Rodiče chrání své potomky před vším nebezpečným, až jsou jim největším nebezpečím sami – vychovávají děti nesamostatné a úzkostné. “Líný rodič” to chce jinak.

S Kristinou Kratochvílovou máme schůzku v restauraci na pražském Zahradním Městě. Zatímco si povídáme, její patnáctiměsíční dcera Amálka zkoumá okolí – leze po schodech, nakukuje za bar, hraje si s dveřmi. Maminku to nijak nezneklidňuje, její okolí však ano. Postupně ji přichází několik lidí upozornit, že „má dítě v jiné místnosti“, že holčička „už je skoro na schodech“. Jedna paní se při tom usmívá, dvě další se přísně mračí – což přibližně vystihuje způsob, jak se společnost dívá na takovou míru volnosti pro malé dítě. Většinový přístup je děti chránit – před okolím i před sebou samými. Přístup Kristiny Kratochvílové, povoláním psycholožky, je jiný. A to i přesto, že je neslyšící a nemůže se spolehnout na to, že ji dcera zavolá. Věří ve zdravý úsudek rok a čtvrt starého dítěte.

Není jediná, kdo se snaží jít touhle cestou, podobně to vidí stále víc rodičů. Pro takový přístup se šíří trochu provokativní název „líné rodičovství“ (idle parentship). Ve skutečnosti však nejde o lenost, ale spíš o uvolněnost a klid, a proto mu říkejme raději „uvolněné rodičovství“. Je to reakce na převažující přístup k výchově – vysoce aktivní, ambiciózní, přespříliš ochraňující a ve výsledku stresující pro děti i rodiče.

Všímají si toho výchovné autority v celém západním světě – dítě, dříve zapřažené do práce a povinností, z nich bylo ve 20. století osvobozeno, aby se stalo pro změnu otrokem rodičovské péče. „Dostali jsme se do věku ,řízeného dítěte‘. Podívejte se okolo sebe a uvidíte, že dospělí věnují dětem tolik pozornosti, tolik do jejich chování zasahují a je z toho tolik úzkosti jako nikdy předtím,“ píše Kanaďan Carl Honoré ve své knize Pod tlakem: Ochrana dětí před vlastními rodiči. Mnoho rodičů ji čte  a docházejí k názoru, že nechtějí své dítě řídit. A že svět není zase tak nebezpečné místo.

Helmy pro miminka

„Helmička je revoluční produkt,“ uvádí se v reklamním letáku. Revoluce spočívá v tom, že batoleti od sedmi měsíců věku se na hlavu nasadí molitanová čepice, s níž si „zvyká na okolí bez rizika úrazu hlavičky“. Výrobce doporučuje nosit ji doma i venku. Krátce po tom, co se pomůcka objevila na českém trhu, vyšel ovšem v MF DNES článek, který varuje, že helma zdraví dítěte naopak ohrožuje. Batole si může místo hlavy zranit krční páteř nebo dostat vyrážku. Skoro to vypadá, že svět je tak plný nebezpečí, že se mu nelze vyhnout ani v bezpečnostní helmě.

Produktů pro větší bezpečnost je řada. Kojence hlídá monitor dechu a stále zapojená elektronická vysílačka „chůvička“. Jakmile se děti začnou trochu pohybovat, nabízí trh všemožná zabezpečovadla – zábrany na schody, chrániče na sporák, na rohy, záslepky do zásuvek, bezpečnostní fólie na sklo. Na hračky jsou tu antibakteriální spreje, na podlahy protiskluzové vrstvy. Prodávají se chrániče před otevřením dveří a šuplíků i chrániče před jejich úplným zavřením. Některé věci dokonce upravuje zákon – několik států EU má například předpis o správném oplocení soukromého bazénu.

Realita je ale taková, že žijeme ve velmi bezpečném světě – nehrozí, že by dítě ulovila šelma či uštkl jedovatý pavouk. Před nepřízní počasí děti chrání kvalitní prádlo, goretexové bundy a boty.

Statistiku o příčinách úmrtí dětí a mladých lidí do devatenácti let přináší celoevropská iniciativa Akční plán dětské bezpečnosti. Největší ohrožení představuje silniční provoz, a to pro děti v autech i pro chodce. Jsou to smutná čísla, i z nich ovšem vyplývá, že riziko smrtelné nehody není vysoké. Takový osud číhá na jedno dítě z pětatřiceti tisíc. Pokud je dítě doma, hrozí mu pády, otravy, utopení – u nich je četnost vážných zranění a úmrtí ještě nižší.

Za těchto okolností se život malých dětí nezdá zase tak riskantní, jak sugerují všechny ty bezpečnostní pomůcky. „Nejlepší helma je samotná hlava,“ říká lékař, který má výhrady k dětské helmičce. Zrovna takový přístup je vlastní „líným rodičům“.

Nepřerodičovat

Je to už několik let, co se v anglosaské literatuře o rodičích a dětech začaly objevovat termíny jako overparenting, hyper-parenting (snad nejvýstižněji přeloženo úporné rodičovství) či  helicopter parent (rodič helikoptéra, česky možná spíš rodič stíhačka, který dítě stále pronásleduje). Odpovědí na takovou přemrštěnou péči pak bylo rodičovství pomalé (slow parenting) anebo již zmíněné líné rodičovství. Termín líné rodičovství zpopularizoval britský publicista Tom Hodgkinson.Jeho kniha Líný rodič, která vyšla v roce v 2009 v Anglii, neobsahuje sice převratné objevy, ale řadě lidí dodala odvahu změnit výchovný styl a stala se mezinárodním bestsellerem (v Česku vyšla v témž roce).

V úvodu své knihy Hodgkinson vzpomíná: „Jednou Arthur, naše nejstarší dítě, chronicky postižené přehnanou stimulací ze strany svých úzkostlivých rodičů, zařval: ,Já­­… potřebuju… nějakou… zábavu!‘… Děsivá reakce, zejména od pětiletého dítěte.“ Šlo o klíčovou příhodu, jež ho přiměla rozvíjet koncept, jak nečinností dospět k lepšímu rodičovství. „Tím, jak přehnaně zasahujeme do života svých dětí, jim bráníme, aby vyrostly a postaraly se samy o sebe. … Stáhněte se. Nechte je žít,“ apeluje „líný Brit“. Nejde rozhodně o to své děti odbývat – rodiče jim mají věnovat dostatek pozornosti, být na dosah, kdykoli je třeba. Jde jen o to nestresovat je svou péčí. „Nechte je být“ se stalo ústředním heslem líného rodiče.

