Komu mám důvěřovat? Jak působit důvěryhodně? A nakolik být důvěřivý/á? Zkusme se zamyslet nad těmito podstatnými otázkami, které si klademe snad všichni. Důvěřivost je jednou ze základních vlastností osobnosti, důvěra zase podmínkou hlubokého vztahu.

Když jsem byla dítě, bylo mi naprosto jasné, jak vypadá nečestný člověk: je mužského pohlaví, na bradě má strniště stejně dlouhé jako vlasy (to proto, že zrovna utekl z vězení, kde jej oholili) a pohybuje se typickou kradmou chůzí, která na něho přes veškerou snahu o nenápadnost jednoznačně upozorňuje. A když se tenhle lump chystá vykrást banku, prozradí se tak, že si navlíkne na hlavu punčochu.

Později mi pochopitelně došlo, že takhle se zloděj nepozná, přesto si ale stále myslím, že čestnost či důvěryhodnost druhé osoby odhadnu. Stejně tak, jako si to myslí skoro všichni lidé. Ostatně, zní to logicky i z evolučního pohledu: schopnost rozpoznat na druhé osobě její čestnost je snad ze všeho nejdůležitější. Přírodní výběr nás tedy zcela jistě formuje k tomu, abychom toho schopni byli.

Čestnost napsaná na čele

A jak to děláme? Automaticky, z větší části nevědomě. Máme-li říci, proč na nás dotyčný člověk působí či nepůsobí důvěryhodně, často nevíme. Anebo se zpětně domýšlíme. Některé mechanismy jsou však přesto vysledovatelné. Daleko více než typologické rysy (tvar hlavy, nosu apod.) jde o fyzické známky získané nedůvěryhodnosti: stopy závislosti na alkoholu, drogách, známky nervozity – a o chování jedince: pokud např. zaznamenáme pozdní příchod a výmluva na nás působí kostrbatě, máme se na pozoru. Více důvěřujeme lidem, kteří jsou nám podobnější, např. příslušníkům vlastního etnika apod., myslíme si totiž, že takové lidi dokážeme snáze číst. A pochopitelně též užíváme své zkušenosti – těžko důvěřovat někomu nápadně podobnému člověku, jenž nás podvedl či zradil.

Jenže stejně tak, jako přírodní výběr formuje naši schopnost poznat lidi čestné od podvodníků, formuje i podvodníky, aby vypadali čestně. Jaký je tedy výsledek těchto dvou trendů? Věčný závod, kdo z koho, stejně jako u lovce a kořisti. Trochu úspěšní asi budeme, ale ne vždy. Podobně hovoří i výzkumy: některé schopnost odhadovat na základě vzhledu čestnost neznámých osob potvrzují, jiné nikoli. Ostatně – vzato logicky – kdybychom podvodníky perfektně poznávali, nemělo by smysl podvádět. A kdybychom nic nepoznali, nemělo by smysl se snažit.

Všichni se pak, z větší části nevědomky, snažíme působit důvěryhodně. Zejména chceme-li někoho o něčem přesvědčit. Cíleně fenomén důvěryhodného dojmu studují reklamní agentury, neboť reklamy jsou de facto na přesvědčování postaveny. Své know-how sice tají, některé principy jsou však lehce vysledovatelné: například osoby, které vám v reklamách nabízejí výrobky, se dívají na kameru, tváří se klidně, sebejistě a přesvědčeně. Pokud jde například o prostředek, který má zlepšit vaše zdraví, vyvolávají dojem autority, lékaře: vystupují v bílém plášti a případně jim kolem krku visí fonendoskop. Většinou jsou doporučující osoby módně a slušivě oblečeny, vypadají zdravě a mají spíše hlubší hlas.

Není můj soused náhodou „tajnej“?

O důvěře hovoříme ve vztahu – ať už mezi dvěma jedinci či mezi jedincem a třeba institucí. Důvěřivostí pak rozumíme obecnou tendenci důvěřovat lidem. Někdy též chápeme důvěřivost ještě obecněji – jako postoj k životu. Jakousi základní víru, že svět je dobrý, že stojí za to žít. Podle vývojového schématu Erika H. Eriksona se tento postoj buduje v prvním roce života, a to zejména na základě vazby, jaká vznikne mezi kojencem a primární pečující osobou – nejčastěji matkou. Dítě je po příchodu na svět nutně stresováno: ať už je to hladem, osamocením, mokrou plínkou či dosud ne plně zvládnutou funkcí střev. Jakmile je něco v nepořádku, pláče. Pokud je na jeho potřeby láskyplně a adekvátně reagováno – hlad je nasycen, mokrá plínka vyměněna, dítě je pochováno – získává pocit, že světu může důvěřovat. Pokud matka nereaguje, či reaguje hostilně anebo neadekvátně (stimuluje nemluvně, jež je unavené, krmí je, aniž by mělo hlad apod.), dítě bude směrem ke světu spíše nedůvěřivé. V dospělosti si sice již nevzpomíná, jak o něj bylo pečováno, nabytý způsob reagování a chápání světa však zůstává trvale otištěn v jeho mozku. Důvěřivost pak souvisí s dalšími vlastnostmi osobnosti, například s optimismem a schopností empatie.

Někteří lidé jsou tedy důvěřivější a jiní zase méně; rozložení v populaci je přitom zhruba Gaussovo – nejvíce lidí důvěřuje „tak akorát“, extrémně naivních lidí je maloučko, stejně tak jako paranoidně nastavených jedinců. Oba extrémy jsou z pochopitelných důvodů problematické a nezřídka souvisejí s psychickým onemocněním (demence, paranoidní schizofrenie aj.). Střed Gaussova rozložení je u různých společností různě posunut – existují společnosti důvěřivější a společnosti podezřívavější. Češi jsou ve srovnání s jinými národy bohužel spíše podezřívaví. Jistě se na tom podepsaly i desítky let totality, jež se držela u moci právě pomocí nedůvěry mezi lidmi (Neudá mě kolega za politický vtip? Co když je můj soused „tajnej“?…).

Lze toto nastavení změnit? Zcela jistě ano, ale cesta je dlouhá. Snad jsme ji však již nastoupili (viz článek Jaroslava Huka). I základní životní nastavení jednotlivců je v průběhu dalšího života ovlivňováno. Například v rámci psychoterapie může dojít ke korektivní zkušenosti, a důvěra člověka ve svět se zvýší. Naopak silné zklamání například ve vztahu s životním partnerem bere zrazenému iluze a ničí jeho schopnost důvěřovat.

