Také vás trápí nepořádek v dětském pokoji? Nejste sami. Téměř všichni rodiče se snaží vést své děti k pořádku a pořádkumilovnosti, vždyť: co se v mládí naučíš… Jenže bazírování na uklizených hračkách má jisté nevýhody a není nejlepší cestou, jak potomka pořádkumilovnosti naučit.

„V průzkumu, jenž se týkal rodičů dětí ve věku mezi 6 a 12 lety, téměř 90 % respondentů uvedlo, že je trápí nepořádek v pokojích jejich dětí, a 34 % prohlásilo, že nepořádnost dětí je častým zdrojem hádek mezi rodiči a potomky,“ píší Eric Abrahamson a Daniel Freedman v knize Báječný chaos. Zároveň však mnozí z těchto rodičů mají sami s udržováním pořádku problémy. Dokonce se můžeme domnívat, že ti, kteří jsou sami nepořádní, tvoří podstatnou část oněch 34 %. Možná proto, že nepořádníci dobře vědí, jaké potíže chaos působí, a rádi by své děti takových obtíží ušetřili. Děti se však lépe učí osobním příkladem, sebelépe míněné příkazy moc nefungují. A od koho mají děti nepořádníků pořádek odkoukat?

Ve vyblýskaných domácnostech naopak není o příklady pořádku nouze a můžeme očekávat, že i děti jsou pořádné, takže ani ke sporům ohledně udržování pořádku nedochází. Jenže: tak jednoduché to není.

Nádobí z předvčerejška

Kdykoli přijdete k Hance domů, má uklizeno. Nádobí je umyté, podlaha vytřená a každá věc na svém místě. Na zemi se neválí nic, ani smítko. Přesto se Hanka omlouvá za nepořádek. Hanka pracuje jako hlavní účetní ve velkém podniku, chodí domů pozdě večer a já nechápu, jak zvládá pořádek udržovat. „Je to pro mě automatismus. Když vařím, cokoli už nebudu potřebovat, hned uklízím na své místo. Dojím, a začnu rovnat nádobí do myčky. Když se sprchuju, umyju i vanu…“ prozrazuje Hanka svůj recept. „Navíc nejsem na uklízení sama, děti mi dost pomáhají. Po týdnu se střídají ve vynášení koše, luxování atd. Služby nenávidějí, ale neprotestují.“

U Eriky je tomu jinak. Ve dřezu zasychá nádobí z předvčerejška, na záchodě je cítit moč a po zemi se válí změť hraček, tu a tam knížka, různé tašky a předměty, které tam v minulých dnech upustila buď ona, manžel nebo děti. Eriku však ani nenapadne, aby se za nepořádek omlouvala. Ptám se, zda se v tom chaosu vyznají. „Ale ano, většinou najdeme, co potřebujeme,“ souhlasí Erika a překračuje přitom hadrovou panenku. „Vždycky, když někdo něco nemůže najít, hlasitě zavolá, co hledá, a všichni mu začnou pomáhat. Děti se předhánějí, kdo danou věc najde,“ směje se. „A když už nám to tady začne přerůstat přes hlavu, vyhlásíme generální úklid. Většinou mu věnujeme sobotní dopoledne. Podílejí se všichni, ráno si rozdáme úkoly, někdo vyfasuje hadr, jiný koště. Pustíme si k tomu príma písničky, co máme rádi, a pak společné dílo oslavíme obědem v restauraci. Pro děti je to svátek, takže se na „generální úklid“ vlastně těší.

„Binec v bytě, šťastné dítě,“ říká jedna naše známá a Eričina domácnost je toho ukázkovým příkladem. Nutno ovšem podotknout, že každému v takovém nepořádku dobře není. V mnoha domácnostech skutečně panují kvůli nepořádku spory, to si výše zmínění autoři nevymysleli. Máma pospíchá do práce a zlobí se, protože nemůže najít hřeben; pubertální dcera ztropí scénu, protože jí „někdo zašantročil nabíječku na mobil“. A když táta konečně vyluxuje, nejmladší brečí, že přišel o kus stavebnice. Nervy drásající hledání klíčů, když potřebujete odejít, a vlastně ani nevíte, zda je dítě pohodilo někde doma nebo vytrousilo venku, netřeba komentovat.

Jak na to

Jako u většiny věcí, i u pořádku platí: všeho s mírou. Neustálé hledání ztracených věcí domácnosti klidu nepřidá. Na druhé straně matku, která věnuje více času uklízení hraček než hraní se svými dětmi, by si těžko někdo přál. A podobné je to i s vyžadováním pořádku od vašich ratolestí. Pokud se bytem nedá projít bez zranění, neboť se všude válejí autíčka a kostky ze stavebnice, je třeba rázně zakročit. Avšak neplýtvejte energií, abyste děti přinutili mít stále uklizeno. Namísto toho, abyste je tak naučili pořádkumilovnosti, mohli byste docílit pravého opaku: budou uklízení nenávidět, jako „nenávidí služby“ děti Hanky.

Jak tedy naučit potomky pořádku a pořádkumilovnosti? Podle dětských psychologů mohou pomoci s úklidem už děti rok a půl staré. Zvládnou například s námi uložit panenky „spát“, kostičky dát do krabice a zvířátka „do domečku“. Dobré je, když úklid neprezentujeme jako něco, co je nám samotným nepříjemné, ale upřímně si tuto aktivitu s dítětem užíváme. Můžeme vymýšlet různé hry na téma úklidu. A taky děti chvalme, jak jsou šikovné.

Se staršími dětmi se na úklidu můžete dohodnout. Pobavte se například o tom, kdy je třeba mít uklizeno, zda dítě potřebuje vaši pomoc. Dohodnutá pravidla ovšem musíte dodržovat jak vy, tak vaše děti! Hračky, které najdete na podlaze poté, co děti ulehly, zabavte a vraťte dle dohody – například až poté, co si jejich vrácení zaslouží vykonáním nějakých prací v domácnosti.

A ještě jedna věc: Děti věří tomu, co o nich říkáte, a chovají se podle toho. Zamyslete se, jaký vliv na vaše dítě mají následující věty: „Teda ty tady máš zase čurbes! Jsi snad čuně?!“ Anebo: „Vzpomínáš, jak sis minulý týden hezky uklidil? Sám sis pak liboval, že máš všechno na svém místě. Určitě to zvládneš dneska zase tak.“

Pomoci můžete také tak, že dětský pokoj „odlehčíte“: mnoho dětských pokojíků je doslova přecpáno. Tísní se zde hračky, s nimiž si již dlouho nikdo nehrál, na knihy sedá prach. Promluvte si o tom s dětmi a přebytečné věci společně odstraňte. Kromě toho, že se pak dětem bude udržovat pořádek lépe, je to též vhodná příležitost, jak se mohou učit nelpět na majetku. Výbornou zkušeností je, když se rozhodnou například věnovat některé ze svých již nepoužívaných hraček mladším kamarádům (sousedům, známým) a vidí pak, jakou radost udělaly.

Spolu, a rádi

Vedle pořádku v dětském pokoji je též vhodné, aby se děti zapojily do udržování společného pořádku. Kuchyň, předsíň, obývák, koupelna, zahrada. To všechno jsou prostory, které „patří všem“, a všichni by se tedy měli na jejich úklidu podílet. Snažte se děti zapojit do společné práce, jakmile ji zvládnou, a to dokonce i tehdy, když je z toho více škody než užitku: Důležitější je, aby dítě získalo dobré návyky, než to, že společně rozklízíte čisté prádlo o něco déle. Dvouletá Sofie tak pomáhá mamince s nádobím i prádlem. Má svoje malé košťátko a jednu prádelní šňůru pověsil tatínek tak nízko, aby na ně mohla dcerka sama věšet malé kousky prádla. Společná činnost s rodiči děti většinou baví, a někdy si ji na čas dokonce tak oblíbí, že o ni pak i samy jako o zábavu žádají. Nedávno u nás byla na návštěvě kamarádka Pavla s dcerkami (6 a 4 roky). Když už holky přestalo bavit hopsání po gauči i malování pastelkami, požádaly mě o hadříky. Nevěda sice proč, nicméně hadříky jsem jim dala. Že prý musí být mokré, protože „to tak jde líp“. Aha, tak mokré, sledovala jsem, co se bude dít. Děvčata se nadšeně pustila do utírání prachu, předháněla se, co která utře, běhala po bytě, lozila na skříně a výskala radostí. A když jsem po čase usoudila, že je již vše utřené, protáhly obličejíky tak, že jsem je poslala utřít některé oblíbené kousky znova.

Zkuste tedy najít ten správný kompromis pro svou domácnost. Uklízejte, abyste pořád něco nehledali. Ale nezabíjejte tím čas, který byste mohli strávit užitečněji se svými dětmi. Také neplýtvejte energií na spory ohledně pořádku. Pamatujte na to, že vaše děti se lépe učí příkladem a také z přirozených důsledků svých činů. Když párkrát přijdou pozdě do školy nebo na schůzku, protože nemohly něco nalézt, dají si samy příště pozor.

Pavla Koucká

Rámeček:

Jak vést děti k pořádku

jak ne

rodič: „Okamžitě si ukliď ve svém pokoji!“

dítě: „A proč?“

rodič: „Protože jsem to řekl!“

dítě: „Ty toho namluvíš…“

rodič: „Nebuď drzý, jo? Abych Ti nezamknul počítač!“

dítě: „To nemůžeš, je můj. A nepleť se mi do mejch věcí!“

Snaha po pořádku se změnila v mocenský boj.

jak ano

rodič: „Dnes ráno jsi nemohl najít atlas, viď? Nechyběl ti ve škole?“

dítě: „Chyběl. A učitel mi udělal přednášku před celou třídou.“

rodič: „Hm, to asi nebylo příjemný.“

dítě: „Bylo to strašně trapný.“

rodič: „A nebylo by lepší si trochu poklidit? Třeba si dát věci do školy na jedno místo…“

dítě: „To asi jo.“

rodič: „Tak co kdybys to udělal hned, večeře bude za půl hodiny, to stihneš.“

dítě: „Už jdu.“

Pomohli jsme dítěti, aby se poučilo z důsledku nepořádku a napravilo jej.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, březen 2010

Naše maličké pláče nebo kňourá, a my ne a ne přijít na to, proč. Kdyby tak umělo mluvit! Jenže na to si budeme muset ještě pár měsíců počkat. Zatím se zkusme zamyslet, jak můžeme rozumět miminku beze slov.

Když byly Tomáškovi dva měsíce, byla Zuzka, jeho máma, na pokraji zhroucení. „Furt brečí,“ stěžovala si mi a brečela přitom taky. „Prostě pořád a já nevím proč. Dělám všechno, co se má: kojím, chovám, nosím, masíruju bříško… Jenže on bulí, ať dělám co dělám. A ještě ke všemu se to zhoršuje, týden od týdne probrečí větší část dne. Jsem špatná matka.“ Tomášek se začíná ve své kolébce kroutit, zdá se, že brzy nabere k pláči a Zuzka na mě upírá uplakané oči: „Řekni mi prosím tě, co mu je, co chce!“ Obejmu uplakanou mámu, Tomášek se naštěstí zase zklidňuje.

Když má dítě hlad, pláče, když je něco bolí, pláče. Když má málo podnětů, pláče, a když jich má moc, tak taky. Čert aby se v tom vyznal. Takže pokud nedokážete vždy rozpoznat příčinu pláče svého miminka, rozhodně se neobviňujte, že jste špatná matka. Ostatně, vaše miminko taky neví proč pláče, jen prostě cítí, že je „něco špatně“. A že brečí víc než dřív? Denní délka pláče obecně roste od narození do zhruba osmi týdnů, i když o dítě pečujete vzorně. Příčina zatím nebyla jednoznačně prokázána. Pro matky je to ovšem těžké období. Šestinedělí, které jejich „selhávání“ přece trochu omlouvalo, už je za nimi, ale jim se stále nedaří dítě ukonejšit.

Nezoufejte, bude líp!

Pokud se vám děje něco podobného, nezoufejte. Brzy se vývoj obrátí pozitivnějším směrem a vy budete svému miminku rozumět lépe a lépe. Už ve třech měsících je pláč spolehlivěji vázán na zevní příčiny, a rodiče lépe odhadují, co pomůže. Postupně dokážete rozpoznat nejtypičtější druhy pláče: nejčastější pláč z hladu, ostrý křik z náhlé bolesti či leknutí, pofňukávání unaveného či smutného dítěte, vzteklý brek. A v dalších měsících vaše maličké objeví další výrazové prostředky a zjistí, že pláč v mnoha případech nepotřebuje.

Co však poradit nešťastným rodičům do té doby? Jak miminku porozumět a jak reagovat, když mu nerozumím?

– Věnujte mu pozornost: Nevíte-li, co malé miminko trápí, přijďte k němu, zadívejte se na ně, zkontrolujte plínku. Zvedněte je do náruče, chvíli je chovejte, povídejte mu.

– Mléko: Nezklidní-li dítě vaše pozornost a kontakt, můžete je nakojit. Kojení je u malých dětí univerzální „všelék“. Uspokojí žízeň i hlad, potřebu kontaktu i sání, zahřeje. U většího dítěte by však už bylo samozřejmě chybou automaticky „řešit“ rozmrzelost jídlem.

– Reagujte včas: trpícímu (například hladem) novorozeněti se zdá být minuta věčností. Proto je vyslyšte co možná nejrychleji. Navíc, ať už pláč začne z jakéhokoli důvodu, neuspokojíme-li žádost včas, vyvine se ve vzteklý křik. Dítě prostě rozzuří, že jsme mu ještě nepomohli. Chvíli mu pak nemůžeme pomoci, ani kdybychom jeho žádost sebelépe naplnili. Jakmile je vzteklé, musí ze sebe nejprve vztek dostat, a teprve pak je připravené naši pomoc přijmout. Včasné reagování se přitom „vyplatí“ i z dlouhodobého hlediska. V knize Dítě pláče – co dělat cituje Anne Bacus americkou studii, která ukazuje, že čím rychleji matka v prvních čtyřech měsících reaguje na křik svého dítěte, tím méně dítě pláče v měsících následujících. U kojence staršího čtyř měsíců již tak pospíchat nemusíte, postupně se začíná učit, že jeho žádost nemůže být vždy vyplněna okamžitě. Navíc už se dokáže zabavit svými ručkami a snáze jej uklidní váš hlas: „už jdu, zlatíčko, jen si umyju ruce, sundám zástěru, a hned jsem u tebe!“

– Snažte se: I když nevíme, co miminku vadí, dejme mu najevo, že jsme s ním a snažíme se mu pomoci. Dítě naši snahu vnímá a necítí se ve svém bolu samo.

