Bez kočárku bos

Nošené děti méně pláčou a fyzicky dobře prospívají. Psychologové nošení doporučují. Přesto nosí jen menšina rodičů, a často jsou okolím odsuzováni. Proč? Otázka je zajímavá i z toho hlediska, že kočárky ovládly scénu teprve nedávno. Tisíckrát delší období v naší historii patřilo dítě do šátku.

„Moc vám to sluší,“ hodnotí postarší gentleman a klouže očima ze mě na dítě a zase zpátky. O deset minut později zaslechnu na autobusové zastávce zlostně syčet starší ženu: „To miminko nemá ani botičky!“. „Jé, to je krásný, podívej!“ pokřikuje v metru jedna puberťačka na druhou a v obchodě utrousí pokladní: „Moc špatný pro miminko – moc špatný!“.

To jsou reakce, s nimiž jsem se setkala jako máma nesoucí své dítě v šátku. Ukazují, že nošení dětí je u nás jevem neobvyklým a vzbuzujícím emoce.

Odložit, když to jde

Z historického hlediska je jasné, že nošení dětí je lidská přirozenost. Naši předkové žijící lovecko-sběračským způsobem života nemohli než své děti nosit. Jinak to nešlo: v savaně či lese by odložené nemluvně samo dlouho nevydrželo. Vzhledem k délce naší lovecko-sběračské minulosti můžeme hovořit o desítkách tisíc nošených generací.

Zároveň však odjakživa existovala i tendence k odkládání dětí – pro matku je prostě pohodlné dítě občas odložit. A tak když to situace dovolila (matka se zrovna nepřemísťovala z místa na místo, bylo dost teplo a bylo to bezpečné), bývaly děti odkládány: do různých sítí, kolébek, závěsných kolébek i na zem. Zejména po zemědělské revoluci, která přinesla více práce a usedlejší způsob života, trávily děti méně času ve fyzickém kontaktu s matkou.

Průmyslová revoluce v 19. století přinesla do péče o děti další vynález – kočárek (ne že by lidé nebyli schopni něco podobného zkonstruovat dříve, ale jaksi chyběly chodníky, po nichž by kočárky mohly jezdit). Nejprve se jednalo o záležitost pro vyšší vrstvy, brzy se však kočárky staly dostupné prakticky každému a zcela ovládly scénu přemisťování nemluvňat.

Rychlost, s níž se kočárky rozšířily, doslova bere dech. Jako by se jen čekalo na ty chodníky. Během dvou generací se děti přemístily do kočárků, jako by nebylo nic přirozenějšího.

Velký význam na popularizaci kočárku přitom měla britská královna Viktorie (vládla v letech 1837–1901). Kočárek zde zapadá nejen do technologického pokroku, k němuž v té době došlo, ale i do společenského klimatu – doba viktoriánská je známa určitou prudérností a odtažitostí v blízkých vztazích. Rodiče omezovali fyzický kontakt s dětmi, báli se, aby je nerozmazlili.

Zapomenout tradici jde překvapivě rychle

Historie kočárku je tedy vzhledem k délce období, po které byly děti nošeny, naprostou novinkou. Ještě naše prababičky své děti nosily. Jenomže: víte, jak to dělaly? Málokdo dnes vůbec tuší.

Šlo o čtverec tužší látky, cca 1,5 x 1,5 metru, z každého rohu popruh. Říkalo se mu loktuše, nebo taky chůvka či trávnička (bývaly používány i třeba k nošení trávy nebo sena). Matka si dítě v loktuši jako kolébce přehodila přes záda a šla na pole.

