„Ach ty dnešní děti, pořád jenom vysedávají u počítače a už si snad ani neumějí hrát. Jsou líné a obézní. To my jsme v dětství běhali venku, jezdili na kole, hráli si s kamarády.”

Představte si, že byste dostali takový test: odlišit na fotografiích dnešní děti od dětí narozených před nějakými třiceti či čtyřiceti lety. Všechny děti by byly stejně oblečeny a učesány. Jsem přesvědčena, že byste přesto poznávali. Ty, které se narodily o generaci dřív, by i tak vypadaly na první pohled jinak: větrem ošlehané, opálenější, šlachovitější, sem tam nějaká ta odřenina nebo šrám.

Změnu podoby dětí v průběhu let ukazují i „tvrdá data“: Děti u nás, stejně jako v dalších vyspělých zemích, tloustnou a zhoršuje se jejich fyzická kondice. Údaje z České republiky dokládají dokonce zpětinásobení počtu obézních dětí v průběhu posledního čtvrtstoletí. Alarmující údaje týkající se fyzické zdatnosti školáků celosvětově přinesla metaanalýza dat, kterou nedávno provedl Grant Tomkinson a jeho kolegové z Jihoaustralské univerzity. Výzkumníci hodnotili padesát studií zkoumajících zdatnost dětí v běhu, obsahující data od 25 milionů dětí z 28 zemí. Ukázalo se, že dnešní děti uběhnou jednu míli (1609 metrů) o celou minutu a půl pomaleji než děti stejného věku před třiceti či čtyřiceti lety.

Fyzická kondice se tedy zhoršuje a psychická zůstává otázkou – neměří se tak lehce. Na první pohled patrné však je, že děti jsou dnes závislé na rodičích do mnohem vyššího věku. A nejde přitom zdaleka jen o mamahotely pro třicátníky. Výrazný posun vidíme už u dětí mladšího školního věku. O generaci dříve sedmileté dítě doma pomáhalo, do školy chodilo samo a venku si hrálo samo. Dnes je rodiče do školy vodí či vozí, a poté často ještě zajišťují jeho odpolední program: kroužky, návštěvy kamarádů. Zhoršování kondice dětí, jejich nesamostatnost, pasivita a obezita spolu souvisejí. V tomto článku se chci zaměřit na jeden významný společný jmenovatel: vliv způsobu trávení volného času.

Počítač a televize

Dříve bylo obvyklé, že školní dítě po návratu domů odhodilo tašku a vyrazilo „ven“. Dnešní školáci místo toho navštěvují kroužky, nebo doma zapínají televizi, případně počítač. U televize stráví v průměru okolo dvou hodin denně a u počítače též okolo dvou hodin (mladší školáci o něco méně). Dívky jsou na tom srovnatelně s kluky, jen u počítačů častěji „chatují“, „mailují“ a „brouzdají“, zatímco chlapci se více věnují počítačovým hrám.

Nemá smysl děti za jejich chování jednoduše vinit. To, co ve svém volném čase dělají či nedělají do značné míry určujeme my dospělí. Možná by děti docela rády místo počítačové hry vyrazily na kolo či na hřiště, ale rodiče je samotné prostě nepustí, a na doprovázení nemají čas. Měli bychom tedy obvinit rodiče? Měli bychom říkat: „Ach ti dnešní rodiče, nechávají své děti vysedávat u počítačů, místo aby je docela obyčejně nechali hrát si za humny…“? Jenže ono to ani takhle přímočaré není. Dnešní rodiče to nemají jednoduché. Jednotliví rodiče jsou do značné míry pod tlakem společnosti, která postupně přejímá západní styl maximalizace bezpečí, se vším, co to obnáší.

Do křížku s policií, sociálka na krku.

Jen pár dní před odevzdáním tohoto textu jsem četla o poměrně typickém případu z USA: policie v Silver Spring v Marylandu zde přijela pro desetiletého chlapce a jeho šestiletou sestru. Důvod? Pohybovali se po městě sami. Jejich rodiče je nechali jít samotné z parku domů, a některý z kolemjdoucích zavolal policisty. Rodiče, vědečtí pracovníci Danielle a Alexander Meitivovi, jsou nyní jsou vyšetřováni pro zanedbání péče.

Do debaty, která se po medializaci případu strhla, se zapojil i jiný rodič ze Silver Spring, Russell Simon. Přiznal, že si nemůže pomoci, ale když s partnerkou pustí své děti ve věku 8 a 10 let na hřiště dva bloky od domu, bojí se. Nikoli ovšem toho, co by se mohlo dětem stát, ale toho, že někdo zavolá policii.

A nejde jen o Ameriku. Například v australském Queenslandu rodiče podle zákona nesmějí nechat bez dozoru dítě až do dvanácti let, hrozí jim přitom trest odnětí svobody až na tři roky.

U nás sice do školy chodí běžně samy děti mladší dvanácti let, nicméně i zdejší zvyky se mění a hranice dětské samostatnosti se posouvá. Generaci zpátky si šestileté děti běžně hrály venku bez dozoru rodičů. Dnes je ve městě něco takového výjimečné. Rodiče se bojí, co by se mohlo jejich potomkům samotným stát, a v posledních letech se přidávají i podobné obavy, jaké vylíčil pan Simon.

Popelkou volného času

Děti, které nechodí ven, zpravidla tráví spoustu svého volného času ve společnosti televize či počítače. Vcelku pochopitelně před obrazovkou lenivějí a tloustnou. Vzdělanější rodiče si toto riziko uvědomují, televizi a počítač omezují, a volný čas svým potomkům místo toho zaplňují spoustou kroužků. To je pochopitelně výrazně lepší, než vysedávání před obrazovkou, jednu nevýhodu to však stále má – činnost v kroužcích je organizovaná. Děti zůstávají pasivními, nepřebírají za sebe zodpovědnost, nestávají se samostatnějšími.

Málokdo si uvědomuje, kolik pozitiv může „poflakování se venku“ dětem přinášet. Právě při něm se děti vlastně vždy v minulosti stávaly samostatnějšími a trénovaly své fyzické i sociální dovednosti. Na čerstvém vzduchu, s partou kamarádů se učily zodpovědnosti za sebe a přijímaly zodpovědnost i za mladší sourozence a kamarády. Testovaly hranice svých schopností i to, co si mohou dovolit k druhým. Rozvíjely své sociální kompetence, úsudek, orientaci v prostoru, organizaci času. To vše jen tak mimochodem, zatímco si hrály, bavily se. Mnoho dnešních dospělých má právě na tato dětská dobrodružství ty nejkrásnější vzpomínky.

Měli bychom si uvědomit, že maximalizace dětské bezpečnosti má i své stinné stránky. Rodiče typu Meitivových jsou z hlediska bezpečnostních trendů nezodpovědní. Možná však dětem prospívají víc, než ti, kteří jim zpod svých ochranitelských křídel nedovolí ani vyhlédnout.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2015/2

Nežaluj!“ říkají dětem rodiče, prarodiče i učitelé. Žalování vnímáme jako negativní chování a na žalobníky se zlobíme. Zkusme svůj postoj přehodnotit.

Žalování se v našich končinách setkává s pohrdáním dospělých a výsměchem vrstevníků. „Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje,“ křičívají děti předškolního věku, ty starší označují žalobníky jako práskače, bonzáky, případně ještě hanlivějšími názvy. Domnívám se, že jde o české (postkomunistické) specifi -kum.
„Přímý překlad českého žalovat snad ani není. Nejspíš by se řeklo complain something on to somebody nebo tell on somebody. V reálu jsme se s tím ale nesetkaly,“ říká kamarádka Alena, která vychovává své děti v Austrálii. Gábina, matka tří kluků vyrůstajících na Floridě, zase líčí: „Tady to všichni berou tak, že žalující dítě něco potřebuje a věnují se mu.“ Principiálně vzato, žalující dítě si prostě stěžuje, že mu někdo ubližuje, případně nás informuje, že někdo dělá něco nepatřičného, překračuje pravidla. Proč nám to tak vadí?

České specifikum

Domnívám se, že hlavní důvod českého odporu k žalování pramení z naší socialistické minulosti, kdy jeden nikdy nevěděl, kdo je „tajnej“. Žalování donašečů vás mohlo stát kariéru, i když jste vyprávěli třeba jen obyčejný politický vtip. Za své názory jste se mohli ocitnout ve vězení, a žalování bylo v tomto kontextu opravdu zlé. Vlastně není divu, že jsme v takové atmosféře získali k žalování odpor. A tato morální zásada se nám vryla tak hluboko, že ji, byť již umírněněji, předáváme svým dětem.
Ovšem poctivosti si zase tolik nevážíme. „Ošulit“ oficiální autoritu nepovažujeme zdaleka za tak špatné, jak to vnímají lidé na západ od našich hranic. „Kdybys tady měla možnost získat výsledky testu nebo si třeba nějak zjednodušit diplomku, tak to sama odmítneš, je to otázka cti. Je to na podobné úrovni, jako kdybys kradla,“ líčí Gábina. Čeští rodiče naproti tomu zpravidla nevidí problém v tom, že dítě opisovalo při písemce. Dělají si však starosti, když zjistí, že nedalo opsat sousedovi, obzvláště pak, pokud na něj opisování „bonznul“.

