Chceme, aby naše děti zvládaly nároky všedního dne s lehkostí? Aby dokázaly překonávat krize? Nejlépe je to naučíme vlastním příkladem.

Zakladatel waldorfské pedagogiky Rudolf Steiner nazval vývojové období od narození až k sedmému roku života věkem napodobování. Už malá miminka napodobují – otevření úst, zamračení, vypláznutý jazyk, úsměv…

Předškoláci jsou v nápodobě již opravdoví mistři. V jimi nastaveném zrcadle můžeme poznat nejen své chování a svá slova, ale též intonaci, tón hlasu, mimiku, gestiku a posturiku, vše mistrovsky zasazené do kontextu situace. Nepřekvapí, že děti opakují i naše způsoby zvládání různých těžkostí.

Vzor zvládání emocí

Máma s dítětem odcházejí z hřiště, dítěti se nechce. Je už trochu přetažené a na střet s vůlí matky reaguje vztekem, křikem, pláčem, kopáním… dle nátury dítěte, nicméně klasika. A co na to maminky?

– matka A je rozčilená, přemýšlí, co si asi o ní myslí lidé v okolí. Na dítě spustí: „Okamžitě přestaň ječet! Že se nestydíš! A nebude žádná zmrzlina!“

– matka B dítě vezme a odnese.

– matka C k dítěti přisedá, krátce vysvětlí, proč odcházejí, ostatně na to už před chvílí upozorňovala. Nabízí ruku, to někdy funguje. Dneska ne a tak prostě bere dítě do náručí a odnáší.

A se rozčiluje, přikazuje, vyčítá, vyvolává výčitky, vyhrožuje. Taky by mohla dát dítěti „na zadek“, to je podobné. Jednoduše vztek dítěte a strach z názoru okolí nezvládá. Situace je pro ni ohrožující, reaguje agresivně.

Dítě pozoruje a zvnitřňuje způsob jejího chování. Trpí též jeho vztah k matce, o slabou matku se nelze opřít, což dítě dále znejisťuje a vede k dalšímu vzteku.

Odpoledne si matka stěžuje kamarádce (žel bohu před dítětem), že se to „s ním nedá vydržet, je hrozné atd.“ Nálepku „vzteklouna“, „zlobivce“ atd. dítě dále zvnitřňuje.

B a C podle mě reagují adekvátně, což se ostatně projevuje i v dalším vývoji situace. Dítě se v obou případech ještě chvíli vzteká, ale pak se zklidňuje. V prvním případě matce usíná v náručí, v druhém se po sto metrech nechává postavit na zem. Domů už zvesela běží.

Cílem není, abychom neměli negativní emoce. Dítě by mělo mít možnost pozorovat, že i my jsme lidé, živí tvorové s celou škálou emočních reakcí. Umíme je však v rámci situace slušně vyjádřit, pracujeme s nimi. Dokážeme se naštvat, konstruktivně pohádat a poté usmířit.

Vzor zvládání běžných těžkostí

Běžná komplikace v domácnosti. Dejme tomu, že se ucpal odpad v kuchyni. Pravděpodobně to způsobil otec, který odpoledne v kuchyni něco „kutil“ a vpodvečer odjel na trénink. V tom přichází na scénu matka. Má v plánu uvařit teplou večeři, ale ucpaný odpad jí to trochu komplikuje.

– matka A začne nadávat, obviní otce z nepořádnosti, vynadá dětem, že jsou po něm a skončí lamentováním nad špatností světa. Maže dětem rohlík, přičemž odmítá nabízenou pomoc – však je zvyklá, že musí „oddřít všechno sama“. Se zoufáním, jak ji z toho všeho bolí hlava, si jde lehnout.

– matka B vezme zvon, odpad protáhne a dovaří večeři.

