Silný táta a citlivá máma. Tak zní obvyklý kulturní stereotyp. V zásadě má pravdu: aby děti netrpěly, potřebují, aby byl alespoň jeden rodič citlivý, a jeden silný.
Aby se však cítily opravdu dobře, potřebují oba rodiče citlivé a silné.
Dcerce byl rok a třičtvrtě, když se jí narodil bráška. Zvládala to krásně. S láskou miminko pusinkovala a když zaplakalo, hned volala: „Mimi pláče! Pší pší – máma!“ A já miminko popšíšala, pochovala, nakojila, prostě co bylo potřeba, aby nám všem zase bylo dobře. Pohoda vydržela asi tři týdny. Pak jsem dostala ošklivý kašel, teplota stoupala ke čtyřicítce a prostě mi nebylo dobře. Pravděpodobně bych to za dva dny vyležela. Jenže – ležte, když máte doma batole…
V noci jsem se budila zpocená jak myš, kojila a přebalovala a ve dne se snažila zabavit aktivní holčičku a k tomu zvládat domácí práce. Jenže malé dítě má dobré radary, a jakmile mámě není dobře, znervózní. A pochopitelně začne vyžadovat více péče a pozornosti – hádejte od koho.
Čím méně energie jsem měla, tím byla holčička vzteklejší, tím méně udržela pozornost na čemkoli a tím více asistence vyžadovala při běžných činnostech. Její nálada se měnila ve zlomku vteřiny a k nespokojenému vřískotu či zoufalému pláči stačila sebemenší záminka. Situace vygradovala ve chvíli, kdy horečka zchvátila i naše miminko – ze spokojeného chlapečka se stal uzlíček neštěstí. Když neplakal, kňoural nebo fňukal a já jen žasla, že miminko, které prospalo 16 hodin denně, dokáže nespat celý den a noc. Ráno, zesláblá horečkou a nevyspáním, sedím na posteli a přebaluju ten plačící uzlíček neštěstí. Holčička fňuká a sápe se mi na klín. Slzy se teď derou do očí i mně. Už je nezadržím – brečím.
Dcera přestává fňukat a němě na mě hledí. To trvá asi vteřinu. Pak propuká v zoufalý jekot.
Okamžitě přestávám brečet. „Máma se nesmí složit!“ uvědomuju si. Máma je jistota, a jen tak něco ji přece nezlomí. Chřipka sem, kašel tam, nejde o nic fatálního. Beru dcerku do náručí a klidným hlasem sděluju, že se přece nic neděje. Utírám slzičky a nad stále plačícím miminkem rychle vymýšlím „dospělé“ řešení.
Počkej, až přijde táta!
Dříve bylo běžné, že matka pečovala a otec vychovával – ovšem termíny „péče“ a „výchova“ byly míněny poněkud jinak než dnes. Péče se často soustřeďovala prostě na to, aby děti byly oblečené a neměly hlad. A výchova? Když otec přišel večer domů, matka nahlásila úspěchy a (zejména) prohřešky dítěte, a otec je buď pochválil, nebo potrestal. Formálně byla matka citlivá a otec silný. Jenže co je to za sílu, když vytáhnete rákosku na tvora desetkrát lehčího, než jste sami? A jak považovat za citlivou mámu, která na dítě žaluje?