Těžko se získává, lehce ztrácí

Kdosi mi vyprávěl příběh své známé. Úspěšná podnikatelka, dvě děti, krásné manželství. Vtom životní rána: zhoubné onemocnění. Když se na ně přišlo, dávali lékaři té paní šanci padesát procent, že přežije. Podstoupila náročnou léčbu a uzdravila se. Vrátila se do svého zaměstnání. Tato životní rána však měla dopad na psychiku všech zúčastněných, neboť manžel té paní, pro kterého byla celá situace též velice náročná, si v době její nemoci našel přítelkyni. Jeho žena přišla o důvěru v životního druha, on o důvěru sám v sebe, a děti o důvěru ve vztah rodičů a tím i o pocit bezpečí, narušena byla jejich důvěra ve svět. Rány všech zúčastněných se pravděpodobně nikdy zcela nezacelí.

Každého z nás někdy někdo obelhal, podvedl, zradil. Byla-li to prodavačka v obchodě, která nám již vícekrát (a pravděpodobně úmyslně) nevrátila správně, zřejmě nás to naštvalo, a příště si dáme pozor nebo k ní už vůbec nepůjdeme. Trauma pravděpodobně mít nebudeme. Pokud nás však opustil životní partner, dost možná se to negativně odrazí i v našich dalších vztazích. „Chová se, jako bych byl skrytý lotr, stále mě z něčeho podezírá!“ stěžoval si onehdá Stanislav (a v jeho hlase je znát palčivá ukřivděnost). „Jak mu mám důvěřovat? Prvnímu muži jsem taky důvěřovala… a jak to dopadlo? Nejen že mě opustil, ale ještě mě okradl!“ bránila se jeho žena Hana. Nový vztah je zatížen zklamáním z minulého, ničen podezíráním. Postoj Stanislava i Hany je pochopitelný. Mají-li spolu ti dva spokojeně žít, bude potřeba, aby Hana za Stanislavovy podpory dokázala překonat trauma z minulého vztahu. Lehké to nebude.

Nedůvěra však neničí jen partnerské vztahy. Ale i vztahy s dětmi, přáteli, kolegy, a vlastně všechny vztahy včetně obchodních. Ve vztahu s dětmi dokáže být nedůvěra dokonce velmi zhoubná.

„Naši vyžadují, abych byla každý večer s nimi doma, že prý kdoví, co bych dělala, kdybych byla venku. Už mě oba lezou krkem!“ “ stěžuje si sedmnáctiletá Veronika.

Pro zachování zdravého vztahu s dětmi je třeba jim dát najevo důvěru, že se budou dobře chovat a pečovat o sebe sama i bez kontroly matky či otce. Těžké je to pro rodiče úzkostné i pro ty, kteří mají třeba vinou zklamání tendenci k podezřívavosti. Zejména dospívající děti jsou citlivé k projevům nedůvěry svých rodičů. Nedůvěra je irituje a může vyvolat až opačnou reakci. „Proč bych nechodil za školu, když si to o mě stejně furt myslí?“ Tím, že se něčeho bojíme, do toho vlastně své dítě tlačíme. A nejde přitom ani tak o naše slovní vyjádření, ale spíše o to, jak se chováme. Budete-li svému potomkovi dvakrát denně říkat: „Důvěřuji ti, že nekouříš.“ vzbudíte v něm tak akorát pocit nedůvěry ve vaše slova. A jaké pocity asi vzbudí ve svém potomkovi rodič, který mu po návratu z mejdanu prohlíží kapsy od kabátu, a přitom říká: „Já ti věřím, že nekouříš, ale když nic nezastíráš, tak ti nemůže vadit, že se dívám…“?

Spadneš!

Poněkud extrémní pohled na důvěru ve vztahu k potomkům popisuje Jean Liedloffová v Konceptu kontinua. Podle ní děti prostě plní naše očekávání. Pokud jim důvěřujeme, například že se nezraní, nezraní se – mají dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy. Pokud však nedůvěřujeme, že se samy ochrání, stane se opět tak, jak očekáváme. Pro ilustraci popisuje Liedloffová následující příběh: „Jedna rodina měla doma bazén a považovala ho pro své malé dítě za natolik nebezpečný, že kolem bazénu rodiče vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Báli se, že by do něj dítě mohlo spadnout či skočit. S největší pravděpodobností dítě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branku otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se.“ Naopak kolem hluboké jámy v Yequánské vesnici Wanania si děti hrály bez dozoru celý den, a nic se jim nestalo. Názor Liedloffové je bezesporu zajímavý, ačkoli nechat malé děti bez dozoru u bazénů či výkopů se rozhodně nedoporučuje. Vezměme si však alespoň to poučení, abychom na ně nekřičeli: „Spadneš!“ „Pozor, zraníš se!“ apod.

Kdy důvěru obnovit

V tramvaji pouštíme sednout ty, kteří to potřebují více než my, cizincům ukazujeme cestu. Lidé jsou mezi živočichy zajímavým druhem. Pomáhají si totiž i ti, kteří si nejsou příbuzní, a kteří se s velkou pravděpodobností již nikdy neuvidí. A v extrémních podmínkách jsme ochotni obětovat i mnohem víc svého času a zdrojů. Tím více, čím víc to je třeba. Většina z nás by pravděpodobně neváhala půjčit bundu neznámému člověku, pod kterým se prolomil led a nezůstala na něm nit suchá. Co na tom, že prochladneme a možná s horečkou ulehneme, když zachráníme život. Teorie vysvětlující, proč tomu tak je a jak se tato naše vlastnost vyvinula ponechejme nyní stranou (zájemci nechť se zkusí sami zamyslet, případně se podívají třeba do knížky Martina Uhlíře: Jak jsme se stali lidmi), a soustřeďme se na výsledek: někteří odborníci totiž pokládají lidský altruismus za klíčovou vlastnost, jež stojí za úspěchem našeho druhu na planetě.

Na druhou stranu jsou však jsou lidé též velmi krutí a mimořádně pomstychtiví. Odplácejí zlé zlým i tam, kde to škodí i jim samotným. Proč se zrádci mstíme, ačkoli se tím vystavujeme riziku dalšího ublížení? Proč se při ztrátě důvěry dotyčnému prostě příště nevyhneme? Jde o to, že lidský altruismus a trestání zrádců jsou dvě strany jedné mince. Bez trestání sobců, podvodníků a zrádců by brzy nebylo jedinců obětavých a spolupracujících.

A zdá se, že sklon jak altruistickému chování, tak trestání je již v naší povaze hluboko zakotven. Proto nám vzájemná spolupráce přináší pocity uspokojení. A stejně tak se dostavují libé pocity i tehdy, trestáme-li nepoctivost. Pomsta vskutku bývá sladká.

Odpouštět se nedoporučuje zejména u závažných činů, jichž se pachatel dopustil záměrně, neprojevuje sebemenší známky lítosti, povědomí o své vině, nečiní pokání.