– matka C nechá pročištění odpadu na otce, neboť mu to jde líp. Nevaří, protože běhat za vodou do vzdálené koupelny by bylo zbytečně komplikované. Dětem vysvětlí, jak se taková věc může stát, že se ucpe odpad a jak tomu předcházet. Požádá děti o pomoc v nenadálé situaci a společně s nimi připraví studenou večeři. Otec jim zítra ukáže, jak umí odpad protáhnout.

Všechny tři matky se postaraly, aby děti dostaly najíst. Rozdíly ve způsobu zvládnutí situace jsou však naprosto zásadní.

A je jediná, která poukazuje na svou sílu (oddře všechno sama). Situaci však hrubě nezvládá. Většinu své energie vynakládá na to, aby chránila sama sebe (své ego) tím, že snižuje autoritu otce i sebevědomí dětí. Těm navíc upírá možnost se na zvládnutí situace aktivně podílet.

Z hlediska vývoje psychické odolnosti dětí velmi problematické chování. Děti sledují obviňující a v sebelítosti se topící matku, která posléze ze situace utíká, zanechává děti sice s rohlíkem, ale samotné, s pocity viny, jež sama vyvolala. Matka nezvládla drobnou komplikaci s přípravou večeře, ale po dětech žádá, aby zvládly obvinění vlastního otce i svoje vlastní.

Není vyloučené, že děti po vzoru „co tě nezabije, to tě posílí“ ze situace něco vytěží. Mnohem pravděpodobnější však je, že jejich psychická odolnost utrpěla – vzorový objekt předvádí vlastní selhání, jež navíc nepřiznává a závislým osobám možnost aktivního zvládnutí upírá.

Chování matky B je bezproblémové, však také ona sama v situaci prostě nevidí problém. Z hlediska vývoje psychické odolnosti dětí pozitivní příklad – děti odkoukávají bezproblémové vnímání i jednání.

A jak je to v případě matky C? Odpad neprotáhla, teplou večeři neuvařila. Poskytuje tedy dětem špatný vzor? Utrpí psychická odolnost jejích dětí? Právě naopak.

Není podstatné, že děti jedly studené jídlo, ani že matka odpad sama nepročistila. Podstatné je, že se nezhroutila, otce nepomluvila, děti se najedly a navíc poučily. Též byla podpořena rodinná sounáležitost – děti v nenadálé situaci pomohly matce. Autorita otce nebyla poškozena, naopak – zítra dětem ukáže, jak umí odpad spravit.

Jako vzor by měl fungovat i otec. A to pokud možno na denní bázi – v běžných denních situacích. Mámy nemohou nahradit hravé pranice, při nichž kluci sílí – nejen fyzicky. Jak se prát, bojovat a soutěžit s respektem k druhému, jak zacházet s agresí, vědět, kam až můžu zajít a kdy je na místě přestat… To se kluci učí právě od táty, případně třeba od starších bratrů, ale ne od mámy.

Co když je překážka příliš vysoká?

Pro dítě je poučné, pozoruje-li nás, jak se například ohradíme v obchodě, jak se na úřadě dožadujeme přítomnosti zodpovědné osoby, bráníme práva svá i práva slabších. A vězme, že přitom odkouká i naše pocity. Pokud opakovaně pozoruje, že jsme schopni omezit se pro druhého a zažíváme přitom pocit radosti a zadostiučinění, bude je pravděpodobně pomoc bližnímu těšit stejně.

Psychická síla má řadu podob. Každý z nás se může ocitnout před překážkou, kterou nedokáže překročit. Stále však máme na výběr, jak se k ní postavit. To, že něco neumíme/nedokážeme, ještě neznamená, že se z toho musíme složit, obviňovat, křičet, mlátit kolem sebe.

Můžeme prostě zůstat chvíli stát a přemýšlet, co s tím. Přiznat, že je to na nás moc, že si nevíme rady. Třeba nám někdo poradí, třeba překážku zvládneme s malou pomocí, možná se rozhodneme ji obejít anebo se vydat úplně jinou cestou, jinam.

vyšlo na psychologii.cz, 28. srpna 2013