I máma, která nežaluje a je „jen“ slabá, není dvakrát žádoucí. „Máma byla a je úžasně citlivá a milující osoba,“ uznává Petr. „Byla ale hrozně slabá. Všechno u nás rozhodoval a řešil táta. Když jsem přinesl špatnou známku, máma se nezlobila. Klepala se se mnou, co na to táta… Ve výsledku však pro mě nikdy nebyla důležitá. To, že mě máma pochválila, nic neznamenalo. Byla to samozřejmost. To když mě pochválil táta – to bylo něco! Nadouval sem se jak páv. Mámu mám rád, ale vlastně k ní mám spíš postoj jako k dítěti,“ shrnuje Petr. „Mám pocit, že bych ji měl ochraňovat. O starostech například mluvím jen s tátou.“
Ještě vyhrocejší to je u Sylvy. „,Vyřiď si to s tátou!‘ – tohle jsem slýchala kdykoli jsem chtěla něco doma řešit,“ říká Sylva. „Máma se zříkala zodpovědnosti za cokoli. Nenáviděla jsem ji za to – věděla, že táta nic nepovolí, ale nezastala se mě. Když mě bil, mlčela. Teď už uznávám, že nebyla zlá, byla jenom slabá. Asi mě měla i ráda, ale jestli ji mám ráda já, to vlastně nevím.“
Čas vzbudit muže
„Dane, odveď Lucinku do školy, já zase v noci vstávala k malé, jsem úplně zničená!… Prosím nakup cestou něco, ať nemusím s malou do té zimy… Dohlédni, jak Lucinka píše úkoly, já zase kojím…“ Slýchal jeden můj známý dnes a denně. A v bleděmodré to pokračuje doteď, i když malá už je taky školačka. Když žena přestala padat pod tíhou kojení a nevyspání, ničilo ji živé batole. Po skončení rodičovské se zase hroutila z práce (na poloviční úvazek). Dan si zvykl, dcery také. Ale kdyby byla máma silnější, bylo by jim všem spolu líp.
Soustavně se dovolávat pomoci druhého rodiče tam, kde si můžete poradit sami, není dospělé. Nicméně: ve vztazích těžko hledat pravdu pravdoucí či pravidlo pravidel. Často jde o vhodnou míru.
Jako s tím pláčem. Dítě může váš pláč zcela vykolejit, jako mou dceru v úvodní situaci. Záleží ale na dítěti, jeho věku a stavu. A také na typu vašeho pláče – něco jiného je pláč zoufalý, něco jiného pláč uvolňovací, a dítě to citlivě vnímá.
„Mami, ty pláčeš?“ zeptala se mě tuhle dcera. „Ano, pláču. Zamrzelo mě, jak se na mě tvůj tatínek osopil kvůli maličkosti. Ale nemyslel to špatně a za chvíli plakat přestanu.“ V malé hlavičce to chvíli šrotuje. „Myš bude hajat,“ povídá za chvilku. A zaměřuje pozornost na plyšovou myš, přináší polštář a dečku. „Podívej!“ Za chvíli se už obě, spokojené, věnujeme hračkám.
Celkově lze myslím říct, že mimo extrémní případy, kdy je dítě něčím vykolejeno, můžeme před ním brečet, a ono to v pohodě zvládne. Dokonce je to myslím lepší, než se nějak přemáhat, hrát si na něco, co necítíme.
A jak dopadla úvodní příhoda?
„Nastal čas vzbudit muže,“ rozhodla jsem.
„Pavle, probuď se! Doubravka tě potřebuje. Podívej, jaké má studené nožičky!“ beru dcerčina chodidla do dlaní. „Táta je zahřeje!“
Dcera přestává plakat, muž otvírá oči a sahá po nožičkách.
Pšíšám miminko, lehám si, kojím a se zavřenýma očima poslouchám štěbetání dcerky a Pavlův klidný hlas. Je príma, když i táta umí být citlivý.
Rámeček 1:
Jak se pozná silný rodič
Zastávám názor, že jednou z klíčových vlastností dobrého rodiče je jeho síla. Jenže, co to znamená, že je rodič silný? Že je tvrďák? Že dítěti nikdy neustoupí? Že se dokáže v životě prosadit a tvrdými lokty vydobýt místo i pro svoje dítě? Nic takového.
Domnívám se, že silný rodič:
– si na nic nehraje. Ani před dítětem, ani sám před sebou. Akceptuje svou nedokonalost, přizná chybu. Přiměřeně ovládá a vyjadřuje své emoce. V kostce řečeno jde o vyspělou, vnitřně integrovanou osobnost, člověka v pravém slova smyslu dospělého.
– nepodléhá tlaku okolí. Nepříjemně se tvářící spolucestující ve vlakovém kupé ho nepřimějí k tomu, aby zakázal dítěti zpívat. Prostě si pomyslí, a třeba jim i řekne, že pokud jim toto vadí, neměli si sedat do vagónu pro rodiče s dětmi. Na druhou stranu nemá takový rodič problém zamezit dítěti v neakceptovatelném chování – například v kopání spolucestujících. V takovýchto případech se u mladších dětí mimochodem hodí fyzická síla. Nemám na mysli dítě bít, ba ani plácnout. Ale nožku mu podržet, a v nutných případech držet celé zmítající se batole, až do odeznění vzteku.