Je však dobré nenechat si svou důvěřivost vzít. Důvěra ve svět nás plní optimismem, důvěra v děti jim umožňuje vyrůst v samostatné, sebevědomé a zodpovědné jedince. Důvěra k partnerovi je podmínkou vztahu hlubokého a blízkého. Pro to všechno bychom měli umět překonat zklamání. Lidé chybují, a to je dobré mít na mysli, pokusme se mít nadhled. S důvěrou se žije líp.

Rámeček:

Ve světě jestřábů a holubic

Matematické modelování známé jako teorie her využívají ve svých úvahách ekonomové, biologové i psychologové. Ač jsou modelované situace nesrovnatelně jednodušší než realita, nad výsledky je dobré se zamyslet. Zajímavé příklady popisuje Matt Ridley ve knize Původ ctnosti. Například ve hře na Jestřáby a holubice se ve virtuálním prostředí setkávají postavy, které se chovají buď jako hodné – spolupracující holubice, nebo jako zlí a nespolupracující jestřábi. Jestřáb snadno zvítězí nad holubicí, bude však těžce raněn, dostane-li se do křížku s dalším jestřábem. Setkání holubic je pro obě ziskové, setká-li se však holubice s jestřábem, špatně dopadne. Na rozdíl od skutečných jestřábů a holubic, ty hrové nejsou od pohledu poznatelné, a navíc se může jejich chování v průběhu hry měnit: k jednomu se daná postava zachová jako jestřáb, k jinému jako holubice. Byli byste v takovém světě spíše jestřábem nebo holubicí? A komu byste důvěřovali?

Mladý politolog Robert Axelrod vyzval roku 1979 matematiky, aby napsali programy, které by spolu soutěžily tak, že by proti sobě sehrály 200 kol této hry. Hledala se co nejúspěšnější strategie chování. Výsledek mnohé překvapil. Absolutním vítězem se stal program Tit-for-tat – Půjčka za oplátku. Nejhodnější a nejjednodušší program ze všech přihlášených. Strategie Půjčky za oplátku zněla: při prvním setkání se chovej jako holubice, a v dalších podle toho, jak se naposledy zachoval protihráč. Později se navíc ukázalo, že v životu bližších podmínkách hry, kdy postava občas udělá chybu (například se zachová jako jestřáb, ačkoli „nechtěla“), předčí Půjčku za oplátku ještě hodnější program – Velkorysá půjčka za oplátku, která tu a tam protihráči chybu odpustí a zachová se jako holubice, i když ji protihráč již jednou zradil. Přenositelnost výsledků do reálného života je samozřejmě sporná, výsledek modelu však jednoznačně říká: potkáváme-li se se stejnými lidmi opakovaně a dostatečně dlouho, vzájemná důvěra se vyplácí.

Biblické „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ můžeme pak v této souvislosti chápat jako prastarou moudrost, která pomáhá důvěřovat a udržet spolupráci. Důvěru může nastolit jen ten, kdo se nemstí za každé příkoří.

Pavla Koucká

Literatura:

Erikson, Erik H. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo

Křivohlavý, J. (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portál

Liedloffová, J. (2007). Koncept kontinua. Praha: DharmaGaia

Riddley, M. (2000). Původ ctnosti. Praha: Portál

Uhlíř M. (2007). Jak jsme se stali lidmi. Praha: Dokořán

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červen 2009

City nás občas táhnou směrem, jemuž se rozum vzpírá, a tak se je snažíme myšlením potlačit – vždyť silné emoce brání v přemýšlení a někteří lidé se v afektu chovají jako neřízená střela. Jenže viděno z širší perspektivy: představa, že emoce zatemňují mysl, nám sama mysl zatemnila. Novější psychologické teorie již chápou emoce a myšlení jako doplňující se procesy, z evolučního hlediska jsou emoce dokonce rozumné.

Pravděpodobně už se vám něco podobného taky stalo. Zamyšleni jdete po chodníku a až se zpožděním si uvědomíte, co se vlastně seběhlo: slyšeli jste skřípění brzd, okamžitě jste uskočili dále od vozovky; spřátelili jste se s člověkem, s nímž vám je dobře, ani nevíte proč, a vyhýbáte se někomu, kdo vás znervózňuje, aniž byste tušili, čím to je… štěstí, strach a další emoce poutají naši pozornost určitým směrem, určují, čemu se budeme věnovat. Emoce též určitým způsobem naše myšlení podbarvují: jsme-li veselí, vidíme svět jinak, než když jsme smutní.
Vedle vlivu na myšlení ovlivňují emoce i naše tělo: například hněv vůči násilníkovi vysílá vnitřní signály k lepšímu prokrvení končetin a připravuje je k akci. Skrze mimiku a gesta pak emoce předávají důležité informace ostatním: úsměvem například sdělujeme kamarádovi, že ho rádi vidíme. Ostatně už Charles Darwin ve svém díle Výraz emoce u člověka a zvířat, vydaném roku 1872, líčí emoce jako důležité pro přežití druhu – když někdo vypadá polekaně, upozorní ostatní na nebezpečí.
Podle amerického neurologa portugalského původu Antonia Damasia využíváme (často nevědomě) speciální kategorii sekundárních emocí nazývanou „somatické ukazatele“, která usměrňuje naše rozhodování. Když nás třeba při představě povýšení v zaměstnání zahltí místo radosti pocit strachu, funguje jako výstražné znamení. O místo nadřízeného přestaneme usilovat – pravděpodobně bychom jej nezvládali. Naopak zážitek pozitivního somatického ukazatele nás stimuluje k jednání. Podle Damasia (2000) je přitom tato schopnost zřejmě nejdůležitější v sociální sféře, kde musejí být rozhodnutí často prováděna rychle jako reakce na nepředvídatelné podněty, na chování jiných lidí.

Dvě cesty emoce

Někdy musíme hodně přemýšlet, abychom si uvědomili, co vlastně cítíme. Jak je tedy možné, že emoce dokážou ovlivnit naše chování ve zlomku vteřiny? Výzkumy ukázaly, že v mozku existují dvě cesty emoční informace. První, krátká a rychlá, běží ze smyslových vstupů (zrak, sluch, hmat) přímo do mozkové struktury zvané amygdala. Tato informace neprochází mozkovou kůrou a neuvědomíme si ji. Umožňuje okamžitou reakci na nebezpečí. Druhou cestou informace putuje do mozkové kůry, což jí trvá znatelně déle. Vytváří vědomí emoce – například pocit strachu. Podle neurovědce Josepha LeDouxe z New York University pak mezi kůrou a amygdalou funguje propojení oběma směry. Amygdala však může vyvinout mnohem silnější vliv na kůru než kůra na ni. To vysvětluje, proč se v jednání často necháváme strhnout emocemi, i když by racionální úvaha přinesla lepší řešení. V záchvatu hněvu například řekneme něco hodně ošklivého, čehož pak litujeme.

