A jak se má maminka? zeptala se mě onehdá paní bytná, a já začala přemýšlet, zda myslí mojí maminku, nebo manželovu, a proč se na ni ptá. Bytná pochopila, že tápu a se smíchem ukázala na moje břicho. Aha, já jsem maminka, došlo mi.

Jisté je, že dříve jsem matkou nebyla, a teď jí jsem. Ale kdy se ta změna stala? Okamžikem porodu? Nebo už v těhotenství, či snad dokonce při početí? Přemýšlím, kdy jsem se jako matka začala cítit a zjišťuji, že jasno v tom nemají ani kamarádky. Hanka například zažila podobný pocit jako já, když jí gynekolog v těhotenské poradně oslovil „maminečko“. A podobné zkušenosti mají skoro všechny maminky.

Trochu modifikovaně tato otázka zajímá i filosofy, právníky a etiky: „Je už embryo dítětem/člověkem?“ ptají se (viz rámeček). Mé úvahy se však budou opírat o žitou psychologii – zejména o pocity těhotných žen a matek malých i větších dětí. Z množství soudů, jež jsem dosud vyslechla, se mi zdá, že pocit mateřství přichází k většině z nás postupně, i když ne kontinuálně, ale v jakýchsi vlnách.

V jistém smyslu cítíme, že jsme matky, jakmile máme maličké v sobě. Hormonální nastavení i vědomí „dítěte na cestě“ formují naši pozornost i zájem. Začínají nás více zajímat dětská témata, tak nějak intenzivněji si všímáme dětí kolem nás, anebo je najednou vidíme „jinýma očima“. Po porodu je toto vše ještě mnohem intenzivnější. Samy o sobě začínáme přemýšlet jako o matce. Avšak když nás tak osloví někdo jiný, překvapí nás to.

On tam fakt byl!

Ani porodem se automaticky a na stálo nevžijeme do role matky. Některé ženy popisují spíše pocit neskutečna. „On tam fakt byl!“ byla například první poporodní slova maminky dnes již dvouletého Matýska, a pocit překvapení se jí držel i v dalších dnech: „Když jsem si pak pro něj šla k dětským sestrám, překvapilo mě, že mi ho fakt dali. Ještě při propouštění z porodnice jsem uháněla k autu mílovými kroky, protože jsem byla přesvědčená, že se objeví někdo, kdo řekne: ,Ale počkat, to dítě musíte vrátit!‘“ Maminka předškoláka Adriana se zase vyjádřila: „Já se na svého syna zpočátku dívala jako na mimozemšťana.“

Pocit „jsem matka“ dokonce nesouvisí ani s mateřskou láskou, jak ilustrují například následující autentické výpovědi:

– „Já jsem prvorozenou milovala od prvního okamžiku, fakt mě o po porodu zaplavila ta betynkovská mateřská láska se vším všudy, ale než jsem si začala připadat jako ,matka‘, tak to teda dost trvalo.“

– „Mě taky chytila mateřská láska hned v porodnici, a na pocit ,jsem matka‘ jsem si počkala, dostavil se plíživě. Pamatuju, jak jsem se po návratu z porodnice koukala na mimi uložené v koši pod oknem a říkala si: ,A co budu dělat, až bude počurané? Až se rozbrečí? Koho zavolám, když mi to nepůjde?‘“

Zpočátku na dítě prostě nejsme zvyklé. „Xkrát jsem chtěla jít nakoupit, vyvenčit psy, cournout se do knihkupectví, a v poslední chvíli se zarazila: vždyť ho tu nemůžu nechat samotného!“ líčí své první dny po návratu z porodnice již zmíněná maminka Matýska. Časem však pocit mateřství sílí, až se dítě stane nedílnou součástí naší identity. Dokonce už v době, kdy nás ještě překvapuje oslovení „matko“, je ten pocit už někde hluboko v nás. Já jsem například po skončení šestinedělí začala chodit na jeden večer v týdnu pryč, zatímco dcerku hlídal manžel. Bylo to príma, všichni jsme si to užili. Pavel zvládl malou nakrmit odstříkaným mlíčkem, uložil ji a byl na sebe patřičně hrdý. Jen já jsem měla celou dobu takový zvláštní pocit – jako bych nebyla celá, kousek sebe jsem nechala doma.

A čím se pocit mateřství upevňuje? Určitě časem. Tím, že trávíme týdny, měsíce a roky se svým maličkým, že samy o sobě přemýšlíme o matce. Že tak o nás přemýšlejí naši blízcí. Tím, že na malé mluvíme, i když nám ještě nerozumí: „Vydrž, broučku, maminka je hned u tebe,“ říkáme například. Postupně si zvykáme na to, že musíme nejdříve uspokojit dítě, a pak teprve myslet na své potřeby. Některé maminky také hovoří o významu průšvihů a krizí: každá překonaná krize je prý v mateřské roli usadila pevněji. A jakmile nás dítě samo začne oslovovat maminko (případně vřískat: „mamí!“), už o svém mateřství nepochybujeme.

Chvíle, kdy se cítíme mateřstvím překvapeny, se ovšem mohou tu a tam vracet ještě dlouho. Například čtyřicetiletá Ilona říká: „Holkám je už 10 a 5, a když se někdy na sebe a manžela podívám, řeknu si: ,Ježíši, my jsme jejich rodiče? To je nějaký divný. Prostě ještě dneska, kdy už mám ty děti fakt dlouho, mi někdy připadá, že je to jenom jako, že holky někomu vrátím a že to je jen tak. Jindy se ale cítím jako kovaná matka, a někdy mě to až štve – třeba když pocítím nával autority a zachovám se tak, jak jsem to u dospělých sama nenáviděla.“

Otcové to mají těžší

Většina matek se musí na mimčo po porodu nějakou dobu adaptovat. Některé ženy se „být matkou“ necítí ještě po řadě měsíců, a někdy i trpí výčitkami, že své dítě „dost“ nemilují. Ale co pak mají říkat otcové, kteří miminko devět měsíců nenosili a neporodili? Kdy je zalije hřejivý pocit „jsem táta“?

I muži to mají různě. V dnešní době je pro otcovské cítění dobrá přítomnost při porodu. Výzkumy ukazují, že muži, kteří byli u porodu, projevují vyšší míru rodičovského chování směrem k novorozenci. Někteří otcové ovšem intenzivně spoluprožívají již partnerčino těhotenství, což je měřitelné i hormonálně – poklesem „mužského hormonu“ testosteronu a vyšší hladinou prolaktinu, hormonu, který u žen působí mj. na tvorbu mléka.

Přesto musíme uznat, že v prvních měsících života dítěte jsou to o mnoho více matky, kdo se intenzivně cítí rodičem a vykazuje rodičovské chování. Maminky vyprávějí:

– Manžel se do dcerky zamiloval, až když se změnila z ležící vánočky v aktivní batole všude lezoucí, brebtající… tedy až s ní začala být zábava. S uřvaným miminem si prostě nevěděl rady.

– U nás se nekonalo žádné hlazení bříška, doprovázení do poradny, jásání nad ultrazvukem, společné vybírání výbavy… nic, chladno, věcno: „bude mimi – ok, fajn, nakonec to bylo v plánu“. Po narození syna se nám ovšem jeho věcnost hodila, bez obav ho nosil, koupal, neměl strach ho vzít nahého (na rozdíl ode mě).

Někteří muži tedy zažívají intenzivní „jsem otec“ ještě než se malé narodí. Jiným miminko nic neříká. Batole pak ovšem „dostane“ prakticky každého otce, a spolu s tím, jak narůstá množství činností, jež lze společně s dítětem podnikat, roste i otcovská angažovanost. Jistou výhodu mají synové.

Ani časný, ani pozdější nástup aktivního otcovství není primárně špatně, záleží na okolnostech a obecně lze varovat snad jen před extrémním nezájmem o miminko, jakož i před zájmem přehnaným, obzvláště pojil-li by se se zanedbáváním partnerky jako manželky. Například Judita se onehdá vyjádřila: „Můj muž je skvělý otec, od narození syna rád nosí, krmí, přebaluje. Ale musím přiznat, že mě to spíš štve, někdy se o malého až přetahujeme. Ale u nás je to specifické tím, že muž je bez práce. Náš vztah tím vším dost trpí: byla bych mnohem raději, kdyby byl míň otcem a víc manželem. Když ho slyším na malého šišlat, všechno se ve mě bouří a nejradši bych ho koštětem hnala na pracák.“

Novopečené maminky často oceňují více, pečuje-li muž zejména o ně. Ne nadarmo se říká: pečujte o svou ženu dobře, aby ona mohla dobře pečovat o vaše dítě. Na druhou stranu: jaký je muž partner a otec velmi záleží na chování a postoji ženy. Těhotným ženám a mladým maminkám lze jen doporučit, aby nezapomínaly na mužovu potřebu pozornosti a lásky.

Rámeček:

Je embryo dítětem?

Úvahy odkdy je matka matkou a dítě dítětem (člověkem) můžeme teoreticky opřít též o bioetické teorie statutu lidského embrya. Odkdy je toto bráno jako osoba se svými právy? Jako jedinečná lidská bytost se zákonem zajištěnou ochranou života? Křesťanští etikové zastávají zejména tzv. „theory based on human properties“ konstatující, že neexistuje rozdíl mezi lidskou bytostí (human being) a osobou (human peson). Člověk je tedy osobou od zygoty až po smrt. Někdy se křesťanští etikové odvolávají v tomto soudu na přírodu s tím, že vývoj je kontinuální a nelze stanovit žádnou hranici. Jindy pak celkově odmítají přírodu jako morální učitelku. Například Marek Vácha z Ústavu etiky 3. lékařské fakulty UK říká: „Ať to příroda dělá jakkoli, není naše morální učitelka. Věci se v přírodě dějí bez morálního znaménka. Příroda není ani krutá ani laskavá, příroda jest.“

Naproti tomu medicínská etika a praxe určité hranice stanovuje:

– Například řada kolonií embryonálních buněk využívaných ve výzkumu vznikla kultivací buněk embrya starého zhruba pět dní. To je doba, kdy embryo ještě přirozeně není usídleno v sliznici matky a s velkou pravděpodobností (50 až 70 %) se ani neuchytí a odejde s menstruační krví, aniž by si žena něčeho všimla. Vědci proto většinou nemají etický problém s používáním těchto buněk ve výzkumu.

– Do 14. dnů od oplození mohou vzniknout jednovaječná dvojčata, těžko tedy hovořit o jedinečné lidské osobnosti, každé z dvojčat je přece samostatnou, jedinečnou osobností. Výzkum embryí do stáří 14. dnů je povolen například ve Velké Británii.

– Umělé přerušení těhotenství na přání ženy je pak např. u nás umožněno do 12. týdne těhotenství. Do této doby jsou poměrně běžné i spontánní potraty.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, listopad 2010

Zvířecí mláďata následují své rodiče a nejinak je tomu u přírodních národů. Zato u nás, ať už v parku nebo na ulici, vidíte jiný obrázek: rodiče běhají za svými batolaty. Čím to?

