Nežaluj!“ říkají dětem rodiče, prarodiče i učitelé. Žalování vnímáme jako negativní chování a na žalobníky se zlobíme. Zkusme svůj postoj přehodnotit.

Žalování se v našich končinách setkává s pohrdáním dospělých a výsměchem vrstevníků. „Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje,“ křičívají děti předškolního věku, ty starší označují žalobníky jako práskače, bonzáky, případně ještě hanlivějšími názvy. Domnívám se, že jde o české (postkomunistické) specifi -kum.
„Přímý překlad českého žalovat snad ani není. Nejspíš by se řeklo complain something on to somebody nebo tell on somebody. V reálu jsme se s tím ale nesetkaly,“ říká kamarádka Alena, která vychovává své děti v Austrálii. Gábina, matka tří kluků vyrůstajících na Floridě, zase líčí: „Tady to všichni berou tak, že žalující dítě něco potřebuje a věnují se mu.“ Principiálně vzato, žalující dítě si prostě stěžuje, že mu někdo ubližuje, případně nás informuje, že někdo dělá něco nepatřičného, překračuje pravidla. Proč nám to tak vadí?

České specifikum

Domnívám se, že hlavní důvod českého odporu k žalování pramení z naší socialistické minulosti, kdy jeden nikdy nevěděl, kdo je „tajnej“. Žalování donašečů vás mohlo stát kariéru, i když jste vyprávěli třeba jen obyčejný politický vtip. Za své názory jste se mohli ocitnout ve vězení, a žalování bylo v tomto kontextu opravdu zlé. Vlastně není divu, že jsme v takové atmosféře získali k žalování odpor. A tato morální zásada se nám vryla tak hluboko, že ji, byť již umírněněji, předáváme svým dětem.
Ovšem poctivosti si zase tolik nevážíme. „Ošulit“ oficiální autoritu nepovažujeme zdaleka za tak špatné, jak to vnímají lidé na západ od našich hranic. „Kdybys tady měla možnost získat výsledky testu nebo si třeba nějak zjednodušit diplomku, tak to sama odmítneš, je to otázka cti. Je to na podobné úrovni, jako kdybys kradla,“ líčí Gábina. Čeští rodiče naproti tomu zpravidla nevidí problém v tom, že dítě opisovalo při písemce. Dělají si však starosti, když zjistí, že nedalo opsat sousedovi, obzvláště pak, pokud na něj opisování „bonznul“.

Jak reagovat

Existuje samozřejmě žalování, při němž jde dítěti hlavně o to druhého očernit a sebe samo tím relativně vyzdvihnout. Nicméně se domnívám, že negativní význam žalování přeceňujeme a žalobníkům svou odmítavou reakcí ubližujeme.
Matka školáka Luboše líčí své zkušenosti: „Hned v první třídě jsme měli velké potíže se šikanou, jenže jsme z nikoho ze spolužáků nemohli nic dostat, protože nikdo nechtěl žalovat – to se přece nemá. Učitelky ve školce jim to tak dlouho opakovaly, až si to děti zvnitřnily. Mám na ty ženský zpětně strašný vztek, protože tímhle dětem opravdu ublížily.“
„Byla jsem takový otloukánek. Obracela jsem se o pomoc k rodičům, ale ti mi vždy řekli, ať nežaluju. Postupně jsem ztratila důvěru v pomoc a přestala jsem se jim svěřovat,“ říká již dospělá Lenka. Sama si však pomoci neuměla a těm, co jí ubližovali, se bránit nenaučila. Aby „přežila“, naučila se ustupovat. Na to se v průběhu let nabalovaly další problémy, které ji přivedly do terapie.
Vyplísnit žalobníka je stejně nevhodné, jako automaticky potrestat žalovaného. A jak bychom tedy měli reagovat? Každá situace je jiná, nicméně obecně platí, že bychom měli žalujícímu dítěti věnovat pozornost.
a) Stěžuje-li si dítě na agresivní chování, jehož navíc můžeme být svědky („Mamí, on mě kope!“), je na místě zastat se žalujícího, fyzicky zabránit pokračujícímu násilí a adresně se obrátit na druhé dítě: „Nemůžeš ho kopat!“ Až se zklidní rozbouřené emoce, není od věci s dětmi probrat, jak reagovat přiměřeným způsobem v situaci, kdy se mi něco nelíbí, abychom neskončili jen u negativního vymezení toho, „co se nedělá“.
b) Pokud žalobníček upozorňuje na porušování domluvených pravidel („Brácha jde do kuchyně v botách!“), můžeme obrátit pozornost žalujícího přímo k „provinilci“ a požádat ho, aby pravidla bráškovi připomněl sám.
c) Když se na základě zprávy dětského informátora podaří zabránit vytopení sousedů apod., je na místě žalujícímu dítěti poděkovat. d) Nad žalováním typu: „Mamí, on dělá ošklivé obličeje!“, se vyplatí mávnout rukou. Prostě to nechat být, nebo se někdy dokonce zastat žalovaného a žalobníčka požádat: „Tak si ho nevšímej.“