Na americkém kontinentě zaujímá podobný postoj již zmíněný Carl Honoré. „Nekontrolovatelné nutkání dát dětem to nejlepší, které na ně přenášejí rodiče, škola a celá společnost, nese ovoce – přestimulované, přetížené a rozmazlené děti,“ soudí.

Další představitelka podobného proudu populárně-naučné literatury pro rodiče je Lenore Skenazyová, autorka knihy Děti ve volném výběhu: jak dát dětem svobodu, jakou jsme měli my, aniž bychom se starostí o ně zbláznili. Média ji svého času překřtila na „nejhorší americkou matku“, neboť se v jednom sloupku přiznala, že nechala své devítileté dítě jet samotné metrem.

V Česku nemáme zatím pro tento „koncepční spor“ ustálené termíny, ale můžeme mluvit o uvolněném a úporném rodičovství. Psychologové a popularizátoři preferují uvolněnost. Uvolněný rodič totiž nezažívá tolik stresu a nepřenáší jej na dítě. Naopak, najde si čas a energii se s ním radovat.

Uvolnění nejsou nezodpovědní

Na příkladu Američanky Lenore Skenazyové i Češky Kristiny Kratochvílové je vidět, že uvolnění rodiče si od okolí musí leccos vytrpět. Není to ovšem jediné úskalí rodičovské lenosti. Je potřeba správně vyhodnotit riziko, aby se dětem skutečně nic nestalo. A je důležité je na možné nebezpečí připravit.

Kristina Kratochvílová například nekoupila ani záslepky do zásuvek. Raději dcerce vysvětlila, že na zásuvky se nesahá. Několik důrazných „ne“ i mateřské plácnutí přes ručičku a dítě pochopilo, že to je nebezpečné. Podobně to bylo se schody – nebránila dceři, aby na ně lezla. Nechala ji, ať se naučí je zdolávat. Amálka zatím neměla větší úraz. „Ví, že se nesmí nikam bezhlavě vrhat, protože u ní pořád nestojím. A já tím získám víc prostoru pro sebe,“ říká paní Kratochvílová.

Kateřina Rodná, šéfredaktorka časopisu Děti a my, se snaží tímhle uvolněným způsobem řešit i další problém – pobyt dětí venku. Bydlí s rodinou na Novodvorské, což je běžné pražské sídliště. A pouští zde své děti, devítiletou Hanku a pětiletého Adama, samotné ven. Zatím se jí to osvědčuje. Ne že by děti nezažily nic nebezpečného, jednou například přišel na hřiště exhibicionista. Děti ale nepanikařily, běžely to říct matce a ta volala městskou policii. „Policisté je pochválili. A já mám jistotu, že teď už vědí, jak se v takové situaci chovat,“ říká paní Rodná. Chce, aby její děti zažily pocit svobody a byly samostatné. „Na kroužku keramiky je to nenaučí,“ konstatuje a dodává: „Samozřejmě se o ně bojím, ale musím to zvládnout. Ve strachu se dítě vychovává těžko.“

Naráží tím na další problém líných rodičů – aby byli skutečně uvolnění, musí se vypořádat s vlastním strachem. „Život je principiálně riziková záležitost a rodiče se s tím musí naučit žít,“ říká psycholožka Iva Jungwirthová. Pro někoho je to těžké; lepší než stresovat dítě je ale pracovat na sobě. „I úzkostný rodič může se svou úzkostí něco dělat, pokud si ji uvědomí. Pro mnohé rodiče je však těžké si svou slabost přiznat, jednodušší je prohlásit, že svět je nebezpečný,“ dodává Jungwirthová.

Děti podle psychologů uvolněné rodiče ocení. Amálka, patnáctiměsíční holčička z úvodu, za našeho pobytu v restauraci nespadla ze schodů ani nestrhla ubrus. Naopak, objevila kus světa a vypila džus ze sklenice. A její maminka si zatím klidně popovídala. Spokojenost byla na obou stranách, a to je hlavní vtip uvolněného rodičovství – že uvolnění a spokojení jsou všichni. Výchovná realita je samozřejmě složitější a vyžaduje stálé hledání. Cíl je však jasný – „nechat děti být“ a zároveň „s nimi být“.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Respekt 14. srpna 2012

Psychickou odolnost můžeme pěstovat po celý život, od početí až do smrti. Co je klíčové v různých životních obdobích?

Těhotenství

V maminkovských časopisech se dočteme, že bychom měli ještě nenarozené miminko milovat a toužebně očekávat, hovořit na ně, hladit přes břicho apod. Tento názor nesdílím. Domnívám se, že pro zdravý vývoj plodu je z psychického hlediska zcela postačující, je-li těhotenství matkou přijímáno.

Pro intrauterinní vývoj je charakteristická jednota – jednota matky a dítěte a jednota fyzického a psychického. Pro budoucí psychickou odolnost dítěte je tak velmi podstatná fyzická stránka: tedy aby matka nepila alkohol, nekouřila a pokud možno dodržovala zásady zdravého životního stylu.

Porod

Slyšela jsem různé spekulace na téma, jak způsob porodu ovlivní psychickou odolnost dítěte. Vědecky prokázáno však v tomto ohledu není nic. Jediné, co lze říci, je, že rizikové je poškození lebky či přidušení dítěte. Menší riziko pak představuje medikace při porodu.

Naopak fyziologický porod a nerušený bonding (kontakt matky a dítěte) prospívají vazbě matky a dítěte, jejich vzájemnému vztahu a tím i psychické odolnosti dítěte.

Úvahu o dalších životních obdobích, od narození až do smrti, člením podle koncepce psychoanalytika Erika H. Eriksona, neboť se k vývoji psychické odolnosti hodí, domnívám se, nejlépe.

Erikson vymezil osm fází vývoje osobnosti, a to na základě zásadního životního konfliktu, který v daném období řešíme (viz rámeček). Je-li konflikt daného období vyřešen, získáváme určitou ctnost, naše ego je posíleno a můžeme se posunout dál: Když pochopíme a přijmeme vlastní identitu, můžeme se věnovat intimitě – důvěrnému vztahu s partnerem. Když takový vztah navážeme, můžeme se věnovat plození a péči o děti atp.