– unese nespokojenost dítěte. Nesnaží se být se svým dítětem kamarád a nedělá mu problém vymezit hranice, usměrnit, ukáznit. Možná, že se na něj dítě zlobí, možná i křičí, že ho nemá rádo… to je nepříjemné, ale silný rodič se z toho nezhroutí. Zůstane dítěti oporou i v takovéto situaci.
– nesnaží se vecpat dítě do své ideální představy, přijímá je takové, jaké je – tedy nedokonalé. Chápe, že tu dítě není proto, aby uspokojovalo jeho potřeby; chce být dítěti citlivým průvodcem na jeho vlastní, jedinečné cestě. Silný rodič tak snadněji bývá i rodičem citlivým. Síla a citlivost nestojí proti sobě, naopak.
Rámeček 2:
Nehrajme silové hry
matka: „Ukliď si ty hračky.“
syn: „Ne.“
matka: „Řekla jsem: ukliď si ty hračky.“ (už nazlobeně)
syn: „Řek sem: ne.“ (vcelku logicky parafrázuje)
matka: „Jestli si ty hračky neuklidíš, nebude večerníček.“ (vyhrožuje)
syn: „Bude!“
matka: „Nebude!“
Syn přibíhá a plácne mámu.
Máma plácne syna.
Syn plácne mámu víc.
Máma plácne syna víc.
…
Kam to vede?
Ten den:
varianta 1: syn si hračky neuklidí a nebude se dívat na večerníčka. Všichni jsou na sebe naštvaní.
varianta 2: syn si s kvílením a vztekle jde uklidit hračky. Může se podívat na večerníčka, ale zůstává v něm pocit prohry a křivdy. O pohodové atmosféře před spaním si mohou nechat všichni jen zdát.
varianta 3: syn si hračky neuklidí, ale matka mu nakonec večerníčka pustí, je už vyčerpaná a nemá náladu na další tyátr. Syn se v tu chvíli zklidní – vyhrál, matka prohrála. Celkově mu to však klidu a životní pohody nepřidá – cítí, že je silnější než matka, a to je pro dítě dost znejisťující. Ve světě se zatím nevyzná, potřebuje rodiče, o něhož se může opřít, který je v případě potřeby ochrání. Jenže jak se může spolehnout a opřít o někoho, kdo je slabší než ono?
V dlouhodobém měřítku:
Najet dlouhodobě s dítětem na hru kdo z koho znamená, že jsme prohráli. Silní rodiče nehrají silové hry. Nejde jim o to, aby dítě poslouchalo jako hodinky. Ale aby se s ním domluvili a zachovali vzájemnou důvěru a úctu. Matka měla synovo chování stopnout hned na začátku:
matka: „Honzíku, ukliď si hračky.“ (oslovuje syna jménem)
syn: „Ne.“
matka: zanechává činnosti, jde k němu, kleká si a bere jeho ruce do svých, dívá se mu do očí: „Podívej, za chvíli bude čas na večerníčka, a já bych ti ho ráda pustila, vím, že se díváš rád.“ – odmlka a pokud syn nereaguje, pokračuje: „Jenže podívej: takových hraček je ještě neuklizených! Co s tím uděláš?“
syn: „Hmmm, no jo. Vždyť už jdu.“
Je samozřejmě možné, že syn bude déle setrvávat v negaci, nicméně matka stále nemusí přistupovat k měření sil. Může dle svého uvážení synovi nabídnout pomoc či ho prostě ponechat mezi neuklizenými hračkami a v obvyklém čase přistoupit k dalším činnostem směřujícím k uložení Honzíka do postele: čištění zubů, čtená pohádka… záleží na rodinných zvycích.
Opoziční chování dítěte mimochodem neznamená, že by dítě bylo jakkoli špatné, prostě jen zkouší, co je možné, a co není. A je na rodičích, aby mu to dali srozumitelně najevo.
Pavla Koucká
vyšlo v časopise Děti a my, prosinec 2012