Motivace žalobníka

Rodiče zpravidla okřiknou žalobníka ze dvou důvodů: buď jsou unaveni a nechce se jim řešit dětské spory, nebo jsou přesvědčení o ošklivém motivu žalování. U sourozeneckých žalovaček typu „Mamííííi – vona mě plácla!“ občas doporučuji přetaženým rodičům „vypnout“ či se ohradit – řešit stejnou situaci podvacáté za sebou je hazardování s vlastním zdravím.
Rodiče, kteří se na žalobníka zlobí, bývají většinou přesvědčeni, že ho k žalování vede snaha druhému ublížit. Dítě se však může docela prostě domnívat,, že nás bude zajímat, co nám říká, nebo nedokáže zvládnout situaci bez pomoci. Někdy za žalováním stojí prostě potřeba pozornosti.
Neznáme-li důvod žalujícího dítěte, docela prostě se zeptejme. Dejme tomu, že dítě žaluje rodiči na sourozence, že smrká do rukávu, nebo o učiteli, že spolužáci házejí fixami. Zjišťujícím, nikoli odsuzujícím tónem pronesená otázka: „Proč mi to říkáš?“ nebo „A co s tím mám podle tebe dělat?“ nám pomůže motiv zjistit. Řekne-li dítě, že se to přece nedělá nebo že se bojí, aby nedostalo fixou do hlavy, potřebuje pravděpodobně slyšet potvrzení svých hodnot a očekává naši pomoc. Menší děti jsou díky své bezprostřednosti ještě schopné prozradit i negativní motivaci. Pokud řekne: „Chci, aby ses na něj zlobila“ nebo „Dejte mu poznámku“, můžeme předpokládat, že cílem je žalovanému ublížit. Potřeba vyslechnutí a pozornosti ovšem platí i u dětí, které žalují s úmyslem ublížit. Měly by vědět, že se nám mohou se vším svěřit, a negativní pocity směrem k sourozenci by neměly být tabu. „Nesnáším ho!“ řekne třeba dítě. „Nemusíš ho mít ráda, ale nemůžeš mu ubližovat,“ může znít naše reakce. Žalování v takovém případě můžeme použít jako odrazový můstek k porozumění konfl iktu. Jako příležitost ptát se, co žalujícímu vadí, čím je sourozenec či spolužák štve. Lépe se nám pak bude přemýšlet, co s tím.

Dobrá příležitost

Dítě si samo se spoustou situací ještě neumí poradit, a tak se obrací na nás. Je to přirozené. Vždyť i my v situacích, na něž sami nestačíme, hledáme zastání: u partnera, přátel, u policie či soudu. Potřebujeme, aby nás někdo vyslechl, zastal se nás, poradil nám a pomohl.
Když žalobníka odmítneme, ničíme jeho důvěru v nás i ve spravedlivý svět a vztah mezi sourozenci či spolužáky nijak nevylepšíme. Citlivou reakcí posilujeme důvěru dítěte, že se může na nás obracet se svými starostmi. Některému chování je třeba zabránit, protože působí újmu; jiné sice není nejvhodnější, ale v zásadě je můžeme přehlédnout. A to se mohou děti s naší pomocí učit. Žalování tak představuje pro rodiče výbornou příležitost kultivovat sourozenecké vztahy a předávat dětem hodnoty. Pokud si nevíme rady, jak reagovat, pomůže vcítit se do pocitů, jež by naše reakce vyvolala u žalujícího i žalovaného.
Nemusíme mít obavy o morální vývoj žalobníka ani o to, že „mu to zůstane“, a v práci pak poběží za šéfem pokaždé, když uvidí kolegy brouzdat po netu. Dítě časem samo pochopí, že žalobníci nejsou oblíbení, a naučí se, co je vhodné říci a co spíše nikoli. Když mu nebudeme podsouvat, že žalování je vždy špatné, zorientuje se lépe. Děti se postupně učí řešit své záležitosti samy, budují si vlastní zralou morálku. Odmítnutí pomoci však obvykle nebývá nejvhodnější cestou k tomuto cíli.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červen 2015