Ve známé knize Koncept kontinua líčí Jean Liedloffová jako jeden z důsledků odtržení od

přirozenosti to, že děti utíkají svým rodičům: „Jedním z nejpodivnějších důsledků ztráty víry v kontinuum je schopnost dospělých přimět děti, aby jim utíkaly,“ píše autorka, která studovala život Venezuelských indiánů žijících jako v době kamenné. „Srdci malého kontinuálního (rozuměj zhruba přirozeného, pozn. aut.) dítěte v neznámém prostředí není nic bližšího než zůstat u mámy. Všichni naši příbuzní savci, ale i ptáci, plazi a dokonce i ryby se chovají podobně. Mládě následuje matku – je to v jeho nejlepším zájmu. Yequánské děcko by ani nenapadlo zatoulat se na lesní stezce od matky, protože ta se neohlíží, aby kontrolovala, jestli jde dítě za ní.“

Utíkání dětí je obecnou zkušeností dnešních rodičů. Batolata utíkají rodičům přísným i benevolentním, matkám, otcům, babičkám i všem dalším hlídajícím osobám. Jakmile dítko začne běhat, matky aby se staly přebornicemi ve skoku dalekém, a hlavně rychlém. Představa dítěte pod koly náklaďáku je k tomu donutí.

Proč tomu tak je? Proč malí indiánci svým matkám neutíkají, zatímco malí Evropané, Američánci a pokud vím i třeba Japončíci ano? Jean Liedloffová vidí problém ve společnosti a v nepřirozenosti výchovy – zejména v tom, že matky odložily své děti do kočárků a ztratily své přirozené instinkty, takže je pak ztrácejí i jejich ratolesti. Na tom samozřejmě něco je, nicméně se domnívám, že nejde o klíč k našemu případu. Ten nespočívá ve společenském uspořádání ani ve výchově. Je v uspořádání prostředí.

Na louce to funguje

Udělejte si takový pokus: vyjděte si s vaším dítětem do nějakého bezpečného prostředí, třeba na louku, a nechte je, aby vám utíkalo, jak chce. Chovejte se přitom zcela přirozeně, podle nálady: hrajte si s ním, hoňte je, anebo si třeba natrhejte kytici lučního kvítí. Uvidíte, že vám batole neuteče. Podobně jsou extrémně vzácné případy, kdy dítě uteklo rodiči třeba od neoplocené chalupy.

Pokud není ve výchově nějaký vážný problém, děti rodičům opravdu neutíkají. Přirozeně objevují své možnosti a pomalu se odpoutávají od matky, to ano. Vydávají se na stále delší výpravy, přitom si však matku hlídají, po očku ji sledují a vždy po nějakém čase se k ní vrátí, aby získaly odvahu k dalším průzkumům.

Tak proč ne ve městě?

A jak je to s městským prostředím? V parcích běhají rodiče za dětmi, domnívám se, spíše z ustrašenosti: aby dítko nenašlo psí hovínko, někoho neobtěžovalo… Pokud dokážete takové riziko přijmout, stane se z parku výše popsaná louka. Na ulicích však musejí i neustrašení rodiče dítě buď nějakým způsobem přivázat (nejčastěji v kočárku) nebo používají ony rychlé skoky. Proč? Vysvětlení je prosté: jde o auta. Běžně se pohybujeme v těsné blízkosti rychle jedoucích vozidel, jež mohou způsobit smrt ve zlomku vteřiny, stačí i jediný krok vedle, z chodníku do vozovky.

K přírodním nebezpečím (hadům, velkým šelmám, pavoukům, výškám, divoké vodě…) máme přirozený respekt, udržující nás ve střehu a bezpečné vzdálenosti. K civilizačním nebezpečím (autům, zbraním…) se však takový respekt nestačil vyvinout. Dobře patrné je to na lidském sklonu k fobiím. Fobie z pavouků či hadů je poměrně běžná, o osobě s fobií například ze střelných zbraní jsem se však ještě nedoslechla. Podobně je to s auty.

My dospělí o nebezpečnosti aut víme, a umíme s tím pracovat, takže nám hrozí jen malé nebezpečí. Batole o nebezpečnosti aut neví, a přirozený respekt k nim nemá. Nefunguje bohužel ani přirozený mechanismus rozvoje strachu u dětí – přenášení emocí z matky na dítě. Proč by se dítě mělo aut bát, když se máma denně pohybuje v jejich těsné blízkosti a zůstává přitom klidná?

Malé dítě se tedy teprve musí naučit bezpečnou vzdálenost od aut dodržovat. To ovšem nějakou dobu trvá a vyžaduje jistou úroveň rozumových schopností včetně sebekontroly. Co nám zbývá, než se to naučí? Minimalizovat pohyb v okolí rušné vozovky, a když to jinak nejde, mít dítě zabezpečené i proti jeho vůli. Někdo volí šátek, jiný kočárek, větší dítě třímáme za ruku. Nic lepšího bohužel za současného životního stylu nevymyslíme. Útěchou nám může být, že ač je takové omezení pohybu dítěte nepříjemné, psychické trauma mu nezpůsobí.

Rámeček 1:

Jak se jezdí v Česku

Jedním z důvodů nebezpečnosti našich silnic je styl jízdy českých řidičů. Celkově se u nás jezdí mnohem nebezpečněji než třeba v Americe. Uvedu několik zkrácených ukázek z knihy Karla Havlíka: Osudová střetnutí. Rozhovory s lidmi, kteří přežili dopravní nehodu (Triton 2010).

– Těžké kolo motocyklu Honda katapultovalo tělo chlapce do vzdálenosti dvanácti metrů. Matka odletěla k chodníku. Dítě bylo na místě mrtvé. „Moje mašina burácí, až uši zaléhají. Kdo neslyší a neuhne, má smůlu,“ vyjádřil se motocyklista, který chlapce zabil. Dodejme, že na přechodu pro chodce.

– „Chybovat je lidské a žádný řidič není svatoušek. Každý chvátá a je mu jedno jak a kde. Doba to žádá. Jinak to nejde, než se umět ohánět. Nedivte se, že na to musíte dupnout a na nikoho se neohlížet…“ říká řidič, jehož vinou zahynulo dvacet lidí.

– „Nemohu za to. Byl to mikrospánek,“ ospravedlňuje se profesionální šofér.

Bohužel – i s takovými řidiči se mohou naše děti setkat.

Rámeček 2:

Dítě na vodítku

Zajímavou možností jsou dětské vodící kšíry. Dítě vám neuteče a přitom za ním nemusíte běhat. Někteří je zatracují, je to prý jak vodítko na psa. Jiní na ně ale nedají dopustit:

– Bertovi už aspoň čtyřikrát zachránily život. Je ve svých dvou letech hrozně rychlý, já už ho nedohoním.

– Využili jsme je, Šimon totiž záměrně nechtěl chodit za ruku a u toho vodítka si ani nevšiml, že je veden.

– My ty kšíry využíváme hned dvakrát – jednak nám dítě neuteče, a pak: Maruška pořád padala, a takhle tomu zabráním. Kolikrát mi skončí s nosem pár centimetrů nad zemí.

Můžeme se samozřejmě ptát, zda jsou kšíry přirozené/zdravé/důstojné. Zda se takto voděné dítě naučí zdravé samostatnosti či zda není lepší, když se malé batole naučí přirozeně padat, než aby se to začne učit o rok později, větší a rychlejší. Osobně kšíry nepoužívám, ale ani nezatracuji. Rozhodně je lepší dítě na „vodítku“ než pod koly náklaďáku. A jak říká jedna kamarádka: „trojčata jinak neuhlídáte“.

Na trhu jsou různé typy, některé mohou vypadat třeba jako opička, která sedí dítěti na zádech a vy ji držíte za dlouhý ocas. Ale posloužit mohou i jen mírně předělané obyčejné kšíry od kočárku.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, listopad 2010

Narození potomka je dnes přítomna zhruba polovina českých otců. A víc to není jen proto, že někteří tatínci porod nestihnou, a další mají jiné povinnosti (například péči o starší dítě). To, co bylo dříve prakticky nemožné, je dnes téměř povinnost.

Sterilní, medikamentózní a odosobněné prostředí porodnic se pomalu mění a dostává lidštější tvář. Jednou z nejmarkantnějších změn je možnost mít u sebe blízkou osobu, nejčastěji otce dítěte. Jeho přítomnost je přínosná na mnoha rovinách – fyzicky i psychicky matce pomáhá a pozitivně je dle výzkumů ovlivněn i jeho vztah k dítěti. Též přístup zdravotníků k rodící ženě je za přítomnosti muže méně autoritativní. Přesto nelze říci, že je muž u porodu vždy výhodou.

Osobně jsem při porodu chtěla být sama, v bezpečném prostředí, nicméně nerušena. V zásadě to tak bylo a myslím, že to bylo dobře: dcerka se narodila lehce a hladce, čilá a zdravá. A i já jsem neměla žádné porodní poranění a dokonce jsem se ani necítila unavená. Jen mi pak bylo líto manžela, když musel řadě lidí odpovídat na otázky typu: Tys nebyl u porodu? Proboha proč?

Hlavně nepřijít o zážitek

Společenská norma muže u porodu je na jednu stranu príma, na druhou však nutí k asistenci i ty otce, kteří se na to necítí. Tlačí též na ženy, které by byly raději samy nebo pouze v ženské přítomnosti, aby muže ke své „těžké hodince“ přizvaly. „Když jsem svému muži řekla, že chci být u porodu sama, začal na mě naléhat, že on tam být prostě chce,“ vzpomíná Natálie. „A tlačili i další lidé, pořád dokola se mě ptali proč a dokonce mě obviňovali, že mu chci upřít ,ten zážitek‘. Bylo to dost nepříjemné.“ Podobné zážitky jako Natálie líčí většina žen, které muže u porodu nechtěly.

A vyskytli se dokonce už i tací otcové, kteří se domáhali přítomnosti u porodu i navzdory vůli svých žen, argumentujíc tím, že mají „právo vidět, jak jejich dítě přichází na svět“. To mi s prominutím přijde jako nesmírně sobecké přání. Důležité přece je, aby se dítě narodilo co nejhladčeji a hlavně zdravé, nikoli aby otec „nepřišel o zážitek“.

Když schází otec, co třeba šéf?

Norma „muže u porodu“ je dnes tedy velmi silná, avšak společensky teprve nová, neusazená a často bez pochopení podstaty. Hezky to ilustruje příběh Ivany, které přišel k porodu šéf. „Myslel si, že budu ráda. Jsem svobodná matka, s přítelem jsme se rozešli brzy po početí. A on mi chtěl pomoct, abych tam měla alespoň nějakého muže. Vlastně to od něj bylo velmi šlechetné: odvolal dvě jednání a přijel hned, jak se od kolegyně dozvěděl, že rodím; ochotný být tam se mnou třeba i do druhého dne… Jenže mně se udělalo úplně zle, když jsem ho viděla! Dnes už se tomu směju, ale v tu chvíli – však si to představte: polonahá, zpocená, unavená – a do toho přijde nadřízený z práce! Chlap, kterému mám doteď problém tykat. Uf.“ Ivanin nadřízený je podle všeho hodný člověk, i když sociálně trochu těžkopádnější. Představu o důležitosti „chlapa“ u porodu získal skrze vyprávění dvou Ivaniných kolegů, novopečených otců. „Vlastně se mu ani nedivím. Když jste ty dva chvastouny poslouchali, museli jste nabýt dojmu, že nejdůležitější při porodu je muž. Působilo to, jako by celý porod oddřeli oni, bez nich by se dítě rozhodně nenarodilo. Ostatně přece přestřihli pupeční šňůru…“

Maskulinizace a lékařské zásahy

„Osobně jsem přesvědčen, že pro hladký porod je nejlepší přítomnost pouze jedné osoby, a to tiché zkušené porodní asistentky či duly,“ tvrdí světoznámý porodník a propagátor přirozeného porodu Michel Odent. Odent dává do souvislosti maskulinizaci porodního prostředí s nárůstem lékařských intervencí včetně výskytu císařských řezů. Maskulinizací má přitom na mysli jakoukoli přítomnost mužů u porodu – jak lékařů, tak partnerů rodiček. Svá slova dokládá statistikami z různých zemí, kdy křivky nárůstu císařských řezů zhruba odpovídají maskulinizaci prostředí porodů.