Jak reagovat

Existuje samozřejmě žalování, při němž jde dítěti hlavně o to druhého očernit a sebe samo tím relativně vyzdvihnout. Nicméně se domnívám, že negativní význam žalování přeceňujeme a žalobníkům svou odmítavou reakcí ubližujeme.
Matka školáka Luboše líčí své zkušenosti: „Hned v první třídě jsme měli velké potíže se šikanou, jenže jsme z nikoho ze spolužáků nemohli nic dostat, protože nikdo nechtěl žalovat – to se přece nemá. Učitelky ve školce jim to tak dlouho opakovaly, až si to děti zvnitřnily. Mám na ty ženský zpětně strašný vztek, protože tímhle dětem opravdu ublížily.“
„Byla jsem takový otloukánek. Obracela jsem se o pomoc k rodičům, ale ti mi vždy řekli, ať nežaluju. Postupně jsem ztratila důvěru v pomoc a přestala jsem se jim svěřovat,“ říká již dospělá Lenka. Sama si však pomoci neuměla a těm, co jí ubližovali, se bránit nenaučila. Aby „přežila“, naučila se ustupovat. Na to se v průběhu let nabalovaly další problémy, které ji přivedly do terapie.
Vyplísnit žalobníka je stejně nevhodné, jako automaticky potrestat žalovaného. A jak bychom tedy měli reagovat? Každá situace je jiná, nicméně obecně platí, že bychom měli žalujícímu dítěti věnovat pozornost.
a) Stěžuje-li si dítě na agresivní chování, jehož navíc můžeme být svědky („Mamí, on mě kope!“), je na místě zastat se žalujícího, fyzicky zabránit pokračujícímu násilí a adresně se obrátit na druhé dítě: „Nemůžeš ho kopat!“ Až se zklidní rozbouřené emoce, není od věci s dětmi probrat, jak reagovat přiměřeným způsobem v situaci, kdy se mi něco nelíbí, abychom neskončili jen u negativního vymezení toho, „co se nedělá“.
b) Pokud žalobníček upozorňuje na porušování domluvených pravidel („Brácha jde do kuchyně v botách!“), můžeme obrátit pozornost žalujícího přímo k „provinilci“ a požádat ho, aby pravidla bráškovi připomněl sám.
c) Když se na základě zprávy dětského informátora podaří zabránit vytopení sousedů apod., je na místě žalujícímu dítěti poděkovat. d) Nad žalováním typu: „Mamí, on dělá ošklivé obličeje!“, se vyplatí mávnout rukou. Prostě to nechat být, nebo se někdy dokonce zastat žalovaného a žalobníčka požádat: „Tak si ho nevšímej.“

Motivace žalobníka

Rodiče zpravidla okřiknou žalobníka ze dvou důvodů: buď jsou unaveni a nechce se jim řešit dětské spory, nebo jsou přesvědčení o ošklivém motivu žalování. U sourozeneckých žalovaček typu „Mamííííi – vona mě plácla!“ občas doporučuji přetaženým rodičům „vypnout“ či se ohradit – řešit stejnou situaci podvacáté za sebou je hazardování s vlastním zdravím.
Rodiče, kteří se na žalobníka zlobí, bývají většinou přesvědčeni, že ho k žalování vede snaha druhému ublížit. Dítě se však může docela prostě domnívat,, že nás bude zajímat, co nám říká, nebo nedokáže zvládnout situaci bez pomoci. Někdy za žalováním stojí prostě potřeba pozornosti.
Neznáme-li důvod žalujícího dítěte, docela prostě se zeptejme. Dejme tomu, že dítě žaluje rodiči na sourozence, že smrká do rukávu, nebo o učiteli, že spolužáci házejí fixami. Zjišťujícím, nikoli odsuzujícím tónem pronesená otázka: „Proč mi to říkáš?“ nebo „A co s tím mám podle tebe dělat?“ nám pomůže motiv zjistit. Řekne-li dítě, že se to přece nedělá nebo že se bojí, aby nedostalo fixou do hlavy, potřebuje pravděpodobně slyšet potvrzení svých hodnot a očekává naši pomoc. Menší děti jsou díky své bezprostřednosti ještě schopné prozradit i negativní motivaci. Pokud řekne: „Chci, aby ses na něj zlobila“ nebo „Dejte mu poznámku“, můžeme předpokládat, že cílem je žalovanému ublížit. Potřeba vyslechnutí a pozornosti ovšem platí i u dětí, které žalují s úmyslem ublížit. Měly by vědět, že se nám mohou se vším svěřit, a negativní pocity směrem k sourozenci by neměly být tabu. „Nesnáším ho!“ řekne třeba dítě. „Nemusíš ho mít ráda, ale nemůžeš mu ubližovat,“ může znít naše reakce. Žalování v takovém případě můžeme použít jako odrazový můstek k porozumění konfl iktu. Jako příležitost ptát se, co žalujícímu vadí, čím je sourozenec či spolužák štve. Lépe se nám pak bude přemýšlet, co s tím.

Dobrá příležitost

Dítě si samo se spoustou situací ještě neumí poradit, a tak se obrací na nás. Je to přirozené. Vždyť i my v situacích, na něž sami nestačíme, hledáme zastání: u partnera, přátel, u policie či soudu. Potřebujeme, aby nás někdo vyslechl, zastal se nás, poradil nám a pomohl.
Když žalobníka odmítneme, ničíme jeho důvěru v nás i ve spravedlivý svět a vztah mezi sourozenci či spolužáky nijak nevylepšíme. Citlivou reakcí posilujeme důvěru dítěte, že se může na nás obracet se svými starostmi. Některému chování je třeba zabránit, protože působí újmu; jiné sice není nejvhodnější, ale v zásadě je můžeme přehlédnout. A to se mohou děti s naší pomocí učit. Žalování tak představuje pro rodiče výbornou příležitost kultivovat sourozenecké vztahy a předávat dětem hodnoty. Pokud si nevíme rady, jak reagovat, pomůže vcítit se do pocitů, jež by naše reakce vyvolala u žalujícího i žalovaného.
Nemusíme mít obavy o morální vývoj žalobníka ani o to, že „mu to zůstane“, a v práci pak poběží za šéfem pokaždé, když uvidí kolegy brouzdat po netu. Dítě časem samo pochopí, že žalobníci nejsou oblíbení, a naučí se, co je vhodné říci a co spíše nikoli. Když mu nebudeme podsouvat, že žalování je vždy špatné, zorientuje se lépe. Děti se postupně učí řešit své záležitosti samy, budují si vlastní zralou morálku. Odmítnutí pomoci však obvykle nebývá nejvhodnější cestou k tomuto cíli.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červen 2015

V minulém článku jsem se zamýšlela nad možností zakázat fyzické tresty zákonem. A že psychické tresty mohou být ještě horší. Co s tím? Je možné, abychom se při výchově obešli docela bez trestů? Domnívám se, že to lze, ale ne vždy, ne všude, ne u všech dětí, ne všemi rodiči a ne za všech podmínek.

Všímám si toho, že rodiče často trestají děti zbytečně, a někdy ve výsledku kontraproduktivně. Mnohdy je to z bezradnosti nebo nepochopení.

Uvedu několik příkladů, kdy bychom dítě trestat neměli, ačkoli to často děláme.

– Když starší kojenec, dejme tomu dítě devíti- deseti- jedenáctiměsíční, hází stále dokola věci na zem, není to proto, že by nás chtěl naštvat, neposlouchal atp., ale prostě proto, že zkoumá: fascinuje ho gravitační zákon, který právě objevuje. Na místě je to přijmout, počítat s tím. Mohu se rozhodnout, zda s ním tu hru chci hrát, nebo ne, ale ne ho za ni trestat.

– Když batole běhá kolem stolu, já mu to zakážu, a ono běhá dál, je to proto, že ještě nezvládne pochopit, co od něj chci, a zároveň překonat touhu běhat (viz článek Proč děti neposlouchají). Ani zde trest není na místě.

– Když starší dítě lže, měli bychom v prvé řadě přemýšlet: Proč to dělá? Bojí se naší reakce na pravdu? Nejsem moc přísný/á? Například u obětí šikany se běžně stává, že dítě evidentně “něco tají”, lže, a dokonce rodičům třeba krade peníze. O tom, že tak činí ze zoufalství, že je ve škole trápeno spolužáky a “tlačeno ke zdi”, vůbec nemusíme vědět.
Děti se často stydí či bojí říci, co se jim děje. Pokud je necitlivě potrestáme a zaútočíme na ně s výčitkami, dosáhneme tak akorát prohloubení pocitu oběti. Dítě se propadá do smutku a zoufalství o to víc, a může dojít až třeba k sebevražedným tendencím. Překonat stud a říci, co se mi děje, tomu, kdo mě trestá, může být nemožné.

– Dále bychom dítě neměli trestat za nepozornost, za chybu, která se zkrátka může stát: rozlitý čaj, špinavé triko a podobně. Představte si, že by ten čaj rozlila třeba vaše kamarádka. Potrestali byste ji? Ani dítě to neudělalo schválně a má právo na stejné ohledy.

– Neměli bychom dítě trestat, když se chová “nemožně” proto, že je unavené. Přetažené dítě se chová “příšerně”, protože se prostě neumí zklidnit. Jediné, co umí, je ventilovat nepohodu pláčem, křikem nebo řevem.

– Nikoho bychom neměli trestat za negativní pocity. Pocity každý má, jaké má. Nelze je zakázat, protože si je nelze poručit. Snažíme-li se o to, učíme dítě, aby k nám bylo neupřímné.

– Je též nesmyslné dítě trestat, když svého činu samo lituje (viz článek Jak se rodí svědomí).