– Zůstaňte klidní: Miminko ovšem nepotřebuje, abychom předváděli všechno své umění. Někdy potřebuje jen to, abychom byli schopni v klidu a bez úzkosti jeho pláč snést, a umožnit mu tak, aby se uvolnilo a pak třeba lépe spalo.

– Důvěřujte přírodě: Zaslechneme-li pláč dítěte, naše tepová frekvence se nejprve krátce sníží, a pak prudce stoupne. Prvotní snížení odpovídá pozornějšímu naslouchání, nárůst nabuzení k akci. Tak naše tělo reaguje spontánně, aniž bychom si to „řekli“. Podobně spontánně reagujeme, zaslechneme-li křik dítěte, podmíněný bolestí (například když je píchne včela). Matka v takovém případě doslova vyletí ze židle a ke svému malému neprodleně přiskočí. Naproti tomu pláč hladového miminka nás zdaleka tak nevyleká, ze židle není důvod skákat a děťátku se můžeme chvíli věnovat i jiným způsobem, než je nakrmíme. Věřte, že příroda vaše reakce na dítě dobře vyladila, a vy na ně tak můžete reagovat vhodným způsobem, i když své jednání nedokážete rozumově vysvětlit.

– Neobviňujte se: I když nepoznáte příčinu pláče a nedokážete své dítě vždy uklidnit, neobviňujte se a nezoufejte. Vaše dítě potřebuje vyrovnané a spokojené rodiče víc než rodiče technicky dokonalé.

Pláče v kojeneckém věku postupně ubývá a děti jsou stále čitelnější: pro rodiče je snadnější poznat, co dítě chce, co se mu nelíbí. Přesto ještě potrvá, než nám dítě smysluplně sdělí, co by rádo. Dříve než v roce děti mluvit nezačínají, ať se snažíme sebevíc. Někteří se však domnívají, že se staršími, dosud nemluvícími kojenci, lze komunikovat pomocí gest – znaků. Zní to zajímavě, že?

Zaznakuj, co potřebuješ

Znakování s kojenci a malými batolaty je v Česku jedním z hitů posledních let. V anglofonních zemích se hovoří o „baby signs“ u nás je zpopularizovala zejména Terezie Vasilovčík-Šustová (www.znakovanismiminky.cz). Můžete si pořídit publikace, přihlásit se na kurzy, diskutovat na webu. Teorie je taková, že naučíte-li dítě znakovat, můžete si s ním „povídat“ dříve než umí mluvit. Tak trochu to ostatně děláme všichni – například všeobecně rozšířené pá pá na rozloučenou.

Osobně ovšem o významové složce takové komunikace spíše pochybuji. Nikdy jsem se nesetkala s kojencem, který by pomocí znaků se svými rodiči opravdu významově komunikoval, a domnívám se, že metoda je v tomto směru přeceňována. Děti, které ještě nemluví, nebývají schopny si natolik uvědomovat své pocity a přání, aby je sdělovaly.

V praxi to vypadá tak, že děti nejčastěji znakují, když znakuje někdo jiný, a jde tedy pouze o nápodobu, nikoli významové sdělení. Nebo znakují názvy zvířat a předmětů, jež je obklopují (hodiny, klobouk, auto). Komunikačně je to stejné, jako kdyby dítě na předmět prostě ukázalo.

Dále rodiče učí své děti znaky pro názvy běžných činností (jíst, pít, spát). To by mohlo být príma, kdyby za vámi například unavené dítě přišlo a zaznakovalo, že chce spát. Jenže to nečekejte: je téměř vyloučené, aby roční dítě takto smysluplně znakovalo. To by si totiž muselo samo ospalost nejprve uvědomit, a navíc chtít, aby je rodiče uložili (čemuž se, jak známo, brání kojenci, batolata i předškoláci). Naštěstí je zde znakování zbytečné, většina rodičů pozná, kdy je dítě ospalé: mne si oči, je rozmrzelé nebo se u něj rychle střídají nálady…

Podobné je to i s jídlem: představa, že za vámi hladové dítě přijde a zaznakuje „chleba“ a „sýr“, je – mírně řečeno – naivní. I pokud si nemluvně uvědomí, že má hlad, neví, na co má chuť. Výjimkou jsou situace, kdy oblíbenou potravinu vidí. Znakovat ale v takovém případě netřeba – stačí ukázat. I sám hlad poznáte bez znakování: blíží se doba oběda, dítě začne být protivné, stojí vám u nohy a kňourá, případně jinak naznačí, vždyť je znáte. Například 15ti měsíční Martínek ukazuje na kuchyňskou linku. O měsíc starší Lukáš zase na dětskou židličku, v níž obvykle jí.

Dalšími z oblíbených znaků jsou ano/ne, případně chci/nechci. Avšak i tyto znaky jsou zbytečné. nabídnete-li dítěti něco, co chce, například jablíčko, zcela přirozeně po něm chňapne. Pokud nechce, ignoruje je, případně otočí hlavičku na druhou stranu či ovoce rovnou odstrčí. Co navíc přináší znakování?

Vyplatí se znaky jako například „ještě“: děti tak mohou požádat o další pamlsek, pohoupání apod. V galerii znaků na znakovanismiminky najdeme ještě jako: obě ruce ve špetkách se opakovaně dotýkají špičkami prstů, ťukají o sebe. Naši dcerku jsme znakovat neučili, přesto si o pamlsek i pohoupání uměla říci dřív, než uměla říci „ještě“. Natažená ruka doprovázená pohybem celého těla a přímý pohled nás nikdy nenechal na pochybách, co jí leží na srdci.

Nicméně, nic proti znakům, venkoncem je to príma zábava. Znaky si můžete vymýšlet, jaké chcete a pro co chcete, dítěti se při jejich učení věnujete a víc je pozorujete. Děti jsou rády, že se jim věnujete, rády po vás opakují, rády se učí a těší se z vašich pochval. Jen od nich nesmíte čekat moc. Prostě taková trochu rozšířená hra na „paci paci“ a „Ukaž, jak jsi veliký!“

Brzy po prvních narozeninách doplnila naše dcerka Doubrava svoje gesto „ještě“ slovem (v úpravě „etě!“). Gesto se tak stalo ještě neodolatelnějším. Podobně je tomu i u jiných dětí. Koncem prvního či začátkem druhého roku začínají s prvními slůvky. Pozvolný začátek se brzy přehoupne v raketový rozvoj. Ale více o rozvoji řeči až někdy příště. Svou schopností učit se jazyk udivují děti rodiče i vědce. Taky se tak těšíte na první věty, jako já?

Literatura:

Anne Bacus: Dítě pláče – co dělat. Jak zjistit, proč dítě pláče a jak ho uklidnit. Portál, Praha 2006:

Koukolík, František: Před úsvitem, po ránu. Eseje o dětech a rodičích. Karolinum, Praha 2008:

Pilařová, M. (2005). Nerozumím svému miminku. Psychologie dnes 5 (11) 29–31.

Rámeček 1:

Nerozumím svému miminku

Jedním z cílů článku je uklidnit rodiče znejistěné myšlenkou, že svému dítěti nerozumějí. Pokud však máte skutečně pocit, že komunikace mezi vámi a vaším dítětem selhává, neváhejte a navštivte odborníka. Ne však, že necháte dítě doma, a půjdete si sami postěžovat! I to sice má svůj význam, k odstranění problému je však účinnějším způsobem navštívit odborníka společně s dítětem. Tak totiž bude mít možnost nejen reagovat na vaše slova, ale i sledovat vaši interakci s dítětem. A to v takovémto případě velmi cenným zdrojem informací. Terapeut poslouchá, co mu rodič povídá, zároveň ale sleduje, jak se verbálně i neverbálně na dítě obrací, jak reaguje na jeho signály a jak mu dítě odpovídá. „Vyprávění rodiče nemůže nahradit přímé pozorování dítěte a jeho interakce s rodičem,“ říká Martina Pilařová, vedoucí dětské sekce České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii.

Rámeček 2:

Nejčastější příčiny pláče – jak reagovat

Hlad

Pláč z hladu je nejtypičtějším pláčem malých kojenců. Rodiče se jej brzy naučí rozpoznávat. A co dělat? Jednoduše: nakrmit.

Nadměrná stimulace

Dnešní miminka jsou často nadměrně stimulována. Jak poznáte, že dítě chce mít spíše klid? Například tak, že otáčí hlavičku od vás, vzdychá. „Rodiče často tuto reakci zaměňují s nudou a začnou miminko rozptylovat,“ upozorňuje Anne Bacus. „Miminko se třeba i uklidní při pohledu na novou věc, ale za několik vteřin začne opět plakat a nakonec pořádně řvát. A neuklidní se, dokud ze sebe nedostane veškeré nahromaděné napětí.“ K nadměrné stimulaci jsou obzvláště citlivé předčasně narozené děti, děti s nízkou porodní hmotností nebo děti, které zažily těžký porod.

Nuda

Též nedostatek podnětů může dítě přivést k pláči. Avšak malý kojenec nepotřebuje žádnou speciální zábavu. Chvíli si s ním můžete povídat, ukazovat mu různé věci. A pak ho třeba nechte prostě pozorovat dění v místnosti, kde jste vy, kde je celá rodina.

Únava

Únava může dítě natolik podráždit, že mu brání v usnutí, dítě se takzvaně přetáhne. Nemusí to být snadné poznat, některé unavené děti totiž spíše stupňují svou aktivitu. Nicméně mnutí očí či rychlé střídání nálad bývají známkami únavy. Odejděte s dítětem do klidného prostředí, případně je zklidněte v náručí. Nemluvte na ně či mluvte klidnými slovy polohlasem – podle toho, s čím máte lepší zkušenost. Dítě může ještě několik minut plakat, aby se zbavilo napětí, a nakonec samo usne.

Potřeba sání

Kojenci mají velkou potřebu sát, dumlat. U přírodních národů dítě často zůstává u prsu, jak dlouho chce. Můžete to dělat také tak, anebo – pokud vám to tak nevyhovuje či to prostě není možné – můžete zvolit dudlík. Některé děti si vypomohou samy – cucají si palec nebo pěstičku.

Horko nebo zima

V našich podmínkách se rodiče často obávají, aby dětem nebyla zima. Když si nejsou jisti, raději dají vrstvu navíc. Výsledkem je, že děti často pláčou proto, že je jim horko. Kojenci do šesti měsíců postačí při pokojové teplotě jedna tenká bavlněná vrstva navíc oproti tomu, jak jste oblečeni sami. Po šestém měsíci věku se bude dítě cítit pohodlně, když bude oblečené stejně jako vy.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, duben 2010

Jen co se dítě narodí, prožívá určité základní emoce – spokojené a nespokojené miminko pozná každý. Jak jsou na tom ovšem malé děti se „čtením“ vašich emocí? Jak na ně reagují? A kdy jsou schopny empatie?

Emocionální vývoj nejmenších dětí je téměř závratný. Výrazy tváře a některá gesta napodobují miminka už v prvních dnech života (oblíbeným kouskem tatínků je vyplazování jazyka). A brzy se dítě naučí rozeznávat i skutečné emoce. Již v 10 týdnech věku dokážou kojenci rozlišovat mezi štěstím, smutkem a hněvem. V jedné studii odborníci například pozorovali, že když se matky tvářily šťastně, děti spokojeně upíraly zrak před sebe. Když se matky tvářily smutně, děti měly tendenci dívat se dolů.

Dnes již klasická studie pak prokázala, že roční děti nejenom rozpoznávají výrazy tváře a interpretují jejich význam, ale také se podle toho chovají. Odborníci uspořádali pokus tak: Roční děti lezly ke svým matkám po plošině z plexiskla, pod kterou byla vidět podlaha. Ta se však v jednom místě náhle „propadla“ o cca metr dolů. Zjistilo se, že když se děti dostaly k místu, kde se podlaha vizuálně propadla, většina z nich pokračovala v případě, že se matka usmívala. Pokud se však na matčině tváři objevil strach, nepokračovalo ani jedno dítě.

Psychologie dělí emoce na základní a složité. Velmi přibližně přitom můžeme říci, že základní emoce, jejichž výrazy jsou srozumitelné napříč kulturami (strach, hněv, radost, smutek, důvěra, odpor, očekávání a překvapení), prožívají už kojenci; složité emoce (například žárlivost) se pak rozvíjejí u batolat.

Máma jenom pro mě

Rodiče se obejmou, a do té chvíle spokojené dítě (místo toho, aby mělo radost!) začne kňourat, tlačí se mezi ně, případně na sebe strhává pozornost jiným způsobem – kde se vzala, tu se vzala: žárlivost. Odborná literatura datuje její začátek do konce prvního roku života, i když mám dojem, že jsem ji pozorovala už dříve.

Právě žárlivost je po řadu rodičů v emočním vývoji dítěte důležitá. Z jejího počátku nemívají radost. Ale mohli by: je vidět, že se jejich dítě vyvíjí, jak má – a právě pro ně nabývají na významu vztahy. Zvláště žárlivost mezi sourozenci nás však někdy dost zaměstná. Je to dokonce jedna z hlavních otázek, které si rodiče kladou při přemýšlení, kdy počít druhé dítě.