Emoční inteligence

V roce 1995 se za oceánem stala bestselerem kniha Daniela Golemana: Emotional Inteligence: Why it Can Matter More Than IQ (Emoční inteligence: Proč může být důležitější než IQ). Goleman vyšel z tvrzení, že inteligenční kvocient je úzký koncept, který sice silně predikuje úspěch ve škole, ovšem o úspěšném fungování v každodenním životě toho moc nenapoví. „Životní úspěch“ předpovídá pouze z 20 %. Zbývající lví podíl má podle Golemana právě emoční inteligence.
Není divu, že dobře napsaná kniha vyvolala obrovský zájem. Otázkou je, zda pouze nafouknutou bublinu IQ nevystřídala jiná. Je emoční inteligence skutečně inteligencí? Tedy operacionalizovaným souborem schopností k řešení určitých problémů? Zdá se, že ano, i když kritici konceptu existují. Navíc se emoční inteligence částečně překrývá s dalšími pojmy, nejvíce se sociální inteligencí, což je Thorndikův konstrukt pocházející již z roku 1920.
I koncept emoční inteligence je starší než Golemanova kniha. V roce 1990 jej vytvořili Peter Salovey a John Mayer. V jejich tehdejším pojetí sestávala emoční inteligence ze tří hlavních složek: posouzení a vyjadřování emocí, regulace a využití emocí. Dva roky po Golemanově bestseleru pak Salovey s Mayerem konstrukt upravili, velmi zjednodušeně řečeno přidali přemýšlení o emocích. Emoční inteligence byla v následujících letech v módě. Vzniklo o ní mnoho prací a bylo navrženo několik dalších, více či méně se lišících modelů. Někteří autoři například raději hovoří o emočních kompetencích, aby zdůraznili, že se jedná o schopnosti, které lze získávat i v průběhu života a dále prohlubovat. Většina badatelů by se však shodla, že emočně vysoce inteligentní člověk si uvědomuje vlastní emoce a srozumitelnou a přijatelnou formou je vyjadřuje. Je též citlivý k emocím druhých lidí.
Naopak příkladem extrémně nízké emoční inteligence je pacient trpící alexithymií (z řeckého a – nedostatek, lexis – slovo, thymos – emoce). Tito lidé mají potíže identifikovat svoje pocity a nedokážou identifikovat emoce ve výrazu tváře jiných lidí – dělá jim problém například říci, zda se člověk na fotografii bojí nebo zlobí. Alexithymní lidé nebývají šťastní – a není divu, vždyť se v citové oblasti chovají jako slon v porcelánu. Užitečná pro ně může být psychoterapie, ovšem nebývá to jednoduché. Už první krok, jenž spočívá v uvědomění si, kde jejich problém vězí, je pro ně obtížný: zpravidla totiž emocím přisuzují malý význam a rozhovory o citových otázkách jsou pro ně nudné a frustrující.

Měj vše pod kontrolou

Spojení emocí a inteligence se může někomu zdát nevhodné, protože bývá spojována s výkonem a soutěživostí, a to se k emocím nehodí. Přesto lze na tomto konceptu najít něco příjemného: důraz na rozvoj osobnosti i po emoční stránce. Mnozí lidé, kteří se snaží „na sobě pracovat“, často berou v úvahu pouze aspekty své tělesné stránky a logické myšlení. Hrají například šachy a squash; luští křížovky a chodí na procházky, propadli kolu a ve volných chvílích se věnují sudoku. Ale co jejich vztahy? Co pochopení sebe sama, svých tuh, citů a prožitků? Nejde přitom jen o oblast soukromého života. Americká psycholožka Alice Isenová z Cornellovy univerzity v Ithace například zjistila, že dobře naladění lékaři stanovují přesnější diagnózy – než se lékaři a medici dali do práce, rozdala části z nich v rámci svého experimentu malé dárečky. Následně se ukázalo, že právě jejich diagnózy byly přesnější a rychlejší, jejich návrhy léčby efektivnější než u kolegů, kteří obdarováni nebyli. Isenová tvrdí, že dárek navodil příjemnou a pozitivní náladu, v jejímž důsledku jsou lidé ochotnější pomáhat a mají lepší schopnost kreativního řešení problémů. (von Kanitz 2008)

Zlost jako výkonný motor?

Vysokoškolačka Renata od nejútlejšího věku zápolí s hněvem. Ve školních letech se problém projevoval hlavně při sportu. Tady se „pro holčičku nepřijatelná“ emoce stávala do jisté míry přijatelným motorem k podání výkonu. Starší bratr jí dokonce říkával: „Dokud se pořádně nenaštveš, nepůjdeš do toho naplno.“ V dospělosti, kdy už se sportu tolik nevěnuje, se problém s hněvem vrátil s rolí matky dvou malých dětí. Nároky a stres přestala zvládat a výbuchy hněvu se vrátily. I když ho kromě křiku neobracela přímo proti dětem, obracela ho proti sobě a všemu, co jí přišlo do ruky. Vážnost situace pochopila ve chvíli, kdy po různých incidentech doslova roztřískala mobilní telefon a neuložila si předtím kontakty.
Nyní už je na tom Renata lépe. Pomohl jí kognitivněbehaviorální terapeutický přístup (KBT), který sama na sobě aplikuje. Dokáže díky němu zachytit první signály nastupujícího hněvu (zrychlený dech, tenze v končetinách, podrážděné reakce na každý podnět). Také si uvědomuje své negativní myšlenky („Zase po sobě neuklidil!“; „Ať už přestane kňourat!“). Když Renata zaslechne vnitřní upozornění „pozor, chystá se výbuch“, promlouvá k sobě: „Zastav se, přestaň tu pobíhat.“; „Nadechni se zhluboka.“; „O nic nejde.“; „Sniž hlas o oktávu níž.“ Snaží se myslet pozitivně a následně se odměnit: „Hněv odeznívá.“; „Hurá, zvládla jsem to!“.
Každý může mít problém s jinou emocí, je však jen na něm, aby si ho uvědomil a vnitřně se rozhodl s ním něco dělat. Pomůže třeba „jen“ dostatečná sebereflexe či přátelská poznámka typu: „Ty se těmi emocemi strašně vysiluješ.“ Pozorujme své prožívání i emoce lidí kolem nás, buďme upřímní k sobě i k druhým. A všímejme si třeba, co je kolem nás hezkého. „Pozitivní emoce, jako jsou emoce lásky, úcty, dobra, radosti, altruistické postoje a nejvíce pocit vnitřního klidu a míru, působí harmonicky na vnitřní homeostázu a podporují vylučování látek tělu cizích,“ uvedla pro Psychologii dnes profesorka biochemie Ludmila Kameníková. Její slova též ilustrují jednotu duševní a tělesné stránky člověka, jež se právě v emocích krásně zračí.