Bez trestů to (ne)jde

Každý rodič je jiný. Někteří jsou impulzivnější, někteří intuitivnější, někteří přemýšlivější. Někteří měli sami štěstí na výchovu bez (nebo téměř bez) trestů, jiní byli “biti jako žito”. Vlastní výchova rodiče není omluvenkou: rodič, který byl týrán, nesmí týrat své dítě. Vychovávat bez trestů je však pro rodiče, kteří byli v dětství tvrdě trestáni za sebemenší prohřešek, výrazně těžší než pro rodiče vychovávané láskyplně a mírně.

Rozdíly jsou též v podmínkách: jinak se vychovává odpočatým rodičům, kteří nemusejí řešit problémy s financemi, bydlením a spoustou dalších věcí. Na své potomky mají dostatek času, pomoc od přátel a příbuzných. Zcela jiná je situace rodiče samoživitele, bez pomoci zvenčí.

Matka, která je na děti sama, od rána do večera v práci, a pak musí krom péče a výchovy stihnout nakoupit, navařit, uklidit, vyprat atd., vcelku logicky nachází mnohem obtížněji dostatek trpělivosti a času na to, aby se v problému dítěte dobře zorientovala, plně je pochopila a zareagovala tím nejlepším (a mnohdy energeticky náročnějším) způsobem.

Ze všeho nejvíce ovšem při odpovědi na naši otázku záleží na samotných dětech, na jejich chování. Některé děti jsou snadněji vychovatelné, s jinými je to obtížnější. Některé skutečně nemusejí být potrestány snad nikdy. U jiných se výchova bez trestů dost dobře neobejde: Když například starší dítě opakovaně odmítá podílet se na domácích pracích, je drzé a neplní ani své další povinnosti, rodiče mu zpravidla zkoušejí porozumět, zkoušejí mu domluvit. Pokud však vše selhává, je na místě trest.

Tresty by ovšem ve výchově měly být používány pouze, když jiné výchovné metody selhaly, jako nejzazší možnost. A měly by být přiměřené.

O tom, co je přiměřený a vhodný trest, zase příště.

Po staletí dominoval výchově princip cukru a biče. Zejména onen bič býval zdůrazňován. Vzpomeňme na biblické “Kdo šetří svou hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.” Ve 20. století se začala pomyslná váha ve výchově převracet na stranu cukru. Jak chválení a “uplácení” ovlivňuje duševní vývoj dětí?

Psychologové vyzkoumali, že pozitivní motivace funguje lépe, a začali doporučovat rodičům a učitelům, aby se soustředili spíše na odměny. Po sametové revoluci tento trend ještě zesílil, neboť jsme začali nekriticky přebírat americké hodnoty. A s nimi i snahu zvyšovat sebevědomí dětí – a proto je chválit, chválit a chválit.

Odměně navzdory

V posledních letech začínáme chápat, že i odměny a pochvaly mají svá rizika. Odměny jsou totiž stejné jako tresty v tom smyslu, že jsou vnějším popudem, vnější motivací. Ovlivňují chování dítěte, ale nikoli jeho vnitřní chtění, touhu a radost z činnosti. Vnitřní motivaci mohou dokonce ničit – což prokázaly různé psychologické výzkumy.

Když například psychologové odměnili děti za obrázek, který namalovaly, jejich chuť napříště malovat bez odměny klesla. Děti, které odměnu nedostaly, se naopak znovu radostně chopily nabídnutých pastelek. Odměnou vlastně říkáme, že činnost, za niž odměňujeme, nestojí za to, aby byla vykonávána jen tak, sama pro sebe.

V knize Respektovat a být respektován popisují autoři podobný příběh ze školní družiny, kde děti vyráběly vánoční ozdoby:

První den vychovatelka dětem řekla, co budou dělat, dala jim materiál, ukázala několik postupů a vyzvala je, aby zapojily svou vynalézavost. Druhý den nabídla dětem za každou ozdobu bonbón. Výsledek je nasnadě: kvalitu vystřídala kvantita.

Pozitivní bylo, že alespoň některé děti si přesto zachovaly dobrou kvalitu práce. Jejich vnitřní motivace byla silnější než touha po odměně. Vlastně tvořily odměně navzdory. Je ovšem otázkou, jak dlouho by to dětem vydrželo. Připočtěme, že k pokušení odměny přistoupí ještě tlak vrstevníků: “Nebuď hloupá, co se s tím tak děláš?!”

Autoři zmíněného konceptu považují odměnu vlastně za úplatek. Což mimo jiné představuje i riziko pro morální vývoj dětí: přijímání morálky úplatků. A jelikož i pochvala je odměnou, jsou autoři i proti chválení dětí.

Je pravda, že pochvaly mají svá rizika. Příjemné pocity po vyslechnutí pochvaly se mohou mísit s rozpaky, s nejistotou (Jak mám reagovat? Nepřehání to?). Někdy se též stává, že se po pochvale raději stáhneme a už se neprojevujeme, abychom nepokazili dojem. Veřejné pochvaly dětí (před sourozenci, před třídou) mohou vést i k závisti a ke zhoršení vztahů. Některé děti dokonce raději zhorší svůj výkon, jen aby nebyly veřejně chváleny. Pochvalu též můžeme cítit jako závazek, jako břemeno, že musíme dostát vysoko nastavené laťce. Kvůli negativním pocitům plynoucím ze závazku dokonce někdy děti opouštějí činnost, za kterou jsou hodně chváleny.

Autoři konceptu Respektovat a být respektován doporučují namísto pochvaly popis toho, co vidíme. Tedy místo: “No ty jsi ale šikulka! Vidíš, že už se umíš obout sám, když chceš,” prostě popsat: “Vidím, že už jsi obutý. Pravá i levá bota jsou správně a bačkůrky jsou taky uklizené.”

Též když nám dítě ukazuje svůj obrázek či jiný výtvor, měli bychom se prý zdržet chvály. “Když předkládanou věc popíšeme, a dítě přesto naléhá: A je to hezké?, je vhodné reagovat otázkou: Co myslíš ty? Tobě se to líbí? Pokud chce i nadále slyšet naše hodnocení, je důležité vyjadřovat jen svůj názor. Můžeme použít já-výrok: Myslím si, že… zdá se mi… mně se na tom líbí… a případně se ještě vrátit k popisu. Měli bychom se snažit vyhnout hodnotícím soudům typu: Ano, je to hezké.“

Nebojme se tolik

Osobně zde již s autory Respektovat a být respektován nesouhlasím. Jejich vyhýbání se odměnám a zejména pochvalám považuji za přehnané. Myslím, že je přirozené říct dítěti: “Ano, je to hezké.” A třeba i spontánně zvolat: “Jé, to je hezké!” Autory doporučované chování na mě působí vyhýbavě, strojeně.

Podobně v situaci, kdy se dítě například zastalo jiného dítěte, doporučují manželé Kopřivovi říci: “To jsi na sebe asi hrdý, že ses Michala zastal,” namísto: “Jsem na tebe hrdý, že se umíš zastat druhých.” Ani zde bych jejich způsob nevolila, přišlo by mi, že dítěti vnucuji, co má cítit. To už bych spíš zvolila druhé vyjádření, anebo řekla: “Myslím, že Michal je rád, že ses ho zastal.”

Simona Hoskovcová Horáková, která se dlouhodobě zabývá psychickou odolností dětí, chválit naopak doporučuje. V knize Výchova k psychické odolnosti dítěte se dočteme: “Pro děti je důležité, abychom jim pomohli dosáhnout úspěchu, a pak je náležitě pochválili.” 

A dále pak ještě: “Ukazuje se, že samostatné a odolné děti jsou při úspěšné činnosti chváleny a kladně hodnoceny, a to na obecné úrovni (Ty jsi šikovný…, Ty jsi chytrá hlavička, jsem na tebe pyšný! atp.). Tyto děti jejich vychovatelé hodnotí při neúspěchu konkrétně. Nehodnotí dítě jako takové, ale hodnotí negativně jeho konkrétní výkon. Nepovedený výkon by měl při hodnocení být také vymezen v čase jako dočasný.”

Sečteno a podtrženo: Vyvarujme se extrémů. Někdy není od věci dítě pochválit či jinak odměnit. Spíše s tím ale šetřeme: i odměny mají svá rizika a lepší než dávat požadované činnosti smysl odměnou je umožnit dětem vnímat její skutečný smysl a význam. Vysvětlit, k čemu je dobré to, co po nich chceme. A poté je nechat pocítit přirozenou radost z výsledku – vnímat radost člověka, kterému jejich pomoc pomohla, prožít aha zážitek, když na něco samy přijdou (pochopí), radost z toho, že něco zvládly (naučily se), hřejivý pocit sounáležitosti.

Použitá literatura:
Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, D., Kopřivová, T. (2008). Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála. 286 str.
Hoskovcová Horáková, S. a Suchochlebová Ryntová, L. (2009). Výchova k psychické odolnosti dítěte. Praha: Grada. 224 str.

O hormonální antikoncepci se říká, že osvobodila ženu od nutnosti rodit. Proč, když už prastará přerušovaná soulož je relativně spolehlivá a vždy dostupná?

Od nepaměti lidé řeší, jak předejít nežádoucímu těhotenství, jak milostný akt oddělit od plození. Sex nám totiž neslouží pouze k výrobě potomků, jeho další podstatnou funkcí je sbližování muže a ženy, udržování vztahu. Nechceme se ho vzdát jen proto, že nemáme v úmyslu zplodit (dalšího) potomka.