Když se kamarádce Táně narodil syn, byl prvorozené Báře teprve rok. „Je to príma, zjistila jsem, že Barča ještě není zralá na to, aby žárlila,“ libovala si Táňa a začala takto malý věkový odstup mezi dětmi doporučovat všem svým známým. Její prvotní nadšení však zchladila jedna starší kamarádka, která porodila tři děti velmi brzy za sebou (prvnímu ještě nebyly tři roky, když se narodilo třetí). Žárlivost se u starších dětí probudila ve chvíli, kdy mladší začaly lézt a stát. „Miminko bylo jako panenka, kdežto stojící dítě už braly jako sobě podobného človíčka, konkurenta,“ vyjádřila se. Jinými slovy: to, že starší dítě nežárlí ve chvíli, kdy se mladší narodí, ještě vůbec neznamená, že žárlit nezačne. Podobné zkušenosti vyprávějí i další rodiče. Malý lezec navíc kromě žárlivosti vyvolává u staršího sourozence i další negativní emoce ­– vztek a dokonce i strach. Však si to představte: stavíte úžasný hrad z kostek – a bráška, jen co si toho všimne, přileze a bác! – vaše půlhodinová práce je ve vteřině zničena. To by naštvalo každého. A batole obzvlášť.

Vztek je ostatně emocí, kterou batole nešetří, naopak: na pád věže z kostek reaguje agresí, a když mu zakážete hrát si s nožem, nepříčetně ječí, kope, či sebou rovnou švihne na zem a v afektu se zmítá. Obzvláště na veřejnosti je takové chování pikantní. Jak se zachovat? Existují různé recepty, podobně jako na sourozeneckou žárlivost, o tom však někdy příště. Tady zmíním jen to, že je potřeba emoce neignorovat, nepotlačovat. Někteří rodiče bohužel chápou negativní emoce jako škodlivé a snaží se, aby je děti neprojevovaly. Lépe se však chovají ti, kteří tyto projevy rozeznávají, přijímají a chápou jako příležitost k diskusi. Odborné studie totiž jednoznačně ukazují, že vyjadřování emočních prožitků v rodině a diskutování o nich má příznivý účinek na rozvoj emoční inteligence dětí. Jedna studie například ukázala, že diskuse o příčinách chování v rodině predikovaly podle měření u tříletých dětí jejich schopnost rozlišovat smíšené emoce v šesti letech. Pro bezpečné projevování emocí jsou ovšem nutné pozitivní emoční vazby mezi členy rodiny. Dítě musí cítit, že je milováno a i jeho rodiče se navzájem mají rádi. Takové dítě se nebojí projevovat negativní emoce, a zároveň u něj převažují emoce pozitivní, rádo a často se směje, výská, tropí žerty.

Vláček pro Valdu

Hlídávám tu a tam syny dvěma kamarádkám, někdy se u nás sejdou i oba dva. Tahle historka se odehrála v zimě, to bylo Valdovi něco přes rok a plakával, když se za mámou zavřely dveře. Zajímavé bylo sledovat reakci dvouletého Mirečka mojí roční dcerky Doubravky. Na Doubravku se Valdova emoce přenesla – začala taky natahovat a přilezla se ke mně utěšit. Pomoci mu však neuměla. Zato Mireček nejen, že natahovat nezačal, ale dokonce Valdovi přinesl svůj oblíbený vláček! Valda ho sice v tu chvíli nedokázal ocenit, ale byla to krásná snaha pomoci. Nutno poznamenat, že v jakékoli jiné situaci si Mirečkův vláček nesměl nikdo půjčit – to klučina okamžitě s křikem přiskočil a svého majetku se zmocnil.

Kde se bere tato snaha dětí druhému pomáhat? Odborníci se domnívají, že souvisí se schopností empatie, tedy vcítění se do druhého člověka. Ročním dětem v tom hodně pomáhá nápodoba: začnou se chovat stejně, jako dítě v nesnázích (například křičet), a skrze tělesné pocity, které v nich toto chování vyvolá, zjišťují, co se v pozorovaném dítěti odehrává. Počátky empatie lze pozorovat brzy po ukončení prvního roku života (viz rámeček).

Pomoc dítěte se ovšem neomezuje jen na jiné děti. Batole rádo pomůže i dospělému. Už u třináctiměsíčního dítěte můžete pozorovat náznaky takového chování. Když malé batole pozoruje neznámého člověka, který má nějaký jednoduchý problém – nemůže třeba najít předmět, o němž ono ví, nebo se mu nedaří otevřít dvířka skříně, protože má plné ruce –, dítě se mu přirozeně snaží pomoci. Lze říci, že děti v batolecím věku spontánně podávají i neznámým lidem ztracené předměty, přidržují dveře, odstraňují překážky z cesty.
Americký vývojový psycholog Michael Tomasello poukazuje na to, že se toto chování začíná objevovat ve velmi raném věku a lze se s ním lze setkat napříč kulturami. Děti navíc neočekávají za svou pomoc žádnou odměnu. Z toho Tomasello vyvozuje, že potřeba pomáhat je vrozená, a není výsledkem výchovy. Zajímavé ovšem je, že tato spontánní a nezištná ochota pomáhat se s přibývajícím věkem komplikuje. Tříleté dítě už nepomáhá každému – začíná dávat přednost blízkým lidem nebo těm, kteří se k němu dříve sami zachovali vstřícně. Čím dál víc se objevuje efekt výchovy, zejména váš osobní příklad. Chováte-li se doma vstřícně a vzájemná pomoc je pro vás samozřejmostí, je to ta nejlepší cesta, jak k tomu vést i vaše dítě.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, červen 2010

Rámeček: Jak se rodí empatie

V době od porodu do 9. měsíce se u dětí rozvíjejí tři charakteristické znaky jeho činnosti:

– schopnost rozlišit směr pohledu druhé osoby

– schopnost rozlišovat záměr druhé osoby

– detektor emocí (Ten dítěti říká „Maminka je ze mě nešťastná…“, případně „Maminka se na mě zlobí“.)

Mezi 9. a 14. měsícem života se na základě předchozích tří schopností vyvíjí mechanismus sdílené pozornosti.

Kombinace činnosti těchto čtyř systémů umožňuje proměnu pochopení „maminka není šťastná“ na pochopení složitějších informací, například „maminka je nešťastná, protože já jsem nešťastný“, případně „jsem nešťastný, protože maminka není šťastná“.

Z těchto čtyř kořenů pak vyrůstá schopnost empatizace, jejíž znaky jsou zřejmé u 14-ti měsíčních dětí.

(Koukolík, 2008)

Literatura:

Koukolík, F. (2008). Před úsvitem, po ránu. Eseje o dětech a rodičích. Praha: Karolinum.

Schulze, R. a Roberts, R. D. (2007). Emoční inteligence. Praha: Portál.

Už to, jaká slova těhotná žena použije, když se vám se svým stavem svěří, svědčí o jejím prožívání: „Zbouchnul mě, hajzl“ / „jsem v tom“ / „jsem těhotná“ / „očekáváme radostnou událost“ / „nosím v bříšku miminko“ … cítíte ten rozdíl?

V pohádkách králové touží po dědici, a i v reálném životě si děti většinou přejeme. Tím spíš, že strašák neplodnosti obchází blízko a dokud děti nemáte, nevíte, zda je mít budete. Naopak strach z nechtěného otěhotnění v době moderní antikoncepce prakticky vymizel. Logicky vzato se tedy dnes rodí samé chtěné děti a těhotné žena rovná se šťastná žena. Logicky ano, ale život a lidská psychika není jen o logice. Statistika sice skutečně ukazuje, že umělých přerušení těhotenství je dnes výrazně méně, než o generaci dříve, ale s prožíváním „matek v očekávání“ to až tak jednoduché není. Těhotenství je velmi komplexní stav a většina žen zažívá směsici pocitů: od radosti ke starosti, k tomu trocha strachu a různě velké těšení se.

Na začátku

Na první pohled paradoxně je pro řadu žen nejtěžší první trimestr, kdy je zárodek ještě tak maličký, že o něm žena nemusí vůbec vědět. Řadu žen v tomto období trápí únava a nevolnosti.

Většina žen zjistí své těhotenství pomocí jednoduchého papírkového testu, který detekuje hormon choriový gonadotropin v moči. Mnoho romantického na papírku sice nenajdeme, máme nicméně alespoň romantické představy, jak bychom na takové zjištění měli reagovat. Představujeme si, že s pohledem na dvě rozkošné čárečky zavýskneme radostí, přítel nás obejme, objímat se budeme nejmíň hodinu, pak vyrazíme společně na oběd a den zakončíme romantickou procházkou. Skutečnost bývá bledší, šedší a občas i černější. Zuzana Lindová ji popisuje následovně: „Když se na papírku začla ukazovat druhá čárka, myslela jsem, že omdlím. To však nebylo nic proti tomu, jak se na tu novinku tvářil můj přítel. Zorničky se mu zúžily, nosní dírky rozšířily, pohled mu zesklovatěl a schopnost řeči zmizela. V obličeji zbledl, zmodral a zezelenal a já si pomyslela, že jediné, co může následovat je exitus. A tak jsme zjistili, že z nás budou rodiče.“

Řada žen si pak v prvním trimestru stěžuje na únavu, nevolnosti, případně na střídání nálad. Kamarádka Dana se mi svěřila, že v zaměstnání ji přepadají tak silné stavy únavy, že se na záchodě posadí vedle mísy, hlavu položí na kolena a na několik minut usíná. Nemůže jinak. Co se týče psychického prožívání, uvedu pár autentických výroků: „Nic mě nebaví.“ / „Chvíli jsem nesmírně šťastná, a pak propadám starostem.“ / „Na všechno si přijdu sama – tedy na všechno, co se děje uvnitř mě.“ / „Hrozně se za své pocity stydím – jak vůbec můžu takhle uvažovat, když jsem mimi chtěla!?“ / „Bývala jsem naprosto v pohodě, a zrovna teď, kdy bych si to kvůli mimču tak moc přála – mi to prostě nejde!“ Poslední dva výroky ukazují na rozpor mezi skutečností a představou, jak by to mělo být. Tento rozpor pochopitelně přilívá špatné náladě oleje do ohně.

Můžu vás však potěšit, že tyto pocity bývají přechodné a i ženy, které se na počátku těhotenství cítí všelijak, bývají dobrými matkami. A většinou se jejich prožívání zlepší ještě v průběhu těhotenství. Ilustrovat to může třeba příběh Jany Kulhánkové. „Dřív jsem byla flegmatik, který nebere nic vážně, pusu nezavře, pořád se usmívá a pokecá si i s popelnicí na zastávce…“ začíná Jana. „Po otěhotnění se můj stav změnil na: všechno je špatně, já jsem špatně, určitě něco bude špatně. Nic se mi nechce, ze všeho jsem otrávená, vstávat je otrava, cesta do práce je otrava, v práci je to otrava, únava je otrava…“ Popisovaná otrávenost a únava dokonce způsobily, že Jana z práce musela odejít. Její stav se však zlepšoval doslova přímo úměrně k rostoucímu břichu. V druhé půlce těhotenství zvládala dokonce několik brigád a v devátém měsíci už byla vyrovnanou a šťastnou matkou v očekávání.

V půli cesty

Po prvním návalu emocí dochází v druhém trimestru ke zklidnění. Únava i nevolnosti zpravidla přecházejí, některé těhotné dokonce hovoří o přílivu energie.

V prožívání těhotenství se projevuje i další aspekt – žena již cítí pohyby plodu. Literatura uvádí, že je tomu tak běžně od 20. týdne, u zkušených žen (podruhé či povícté těhotných) od 18. týdne. Osobně jsem přesvědčena, že jsou pohyby zřetelně cítit ještě o pár týdnů dřív. Většina žen vnímá pohyby dítěte pozitivně. Zuzana Lindová říká: „Když jsem ucítila první kopnutí, cítila jsem se jako nejdůležitější člověk na světě. A nejšťastnější.“ Cítíme, že děťátko žije a získáváme pocit, že s ním můžeme hmatově komunikovat. Většina těhotných, když cítí pohyby dítěte, si instinktivně začíná břicho hladit.

Jiné to bývá u žen, jež jsou těhotné „proti své vůli“. Tím přitom nemyslím jen nejdrastičtější případ – ženy znásilněné, ale též ženy donucené, či „přemluvené“ partnerem. Takové těhotné mohou pohyby dítěte vnímat až jako „vetřelce“ ve svém těle. Na druhou stranu se stává, že i takovou ženu postupně „dostane“ příroda v ní, mocná síla života, jenž se s její pomocí klube na svět. Nastupuje vzrušení z tohoto silného procesu a tam někde se pomalu rodí zvědavost, těšení a radost.

K cíli už jen krok

V poslední třetině těhotenství se znovuobjevují fyzické těžkosti – břicho už je těžké, často bolí záda, některé ženy mají potíže s unikáním moči – například při zakašlání či pčíknutí. Řada žen si také stěžuje na nespavost. Neznám sice teorie pozdnětěhotenské nespavosti, ale osobně mi to přišlo, že se psychicky připravuji na porod. Snad abych miminko nezalehla, začala jsem se budit i na pouhé otočení. Objevuje se též strach z porodu – u někdy intenzivnější, jindy míň, ale trochu je ho vždycky.

Na druhé straně dítě koncem těhotenství už zřetelně reaguje na vaše chování, už víte, co má rádo a co ho podráždí. Zřejmě je dokážete například zklidnit pohlazením či slovy, a to prohlubuje váš vztah. Dítě už také projevuje svou individualitu, a tak už můžete uvažovat, zda čekáte divocha či lenocha, fotbalistu, plašanku, ranní ptáče… Zejména maminky, které nejsou těhotné poprvé, srovnávají se svou dřívější zkušeností. Jistě už jste také zvědavé, jak bude miminko vypadat, jak bude vonět a jak se bude chovat.

Jiný stav je opravdu „jiný“

Kromě fyziologických změn, které zejména určují změny prožívání v jednotlivých fázích těhotenství, se do pocitů nastávajících maminek promítají i proměnné zvenčí (zejména sociální okolí), a zevnitř – dítě samo. Trochu zastaralý, leč výstižný výraz nazývá těhotnou ženu samodruhou. Je jedním, a zároveň dvěma. Dítě v jejím břiše je součástí jí samé, a přitom je vlastní individualitou. I ono samo, jeho temperament a povaha, ovlivňuje matku a určuje její těhotenské pocity.

Sociální okolí a situace matky pak velmi ovlivňují to, zda si dítě přeje. Navzdory moderním možnostem antikoncepce občas otěhotní i ženy, které těhotenství neplánovaly, jsou velmi mladé a nacházejí se v neuspokojivé partnerské a materiální situaci. Těhotenstvím jsou zaskočeny a často u nich převažují negativní pocity – starosti a strach, někdy doplněné plánováním umělého přerušení těhotenství.