Emoce pod drobnohledem

Emoce dělíme podle jejich povahy a intenzity na afekty, nálady, city a vášně. Jiné dělení rozlišuje emoce na primární a sekundární (základní a složité). Jak uvádějí Schulze a Roberts (2007): základní jsou emoce, které jsou nejen obecně přítomné napříč lidskými kulturami, ale vyskytují se i u některých savců. Zpravidla bývají uváděny: strach, hněv, radost, smutek, důvěra, odpor, očekávání a překvapení. A pak tu máme složitější emoce – pýchu, pohrdání, zklamání, závist a další. A což teprve směsice různých citů, například lásky a nenávisti, které můžeme pociťovat k jedné osobě zároveň… Jednotliví autoři se ovšem ve svých názorech mírně různí, mezi výčty primárních emocí se tu objevuje nějaká navíc, onde jiná chybí. Někteří akademičtí psychologové pak zdůrazňují, že například city nejsou emocemi jako takovými, ale jejich „zážitkovou složkou.“ Vedle ní pak emoce mají ještě další složky: výraz obličeje, vnitřní tělesné reakce a doprovázející myšlenky. Všechny tyto složky se přitom ovlivňují: Pocit, který prožíváme, je ovlivněn tím, jak o situaci přemýšlíme. Též výraz obličeje, který máme, působí na naše pocity – ostatně: zkuste si to sami. Podtrženo a sečteno, lze říci, že emoce (city) stojí na křižovatce mezi myšlením, tělem a situací.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, březen 2010

Literatura
Damasio, A. (2000). Descartesův omyl. Praha: Mladá fronta.

Hučín, J. (2004). Pozitivní emoce nám chrání zdraví. Rozhovor s Ludmilou Kameníkovou. Psychologie dnes 10, s. 39.

Muramatsu, R. and Hanoch, Y. (2005): Emotions as a mechanism for boundedly rational agents: The fast and frugal way. Journal of Economic Psychology 26 (2) 201-221.

Schulze, R. a Roberts, R. D. (2007). Emoční inteligence. Praha: Portál.

von Kanitz, A. (2008). Jak rozvíjet svou emoční inteligenci. Praha: Grada.

vyšlo v časopise Psychologie dnes, březen 2010

„Vendulka je naše sluníčko,“ říká pyšně její maminka. Vzápětí však po její tváři přeběhne stín: „Bohužel ale ještě neví, že sluníčko v noci spinká.“ Podobné problémy jako maminka Vendulky řeší mnozí rodiče.

V diskusích novopečených rodičů existují stálice. Jednou z nich je noční spánek kojenců. Řeší ho snad všichni. Vyslechla jsem si spousty příběhů, pročetla řadu rad. Nastíním několik tipů.

Když se Zuzce narodil Tomášek, měl jen málo přes dvě kila a bylo to dost dráždivé dítě. Kolikrát proplakal celou noc. Zuzka se snažila zvládat péči sama, protože manžel měl zrovna před státnicemi. Po dvou měsících už ale byla tak zničená, že si nedokázala vlastně nic užívat. „Nemohla jsem se radovat, ani když přijela hlídat maminka a já si vyrazila s kamarádkami. Celou dobu jsem si jim akorát stěžovala,“ vzpomíná.

Noční vstávání musejí alespoň zpočátku zvládnout všichni, protože novorozeně nemá ještě vykrystalizovaný cirkadiánní biorytmus (rytmus dne a noci) a ani nevydrží celou noc bez pití. O obtížné období se jedná zejména tam, kde je dítě hodně plačtivé. Únava a stres matku vysloveně ničí, hlavně když je v tom sama, jako byla Zuzka. Situace se výrazně zlepšila, když bylo Tomáškovi čtvrt roku, to totiž synek Zuzčinými slovy „dozrál“. Přestal tolik plakat, a navíc její muž úspěšně odstátnicoval a část péče převzal. Ideální není situace ani dnes, kdy je Tomáškovi skoro rok. Zuzka totiž v noci stále několikrát kojí. I tak by ale mohl spát lépe, než si žena myslí.

O pět hodin spánku více

Německá psycholožka Anette Kast-Zahnová líčí v knize Každé dítě může dobře spát svůj vlastní příběh. Řešit spánek své dcery se rozhodla, když bylo Andrejce sedm měsíců. V té době holčička od čtvrté ráno téměř nespala. Každých patnáct až třicet minut chtěla pít. Ani přes den již nechtěla spát ve své postýlce. Jenom při jízdě v kočárku či v autě občas tak na půlhodinku zabrala. Dohromady nespala víc než devět hodin.

Během dvou týdnů se však autorce podařilo dosáhnout toho, že Andrea spala od osmi večer do sedmi ráno. A to bez přerušení a ve své postýlce. A k tomu dvakrát přes den po jeden a půl hodině. Dohromady to dávalo o pět hodin víc než předtím. Podle Kast-Zahnové může tak dobře spát i vaše dítě. Pokud to tak není, velmi pravděpodobně stávající situaci sami nevědomky napomáháte.

Dobrou noc a sladké sny

Zhruba v půl roce dozraje nervová soustava kojence natolik, že dítě může prospat jedenáct či dvanáct hodin v kuse. Pokud tak nečiní, je to často proto, že se nenaučilo usínat samo. Žádné dítě ve skutečnosti neprospí v kuse celou noc. Děti se v noci přirozeně vícekrát vzbudí. Některé však zase samy rychle usnou, aniž by si toho rodiče vůbec všimli. Zatímco ty druhé se docela probudí a rozpláčí se. Potřebují, aby jim znovu usnout pomohli rodiče. Nemají hlad ani špatné sny. Prostě jen nejsou zvyklé usínat samy.

Aby vaše dítě usínalo samo, musíte mu dopřát zkušenost, že to lze. Pokud ho vždy přispěcháte uspat, nemá šanci to zjistit. Možná praktikujete některou z následujících metod: · necháváte dítě usínat u prsu či lahve · aby dítě usnulo, nosíte je na rukách · leháte si k dítěti do postýlky, než usne. Všechny tyto příklady mají jedno společné. Když dítě usne, stane se něco, co nechce. Odložíte je, odejdete. Proto vašemu dítěti dělá problém uvolnit se a usnout. Je ve střehu. „Když usnu, máma se vytratí, někam mě přenesou. Nesmím usnout!“ uvažuje. Kromě toho, že nedokáže usnout samo, se uspávání prodlužuje. A vy uspáváte stále déle a déle. Hodinu sedíte u postýlky, skáčete s dítětem na gymnastickém míči. Nosíte je na rukách po bytě. Zpíváte jednu a tutéž píseň mnohokrát za sebou. Vyrážíte na noční projížďku ulicemi. Zoufalí rodiče jsou totiž neuvěřitelně vynalézaví.