Brzy poté, co naši předci pochopili, jak vlastně dítě v těle ženy vznikne, začali vymýšlet metody, jak početí bránit. První účinnou metodou byla pravděpodobně přerušovaná soulož, následovaly různé bariérové prostředky (kondomy zhotovované např. ze zvířecích střev) a bylinné přípravky (v našich podmínkách routa, pelyněk, šalvěj a další).

Hormonální antikoncepce (HA) však znamenala zásadní změnu. Čím to?

Touha rozsévače

Než odpovím, pozvu Vás na chvíli do subsaharské Afriky, konkrétně přímo do Nigeru, kde je nejvyšší porodnost na světě (přes 7 dětí na jednu ženu). Zajímavou věc zde zjistíte, když se dostanete k místním ženám blíž, a začnou se vám svěřovat. Dozvíte se od nich, že kdyby záleželo čistě na jejich vůli, rodily by 3-4x. K vyššímu počtu dětí je vede tlak zvenčí: zejména jejich manželé a širší rodina, a také náboženství. Cena ženy se zde často měří počtem dětí, které porodí.

Obecné povědomí říká, že je to zejména žena, kdo touží po dětech, a že muž takovou touhu nemá. Když se ale na onu „touhu po dětech“ podíváme blíže, pak zjistíme, že žena touží zejména pečovat. Plodit touží především muž. Zpravidla jsou to ženy, kdo má potřebu svou plodnost kontrolovat a počet potomků omezovat.

Proto způsobila hormonální antikoncepce takovou změnu: ovládá ji totiž žena. Jednoduše: když muž nechce: nepřerušuje, kondom si nebere, a žena, chce-li vztah udržet, má jen omezené možnosti početí bránit. Byliny sice fungují, ale jsou méně účinné, ne vždy dostupné a s řadou vedlejších účinků.

Vítězné tažení

První hormonální antikoncepční pilulky (Enovid) byly schváleny ve Spojených státech amerických roku 1960. Dnes užívá hormonální antikoncepci přes 100 milionů žen po celém světě. V průběhu více než půl století proměnilo složení pilulek, zejména kleslo množství podávaných hormonů, a tím i nežádoucích účinků. Ženy si dnes mohou vybrat z řady preparátů, jež obsahují různé podíly syntetických estrogenů a progestinu, tak, aby jim sedly. Místo pilulek mohou zvolit též jinou formu aplikace: náplasti, které se nalepí kdekoli na kůži 1x týdně, depotní injekce 1x za tři měsíce či podkožní implantát fungující roky. Krom ochrany před otěhotněním poskytují pilulky i další pozitiva. Některé uživatelky si libují, že mírní jejich periodické krvácení včetně bolestí a výkyvů nálad; jsou šťastné, že si mohou „menstruaci“ volně posouvat, a vylepšit tak třeba letní dovolenou.

Různé země a kontinenty se v oblibě antikoncepčních metod liší. Hormonální antikoncepce je nejpoužívanější metodou v Africe a – v České republice. Hormonální antikoncepci užívá 54 % Češek v plodném věku. V Evropské unii celkem je to přitom 24 % žen; v pravlasti antikoncepční pilulky, USA, je to 17 % a třeba v Japonsku pouhé 1 %.

Čím je dána tak vysoká obliba HA u Českých žen je otázkou, jež by stála za hlubší analýzu: Může za to lobbing farmaceutických firem, jimž čeští lékaři podléhají více, než v zahraničí? Nebo jde o specifika vztahu mezi českými muži a ženami? A jak se to projeví po letech a desetiletích na naší společnosti?

Je třeba si přiznat, že hormonální antikoncepce má též nežádoucí účinky a rizika, a to nejen zdravotní, ale i psychologické a sociální. Podstatným způsobem totiž ovlivňuje chování i prožívání žen, jejich osobnost. A ač si to málo uvědomujeme, promítá se i do chování mužů a vzájemného vztahu mezi pohlavími.

Změny mozku, chování i prožívání

Výsledky studií o vlivu hormonální antikoncepce shrnuli vloni v časopise Frontiers in Neuroscience rakouští odborníci Belinda Pletzerová a Hubert Kerschbaum. Píší o vlivu syntetických i přirozených hormonů na strukturu a funkci mozku, na kognitivní funkce či emoce, a upozorňují i na to, jak málo byly vlivy HA zkoumány a jak málo vlastně víme. Výsledky řady výzkumů se navíc liší.

Rozdílné výsledky přinášejí například odborné studie zkoumající vliv HA na emoce a náladu. Některé referují o pozitivních vlivech na většinu uživatelek, jiné naopak varují před zvýšeným rizikem deprese, úzkostných poruch, únavy či podrážděnosti. Pletzerová s Kerschbaumem přitom zpochybňují studie o pozitivních efektech: zkoumaly totiž ty uživatelky, které nepřestaly pilulky užívat. Ženy, které HA brzy vysadí (často právě kvůli nepříjemnostem v oblasti emocí), zahrnuty nejsou.

Velmi problematické je podle zmíněných autorů též to, že s užíváním antikoncepce začínají dnes dívky často ještě v pubertě, typické svou neuroplasticitou. Nikdo totiž dnes nedokáže s jistotou říci, jak tato skutečnost mění jejich mozek, prožívání i chování. Vědci se dnes neshodnou ani na tom, zda syntetické hormony v pilulkách ženy spíše feminizují, či maskulinizují. Jisté je naopak to, že změny mozku jsou ve značné míře nevratné – zůstávají i po vysazení antikoncepce. „Množství žen, které užívají hormonální antikoncepci konstantně stoupá, a věk, kdy ji ženy začínají brát, klesá,“ píší autoři zmíněné studie a předpokládají, že změny v osobnosti  a sociálním chování uživatelek HA má významné důsledky pro celou společnost.

V této chvíli je na místě upozornit na to, že u mladých žen (mezi 15 a 29 letu) v České republice je procento uživatelek HA ještě vyšší: 70 %. Někteří gynekologové předepisují antikoncepční pilulky i dívkám, které ještě nežijí sexuálním životem.

Sexuální uvolnění

Účinnost hormonální antikoncepce je vysoká – různé studie uvádějí různá čísla, dají se však shrnout do vyjádření, že při optimálním způsobu užívání (což znamená zhruba to, že pilulku polknete každý den ve cca stejnou dobu, a že jí pak nevyzvracíte), máte více než 99% jistotu, že v průbehu jednoho roku neotěhotníte. Není divu, že se ženy užívající antikoncepční pilulky sexuálně uvolnily. Milují se s muži, a nevyžadují za to jistotu manželského svazku.

Široce rozšířené užívání hormonální antikoncepce přitom neovlivňuje jen ty páry, kde žena pilulky polyká, ale vztahy celkově. Nesezdané soužití se stává normou. Zatímco v roce 1990, kdy u nás hormonální antikoncepce nebyla zdaleka tak rozšířená, se rodila mimo manželství necelá desetina dětí, dnes je to 45 % (statistika za rok 2013). Vlivů je zde samozřejmě více, nicméně: když dříve muž přivedl ženu do jiného stavu, zpravidla si ji vzal (říkalo se, že se „musí“ ženit). Dnes se za její těhotenství necítí zodpovědný: obecné mínění totiž říká, že je to žena, kdo se může, a má, před početím chránit.

Dále má hormonální antikoncepce vliv i na stabilitu vztahů. Svazky, které vznikly v době, kdy žena užívala pilulky, se rozpadají častěji, než vztahy, do nichž vstupují ženy neovlivněné umělými hormony. Důvodem může být, že žena, která užívá hormonální antikoncepci, má pozměněné čichové preference. Nevědomě tak může volit jiného partnera, než by tomu bylo bez antikoncepce.

Začíná nová doba?

Vedle mainstreamu žen, jež u nás hormonální antikoncepci užívají, se stále častěji potkávám se ženami, které volí jiné možnosti. Jako důvod uvádějí obavy z vedlejších účinků umělých hormonů, jejich negativní vliv na životní prostředí (viz rámeček), strach o svou plodnost, příklon k přirozenosti, zdravý životní styl. Některé ženy uvádějí vlastní či zprostředkovanou silně negativní zkušenost: „Hormonální antikoncepce způsobila několika mým kamarádkám velké zdravotní problémy. Já ji nikdy nebrala a brát nehodlám. Vždyť existuje tolik jiných možností!“

Možná se začíná uplatňovat i skutečnost, že ženy nejsou na mužích tak závislé, jako tomu bylo dříve. Partnerství jsou vyrovnanější, a koncepce/antikoncepce je více chápána jako záležitost páru. Muž, který navzdory vůli ženy antikoncepci odmítne řešit, se mnohem pravděpodobněji může setkat s tím, že žena se rozhodne vztah s ním ukončit.

Též někteří lékaři mění postoj, a další (nejznáměji Helena Máslová) vyloženě varují před užíváním hormonální antikoncepce mladými dívkami, jejichž plodnost se teprve vyvíjí.

Velkou roli hraje též vývoj a dostupnost dalších antikoncepčních metod, tradičních i netradičních: můžeme používat spermicidní gely, nitroděložní tělíska; sterilizace je od dubna 2012 dostupná na vlastní žádost ženám i mužům nad 21 let. A například pro tradiční počítání plodných a neplodních dní nabízí dnešní trh minipočítače, s jejichž pomocí je účinnost prakticky totožná s pilulkami. Řada párů se navrací ke kondomu či přerušované souloži.

