnosti“ vysvětluje Prekopová.

Jak se tedy rozhodnout? Co třeba prostě zvolit způsob, který je pro nás jednodušší? Nebo přitažlivější? Třeba ani nemusíme vědět proč.

Rámeček:

Poučení od Navahů

Ne všechno, co vidíme u přírodních národů, je následováníhodné. Například severoameričtí indiáni Navahové tradičně používali jakési krosničky (cradle board) ze dřeva či spletené z proutí. Dítě se zabalilo a přivázalo na podložku, a ta se pomocí popruhů připevnila nejčastěji přes ramena (nebo taky na koně či na sáně). Součástí konstrukce byla i stříška. Dítě se dívalo dozadu, komunikace s nosičem byla nulová, narovnané a k sobě svázané nohy působily řadu vad kyčlí.

Nejčastějšími nešvary nošení dnes je nedostatečná podpora zejména krční páteře u novorozenců a nošení zády k tělu rodiče. První z problémů se týká zejména nosítek, u šátku lze páteř malého miminka poměrně dobře podepřít, zvolíme-li vhodný úvaz a šátek dostatečně utáhneme.

Často vídáme dítě v nosítku na hrudi rodiče, nicméně tváří ve směru chůze, tedy od rodiče. Tato poloha není vhodná hned z několika důvodů: omezuje komunikaci rodiče a dítěte, váha dítěte spočívá na jeho rozkroku, končetiny volně visí do prostoru a nepřirozená je i zátěž na páteř. Unavené dítě si navíc nemůže prostě položit hlavu na hrudník rodiče a usnout.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Respekt 31. 7. 2011