Vaše „nespavé“ dítě přitom pravděpodobně není primárně problémové. Nedávno jsem se například doslechla o sedmileté Klárce, která neuměla usínat jinak než u maminky. Klárka přitom už ve svém věku chápala, že maminka má spoustu práce, a vždycky trpělivě počkala, třeba i do deseti hodin, než maminka obstará domácnost a vše potřebné. Klárka je pravděpodobně hodná holčička, která ovšem nikdy nedostala příležitost, aby zjistila, že lze usínat i bez maminky. Patologická situace zde způsobuje, že hodné děvče omezuje svou matku a chodí do školy nevyspalé. Co s tím? Jak děti bez problémů naučit spát?

Večerní rituál

Dětem obecně pomáhá, když poslední hodina před spaním probíhá každý den stejně. Zejména poslední minuty před uložením do postýlky jsou důležité. Vhodnými činnostmi je v tomto čase zpívání, povídání, mazlení, kolíbání. Též večerní koupání je oblíbené: děti jdou do postýlky čisté a většinou se přitom též příjemně uvolní a unaví.

Čas večerního ukládání by měl být vždy stejný, respektive v rozmezí přibližně půl hodiny. Ideální je takový večerní rituál, který si společně s dítětem skutečně užíváte. Nemusí být dlouhý, ale měli byste se na něj těšit vy i dítě. Stravte ten čas skutečně naplno se svým dítětem, užívejte si ty chvíle.

Uložte dítě do postýlky bdělé. Aby se dítě naučilo samo usínat, musíte mu to umožnit. Je potřeba oddělit usínání od jídla, houpání a vlastně všech činností, ke kterým vás dítě potřebuje.

Pokud dítě po uložení do postýlky pláče, doporučují někteří autoři chodit je upokojit podle přesně stanoveného plánu (poprvé přijdete po třech minutách, pak po pěti…). Domnívám se, že takovéto přesné plány jsou značně nepřirozené a že stejného efektu lze docílit intuitivně. Jde o to, aby dítě vědělo, že není opuštěné, jste blízko a vše je v pořádku. Pláčem však nedocílí toho, abyste skákali jak cvičené opičky. Když tedy přijdete dítě upokojit, nebudete je již vyndávat z postýlky, krmit a chovat. Upokojíte je svou přítomností, hlazením, tichými slůvky, zůstanete třeba minutu nebo dvě, a zase odejdete.

A co když se dítě rozpláče v noci? Pokud se domníváte, že není hladové, neběhejte k němu hned, nechte mu chvíli, aby se mohlo samo upokojit. Někdy děti dokonce pláčí ze spánku, a v takovém případě není vhodné je budit. Nezklidní-li se ovšem dítě brzy samo, měli byste se jít podívat, co se děje, a upokojit je (opět tichými slůvky, hlazením, svou přítomností). Nesviťte, postačí vám trocha světla z druhé místnosti. Nehrajte si s dítětem v noci, byť by bylo sebebdělejší.

Přirozenost nade vše

Zejména však sledujte své dítě. Jako svébytná osobnost má nárok na to, aby na ně obecné rady neplatily, a neměli byste na nich trvat. Jsou například děti, které večerní koupání aktivuje či dokonce rozdráždí. V takovém případě je lépe koupat v jiné části dne.

Také záleží na tom, co vyhovuje vám. Rozdíly bývají například v organizaci denního spaní. Zatímco některým rodičům a dětem vyhovuje i pravidelný čas denního spánku, jiní nechávají dny variabilnější.

Budete-li se chovat přirozeně a pozorně vnímat, co vašemu dítěti vyhovuje a co se vám snaží sdělit, možná nebudete žádné rady, metody a „tanečky“ potřebovat. My s manželem jsme sami co do spánku docela chaotici, chodíme do postele, jak nám to zrovna vyjde, a vstáváme v lepším případě, když se sami vzbudíme, v horším, když musíme. Když se nám narodila dcerka, přemýšlela jsem, jak ji naučit večernímu usínání. Děti by přeci měly v noci spát… Začala jsem studovat moudré knihy. Avšak ještě než jsem je dočetla, když byly dcerce zhruba tři měsíce, dala nám sama najevo, jak to má být: začala prostě v osm večer usínat a vyžadovat klid. Snažíme se její přání respektovat.

Jak dlouho děti spí

Novorozené dítě prospí v průměru šestnáct a půl hodiny denně, v delších či kratších úsecích rovnoměrně ve dne i v noci. Kojenci se postupně učí rozlišovat den a noc. Noční spánek sa prodlužuje, denní úseky se zkracují a jejich počet klesá. Nejpozději v šesti měsících je fyziologický jedenáctihodinový noční spánek (bez jídla). K tomu spí dítě ještě jednou dopoledne a jednou odpoledne. Od druhého roku spí dítě většinou již jen jednou denně, a nejčastěji mezi třetím a čtvrtým rokem opustí denní spaní docela. Jedenáctihodinový noční spánek pak zůstává zhruba do pěti let. Poté se každým rokem zkracuje zhruba o čtvrt hodiny.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, říjen 2009

Rodí se dnes těžší děti?

Váha – ukazatel zdravotního stavu

„Narodil se nám Vítek, 4,3 kg, 53 cm.“ Typická zpráva o narození dítěte. Před lety by prý udivila, takový cvalda nebyl běžným jevem.

Informace o hmotnosti následuje ve zprávě o narození zpravidla hned za jménem dítěte. Na první pohled to zní až nemístně materialisticky. Vždyť se narodil nový člověk, bytost s osobitými vlohami. Copak je opravdu tak důležité, kolik má kilo?

Váha je ovšem primárním ukazatelem zdravotního stavu dítěte. Pokud ji ve zprávě o narození neuvedete, příjemci mohou mít obavy, zda je dítě v pořádku. Porodní hmotnost pod 2,5 kg představuje nejsilnější rizikový faktor novorozenecké úmrtnosti a souvisí i s řadou nemocí v dětství i dospělosti (riziková je však i váha nad 4 kg). Souvislost s nízkou porodní hmotností byla vysledována například u hypertenze, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu. Řada studií se věnuje chování dětí a jejich školnímu prospěchu. I ten bývá u dětí s nízkou porodní váhou horší, ovlivněna je jak verbální, tak nonverbální inteligence a schopnost soustředění. Tyto děti jsou také méně průbojné a mají větší sklon k depresím. A to nemluvíme o dětech s extrémně nízkou porodní hmotností.