Zapomenout tradici jde ovšem překvapivě rychle. Nejen u nás. Rosima Wiparata je 54 letá Maorka. Pyšná na svůj původ, na své předky i na Nový Zéland, svou zemi. A podobně také na svoje děti. Zajímá mě tradice nošení dětí. „Ještě mě maminka nosila. Tradičně na zádech, jak se to dělalo. Moji předci hodně cestovali, potřebovali být mobilní a rychlí. A tak děti – už od narození – nosili na zádech.“ Jak se však děti na záda vázaly a jak se šátku – nosítku říkalo, neví. Vzpomene si ještě, že se nechal přehodit dopředu, aby šlo kojit. Zdá se však, že stačí přestávka dvě generace – a najednou nevíme. Málokdo u nás dnes ví, co to loktuše byly a jak se s nimi pracovalo.

Proč je návrat tak těžký?

Jediný společenský odpor, na který v 19. století rodiče s kočárkem naráželi, byli pokud vím naštvaní chodci na úzkých chodnících. To když se pak v 60. a 70. letech začaly na západě objevovat matky s miminky v šátcích, měly to mnohem těžší: čelily obviněním ze špatné péče.

U nás slýchají matky šátkařky ještě dnes: „Pokřivíš jí záda!“ – „Co když spadneš?! Máš rozum?“ – „Nemůže se tam vůbec hýbat, chudák!“ …

Čím to, že se dávná tradice změnila bez odporu, zatímco návrat k tomu, co bývalo samozřejmé a přirozené, je obtížný? Napadají mě následující vysvětlení:

Možná je to tím, že kočárky postupovaly z vyšších společenských vrstev, jejichž zvyky vrstvy nižší vždy rády přebírají.

Možná proto, že na položení dítěte do kočárku nepotřebujete žádný zácvik, kdežto na uvázání novorozence na záda ano.

Možná proto, že jsme upnutí na svobodu – a „dospělocentricky“ si představujeme, že musí být šťastnější to miminko, které je svobodnější v pohybu – může volně kopat nožkama.

Možná je to obecná představa, že složitější a dražší vynález musí být nutně lepší.

V každém případě k znovunalezení nošení docházelo zhruba od konce 60. let, tak trochu jako hippie alternativa. Popularita nošení od té doby narůstala a narůstá dodnes. Nejvíce se nosí patrně ve větších městech v Německu, a to jak v šátcích, tak v různých nosítkách.

Z auta a zase do auta

Výjimečné matky, které své děti nosily, u nás existovaly i za totalitních dob. Jedna moje známá, matka čtyř dětí, nosila v 70. letech své ratolesti v jakési síťce přes jedno rameno. Dovezl jí ji známý cestovatel „odkudsi z pralesa“. Další matka, o níž jsem se doslechla, si zase sama ušila jakousi „kapsu na břicho“, protože prostě nedokázala poslouchat, jak její dcera pláče, kdykoli ji odloží. A ještě jiná máma „tahala své děti v ubrusu“. Po revoluci se pak začaly objevovat speciální nosítka i šátky, ale stále jen tu a tam jako okrajový jev. Teprve zhruba od přelomu tisíciletí jsou u nás nošené děti běžněji k vidění. Avšak jde spíše o alternativu k hlavnímu proudu, který děti vozí – v kočárcích, a stále častěji v autosedačkách.

V Americe je prý problém sehnat „normální“ kočárek pro miminko. Mají tam prý běžně jen vozítka, na která se nacvakne autosedačka. Není divu: všude se totiž jezdí autem, tak nač by kočárky byly. A podobné je to i v Austrálii a na Novém Zélandě, dokonce i mezi původními obyvateli. „Všude jezdí autem a dítě jen poponesou na rukou,“ říká kulturní antropoložka Jana Kulhánková, která určitou dobu žila jak mezi australskými Aboriginci, tak mezi Maory, a pracovala dokonce v maorské školce. „Otázky nošení dětí Maoři rozhodně neřeší. Mnohokrát jsem slyšela maminky diskutovat otázky okolo kojení či plínek, ale nošení pro ně téma není. Prostě se všude jezdí autem.“