Mohli bychom se domnívat, že nejšťastnější těhotné jsou ty, které po dítěti roky toužily. Někdy však, když se to „konečně podaří“, jsou vlastně zaskočené. Po letech, kdy dítě nepřicházelo, se v zájmu zachování psychického zdraví začaly soustředit na jiné cíle. A právě to, že se na mateřství přestanou upínat a zklidní se, někdy pomůže. Otěhotní tak často zrovna v době, kdy naplánovaly zahraniční stáž či konečně dostaly vysněné pracovní místo. Směsice pocitů je pak pochopitelná. Navíc jsou takové ženy náchylnější k obavám: aby bylo všechno v pořádku, aby nepotratily atd.

Těhotenství je tedy těžké zejména pro ženy, které je neplánovaly, ale také pro ty, které po něm moc a moc toužily. Na druhou stranu to ale nakonec pro všechny bývá i období plné radosti a těšení. Prakticky všechny ženy pociťují určité vzrušení, i když je nemusejí přiznávat. Vždyť jde o darování nového života, naplnění ženství… Sílu přírody jsem si snad nejsilněji uvědomila při hovorech s nezletilými těhotnými na Lince bezpečí, kde mi i čtrnáctileté dívky občas tvrdily, že „sice nemají dokončenou ani základní školu, rodiče je nejspíš vyhoděj a o partnerovi nemá smysl se zmiňovat, ale dítě moc chtějí, je to přece krásné nosit v bříšku miminko a ony to nějak zvládnou…“

Psychika některých žen se v těhotenství dostane „na houpačku“, jiné naopak tráví toto období vzácně klidné a vyrovnané. Dopředu nelze změny odhadnout. K příznivému prožívání tohoto období však blízkým ženám můžete pomoci. Nejvíce samozřejmě partner: milující pečující muž, o němž je dotyčná přesvědčena, že je schopen ji ochránit a zabezpečit (což navíc udělá s radostí), je pro pozitivní prožívání jiného stavu k nezaplacení. Avšak i širší rodina a kamarádi mohou pomoci. Jejich láska, podpora a spontánní radost při zprávě o očekávání jsou mnohem důležitější než moudré rady. Jednu radu si však na tomto místě dovolím sama: máte-li ve svém okolí ženu, která nastávající mateřství těžce prožívá, nikdy jí to nevyčítejte, přijetí dítěte byste jí tím akorát ztížili. Možná stačí, když ji s účastí vyslechnete. Věřte, že svou cestu k dítěti si najde sama. Mateřská láska totiž není štěstím na povel, ale citem, který se postupně vyvíjí.

Rámeček:

Těhotenské nevolnosti

Původ a důvod těhotenských nevolností byl snad odjakživa předmětem dohadů a spekulací. Snad nejčastěji se lidé domnívali, že se jedná o biologický mechanismus chránící ženu před požitím čehokoli závadného. Psychoanalytici pak v duchu své teorie odvodili, že ženy se silnými nevolnostmi podvědomě své dítě odmítají. Chudinky obviněné maminky.

V 90. letech biologové poukázali na souvislost intenzity těhotenských nevolností s množstvím choriového gonadotropinu (hCG), hormonu vylučovaného embryem. Pouze dostatečně silné a zdravé zárodky dokážou produkovat taková množství hCG, aby nebyly potraceny. (Ovšem s výjimkou trisomie 21 ­– Downův syndrom – taková embrya produkují extrémní množství hCG). Celkově vzato ovšem pokud vás trápí nevolnosti, můžete se utěšovat, že aspoň víte, že je vaše maličké zdravé a silné. Míra nevolností je dále ovlivněna i vaší celkovou labilitou a tělesnou hmotností – lépe jsou na tom matky štíhlejší. Zajímavé je, že nevolnosti ovlivňuje i pohlaví zárodku – u holčiček bývají o něco silnější.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, červenec-srpen 2010

Bydlíte v malém bytě a od rána do večera nevíte co dřív. A teď k tomu všemu ještě denně slýcháte: „Když já bych tak moc chtěl psa!“ Co s tím? Co zvíře dítěti přináší? Kdy převáží pozitiva a kdy raději nepovolit?

Živě si vzpomínám na několik exponátů Zemědělského muzea, jež jsem před několika lety viděla. Šlo o uzavřená akvária – svět zatavený do skla. Studovala jsem tou dobou biologii na Přírodovědecké fakultě, a nepokrytě jsem žasla. Uzavřený ekosystém obsahující garnáty, řasy a bakterie totiž přijímá ze svého okolí pouze sluneční energii.

Když jsem se pak setkala se svou kamarádkou Pavlou, matkou dvou holčiček, a vyprávěla jsem jí o svém objevu, zajásala taky. Ovšem z jiného důvodu: „Ideální zvíře pro holky!“ usoudila. Žádné krmení, žádné čištění.

Jaro začalo a v přírodě se rodí mláďata. Roztomilá a hravá, skoro jako vaše děti. Není divu, že kluci i holky mají zvířata ve velké oblibě. Ostatně mezi první dětská slova patří čičí a haf a přibližně ve stejné době se objevuje obliba plyšáků. Brzy pak dítě ocení Krtečka, Maxipsa Fíka či třeba Králíky z klobouku.

Až dosud dětský vztah ke zvířatům zpravidla podporujeme. Když však přijde náš potomek s tím, že chce nějaké zvíře, nejraději psa, nebýváme nadšeni. U dětí okolo devíti, desíti let je však takováto touha poměrně běžná.

„Přál bych si psa, nejraděj boxera, chtěl bych, aby za mnou pořád chodil.“ svěřuje se devítiletý Saša. „Mně by stačil úplně maličký pejsek, který by toho moc nesnědl, ale mohla bych si s ním pořád hrát. A taky bych ho venčila,“ povídá desetiletá Petra a o rok starší Marie dokonce slibuje: „Já bych mu i vařila a chodila s ním k veterináři.“ Možná doma slýcháte něco podobného.

Dítě po pejskovi nepokrytě touží a dušuje se, že se o něj bude poctivě starat. Vy si však uvědomujete, co vás pes bude stát, představujete si loužičky na podlaze, rozcupované čalounění, obtěžující štěkot, noční venčení, návštěvy veterináře, blechy a kdoví, co ještě.

Denní spolehlivé péče o živé tvory jsou schopny nejdříve prepubertální děti, a i zde musíte počítat s tím, že budete péči plně přejímat v nočních hodinách a ve dnech, kdy bude dítě nemocné, odjede na školu v přírodě nebo na tábor. Nejjednodušší tedy je nepovolit a psa prostě nepořídit. Budete-li však laskavější a čtyřnohého miláčka pořídíte, věřte, že svému dítěti dáte velmi mnoho, na několika rovinách.

Do pohody i nepohody

Zvíře (a pes zejména) je pro školáka kamarád, který jej neodsuzuje a nehodnotí. Zvyšuje dětskou sebedůvěru a často funguje též jako ochránce – dítě se s ním cítí silnější a neohrožené. Mimoto se učí též péči o jiného živého tvora, rozvíjí schopnost empatie.

Cenná je pro dítě také zkušenost s přirozenými projevy života, jako je rození a umírání. V naší společnosti jsou tyto události do velké míry institucionalizovány a tabuizovány, takže je dítě jen málo spoluprožívá. Avšak máte-li doma třeba kočku, prožívá dítě radostně narození koťátek, sleduje, jak rostou, pozoruje matku kočku při péči o mladé. Prožije i trauma spojené s případnou ztrátou či smrtí oblíbeného zvířete. Zkušenost mu pomůže chápat tyto jevy jako přirozenou součást života a vyrovnávat se s nimi.

Vhodné je také dítě zapojit do péče o zvíře, učí se tím zodpovědnosti a péči o blízkého tvora.

Velice důležité též může být zvíře pro dítě nějakým způsobem hendikepované. Například u nemocných či těžce postižených dětí nemusí být jednoduché zajistit pro ně dostatečný a uspokojivý sociální kontakt s jinými dětmi. Pro takové dítě se zvíře stává náhradou uspokojující jeho potřebu sociálního kontaktu. Vlastnictvím zvířete je navíc jeho majitel rázem atraktivnější pro své vrstevníky.

Též v těžkých životních chvílích (například rozvod rodičů) může zvíře dítěti sloužit jako zdroj citové jistoty: ať se mezi blízkými lidmi děje cokoli, ono má dítě vždycky bezvýhradně rádo, má na ně vždycky čas, vždycky se na ně těší. Nekritizuje, nekontroluje a nevychovává, nic nevyčítá.

Máme doma batole

Po vlastním zvířeti touží zpravidla děti až ve školním věku (nejčastěji se tato potřeba projevuje ve středním školním věku). Přínosné však může být zvíře i pro batole. Už ono se rádo tulí, zvíře hladí, chová, nosí a užívá si výjimečnou roli většího a staršího.

Čím mladší je dítě, tím víc ovšem musíte dbát na jeho bezpečnost ve vztahu ke zvířeti. Musíte si být jisti, že zvíře nezareaguje agresivně ani v takovém případě, kdy na ně dítě nenadále spadne či mu šlápne na nohu.

Vhodné je dítě co nejdříve naučit, že musí zvíře respektovat. S výjimkou hry nesmí zvíře pronásledovat, nesmí je rušit ve spánku a při jídle. Zvíře musí mít též vyhrazen svůj osobní prostor: místo, kam si může zalézt a dítě se k němu nedostane. To je třeba řešit zejména u psů – kočky si to zpravidla vyřeší samy, vylezou kupříkladu na skříň.

Tři nenáročné tipy

Nejvíce výše uvedených pozitiv přináší dítěti pes, neboť je hravý, inteligentní a přirozeně sociální. Dítě s ním tak může navázat blízký oboustranný vztah. Pravdou však je, že pes je zároveň zvířetem velmi náročným na péči a je možné, že pro vás nepřichází v úvahu. V takovém případě můžete zvolit jiné, méně náročné zvíře, které vašeho potomka též potěší a bude mu ku prospěchu. Zamyslete se nad některým z následujících tipů.

Malí chlupáči: Jedním z důvodů, proč mají děti rády zvířata, je, lapidárně řečeno, že jsou chlupatá. Děti se se zvířaty rády mazlí, ostatně to je také důvod, který stojí za oblibou plyšáků. Ze živých zvířat doporučuji spíše zakrslé králíky a morčata – dětem lépe vyhovuje jejich velikost, a na rozdíl od myší a křečků nebývají agresivní.

Ptáci: Veselými společníky dokážou být prakticky všichni opeřenci. Můžete zvolit malé a nenáročné pěvce (kanáry, chůvičky, zebřičky), anebo komunikativnější a kontaktnější papoušky, s nimiž si užijete spoustu legrace. Prímovými společníky jsou také naši známí krkavcovití ptáci (krkavec, havran, straka). Vedle papoušků jsou krkavci odborníky považováni za nejinteligentnější ptáky. Mají smysl pro humor a mohou se naučit i mluvit. Při nákupu si ale dejte pozor na původ – některá nabízená mláďata pocházejí z nelegálního vykrádání hnízd. U velkých ptáků také počítejte s tím, že mají vekou sílu v zobáku a jak krkavcovití, tak papouškovití jsou dlouhověcí.

Rybičky: Pohled na rybky plující akváriem je příjemný a uklidňující, akvárium bývá v bytě estetickým doplňkem a navíc zvlhčuje vzduch. Na druhou stranu si však dítě rybičku nepochová a nenaváže s ní vztah. Existuje též nebezpečí, že do akvária něčím bouchne, a tak je rozbije.

A pokud někoho zaujala uzavřená akvária, o nichž jsem psala v úvodu, dodám několik informací. Tato akvária jsou za několik málo tisíc korun k sehnání přes internet, vyhledat je můžete třeba přes heslo beachworld. Existují v několika velikostech a veškerá péče o ně spočívá v občasném posunutí na více nebo méně osvětlené místo: Když je v akváriu hodně řas, dáte je na místo stinnější, a když se vám za pár dní zase začne zdát, že je řas málo, provedete opačný přesun. Jde prý o systém vynalezený na základě výzkumu NASA (americký Národní úřad pro letectví a vesmír). Za pomoci světla proměňují řasy oxid uhličitý a vodu v organické látky a kyslík. Kyslíkem a řasami se živí garnáti. Odpad z garnátů je bakteriemi rozložen na živiny, které využívají řasy. Garnáti a baktérie také vylučují oxid uhličitý, spotřebovávaný řasami a cyklus se uzavírá. Elegantní.

Pořídit, či nepořídit?

Rozhodnutí, zda potomkovi zvíře pořídíte, je na vás. Není vaší povinností splnit mu všechna přání. Pokud jste se již rozhodli, že zvíře nepořídíte, sdělte to dítěti jasně a zřetelně, aby nevyčerpávalo sebe i vás dalším přemlouváním.

Pokud jste ovšem zvíře již pořídili, nevyčítejte je pak dítěti. Dítě nemůže za to, že se kocourek po jídle pozvracel a štěně rozhryzalo máminu botu. Výčitkami si sice přechodně ulevíte, ale nic nespravíte a dítěti ublížíte. A jen tak mimochodem je učíte, jak nekonstruktivně řešit problémy.

Zkuste se raději z nového člena domácnosti radovat i vy. Pro vaše dítě je zvíře velkým zdrojem radosti, zkušeností a poznání. A to samé může platit i pro vás.

Rámeček 1:

Králík terapeutem

Před lety jsem se účastnila konference o vztahu člověka a zvířete v moderní společnosti. Vzpomínám si na jeden dokumentární film, který zde promítali. Šlo v něm o dítě, jež se velmi těžko vyrovnávalo se svým hendikepem – při požáru mu ohořely obě ruce. Malý depresivní pacient na záznamu nereagoval prakticky na nic – na hračky ani na vlídná slova. Stále tentýž smutný a netečný výraz. Pokusy blízkých o kontakt vyvolaly otočení dítěte na druhou stranu. Takto to trvalo už řadu měsíců.