Ženy, jež volí jinou než hormonální antikoncepci, jsou se svou volbou většinou spokojenější. „Pilulky jsem brala několik let, a myslela jsem si, že je to pro mě dobré rozhodnutí. Pak jsem vysadila, a poznala, že to tak nebylo. Konečně se zase cítím jako žena, mám zpátky své tělo.“ „My s partnerem používáme jen spermicidní gel. Některý kámošky mi říkaj, že riskuju, ale já to nevidím tak tragicky. Jednak ty statistiky jsou poměrně slušný, a pak: věřím na osud. Pokud by mělo dítě přijít, tak by prostě přišlo, a my bychom ho přijali.“

Rámeček:

Xenohormony a životní prostředí

Otázkou, jež vzbuzuje obavy, je též další působení hormonů v pilulkách. S močí uživatelek se totiž dostávají polknuté xenohormony do životního prostředí, kde dále působí. Hodně se mluví o jejich vlivu na pohlaví ryb v řekách či dokonce na feminizaci mužů.

Panika z endogenních disruptorů je oprávněná. Dnešní muži jsou méně mužní, než před desítkami let (například vousy dnešních dvacetiletých mužů jsou výrazně řidší, než u jejich otců), a rybí samci vlivem endogenních disruptorů skutečně mění pohlaví, plodnost samic se snižuje.

Otázkou ovšem je, do jaké míry za to může antikoncepce. Když totiž srovnáme množství estrogenů vyloučených močí žen užívajících HA s množstvím estrogenů vyloučených jinými ženami v reprodukčním věku, zjistíme, že je velmi podobné. A taková obyčejná kráva vyčůrá za jediný den víc estrogenů, než žena za rok. Nutno sice podotknout, že v tabletách obsažený syntetický 17α-ethinylestradiol je sice odolnější vůči biodegradaci, než přirozený 17β-estradiol, a v životním prostředí tedy zůstává déle. Celkově se ovšem domnívám, že spíše než přímo hormony z antikoncepce se v životním prostředí uplatňují jiné zdroje: Jako hormonální disruptory funguje široká škála látek od fungicidů, pesticidů a plastů až po nátěrové hmoty a další běžně užívané látky.

Pavla Koucká

článek vyšel v Lidových novinách – příloha Relax 25. dubna 2015

Nelekejte se – nehlásám návrat k tvrdé, necitlivé výchově. Upozorňuji však na to, že vypjatou snahou o to, aby dítě bylo vždy šťastné, mu ve štěstí bráníme.

Představme si dvouletého chlapce, jak šlape po květinách v záhoně. Matka si toho všimne, a:

–      Matka, jíž budeme říkat třeba Anna, ho strhne zpátky: „Zbláznil ses?! To se dělá?!“ křičí. Chlapec se rozbrečí. „Neřvi a pocem. Dělej!“ osopí se na něj máma. Kluk chvíli stojí, a pak se rozběhne směrem k záhonu. Anna za ním, lupne mu na zadek ,jednu výchovnou‘ a vláčí ho pryč, křik naštvaně ignoruje.

–      Matka Bára syna odnáší se slovy: „To nemůžeš, broučku.“ Chlapec se dává do křiku a sápe se znovu směrem k záhonu. „Podívej: támhle jsou prolejzačky!“ volá Bára a snaží se dítě přesvědčit, aby změnilo směr. Syn ji však stále táhne k záhonu a křičí. „Zlatíčko, to nejde…víš… ty bys rád viď…“ Bára tahá syna za ruku, potí se a vypadá, že se každou chvíli sama rozbrečí.

Generaci dvě zpátky se cenila poslušnost a disciplína. Negativní emoce: vztek, křik i prostá nespokojenost se často trestaly (obvykle odpíráním lásky). K tomu matky slýchaly rady, aby své děti „nechaly vybrečet“, že křikem dětem sílí plíce a podobné. Matky často poslechly, a samy trpíce nechávaly trpět i své děti. Výsledkem je řada neurotických příznaků u dnes již dospělých dětí, deprese, poškozené vztahy. Řada z dětí však chování rodičů zvnitřnila, a nyní se jako rodiče chovají stejně ke svým dětem. Například Anna.

Jiní, podobně jako Bára, takovou výchovu naopak striktně odmítají. Osvíceni moderními trendy a knihami o výchově se snaží o přesný opak: výchovu citlivou, láskyplnou. Tvrdá výchova předchozích generací vcelku pochopitelně ovlivnila i rady odborníků. A tak dnes slýcháme, že miminko nemáme nikdy nechat plakat, vždy se máme alespoň snažit mu pomoci. Zastánci terapie pevným objetím láskyplně objímají i vztekající se děti, třeba dvě hodiny.

Přesto u dětí přibývá různých diagnóz a celkově nemůžeme říct, že by dnešní děti byly šťastnější, než před třiceti lety. Všechny extrémy totiž mají svá úskalí a snaha o to, aby naše dítě nikdy nic netrápilo, abychom vždy plnili všechny jeho potřeby a požadavky, abychom je stále ujišťovali o své lásce a nikdy nefrustrovali… přináší sama o sobě problémy – často dokonce ty, kterým se snažíme nejvíce vyhnout.

Dva extrémy s podobným výsledkem

Dnešní rodiče, ať už typu Anna nebo Bára, se v dětství zpravidla učili své negativní emoce nevyjadřovat – neobtěžovat jimi okolí. A tak s nimi neumějí zacházet. Tváří v tvář křičícímu miminku či vzteklému batoleti se buď sami navztekají (Anna), nebo se hroutí (Bára): emoce dítěte se na ně přenáší a zaplaví je, ničí.

Rodiče typu Anna reagují zejména na dětské vzteky naštvaně. Málokdo sice dnes děti bije, zato je moderní „time out“ – vykázat vztekající se dítě do jeho pokoje či na jiné místo tak, aby nás svou emocí neobtěžovalo. O něco lepší než mu dát na zadek, ale… Dítě cítí, že vyjadřovat (a možná i prostě mít) negativní emoci není žádoucí.

Rodiče typu Bára se zase mohou strhnout, aby svému dítěti (a potažmo sobě) pomohli: Miminko houpají, nabízejí dudlík. Batole zabavují a utěšují. Nabízejí vše možné, jen aby dítě neplakalo. Když se nedaří a dítě se přes jejich snahu rozkřičí, trápí se tím. Dítě cítí, že jeho negativní emoce matku či otce ničí. A tak se z lásky k rodiči učí své emoce potlačovat.

Přehnaná snaha o citlivost, empatii a všeobjímající lásku tak vede paradoxně ke stejnému výsledku, k jakému vedly tvrdé rady studené výchovy: dětem v jejich negativních emocích bráníme. Diametrálně odlišná reakce Anny a Báry má jeden stejný výsledek: obě děti se učí své emoce potlačovat.

Dlouhodobé důsledky

Jenže malé děti potřebují občas fňukat, brečet, vyjádřit svou frustraci křikem a vyplavit stresové hormony slzami. Když jim to nedovolujeme, učíme je nebrečet a nekřičet – nevyjádřená emoce v nich zůstává a stále je ovlivňuje. Jsou nenaladěné a nemohou se pak těšit z něčeho, z co by jim normálně přinášelo radost.
Naše urputná snaha, aby dítě bylo pořád šťastné (nikdy neplakalo, nekřičelo a nevztekalo se), tak vede k opačnému výsledku. A nejde jen o náladu: dlouhodobým působením zvýšené hladiny stresových hormonů je například snížení imunity.

S důsledky potlačování negativních emocí se navíc můžeme potýkat celý život. Dítě, které dostávalo lahev s mlékem, aby se nevztekalo, ji v dospělosti lehce vymění za lahev jiného nápoje – v naší společnosti bohužel často alkoholického. Utěšování pomocí sladkostí zase vede k pokřivenému vztahu k jídlu a vytváří podhoubí pro vznik poruch příjmu potravy. A nebezpečná je i snaha o přesun pozornosti vždy, když dítě nemůže mít, co chce (prolézačky místo záhonu): Namísto toho, aby se dítě učilo frustraci zvládnout, učí se prostě přesunout svůj zájem jinam. Dospělý člověk pak namísto toho, aby řešil problémy, uteče (od manželky k milence, z jednoho zaměstnání do jiného).

Co máme tedy dělat, když dítě pláče nebo křičí?

Měli bychom se pokusit zjistit, co je příčinou nepohodlí dítěte, a příčinu odstranit – dítě nakrmit, pochovat, obléci… Pokud je však příčinou třeba přetažení, nebo pokud dítě chce něco, co mít nemůže, nechme je klidně plakat, svobodně vyjádřit svou frustraci i hněv. Necpěme mu dudlík, netrestejme je a nehruťme se z toho. Můžeme vyjádřit, že nás nespokojenost dítěte mrzí. Ale pak se prostě úplně normálně vraťme k tomu, co jsme dělali – třeba k mytí nádobí.