Tím nechci říci, že otcové nemají u porodu co dělat, naopak. Většina těch, kteří u porodu byli, jsou tomu velmi rádi, a pochvalují si i jejich partnerky. Problematické je pouze to, že se tento způsob stává silnou „normou“ nehledě na rozdílnost povah i vztahů. Též každý porod je jiný. Kdoví, jestli já sama napodruhé muže nepožádám?

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, prosinec 2010

V jiném stavu bychom měly hodně odpočívat, dosyta spát. Jenže těhotné často trápí nespavost. Jak také dobře spát, když už pro vás neexistuje pohodlná poloha, neustále běháte na záchod, chytají vás křeče do nohou, bojíte se porodu a přemýšlíte, zda je s vaším miminkem vše v pořádku?

Když jsem čekala dcerku, postihla mě nespavost sice až v posledním měsíci, ležela jsem pak ale každou noc několik hodin beze spánku. Večer jsem dlouho nemohla usnout, a pak jsem měla tak lehké spaní, že jsem se budila i na to, abych se přetočila z boku na bok. Vysvětlovala jsem si to tak, že se tělo připravuje na noční kojení po porodu, a abych miminko nezalehla. V odborné literatuře jsem sice takové vysvětlení nenalezla, nalezla jsem však mnoho jiných příčin. A hlavně: zjistila jsem, že nejsem sama – nespavost trápí v posledním trimestru osm žen z deseti, a mnohé přestanou kvalitně spát dokonce hned na začátku. Možná trápí potíže se spaním i vás?

Od začátku špatně

„Je to začarovaný kruh,“ stěžuje si Klára: „Jsem teprve v pátém týdnu, a vůbec nemůžu spát. Bojím se, abych znovu nepotratila. Přes den jsem pak celá rozlámaná a unavená, podrážděná, což pochopitelně zase zhoršuje moje strachy – a v noci opět nespím…“

Klára trpí takzvanou ranou těhotenskou nespavostí, o níž mluvíme v prvním trimestru. Nejčastěji uváděnou příčinou je efekt hormonu progesteronu. Ten sice sám o sobě způsobuje spíše únavu a ospalost (je přírodním sedativem) noční spánek ale může spíše zhoršit. Na vině je denní spaní, kterému se těhotné jen těžko brání. Když kamarádka Dana čekala dvojčata, byla zpočátku tak unavená, že v práci chodila spát na záchod. Nemohla si pomoci. A podobně jako ona reaguje řada dalších žen v jiném stavu: usínají přes den v křesle či na pohovce, cestu autobusem pravidelně proklimbají. Schrupnutí po obědě je většinou príma, zejména můžeme-li se při něm natáhnout. Pokud ale proklimbáte více, dost možná to naruší váš noční spánek.

Spánek v tomto období mohou rušit i ranní nevolnosti a potřeba čůrat: Děloha zatím sice není velká, nicméně se zvětšuje směrem k močovému měchýři, a tak vás nutí na záchod častěji.

Některé ženy jsou však naopak v prvním trimestru celkově spavější. „Normálně mi stačí pět šest hodin spánku denně. Na počátku těhotenství jsem si chodila lehnout hned jak jsem se dovlekla z práce. A kdybych mohla, spala bych i tam. Noc jsem prospala až na výjimky celou.“ říká Adéla, též matka dvojčat.

Významný vliv na spánek má pochopitelně psychický stav, zejména úzkost a stres. A právě počátek těhotenství se vyznačuje typickými strachy. Řadu žen, tak jako Kláru, sužují obavy, aby nepotratily (do 12. týdne je riziko potratu poměrně vysoké). Zejména u neplánovaných těhotenství pak nastupují obavy existenční: jak to všechno zvládnu? Bude mít mé dítě odpovídající domov? A chci ho vůbec?

S nástupem druhého trimestru se pak spánek většinou zlepšuje. Nevolnosti ustupují, a děloha – ač stále větší – zvedá se nyní směrem k pupku, takže močový měchýř neutiskuje.

A na konci ještě hůř

„Na poslední týdny před porodem jsem se těšila ze všeho nejvíc,“ líčí Markéta. „Opravdu. Říkala jsem si, že to už budu na mateřské, a konečně si budu moct miminko v sobě jaksepatří užívat. Těšila jsem se dokonce i na pořádné těhotenské břicho – dlouho na mně nebylo nic znát. Nakonec to byl ale nejhorší čas, hlavně proto, že jsem vůbec nemohla spát!“ hodnotí s odstupem. „Samozřejmě, že velké břicho už nebylo pohodlné, ale myslím, že to nebyla ta pravá příčina. Jednoduše nevím, čím to bylo, ale zaboha jsem nemohla usnout. A když už jsem usnula, stejně jsem se nejpozději po třech čtyřech hodinách vzbudila, a zase jsem nespala…“

Koncem těhotenství nastupují potíže se spánkem znovu, a to s ještě větší intenzitou. Hovoříme o pozdní těhotenské nespavosti, na níž si stěžují čtyři z pěti těhotných. A není divu, v tomto období již jen těžko hledáme pohodlnou polohu: ležet na břiše pochopitelně nepřichází v úvahu; polohu na zádech odborníci nedoporučují, protože váha dělohy škrtí tepny, jež miminku přivádějí krev. V leže na pravém boku zase utlačujeme horní a dolní dutou žílu… Některé nastávající maminky budí i křeče v nohou, ruší je bušení vlastního srdce a problémy s dýcháním (musíme dýchat i za miminko a přitom jsou plíce mají málo místa). Děloha je navíc už tak veliká, že znovu utlačuje i močový měchýř.

Podle profesora Karla Šonky z Neurologické kliniky 1. LF UK a VFN hraje podstatnou roli též takzvaný syndrom neklidných nohou – nutkavá potřeba nohama pohybovat, která se projevuje právě v období nočního klidu. „Kromě genetických dispozic zde působí hlavně nedostatek železa,“ říká doktor Šonka. Syndrom se podle něj týká desítek procent těhotných.

A aby toho nebylo málo, zpravidla též nastupují obavy z porodu.

Co dělat?

Doporučení lékařů pro nespavé těhotné se prakticky neliší od obecných doporučení při nespavosti.

– spěte v dobře vyvětrané, tiché a temné místnosti

– najděte si svůj zklidňující rituál (třeba poslech relaxační hudby, četbu oddychové literatury, masáž nohou od ochotného partnera…)

– prohřejte se před spaním teplou koupelí či sprchou

– dejte si šálek teplého mléka s medem. Pomoci mohou i bylinkové čaje, například meduňka, chmel či kozlík, pokud to s nimi nepřeháníte.

– měla byste dost pít. Pijte ovšem přes den, nedohánějte to před spaním

– vyhněte se kofeinu, zejména ve druhé polovině dne

– neuléhejte s prázdným, ani s příliš plným žaludkem

– jezte dostatek potravin s vyšším obsahem železa (červené maso, čočka, petržel…)

– zabudujte do svého denního programu mírnou tělesnou aktivitu, ne však těsně před spaním

– pokud spánek přesto nepřichází, netrapte se tím. Přečtěte si třena ještě pár stránek, a pak zkuste usnout znovu.

– Máte-li problém najít pohodlnou polohu, vyzkoušejte podložit své tělo polštáři – v leže na boku jeden mezi nohy, druhý pod břicho. Existují i speciální těhotenské polštáře.

– Trápí-li vás bolesti v zádech, řešte je: některým pomůže cvičení, jiné plavou a další si libují při těhotenských masážích.

– Ruší-li vás pohyby plodu, zkuste se na ně podívat z jiného úhlu: vaše miminko je aktivní, a dává vám tak najevo, že je zdravé a má se k světu. Vše je tedy v pořádku, můžete v klidu usnout.

– Trápí-li vás vážnější starosti či úzkosti, řešte je s partnerem, promluvte s kamarády, navštivte psychologa. Věnujte se jim však přes den, nikoli v noci.

– Vážnější nespavost neváhejte konzultovat s lékařem.

Užijte si to, bez nadsázky!

Tělesných i psychických příčin těhotenské nespavosti je tedy celá řada. Moje vysvětlení z úvodu článku je jiné. Je sice nepotvrzenou (a prakticky nepotvrditelnou) hypotézou, nicméně pokud ji přijmete či si vytvoříte podobnou, možná vám to pomůže bezesné noci zvládnout. A mě osobně se teorie tréninku na nezalehnutí miminka potvrdila: dcerku jsem měla už první noc u sebe, aniž bych se bála, že bych ji zalehla či že by mi z úzké porodniční postele spadla na zem.

Ale nechme teorie teoriemi, pokud nemůžete spát, je důležité zejména to, abyste se tím netrápila. Více „paseky“ než sám nedostatek spánku napáchá přidružený vztek a strach (Ksakru! Zase nemůžu spát! Jak jen zvládnu zítřejší den?). Zkuste se utěšit třeba myšlenkou, že až se vaše miminko narodí, bude se vám trénink na nedostatek spánku hodit. A možná se pak vyspíte dokonce lépe než v těhotenství – znám několik maminek, které to tak hodnotí.

A ještě jeden tip: hodiny, kdy v klidu beze spánku ležíte, vám umožňují vnímat miminko tak intenzivně jako nikdy jindy. Jak se má? A víte, kde má hlavičku, kde zadeček, kde nohy? Cítíte, jak se protahuje?

Rámeček:

Na chrápání pozor

I ženy, které nikdy nechrápaly, může tato nepříjemnost postihnout v těhotenství (chrápe skoro třetina těhotných). Důvodem je větší zduření nosní sliznice, k němuž v jiném stavu dochází. Chrápání ovšem není jen nepříjemné, ale ve vážnějších případech může být i zdravotně ohrožující. Může totiž zvyšovat krevní tlak a je-li zúžení dýchacích cest přílišné, dochází až ke spánkové apnoi – chvilkovým zástavám dechu. Ohrožena je matka i plod. Chrápání rozhodně neberte na lehkou váhu.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, prosinec 2010

S druhým cítit a na druhého myslet. To jsou dva vývojové kroky k prosociálnímu chování, tedy k pomoci a péči o lidi v našem okolí. Jak a kdy je můžeme u dětí podpořit?

Zhruba v době, kdy začala naše dcerka chodit, nastala v jejím chování ještě jedna změna, snad ještě výraznější. Začala nám pomáhat. S velikou radostí nás krmila, zavírala a otvírala dveře a dvířka, podávala věci. O půl roku později ji to bohužel pomalu přestávalo bavit. Pomáhala dál, ale jen když se jí chtělo. Hlavně ovšem měla jiný hit: všechno teď totiž bylo „její“.

„Moje! Moje!“ křičela svírajíc hračky, kusy oblečení, pantofle – prostě cokoli (a kohokoli). Její najednou bylo vše, nač se podívala. Druhým dětem vytrhávala hračky a zásadně nepůjčovala svoje. To vše dosti vztekle. Co se to s naším pozitivním a prosociálním dítětem najednou stalo?

