Jak bojovat se strachem o své děti

Své děti milujeme, vkládáme do nich spoustu energie, času, peněz a očekávání. Chceme pro ně to nejlepší. Jsou smyslem našich životů. Přirozeně, že se o ně bojíme. “Aby se mu něco nestalo. Aby ho nesrazilo auto…”

Naše strachy jsou důležité. Koncentrují naši energii tak, abychom zajistili dětem co nejbezpečnější prostředí. Poměrně často se však setkávám s rodiči, zejména matkami, doslova paralyzovanými úzkostí a obavami o své potomky. Nejčastěji je to v počátcích mateřství, v prvních týdnech a měsících po narození prvního dítěte. Přirozeně: vždyť malé miminko je nejzranitelnější. Ale bojí se i rodiče dětí výrazně starších či dokonce dospělých. Uvedu několik autentických výroků:

– Matka čtyřměsíčního miminka: “Mám panický strach o své dítě. Ještě nikdy jsem ho nenechala nikomu hlídat – jen jednou manželovi, a to jsem byla celou dobu jako na trní…”

– Matka tříletého syna: „Když jsou děti malé, všechno olizují. Věděla jsem dopředu, že mi to bude dělat problém – bojím se infekcí. Ale nějak se to dalo zvládat: Doma jsem udržovala čistotu a když mu venku spadla hračka na zem, vždy jsem ji omyla a vydezinfikovala. Jenže teď už běhá všude možně a navzdory věku olizovat věci nepřestal. Dokonce se zdá, že mi to dělá naschvál. Jsem z toho zoufalá.“

– Otec dvou předškoláků: “Cloumá mnou bezmoc, když slyším zprávy o týrání dětí, o jejich zneužívání, o tom, že motorkář srazil dítě na přechodu… Působí to na mě: Mám strach, že některé z mých dětí jednou zneužije pedofil. Bojím se, že se setkají s bezohledným machrem v silném autě, děsí mě představa, že sáhnou na drogy… že ať dělám co dělám, nedokážu je ochránit před tím vším. Mám z toho hrůzu, špatně spím. Žena mi říká, že jsem blázen.”

– Matka šestnáctileté dcery: “Bojím se, aby nenatrefila na nějakého magora, který jí zkazí vztah k mužům a sexu, který ji v rámci hojení si svých mindráků bude srážet sebevědomí. Dcera to cítí, a je už alergická i na pohled, kterým se dívám na její kamarády. Domů si nevodí nikoho, přestala se mnou o svých vztazích mluvit.”

Je zřejmé, že obavy citovaných rodičů přinášejí víc komplikací, než užitku. Omezují děti i rodiče samotné, škodí jejich vztahům.

Strachy zdravé a nezdravé

Naše děti vyrůstají v bezpečnějším světě, než byl kdy dřív. Divoké šelmy byly vyhubeny před staletími, smrtelné dětské nemoci vymýceny před desetiletími a míra nehodovosti v České republice klesla v posledních letech. Paradoxně však se dnešní rodiče o zdraví a bezpečí svých potomků strachují víc. Čím méně je reálných nebezpečí, tím víc se bojíme těch nepravděpodobných. Někteří rodiče dokonce prohlašují, že nejsou ochotni přijmout jakékoli, byť minimální, riziko.

Dětem ale takové strachy a postoje neprospívají: Spoustu věcí si nemohou vyzkoušet a poznat. Učí se vnímat svět jako nebezpečné místo, nedůvěřovat (neznámým) lidem.

Nechci nabádat k lehkomyslnosti a zanedbávání rizik: i dnes existují smrtelná nebezpečí. Rozhodně se vyplatí zajistit, aby například malé dítě nepřišlo do styku s léky a jedovatými chemikáliemi či s elektrickým proudem. Ve vyšších patrech je na místě zajistit okna, aby batole nevypadlo, a u rušné silnice třímat malou ručku ve své.

Pokud se však budíme hrůzou a kontrolujeme, zda miminko dýchá, pokud nejsme schopni pustit pětiletého potomka na výlet se školkou a desetiletého ke kamarádovi na návštěvu, není to již smysluplná ochrana. Jde o úzkostnou poruchu, jež dítě omezuje a nám přináší řadu komplikací.

Ovlivňujme ovlivnitelné

Výsledek přehnaných obav bývá často opačný. Batole, které při lození po prolézačkách stále jistíme a prostředí doma mu vypolstrujeme, se nenaučí odhadovat běžná rizika a bez naší pomoci si pak zaručeně natluče (čímž potvrdí naši představu o užitečnosti přehnaných opatření). Dítě, jehož rodiče mají panickou hrůzu z drog a raději je proto nikam nepustí, mívá potřebu se z rodinné klece dostat ven, a může pocítit i chuť drogu najust vyzkoušet. V podobném duchu ostatně možná reaguje i teprve tříletý syn citované matky.

Náš strach by neměl přerůst zdravou míru, neměl by nás ovládnout, řídit život nás i našich potomků. Správnou míru ochrany a s ní souvisejících omezení ovšem nemusí být snadné odhadnout.

Nejsme-li si jisti, může nám pomoci konzultace s přáteli. Uvažovat též můžeme o tom, do jaké míry může náš strach nebezpečí zabránit – tedy ovlivnitelnost situace. Pokud se například bojím, aby mé dítě neporanil elektrický proud, mohu pořídit záslepky do volných zásuvek, zajistit šňůry spotřebičů. Strach zde měl praktický význam a mé jednání jej podstatně zmírnilo. Pokud se však obávám například toho, že mému dítěti „jednou někdo ublíží“ nebo že „dostane nějakou strašnou nemoc“, mohu svůj život strávit v obavách, a dítě stejně stoprocentně ochránit nedokážu (případ citovaného otce). Na místě je zde pracovat se sebou samým: Uvažovat jak a proč vnímám konkrétní rizika, kde mé obavy pramení. Co se mnou strach dělá a zda by to celé šlo nějak změnit. Spíše než o boji se strachem bych hovořila o tom, jak se učit strach zvládat či snášet. Nejde o to strach nemít. Jde o to, aby naše strachy neničily nás, nenarušovaly normální fungování rodiny, případně příliš neomezovaly naše děti. Velmi prospěšná zde může být konzultace s psychologem, psychoterapie. Ve vážných případech pak může být užitečné zpočátku doplnit psychoterapii i farmakoterapií anxiolytiky.

Strach o děti je evolučně daný a smysluplný. Pokud však přeroste zdravou míru, stává se nejen tyranizujícím, ale i kontraproduktivním. Nenechme se jím ovládnout, nenechme řídit svůj život a vztah ke svým potomkům přehnaným strachem. Snažme se ponechat strachu takové místo v našem životě, jaké mu náleží.

Pěkný článek o strachu, zejména v těhotenství, najdete také zde: Strach (nejen) o dítě – Jak ho zvládnout?