Průměrně 3,3 kg

V našich krajích je průměrná porodní váha přibližně 3,3 kg. Proč to není třeba o půl kila více?

Mláďata kopytníků se v několika minutách po narození stavějí na nohy a mláďata nekrmivých ptáků si téměř hned po vylíhnutí začínají sama hledat potravu. Novozélandský kiwi přitom snáší vejce o čtvrtině hmotnosti samice, kdežto novorozené dítě váží pouze dvacetinu hmotnosti matky a je zcela závislé na její péči. Nevyspělé je i oproti mláďatům lidoopů, jako by se proti nim rodilo nedonošené. Čím to?

Jednou příčinou jsou naše velké mozky a s nimi související velké hlavičky novorozenců, druhou vzpřímená chůze a s ní související užší pánev. Aby děti prošly porodními cestami, musejí přicházet na svět méně vyvinuté, než by se rodily, kdyby jejich matky skákaly po stromech a nebyly schopné počítat kvadratické rovnice.

Velikost novorozenců je tedy limitována na jedné straně matčinou potřebou bez úhony porodit, na druhé straně potřebou dítěte obstát ve vnějším světě (malí novorozenci mají horší vyhlídky na přežití). Zdravá lidská novorozeňata tak váží zhruba mezi 2,5 a 4 kilogramy. Hmotnost konkrétního dítěte je pak ovlivněna ještě dalšími faktory.

Vitaminy pro těhotné

V současné době se objevila řada zpráv o zvyšování porodní hmotnosti v naší společnosti. Hovoří o ní lékaři i porodní asistentky, Lidové noviny přinesly zprávu o 200 gramech za posledních 30 let (v citaci předního českého porodníka). To je skutečně velký rozdíl. Že by i proto tak rapidně stoupalo množství císařských řezů? (V roce 1990 u nás rodilo „císařem“ necelých 8 % žen, dnes téměř 20 %.)

Ostatně proč by se průměrná porodní váha v populaci neměnila? Existuje řada faktorů, které ji uvnitř uvedených mantinelů posouvají. Například bílí Američané nebo Irové se rodí v průměru o 150 až 200 g těžší než české děti, Indové zase téměř o 0,5 kg lehčí.

Ze zvyšující se porodní váhy je u nás podezříváno množství bílkovin, které těhotné ženy konzumují, a hlavně multivitaminové přípravky. V hledáčku lékařů se ocitl vitamin D a vitaminy řady B.

Na velikost plodu mají vliv genetické i environmentální faktory. Menší bývají děti ve vysokých nadmořských výškách a v teplých krajích. Větší děti se rodí vyšším a hmotnějším ženám. Záleží i na váhovém přírůstku v těhotenství (zejména u drobných žen).

Vliv výživy na velikost plodu zkoumala řada studií. Efekt potravinových vylepšení se potvrdil, ovšem spíše u jinak nedostatečně stravovaných žen ve třetím světě. Je sice pravda, že „dítě si vezme, co potřebuje, i na úkor matky“, avšak pouze do určité míry. Pokud matka strádá výrazně, strádá i plod. Jasně to ukázaly hladomory, například známý leningradský (od srpna 1941 do ledna 1943). Průměrná váha novorozenců byla v nejhorším období nižší o více než 0,5 kg. Nizozemský hladomor za druhé světové války snížil váhu novorozenců o zhruba o 300 gramů. Váhově přitom utrpěly pouze děti, jejichž matky hladověly v posledním trimestru těhotenství, pokud hladověly dříve, na váze novorozenců se to neprojevilo (i když utrpěli zase jiné újmy).

Kdo může za malé černoušky?

Genetické a environmentální vlivy je těžké rozmotat, navíc se ovlivňují navzájem. Jsou lehčí novorozenci v Indii dílem genů jejich rodičů? Nebo za nimi stojí to, co mívají Indky na talíři? Či snad pracovní nasazení? Těžká fyzická práce matek snižuje váhu novorozenců. Jestliže se snažíme rozmotat genetické a environmentální vlivy, není od věci podívat se do Ameriky. Afroameričané se totiž rodí v průměru o čtvrt kilogramu lehčí nežli bílí Američané. Běžně je tento jev interpretován jako důsledek odlišné rasy. Tmavé děti vycházejí lehčí i tehdy, když je odfiltrován efekt socioekonomické skupiny a fyziotypu. Grazyna Jasienska však nedávno uveřejnila jinou teorii. Podle ní je nízká váha Afroameričanů důsledkem epigenetických změn, které v jejich genomech vznikly v období otroctví, v generacích chudě živených a těžce fyzicky pracujících. Ve prospěch její teorie hovoří i skutečnost, že v oblastech, odkud předkové amerických černochů pocházejí, jsou novorozenci stejně těžcí jako bílí Američané.

Když rodičky stárnou

V Čechách se však v průběhu posledních desetiletí znatelně nezměnil genofond ani nadmořská výška. Jediné, co by mohlo způsobovat nárůst porodní váhy českých novorozenců, je snad lepší výživa současných matek, ukazuje se ovšem, že vitaminy pro těhotné jsou v tomto směru v našich podmínkách přeceňovány. Po revoluci v roce 1989 se však výrazně změnily demografické a socioekonomické faktory. Například o více než čtyři roky stoupl průměrný věk rodiček. Výrazně ubylo zejména velmi mladých matek, které rodí děti s mnohem nižší porodní hmotností než zralé ženy. Na základě toho bychom tedy mohli očekávat vyšší průměrnou porodní hmotnost. Stoupl však též počet rodiček nad 35 let, jimž se opět rodí spíše menší děti. Proměna věkové struktury s sebou tedy nese dva trendy – klesající podíl velmi mladých matek průměrnou porodní hmotnost zvyšuje, zatímco rostoucí podíl matek nad 35 let působí opačně.

Nevýhoda potomků starších matek je ovšem výrazně menší (maximálně desítky gramů) než znevýhodnění dětí matek velmi mladých (ve většině studií rozdíl přesahuje 100 gramů). Věk matek se tedy skutečně může podílet na zvyšování váhy českých novorozenců.

Další demografické změny pravděpodobně působí zase opačně. Například snížený počet porodů na jednu ženu a s ním související zvýšené zastoupení jedináčků. Studie totiž ukazují, že druhorození bývají o 80–90 gramů těžší než jejich starší sourozenci, a třetí v pořadí obvykle váží ještě více. Větší zastoupení jedináčků tak znamená celkově lehčí děti.