Co jsme zanedbali?

Že je sobecké miminko se tak nějak předpokládá a vlastně to být ani jinak nemůže: ze světa stihlo poznat tak málo, že se musí cítit jeho středem. Pochopení, že jsou tady druzí lidé, kteří také mají své potřeby, je zatím nad jeho síly. Jak je však možné, že dítě, které už druhým lidem pravidelně pomáhalo, najednou pomůže jen málokdy? A proč nám nic nedopřeje?

Možná jste u svého batolete zaznamenali podobný vývoj a jste tím náhlým sobectvím zaskočeni. Sami sebe se ptáte: „Kde jsme udělali chybu? Co jsme zanedbali?“

Dost možná jste přitom nezanedbali nic: vše výše uvedené je přirozené a normální. Dítě se vyvíjí zdravě a v jeho psychice postupně dozrávají různé potřeby, pochopení a preference.

Že nám naše dcerka ve čtrnácti měsících pomáhala, není nic mimořádného. Už malá batolata běžně pomáhají dětem i dospělým, včetně zcela neznámých osob. Například odstraní překážku z cesty či druhému člověku podají něco, co mu upadlo. Základem je zde schopnost empatie: dítě se již dokáže vcítit do pocitů druhého, spoluprožívá je. A tak když vidí, že máte problém, necítí se ani ono dobře. Jako emoční nákaza se tato schopnost projevovala už dříve. Dítě s ní ale neumělo efektivně nakládat. Nesnáze druhého řešilo tak, že samo hledalo upokojení – nejčastěji v mámině náruči. Nyní ale dítě už umí pomoct, a tak pomůže, čímž redukuje emoční nepohodu svou i druhého. Jedná tak prakticky automaticky.

Hra na zrcadlo

Někteří odborníci, jako například americký vývojový psycholog Michael Tomasello, se domnívají, že prosociální chování malých batolat je vrozeným chováním, které právě v období po jednom roce dozrává. Pro tento názor hovoří fakt, že děti se tak chovají takřka automaticky, a to napříč různými kulturami. Za svou pomoc navíc neočekávají žádnou odměnu.

I z tohoto pravidla však existují výjimky – zejména děti, u nichž později diagnostikujeme antisociální poruchu osobnosti. Ti empatie (a nezištné pomoci) nejsou schopni ani v dospělosti. Neví se přitom přesně, jak taková porucha vzniká. Částečně jsou patrně na vině geny, částečně patologické sociální prostředí, v němž vyrůstají.

Naopak láskyplné prostředí, kde rodičům záleží na dítěti i na sobě navzájem, rozvoj empatie podporuje. Dále empatii rozvíjejí i sociální hry – některé hrajeme s dětmi dokonce už od novorozeneckého věku. Že si s takhle malým miminkem neumíte hrát? Jen se nebojte! Děláme to nevědomky, spontánně a zcela přirozeně. Například hra na zrcadlo: napodobujeme výrazy tváře dítěte a pak zase necháváme dítě, aby napodobovalo nás. Právě tato hra s mimikou dětem umožňuje zjistit, co se děje v druhých lidech. Ostatně to děláváme i v dospělosti: když se vžíváme do duševního rozpoložení nějakého člověka, mimoděk přitom zaujímáme jeho výraz tváře i postoj těla.

Zajímavé je, že postupem doby přestává být pomoc dětí automatická a samozřejmá. Ke konci batolecího věku už dítě nepomáhá vždy a každému. Preferuje lidi blízké a ty, kteří mu dříve také pomohli. Zejména pokud se potřeby a přání druhých kříží s tím, co chce ono samo, je ochota chovat se prosociálně oslabena.

Když má táta narozeniny

„Já ještě nechci domu!“ ječí čtyřletá Kristýnka. Vytrhává se mámě a běží zpátky k prolézačkám. „Kristýnko pojď, táta má narozeniny. Upečeme mu dort.“ Kristýnka nic. „Jsme tu už dlouho a půjdeme sem zase zítra, tak už pojď,“ přemlouvá maminka. Při dalším pokusu dítě odchytnout a přesvědčit to vypadá, že Kristýna dostane hysterický záchvat a máma se vzdává. Tak dobře, ještě chvilku. Ale až odejde Romanka, půjdeme taky.“

I Kristýnka jako malé batole ráda pomáhala. Teď to ale vypadá, že myslet na tátu nebude ani o jeho narozeninách. Jak je to možné?

Myslet na druhého je totiž o dost složitější, než s ním empatizovat. Myšlení na druhého není vrozené, musíme se mu naučit. Okolo čtyř let by už dítě mělo být schopné (a ochotné) přemýšlet nad tím, jak blízkému člověku pomoci, jak jej potěšit.

Co mohla udělat Kristýnčina máma? Zaprvé měla být razantější co do odchodu z hřiště. Odchod se vyplatí ohlásit dopředu, aby se na něj dítě mohlo psychicky připravit, ale není dobré pak ustupovat. Kristýnčina máma tak mohla říci třeba: „Kristýnko, brzy půjdeme domů. Než teta nakrmí Lukáška, tak si ještě hraj s Romankou, a pak půjdeme.“ Cestou by pak bylo vhodné dcerku ponouknout k myšlení na tátu. Například: „Pojď, budeme teď přemýšlet, jak bychom tatínka potěšily. Co tě napadá?“ A u otázky setrvat. Líbil se mi třeba podobný rozhovor Šárky se synem.

V obchodě:

„Pepo, co koupíme tátovi?“

„Mmm, já bych chtěl medvídky (želatinový)!“

„Já se ale ptám, co koupíme tátovi.“

„Tak mu koupíme taky medvídky,“ radí Pepa a už se těší, že lví podíl bude pro něj.

„Chápu, že máš medvídky rád, ale tátovi moc nechutnají. Co potěší tátu?“

I máma se musí najíst

Dítě by si mělo připadat milované a cenné, zároveň by se ale mělo učit chápat, že takové není samo. I druzí lidé mají své zájmy a potřeby a dítě by se mělo postupně učit například počkat se svým požadavkem. Potřeby malého miminka samozřejmě uspokojujeme pokud možno hned, starší kojenec ale už může chvíli počkat, než máma něco dodělá. Nejprve několik vteřin, postupně stále více. Batole by mělo zvládnout i minuty. Musíme je to však naučit.

Sedíme s Valerií a našimi dětmi u stolu. Doubravka ještě v dětské židličce, Martínek, který je zhruba o čtvrt roku starší než moje holčička (nedávno mu byly dva roky), už na velké židli, jen s polštářem navíc. Upekla jsem pstruhy s rajčaty a bramborami: jídlo, které chutná nám maminkám i dětem. Jenže ty rybky mají proklatě mnoho kostí! Dětem pečlivě ždíbeme maso na kousíčky, aby se snad nějaká nezbedná kůstka nezabodla našim drobečkům v krku. Společně s další péčí o „samostatně“ jedící batole to znamená, že po dvaceti minutách jsou už děti najedené, zatímco my jsme sotva ochutnaly. Taky ale máme hlad, a tak pouštíme děti od stolu a konečně se chápeme příborů.

„Mamí, mamí: hop!“ chce moje dcerka zpátky do židličky. Jen se tam ocitne, hlásí: „Dolů!“ to chce zase sundat. Za pár vteřin slyším: „E! Eh! Eh!“ Doubravčino citoslovce, když se jí něco nedaří, volně přeloženo: „mami pojď mi pomoct.“ V tuto chvíli si Doubravka sundává bačkůrku a nejde jí to. „Doubravěnko, nechej si botičku,“ zkouším to nejdřív, když ale „ehkání“ neustává, vstávám a pomáhám, ostatně je tu teplo, bačkorky nejsou nutností. Posílám holčičku za Martínkem: „Koukej, Doubravko, co dělá Martínek? Zdá se, že něco staví. Půjdeš se podívat?“ Spěchám k talíři. Na chvíli to sice působí, a dcerku skutečně zaujme, co dělá kamarád. Už je ale zase u mě s dalším požadavkem: tentokrát mám obléknout panenku. Po čtvrt hodině zjišťuji, že jsem se ryby sotva dotkla, zatímco Valerie už je najedená. „Jakto, že tě Martínek nechal?“ ptám se a Valerie, která je taková zdravě od rány, odpovídá: „Prostě ví, že když jím, nemá mě rušit.“ Jak jednoduché, žasnu a říkám si, že mám dcerku (i sebe) co učit.

Rámeček:

Chválit, nebo nechválit?

„Davídek mi podal botu! Ty jsi šikovný! Děkuju.“

„Bětuško, ty jsi hodná, dala jsi tetě kytičku!“

„Tatínku tak si představ, že ta naše holčička půjčila panenku kamarádce!“

Prosociální chování našich dětí máme tendenci hodnotit až nadšenými výkřiky chvály. Má to své opodstatnění, vždyť psychologický poznatek, že pozitivní motivace (odměna, chvála) je účinnější než motivace negativní (trest), je znám už desítky let. A rodiče často slýchají doslova: „Chvalte, chvalte, chvalte! Podporujete tak dobré chování a zvyšujete sebevědomí svých dětí. “ Tu a tam se ale objeví i protinázor.

Například Jean Liedloffová, etnoložka, která podnikla čtyři expedice k Venezuelským, civilizací téměř netknutým indiánským kmenům, tvrdí, že takové chování není vhodné, naopak. Děti se podle této badatelky chovají prostě tak, aby splňovaly naše očekávání. A tak když je mohutně chválíme např. za půjčení hračky, přeberou si to tak, že udělaly něco nezvyklého, co se od nich neočekává – něco téměř nepatřičného. Indiáni, s nimiž Liedloffová žila, děti za prosociální chování nechválí. Když dítě udělá něco správného, přejdou to bez povšimnutí, vždyť se zachovalo tak jak mělo, prostě normálně. „Předpoklad vrozené sociálnosti je naprostým protikladem u nás obecně rozšířeného přesvědčení, že musíme pudy dítěte krotit, abychom ho naučili sociálnímu chování,“ píše Liedloffová ve svém bestselleru Koncept kontinua.

Jak to tedy je: jsou děti přirozeně prosociální nebo je k tomu musíme přimět? A máme je za pomoc chválit, nebo nemáme?

Osobně se kloním k pohledu venezuelských indiánů: děti jsou přirozeně prosociální, těší je, když nám působí radost. Nicméně to pro mě není důvod, abych je nechválila. Sice to s chválou nepřeháním, ale když se mi chce, když mám z chování dítěte radost, tak chválím. Proč se taky do něčeho nutit, tím spíš, že i v odborných kruzích naleznete podporu pro oba extrémy. Někdy chválím slovy, někdy pohladím, a někdy správné chování jen s úsměvem přejdu.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, leden 2011

Se ženskými ňadry je to zvláštní. Roky neslouží k ničemu jinému, než aby přitahovaly zraky mužů. Tahat se s nimi musíme, do podprsenek se poutat… A když se s lety konečně přestaneme stydět, naučíme své vnady nosit a užívat si pohledy do výstřihu – stane se ze sexuálního symbolu mlíkárna okupovaná nenasytným mládětem.

Koncem roku 2008 odstranili provozovatelé sociální sítě Facebook ze stránek uživatelů všechny fotky kojících matek, které odhalovaly prsní dvorec. Mluvčí Facebooku Barry Schnitt vysvětlil tuto skutečnost pravidly portálu, jež stanovují, že do Facebooku je zakázáno vkládat „obscénní, pornografický nebo sexuálně explicitní materiál“.

