Tvrdost není síla | Skupiny pro rodiče

Tělesnou odolnost zvyšujeme tréninkem, otužováním. Ale jak je to s psychickou odolností?

Mám jednu milou nevidomou kamarádku. „A jaké to je, maminko, když teta Káťa vůbec nevidí?“ zajímá se má čtyřletá dcera. Povídáme o tom, a nakonec ji s Káťou bereme na Neviditelnou výstavu – zcela zatemněný prostor imitující svět nevidomého člověka – máte možnost se pohybovat v zatemněném bytě, pak projdete jako do venkovního prostoru: kulisy ulice, lesa atp.

Dcerka se těšila, chtěla to zkusit. Teď se však v naprosté tmě bojí, nesu ji v náručí, ona fňuká, nechce na nic sahat, jen aby už bylo světlo. Chovám ji, snažím se dodávat odvahu. A je to pořád horší. Máme odejít?

Toť otázka. Když odejdeme, dcera si odnese zážitek vlastního selhání a představu, že být nevidomý je strašné. To samé ovšem hrozí i pokud zůstaneme. Plus traumatizované dítě. Jak mám dceři pomoci, aby tuhle psychickou zátěž zvládla? Aby z ní vyšla obohacena a posílena? Dodávání sebedůvěry v náručí, jak radí psychologická teorie a co mi doteď přišlo žádoucí a přirozené, momentálně zjevně nefunguje…

Tělesnou odolnost zvyšujeme tréninkem, otužováním. Ale jak je to s psychickou odolností? Určité paralely jistě najít můžeme, ale nefunguje to tak jednoduše.

Pod tvrdou skořápkou křehké jádro

V pedagogicko–psychologických poradnách se často setkávají s dětmi, které jsou agresivní, hrubé, šikanují spolužáky. Téměř pravidelně přitom zjišťují, že jde o děti s tvrdou slupkou chránící zraněné a zranitelné jádro. Napadají ostatní, protože se samy bojí, nejsou dost silné na běžný život a ponižováním ostatních se snaží svou pozici a sílu zvýšit.

Jejich rodiče to často dělají stejně: „neposlušné“ dítě okřiknou, tu a tam přistane facka. Nemají totiž sílu řešit jeho problémy, odmítají si přiznat, že dítě prostě nevhodně reaguje na jejich nevhodné chování.

Často si pak své chování ještě racionalizují jako přínosné pro dítě – potřebuje přece srovnat, moderněji vymezit hranice. Namlouvají sami sobě, že dítě posilují / otužují pro život / zvyšují jeho psychickou odolnost.

Na první pohled to tak ostatně i může vypadat: dítě přestává fňukat, kňourat, doprošovat se… jenže není posílené, jen ztvrdlo, ztratilo citlivost k ostatním i kontakt se sebou samým. Trpí, ale neuvědomuje si to a nepřiznané city si najdou ventil jinde.
Z rozmazlenců ztroskotanci

Na druhé straně i výchova bez nároků je značně problematická, jak se ukázalo u takzvané volné výchovy. Ta byla populární zejména v 70. a 80. letech na západě a děti si při ní mohly dělat takřka co chtěly.

Podle dětské psycholožky Jiřiny Prekopové vedla volná výchova ke vzniku nezatížitelných dospělých. „Z rozmazlenců se stali ztroskotanci. Nejsou schopni se zařadit do normálního života – jak partnerského, tak pracovního. Vyměnili několik fakult – blbej profesor, blbí spolužáci… Nezažili frustraci. Neumějí se přizpůsobovat obtížnějším podmínkám, nikdy se přizpůsobovat nemuseli,“ hodnotí Prekopová.

Psychickou odolnost nelze trénovat stejně, jako schopnosti fyzické – dvakrát týdně po ránu jogging, například. Jde o komplexnější záležitost, zátěž přináší život sám a otázka nezní, zda můžeme po dětech chtít, aby zvládaly psychickou zátěž, ale kdy, jakou a jak.

Choď si tu sama!

Čím víc pomýšlím na to, zda odejdeme, tím víc zjišťuju, že mě dceřino fňukání přijde neadekvátní, a že mě prostě štve. Kašlu na teorie, dávám průchod svému naštvání. „Doubravo – už dost!“ obracím se na dceru přísně. „To fňukání se mi nelíbí. Není čeho se bát. Je tu jenom chvíli tma a já tě držím v náručí. Jestli chceš kňourat, tak tu choď sama.“

Dcerka se zarazí, v hlavičce to šrotuje. „Maminko já už kňourat nebudu,“ rozhoduje se nakonec. „A můžu si šáhnout na tu skříňku?“
Po chvíli šátrá sama a dokonce na pár minut opouští i mé náručí a postupuje jen za ruku. Oceňuju, chválím, povídáme o tom, co jsme našmataly.

Po výstavě se dcera chlubí, co všechno našla a osahala, tatínkovi říká, že se bála „jenom trošičku“. Je na sebe pyšná.

Pro některé rodiče se patrně jedná o nepřijatelnou tvrdost a větu „Jestli chceš kňourat, tak tu choď sama“ by nazvali výhružkou. Je samozřejmě otázka, zda byla na místě, já však v tu chvíli cítila, že to dcera zvládne. Patrně právě díky konfrontaci s představou, že by tam taky mohla chodit sama, si dcerka uvědomila, že to vlastně není tak špatné. Kdybych na ni nehoukla, snad by se v tom fňukání utopila.
Méně bývá více

Petr a Dana jsou sourozenci. Oběma je přes třicet a jsou si v lecčems podobní. V jedné záležitosti se však zásadně liší, jako den a noc, černá a bílá. Jde o vztah k vodě. Petr vodu miluje, však je také vášnivý kanoista. Dana má z vody hrůzu. Oba přitom vzpomínají na svého mírně násilnického otce, který je v mládí učil plavat tak, že je shazoval do vody. Petra drsné hrátky zocelily, Danu traumatizovaly.

Co je pro jednoho výzvou, je pro druhého zátěží. Co jednoho posílí, druhého traumatizuje. A i drobné okolnosti mají svůj vliv. Kdyby byla dcera třeba nevyspalá, bylo by to na ni příliš.

Radit konkrétně nemá smysl, protože každé dítě je jiné. Prostě se musíme spolehnout na znalost potomka a na svou citlivost k němu. Když cítíme, že na to dítě „má“, můžeme to zkusit. Náš ochranný štít by ho připravil o příležitost.

Když dítě zátěž zvládne, vyjde posíleno. A čím větší zátěž, čím silnější strach překoná, tím větší ono posílení může být. Jenže se zvyšující se zátěží se přibližujeme k pomyslné hranici zvladatelnosti, za níž je dítě naopak sraženo, oslabeno, a někdy i traumatizováno.

Hranice mezi pozitivním a negativním chápáním téže situace je někdy velice úzká. Příklad z denního života: bafáte na malé dítě, a ono se směje. Bafnete o trochu intenzivněji, a směje se na celé kolo, až se zajíká. A pak bafnete ještě o ždibíček víc, a najednou je z toho všeho pláč, dítě se doopravdy leklo.

Takže: nejsme-li si jisti, držme se zásady, že méně bývá více. Petr by se patrně naučil dobře plavat i s méně tvrdou přípravou a Dana si dnes mohla užívat dovolené u moře i chalupu u řeky.