První rok

Psychická a fyzická stránka jsou u dítěte stále velmi silně propojeny. Ostatně také hovoříme souhrnně o psychomotorickém vývoji. Psychická odolnost miminka klesá takřka na nulu, je-li hladové, je-li mu zima, nebo je něco bolí. A stejně tak, má-li nedostatek nebo přebytek podnětů, bojí-li se něčeho – prožívá fyzicky nepříjemné pocity, jeho „svět“ je v tu chvíli prostě špatný.

Podle Eriksona je základním úkolem prvního roku života vybudování základní důvěry. Tuto důvěru dítě získává pomocí bezpečné vazby na matku (pečující osobu). Matka, která příznivě reaguje na potřeby dítěte, umožňuje jeho fyzické prospívání a zároveň mu zprostředkovává pocit, že svět je dobré místo k životu. Tato základní důvěra v matku / ve svět se později projevuje ve všech dalších vztazích. Výzkumy ukazují, že lidé s důvěrnými vztahy jsou psychicky odolnější.

Batole

Batole někdy působí, jako by bylo na pružince – vzdaluje se od matky a zase se k ní vrací. Objevuje svět a zase se jde ujistit k mámě. A znova a znova. O kousek dál. Pro rozvoj psychické odolnosti potřebuje být aktivní, ovlivňovat svůj osud, ale zároveň mít bezpečný přístav. Úkolem rodiče je poskytnout potřebnou volnost i návraty do bezpečí přístavu.

Podle Eriksona je batolecí věk vývojovou fází autonomie proti studu a pochybám. Vztaženo k našemu tématu: dítě rozvíjí svou aktivitu a sebevědomí, což jsou vlastnosti pro psychickou sílu dosti podstatné. Učí se, jak ovlivňovat svět, rozvíjí důvěru v sebe a své schopnosti.

Předškolák

Eriksonovská fáze iniciativy proti pocitům viny. Dítě zvnitřňuje vnější omezení, což mu pomáhá činit dobrá rozhodnutí. Díky tomu zůstává aktivní a je za své chování oceňováno, což zase zvyšuje jeho sebevědomí a prospívá psychické odolnosti.

Dobře vyvinuté svědomí aschopnost sebekontroly jsou pro psychickou odolnost důležité. Pokud svědomí není dostatečně vyvinuté, dříve nebo později dítě narazí na odpor okolí, což je může znejistit a oslabit. Avšak i přebujelé svědomí dítě brzdí a oslabuje.

Z tohoto hlediska můžeme psychickou odolnost předškoláka podpořit adekvátními nároky. Neměli bychom ho zatěžovat příliš, neboť by nutně selhával a opakovaná selhání by ho oslabovala, vedla k pasivitě. Určité výzvy jsou však žádoucí.

Školák

Dítě se učí praktickým znalostem a dovednostem, učí se získávat uznání produkováním věcí – v našich podmínkách tedy zejména dobrými známkami ve škole.

Nebezpečí pro psychickou odolnost představují v tomto období zejména pocity neadekvátnosti a méněcennosti, jimž dítě poměrně lehce propadá. Erikson nazývá vývojový úkol tohoto období snaživost proti méněcennosti.

Psychickou odolnost dítěte v tomto věku můžeme rozvíjet společně s adekvátním rozvojem fyzických a kognitivních (rozumových) schopností. Dítě se o své dovednosti může opřít, je za ně oceňováno. Príma je, může-li vyniknout v něčem, k čemu má vlohy. Neměli bychom však dítě přetížit.

Dospívající

Psychické procesy v průběhu dospívání jsou tématem na mnoho knih. Erikson hovoří o identitě proti zmatení rolí. Čím dál více však jde o mladého člověka samotného, vliv rodičů slábne. Rodiče by měli poskytnout dostatek důvěry a prostoru pro nalézání sebe sama, své vlastní cesty. Být připraveni pomoci, ale nevnucovat se. „Nejvíc si táty vážím za to, že v určitých situacích dokázal nic neříct,“ říká jedna kamarádka.

Po celou dobu provázení dítěte na cestě k psychické odolnosti a vyrovnanosti je důležité, jakými osobnostmi jsme v tomto ohledu my sami. Zda jsme sami k sobě upřímní, schopní snést kritiku, zastat se slabšího. S jakou grácií ustojíme vztekající se batole a modré číro pubescenta na oslavě našich padesátin. Zda nás rozhodí malá nepříjemnost a jak reagujeme na šokující zprávy. Více než to, co říkáme, je důležité, jak jednáme.

Chceme-li vychovat psychicky silného člověka, pracujme sami na sobě. Na své psychické odolnosti a vyrovnanosti můžeme pracovat v jakémkoli věku.

Raná dospělost

Podle Eriksona je hlavním úkolem rané dospělosti intimita, vytvoření důvěrného vztahu s partnerem, společné sladění rytmu práce, plození i relaxace tak, abychom byli schopni postarat se o děti.

V důvěrném vztahu se otevíráme a stáváme se tak psychicky zranitelnějšími. Zároveň ale společně vyzráváme, a lze tak hovořit i o společné psychické síle/odolnosti. Podporujeme se navzájem, pomáháme jeden druhému.

Střední dospělost

Náplní střední dospělosti je pak zejména péče o mladou generaci, většinou péče o potomky. S nimi rosteme a vyzráváme. Stojí nás spoustu energie, fyzických i psychických sil. Pokud však tento úkol vnitřně přijímáme, získáváme pocit smyslu, radost z ocenění a překročení sebe sama. Psychicky sílíme.

Alternativou k péči o potomky je jiná služba – poslání učitele, kněze, lékaře, vědce… i tak lze žít tvůrčí, produktivní a naplňující život a osobnostně růst.

Pozdní dospělost

Tématem pozdní dospělosti je podle Eriksona integrita osobnosti. Měli bychom přijímat sebe sama i se svými činy a rozhodnutími, jež jsme v životě udělali. Nezlobit se na ubývání sil, ale realisticky hodnotit, co ještě udělat můžeme. To nám dává sílu vyvazovat se z vazeb tohoto světa a pohlédnout do prázdna.

Literatura:

Erikson, E. H. (1963): Childhood and society. Norton & Co, New York.

vyšlo na psychologii.cz, 7. srpna 2013

Na jakých vlastnostech a schopnostech závisí psychická odolnost? A jak je rozvíjet?