Radikální obrat v chování dítěte nastal, když mu darovali malého králíčka: dítě roztálo, pahýly rukou objaly chlupatého tvora. Následoval úsměv a rozzářené dětské oči. Po pár dnech dítě začalo komunikovat i s lidmi a vztah ke zvířeti mu byl silnou oporou po řadu dalších měsíců. Kouzelný králíček.

Rámeček 2:

Zvířata naprosto nevhodná

Občas se stane, že dospívající potomek pojme touhu chovat zvířata exotická, kterými se sám stává zajímavým mezi vrstevníky. Proč ne, teraristika je koneckonců docela pěkný koníček. S jedinou výjimkou, kterou jsou jedovatí pavouci a nebezpeční hadi. Možná je mým osobním nedostatkem, že nedokážu docenit krásu jedovatého pavouka v teráriu, ale jsem proti chovu těchto zvířat. Mám osobní zkušenost se spolubydlícím na koleji, kterému za rok spolubydlení šestkrát utekl některý z jedovatých „miláčků“. Věřte, že to není příjemný pocit, když nevíte, kam se ta osminohá potvůrka schovala.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, červenec-srpen 2010

Rodičovská dovolená do dvou až čtyř let věku dítěte je privilegium, které ve většině zemí není, a nebývalo ani dřív. Matky malých dětí tedy vzácně nemusejí pracovat, přesto si však stěžují na únavu a vyčerpání. Čím to? Proč je dnes péče o kojence a batole tak náročná?

„Já ti už vůbec nemůžu. Celý den za ním pořád běhám, rovnám co rozhází, vysvětluju, hubuju… Večer padám únavou. Usínám snad ještě dřív, než dopadnu do postele,“ stěžovala si onehdá na hřišti jedna maminka. Ostatní přítomné přikyvovaly a líčily podobné zkušenosti. A nebyl důvod jim nevěřit: vyprávění bylo často přerušováno právě běháním za batoletem, vysvětlováním a hubováním. Dodejme ještě, že ani jedna z dotyčných nepracuje a k většině z nich chodí „paní na úklid“.

I já sama, když večer uložím dcerku a sedám k počítači, občas jen unaveně juknu na mail a padám do postele. Někdy ani nepočkám, než přijde muž. A přemýšlím, jak to matky dělaly dřív.

Vesnické ženy pracovaly na poli až do porodu a brzy po něm. K péči o kojence či batole zvládaly obstarávat zvířata, pečovat o starší děti a samozřejmě vařit a prát (bez pračky!). U přírodních národů se ženy s dětmi běžně věnují sbírání plodů. A v Africe je prý úspěšná kombinace práce s mateřskou rolí pramenem ženské hrdosti. Přesto zdejší ženy nepůsobí uštvaně. Na tom se shodují prakticky všichni, kdo černý kontinent navštívili. Tak proč to ksakru nezvládáme i my? Proč se nám zdá péče o malé dítě tak náročná?

Mé nešťastné miminko

Hodně se dnes hovoří o přirozeném porodu, a myslím, že je to dobře. Diskuse přichází po desítkách let, kdy se porod institucionalizoval a medicinalizoval. Důvodům, proč tomu tak bylo, jsme se věnovali, a budeme věnovat jinde. Zde jen připomeňme, že tato změna měla neblahý vliv na přirozené mateřské instinkty, na navázání vztahu matka-dítě. Ještě dnes, kdy už se věci mění k lepšímu, se často stane, že vše neproběhne, jak má, což se odrazí v problémech s kojením, s porozuměním děťátku a samozřejmě ve zvládání péče o ně. Rozcitlivělá šestinedělka pak má dojem, že péči o dítě nezvládá. Typickou zkušenost uvádím v rámečku. Zde jen dodám, že císařský řez samozřejmě automaticky neznamená problémy a i matky, které z jakýchkoli důvodů nemohly být v prvních dnech se svými dětmi, k nim cestu našly, jen to někdy trvalo déle a cesta nebyla jednoduchá.

Druhá fáze nezvládání

„Kojenecké období jsem si užívala, kojení šlo hladce, připadalo mi, že člověk popadl dvě plínky a kočár a mohl jít, kam chtěl. Když malá spala, dokončovala jsem překlad, u kojení se mi skvěle četlo. Když jsem chtěla pokecat, uspala jsem dítě, zapnula baby alarm a šla na kafe k sousedům, případně se někdo přiřítil k nám. Připadalo mi to pohodové,“ napsala jedna maminka v internetové diskusi. Pak však dodává: „S batoletem to bylo horší: sedět na hřišti a ostražitě sledovat, co dělá dítě, mě fakt nebavilo, a člověk se nesměl začíst, to by pak dítě nenašel!“

I ženy, které prožívaly obtížné šestinedělí, se většinou zhruba po čtvrt roce od porodu mění na šťastné maminky a život na mateřské si užívají jako překladatelka z předchozího odstavce. Odpoledne je potkáváte s kočárkem v parku, povídají s kamarádkami nebo sedí na lavičce s knihou. Už se se svým děťátkem sžily, naučily se mu rozumět, našli si společný rytmus. Už rozeznávají různé druhy pláče a jejich maličké je nechá i vyspat. Tříměsíční dítě komunikuje, směje se a začíná si hrát. Je s ním legrace. Jde o jedno z nejkrásnějších mateřských období.

Těžší to pak zase začíná být ve starším kojeneckém věku, kdy se dítě už samo pohybuje po bytě, a musíte ho víc hlídat. Batole se pak naučí i dost rychle běhat a navíc s oblibou prosazuje vlastní vůli – často chce z principu cokoli jiného, než rodič. A tady nastává další obtížná fáze, kdy bývají vyčerpané prakticky všechny maminky – jak ilustruje skupinka z úvodu článku.

Výchova v roce 1810

Proč to tak je? Proč nás batole tak vyčerpává, když je s přehledem zvládaly ženy dřív, a zvládají je i matky v jiných kulturách? Zkusme se vžít do dítěte pracující matky dříve a dnes, třeba to tak pochopíme.

Představte si, že se píše řekněme rok 1810, vám je rok a půl a máma denně dře na poli. Pochopitelně vás bere s sebou a vy na ni dlouhé hodiny čekáte. Vlastně to ale jako čekání neprožíváte, prostě jste tam, kde je máma a máte se na co koukat: díváte se, jak pracuje a taky pozorujete okolí. Navíc tam máma není sama, pracuje společně s dalšími ženami, jste ve společnosti jejich dětí, hrajete si. Tu a tam proběhne kolem kočka, ptáci zpívají, v koruně kaštanu, pod kterým trůníte, ševelí vítr. A ženy si při práci zpívají, povídají, smějí se, tu a tam se některá přidruží k dětem. Při svačině pak přijde máma: jíte, mazlíte se, povídáte. Vlastně je to príma den, i když se vám máma řadu hodin nevěnovala.

Nechci si hrát sám!

A teď si představte, že vám je opět rok a půl a máma potřebuje pracovat. Píše se ale rok 2010 a máma pracuje na počítači. Sedíte s ní v místnosti, je ticho a nic se nehýbe. Kolem vás je sice spousta hraček, ale vy si přece nechcete hrát sám! Hledíte na mámina záda a začnete se dožadovat pozornosti. Chvíli nic. Zesílíte. Máma vás pohladí: „však si hraj, broučku, na: tady máš knížku se zvířátky.“ A obrátí zrak zpět k obrazovce. Po půl minutě začínáte kňučet. Když máma nic, přibatolíte se k ní, zkoušíte jí vylézt na klín. Chcete se podívat, na co na tom monitoru kouká, však je to asi to nejzajímavější v místnosti, když tomu věnuje tolik pozornosti. Máma vás ale už okřikne a posílá zpět k hračkám. Cítíte se sám a odmítnutý. Brečíte. Máma se o deset minut snažila pracovat, a oba jste vyřízení.

Klíčem k vyčerpání dnešních matek je tedy způsob života a charakter práce. Aby se dítě rozvíjelo (rozumově, motoricky emočně i sociálně), potřebuje podněty. S matkou v pralese či na statku je přirozeně má, a ona se mu většinu času nemusí speciálně věnovat. Sbírání plodů, práce na poli i péče o zvířata se děje venku, navíc většinou kolektivně. Dítě – zprvu většinou v šátku na těle matky, později někde poblíž – tak přirozeně dostává spoustu vzruchů: matka se hýbe a ono různé věci vidí. Není samo.

Když jsme však dnes s dítětem samy, a to většinou v interiéru domova, musíme se mu věnovat o to víc, nahradit podněty, kterých se mu přirozeně dostávalo jen tak, mimochodem. A tu se stává péče o dítě skutečně náročnou.

Když vychovává celá vesnice

Africké přísloví říká jasně: „Ke zplození dítěte jsou zapotřebí dva lidé, k výchově celá vesnice.” A jsme u základního rozdílu: nejen, že africké matky netráví pracovní i mimopracovní čas se svými dětmi samy, ale výchova je i brána jako kolektivní záležitost. Na matku tak není naloženo neúnosné břímě kompletní zodpovědnosti za výchovu potomků. Tu přejímá celá vesnice, a to bez jakékoli organizace a plánování.

Na ekofestivalu ve slovenském Šamoríně jsem vloni navštívila přednášku J. R. Shepperda o výchově v jiných kulturách. Etnolog Shepperd tráví mnoho času v Africe, kde žije s původními obyvateli. Na otázku, kolik má dětí, pan Shepperd odpověděl, že biologicky tři. Prakticky je ale rodičem každého dítěte, které je v jeho přítomnosti. Celý jeho kmen to tak má, a u jiných přirozeně žijících kmenů je to stejné. Všichni dospělí (a dokonce i starší děti) se chovají jako rodiče k jakémukoli dítěti z kmene, které je v jejich přítomnosti. Dávají pozor, aby se mu něco nestalo, v případě potřeby je nakrmí, dají mu napít, poučí, pomohou. Dítě se tak může po vesnici pohybovat bez obav. Všichni je znají, všichni pomohou. A matka může své dítě s klidem pustit z dozoru.

Jak si mateřství ulehčit

– Nesvazujte se tím, co se má a musí. Malému dítěti je úplně jedno, zda má na sobě pokecané a párající se tričko po sousedovic raubířích nebo čisťonkou nažehlenou košilku, kterou jste sama vyšívala. Převlékáte-li je několikrát denně do čistého a nažehleného, jde o vaši potřebu, nikoli o blaho dítěte. (I když obzvláště v menších sídlech bývá těžké vzdorovat, slýcháte-li denně: „A co tomu řeknou lidi!?“)

– Nebuďte přehnaně ochranitelská, ostatně je to často kontraproduktivní. Dosud jsem viděla jediný opravdu ošklivý pád dítěte na schodech, a to tehdy, když se za ním starostlivá matka hnala, aby je ochránila. Dítě spadlo, chtějíce jí utéci.

– Nedělejte si to těžší. Není nutné pro dítě speciálně vyvářet. Většinou bohatě stačí, modifikujete-li maličko svoji stravu, například budete méně solit. Dítě navíc prostě nemusí dostat vše.

– Přijměte pomoc. Pokud vám někdo blízký nabídne, že dítě pohlídá či vám s něčím pomůže, proč toho nevyužít? A proč si občas sama o pomoc neříci?

– Choďte ven. Do parku, do lesa, do heren, po návštěvách… Všude, kde jsou další lidé, kde se něco hýbe, se vaše maličké zabaví bez vaší aktivní snahy a vy si odpočinete.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, září 2010

„Na kurzu mě učí dýchat, ulevovat si od bolesti, povídají o tom, co nás čeká. Ale nikdo mi neřekne, na co mám při porodu myslet…“ hledí na mě tázavě Veronika. „No hlavně ne na to, čeho všeho se bojíš!“ vyhrknu se smíchem a teprve poté se nad její otázkou opravdu zamýšlím.

Bříško se klene, kulatí a poulí, do porodu zbývá několik málo týdnů či dokonce již jen dny. Měla bych být v klidu, říkáte si. Jenže vás trápí nespavost a nervozita. Nechcete na porod myslet, a přitom se vám myšlenky na něj stále vracejí. Pročítáte diskuse na netu, hovoříte s kamarádkami.

V maminkovských časopisech, na internetových fórech i v masmédiích se dnes hodně píše a hovoří o způsobech porodu, o chování lékařů a porodních asistentek k rodičkám, o alternativních porodech, možných komplikacích, přítomnosti otce u porodu atd. Výsledkem však často je větší strach rodiček. K obvyklému strachu z porodní bolesti a z toho, aby se dítě narodilo zdravé, se dnes připojil strach, aby byl porod podle představ rodičky a aby jí lékaři nevnucovali zbytečné zákroky. Alespoň se svými těhotnými kamarádkami řeším tyto obavy dost často.

V posledním trimestru se se strachem z porodu setká každá žena. Tento strach je přirozený, matkám v očekávání pomáhá, aby se na porod připravily. Je však zbytečné, ba kontraproduktivní nechat se obavami ochromit. Trpíte-li extrémně silným strachem z porodu, je vhodné navštívit odborníka – viz rámeček 1. Zde se pokusím předat vám pár myšlenek a tipů, s jejichž pomocí si můžete pomoci sama.

Kdy začít s přípravou?

Myšlenky na porod se přirozeně objevují už od počátku těhotenství, zpočátku však jen tu a tam a rozhodně není nutné se na porod připravovat. Řada porodnic však dnes vyžaduje, chce-li v nich žena rodit, aby se u nich poměrně brzy k porodu registrovala. A tak jsou nastávající maminky vlastně nuceny už v prvním trimestru zjišťovat, jak se dnes kde rodí, jaké jsou rozdíly mezi porodnicemi a přemýšlet, co vlastně samy chtějí. Tato skutečnost pochopitelně zbytečným obavám z porodu nahrává.

