A jak se má maminka? zeptala se mě onehdá paní bytná, a já začala přemýšlet, zda myslí mojí maminku, nebo manželovu, a proč se na ni ptá. Bytná pochopila, že tápu a se smíchem ukázala na moje břicho. Aha, já jsem maminka, došlo mi.

Jisté je, že dříve jsem matkou nebyla, a teď jí jsem. Ale kdy se ta změna stala? Okamžikem porodu? Nebo už v těhotenství, či snad dokonce při početí? Přemýšlím, kdy jsem se jako matka začala cítit a zjišťuji, že jasno v tom nemají ani kamarádky. Hanka například zažila podobný pocit jako já, když jí gynekolog v těhotenské poradně oslovil „maminečko“. A podobné zkušenosti mají skoro všechny maminky.

Trochu modifikovaně tato otázka zajímá i filosofy, právníky a etiky: „Je už embryo dítětem/člověkem?“ ptají se (viz rámeček). Mé úvahy se však budou opírat o žitou psychologii – zejména o pocity těhotných žen a matek malých i větších dětí. Z množství soudů, jež jsem dosud vyslechla, se mi zdá, že pocit mateřství přichází k většině z nás postupně, i když ne kontinuálně, ale v jakýchsi vlnách.

V jistém smyslu cítíme, že jsme matky, jakmile máme maličké v sobě. Hormonální nastavení i vědomí „dítěte na cestě“ formují naši pozornost i zájem. Začínají nás více zajímat dětská témata, tak nějak intenzivněji si všímáme dětí kolem nás, anebo je najednou vidíme „jinýma očima“. Po porodu je toto vše ještě mnohem intenzivnější. Samy o sobě začínáme přemýšlet jako o matce. Avšak když nás tak osloví někdo jiný, překvapí nás to.

On tam fakt byl!

Ani porodem se automaticky a na stálo nevžijeme do role matky. Některé ženy popisují spíše pocit neskutečna. „On tam fakt byl!“ byla například první poporodní slova maminky dnes již dvouletého Matýska, a pocit překvapení se jí držel i v dalších dnech: „Když jsem si pak pro něj šla k dětským sestrám, překvapilo mě, že mi ho fakt dali. Ještě při propouštění z porodnice jsem uháněla k autu mílovými kroky, protože jsem byla přesvědčená, že se objeví někdo, kdo řekne: ,Ale počkat, to dítě musíte vrátit!‘“ Maminka předškoláka Adriana se zase vyjádřila: „Já se na svého syna zpočátku dívala jako na mimozemšťana.“

Pocit „jsem matka“ dokonce nesouvisí ani s mateřskou láskou, jak ilustrují například následující autentické výpovědi:

– „Já jsem prvorozenou milovala od prvního okamžiku, fakt mě o po porodu zaplavila ta betynkovská mateřská láska se vším všudy, ale než jsem si začala připadat jako ,matka‘, tak to teda dost trvalo.“

– „Mě taky chytila mateřská láska hned v porodnici, a na pocit ,jsem matka‘ jsem si počkala, dostavil se plíživě. Pamatuju, jak jsem se po návratu z porodnice koukala na mimi uložené v koši pod oknem a říkala si: ,A co budu dělat, až bude počurané? Až se rozbrečí? Koho zavolám, když mi to nepůjde?‘“

Zpočátku na dítě prostě nejsme zvyklé. „Xkrát jsem chtěla jít nakoupit, vyvenčit psy, cournout se do knihkupectví, a v poslední chvíli se zarazila: vždyť ho tu nemůžu nechat samotného!“ líčí své první dny po návratu z porodnice již zmíněná maminka Matýska. Časem však pocit mateřství sílí, až se dítě stane nedílnou součástí naší identity. Dokonce už v době, kdy nás ještě překvapuje oslovení „matko“, je ten pocit už někde hluboko v nás. Já jsem například po skončení šestinedělí začala chodit na jeden večer v týdnu pryč, zatímco dcerku hlídal manžel. Bylo to príma, všichni jsme si to užili. Pavel zvládl malou nakrmit odstříkaným mlíčkem, uložil ji a byl na sebe patřičně hrdý. Jen já jsem měla celou dobu takový zvláštní pocit – jako bych nebyla celá, kousek sebe jsem nechala doma.

A čím se pocit mateřství upevňuje? Určitě časem. Tím, že trávíme týdny, měsíce a roky se svým maličkým, že samy o sobě přemýšlíme o matce. Že tak o nás přemýšlejí naši blízcí. Tím, že na malé mluvíme, i když nám ještě nerozumí: „Vydrž, broučku, maminka je hned u tebe,“ říkáme například. Postupně si zvykáme na to, že musíme nejdříve uspokojit dítě, a pak teprve myslet na své potřeby. Některé maminky také hovoří o významu průšvihů a krizí: každá překonaná krize je prý v mateřské roli usadila pevněji. A jakmile nás dítě samo začne oslovovat maminko (případně vřískat: „mamí!“), už o svém mateřství nepochybujeme.