Vývojová psycholožka Emmy Wernerová se proslavila zejména díky studii, v jejímž rámci studovala všechny děti narozené v roce 1955 na Havajském ostrově Kauai (celkem 698 dětí). Vytrvalá badatelka sledovala kohortu pětapadesátého až do věku 40 let a ověřila přitom to, co se předpokládalo: že děti vystavené různým rizikovým faktorům – jako je třeba předčasné narození, psychicky nemocná matka, chudoba, nestabilní rodinné prostředí – mají později v životě více problémů se sebou samými. Častěji mají potíže se zákonem, s psychickým i fyzickým zdravím a blízkými vztahy.

Zajímavějším zjištěním však bylo, že zhruba třetina z těchto dětí se navzdory zátěži vyvíjela dobře – vyrostli z nich schopní, pečující a zodpovědní dospělí. Co těmto dětem dodalo sílu nesnáze překonat?

Wernerová identifikovala řadu ochranných faktorů, a to jak vrozených (základní povaha dítěte), tak daných prostředím. Odolné (resilientní) děti:

– byly povahově klidné, nenechaly se snadno vyvést z míry

– byly komunikativní

– mohly se opřít o stabilní vztah k jinému dospělému, než byli problematičtí rodiče (teta, učitel…)

– často měly talent na něco určitého, kvůli čemuž je vrstevníci uznávali

– byly na ně kladeny nároky a byly vedeny k zodpovědnosti – například se staraly o mladší sourozence nebo převzaly nějakou práci ve škole.

Nic není ztraceno

Často se zdůrazňuje důležitost raného dětství pro osobnost člověka, pro jeho sebevědomí a vůbec fungování. Málokdo má ovšem štěstí na optimální kombinaci vrozených faktorů i láskyplného a rodinného prostředí. Na bezpečné zázemí i výzvy.

Studie Wernerové i řada dalších výzkumů však ukazuje, že není nic ztraceno. Můžeme zvyšovat psychickou odolnost dětí svých i dětí v našem blízkém okolí, můžeme zvyšovat psychickou odolnost sebe sama. Můžeme na ní pracovat v průběhu celého života a notný kus se posunout. Jaké schopnosti, vlastnosti a dovednosti tedy můžeme rozvíjet?

– MÍT CÍL: K psychické síle a odolnosti pomáhá schopnost zvolit si smysluplný a realistický cíl, k němuž směřujeme. K němu se můžeme přitáhnout. Jako dospělí můžeme o svých cílech prostě popřemýšlet, ujasnit si své hodnoty – a to jak sami, tak s někým blízkým, nebo v rámci koučinku či terapie. Dětem mohou pomoci rodiče, učitelé i jiní blízcí dospělí. Je dobře, když i děti mají vyšší cíle a např. se neučí jen pro dobré známky.

– VYTRVALOST: Mít cíl je jedna věc, skutečně k němu směřovat věc druhá. Investovat energii a vytrvat i přes počáteční neúspěchy. Občas hovoříme o „síle vůle“. A tu lze trénovat. Pomáhá podpora někoho blízkého, jeho důvěra v nás a naše schopnosti, odměna.

– UPŘÍMNOST, zejména k sobě samému. Pokud sami sobě namlouváme, jak jsme dobří, využíváme k tomu řadu psychických obran. A to nás stojí spoustu psychických sil, jež následně chybějí jinde. Nebojíme-li se vidět sebe sama ve skutečném světle, můžeme své psychické síly využít jinak. U nás dospělých je to často běh na dlouhou trať a nejlépe zde pomáhají psychodynamické terapeutické směry (psychoanalýza). Avšak už i sama snaha se počítá, spoustu toho zmůžeme sami.

Dítěti můžeme pomoci uvědomovat si své pocity a primární motivy. Poslouchat, co mi říká vlastní tělo, nebránit se třeba spánku, když jsem ospalý. Uvědomit si, že mám hlad a proto jsem nevrlý. Nechat dítě prožívat, zbytečně je nezatěžovat studem, vidět smysl ve svých pocitech. Dítě tak může třeba poznat, že strach vlastně nebyl tak hrozný a že mu v něčem pomohl. A teď na sebe může být chvíli pyšné.

– umění PROHRÁVAT, schopnost zvládnout neúspěch, nehroutit se, ale snažit se poučit. Též se lépe trénuje v dětství, i když i v dospělosti se jí můžeme učit. Pro děti je výborným tréninkem klasické Člověče nezlob se a další hry. Dítěti pomůže naše přítomnost, pochopení, náš vnitřní klid.

„Zážitek neúspěchu je pro dítě frustrující a malé dítě by nikdy nemělo zůstávat v takové situaci samotné,“ píší Simona Horáková Hoskovcová a Lucie Suchochlebová Ryntová, autorky knihy Výchova k psychické odolnosti dítěte.

V dospělosti už spíše než hry působí život sám. Jde o naše vnímání toho, co život přináší, a to lze měnit.

– schopnost SAMOSTATNOSTI i SPOLUPRÁCE, radosti ze společné činnosti i z toho, že něco zvládnu sám. Obojí je důležité.

– umět si ŘÍCI O POMOC. Řada dětí i dospělých se stydí si o pomoc říci. Připadali by si slabí. Ale vnitřně silný člověk se nebojí svou slabost přiznat.

Děti jsou dnes navíc vedeny k opatrnosti, občas až ke strachu „S nikým cizím nikam nechoď, mohl by ti chtít ublížit.“ apod. Jistě je to opodstatněné, na druhou stranu se může stát, že se dítě třeba ztratí. Je vhodné, umí-li odhadnout, kdo by mohl být důvěryhodný (maminka s dítětem, místní pracovník – např. na výstavě, v zoo, policista…) a požádat o pomoc.

– ZDRAVÉMU SEBEVĚDOMÍ. Jsme psychicky silnější, když jsme si vědomi svých silných i slabých stránek. Zdravě sebevědomí lidé vyžadují respekt a zároveň respektují druhé, před nikým se neponižují ani se nad nikým nepovyšují. Umějí vyjadřovat své pocity a přání, stát si za nimi, dokáží odmítnout přehnané požadavky okolí.

Respektu k sobě samému i k ostatním dítě nejlépe naučíme tak, že respektujeme jeho potřeby, jakož i potřeby svoje a dalších lidí. Dítě upozorňujeme na jeho silné stránky, pomáháme mu rozvíjet specifické schopnosti, jakož i překonávat slabosti.