Naopak předporodní kurzy začínají ve vhodnou dobu – většinou v nějakém 26.–27. týdnu (do té doby nemůže být o přirozeném porodu životaschopného dítěte řeč). Vyplatí se chodit na kvalitní kurz, kde vás seznámí s tím, co vás čeká, a přitom vás nevylekají, ale spíše uklidní. Pomohou vám rozmyslet si, jak chcete rodit a koho chcete u porodu mít. Tyhle otázky je dobré mít vyřešené a domluvené několik týdnů před termínem porodu, zhruba v době, kdy byste si měla i zabalit tašku do porodnice. Můžete rodit dřív a není dobré se o těchto věcech dohadovat na poslední chvíli, mezi kontrakcemi. Podobně se jménem dítěte. Možná vám to přijde úsměvné, vždyť na to máte tolik měsíců, že? Ale máte už jméno? Znám hodně párů, které trávily první dobu porodní dohadováním se o jméně a věřte, že příjemné to nebylo.

K získání důvěry v sebe samu, ve své tělo, vám může pomoci i pozorování zkušenosti někoho jiného – tedy například vhodný film, který vás s průběhem porodu seznámí. Na řadu žen tak například zapůsobil dokument americké režisérky Debry Pascali Bonaro s trochu nadneseným názvem Orgasmický porod. Podobně můžete získat pozitivní zprostředkovaný zážitek sledováním porodu zvířete. Například Lucie, která pozorovala při porodu svojí kočku, líčí: „Bylo to celé tak klidné a přirozené, koťátko za koťátkem vyklouzlo a Minda je olízala. Byla jsem okouzlená, jak to celé proběhlo hladce a samozřejmě. Od té doby si říkám: Proč my s tím proboha tolik naděláme?“ Nemáte-li podobnou možnost, jako Lucie, mohu vám doporučit např. video http://www.dumpert.nl/mediabase/656611/d1dfcfee/live_olifant_geboorte_tv.htm – záznam porodu slonice. Hlavní protagonistka pochopitelně neprošla žádným předporodním kurzem, pravděpodobně však na vás zapůsobí tím, jak je v průběhu porodu soustředěná, vyrovnaná a klidná. A navíc spontánně pomůže mláděti, které zprvu nedýchalo. Možná si při takovém dokumentu uvědomíte, že síla přirozených instinktů je patrně silnější, než tušíme. Nevíme o nich, protože se objeví až ve chvíli, kdy jsou potřeba. I zvířecí matky pochopitelně mohou mít komplikované porody, avšak u zvířat nezdeformovaných člověkem (v této souvislosti např. psí plemena selektovaná na malou velikost těla a velkou velikost hlavy či masná plemena skotu šlechtěná na hypertrofii svaloviny) je to vzácné.

Obavy přirozeně ustupují

Věřte tomu, že ač se vám po několik posledních týdnů stále vracejí obavy z porodu, před vlastním porodem tyto obavy výrazně zeslábnou. Několik hodin před začátkem první doby porodní možná budete hodně aktivní: pocítíte příliv energie, budete přemýšlet, co vám chybí do výbavičky, budete uklízet. „Den před porodem jsem udělala neuvěřitelné množství práce, zařídila jsem spoustu věcí,“ podivuje se ještě teď Markéta, a Zuzana se přidává: „Já přerovnala celou spíž!“ Psychologicky tak můžete dokonce poznat nastupující porod. Ostatně je to logické, nazveme-li takovou činnost přípravou „hnízda“.

Ani nástup kontrakcí nemusí strach oživit, ba dokonce naopak. Primárním cílem porodních bolestí je totiž koncentrovat vaši pozornost na tělesné procesy, takže vám na strach „nezbude kapacita“. Při kontrakcích se navíc uvolňují endorfiny – látky, které bolest tlumí a působí tak, abyste se cítila klidně a dobře.

Celé vaše vědomí pak bude v průběhu porodu mírně změněné a rozhodně nebudete schopna složitého přemýšlení. I vaše komunikace s okolím se omezí na krátké věty či jen jednotlivá slova, přikývnutí.

Pokud se však i přes výše uvedené skutečnosti bojíte, že vás při porodu přepadnou obavy, ať už z možných komplikací či kdoví čeho, můžete si „skovat“ například následující představu/myšlenku, kterou si v případě potřeby budete moci vyvolat: dítě vám pomáhá. Zatímco vy se otevíráte a posléze tlačíte, vaše maličké vám pomáhá pohyby hlavou i silou celého svého tělíčka (viz rámeček 2). Na porod tedy rozhodně nejste sama.

A možná, že vás vaše vlastní prožitky a myšlenky příjemně překvapí. Já jsem v té chvíli například zažila pocit jakési úcty k přírodě v nás. Cítila jsem, že vše se děje tak jak má, skrze mě, avšak řízeno – řekněme – moudrostí přírody. Mé vědomí sice bylo přítomno, ale dobrovolně se vzdalo vedení a s úctou pozorovalo, co se děje. Pocítila jsem, že jsem z hlediska času jen nepatrným korálkem v nekonečné šňůře matek. Korálkem nepatrným, nicméně v tu chvíli velmi důležitým, neboť mě právě osvětluje okamžik přítomnosti. I taková představa vás může zklidnit, vždyť: když stovky a tisíce vašich předkyň porod zvládly, jistě ho zvládnete i vy.

Záleží na vašem přístupu

Říká se, že na bolesti je nejhorší strach z bolesti a to, na co myslíte, to do svého života přitahujete. Způsob prožití vašeho porodu hodně záleží na vašem přístupu k němu. Pokud se bojíte všech možných komplikací a představujete si, že čím rychleji „to budete mít za sebou“, tím lépe, patrně bude váš prožitek celkově výrazně horší, než když jste otevřená tomu, co přijde: sice se trochu bojíte, ale taky jste zvědavá a odhodlaná ke spolupráci – se svým tělem, se svým dítětem, s porodníkem.

Tereza Remešová, která pracovala na porodních sálech několika zemí světa, má trochu drsné, leč výstižné přirovnání: „Když se žena miluje s milovaným mužem, je to krásné. Když ji někdo znásilní, je to hnusné. V obou případech jde o sex, avšak v jednom případě říká žena ano, a v druhém ne. Podobně je to při porodu. Je jen na rodičce, zda řekne „ano“ porodním bolestem. Pak bývají kontrakce nezřídka prožívány jako velkolepé a celý porod žena zpětně vnímá jako úžasný zážitek.“

Zkušenosti žen, s nimiž jsem o jejich porodech hovořila, slovům Terezy Remešové vesměs odpovídají, i když samozřejmě nikdy nevíte, nenastanou-li nějaké komplikace. Ale takový už je život.

Na jednu stranu je při porodu dobré mít jasno v tom, co si přeji, na druhé je třeba přijímat to, co přichází a nechat si volnost v reagování. Porod je jedinečnou událostí v životě ženy, událostí, která může obohatit váš život, váš náhled na svět. Přeju vám, milé nastávající maminky, aby pro vás byla tato zkušenost celkově pozitivní a přínosná.

Rámeček 1:

Diagnóza: tokofobie

Chorobná úzkost z porodu se nazývá tokofobie a spadá mezi specifické fobie (diagnóza F 40.2). Setkala jsem se v životě se dvěma ženami, které tokofobií trpěly a prakticky od počátku těhotenství toužily po císařském řezu. Osm měsíců prožitých ve strachu až hrůze za pokus o přirozený porod opravdu nestojí. Nicméně je škoda, že s těmito ženami nikdo více nepracoval – císařský řez by měl být až krajním řešením strachu.

Rámeček 2:

Dítě při porodu spolupracuje

Ke konci těhotenství dítě trénuje určité pohyby, které ho při porodu posunují. U novorozeněte pak můžete pozorovat dva porodní reflexy:

– Když novorozené dítě polechtáte na chodidle, stimulujete ji k pohybu. V matčině těle „lechtají“ dítě na nožičce stahy v horní části dělohy – a ono se „plazí“ kupředu.

– Druhý reflex se týká hlavičky: Položíte-li dítěti ruku na horní část hlavičky, nejprve tlačí hlavičkou proti ruce, a potom ji stáhne zpět. V matčině těle tlačí děloha při každé vlně porodních bolestí proti hlavičce a dítě reaguje protitlakem. Tím se otevírá ústí děložního hrdla.

– Kromě toho se dítě při prvních kontrakcích „sbalí“ jako vajíčko. Ruce i nohy přitiskne co nejblíže k tělu, a tak klouže kupředu.

Teusen a Goze-Hänel, 2003

Literatura:

Labusová, E. (2010). Evropa pěstuje „kulturu bolesti“. Rozhovor s Terezou Remešovou. Psychologie dnes 5, 30–31.

Teusen, G. a Goze-Hänel, I. (2003). Prenatální komunikace. Praha: Portál.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, září 2010

Zakazovat dítěti, co chce, a přikazovat mu, co nechce? Nepříjemné. Potomek se vzteká, brečí, křičí. A pokud je už starší, repertoár odporu má ještě větší. Jenže výchova bez omezování není výhrou, určité hranice dítě potřebuje. Kudy však mají vést? To je otázka, kterou řešíme snad pořád.

Bydlíme v podnájmu, který by se dal typicky „pro-dětsky“ uzpůsobit jen za cenu nadměrného úsilí. Tisíce váziček, obrázků, stohy knih naší paní domácí. A k tomu všemu naše věci. Nějaké změny jsme provedli, zbytek nezbylo než dcerce zakázat. Knížky se prostě netrhají, z květináčů se hlína nevyhazuje. Párkrát se holčička vztekala, ale v zásadě už jako starší kojenec začala zákazy respektovat. Trochu jinak to bylo u našich známých s o něco mladším Tomáškem. Byt uzpůsobili maximálně, aby zakazovat nemuseli (chtějí dát dítěti co největší svobodu). Fungovalo jim to hezky. Jenže jakmile se Tomášek začínal samostatně pohybovat, přestávali si jeho rodiče užívat prostorů mimo domov, na návštěvách museli být stále v pozoru. Místo aby si s námi povídali, sledovali dítě a střídavě vykřikovali: „Dej tu vázu nahoru! Pozor, převrhneš to!“

„Nechcete mu to radši zakázat?“ ptala jsem se, když všetečné dítě dobývalo ledničku. „To nejde,“ kontroval mi otec: „Stejně by tam lezl, jen by se o to víc vztekal. Je hrozně čilý!“ V jeho hlase zněla pýcha. „A má velmi silnou vůli,“ doplnila matka.

Když se pak Tomáš změnil z lezoucího kojence na běhající batole, začala u rodičů pýcha ustupovat do pozadí – za únavu. „Nemůžu ho ani na vteřinu pustit z očí!“ plakala unavená matka. „Vrhá se naprosto na všechno, nemůžu s ním nikam jít. A poraď, co se sporákem – stačí, abych ho na vteřinu pustila z očí, a pustí plyn!“ Klučina opravdu působí jako utržený ze řetězu: vrhá se naprosto na všechno, a jakmile se ho matka pokusí zadržet, spouští šílený jekot. Má sílu, brzy se zoufalé ženě vytrhává a znovu útočí – momentálně na knihovnu. Konečně jsou rodiče ochotni připustit, že svobodnou vůli svého dítěte budou muset omezit.

„Na práškách“ a v rozvodovém řízení

Jak miminko roste, poznává svět, své schopnosti a možnosti. Nejprve zjišťuje, jak přivolat mámu, posléze zkoumá, co vše může provádět se svým tělíčkem – přetáčet se, uchopovat věci ručkama, cucat prsty u nohou. Boom ve zkoumání světa ovšem nastává ve chvíli, kdy se dítě dokáže samo pohybovat. Jeho pole působnosti se najednou nesmírně rozroste. „Cokoli chci, pro to si dolezu: můžu tedy všechno!“ jako by si myslelo. Ve většině případů však také začíná narážet na určitá omezení: někdy ho rodiče spoutají v šátku nebo v kočárku, a občas mu dokonce něco zakážou. Dítě zjišťuje, že kytky trhat nesmí, ačkoli na ně dosáhne, a velmi je to baví. Zkusíli to přes zákaz, rodič zasáhne a fyzicky mu v „útoku“ zabrání. Tedy, pokud nemá zábrany to udělat, jako Tomášova máma s tátou.

Rodičů, jako jsou ti Tomášovi, je – na první pohled nepochopitelně – dost. Proč nezasáhnou? Kde se jejich zábrany vzaly?

Kořeny tkví pravděpodobně v naší kultuře a historii. Klasická výchova v našich zemích byla autoritářská. Děti měly poslouchat. Bez odmlouvání. Nestalo-li se tak, následoval trest. Řada příslušníků naší generace se cítí touto výchovou traumatizována, a tak není divu, že po revoluci jsme začali praktikovat i svobodnou (volnou) výchovu. Ať si děti užijí dětství, zákazů a povinností je v životě potká ažaž! No, zní to hezky, realita je bohužel jiná.

„Ideologie, které chtěly chránit dítě před pravidly, zplodily nakonec bezohlednost, nelásku, neklid, kterými dnes trpí tolik dětí, mladistvých a mladých dospělých. Zplodily – i když nechtěně – místo vytoužené svobody nesvobodu!“ shrnují uznávané psycholožky Jiřina Prekopová a Christel Schweizerová v knize Neklidné dítě.

Jak daleko to může dojít, dokazují četné případy nezvladatelných dětí a jejich rodičů – v typickém případě „na práškách“ a v rozvodovém řízení. Navíc ani tyto maximálně svobodné děti nejsou šťastné, naopak. Roční Tomáš působí neklidně až ustaraně, těká očima a jeho vrhání se na vše působí dojmem, že tak činí z čirého zoufalství. Čím to? Proč nemá z hodných rodičů radost? Proč si neužívá svobody?

Znejišťující bezbřehost

Naprosto zásadní psychologickou potřebou malého dítěte je bezpečí. Aby bylo v pohodě, musí cítit jistotu v rodičích, ve svém světě. Matka je a bude dosažitelná a svět je v zásadě bezpečné místo, rodiče jsou silní a rozhodní. Je-li ovšem svět možností bez hranic, dítě může všechno a rodič se poddává jeho rozmarům, je to pro malého človíčka znejišťující. Cožpak se může cítit bezpečně, když je jeho ochránce slabší než ono samo? Když se nemá o co opřít – nikdo mu nedá jasná pravidla a hranice?

Dítě s jasně vymezenými hranicemi ví, kam patří, kde je jeho místo. Dítě s extrémně volnou výchovou, jemuž je vše dovoleno, tápe a podvědomě tyto hranice hledá. Projevuje se to tak, že „zlobí“ – expanduje stále dál ve snaze zmapovat svůj prostor, dobrat se pravidel, podle nichž svět funguje. Také se podvědomě snaží donutit rodiče, aby mu ukázali svou sílu a rozhodnost. Přesně jako to dělá Tomášek.