Anně a Báře bych tedy doporučila synovi sdělit, že ničit záhon je nepřípustné. Pokud by na zákaz nereagoval a dál by jevil tendenci k ničení květin, docela normálně bych jej odnesla. Žádné výčitky, lamentování, bití. Není důvod k naštvání, ale ani litování.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2015/1

Své děti milujeme, vkládáme do nich spoustu energie, času, peněz a očekávání. Chceme pro ně to nejlepší. Jsou smyslem našich životů. Přirozeně, že se o ně bojíme. “Aby se mu něco nestalo. Aby ho nesrazilo auto…”

Naše strachy jsou důležité. Koncentrují naši energii tak, abychom zajistili dětem co nejbezpečnější prostředí. Poměrně často se však setkávám s rodiči, zejména matkami, doslova paralyzovanými úzkostí a obavami o své potomky. Nejčastěji je to v počátcích mateřství, v prvních týdnech a měsících po narození prvního dítěte. Přirozeně: vždyť malé miminko je nejzranitelnější. Ale bojí se i rodiče dětí výrazně starších či dokonce dospělých. Uvedu několik autentických výroků:

– Matka čtyřměsíčního miminka: “Mám panický strach o své dítě. Ještě nikdy jsem ho nenechala nikomu hlídat – jen jednou manželovi, a to jsem byla celou dobu jako na trní…”

– Matka tříletého syna: „Když jsou děti malé, všechno olizují. Věděla jsem dopředu, že mi to bude dělat problém – bojím se infekcí. Ale nějak se to dalo zvládat: Doma jsem udržovala čistotu a když mu venku spadla hračka na zem, vždy jsem ji omyla a vydezinfikovala. Jenže teď už běhá všude možně a navzdory věku olizovat věci nepřestal. Dokonce se zdá, že mi to dělá naschvál. Jsem z toho zoufalá.“

– Otec dvou předškoláků: “Cloumá mnou bezmoc, když slyším zprávy o týrání dětí, o jejich zneužívání, o tom, že motorkář srazil dítě na přechodu… Působí to na mě: Mám strach, že některé z mých dětí jednou zneužije pedofil. Bojím se, že se setkají s bezohledným machrem v silném autě, děsí mě představa, že sáhnou na drogy… že ať dělám co dělám, nedokážu je ochránit před tím vším. Mám z toho hrůzu, špatně spím. Žena mi říká, že jsem blázen.”

– Matka šestnáctileté dcery: “Bojím se, aby nenatrefila na nějakého magora, který jí zkazí vztah k mužům a sexu, který ji v rámci hojení si svých mindráků bude srážet sebevědomí. Dcera to cítí, a je už alergická i na pohled, kterým se dívám na její kamarády. Domů si nevodí nikoho, přestala se mnou o svých vztazích mluvit.”

Je zřejmé, že obavy citovaných rodičů přinášejí víc komplikací, než užitku. Omezují děti i rodiče samotné, škodí jejich vztahům.

Strachy zdravé a nezdravé

Naše děti vyrůstají v bezpečnějším světě, než byl kdy dřív. Divoké šelmy byly vyhubeny před staletími, smrtelné dětské nemoci vymýceny před desetiletími a míra nehodovosti v České republice klesla v posledních letech. Paradoxně však se dnešní rodiče o zdraví a bezpečí svých potomků strachují víc. Čím méně je reálných nebezpečí, tím víc se bojíme těch nepravděpodobných. Někteří rodiče dokonce prohlašují, že nejsou ochotni přijmout jakékoli, byť minimální, riziko.

Dětem ale takové strachy a postoje neprospívají: Spoustu věcí si nemohou vyzkoušet a poznat. Učí se vnímat svět jako nebezpečné místo, nedůvěřovat (neznámým) lidem.

Nechci nabádat k lehkomyslnosti a zanedbávání rizik: i dnes existují smrtelná nebezpečí. Rozhodně se vyplatí zajistit, aby například malé dítě nepřišlo do styku s léky a jedovatými chemikáliemi či s elektrickým proudem. Ve vyšších patrech je na místě zajistit okna, aby batole nevypadlo, a u rušné silnice třímat malou ručku ve své.

Pokud se však budíme hrůzou a kontrolujeme, zda miminko dýchá, pokud nejsme schopni pustit pětiletého potomka na výlet se školkou a desetiletého ke kamarádovi na návštěvu, není to již smysluplná ochrana. Jde o úzkostnou poruchu, jež dítě omezuje a nám přináší řadu komplikací.

Ovlivňujme ovlivnitelné

Výsledek přehnaných obav bývá často opačný. Batole, které při lození po prolézačkách stále jistíme a prostředí doma mu vypolstrujeme, se nenaučí odhadovat běžná rizika a bez naší pomoci si pak zaručeně natluče (čímž potvrdí naši představu o užitečnosti přehnaných opatření). Dítě, jehož rodiče mají panickou hrůzu z drog a raději je proto nikam nepustí, mívá potřebu se z rodinné klece dostat ven, a může pocítit i chuť drogu najust vyzkoušet. V podobném duchu ostatně možná reaguje i teprve tříletý syn citované matky.

Náš strach by neměl přerůst zdravou míru, neměl by nás ovládnout, řídit život nás i našich potomků. Správnou míru ochrany a s ní souvisejících omezení ovšem nemusí být snadné odhadnout.

Nejsme-li si jisti, může nám pomoci konzultace s přáteli. Uvažovat též můžeme o tom, do jaké míry může náš strach nebezpečí zabránit – tedy ovlivnitelnost situace. Pokud se například bojím, aby mé dítě neporanil elektrický proud, mohu pořídit záslepky do volných zásuvek, zajistit šňůry spotřebičů. Strach zde měl praktický význam a mé jednání jej podstatně zmírnilo. Pokud se však obávám například toho, že mému dítěti „jednou někdo ublíží“ nebo že „dostane nějakou strašnou nemoc“, mohu svůj život strávit v obavách, a dítě stejně stoprocentně ochránit nedokážu (případ citovaného otce). Na místě je zde pracovat se sebou samým: Uvažovat jak a proč vnímám konkrétní rizika, kde mé obavy pramení. Co se mnou strach dělá a zda by to celé šlo nějak změnit. Spíše než o boji se strachem bych hovořila o tom, jak se učit strach zvládat či snášet. Nejde o to strach nemít. Jde o to, aby naše strachy neničily nás, nenarušovaly normální fungování rodiny, případně příliš neomezovaly naše děti. Velmi prospěšná zde může být konzultace s psychologem, psychoterapie. Ve vážných případech pak může být užitečné zpočátku doplnit psychoterapii i farmakoterapií anxiolytiky.

Strach o děti je evolučně daný a smysluplný. Pokud však přeroste zdravou míru, stává se nejen tyranizujícím, ale i kontraproduktivním. Nenechme se jím ovládnout, nenechme řídit svůj život a vztah ke svým potomkům přehnaným strachem. Snažme se ponechat strachu takové místo v našem životě, jaké mu náleží.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2014/4

Pěkný článek o strachu, zejména v těhotenství, najdete také zde: Strach (nejen) o dítě – Jak ho zvládnout?

Novorozeně a jeho máma jsou nerozluční, jejich jednota sice vstoupila porodem do jiné dimenze, avšak nezanikla. Pocity matky se bytostně týkají dítěte, stav dítěte prožívá i jeho matka. Argentinská terapeutka Laura Gutmanová dokonce tvrdí, že ještě dlouho po porodu vůbec nemůžeme hovořit jen o matce a dítěti. Propojenost dvojice je podle ní taková, že existuje pouze “matka-dítě” a “dítě-matka”.

Plně mi došlo, jak je pro matku bolestné oddělování od novorozence, když jsem byla po porodu třetího dítěte umístěna v porodnici na jiném oddělení. Na svém pokoji chodím sem a tam jak kočka v kleci, počítám minuty, kdy už mohu zase jít za svou maličkou. Když jsem s ní, jsem šťastná, jakmile musím odejít, smysl mé existence se rozplývá.

Chápu maminky, které nejsou schopny po porodu udržet myšlenku, jež se netýká dítěte, rozumím neochotě zabývat se čímkoli jiným. Sama skutečnost, že dítě již není součástí našeho těla, neznamená, že se osamostatnilo. Porodem osamostatňování dítěte teprve začíná. Dítě i matka mají biologickou potřebu zůstávat v prvních týdnech až měsících po porodu téměř v neustálém kontaktu. Pokud to okolí neakceptuje, vznikají problémy.

Chůva zdarma

Matka čtyřtýdenní holčičky Jitka chce řešit své pocity. “Musím si uvědomit, že to dítě není jenom moje,” opakuje stále dokola, jako by chtěla sama sebe přesvědčit. “Měla bych být za pomoc vděčná. Můžu se i vrátit do práce – však jsem to sama chtěla…”Jenže když to říká, její tvář nevyjadřuje radost, ale smutek. Čím víc na sebe rozumem tlačí, tím více zraněné jsou její city. Je smutná, “na dně”. Uvažuje, zda by jí nepomohla antidepresiva.

Před narozením dcery Jitka pracovala na vysoké pozici, práce ji bavila a dokonce sama prohlašovala, že se bude chtít po porodu co nejdříve vrátit do práce, dopředu sháněla chůvu. Po porodu to ovšem cítí jinak.

Jenže Jitčino dítě se narodilo do zcela specifických podmínek. Půl roku předtím zemřel tchán, tchyně se zhroutila a následně odešla do předčasného důchodu. A nyní se upnula na nový smysl svého života: péči o vnouče. Chce o ně stále pečovat, chce být chůvou, kterou Jitka “přece sama chtěla”, dokonce bez nároku na jakoukoli mzdu.