Zajímavou souvislost sebevědomí s hodnocením uvádějí autorky zmíněné knihy: „Ukazuje se, že samostatné a odolné děti jsou při úspěšné činnosti chváleny a kladně hodnoceny na obecné úrovni („Ty jsi šikovný…“, „Ty jsi chytrá hlavička, jsem na tebe pyšný!“ atp.) Tyto děti jejich vychovatelé při neúspěchu hodnotí negativně konkrétně. Nehodnotí dítě jako takové, ale hodnotí negativně jeho konkrétní výkon. Nepovedený výkon by měl být při hodnocení také vymezen v čase jako dočasný.“

Užitečné i příjemné

Zvyšování psychické odolnosti dětí je přínosné, a navíc může být i zábavné. Výborným prostředkem je k tomu totiž hra (viz rámeček). A taky pohádky. Z nich mohou děti čerpat živiny pro svou psychickou odolnost, například poznání, že trpělivost růže přináší, že v nouzi poznáš přítele, dobro je opláceno dobrem a každé zlo jednou skončí.

Obecně vzato psychické odolnosti dětí prospěje, když si mohou zkoušet, nač stačí, tak trochu překonávat samy sebe. Někdy mám pocit, že v tom jsou lepší tatínkové, my mámy býváme ochranitelštější, více pečujeme o bezpečí i pohodu našich dětí.

S trochou nadsázky tak lze říci, že děti psychicky otužuje, když mají dostatek prostoru pro volnou hru a bývají občas ponechány v péči tatínků. Což nám mámám uvolňuje ruce.

Odolné děti navíc tolik nekňourají, nevisí na nás, lépe se s nimi domluvíme. Takže podtrženo sečteno: psychicky odolným dětem se žije lépe. A lépe se žije i jejich rodičům.

Rámeček:

Hra jako trénink na nehody

Zajímavá je teorie českého etologa Marka Špinky a jeho spolupracovníků (Špinka a kol., 2001), kteří vnímají hru jako trénink na nehody. Proto při hře zvířata například provádějí rychlé pohyby hlavou, které znesnadňují pohybovou orientaci, „schválně“ padají, dávají náskok partnerovi při hravých potyčkách, anebo vyvolávají hru se staršími a silnějšími jedinci.

Výsledkem těchto aktivit jsou zvířata přizpůsobivější, lépe fyzicky i psychicky schopná zvládat „průšvihy“, kdy například ztratí rovnováhu či orientaci, spadnou, ocitnou se tváří v tvář silnějšímu protivníkovi, či jinak přestanou mít kontrolu nad situací.

Myslím, že u dětí je to podobné. I ony se rády doslova i přeneseně vychylují z rovnováhy – točí se, balancují na obrubníku. Experimentují s různými sociálními rolemi, hravě zlobí. Zjišťují tak a zkoušejí si, jak zvládat situaci, kdy jim podklouzne noha, někdo do nich strčí, někoho zatahají za vlasy a on se bude zlobit.

Literatura:

Horáková Hoskovcová, S. a Suchochlebová Ryntová, L. (2009). Výchova k psychické odolnosti dítěte. Silní pro život. Praha: Grada.

Špinka, M., Newberry, R. C., Bekoff, M. (2001). Mammalian play: Can training for the unexpected be fun? Quaterly Rewiew of Biology, 76: 1–27.

vyšlo na psychologii.cz, 16. srpna 2013

Chceme, aby naše děti zvládaly nároky všedního dne s lehkostí? Aby dokázaly překonávat krize? Nejlépe je to naučíme vlastním příkladem.

Zakladatel waldorfské pedagogiky Rudolf Steiner nazval vývojové období od narození až k sedmému roku života věkem napodobování. Už malá miminka napodobují – otevření úst, zamračení, vypláznutý jazyk, úsměv…

Předškoláci jsou v nápodobě již opravdoví mistři. V jimi nastaveném zrcadle můžeme poznat nejen své chování a svá slova, ale též intonaci, tón hlasu, mimiku, gestiku a posturiku, vše mistrovsky zasazené do kontextu situace. Nepřekvapí, že děti opakují i naše způsoby zvládání různých těžkostí.

Vzor zvládání emocí

Máma s dítětem odcházejí z hřiště, dítěti se nechce. Je už trochu přetažené a na střet s vůlí matky reaguje vztekem, křikem, pláčem, kopáním… dle nátury dítěte, nicméně klasika. A co na to maminky?

– matka A je rozčilená, přemýšlí, co si asi o ní myslí lidé v okolí. Na dítě spustí: „Okamžitě přestaň ječet! Že se nestydíš! A nebude žádná zmrzlina!“

– matka B dítě vezme a odnese.

– matka C k dítěti přisedá, krátce vysvětlí, proč odcházejí, ostatně na to už před chvílí upozorňovala. Nabízí ruku, to někdy funguje. Dneska ne a tak prostě bere dítě do náručí a odnáší.

A se rozčiluje, přikazuje, vyčítá, vyvolává výčitky, vyhrožuje. Taky by mohla dát dítěti „na zadek“, to je podobné. Jednoduše vztek dítěte a strach z názoru okolí nezvládá. Situace je pro ni ohrožující, reaguje agresivně.

Dítě pozoruje a zvnitřňuje způsob jejího chování. Trpí též jeho vztah k matce, o slabou matku se nelze opřít, což dítě dále znejisťuje a vede k dalšímu vzteku.

Odpoledne si matka stěžuje kamarádce (žel bohu před dítětem), že se to „s ním nedá vydržet, je hrozné atd.“ Nálepku „vzteklouna“, „zlobivce“ atd. dítě dále zvnitřňuje.

B a C podle mě reagují adekvátně, což se ostatně projevuje i v dalším vývoji situace. Dítě se v obou případech ještě chvíli vzteká, ale pak se zklidňuje. V prvním případě matce usíná v náručí, v druhém se po sto metrech nechává postavit na zem. Domů už zvesela běží.

Cílem není, abychom neměli negativní emoce. Dítě by mělo mít možnost pozorovat, že i my jsme lidé, živí tvorové s celou škálou emočních reakcí. Umíme je však v rámci situace slušně vyjádřit, pracujeme s nimi. Dokážeme se naštvat, konstruktivně pohádat a poté usmířit.

Vzor zvládání běžných těžkostí

Běžná komplikace v domácnosti. Dejme tomu, že se ucpal odpad v kuchyni. Pravděpodobně to způsobil otec, který odpoledne v kuchyni něco „kutil“ a vpodvečer odjel na trénink. V tom přichází na scénu matka. Má v plánu uvařit teplou večeři, ale ucpaný odpad jí to trochu komplikuje.