Rozhodnutí vyvolalo bouřlivé reakce uživatelů: cožpak je ňadro odhalené při kojení obscénní? Pornografické? To snad ne. Nicméně za „sexuálně explicitní materiál“ jej provozovatelé Facebooku zjevně považují. Některé ženy přišly na protest nakojit své dítě přímo před kalifornské sídlo firmy, petici proti jednání Facebooku podepsalo hodně přes sto tisíc lidí. Do českých médií putovala hromadná fotografie kojících žen, kterou pořídila Sára Saudková.

Za co mohou holčičí plavky

Ne vždy a ve všech kulturách byla ňadra chápána tak sexuálně jako je tomu v kultuře naší. U přírodních národů, kde ženy chodí skoro nahé a běžně své děti před muži kojí, není pohled na prsa pochopitelně tak atraktivní jako u nás, kde pubertální hoši sledují spolužačky v šatně klíčovou dírkou. Dnes dospělá populace navíc vyrostla ze značné části na sunaru, což chápání prsů jako části těla sloužící primárně k výživě dítěte, také nepomáhá.

Vnímat prsy jako sexuální atributy se učíme již v dětství. Malé miminko to ještě nechápe, ale kojené batole už citlivě vnímá třeba to, že pít z prsu může doma, ale nikoli před lidmi. Kamarádka Markéta své dcerce vysvětlila, že „sosat z prsu na veřejnosti se nesluší“ a Eliška synovi sdělila, že „svlíkat před lidmi“ se kvůli němu nebude. I v případech, kdy dítěti nic neřeknete, důvody vytuší, ačkoli si je třeba ještě nedokáže pojmenovat. Navíc se například už pro kojence vyrábějí holčičí plavečky zakrývající prsa, ač se až do prepuberty v tomto ohledu dívky od chlapců neliší…

A když se dívčí prsa začínají klenout, jejich nositelky se zpravidla za kopečky pod tričkem stydí. Některé z nás si dokonce v pubertě vypěstovaly ohnutá záda, jak se vytrvale snažily své vnady zakrýt. S postupujícími lety a se to zpravidla lepší, zvykneme si na sebe v nové, ženské podobě. Mnohé z nás však nejsou se svými ňadry spokojeny ani v dospělosti. Považujeme své prsy za malé či příliš velké, nelíbí se nám jejich tvar. A není divu: televizní hvězdy se silikonovým poprsím, počítačem upravené modelky na titulních stranách magazínů a společnost toužící po dokonalosti – to vše vhání ženy do ordinací plastických chirurgů, pro něž jsou silikonové implantáty a modeláže tvaru, dvorců a bradavek zdrojem tučných příjmů. A i pokud se nám chirurgie příčí, nepohrdneme pušapkou či pěkným výstřihem. Muž nesmí vidět, ale měl by tušit. Čím více pozornosti prsům věnujeme, aniž bychom je před muži odhalovaly, tím sexuálnější význam dostávají.

Dítě mění rámec

Osobně se domnívám, že prsy kojících žen „sexuálně explicitním materiálem“ nejsou. Přítomné dítě působí podobně jako snubní prstýnek – značí, že žena patří někomu jinému. Navíc v sexualitě nejde zdaleka jen o to, jak objekt vypadá, důležité je i jak se chová. A kojící žena nemá za cíl svádět, prostě krmí své dítě. I mnou dotázaní muži se shodli, že ač je pohled na prsy obecně vzato přitahuje, u kojení je to jiné. „Kojící ženu sexuálně nevnímám, ale raději se moc nedívám – bojím se, abych ji nepřivedl do rozpaků,“ hodnotí Mirek a další odpovídají podobně.

Lidé, jimž ženy kojící na úřadě, v kavárně či v parku vadí, však evidentně existují – stačí se podívat například na internetové diskuse. Prsy jsou podle nich sexuální, a tedy do soukromí patřící záležitostí. Ostatně i Barry Schnitt se odvolával na takové názory: na fotografie, které ze své sítě Facebook stáhl, si podle jeho slov v drtivé většině stěžovali sami uživatelé. Tito lidé však argumentují „obecnými pravidly“, „morálkou“, „slušností“ apod. – nikoli vlastním prožitkem. Žádný z mužů, s jejichž protestem proti kojení na veřejnosti jsem se setkala, neřekl: „Kojící žena mi vadí proto, že mě přitahuje.“

Problém je v tom, že vnímání kojení na veřejnosti jako něčeho neslušného je škodlivý pro primární funkci prsů: výživu dítěte. Pokud se kojit na veřejnosti nesluší, je kojení ztížené a přechod na umělou výživu žádanější. Řada žen, které své děti brzy převedly z kojení na umělou výživu, tak navíc učinila z obavy o to, aby dlouhým kojením jejich vnady nepovisly, nepovadly… jinými slovy aby nebyla ohrožena jejich sexuální přitažlivost.

A chápání prsů coby sexuálních atributů může zajít ještě dál. „Syna jsem nekojila, i když mléka bylo dost,“ svěřila se v internetové diskusi matka pod nikem Skramuška. „V zásadě mi byl velmi nepříjemný pocit, že by moje prsa, která jsem vždy brala jako sexuální objekt, mělo ožužlávat moje dítě.“

Spokojeni mohou být všichni

Vnímání prsů coby sexuálních symbolů tedy potlačuje funkci kojící hned na několika rovinách. V zásadě tomu tak ale být nemusí – stačí, pokud přijmeme, že mohou existovat obě funkce, nejdřív jedna, a potom druhá.

I ženy, které chápaly své prsy velmi sexuálně, často vypovídají o tom, že se po narození dítěte jejich pohled změnil. Prostě je tu najednou mládě, které má hlad, instinktivně se sápe a to, že prsy souvisely se sexem, je rázem zapomenuto. I hormonální nastavení, které stojí v pozadí laktace, sexuální touhu žen snižuje, prostě máme v této době jiné starosti a preference než sex. Dokonce i Skramuška podotkla o kousek dál: „Časem se to však ve mně nějak zlomilo a své druhé dítě plně kojím. Nepřináší mi to nijak úžasné ani neúžasné pocity, je to prostě zdroj potravy. Kojit plánuju určitě do začátku příkrmů a pak se uvidí.“

Domnívám se dokonce, že obě „funkce“ ženských ňader nejen, že se nevylučují, ale mohou se i podporovat. Poslechněte si mou kamarádku Kateřinu: „Po narození dcery jsem si konečně užila to, po čem jsem vždycky tajně toužila: mužský obdiv. Když mě chlapi viděli na ulici, pískali! A já si připadala jako sexbomba,“ svěřila se mi a dodala se smíchem: „No nediv se: celý život jedničky, a najednou pětky!“ Kateřina si své kojící vnady vyloženě užívala. Byla pyšná, že má krásné poprsí, hrdá, že i při své muší váze dceru plně kojí a kojení jí navíc bylo i fyzicky příjemné. Zdeňka si dokonce přála kojit právě proto, aby měla „krásná prsa“. „Jen mě trochu zklamalo, že se po pár týdnech svou velikostí téměř nelišila od mých předtěhotenských,“ zhodnotila pak smutně. „Kojila jsem ale dál – tou dobou už ale z jiného důvodu. Prostě jsem viděla, jak je na tom moje dítě závislé.“

Kojení je pro miminko tou nejpřirozenější a nejzdravější výživou a je nesmysl, aby se kvůli tomu matky s kojenci zavíraly několik měsíců doma. Navíc – nechcete-li, pak z kojícího prsu nemusí být nic vidět – existují kojící trika se záclonkou. Podobně lze ovšem použít i šátek, svetr na knoflíky či obyčejné tričko, které si vyhrnete – ten kousek prsu, který odhalíte, kolemjdoucím stejně zakryje hlavička dítěte.

Poprvé na nudapláž

Kojení tedy mění náhled ženy na své tělo, a změněné vnímání sebe samé často zůstává, i když už žena dávno nekojí. „Svá prsa jsem vždycky brala jako atribut ženství, nicméně než se mi narodilo dítě, nějak jsem je neuměla nosit. Přišlo mi nepatřičný mít solidní trojky jen tak pro nic za nic a podvědomě jsem je oblečením skrývala, jak nejvíc to šlo. Teprve kojením jsem se nějak ,pochopila‘ a nedělaj mi problémy tílka a výstřihy. A to už jsem pochopitelně přírodou a věkem poznamenaná, takže to chce trochu promyšlenější stylizaci něž natáhnout bílý tričko naostro,“ svěřila se v internetové diskusi Libik a dodává, že poprvé se vykoupala nahoře bez v 34 letech po dvou dětech, ve dvaceti by toho schopná nebyla.

Vedle všech často zdůrazňovaných pozitiv kojení pro dítě i pro matku tedy existuje ještě jeden blahodárný efekt – na přijetí a pochopení jedné části ženského těla, i když třeba nemá „dokonalý“ tvar. A možná si pak dotyčná, díky této změně pohledu, dokáže lépe užít svých vnad i v rámci sexuálního života. Mlíkárna a sexuální symbol se tedy nevylučují, právě naopak. Ostatně obě mají společného jmenovatele: rozmnožování.

Pavla Koucká

Rámeček

Proč jsou prsa přitažlivá

Normální sexuální preference mužů jsou určeny především těmi charakteristikami ženy, které jsou důležité z hlediska reprodukce (tedy mládí a tvar těla). Hlavní roli v procesu hodnocení potenciální  partnerky má přitom u lidí zrak. Se vzpřímeným postojem a s možností  sexuálního styku tváří v tvář získaly navíc u lidí na významu právě frontální tělesné atributy. Mnozí muži jsou řitahováni ženským pubickým ochlupením a ňadry, mnohé ženy velikostí mužova penisu – ženy mají, jistě ne náhodou, v živočišné říši největší prsa a muži největší penis v poměru k velikosti těla.

Velikost ňader je ukazatelem ženské atraktivity jen do jisté míry – není totiž univerzální: preference velkých či menších ňader se liší jak historicky, tak i transkulturálně. Většina současných mužů našeho kulturního okruhu preferuje poněkud nadprůměrné velikosti ňader, například muži v Jižní Americe však dávají přednost ženám s menším poprsím. Spíše než velikost je pro atraktivitu poprsí ve všech kulturách rozhodující jejich tonus, tedy pevnost ňader, která – na rozdíl od jejich velikosti – souvisí s věkem ženy a s její plodností.

Petr Weiss, sexuolog

vyšlo v časopise Děti a my, březen 2011

Úrazy mají v ČR na svědomí 300 mrtvých a 3000 trvale postižených dětí ročně. Morální i právní povinností rodičů je udělat vše proto, aby poranění dítěte zabránili. Nelze však i tuto bohulibou snahu přehnat?

Otázka bezpečnosti dětí je téma na knihu. Omezím se zde proto na úvahu o chování rodičů kojenců a batolat. Vedle zkušeností vlastních a zkušeností mých blízkých nabídnu i rychlý pohled do jiných společností a kultur.

Patříme s mým mužem mezi nejméně ochranářské rodiče. Na rozdíl od běžných doporučení jsme miminku nebránili v kontaktu s předměty menšími než jeho pěst a ani lezoucího kojence, ani běhající batole nechránili před schody. Naší dcerce ještě nejsou dva roky, a už se spálila o kamna, zahučela celá pod vodu, o kopřivách a mravencích nemluvě.