Jitku ale mateřství změnilo. Nechce se vrátit do práce, touží být se svým miminkem, pečovat o ně. Tchyni chce pomoci, chce jí být vděčná – jenže v reálu cítí hlubokou nechuť jí dítě svěřovat, bez dítěte se propadá do pocitů beznaděje: “Takovou prázdnotu až zoufalství jsem nikdy nezažila,” popisuje. Cítí úzkost a “nesmyslný” strach, že přijde o své dítě.

Stydím se za to, co cítím

Znám mnoho maminek, které to měly podobně.

“Uvažuj racionálně. Když budeš doma, přijdeš o klienty,” říkal Šárce manžel. Sám byl v zaměstnání dlouhodobě nespokojený a navíc vydělával o poznání méně. Jevilo se tedy logické, že s miminkem zůstane doma on. Dokonce nabízel, že jí bude do práce nosit syna na kojení. “Nebuď blbá, ber to!” povzbuzovala Šárku její nejlepší kamarádka. A tak se Šárka nechala přemluvit. Po měsíci skončila v ordinaci psychiatra.

– “Rodila jsem císařem a byla jsem ráda, že to byl právě manžel, kdo dítě po porodu první choval, když já jsem nemohla,” svěřuje se Dominika. “Přesto je ve mně určitá lítost a snad i žárlivost, že jsem to nebyla já, kdo měl naše miminko v náručí první. Tedy v tu chvíli mi to nevadilo, naopak. Strašně špatně se mi teď ale poslouchá, jak se s tím všude chlubí.”

– Pocity, s nimiž se svěřily tyto ženy, se nepřiznávají lehce. Ostře totiž kontrastují s tím, co si ony samy myslí, že by měly: domnívají se, že by měly mít radost z projevů zájmu a péče, měly by být vděčné za pomoc. Samy chtějí, aby to tak cítily, a tlačí na sebe, aby měly jiné pocity. Výsledkem je, že se trápí, a s nimi pochopitelně i dítě. 

Čím víc, tím líp?

Často se setkávám s názorem, že čím dříve se otcové zapojí, čím více otcovské či prarodičovské péče se dítěti dostává, tím lépe. Mnoha dětem by skutečně prospělo, kdyby se tátové, babičky, dědové, tety a strýcové zapojovali více. U novorozenců a malých kojenců bych však byla v řadě případů zdrženlivější. Velmi totiž záleží na způsobu péče a na tom, jak angažovanost okolí prožívá matka.

Matky, které nechtějí svěřit týdenní dítě na procházku prarodičům, stěží nacházejí pochopení. Pocity Šárky, Jitky a jiných maminek jako by nebyly důležité. Jako by byly něčím, co lze lehce změnit, na co se nemá brát ohled. Dítěte se netýkají. Jde “jen” o matku, navíc “jen” o její pocity. A tak se matky samy snaží své pocity změnit, či alespoň o to, aby podle nich nejednaly.

Jenže to je hrubé nedorozumění. Pocity a prožívání matek mají svůj důvod, své opodstatnění, a potlačovat je se nevyplácí. Ignorace pocitů matky, případně jejich potlačení, páchá mnohé škody a často se negativně projeví na dítěti.

Dítě zrcadlí matčin stín

Matka si například zakáže plakat – a pak si celá rodina láme hlavu, proč je dítě tak plačtivé. Matka se “zapře”, skousne něco, do čeho ji okolí tlačí, a dítě pak cestuje po doktorech s různými neobjasnitelnými zažívacími, biorytmickými či jinými obtížemi. Dítě, jež má potíže, někdy zkrátka zrcadlí matčin stín – tedy to, co sama v sobě potlačila, co si neuvědomuje.

Maminky ke mně často přicházejí s různými neobjasnitelnými potížemi dětí. Cesta ven z nich vede často právě skrze uvědomění si svých reálných pocitů, toho, co prožívají, co samy chtějí. Když se matka sama ujme svého stínu (přizná si emoce a myšlenky, jež dosud vytěsňovala), oprostí dítě od toho, aby ono její stín prožívalo a vyjadřovalo.

Článkem nechci říct, že všechny potíže miminek pramení v matčině stínu. Nechci ani říct, že by veškerá péče o malé miminko měla spočívat na matce. Většina žen pomoc po porodu vítá a některé ji vyloženě potřebují. Většina žen je též ráda, když je muž doprovází k porodu, a po porodu jsou vděčné i za pomoc dalších blízkých. Chci ovšem upozornit na to, že určitá zdrženlivost je na místě, zejména v období šestinedělí.

Dítě spící v posteli rodičů je výbušné téma. Najdeme skalní zastánce i odpůrce. Matky i děti zpravidla touží po blízkosti, odborné studie však vyčíslují vyšší riziko úmrtí dítěte…

Než se narodila naše prvorozená, nevěděla jsem, kde bude spát. Možná bude mít vlastní postýlku, možná ne. Jakmile se však narodila, zjistila jsem, že nejsem schopná ji odložit. I v porodnici, na vysoké posteli, nad tvrdou podlahou, jsem ji měla u sebe. A stejně tak i další děti.

Miminko jsem ve spaní objímala, cítila jeho vůni, a bylo mi dobře. A děti si též společné spaní užívaly. Vždyť právě v přítomnosti mámy se malé dítě cítí bezpečně a uvolněně, což je pro dobrý spánek klíčové.

Mnoho matek to cítí stejně a znám dokonce i otce, kteří považují miminko v manželské posteli za samozřejmost. Cokoli jiného by jim přišlo divné.

Spaní v těsné blízkosti je navíc praktické: děti zpravidla nepláčou a matky nevstávají. Jakmile se dítě začne budit, máma je přivine, a spí se dál.

Jenže odborníci i laici od společného spaní s miminkem odrazují.

Syndrom náhlého úmrtí kojenců

V našich končinách nejde o nic nového: I v minulých staletích bývaly děti odkládány do kolébek, lidé se obávali jejich zalehnutí. Pruské všeobecné zemské právo z roku 1794 dokonce zakazovalo spánek dětí mladších dvou let ve společné posteli s rodiči.

Dnes mají odborníci za to, že se zalehnutí dítěte bát nemusíme. Pokud rodiče nejsou pod vlivem alkoholu či jiných psychoaktivních látek a dodržují určité rozumné zásady (viz rámeček), prakticky nehrozí, že by dítě zalehli. Přesto však varují. Ukázalo se totiž, že u dětí, jež spí ve společné posteli s dospělým, existuje vyšší riziko syndromu náhlého úmrtí kojenců (SIDS).

Robert Carpenter s kolegy z Velké Británie, Nového Zélandu a Německa publikoval v minulém roce práci zahrnující analýzu pěti významných kontrolovaných studií zahrnujících celkem 1472 případů SIDS. Odborníci vyčíslili riziko SIDS pro děti spící v posteli rodičů jako třikrát vyšší oproti dětem uloženým do vlastní postýlky – v absolutních číslech mluvíme o 0,23 oproti 0,08 promile dětí, tedy o 1-2 dětech z 10 000. Mluvíme přitom o kojených dětech, jejichž rodiče nekouřili, nepili alkohol a nebyli ani pod vlivem jiných drog. Například Americká pediatrická společnost proto doporučuje, aby si rodiče nebrali děti ke spánku k sobě do postele.

Zajímavé však je, že v řadě rodičovských časopisů, stejně jako na internetových stránkách podporujících přirozené či kontaktní rodičovství tyto informace nenajdeme, a naopak se zde dočteme, že mít dítě u sebe v posteli je krom jiných pozitiv i bezpečnější. Jakmile někdo upozorní na výzkum, z něhož plyne opačný závěr, následují rozhořčené, pobouřené reakce čtenářů. Nezřídka bývá autor dokonce obviněn ze zlých úmyslů. Rozcitlivělí rodiče, zejména mámy, prostě nejsou takové informace schopné v klidu číst. Emoční reakce na někoho blízkého, kdo takové mámě poví, že se chová nezodpovědně, bývá pochopitelně ještě bouřlivější.

Spolupráce, nebo boj?

Na jedné straně mateřské city a instinkty, na druhé strohá věda. Jako by se zde rozum a cit nesmiřitelně svářili.

Ale cožpak může být opravdu tak nebezpečné to, co je evolučně přirozené, dětem příjemné a pro většinu z nás intuitivní? A jak se tedy máme zachovat? Máme poslechnout svůj cit, rozum, vědu, nebo pediatra? Přemýšlím nad tím. Hluboko uvnitř jsem přesvědčena, že mezi city a rozumem není propast, že dokáží spolupracovat tak, abychom se mohli co nejlépe rozhodnout.

 Limitovaná statistika

Znova se probírám výzkumy a zjišťuji, že příčina vyššího výskytu SIDS v postelích rodičů není známa. Uvažuje se o třech možnostech:

– dítěti v naší posteli s vyšší pravděpodobností ztíží dýchání nějaký předmět (cíp deky apod.)

– pokud spíme obličejem blízko dítěti, dýchá vzduch s vyšší hladinou oxidu uhličitého

– vzhledem k našemu tělesnému teplu může snadněji dojít k přehřátí dítěte, což je známý rizikový faktor SIDS

Na druhou stranu lze zřejmě najít i faktory, které činí spaní vedle rodiče pro dítě bezpečnější, než ve vlastní postýlce. Například známý americký pediatr William Sears uvádí, že dítě v těsné blízkosti matky neupadá do tak dlouhých fází hlubokého spánku, jako při spaní o samotě. Přitom právě hluboký spánek je z hlediska SIDS nejrizikovější.