– matka A začne nadávat, obviní otce z nepořádnosti, vynadá dětem, že jsou po něm a skončí lamentováním nad špatností světa. Maže dětem rohlík, přičemž odmítá nabízenou pomoc – však je zvyklá, že musí „oddřít všechno sama“. Se zoufáním, jak ji z toho všeho bolí hlava, si jde lehnout.

– matka B vezme zvon, odpad protáhne a dovaří večeři.

– matka C nechá pročištění odpadu na otce, neboť mu to jde líp. Nevaří, protože běhat za vodou do vzdálené koupelny by bylo zbytečně komplikované. Dětem vysvětlí, jak se taková věc může stát, že se ucpe odpad a jak tomu předcházet. Požádá děti o pomoc v nenadálé situaci a společně s nimi připraví studenou večeři. Otec jim zítra ukáže, jak umí odpad protáhnout.

Všechny tři matky se postaraly, aby děti dostaly najíst. Rozdíly ve způsobu zvládnutí situace jsou však naprosto zásadní.

A je jediná, která poukazuje na svou sílu (oddře všechno sama). Situaci však hrubě nezvládá. Většinu své energie vynakládá na to, aby chránila sama sebe (své ego) tím, že snižuje autoritu otce i sebevědomí dětí. Těm navíc upírá možnost se na zvládnutí situace aktivně podílet.

Z hlediska vývoje psychické odolnosti dětí velmi problematické chování. Děti sledují obviňující a v sebelítosti se topící matku, která posléze ze situace utíká, zanechává děti sice s rohlíkem, ale samotné, s pocity viny, jež sama vyvolala. Matka nezvládla drobnou komplikaci s přípravou večeře, ale po dětech žádá, aby zvládly obvinění vlastního otce i svoje vlastní.

Není vyloučené, že děti po vzoru „co tě nezabije, to tě posílí“ ze situace něco vytěží. Mnohem pravděpodobnější však je, že jejich psychická odolnost utrpěla – vzorový objekt předvádí vlastní selhání, jež navíc nepřiznává a závislým osobám možnost aktivního zvládnutí upírá.

Chování matky B je bezproblémové, však také ona sama v situaci prostě nevidí problém. Z hlediska vývoje psychické odolnosti dětí pozitivní příklad – děti odkoukávají bezproblémové vnímání i jednání.

A jak je to v případě matky C? Odpad neprotáhla, teplou večeři neuvařila. Poskytuje tedy dětem špatný vzor? Utrpí psychická odolnost jejích dětí? Právě naopak.

Není podstatné, že děti jedly studené jídlo, ani že matka odpad sama nepročistila. Podstatné je, že se nezhroutila, otce nepomluvila, děti se najedly a navíc poučily. Též byla podpořena rodinná sounáležitost – děti v nenadálé situaci pomohly matce. Autorita otce nebyla poškozena, naopak – zítra dětem ukáže, jak umí odpad spravit.

Jako vzor by měl fungovat i otec. A to pokud možno na denní bázi – v běžných denních situacích. Mámy nemohou nahradit hravé pranice, při nichž kluci sílí – nejen fyzicky. Jak se prát, bojovat a soutěžit s respektem k druhému, jak zacházet s agresí, vědět, kam až můžu zajít a kdy je na místě přestat… To se kluci učí právě od táty, případně třeba od starších bratrů, ale ne od mámy.

Co když je překážka příliš vysoká?

Pro dítě je poučné, pozoruje-li nás, jak se například ohradíme v obchodě, jak se na úřadě dožadujeme přítomnosti zodpovědné osoby, bráníme práva svá i práva slabších. A vězme, že přitom odkouká i naše pocity. Pokud opakovaně pozoruje, že jsme schopni omezit se pro druhého a zažíváme přitom pocit radosti a zadostiučinění, bude je pravděpodobně pomoc bližnímu těšit stejně.

Psychická síla má řadu podob. Každý z nás se může ocitnout před překážkou, kterou nedokáže překročit. Stále však máme na výběr, jak se k ní postavit. To, že něco neumíme/nedokážeme, ještě neznamená, že se z toho musíme složit, obviňovat, křičet, mlátit kolem sebe.

Můžeme prostě zůstat chvíli stát a přemýšlet, co s tím. Přiznat, že je to na nás moc, že si nevíme rady. Třeba nám někdo poradí, třeba překážku zvládneme s malou pomocí, možná se rozhodneme ji obejít anebo se vydat úplně jinou cestou, jinam.

vyšlo na psychologii.cz, 28. srpna 2013

Nelitujme děti. Soucit vede k sebelítosti, zbavuje odvahy a brání samostatnosti. Utvrzuje děti v roli oběti, zintenzivňuje jejich utrpení.

Když jsem byla v porodnici s naší nejmladší, starší děti (batole a předškolačka) beze mě byly v pohodě. Až do chvíle, kdy na ně jedna známá zareagovala: „Dětičky, jak se máte? Stejská se vám po mamince, že jo?“ Doprovozeno soucitným pohledem. A dva uzlíčky neštěstí byly na světě.

– Dvouletý Péťa je malý horolezec. „Nemá vůbec pud sebezáchovy,“ vysvětluje jeho matka a úzkostně sleduje syna na prolézačce „Dávej pozor,“ napomíná ho. „Nelez už výš, ať nespadneš!“ Syn trochu zaváhá. „Drž se pevně!“ radí matka dál. Nakonec však syn opravdu padá. Navzdory matčině snaze… Nebo právě kvůli ní? Toť otázka.
Teď však leží Péťa na zemi, máma k němu přibíhá a konejší ho v náručí: „Ty můj malý chlapečku. Cožpak jsem ti to neříkala?… Nelez příště tak vysoko…“ Péťa se dává do pláče. Čím víc máma chlácholí, tím víc Péťa pláče.

– Devítiletý Ondra na fotbalovém zápase zakopl a spadl. Sedá a chytá si nohu. Přibíhá k němu trenér. Avšak ještě rychlejší než on je Ondrova matka. Přeskočila mantinel a se slovy lítosti a útěchy Ondru objímá.

Ondrovi se naštěstí nic vážného nestalo. Největším traumatem pro něj není bolest, ani přerušený zápas. Ani to, že jeho tým prohrál. Je to ostuda, kterou mu způsobila jeho máma svou péčí. „Nejsem žádnej malej kluk!“ čertí se. Oprávněně.

A jak je to u Péti? Utěšovat dvouleté dítě je snad na místě, nebo ne? Není to tak jednoduché. Čím víc máma Péťu chlácholila, tím usedavěji plakal. A o to méně si nyní věří. Navíc možná brzy zjistí, že spadnutí je zaručený způsob, jak si zajistit máminu péči… Ani jemu litování nepomohlo.