Naše kamarádka Edita je pravý opak. Žádná z výše uvedených zkušeností jejího synka nepotkala. Ještě v roce a čtvrt spí Adrian na monitoru dechu a Edita často vstává k falešným poplachům – to když se aktivní batole dostane z monitorované dečky. A od chvíle, kdy se Adrian postavil, je mu Edita celý den za zády – aby nespadl. Všechny rohy a hrany ve svém bytečku přitom vypolstrovala, na zemi je buď měkký koberec nebo pěnové skládací podložky a Adrian nosí měkkou dětskou helmu (opravdu).

Edita má starosti o mé děti, já o její. „Kdy a jak se Adrian naučí padat? A jak se má naučit odhadovat své schopnosti? A kdy se Edita z té neustálé pohotovosti zhroutí?“ ptám se. Je totiž na malého sama a už nyní je vyčerpaná: všechny domácí práce dělá až když malý usne, a pohlídat nikoho nenechá (mě tedy rozhodně ne, a to jsem na svěřené děti výrazně opatrnější než na svoje).

Amerika náš vzor

Edita je vlastně taková trochu Američanka. Podle toho, co jsem se z více zdrojů doslechla, jsou Američané posedlí bezpečím svých dětí. Začíná to už v období těhotenství. Nejoblíbenější a nejčtenější knihou o těhotenství a přípravě k porodu je zde publikace What to Expect When You’re Expecting (Co očekávat, když čekáte). „Nevím, jestli byste našli ucelenější knihu o patologii těhotenství,“ vyjádřila se o publikaci původem česká zdravotnice Lenka Phelps, působící v krizovém týmu pohotovostní psychiatrické služby státu Massachusetts. „Je to výborná publikace, pokud vás trápí nějaký specifický problém, ale strávit jejím čtením devět měsíců bych rozhodně nedoporučovala.“ Po narození dítěte jsou američtí rodiče bombardováni informacemi o tom, jak své dítě nejlépe ochránit od možných rizik, a kupují všemožná zabezpečovadla.

Americké trendy se šíří i k nám. Běžnou součástí domácností s kojenci je dnes vysílačka chůvička, monitor dechu, různé zábrany pohybu a mnohá další zařízení. Rodiče jsou do koupě manipulováni tlakem reklamy i dalších rodičů, kteří již tato technická zabezpečovadla zakoupili a zvykli si na ně. Jako matka nevlastnící chůvičku ani monitor jsem byla už hodněkrát nařčena z nedbalosti či lehkomyslnosti.

Domnívám se však, že nejde ani o nedbalost, ani o lehkomyslnost. Vidím to podobně jako Iva Jungwirthová, autorka knihy Pohodoví rodiče – pohodové děti (Portál, 2009): „V dnešní době je dostupná spousta různých udělátek, která zabraňují dětským úrazům. Mnohá z nich jsou velice užitečná, ale nesnažme se dítě ochránit před všemi nepříjemnými a bolestivými zážitky. Jednak se nám to nemůže podařit, jednak je možná lepší, pokud si dítě někdy prst do šuplíku přiskřípne a pamatuje si, že to bolelo, než když pak šuplík zabouchne silou o tři měsíce větší.“

Navíc se mi zdá, že mnohá zabezpečovadla ničí naše přirozené pečovatelské schopnosti. Nemáme v bytě žádné zábrany, ale vlastně vždycky vím, kde moje dítě je a čím se zabývá. Monitor dechu nevlastním, ale v noci svoje miminko objímám. Chůvičku nepoužívám, ale naše holčička spí za pootevřenými dveřmi – jakmile broukne, slyším to. A na kafe u sousedů nemám v době spánku svých dětí chuť.

Ostrý nůž na dosah

Urputná snaha dítě ušetřit všech bolístek je navíc nebezpečná i tím, že posiluje opačný extrém. Například Jean Liedloffová, autorka kultovního Konceptu kontinua zastává názor, že děti ztrácejí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik jí převezmou ostatní, a proto rodičům doporučuje děti od nejútlejšího věku před nebezpečími nechránit. Svůj názor Liedloffová opírá o zkušenosti, jež nabrala mezi jihoamerickými Yequány. V jejich prostředí je daleko víc potenciálně nebezpečných situací než v naší společnosti. Například nože ostré jako žiletka. „Děti na ně mohou šlápnout, spadnout na ně, hrát si s nimi. Viděla jsem malé děti, které ještě nevědí, co je rukojeť, jak braly nůž do ruky za ostří a máchaly baculatými pěstičkami kolem. Nejenomže si neuřízly prsty, ony si ani trochu neublížily, a když zrovna seděly u mámy na klíně, nepodařilo se jim zranit ani matku,“ píše Liedloffová.

„Podobně tyto bylo s ohněm. Miminko si hrálo s hořícím polínkem, zakopávalo a padalo, lezlo s ním přes třiceticentimetrový schodek do chýše a nikdy nezapálilo dřevěnou chýši ani střechu z palmových listů, visících až k zemi, ani si nespálilo vlasy a nikoho nepopálilo,“ uvádí a dále zmiňuje hady, škorpiony, jaguáry, peřeje či hluboké jámy, kolem kterých si batolata bez zábran hrála, aniž by do nich padala.

Podobné názory zastává i Tom Hodgkinson, autor knihy Líný rodič (Jota, 2009): „Když nás navštíví kamarádi se svými dětmi, zírají na náš stromový dům (domeček pro děti v koruně stromu, pozn. PK) s hrůzou. Musel jsem na verandu dokonce přimontovat bezpečnostní zábradlí – jako by se z ní snad děti chtěly vrhat po hlavě dolů! To by prostě neudělaly. Naše posedlost bezpečností zbavuje jedince nezávislého úsudku. Zbavuje způsobilosti. Můj přítel Mark si vzpomíná, jak na své cestě po Zairu viděl malé děti, které si hrály na palubě obrovského člunu, kde nebylo vůbec žádné zábradlí. Zeptal se tedy matky jednoho z nich: ,Nemáte strach, že spadnou dolů?‘ Ta se smíchem odpověděla: ,Nejsou přece hloupé. ‘“

Snaha dítě ochránit od pádů, popálení a dalších zranění je přirozená a správná, výchova Yequánů taky. Co si z toho vzít? Jde to všechno nějak dohromady?

Neděsme se, není-li to nutné

Nebyla jsem ani v Zairu, ani mezi Yequány. Popsaným situacím věřím, nicméně z toho pro mě nevyplývá, že bych své děti nechala bez dozoru u ohniště či hluboké jámy. Musíme totiž vzít v úvahu, že Yequánské děti pozorovaly po řadu měsíců z bezpečí šátku, jak se dospělí k ohni i k dalším nebezpečím chovají. Nicméně to s ochranářstvím nepřehánějme.

Vyděšený výkřik rodiče či jen znejistěný výraz přirozeně dítě zastaví v činnosti. Naše emoce se na ně přenese a zabrání mu, aby si ublížilo. Pokud však budeme zděšeně vykřikovat často a kvůli nicotným nebezpečím, dítěti postupně otrne a přestane takto reagovat. Šetřeme si proto zděšení na skutečně vysoce nebezpečné situace – například když se dítě řítí do vozovky. V jiných situacích se raději snažme zachovat klid. Děsíme-li se víc, než je nutné, můžeme totiž dítěti dokonce ublížit.

Když byly dcerce čtyři měsíce, oblíbila si škubat vše zelené, co se objevilo v jejím dosahu. A jelikož jsme denně chodily ven, plazila se po dece a v trávě, bylo toho požehnaně. S velikým zaujetím trhala travičku, prohlížela si ji – a šup do pusinky, jak jinak. To samé když jsme šly kolem stromu – ručička chmatalka hned utrhla aspoň kousek lístku. Naštěstí jsem brzy učinila poznání, že travička či lístek projdou trávicím traktem bez úhony.

Když to viděla kamarádka lékařka, vyprávěla mi o případu, o němž zrovna četla: podobně staré dítko kus trávy vdechlo, a skončilo to amputací plicního laloku. Přemýšlela jsem, jak s její informací naložím: měla bych snad dceři zelené pochoutky zatrhnout? To by ovšem znamenalo velké omezení, prakticky by se nesměla k vegetaci přiblížit. „A proč by vlastně měla trávu vdechnout?“ Uvažovala jsem. Snad kdyby se lekla. Vlastně je nejpravděpodobnější, že by k vdechnutí došlo takto: travičky v jejích ústech bych se děsila a v kontaktu se zelení jí bránila. Když by pak malá kousek přece ukořistila, zareagovala bych zděšeně – holčička by se pochopitelně lekla mého zděšení – a kousek by vdechla. Prudké nasátí vzduchu ústy je přece typickou úlekovou reakcí. A tak jsem si raději z travičky dál nic nedělala. Holčička se zelené zábavy po pár týdnech nabažila, a začaly jí zajímat zase jiné věci.

Zlatá střední cesta

Je pro dítě celkově lepší postoj zastávaný Liedloffovou a Hodgkinsonem či mojí kamarádkou Alenou a současnou západní společností? Máme hlídat a kontrolovat vše, co můžeme, nebo naopak nechat plavat co se dá?

Osobně se v případě vážných nebezpečí (když hrozí smrt či vážné zranění) přikláním k prvnímu postoji, v ostatních případech k druhému. Myslím, že není vhodné snažit se děti uchránit všech nepohodlí. Vždyť se potřebují i samy naučit padat a zase vstávat, a to v doslovném i přeneseném významu. A navíc – přehnaná, urputná snaha se něčemu vyhnout leckdy vede k tomu, že nás právě toto dostane. Abych to ilustrovala konkrétněji: dosud jsem viděla jediný opravdu ošklivý pád dítěte na schodech – a sice když se za ním starostlivá matka hnala, aby je ochránila. (Dítě toužící po dobrodružství schodů se jí snažilo utéci a zakázaného ovoce si alespoň trochu užít.)

Rámeček 1:

Co se vyplatí

– Pečlivě hlídejme horké tekutiny. Opaření je jedním z nejčastějších úrazů starších kojenců a batolat. Vyplatí se zrušit ubrusy a horké nápoje nepokládat ke kraji stolu. Držadla pánví na sporáku směřujte dozadu. Snižte teplotu vody v bojleru.

– Zajistěme elektrické vedení. Zaslepení volných zástrček je záležitostí několika minut. Dítěti též nekompromisně zabraňme v okusování kabelů.

– Léky a jedovaté či leptavé chemikálie (ředidla, čistící látky atd.) musejí být nedostupné. Umístit lékárničku do zamknuté skříňky je jednoduché a zažehnané nebezpečí za to rozhodně stojí. Podobně nakládejme i s alkoholem. A rozhodně nepřelévejme alkohol nebo čistící prostředky do lahví od vody, džusu apod.

– Mějme po ruce telefonické číslo Toxikologického informačního střediska (224 91 92 93, případně 224 91 54 02).

– Dítěti dostupná okna zajistěme zarážkou, jež je nedovolí otevřít natolik, aby mohlo vypadnout.

– Nábytek připevněme ke zdi. Batole je sice lehčí než my, nás ale pravděpodobně dosud nenapadlo věšet se na dveře skříněk.

– Ostré rohy nábytku obalme tkaninou či zajistěme krytkami.