Chvíle, kdy se cítíme mateřstvím překvapeny, se ovšem mohou tu a tam vracet ještě dlouho. Například čtyřicetiletá Ilona říká: „Holkám je už 10 a 5, a když se někdy na sebe a manžela podívám, řeknu si: ,Ježíši, my jsme jejich rodiče? To je nějaký divný. Prostě ještě dneska, kdy už mám ty děti fakt dlouho, mi někdy připadá, že je to jenom jako, že holky někomu vrátím a že to je jen tak. Jindy se ale cítím jako kovaná matka, a někdy mě to až štve – třeba když pocítím nával autority a zachovám se tak, jak jsem to u dospělých sama nenáviděla.“

Otcové to mají těžší

Většina matek se musí na mimčo po porodu nějakou dobu adaptovat. Některé ženy se „být matkou“ necítí ještě po řadě měsíců, a někdy i trpí výčitkami, že své dítě „dost“ nemilují. Ale co pak mají říkat otcové, kteří miminko devět měsíců nenosili a neporodili? Kdy je zalije hřejivý pocit „jsem táta“?

I muži to mají různě. V dnešní době je pro otcovské cítění dobrá přítomnost při porodu. Výzkumy ukazují, že muži, kteří byli u porodu, projevují vyšší míru rodičovského chování směrem k novorozenci. Někteří otcové ovšem intenzivně spoluprožívají již partnerčino těhotenství, což je měřitelné i hormonálně – poklesem „mužského hormonu“ testosteronu a vyšší hladinou prolaktinu, hormonu, který u žen působí mj. na tvorbu mléka.

Přesto musíme uznat, že v prvních měsících života dítěte jsou to o mnoho více matky, kdo se intenzivně cítí rodičem a vykazuje rodičovské chování. Maminky vyprávějí:

– Manžel se do dcerky zamiloval, až když se změnila z ležící vánočky v aktivní batole všude lezoucí, brebtající… tedy až s ní začala být zábava. S uřvaným miminem si prostě nevěděl rady.

– U nás se nekonalo žádné hlazení bříška, doprovázení do poradny, jásání nad ultrazvukem, společné vybírání výbavy… nic, chladno, věcno: „bude mimi – ok, fajn, nakonec to bylo v plánu“. Po narození syna se nám ovšem jeho věcnost hodila, bez obav ho nosil, koupal, neměl strach ho vzít nahého (na rozdíl ode mě).

Někteří muži tedy zažívají intenzivní „jsem otec“ ještě než se malé narodí. Jiným miminko nic neříká. Batole pak ovšem „dostane“ prakticky každého otce, a spolu s tím, jak narůstá množství činností, jež lze společně s dítětem podnikat, roste i otcovská angažovanost. Jistou výhodu mají synové.

Ani časný, ani pozdější nástup aktivního otcovství není primárně špatně, záleží na okolnostech a obecně lze varovat snad jen před extrémním nezájmem o miminko, jakož i před zájmem přehnaným, obzvláště pojil-li by se se zanedbáváním partnerky jako manželky. Například Judita se onehdá vyjádřila: „Můj muž je skvělý otec, od narození syna rád nosí, krmí, přebaluje. Ale musím přiznat, že mě to spíš štve, někdy se o malého až přetahujeme. Ale u nás je to specifické tím, že muž je bez práce. Náš vztah tím vším dost trpí: byla bych mnohem raději, kdyby byl míň otcem a víc manželem. Když ho slyším na malého šišlat, všechno se ve mě bouří a nejradši bych ho koštětem hnala na pracák.“

Novopečené maminky často oceňují více, pečuje-li muž zejména o ně. Ne nadarmo se říká: pečujte o svou ženu dobře, aby ona mohla dobře pečovat o vaše dítě. Na druhou stranu: jaký je muž partner a otec velmi záleží na chování a postoji ženy. Těhotným ženám a mladým maminkám lze jen doporučit, aby nezapomínaly na mužovu potřebu pozornosti a lásky.

Rámeček:

Je embryo dítětem?

Úvahy odkdy je matka matkou a dítě dítětem (člověkem) můžeme teoreticky opřít též o bioetické teorie statutu lidského embrya. Odkdy je toto bráno jako osoba se svými právy? Jako jedinečná lidská bytost se zákonem zajištěnou ochranou života? Křesťanští etikové zastávají zejména tzv. „theory based on human properties“ konstatující, že neexistuje rozdíl mezi lidskou bytostí (human being) a osobou (human peson). Člověk je tedy osobou od zygoty až po smrt. Někdy se křesťanští etikové odvolávají v tomto soudu na přírodu s tím, že vývoj je kontinuální a nelze stanovit žádnou hranici. Jindy pak celkově odmítají přírodu jako morální učitelku. Například Marek Vácha z Ústavu etiky 3. lékařské fakulty UK říká: „Ať to příroda dělá jakkoli, není naše morální učitelka. Věci se v přírodě dějí bez morálního znaménka. Příroda není ani krutá ani laskavá, příroda jest.“

Naproti tomu medicínská etika a praxe určité hranice stanovuje:

– Například řada kolonií embryonálních buněk využívaných ve výzkumu vznikla kultivací buněk embrya starého zhruba pět dní. To je doba, kdy embryo ještě přirozeně není usídleno v sliznici matky a s velkou pravděpodobností (50 až 70 %) se ani neuchytí a odejde s menstruační krví, aniž by si žena něčeho všimla. Vědci proto většinou nemají etický problém s používáním těchto buněk ve výzkumu.

– Do 14. dnů od oplození mohou vzniknout jednovaječná dvojčata, těžko tedy hovořit o jedinečné lidské osobnosti, každé z dvojčat je přece samostatnou, jedinečnou osobností. Výzkum embryí do stáří 14. dnů je povolen například ve Velké Británii.

– Umělé přerušení těhotenství na přání ženy je pak např. u nás umožněno do 12. týdne těhotenství. Do této doby jsou poměrně běžné i spontánní potraty.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, listopad 2010