Jak vypadá správná hranice

Dobře, hranice jsou nutné, ale kde a jak máme ty hranice stanovit? Nejpřirozenější je často cesta nejsnazší. Je-li pro vás jednodušší danou věc odklidit z dosahu dítěte, učiňte tak. Je-li jednodušší zákaz, zakažte.

Když něco zakážete, učiňte tak podle následujících pravidel:

* zákaz musí být formulován jednoznačně a pochopitelně

* co je jednou zakázáno, je zakázáno i propříště, co je dnes povoleno, je povoleno i zítra

* netrpte porušování zákazu: malým dětem v zakázané činnosti fyzicky zabraňte, u starších předem oznamte, co bude při porušení pravidla následovat, a podle toho se zachovejte.

Pravidla musí být jasná. Pokud se nepředvídatelně mění, funkci orientačních bodů ve světě ztrácejí.

U malých dětí pak platí ještě to, že zákaz musí pocítit na tělesné rovině. Slova nestačí, i když je dobré jimi zákaz doprovodit. „První smlouvu vnímá dítě tělesně, smyslově, v symbiotické vazbě s matkou,“ píší Prekopová a Schweizerová. Aby vnímalo ano a ne, potřebuje cítit, jak ho matka drží na klíně, jak ho vede za ruku. Sdělení, co se smí a co nesmí, má tedy tři roviny: slova, tón hlasu a řeč těla. Můžete přidat krátké vysvětlení. Zdlouhavé vysvětlování je ovšem u malých dětí zbytečné, a často i kontraproduktivní.

Kde se vzala, tu se vzala – hyperaktivita

Pokud není dítě fyzicky omezováno, může to podle zmíněných odbornic vést až k získané hyperaktivitě. Čím víc dítě expanduje a zabírá okolní svět, tím častěji za ním matka běhá, pronásleduje je a obtěžuje pokusy o odvedení jeho pozornosti, jako by kolem nebylo dost lákadel. A tak ho matka vlastně sama vyrušuje! V podstatě mu zabraňuje soustředit se na to, co je zaujalo – a přispívá tak ke vzniku poruchy pozornosti. Navíc se přitom sama stává nepřítelem, jemuž se dítě snaží uniknout.

Autorky proto považují šátek, kočárek, dětskou ohrádku i sezení na klíně proti vůli dítěte za podstatnou pomoc. Malé dítě podle nich musí být ve své „nezralé touze po pohybu“ brzděno a usměrňováno, aby postupně umělo zaměřit své vědomí k tělu. „Dítěti se podaří postavit věž, jen když dokáže opatrně odměřovat pohyby rukou – jak sílu, tak směr. Aby dokázalo naplánovat a uskutečnit tuto precizní jemnou motoriku, musí zadržet svou motoriku hrubou. Jedině je-li ve svém pohybu omezováno, užije si pak chvíli, kdy je svobodné.“

Na slovech autorek něco je. Občas jistě musíme dítě fyzicky omezit. Osobně však považuji jejich pohled za extrémní. Nemůže právě časté fyzické omezování dítěti způsobit stres, a posléze i hyperaktivitu? Jasně jsem si to uvědomila, když jsem tuhle jela vlakem. Cestovali se mnou i rodiče s dítětem, asi rok a půl starým. A byla tam s nimi ještě kamarádka, které si stěžovali, jak dítě chvíli neposedí, je hyperaktivní až hrůza, na nic se nesoustředí. Dítě mezitím neustále okřikovali: „Nemel sebou!“ „Seď klidně!“ „Kam to zase lezeš?!“ Dítě bylo čím dál neklidnější, nabízené hračky vztekle házelo na zem. Následoval pláč, naplácání na zadek a ještě větší pláč. Přišlo mi to hrozně líto. Moje dcerka ve vlaku často leze ze sedačky dolů a hned zase nahoru, mnohokrát za sebou. Pak chce vysadit na stolek a koukat z okna a zase dolů, projít se uličkou… Ani mě nenapadne jí v tom bránit. Jen je-li potřeba, přidržím ji. A pak si chvíli soustředěně prohlížíme knížku.

Proč by dítě nemohlo lézt ze sedačky na zem a zase zpátky, když tak nic neničí a nikomu neubližuje? Možná právě tím, že dítě fyzicky neomezíte, dokáže při hře a zaujetí samo a přirozeně svou hrubou motoriku potlačit, aby se precizní úkon podařil.

Je-li třeba dítě omezit, omezme je, není-li to třeba, nedělejme to. A příliš o tom s dítětem nediskutujme. Kolikrát je lepší dítě prostě odnést, než je stále peskovat. Zní to hrozně banálně, ale asi je potřeba si o tom povídat, když kolem sebe vidíme tolik dětí omezovaných zbytečně, a zase jiné, které by to setsakra potřebovaly.

***

Souhlasíš s mou výchovou?

Dospělý rodič musí při nastavování hranic unést, že se na něj dítě zlobí. Malé děti reagují impulzivně a nedokážou v sobě porovnat protichůdné emoce. Když jim zakážete, co zrovna chtějí, zaplaví je vztek a zlost. V tu chvíli by vás nejradši praštili, a některé to i provedou. Na místě je s klidem přijmout emoci (chápu, že se zlobíš), nicméně odmítnout agresivní chování (nemůžeš mě bít). Nedospělé a nevhodné je reagovat stejně – když ses na mě naštval, naštvu se taky; když jsi mě bouchl, bouchnu tě taky. Stejně nedospělé ovšem je snažit se za každou cenu být s dítětem zadobře, tak aby na nás nikdy nepocítilo zlost. Nedali bychom mu možnost naučit se zvládat frustraci, krotit svou agresi, odpouštět a smiřovat se. Rodiče, kteří jsou nezralí, mají často problém svému dítěti cokoli přikazovat a zakazovat, protože si přejí být s ním neustále v harmonii. Chtějí, aby chápalo, že to s ním myslí dobře, a tak všechna svá rozhodnutí dlouze vysvětlují a žádají, aby s nimi dítě souhlasilo. Nutí je tak vlastně spolupracovat na vlastní výchově, dělají z něj dospělého.

Ne, Béďo, ne!

Příklad z psychoterapie Pětiletý Bedřich se blíží k psacímu stroji a matka ho má konfrontovat s „ne“. Matka svědomitě opakuje: „Ne, Béďo, ne! … Jak dlouho ti to ještě budu říkat? … Mám ti to říct ještě hlasitěji? … Slyšíš mě, nebo ne? … Než napočítám do tří, tak toho necháš! … jedna…dva…tři… Teď ti ale něco řeknu, drahoušku, když mě teď neposlechneš, pak tě také neposlechnu, až budeš chtít jít k McDonaldovi.“ Matka už to chce vzdát. Poradce vstane, jde k Béďovi, vezme ho za ruce a říká: „Ne, to je můj psací stroj, a nechci, abys na něm psal!“ Béďa vypadá překvapeně, pozorně se zadívá na poradce a šelmovsky se usmívá. Pak se rychle pokouší svými malými prsty ještě jednou přejet klávesnici. Poradce je však rychlejší než Béďa, zabrání mu v tom a rezolutně prohlásí: „Ne! Tady je stavebnice, se kterou si můžeš dělat, co chceš!“ Pokynem ruky opět Béďu vyzývá, aby přešel do určeného prostoru. Béďa se znovu podívá na poradce, který zaujal jednoznačné postavení před psacím strojem, a nádech uznání mu přelétne přes obličej. Už se nepokouší dostat se zase ke stroji. Místo toho si jde hrát se stavebnicí.

ukázka z knihy Jiřiny Prekopové a Christel Schweizerové: Neklidné dítě (Praha, Portál 2008), redakčně zkráceno

Puberta: dejte mu nezávislost i více povinností

Zejména v pubertě děti projevují tendenci hranice posouvat, bouří se proti nim. Školák, který nám rád vyprávěl o kamarádech i „láskách“, se v pubertě uzavírá do sebe a určité věci sdělovat nechce. Je nutné, aby to rodiče chápali a rozuměli i jeho potřebě po větší nezávislosti. Zároveň s mírou svobody by se však měly navyšovat i povinnosti dítěte. Dospívající sice nemusí být doma v osm, více se ale zapojuje do domácích prací. Dostane vyšší kapesné, na něco si ale musí již přivydělat.

Riziko přinášejí hranice příliš těsné: dospívající dítě se buď neučí brát za sebe odpovědnost, anebo silně odporuje. Může dokonce stanovené mantinely ignorovat, přičemž rodiče již nemají vždy možnosti, jak je k jejich dodržování přimět. Neexistující hranice na druhé straně způsobují také nemalé problémy. Malé dítě se zlobením snaží rodiče donutit mu hranice ukázat, dospívající hledá mantinely ve společnosti, přičemž se může chovat až asociálně, zde patrně leží například kořeny vandalismu.

Dodržování hranic se ovšem zdaleka netýká jen dětí. I rodiče musejí respektovat určité hranice ke svým dětem a k sobě navzájem. Každý člen rodiny by měl mít své hájené místo, ať už jde o prostor (stůl, skříň), čas (deset minut v koupelně, kdy mu tam nikdo neleze), či soukromí (nevyptávat se na věci, které druhý nechce sdělovat apod.). A proto, když se tak zamýšlíme nad hranicemi svých dětí, zamysleme se také nad tím, jaké hranice dodržujeme my sami. Už proto, že děti se nejlépe učí a přejímají hodnoty osobním příkladem.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2010

A jak se má maminka? zeptala se mě onehdá paní bytná, a já začala přemýšlet, zda myslí mojí maminku, nebo manželovu, a proč se na ni ptá. Bytná pochopila, že tápu a se smíchem ukázala na moje břicho. Aha, já jsem maminka, došlo mi.

Jisté je, že dříve jsem matkou nebyla, a teď jí jsem. Ale kdy se ta změna stala? Okamžikem porodu? Nebo už v těhotenství, či snad dokonce při početí? Přemýšlím, kdy jsem se jako matka začala cítit a zjišťuji, že jasno v tom nemají ani kamarádky. Hanka například zažila podobný pocit jako já, když jí gynekolog v těhotenské poradně oslovil „maminečko“. A podobné zkušenosti mají skoro všechny maminky.

Trochu modifikovaně tato otázka zajímá i filosofy, právníky a etiky: „Je už embryo dítětem/člověkem?“ ptají se (viz rámeček). Mé úvahy se však budou opírat o žitou psychologii – zejména o pocity těhotných žen a matek malých i větších dětí. Z množství soudů, jež jsem dosud vyslechla, se mi zdá, že pocit mateřství přichází k většině z nás postupně, i když ne kontinuálně, ale v jakýchsi vlnách.

V jistém smyslu cítíme, že jsme matky, jakmile máme maličké v sobě. Hormonální nastavení i vědomí „dítěte na cestě“ formují naši pozornost i zájem. Začínají nás více zajímat dětská témata, tak nějak intenzivněji si všímáme dětí kolem nás, anebo je najednou vidíme „jinýma očima“. Po porodu je toto vše ještě mnohem intenzivnější. Samy o sobě začínáme přemýšlet jako o matce. Avšak když nás tak osloví někdo jiný, překvapí nás to.

On tam fakt byl!

Ani porodem se automaticky a na stálo nevžijeme do role matky. Některé ženy popisují spíše pocit neskutečna. „On tam fakt byl!“ byla například první poporodní slova maminky dnes již dvouletého Matýska, a pocit překvapení se jí držel i v dalších dnech: „Když jsem si pak pro něj šla k dětským sestrám, překvapilo mě, že mi ho fakt dali. Ještě při propouštění z porodnice jsem uháněla k autu mílovými kroky, protože jsem byla přesvědčená, že se objeví někdo, kdo řekne: ,Ale počkat, to dítě musíte vrátit!‘“ Maminka předškoláka Adriana se zase vyjádřila: „Já se na svého syna zpočátku dívala jako na mimozemšťana.“

Pocit „jsem matka“ dokonce nesouvisí ani s mateřskou láskou, jak ilustrují například následující autentické výpovědi:

– „Já jsem prvorozenou milovala od prvního okamžiku, fakt mě o po porodu zaplavila ta betynkovská mateřská láska se vším všudy, ale než jsem si začala připadat jako ,matka‘, tak to teda dost trvalo.“

– „Mě taky chytila mateřská láska hned v porodnici, a na pocit ,jsem matka‘ jsem si počkala, dostavil se plíživě. Pamatuju, jak jsem se po návratu z porodnice koukala na mimi uložené v koši pod oknem a říkala si: ,A co budu dělat, až bude počurané? Až se rozbrečí? Koho zavolám, když mi to nepůjde?‘“

Zpočátku na dítě prostě nejsme zvyklé. „Xkrát jsem chtěla jít nakoupit, vyvenčit psy, cournout se do knihkupectví, a v poslední chvíli se zarazila: vždyť ho tu nemůžu nechat samotného!“ líčí své první dny po návratu z porodnice již zmíněná maminka Matýska. Časem však pocit mateřství sílí, až se dítě stane nedílnou součástí naší identity. Dokonce už v době, kdy nás ještě překvapuje oslovení „matko“, je ten pocit už někde hluboko v nás. Já jsem například po skončení šestinedělí začala chodit na jeden večer v týdnu pryč, zatímco dcerku hlídal manžel. Bylo to príma, všichni jsme si to užili. Pavel zvládl malou nakrmit odstříkaným mlíčkem, uložil ji a byl na sebe patřičně hrdý. Jen já jsem měla celou dobu takový zvláštní pocit – jako bych nebyla celá, kousek sebe jsem nechala doma.

A čím se pocit mateřství upevňuje? Určitě časem. Tím, že trávíme týdny, měsíce a roky se svým maličkým, že samy o sobě přemýšlíme o matce. Že tak o nás přemýšlejí naši blízcí. Tím, že na malé mluvíme, i když nám ještě nerozumí: „Vydrž, broučku, maminka je hned u tebe,“ říkáme například. Postupně si zvykáme na to, že musíme nejdříve uspokojit dítě, a pak teprve myslet na své potřeby. Některé maminky také hovoří o významu průšvihů a krizí: každá překonaná krize je prý v mateřské roli usadila pevněji. A jakmile nás dítě samo začne oslovovat maminko (případně vřískat: „mamí!“), už o svém mateřství nepochybujeme.