Rámeček 2:

Na nože

Snad nejčastěji užívaným nebezpečným předmětem je nůž. Každý člověk se musí naučit, jak s ním zacházet, a to nejlépe ve školním věku a v domácím prostředí. Nejde jen o to umět si ukrojit chleba, ale také se naučit, jak se krájejí různé věci, jak se nůž drží a jak se drží krájené, kde a jak se nože skladují, jak se myjí a jak podávají. Pochopit, že není nůž jako nůž atd. Rodiče přitom často prostě aplikují zásadu, že „nože dětem do ruky nepatří“, což je tak trochu škoda. Je smutné, když si starší školák neukrojí sám chleba – neumí to jen proto, že to nikdy nesměl zkusit. Zní to dost nereálně, ale můj muž měl takového spolubydlícího na vysokoškolské koleji. Vždy někoho žádal, aby mu ukrojil krajíc.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, duben 2011

Kdy je žena nejvíc „krev a mlíko“? Do slova a do písmene pochopitelně v šestinedělí, kdy z ní dolem teče krev, horem mléko. Avšak v přeneseném významu slovního spojení se šestinedělky jako „krev a mlíko“ rozhodně necítí. Často zažívají fyzické a psychické vyčerpání, poporodní splín.

„Vůbec nevím, co to se mnou je, ale najednou strašně žárlím na manžela. Dnes večer jsem mu ztropila hysterickou scénu jen proto, že se díval na romantický film!“ brečí uprostřed noci volající na lince důvěry. Je tři týdny po porodu, připadá si tlustá, unavená a naprosto nepřitažlivá a „prostě nemožná“. Jiná volající si měsíc po porodu zoufá, že nezvládá péči o svá dvojčata. Stav se postupně vyhrotil tak, že se bojí vzít miminka do náručí, aby je neupustila. Další šestinedělky se svěřují s negativními pocity vůči dítěti, se strachem, aby mu neublížily.

Když se nám měla narodit dcera, říkala jsem, že se zdaleka tak nebojím porodu, jako šestinedělí. Na lince důvěry jsem hovořila s řadou zoufalých novopečených maminek, viz výše. První týdny po porodu jsem si tedy rozhodně neidealizovala jako krásný čas s usměvavým miminkem v náručí a milujícím a pečujícím manželem po boku. Nakonec to u nás proběhlo hladce, a vlastně mě překvapilo, že to bylo docela hezké období.

Co se děje?

Psychické rozpoložení čerstvé maminky ovlivňuje fyzická a metabolická únava. Tělo se regeneruje z porodu a zároveň nastupuje laktace, jejíž počátek je energeticky náročný. Vedle toho zde hraje značnou roli i hormonální propad. Podobně je tomu ostatně také několik dní před menstruací (premenstruační tenze) a po nástupu menopauzy, což jsou též psychicky náročná období. Různě silný poporodní splín (baby blues) je tedy fyziologickou záležitostí a týká se většiny žen.

Vedle fyzické zátěže se však psychika ženy po porodu setkává i s bouřlivými sociálními změnami. Najednou je tu dítě, bezbranný tvoreček, který mámu potřebuje na dosah 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Ale ať se máma snaží sebevíc, stejně někdy pláče, a ona neví proč. O nepřerušovaném nočním spánku novopečené maminky nemůže být řeč. Ke změnám dochází i ve vztahu s partnerem: je třeba přeuspořádat denní rytmus, prostorové uspořádání bytu, domácí práce atd.

Vedle toho všeho ale péče o dítě přináší pocity spokojenosti až intenzivního štěstí, a šestinedělí proto není obdobím, které by se mělo jen přežít, můžete si je i užít. Zkušenosti z linky důvěry jsou pochopitelně zkreslené – spokojené maminky zpravidla nevolají. Trochu zkreslené jsou i web-diskuse. V osobním okolí mám přitom mnohem víc kamarádek, které prožily toto období vcelku pozitivně.

Kdy je třeba odborník

Výjimečně však může dojít i k patologickým stavům psychiky po porodu. Vážná je laktační psychóza, při níž se dostavují halucinace či pocity depersonalizace a derealizace. Onemocnění může ohrozit i péči o dítě a návštěva psychiatra je v takovém případě nutná. To se však stává jen ojediněle – zhruba po jednom z tisíce porodů.

Častější komplikací je poporodní deprese. U 10 až 15 % žen nezůstane po porodu jen u podrážděnosti či smutnění, nálada se propadá výrazně víc. Ztrácejí schopnost radovat se, pociťují nedostatek energie. Narušen je spánek i chuť k jídlu, mohou se vyskytovat i myšlenky na sebevraždu. Poporodní deprese se prakticky v ničem neodlišuje od klinické deprese (jen začíná do tří měsíců od porodu). I zde je na místě navštívit odborníka. Maminky se však často návštěvě lékaře brání nebo ji alespoň odkládají, kvůli kojení se bojí prášků. To je ale škoda, protože čím dříve se začnete s depresí léčit, tím lepší je prognóza. Vedle farmakologické léčby existuje i účinná psychoterapie. Osvědčuje se zejména terapie zaměřená na vztahy a na rodičovské kompetence a sebevědomí.

Když máte doma šestinedělku

Deprese může přijít, ať je novopečená maminka šťastně vdaná nebo svobodná bez zabezpečení, sebevědomá nebo zakřiknutá, uklízečka nebo doktorka, prostě si přijde a na nic se neptá. A poporodní splín čeká skoro každou matku – hovoří se o zhruba 80 %, jde o hormonálně podmíněný stav. Přesto není jedno, jak se k šestinedělce chováte, naopak – sociální podpora je nesmírně důležitá. Ovlivňuje totiž hloubku poporodního splínu i to, jak rychle se z případné deprese novopečená maminka dostane.

Důležité je, aby žena věděla, že se vám může svěřit, že ji neodsoudíte, ale pochopíte a pomůžete. Mnohé maminky se totiž potýkají s poporodními problémy samy a o pomoc se zdráhají požádat. i když je jim opravdu zle. Jedna z nich se například svěřila: „Ničím jsem si nebyla jistá, ale zároveň jsem měla pocit, že se ode mě očekává, že všechno umím a vím a přiznat opak by byla strašná ostuda. Toužila jsem, aby mi někdo řekl, že si miminko na dva dny vezme a pomůže mi, ale bála jsem se jen naznačit, že něco nezvládám. Tak jsem se v tom topila sama. Brečela sama, nevěděla co dělat – sama, usínala únavou – sama. I manželovi jsem se snažila předstírat, že je vše naprosto v pohodě, protože jsem se strašně bála, že mě odsoudí nebo co…“

S radami ovšem buďte opatrní – respektive opatrné, neboť největší sklon radit mají babičky nemluvněte – i dobře míněná rada může rodičovské sebevědomí novopečené maminky snížit. Raďte tedy spíše méně a raději si všímejte toho, co dělá šestinedělka správně, co se jí daří. Nabízejte praktickou pomoc a hodně chvalte.

K nezaplacení je pochopitelně milující muž, který alespoň některé noci k miminku vstává. Ostatně, milí muži: jak rychle bude vaše žena po porodu zase holkou „krev a mlíko“ do značné míry záleží právě na vás.

Rámeček 1:

Autentické výroky šestinedělek

– Pro mě to byly děsivé týdny, kdy si všichni blízcí mysleli, že jsem nejšťastnější mamina pod sluncem, a já ve skutečnosti byla nešťastná, smutná, co jsme si to spískali, chtěla jsem zpátky svůj starý život.

– Byla jsem naprosto hotová a nevyspalá. Každej mi říkal, že musím spát, když malej spí… jenže já nemohla, furt jsem ho viděla jako časovanou bombu, která se zase vzbudí a bude se něčeho domáhat, sotva si dovolím zamhouřit oči. Bylo to šílený období a to, že syna miluju, jsem si uvědomila až po třech měsících.

– Když jsem přišla s dcerou domů, sedla sem si na postel a jenom sem brečela, protože mi přišlo, že ji nedokážu ochránit. Všude bylo nebezpečí: vratký květináč, hrany, kočka, bála jsem se, že malou upustím…

– Poporodní období bylo náročný, kombinace únavy a péče o dítě. Na procházky jsem dlouho neměla sílu, dokonce i hovory po telefonu mě vyčerpávaly. Kolem druhého měsíce se únava částečně vytratila a já jsem trochu ožila, a ve třetím měsíci jsem si už mateřství začala užívat. Přesto se mi dodnes stává, že občas strávím celý den v noční košili a nestihnu se ani učesat.

– Musím říci, že jsem si tohle období opravdu užila a ráda na ně vzpomínám. Nic jsem nemusela a jen jsem se radovala z toho úžasného tvorečka.

– Hodně jsem brečela, ale přesto to bylo krásný období. Ten pláč byl toho typu, jako když se koukáte na romantický film, všechno mě dojímalo k slzám.

– Když jsem si uvědomila, že nějaké dítě třeba nemá maminku nebo je na ně někdo hrubý, měla jsem náladu, že bych vraždila. Ale když jsem na nic podobného nemyslela a jen jsem pečovala o malého, prožívala jsem veliké štěstí.

Rámeček 2:

I depresivní matka může být dost dobrá

Depresivní maminky mají často výčitky vůči svým dětem. „Děti potřebují silné a optimistické rodiče. A já jsem slabá a pesimistická. Jsem matka na nic,“ nadávají si a to jejich náladu pochopitelně dále snižuje. A jak je to ve skutečnosti? Dopad poporodní deprese na zdraví dětí sledovala řada výzkumů. V zásadě mají depresivní matky pravdu v tom, že by pro jejich děti bylo lépe, kdyby se uzdravily. U dětí depresivních matek byly nalezeny častější problémy v sociálním a emočním fungování i v intelektovém výkonu. Tyto děti mají větší sklon k podrážděnosti, negativismu a vyhýbání se kontaktu s lidmi. Problémy s navázáním takzvané bezpečné vazby některé studie naznačily, ale jiné je nepotvrdily.

Na druhé straně je třeba zdůraznit, že depresivní matky se často „cítí hůře, než vypadají“ a řada z nich navzdory vlastním pochybnostem o svých rodičovských kompetencích zůstává pro své dítě „dost dobrou matkou“.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, červen 2011

Pečujete o malé dítě a potřebujete přivydělat. Nechcete své maličké o nic ochudit, ale rádi byste zůstali v kontaktu s kolegy, sledovali dění v oboru. Lze to vše nějak skloubit? Dobře pečovat a přitom rozumně pracovat? Jak?

Mám rodičovskou na čtyři roky a rozhodně při ní nechci pracovat,“ říká Dana, matka dvojčat. „Chci si to s dětmi pořádně užít, pracovat budu do důchodu.“ „Kdybych nepracovala, zbláznila bych se,“ tvrdí Gábina, matka dvouleté Aničky. „Pracuju na plný úvazek a dceru si dost užiju večer a o víkendu.“ To jsou dva extrémy, většina z nás se pohybuje někde mezi tím.

Potřebu zůstat v kontaktu s pracovním prostředím mají zejména studované ženy se zajímavými povoláními, v profesích, v nichž je nutno sledovat vývoj v oboru, rozvíjet se: vědkyně, lékařky, grafičky, architektky, programátorky… (Čtenářům tatínkům se omlouvám za genderovou nekorektnost – osobně znám mužů na rodičovské minimum, a tak mi do textu automaticky naskakuje ženský rod.)

Jak sladit práci s péčí o dítě? Kdy a jak si na práci najít čas?