Nebul, máš cos chtěl

„Říkala jsem ti, ať tam nelezeš! Tak teď nebul, máš cos chtěl.“ Toť opačný extrém. Reakce hostilní, odmítavá. Rodič sám sobě namlouvá, že chce, aby si dítě „vzalo ponaučení“. Případně, aby z něj nebyl ufňukanec. Jde však jen o racionalizaci, obranný mechanismus, jenž rodiči pomáhá, aby sám sebe viděl v dobrém světle. V jádru mu jde o sebepotvrzení (JÁ jsem ti to říkala) a ventilaci nezvládnutého vzteku na dítě, že neposlechlo.

Takže jak? Co má tedy rodič podle mě dělat, když ho na jedné straně odrazuji od litování, a na druhé se mi nepozdává reakce odmítavá? Možná se vám zdá, že pro adekvátní reakci jaksi nenechávám prostor…
Tento dojem je dán naší zaměřeností na akci. Nedělat nic je pro nás obtížné. Když nejsme aktivní, jako bychom ani nereagovali. Navíc je těžké si přiznat, že dítě náš soucit a občas ani pomoc nepotřebuje. A už vůbec nepotřebuje slyšet, co jsme mu říkali.

Nechci tvrdit, že děti nemáme nikdy utěšovat. Sama utěšuji ráda. Ráda obejmu, pohladím, pofoukám, kolébám v náručí. Ale jen tehdy, kdy za mnou dítě samo přijde, samo mě zavolá nebo jinak dá najevo takové přání. Neběhám aktivně sama, abych utěšovala tam, kde není zájem, kde je dítě schopné unést situaci samo.

Vnucený soucit dítěti nepomáhá. Vede k sebelítosti, zbavuje odvahy a brání samostatnosti. Utvrzuje děti v roli oběti, zintenzivňuje jejich utrpení.

Úspěšný, hrdý malý kluk

Podobně o lítosti smýšlí též německý výchovný poradce Jan–Uwe Rogge. Ve své knize Rodiče určují hranice píše například o pětiletém Konstantinovi, který bil, kousal a kopal jiné děti ve školce. Všichni ho přitom omlouvali, litovali ho, protože ztratil matku.

Podle Roggeho se však Konstantin svým hrubým chováním snažil donutit okolí, aby si ho všímalo adekvátně, a nebralo ho jen jako chudáčka.

V zoufalé snaze o normální přijetí tento chlapec násilné chování stupňoval. Když bylo Konstantinovi přesně šest, nechal se v poledne zamknout ve školce. Celou školku přitom vytopil, stoly a tapety pomazal barvami a na třech místech vykonal velkou potřebu. Když po něm žádali vysvětlení, vyplázl na učitelku jazyk, dupl jí na nohu a pravil: „Blbá krávo!“ Skutečně velmi agresivní chování pramenící ze zoufalství a vzteku na lítost okolí.

Rogge doporučuje nemít soucit ani v mnohem vážnějších případech. Vypráví například o týraném Tomovi. Toma otec doma bije, kope do něj, potápí do vody se studenou vodou, když Tom neuposlechne nějaký příkaz. Občas dokonce nedostane najíst ani napít.

Třídní učitelka chce Tomovi pomoci, hovoří s rodiči, obrací se na sociální úřad. Je ovšem neúspěšná, rodiče sociálku přesvědčí, že synovi neubližují. Ve výsledku to má Tom doma ještě tvrdší a ztrácí v učitelku důvěru. Ta se zoufalá obrací na Roggeho.

Rogge paní učitelku ujišťuje, že Tom není žádný malý nešťastník. „Dokáže si určitě pomoci sám, když mu v tom pomůžete!… Buďte mu emocionální podporou, aby se stal schopným jednat!“

Učitelka sděluje Tomovi, že už nebude jednat s jeho rodiči a ujišťuje jej, že za ní může kdykoli přijít, když bude potřebovat, dává mu své telefonní číslo. Je to pro ni náročné, ale zvládá to. Po delší době Tom skutečně nachází sílu v sobě. Utíká z domova, rozjíždí se rozsáhlé pátrání a ve výsledku se Tom dostává do dětského domova. Úspěšný, hrdý malý kluk.

Rámeček
Co platí na psy
Litování nepomáhá dětem, dospělým, ba ani zvířatům
2. ledna před několika lety: kolega mi barvitě líčí, jak strávil Silvestrovskou noc – od večera do rána objímal psa zalezlého pod stolem. Jeho zlatý retrívr se tak bál rachejtlí, dělbuchů a rozveselených dvojnožců, že se odmítl jít i vyvenčit.

Končila jsem tou dobou studia etologie na Přírodovědecké fakultě a přemýšlela jsem, co mu poradit, aby příštího Silvestra strávil uspokojivěji. „Máš vcelku dvě možnosti,“ sdělila jsem mu nakonec. „Buď s Césarem – to byl ten pes – odjedeš někam mimo civilizaci, nebo budeš dělat, že se nic neděje.“

A tak to je. Slova útěchy psům moc nepomáhají, doteky jsou o něco lepší, ale stejně… Když chcete, aby se pes nebál, nelitujte ho, tím ho jen víc znejistíte. Raději se chovejte, jako by se nic nedělo. Hrajte si s ním a jasným hlasem mu dávejte povely, ať vidí, že vůdce smečky se vůbec neznepokojuje. Tak mu dodáte klid a jistotu.

vyšlo na psychologii.cz, 12. září 2013

Tělesnou odolnost zvyšujeme tréninkem, otužováním. Ale jak je to s psychickou odolností?

Mám jednu milou nevidomou kamarádku. „A jaké to je, maminko, když teta Káťa vůbec nevidí?“ zajímá se má čtyřletá dcera. Povídáme o tom, a nakonec ji s Káťou bereme na Neviditelnou výstavu – zcela zatemněný prostor imitující svět nevidomého člověka – máte možnost se pohybovat v zatemněném bytě, pak projdete jako do venkovního prostoru: kulisy ulice, lesa atp.

Dcerka se těšila, chtěla to zkusit. Teď se však v naprosté tmě bojí, nesu ji v náručí, ona fňuká, nechce na nic sahat, jen aby už bylo světlo. Chovám ji, snažím se dodávat odvahu. A je to pořád horší. Máme odejít?