Chvíle, kdy se cítíme mateřstvím překvapeny, se ovšem mohou tu a tam vracet ještě dlouho. Například čtyřicetiletá Ilona říká: „Holkám je už 10 a 5, a když se někdy na sebe a manžela podívám, řeknu si: ,Ježíši, my jsme jejich rodiče? To je nějaký divný. Prostě ještě dneska, kdy už mám ty děti fakt dlouho, mi někdy připadá, že je to jenom jako, že holky někomu vrátím a že to je jen tak. Jindy se ale cítím jako kovaná matka, a někdy mě to až štve – třeba když pocítím nával autority a zachovám se tak, jak jsem to u dospělých sama nenáviděla.“

Otcové to mají těžší

Většina matek se musí na mimčo po porodu nějakou dobu adaptovat. Některé ženy se „být matkou“ necítí ještě po řadě měsíců, a někdy i trpí výčitkami, že své dítě „dost“ nemilují. Ale co pak mají říkat otcové, kteří miminko devět měsíců nenosili a neporodili? Kdy je zalije hřejivý pocit „jsem táta“?

I muži to mají různě. V dnešní době je pro otcovské cítění dobrá přítomnost při porodu. Výzkumy ukazují, že muži, kteří byli u porodu, projevují vyšší míru rodičovského chování směrem k novorozenci. Někteří otcové ovšem intenzivně spoluprožívají již partnerčino těhotenství, což je měřitelné i hormonálně – poklesem „mužského hormonu“ testosteronu a vyšší hladinou prolaktinu, hormonu, který u žen působí mj. na tvorbu mléka.

Přesto musíme uznat, že v prvních měsících života dítěte jsou to o mnoho více matky, kdo se intenzivně cítí rodičem a vykazuje rodičovské chování. Maminky vyprávějí:

– Manžel se do dcerky zamiloval, až když se změnila z ležící vánočky v aktivní batole všude lezoucí, brebtající… tedy až s ní začala být zábava. S uřvaným miminem si prostě nevěděl rady.

– U nás se nekonalo žádné hlazení bříška, doprovázení do poradny, jásání nad ultrazvukem, společné vybírání výbavy… nic, chladno, věcno: „bude mimi – ok, fajn, nakonec to bylo v plánu“. Po narození syna se nám ovšem jeho věcnost hodila, bez obav ho nosil, koupal, neměl strach ho vzít nahého (na rozdíl ode mě).

Někteří muži tedy zažívají intenzivní „jsem otec“ ještě než se malé narodí. Jiným miminko nic neříká. Batole pak ovšem „dostane“ prakticky každého otce, a spolu s tím, jak narůstá množství činností, jež lze společně s dítětem podnikat, roste i otcovská angažovanost. Jistou výhodu mají synové.

Ani časný, ani pozdější nástup aktivního otcovství není primárně špatně, záleží na okolnostech a obecně lze varovat snad jen před extrémním nezájmem o miminko, jakož i před zájmem přehnaným, obzvláště pojil-li by se se zanedbáváním partnerky jako manželky. Například Judita se onehdá vyjádřila: „Můj muž je skvělý otec, od narození syna rád nosí, krmí, přebaluje. Ale musím přiznat, že mě to spíš štve, někdy se o malého až přetahujeme. Ale u nás je to specifické tím, že muž je bez práce. Náš vztah tím vším dost trpí: byla bych mnohem raději, kdyby byl míň otcem a víc manželem. Když ho slyším na malého šišlat, všechno se ve mě bouří a nejradši bych ho koštětem hnala na pracák.“

Novopečené maminky často oceňují více, pečuje-li muž zejména o ně. Ne nadarmo se říká: pečujte o svou ženu dobře, aby ona mohla dobře pečovat o vaše dítě. Na druhou stranu: jaký je muž partner a otec velmi záleží na chování a postoji ženy. Těhotným ženám a mladým maminkám lze jen doporučit, aby nezapomínaly na mužovu potřebu pozornosti a lásky.

Rámeček:

Je embryo dítětem?

Úvahy odkdy je matka matkou a dítě dítětem (člověkem) můžeme teoreticky opřít též o bioetické teorie statutu lidského embrya. Odkdy je toto bráno jako osoba se svými právy? Jako jedinečná lidská bytost se zákonem zajištěnou ochranou života? Křesťanští etikové zastávají zejména tzv. „theory based on human properties“ konstatující, že neexistuje rozdíl mezi lidskou bytostí (human being) a osobou (human peson). Člověk je tedy osobou od zygoty až po smrt. Někdy se křesťanští etikové odvolávají v tomto soudu na přírodu s tím, že vývoj je kontinuální a nelze stanovit žádnou hranici. Jindy pak celkově odmítají přírodu jako morální učitelku. Například Marek Vácha z Ústavu etiky 3. lékařské fakulty UK říká: „Ať to příroda dělá jakkoli, není naše morální učitelka. Věci se v přírodě dějí bez morálního znaménka. Příroda není ani krutá ani laskavá, příroda jest.“

Naproti tomu medicínská etika a praxe určité hranice stanovuje:

– Například řada kolonií embryonálních buněk využívaných ve výzkumu vznikla kultivací buněk embrya starého zhruba pět dní. To je doba, kdy embryo ještě přirozeně není usídleno v sliznici matky a s velkou pravděpodobností (50 až 70 %) se ani neuchytí a odejde s menstruační krví, aniž by si žena něčeho všimla. Vědci proto většinou nemají etický problém s používáním těchto buněk ve výzkumu.

– Do 14. dnů od oplození mohou vzniknout jednovaječná dvojčata, těžko tedy hovořit o jedinečné lidské osobnosti, každé z dvojčat je přece samostatnou, jedinečnou osobností. Výzkum embryí do stáří 14. dnů je povolen například ve Velké Británii.

– Umělé přerušení těhotenství na přání ženy je pak např. u nás umožněno do 12. týdne těhotenství. Do této doby jsou poměrně běžné i spontánní potraty.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, listopad 2010

Zvířecí mláďata následují své rodiče a nejinak je tomu u přírodních národů. Zato u nás, ať už v parku nebo na ulici, vidíte jiný obrázek: rodiče běhají za svými batolaty. Čím to?

Ve známé knize Koncept kontinua líčí Jean Liedloffová jako jeden z důsledků odtržení od

přirozenosti to, že děti utíkají svým rodičům: „Jedním z nejpodivnějších důsledků ztráty víry v kontinuum je schopnost dospělých přimět děti, aby jim utíkaly,“ píše autorka, která studovala život Venezuelských indiánů žijících jako v době kamenné. „Srdci malého kontinuálního (rozuměj zhruba přirozeného, pozn. aut.) dítěte v neznámém prostředí není nic bližšího než zůstat u mámy. Všichni naši příbuzní savci, ale i ptáci, plazi a dokonce i ryby se chovají podobně. Mládě následuje matku – je to v jeho nejlepším zájmu. Yequánské děcko by ani nenapadlo zatoulat se na lesní stezce od matky, protože ta se neohlíží, aby kontrolovala, jestli jde dítě za ní.“

Utíkání dětí je obecnou zkušeností dnešních rodičů. Batolata utíkají rodičům přísným i benevolentním, matkám, otcům, babičkám i všem dalším hlídajícím osobám. Jakmile dítko začne běhat, matky aby se staly přebornicemi ve skoku dalekém, a hlavně rychlém. Představa dítěte pod koly náklaďáku je k tomu donutí.

Proč tomu tak je? Proč malí indiánci svým matkám neutíkají, zatímco malí Evropané, Američánci a pokud vím i třeba Japončíci ano? Jean Liedloffová vidí problém ve společnosti a v nepřirozenosti výchovy – zejména v tom, že matky odložily své děti do kočárků a ztratily své přirozené instinkty, takže je pak ztrácejí i jejich ratolesti. Na tom samozřejmě něco je, nicméně se domnívám, že nejde o klíč k našemu případu. Ten nespočívá ve společenském uspořádání ani ve výchově. Je v uspořádání prostředí.

Na louce to funguje

Udělejte si takový pokus: vyjděte si s vaším dítětem do nějakého bezpečného prostředí, třeba na louku, a nechte je, aby vám utíkalo, jak chce. Chovejte se přitom zcela přirozeně, podle nálady: hrajte si s ním, hoňte je, anebo si třeba natrhejte kytici lučního kvítí. Uvidíte, že vám batole neuteče. Podobně jsou extrémně vzácné případy, kdy dítě uteklo rodiči třeba od neoplocené chalupy.

Pokud není ve výchově nějaký vážný problém, děti rodičům opravdu neutíkají. Přirozeně objevují své možnosti a pomalu se odpoutávají od matky, to ano. Vydávají se na stále delší výpravy, přitom si však matku hlídají, po očku ji sledují a vždy po nějakém čase se k ní vrátí, aby získaly odvahu k dalším průzkumům.

Tak proč ne ve městě?

A jak je to s městským prostředím? V parcích běhají rodiče za dětmi, domnívám se, spíše z ustrašenosti: aby dítko nenašlo psí hovínko, někoho neobtěžovalo… Pokud dokážete takové riziko přijmout, stane se z parku výše popsaná louka. Na ulicích však musejí i neustrašení rodiče dítě buď nějakým způsobem přivázat (nejčastěji v kočárku) nebo používají ony rychlé skoky. Proč? Vysvětlení je prosté: jde o auta. Běžně se pohybujeme v těsné blízkosti rychle jedoucích vozidel, jež mohou způsobit smrt ve zlomku vteřiny, stačí i jediný krok vedle, z chodníku do vozovky.

K přírodním nebezpečím (hadům, velkým šelmám, pavoukům, výškám, divoké vodě…) máme přirozený respekt, udržující nás ve střehu a bezpečné vzdálenosti. K civilizačním nebezpečím (autům, zbraním…) se však takový respekt nestačil vyvinout. Dobře patrné je to na lidském sklonu k fobiím. Fobie z pavouků či hadů je poměrně běžná, o osobě s fobií například ze střelných zbraní jsem se však ještě nedoslechla. Podobně je to s auty.

My dospělí o nebezpečnosti aut víme, a umíme s tím pracovat, takže nám hrozí jen malé nebezpečí. Batole o nebezpečnosti aut neví, a přirozený respekt k nim nemá. Nefunguje bohužel ani přirozený mechanismus rozvoje strachu u dětí – přenášení emocí z matky na dítě. Proč by se dítě mělo aut bát, když se máma denně pohybuje v jejich těsné blízkosti a zůstává přitom klidná?

Malé dítě se tedy teprve musí naučit bezpečnou vzdálenost od aut dodržovat. To ovšem nějakou dobu trvá a vyžaduje jistou úroveň rozumových schopností včetně sebekontroly. Co nám zbývá, než se to naučí? Minimalizovat pohyb v okolí rušné vozovky, a když to jinak nejde, mít dítě zabezpečené i proti jeho vůli. Někdo volí šátek, jiný kočárek, větší dítě třímáme za ruku. Nic lepšího bohužel za současného životního stylu nevymyslíme. Útěchou nám může být, že ač je takové omezení pohybu dítěte nepříjemné, psychické trauma mu nezpůsobí.

Rámeček 1:

Jak se jezdí v Česku

Jedním z důvodů nebezpečnosti našich silnic je styl jízdy českých řidičů. Celkově se u nás jezdí mnohem nebezpečněji než třeba v Americe. Uvedu několik zkrácených ukázek z knihy Karla Havlíka: Osudová střetnutí. Rozhovory s lidmi, kteří přežili dopravní nehodu (Triton 2010).

– Těžké kolo motocyklu Honda katapultovalo tělo chlapce do vzdálenosti dvanácti metrů. Matka odletěla k chodníku. Dítě bylo na místě mrtvé. „Moje mašina burácí, až uši zaléhají. Kdo neslyší a neuhne, má smůlu,“ vyjádřil se motocyklista, který chlapce zabil. Dodejme, že na přechodu pro chodce.

– „Chybovat je lidské a žádný řidič není svatoušek. Každý chvátá a je mu jedno jak a kde. Doba to žádá. Jinak to nejde, než se umět ohánět. Nedivte se, že na to musíte dupnout a na nikoho se neohlížet…“ říká řidič, jehož vinou zahynulo dvacet lidí.

– „Nemohu za to. Byl to mikrospánek,“ ospravedlňuje se profesionální šofér.

Bohužel – i s takovými řidiči se mohou naše děti setkat.

Rámeček 2:

Dítě na vodítku

Zajímavou možností jsou dětské vodící kšíry. Dítě vám neuteče a přitom za ním nemusíte běhat. Někteří je zatracují, je to prý jak vodítko na psa. Jiní na ně ale nedají dopustit:

– Bertovi už aspoň čtyřikrát zachránily život. Je ve svých dvou letech hrozně rychlý, já už ho nedohoním.

– Využili jsme je, Šimon totiž záměrně nechtěl chodit za ruku a u toho vodítka si ani nevšiml, že je veden.

– My ty kšíry využíváme hned dvakrát – jednak nám dítě neuteče, a pak: Maruška pořád padala, a takhle tomu zabráním. Kolikrát mi skončí s nosem pár centimetrů nad zemí.

Můžeme se samozřejmě ptát, zda jsou kšíry přirozené/zdravé/důstojné. Zda se takto voděné dítě naučí zdravé samostatnosti či zda není lepší, když se malé batole naučí přirozeně padat, než aby se to začne učit o rok později, větší a rychlejší. Osobně kšíry nepoužívám, ale ani nezatracuji. Rozhodně je lepší dítě na „vodítku“ než pod koly náklaďáku. A jak říká jedna kamarádka: „trojčata jinak neuhlídáte“.

Na trhu jsou různé typy, některé mohou vypadat třeba jako opička, která sedí dítěti na zádech a vy ji držíte za dlouhý ocas. Ale posloužit mohou i jen mírně předělané obyčejné kšíry od kočárku.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, listopad 2010