Možnost č. 1: Když dítě spí

Varianta vhodná pro ty, které mohou pracovat z domova, třeba překladatelky, a naopak nemyslitelná např. pro lékařky. Zvolíte-li tuto variantu, musíte počítat s tím, že čas na práci se vám bude postupně snižovat. Novorozeně prospí 16 i 18 h denně, potřeba spánku však postupně klesá. Půlroční dítě spí nejčastěji okolo 11 hodin v noci a dvakrát přes den. Batolata postupně opouštějí jeden denní spánek, a ke třem letům některá už přes den vůbec neusnou; poměrně dlouhý noční spánek zatím zůstává. Děti se ovšem v potřebě spánku individuálně velmi liší, celková délka spánku se u dvou stejně starých batolat může lišit i o čtyři hodiny.

Možnost č. 2: Hlídá někdo blízký

Zatímco vy pracujete, vaše maličké tráví čas s tátou, s babičkou či jiným blízkým člověkem. Dítě si tedy užije tatínka (nebo jiné blízké osoby) a vice versa. A vy můžete svobodně odejít třeba na pracovní schůzku a plně se na práci soustředit. Pokud někoho takového máte a vztahy mezi všemi zúčastněnými jsou dobré, je to bezvadná varianta.

Jenom to nepřežeňte – často slýchám stesky dnes dospělých osob, jak je maminka v dětství „odložila k babičce“. Pozor též na to, aby se vám nestalo to, co v rodině Marcely. Marcela zůstala s dcerkou nejprve doma. Původně si myslela, že tak zůstane do tří let, zaměstnavatel ji však začal lákat zpět dříve a ona si přiznala, že se jí do práce vlastně chce. Situace, kdy se její život „točil jen kolem dítěte, největší kratochvílí bylo kolo kolo mlýnský a nejintelektuálnější zábavou vymýšlení říkanek“, ji tak docela neuspokojovala. Nechtěla však dceru „strčit do jeslí“, a tak vymyslela jinou možnost. „Dojednala jsem si poloviční úvazek a na zbytku se dohodla s mužem. Pracuje doma jako překladatel, a tak pro něj není problém pohlídat dítě prakticky v jakoukoli dobu.“ Zní to jako príma nápad, po půl roce se však oba shodli na tom, že se to musí změnit. „Zjistili jsme, že nemáme prakticky žádný čas na sebe. Když muž dopoledne hlídal, musel pak sedět u počítače dlouho do večera, termíny ho tlačily. Potkávali jsme se víceméně mezi dveřmi, jen abychom si předali dítě a řekli si o něm pár slov. Všechno společné jsme dělali ve spěchu. Bylo mi to hrozně líto. Museli jsme to změnit.“

Možnost č. 3: Placená péče

Mnozí dnes placenou péči o dítě zatracují, buď jako přežitek kolektivní výchovy socialismu (jesle), či jako necitlivost konzumně-komerční společnosti (chůvy). Démonizace jesliček však dětem rozhodně neprospívá. Jasně jsem si to uvědomila při slovech jedné matky v mateřském centru. Pracuje na poloviční úvazek, ale dítě by rozhodně „nikomu cizímu nestrčila“. Naštěstí je grafička a práci může vykonávat z domova. Kdo jí ročního Matýska hlídá, když sedí celé dopoledne za počítačem? Prý nikdo, babičky jsou daleko, táta v práci, ale Mates se aspoň naučí hrát si sám. Zatím brečí a vzteká se, ale to se prý změní. Dotyčná maminka je zjevně přesvědčena, že dítě dlouhé hodiny zavřené samotné v ohrádce se má lépe než v jesličkách. Málem jsem brečela, když jsem to poslouchala. Děti jsou od přírody společenští tvorové, a izolace delší než několik minut pro některé bývá neúnosná. Může vést až k syndromu naučené bezmocnosti – jinými slovy k depresi. To, co dělá Matýskova máma, je podle mě týráním dítěte.

S chůvou ani jesličkami přitom žádný problém být nemusí, jak potvrzuje i Marcela: „Jesle pro nás byly vysvobozením a dceři se v nich líbí. Všichni jsme teď šťastnější, celá rodina,“ shrnuje Marcela.

Možnost č. 4: Pracujeme s dítětem

Občas, když se chlubím naší dvouletou, říkám, jak mi pomáhá: pere se mnou plínky, myje nádobí, zametá, vaří. Samozřejmě, že co do účinnosti je to spíše kontraproduktivní, stejně však mám radost: ze společné činnosti, z jejího nadšení pro věc, z toho, že chce být užitečná a taky, že se takto zabaví. Dítě nerozlišuje mezi tím, co je hra a co práce, co zábava a co „opruz“. Baví je vše, co děláte vy, co je pro ně výzvou. A toho lze úžasně využít.

Věřím tomu, že kdyby mou profesí bylo aranžování květin, holčička by mi nadšeně pomáhala a miminko by zvědavě koukalo, co se to děje a poslouchalo, co kolem toho s Doubravkou namluvíme. Jenže když já pracuju, vypadá to z hlediska dětí nepochopitelně: sedím mlčky u počítače a přeskupuju na obrazovce miniaturní černé znaky. Pokud je ovšem vaše profese čitelnější a přitom bezpečná, neváhejte děti zapojit.

Méně je někdy více

Obecná ideální varianta, jak pracovat na rodičovské dovolené neexistuje. Hledáme to nejvhodnější řešení pro sebe a pro své dítě, pro naši rodinu. Záleží na tom, kolik času na práci potřebujeme, na možnostech hlídání, na naší profesi i na věku dítěte (viz tabulka).

V každém případě si ovšem práce neberme moc: první totiž, oč přicházíme, jsou ty nejhezčí chvíle s dítětem: Když půl dne pracuju, na druhý půlden mi zbude jak pobývání s dítětem, tak všechna domácí práce. Na procházku, mazlení a společnou hru zákonitě zůstane málo. A to mi přijde škoda, nechci, aby rodičovská dovolená začala ztrácet své kouzlo.

Raději také neslibujte brzké termíny. I když máte pohodové dítě, zajištěné hlídání a zakázka vypadá zvladatelně do týdne, mějte raději ještě pár dní v záloze. Vždycky se může stát, že vaše maličké např. skolí viróza, a vy budete dva dny a dvě noci konejšit uplakaného drobka, který se vás za nic na světě nebude chtít pustit.

Pracovat na rodičovské dovolené má přitom nesporné výhody: krom peněz a zachovaných kontaktů s oborem i s kolegy též zaměstnáte hlavu jiným způsobem, což je určitá forma relaxu. A pak, když vaše ratolest nastoupí do školky, snadněji seženete práci. Hledat cestu ke sladění práce a péče žádá naši citlivost a flexibilitu, nicméně se domnívám, že stojí za to.

Tabulka:

Na věku záleží

0 – 6 měsíců: U malého miminka můžete pracovat poměrně dobře: děťátko hodně spí. Absolvovat se tu a tam dají i pracovní schůzky: pokud dítě zrovna nespinká, obvykle mu stačí kolébání, koukání, případně kojení. I hlídání se obvykle obejde bez protestů, dítě ještě nemá výraznou obavu z matčiny nepřítomnosti. Dopředu však na toto období mnoho práce neslibujte – kdoví, jestli dokážete od miminka odtrhnout oči?

6 – 12měsíců: Hodně se hovoří o tzv. úzkosti 8. měsíce – separační úzkosti. Starší kojenec nese nepřítomnost maminky (primární vztahové osoby) obzvlášť špatně. Navíc méně spí a jeho nároky na vaši pozornost stoupají. Na pracovní schůzky na čas zapomeňte.

1 – 2 roky: Roční děti by měly mít vedle vazby na matku též vazbu na tzv. sekundární vztahovou osobu – nejčastěji otce. A postupně se přidávají další blízcí lidé. To by vám mělo umožnit účast např. na pracovní poradě, když dítě pohlídá někdo blízký. Malá batolata s dobrou vazbou na matku a vhodnou povahou (extravertní, pohodovou) je možné bez problémů svěřit nakrátko i jesličkám.

2 – 3 roky: Děti si vydrží déle hrát samy. Stále to ale není na to, abyste si sedla za počítač. To spíše, že se vám budou domácí práce dělat o něco pohodověji. Na konci batolecího období se některé děti obejdou bez maminky i několik hodin denně. Jiné však „školkové zralosti“ nedosahují ani ve čtyřech letech. Jak připravit dítě do školky je velké téma, kterému jsme se v Děti a my již věnovali a budeme se k němu opakovaně vracet.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, září 2011

Afričanky nosí děti na zádech, my zpravidla vpředu na hrudníku. To má podstatné výhody: máte-li dítě na svých prsou, krásně na ně vidíte, můžete si s ním povídat, pohodlný je oční kontakt. Psychologové proto tento způsob nošení doporučují.

Jsou tedy africké děti o něco ochuzeny? Jsou na tom hůř? Své matce se opravdu do očí dívají podstatně méně. Nicméně: „Zraková komunikace není pro malé miminko až tak podstatná,“ říká laktační poradkyně a dula Lucie Kašová. „V Africe či Jižní Americe sice miminko nevidí matce do tváře, ale to neznamená, že je jejich kontakt méně intenzivní, spíše má jinou povahu – více zde jde o dotyk a pohyb. Fyzický kontakt matky a kojence je prakticky neustálý. A matka se vlastně pořád pohybuje, což dítěti poskytuje množství vjemů. Domorodé ženy navíc často zpívají.“ A děti mají oční kontakt s jinými členy společenství.

Napojení matky na dítě u přírodních národů je tak úzké, že si to ani my, které děti běžně nosíme, nedovedeme představit. Toto napojení je přitom z větší části neuvědomované. Matka cítí, kdy se dítě probouzí, protahuje, kdy začíná mít hlad, kdy touží po podnětech a kdy se mu chce čůrat – a reaguje na to, aniž by si to musela uvědomit. „Domorodá žena na dítě vědomě nemyslí, věnuje se své práci – a pak je vyndá z šátku právě ve chvíli, kdy potřebuje čůrat,“ ilustruje tuto skutečnost Lucie Kašová.

Zda je lepší nosit dítě jako většina Evropanek na hrudníku, nebo na zádech jako v Africe, tak nelze jednoznačně říci. Jisté však je, že je smutné dítě připravit jak o fyzickou blízkost, tak o zrakový kontakt, jak se běžně děje v kočárcích, v nichž dítě hledí do směru jízdy – což je většina kočárků (s výjimkou těch pro nejmenší, pouze ležící miminka). Dětský psycholog Jaroslav Šturma přitom jednoznačně doporučuje kočárky obrácené směrem k rodiči, a to minimálně do jednoho roku dítěte. „Důležitější než rozhled je pro kojence komunikace s rodičem, jeho lehká dosažitelnost,“ říká Šturma. Podobným nešvarem je však i nošení dětí zády k tělu nosiče. Tato poloha téměř vylučuje oční kontakt a velmi omezuje kontakt fyzický. Navíc je fyzicky nevhodná: váha dítěte spočívá na jeho rozkroku, končetiny volně visí do prostoru a nepřirozená je i zátěž na páteř. Unavené dítě si navíc nemůže prostě položit hlavu na hrudník rodiče a usnout.

Samo o sobě není tedy špatné ani nošení dítěte na prsou, ani na zádech, a dokonce ani vožení v kočárku. Zachovávejme ovšem stále alespoň nějaký kontakt s dítětem, ať už fyzický, nebo oční. Nosme či vozme děti směrem k sobě.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2011