Toť otázka. Když odejdeme, dcera si odnese zážitek vlastního selhání a představu, že být nevidomý je strašné. To samé ovšem hrozí i pokud zůstaneme. Plus traumatizované dítě. Jak mám dceři pomoci, aby tuhle psychickou zátěž zvládla? Aby z ní vyšla obohacena a posílena? Dodávání sebedůvěry v náručí, jak radí psychologická teorie a co mi doteď přišlo žádoucí a přirozené, momentálně zjevně nefunguje…

Tělesnou odolnost zvyšujeme tréninkem, otužováním. Ale jak je to s psychickou odolností? Určité paralely jistě najít můžeme, ale nefunguje to tak jednoduše.

Pod tvrdou skořápkou křehké jádro

V pedagogicko–psychologických poradnách se často setkávají s dětmi, které jsou agresivní, hrubé, šikanují spolužáky. Téměř pravidelně přitom zjišťují, že jde o děti s tvrdou slupkou chránící zraněné a zranitelné jádro. Napadají ostatní, protože se samy bojí, nejsou dost silné na běžný život a ponižováním ostatních se snaží svou pozici a sílu zvýšit.

Jejich rodiče to často dělají stejně: „neposlušné“ dítě okřiknou, tu a tam přistane facka. Nemají totiž sílu řešit jeho problémy, odmítají si přiznat, že dítě prostě nevhodně reaguje na jejich nevhodné chování.

Často si pak své chování ještě racionalizují jako přínosné pro dítě – potřebuje přece srovnat, moderněji vymezit hranice. Namlouvají sami sobě, že dítě posilují / otužují pro život / zvyšují jeho psychickou odolnost.

Na první pohled to tak ostatně i může vypadat: dítě přestává fňukat, kňourat, doprošovat se… jenže není posílené, jen ztvrdlo, ztratilo citlivost k ostatním i kontakt se sebou samým. Trpí, ale neuvědomuje si to a nepřiznané city si najdou ventil jinde.
Z rozmazlenců ztroskotanci

Na druhé straně i výchova bez nároků je značně problematická, jak se ukázalo u takzvané volné výchovy. Ta byla populární zejména v 70. a 80. letech na západě a děti si při ní mohly dělat takřka co chtěly.

Podle dětské psycholožky Jiřiny Prekopové vedla volná výchova ke vzniku nezatížitelných dospělých. „Z rozmazlenců se stali ztroskotanci. Nejsou schopni se zařadit do normálního života – jak partnerského, tak pracovního. Vyměnili několik fakult – blbej profesor, blbí spolužáci… Nezažili frustraci. Neumějí se přizpůsobovat obtížnějším podmínkám, nikdy se přizpůsobovat nemuseli,“ hodnotí Prekopová.

Psychickou odolnost nelze trénovat stejně, jako schopnosti fyzické – dvakrát týdně po ránu jogging, například. Jde o komplexnější záležitost, zátěž přináší život sám a otázka nezní, zda můžeme po dětech chtít, aby zvládaly psychickou zátěž, ale kdy, jakou a jak.

Choď si tu sama!

Čím víc pomýšlím na to, zda odejdeme, tím víc zjišťuju, že mě dceřino fňukání přijde neadekvátní, a že mě prostě štve. Kašlu na teorie, dávám průchod svému naštvání. „Doubravo – už dost!“ obracím se na dceru přísně. „To fňukání se mi nelíbí. Není čeho se bát. Je tu jenom chvíli tma a já tě držím v náručí. Jestli chceš kňourat, tak tu choď sama.“

Dcerka se zarazí, v hlavičce to šrotuje. „Maminko já už kňourat nebudu,“ rozhoduje se nakonec. „A můžu si šáhnout na tu skříňku?“
Po chvíli šátrá sama a dokonce na pár minut opouští i mé náručí a postupuje jen za ruku. Oceňuju, chválím, povídáme o tom, co jsme našmataly.

Po výstavě se dcera chlubí, co všechno našla a osahala, tatínkovi říká, že se bála „jenom trošičku“. Je na sebe pyšná.

Pro některé rodiče se patrně jedná o nepřijatelnou tvrdost a větu „Jestli chceš kňourat, tak tu choď sama“ by nazvali výhružkou. Je samozřejmě otázka, zda byla na místě, já však v tu chvíli cítila, že to dcera zvládne. Patrně právě díky konfrontaci s představou, že by tam taky mohla chodit sama, si dcerka uvědomila, že to vlastně není tak špatné. Kdybych na ni nehoukla, snad by se v tom fňukání utopila.
Méně bývá více

Petr a Dana jsou sourozenci. Oběma je přes třicet a jsou si v lecčems podobní. V jedné záležitosti se však zásadně liší, jako den a noc, černá a bílá. Jde o vztah k vodě. Petr vodu miluje, však je také vášnivý kanoista. Dana má z vody hrůzu. Oba přitom vzpomínají na svého mírně násilnického otce, který je v mládí učil plavat tak, že je shazoval do vody. Petra drsné hrátky zocelily, Danu traumatizovaly.

Co je pro jednoho výzvou, je pro druhého zátěží. Co jednoho posílí, druhého traumatizuje. A i drobné okolnosti mají svůj vliv. Kdyby byla dcera třeba nevyspalá, bylo by to na ni příliš.

Radit konkrétně nemá smysl, protože každé dítě je jiné. Prostě se musíme spolehnout na znalost potomka a na svou citlivost k němu. Když cítíme, že na to dítě „má“, můžeme to zkusit. Náš ochranný štít by ho připravil o příležitost.

Když dítě zátěž zvládne, vyjde posíleno. A čím větší zátěž, čím silnější strach překoná, tím větší ono posílení může být. Jenže se zvyšující se zátěží se přibližujeme k pomyslné hranici zvladatelnosti, za níž je dítě naopak sraženo, oslabeno, a někdy i traumatizováno.

Hranice mezi pozitivním a negativním chápáním téže situace je někdy velice úzká. Příklad z denního života: bafáte na malé dítě, a ono se směje. Bafnete o trochu intenzivněji, a směje se na celé kolo, až se zajíká. A pak bafnete ještě o ždibíček víc, a najednou je z toho všeho pláč, dítě se doopravdy leklo.

Takže: nejsme-li si jisti, držme se zásady, že méně bývá více. Petr by se patrně naučil dobře plavat i s méně tvrdou přípravou a Dana si dnes mohla užívat dovolené u moře i chalupu u řeky.

­
www.neviditelna.cz
vyšlo na psychologii.cz, 30. září 2013