Společné spaní navíc činí jednodušším noční kojení, čímž funguje jako faktor udržující tvorbu mléka i ochotu kojit. A kojené děti umírají na SIDS méně často než děti živené umělou výživou. Je tedy pravděpodobné, že bezpečí dítěte v naší posteli závisí na řadě konkrétních okolností, jež nelze dohlédnout, natož kvantifikovat.

Různorodé city

Téma citů diskutuji s řadou matek, a zjišťuji, že neříkají všem to samé. Některé své miminko na noc s úlevou odloží, a nejsou to necitlivé mámy.

Mé spaní vždy bylo extrémně lehké. Ještě v letech před dětmi můj muž s jistou nadsázkou říkával, že se vzbudím, když se na mě jen podívá. V běžném životě spíše komplikace, s miminkem v posteli výhoda. Koncem těhotenství jsem se pravidelně budila, když plakalo miminko v bytě pod námi – zvuk, na který většina lidí musela zbystřit sluch, aby ho v bdělém stavu vůbec zaslechla.

Ženy, pro něž bývá těžké se vzbudit či jsou ve spaní pohybově neklidné, to však zpravidla cítí jinak. Jedna z nich se vyjádřila následovně: „Pro mě spaní s dítětem není. Když jsem unavená, mohl by vedle mě vybuchnout granát a zaspala bych to. Kdyby malá spala u nás, bála bych se, že ji zalehnu.“

Kdo má rozhodnout

„Takhle to ale nemáte dělat, na noc dítě určitě odložte,“ radí sestra v porodnici a dodává: „Zrovna včera nám přivezli k resuscitaci zalehnuté miminko. Už mu nebylo pomoci.“

„Ona spí u vás v posteli?! Víš jak je to nebezpečné?“ ptá se kamarádka.

„Není ti ho líto, když ho odložíš? Umíš si vůbec představit, jak je pro malé miminko traumatizující, když se v noci vzbudí, a je samo?!“

Pediatři, dětské sestry, ale i příbuzní a známí. Ti všichni mívají často pocit, že vědí přesně, co dítě potřebuje. Zahrnují matku radami a posléze výčitkami, když na ně nedá. A je skoro jedno, zda argumentují „bezpečností“ dítěte, jeho „zdravým psychickým vývojem“ či nějakým dalším pozitivem.

Pro matku bývá obtížné „dobré rady“ snášet. Obzvláště pokud porod neproběhl tak, jak si přála a moc si ve své mateřské roli nevěří. Rady okolí ji pak sice štvou a dráždí, ale přesto na ně dá. Anebo to udělá sice podle sebe, ale pak se trápí výčitkami.

Uvedu pár zkušeností:

– „Chtěla jsem mít syna u sebe, ale protože mi všichni říkali, že je to nebezpečné, spal ve své postýlce. Teprve když mu bylo půl roku, našla jsem dost odvahy, abych ho neodkládala. Byla to obrovská úleva a štěstí pro nás pro oba. Kolik pláče a nervů jsme si mohli ušetřit! U druhého dítěte to udělám už úplně jinak.“

– „Mně se s miminem špatně spalo, ale manžel se tvářil, že jsem krkavčí matka, když ho chci odložit. Někdo mu někde řekl, že máma a dítě maj bejt co nejvíc spolu ,kůže na kůži‘. Malej teda nahatej, já ho furt přikrejvala a vůbec jsem se nevyspala, jak jsem se bála, aby neprochlad. Skončilo to po dvou měsících, kdy ze mě už ale byla skoro troska. Málem jsem ho tu noc hodila na manžela, ať si s nim spí sám. A konečně s těma řečma přestal, já dítě oblíkla, odložila, a je klid. I syn se vyspí líp.“

Žádná statistika neví, co je nejlepší pro naše konkrétní miminko. A stejně tak to neví ani naše nejlepší kamarádka, ani tchyně nebo švagrová, neví to pediatr.

Kde bude miminko spát, by měla rozhodovat jeho matka. Po devět měsíců bylo dítě součástí jejího těla, a biologická vazba porodem nezmizela. Tělo, city i mysl matky jsou na dítě silně napojené. Matka je navíc dítěti nejblíže, tráví s ním nejvíce času, nejlépe je zná.

Tipy:

– Šikovným kompromisem může být postýlka dítěte těsně přisunutá k manželské, takže dítě má svůj vlastní hájený prostor a zároveň zůstává na dosah.

– Samostatnou kapitolou pak jsou monitory dechu. Já je nepoužívala, ale řada rodičů na ně nedá dopustit. Některé přístroje mají senzor mezi plínkou a bříškem dítěte, a lze je tedy používat i ve společné posteli.

– Někdy je těžké v klidu naslouchat všem radám a přitom citlivě vnímat sebe a své dítě. Dokonce si ani nemusíte být jisté tím, co samy cítíte a chcete, a co jsou třeba vaše představy, že byste cítit měly. Nebojte se zde konzultovat s psychologem, od toho tu jsme.

Rámeček: Zásady bezpečného spaní kojenců

– Kojence ukládejte ke spaní na záda. Pokud se však již umí sám převalovat, nechte jej svobodně měnit polohu. Nepoužívejte předměty stabilizující miminko v určité poloze.

– Matrace by měla být rovná, prodyšná a spíše tvrdší. Mezi matrací a stěnou by neměla být škvíra.

– Malé děti by neměly spát na gaučích, křeslech, pohovkách apod.

– Kojencům nedávejte polštář. Vhodné jsou spací vaky namísto dek. Pokud dítě přikrýváte, pak jen po prsa, aby ruce zůstaly venku.

– Nekuřte, nepijte alkohol a neužívejte ani jiné látky ovlivňující psychiku. V případě užívání psychiatrických léků se poraďte s lékařem.

– Dbejte na to, aby byl v pokoji čerstvý vzduch a přiměřená teplota.

Syndrom náhlého úmrtí kojenců (SIDS – z angl. Sudden infant death syndrome) je definován jako náhlá a vzhledem k předchozímu stavu neočekávaná smrt kojence (tedy dítěte do jednoho roku), u které se nepodaří ani při pitvě nalézt příčinu smrti.

http://bmjopen.bmj.com/content/3/5/e002299.full#aff-1

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, únor 2015

Proč dělat z výchovy vědu

Iva Jungwirthová: Pohodoví rodiče – pohodové děti

Portál, Praha 2009

Přirozenost, uměřenost – tak by mohla znít stručná charakteristika knihy, v níž se dětská psycholožka Iva Jungwirthová zamýšlí nad výchovou dětí od narození do zhruba šesti let.

Druhá polovina 20. století přála extrémním „vědeckým“ teoriím výchovy. Když děti pláčou, zásadně je nechováme, abychom je nerozmazlili x děti chováme vždy, když pláčou, jinak bychom je vystavili riziku deprese; Kojenec by měl ležet maximum času na zádech na rovné podložce, bude tak mít rovnou páteř x dítě mějte stále ve fyzickém kontaktu na svém těle, je to zdravé pro jeho sociální vývoj; nemluvně krmte umělou výživou v tříhodinových intervalech x kojte, kdykoli miminko projeví zájem. Tříhodinové intervaly se zdůvodňovaly dobou trávení mléka, umělé mléko mělo být prosté jedů, jež se z různých pesticidů nahromadily v tělech matek, a posléze se vylučovaly do mléka. Ke každému extrémnímu vědecky podloženému názoru bychom nalezli jinak vědecky podložený extrémní protinázor.

Kniha Ivy Jungwirthové je jiná, vychází ze života, z praxe a zdravého rozumu. Jungwirthová teorie zná, ale dokáže se na ně podívat s nadhledem praktické psycholožky a rozumné matky čtyř dětí. Staví na motorickém a psychickém vývoji dítěte, a své názory ilustruje na skutečných příkladech. Je tvůrčí, a jen tam, kde je to skutečně nutné, zásadová (chemické prostředky v domácnosti batoleti prostě musí být nedostupné). Nehledá „ideální“ řešení pro všechny příležitosti, bere v úvahu osobnost rodičů i dětí, situaci a okolnosti. Občas nastíní více možných řešení a prozradí i to, jak danou záležitost řešila ona. Dozvíme se například, že u Jungwirthů ukládali děti téměř se železnou pravidelností večer i v poledne. Ve dvanáct se prostě šlo „chrupat“, a to mělo pro autorku úžasnou výhodu – vytoužené dvě hodiny klidu. A i když byli na návštěvě, měli jistotu, že do půl osmé budou všechny děti spát ve vedlejším pokoji. Zároveň se však dozvíme, že jiní to mohou mít jinak: Iva Jungwirthová vypráví o rodině své izraelské kamarádky, kde – ke všeobecné spokojenosti – panuje časový chaos.

Po vyhraněných vědeckých teoriích a ideových přístupech k výchově, které byly doporučovány v předchozích desítkách let, je snad na místě návrat k přirozenosti a intuici. Jeden by si mohl říci: proč tedy něco číst? Jenže: jsme schopni sami posoudit, co je přirozené a co si na základě své vlastní výchovy a vzdělání myslíme, že je přirozené? Některé ženy se tak například na základě argumentu, že je přirozené kojit kdykoli dítě projeví zájem, stávají „chodícími dudlíky“. Jiný pohled na věc přitom říká, že přirozené naopak je, že se kojení ne vždy hodí, a dítě tak někdy musí minutu počkat. Možná si při čtení knihy budete, tak jako já, mnohokrát říkat: „To je přece jasné…“ Přesto si myslím, že kniha bude užitečná mnoha rodičům.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, říjen 2009