Pasivní, líné, obézní

„Ach ty dnešní děti, pořád jenom vysedávají u počítače a už si snad ani neumějí hrát. Jsou líné a obézní. To my jsme v dětství běhali venku, jezdili na kole, hráli si s kamarády.”

Představte si, že byste dostali takový test: odlišit na fotografiích dnešní děti od dětí narozených před nějakými třiceti či čtyřiceti lety. Všechny děti by byly stejně oblečeny a učesány. Jsem přesvědčena, že byste přesto poznávali. Ty, které se narodily o generaci dřív, by i tak vypadaly na první pohled jinak: větrem ošlehané, opálenější, šlachovitější, sem tam nějaká ta odřenina nebo šrám.

Změnu podoby dětí v průběhu let ukazují i „tvrdá data“: Děti u nás, stejně jako v dalších vyspělých zemích, tloustnou a zhoršuje se jejich fyzická kondice. Údaje z České republiky dokládají dokonce zpětinásobení počtu obézních dětí v průběhu posledního čtvrtstoletí. Alarmující údaje týkající se fyzické zdatnosti školáků celosvětově přinesla metaanalýza dat, kterou nedávno provedl Grant Tomkinson a jeho kolegové z Jihoaustralské univerzity. Výzkumníci hodnotili padesát studií zkoumajících zdatnost dětí v běhu, obsahující data od 25 milionů dětí z 28 zemí. Ukázalo se, že dnešní děti uběhnou jednu míli (1609 metrů) o celou minutu a půl pomaleji než děti stejného věku před třiceti či čtyřiceti lety.

Fyzická kondice se tedy zhoršuje a psychická zůstává otázkou – neměří se tak lehce. Na první pohled patrné však je, že děti jsou dnes závislé na rodičích do mnohem vyššího věku. A nejde přitom zdaleka jen o mamahotely pro třicátníky. Výrazný posun vidíme už u dětí mladšího školního věku. O generaci dříve sedmileté dítě doma pomáhalo, do školy chodilo samo a venku si hrálo samo. Dnes je rodiče do školy vodí či vozí, a poté často ještě zajišťují jeho odpolední program: kroužky, návštěvy kamarádů. Zhoršování kondice dětí, jejich nesamostatnost, pasivita a obezita spolu souvisejí. V tomto článku se chci zaměřit na jeden významný společný jmenovatel: vliv způsobu trávení volného času.

Počítač a televize

Dříve bylo obvyklé, že školní dítě po návratu domů odhodilo tašku a vyrazilo „ven“. Dnešní školáci místo toho navštěvují kroužky, nebo doma zapínají televizi, případně počítač. U televize stráví v průměru okolo dvou hodin denně a u počítače též okolo dvou hodin (mladší školáci o něco méně). Dívky jsou na tom srovnatelně s kluky, jen u počítačů častěji „chatují“, „mailují“ a „brouzdají“, zatímco chlapci se více věnují počítačovým hrám.

Nemá smysl děti za jejich chování jednoduše vinit. To, co ve svém volném čase dělají či nedělají do značné míry určujeme my dospělí. Možná by děti docela rády místo počítačové hry vyrazily na kolo či na hřiště, ale rodiče je samotné prostě nepustí, a na doprovázení nemají čas. Měli bychom tedy obvinit rodiče? Měli bychom říkat: „Ach ti dnešní rodiče, nechávají své děti vysedávat u počítačů, místo aby je docela obyčejně nechali hrát si za humny…“? Jenže ono to ani takhle přímočaré není. Dnešní rodiče to nemají jednoduché. Jednotliví rodiče jsou do značné míry pod tlakem společnosti, která postupně přejímá západní styl maximalizace bezpečí, se vším, co to obnáší.

Do křížku s policií, sociálka na krku.

Jen pár dní před odevzdáním tohoto textu jsem četla o poměrně typickém případu z USA: policie v Silver Spring v Marylandu zde přijela pro desetiletého chlapce a jeho šestiletou sestru. Důvod? Pohybovali se po městě sami. Jejich rodiče je nechali jít samotné z parku domů, a některý z kolemjdoucích zavolal policisty. Rodiče, vědečtí pracovníci Danielle a Alexander Meitivovi, jsou nyní jsou vyšetřováni pro zanedbání péče.

Do debaty, která se po medializaci případu strhla, se zapojil i jiný rodič ze Silver Spring, Russell Simon. Přiznal, že si nemůže pomoci, ale když s partnerkou pustí své děti ve věku 8 a 10 let na hřiště dva bloky od domu, bojí se. Nikoli ovšem toho, co by se mohlo dětem stát, ale toho, že někdo zavolá policii.

A nejde jen o Ameriku. Například v australském Queenslandu rodiče podle zákona nesmějí nechat bez dozoru dítě až do dvanácti let, hrozí jim přitom trest odnětí svobody až na tři roky.

U nás sice do školy chodí běžně samy děti mladší dvanácti let, nicméně i zdejší zvyky se mění a hranice dětské samostatnosti se posouvá. Generaci zpátky si šestileté děti běžně hrály venku bez dozoru rodičů. Dnes je ve městě něco takového výjimečné. Rodiče se bojí, co by se mohlo jejich potomkům samotným stát, a v posledních letech se přidávají i podobné obavy, jaké vylíčil pan Simon.

Popelkou volného času

Děti, které nechodí ven, zpravidla tráví spoustu svého volného času ve společnosti televize či počítače. Vcelku pochopitelně před obrazovkou lenivějí a tloustnou. Vzdělanější rodiče si toto riziko uvědomují, televizi a počítač omezují, a volný čas svým potomkům místo toho zaplňují spoustou kroužků. To je pochopitelně výrazně lepší, než vysedávání před obrazovkou, jednu nevýhodu to však stále má – činnost v kroužcích je organizovaná. Děti zůstávají pasivními, nepřebírají za sebe zodpovědnost, nestávají se samostatnějšími.

Málokdo si uvědomuje, kolik pozitiv může „poflakování se venku“ dětem přinášet. Právě při něm se děti vlastně vždy v minulosti stávaly samostatnějšími a trénovaly své fyzické i sociální dovednosti. Na čerstvém vzduchu, s partou kamarádů se učily zodpovědnosti za sebe a přijímaly zodpovědnost i za mladší sourozence a kamarády. Testovaly hranice svých schopností i to, co si mohou dovolit k druhým. Rozvíjely své sociální kompetence, úsudek, orientaci v prostoru, organizaci času. To vše jen tak mimochodem, zatímco si hrály, bavily se. Mnoho dnešních dospělých má právě na tato dětská dobrodružství ty nejkrásnější vzpomínky.

Měli bychom si uvědomit, že maximalizace dětské bezpečnosti má i své stinné stránky. Rodiče typu Meitivových jsou z hlediska bezpečnostních trendů nezodpovědní. Možná však dětem prospívají víc, než ti, kteří jim zpod svých ochranitelských křídel nedovolí ani vyhlédnout.