Paradoxem doby je, že debatujeme, zda nošení nemůže dětem škodit. Zda je vhodné pro dětské kyčle a páteř, pro pohybový vývoj. Zato jízdu autem dnešní rodiče neřeší, a dokonce se jezdí stále víc. Zástupce primáře spondylochirurgického oddělení FN Motol MUDr. Jan Kryl přitom říká: „Nejnebezpečnějším transportem dětí je auto. Ať je dítě v sebelepší sedačce, jeho páteř – zejména krční – je při nehodě ohrožena a náprava je u dětí výrazně složitější než u dospělých.“

Možná, že i zde je další pramen emocí namířených k šátkům.

Dva opačné trendy

Na obranné mechanismy ega upozornil již Sigmund Freud a dále je rozpracovala jeho dcera Anna Freud. Pomáhají nám nepřiznat (a neuvědomovat si) vlastní chyby, neboť setkání s nimi by bylo bolestivé. V našem případě se můžeme setkat nejspíše s popřením či projekcí: na riziko nehody motorizovaní rodiče nemyslí nebo je bagatelizují, a naopak vyčítají rizikové chování těm, kteří volí jiné způsoby přepravy. Lucie je matka dvou synů (2 a 4 roky) a autem jezdí i na plavání, které má od domu pět minut pěšky. Svůj postoj shrnuje: „Pro kluky chci jen to nejlepší a důsledně dbám na jejich bezpečnost: jezdím pomalu a nikdy bez autosedačky. Rozčilujou mě matky, který vláčej děti v hadrech na břiše. Ničej jim záda, a ještě se mi s nima doslova vrhaj pod kola!“

Nepochybuji o tom, že rodiče automobilisté stejně tak jako rodiče nemotorizovaní chtějí jen „to nejlepší pro své dítě“. Domnívám se však, že rodiče automobilizovaní používají více obranných mechanismů ega.

I když totiž nedojde k žádné nehodě, z psychologického hlediska jsou šátky a autosedačky dvěma opačnými trendy. Miminko v šátku má s rodičem jak fyzický, tak vizuální kontakt. V kočárku schází fyzický kontakt, stále však na sebe rodič a dítě vidí. Dítě v autosedačce–vajíčku na zadním sedadle a matka za volantem se ani nedotýkají, ani nevidí.

Uvidíme, co přinese budoucnost, jak se budou oba trendy vyvíjet.

Rámeček:

Od doby zvířecích předků

Některá zvířata následují své rodiče prakticky hned od narození „po svých“. Například koně nebo tuři. Většina ovšem pro nejmenší mláďata staví hnízda či pelechy, hloubí nory. Ale existuje ještě třetí strategie – nosit svá mláďata všude s sebou. Typická pro vačnatce, pro opice – a taky pro člověka. Vačnatci mají kapsu, ti se mají. To opičata to mají těžší – musí se držet sama. A jak to dělala miminka prvních lidí? Lidské děti se rodí oproti opičkám nezralejší. Jak se mohla na mámě udržet, notabene když jsme ještě ztratili srst?

Samice lidoopů pomáhají novorozencům tím, že je přidržují vlastní rukou. Jenže to, co dělají lidoopky pár týdnů, aby žena dělala řadu měsíců. A maminky dobře vědí, že zvládat domácí práce jednoruč, protože ve druhé držíte nemluvně, není dvakrát pohodlné a výkonnost hospodyňky značně poklesne.

Když zápasíte o obživu, je ztráta paže neustále podpírající dítě citelným hendikepem. Tlak na vynález zařízení, které by dítě na vašem těle udrželo, byl tedy enormní. Můžeme proto předpokládat, že se jedná o záležitost hodně starou, patrně v řádu stovek tisíc let. Extrémní teorie dokonce praví, že vynález šátku (nejprve ze zvířecí kůže) byl tím, co uvolnilo ženám ruce a umožnilo expanzi člověka mimo africký kontinent.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2011