Podobnou roli může hrát zvyšující se množství vícečetných porodů, průměrná váha novorozeného dvojčete je pochopitelně nižší. Zatímco v roce 1991 činil podíl vícečetných porodů 0,9 %, v roce 2007 to bylo 2,1 %. Tento jev je způsoben vyšším množstvím umělých oplodnění a také věkem matek.

Pro zvyšování porodní váhy však hovoří zvyšování životní úrovně českých matek. Například se jasně ukazuje, že se v průměru těžší děti rodí ženám s lepším socioekonomickým zázemím. Jestliže se zvýšila životní úroveň, měla se zvýšit i porodní váha, tedy pokud má vliv absolutní výše socioekonomického statusu a nikoli výše relativní. To je ovšem těžké určit, neboť studie prokazující tento efekt jsou standardně dělány jako průřezové, nikoli dlouhodobé.

Též zdravější životní styl by mohl mít tento efekt. Jenže kdo si troufne odhadnout všechny relevantní proměnné a odpovědět na otázku, zda žijí dnešní matky zdravěji? Dále lze uvažovat změny fyzické aktivity.

Rozčarování

V době, kdy jsem se zamýšlela nad faktory, které by mohly zvyšovat porodní váhu novorozenců, a probírala se řadou odborných studií na toto téma, sílila též moje potřeba dopídit se, jak se tato hodnota skutečně změnila. Vyhledala jsem proto příslušná data na Českém statistickém úřadě a v Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. Průměrné porodní váhy novorozenců v ČR lze nalézt od roku 1986 do roku 2007.

V roce 1989 byla v ČR průměrná porodní hmotnost 3308 g, poté klesla na 3276 g v roce 1991. Následně rostla až do roku 1999, kdy dosáhla hodnoty 3339 g, pak ovšem zase klesala a v roce 2007 dosáhla 3289 g.

Od revoluce tedy porodní váha nestoupla, ale spíše poklesla. Jak je to možné? Nárůst porodní váhy je přece fakt. Nebo ne? Kde je zakopán pes? Statistika by snad mohla být zkreslena tím, že současná medicína zachraňuje více hodně maličkých dětí, a tak i když cvalíků se rodí více, průměr zůstává stejný. Vyhledala jsem tedy počty dětí v jednotlivých váhových kategoriích pro vybrané roky od poloviny minulého století (viz obr. 1). Zjistila jsem, že ačkoli se podíl velmi malých dětí mírně zvýšil, není toto vysvětlení zcela relevantní. Největší zastoupení opravdu velkých dětí u nás totiž bylo v roce 1950. Úvahu, proč tomu tak bylo, si můžete zkusit jako zajímavé intelektuální cvičení. V každém případě váha českých novorozenců neroste.

Literatura

Jasienska G.: Low Birth Weight of Contemporary African Americans: An Intergenerational Effect of Slavery? American Journal of Human Biology 21, 16–24, 2009

Martorell R., Gonzalez-Cossio T.: Maternal Nutrition and Birth Weight, Yearbook of physical anthropology 30, 195–220, 1987

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vesmír, duben 2010

Kojení, uspávání, přebalování, koupání – čtvero typických činností spojených s nejmenšími dětmi. Ale nezapomněli jsme ještě na něco? Co společná zábava? Už s kojenci si můžeme hrát, a užít si společně spoustu legrace. Navíc tím povzbuzujeme jejich rozumový, sociální i motorický vývoj.

U nejmenších dětí je hra těsně spjata s objevováním světa a s jejich vývojem. Spolu s tím, jak zrají smysly, mozek a motorika, má dítě velkou potřebu procvičovat a zkoušet si, co již zvládne. Vše je pro ně zajímavé. Prakticky veškerou bdělou aktivitu provázenou radostným vzrušením tak můžeme považovat za hru. Pokusím se přiblížit typickou hru dětí od narození do jednoho roku, po jednotlivých čtvrtletích.

1. čtvrtrok: Kuk na mě!

Novorozené děti přitahuje světlo a obličeje. Rády vás pozorují, a někdy napodobují mimické výrazy. Když je vaše miminko bdělé a klidné, často se k němu naklánějte, aby vás dobře vidělo. Mimiku přitom můžete klidně i přehnat. Úsměv, vytažené obočí, našpulené rty – maličké vás upřeně a „moudře“ pozoruje, a po chvilce možná našpulí rtíky i samo. Pozornost upoutáte ještě lépe, když na ně budete mluvit či mu zpívat. Nemusíte však nijak zvlášť přemýšlet nad tím, co děláte. Většina lidí (a dokonce i starší děti) dělá výše uvedené intuitivně.

Pozornost malého kojence přitahuje pohyb. Rád sleduje lidi, ale třeba i třeba listí stromů ve větru, dejte mu proto příležitost pozorovat takové předměty.

Počátkem druhého měsíce se objevuje sociální úsměv, a dítě si pomalu začíná uvědomovat, že na nás působí. Už si s ním můžete povídat. Dítě rozumí základům rozhovoru: chvíli „mluví“ ono, a pak zase naslouchá vám. Můžete přitom říkat něco smysluplného, ale aspoň někdy se přizpůsobte jemu. Celý rozhovor tak může sestávat třeba jen z jedné slabiky či hlásky, kterou má vaše maličké zrovna v oblibě. Komunikace je baví a rozradostňuje.

Koncem tohoto období si dítě zpravidla začíná uvědomovat svou schopnost působit na předměty, a rádo toho využívá. Snadno je potěšíte, když nad ně zavěsíte hračky. Nejlépe barevné, kontrastní. Zpočátku je bude pozorovat, a pak do nich začne drnkat rukama. Radostně a vášnivě. Aby taky ne, vždyť je to vzrušující poznání: ovlivňuji svět! Koncem tohoto období, anebo začátkem příštího, bývá již dítě schopno uchopit předmět. K nabízení se dobře hodí různá chrastítka a cinkátka. Kromě tvarů a barev zaujmou i zvukem.

2. čtvrtrok: Kampak jsem se schovala?

U čtyř a pětiměsíčních miminek „vedou“ nožičky. Dítě je téměř fascinovaně ohmatává a cpe si je do pusy. Obzvláště při přebalování je žmoulání palečků oblíbenou kratochvílí.

V poloze na bříšku se miminka již dokáží opírat jen o jednu ručku, a druhou zatím využít k uchopení hračky. Stimulujte je ke hraní v této poloze. Dítě však ještě zpravidla nesedí, a ani vy je neposazujte. Můžete si je ovšem krátce vzít na klín.

Úspěch budete mít s různými říkankami, obzvláště pokud je spojíte s pohybem. Oblíbené jsou říkanky spojené s částmi těla, kterých se při povídání dotýkáte: Kovej kovej kováříčku, okovej mi mou nožičku… a podobně. Koncem tohoto období děti milují hru „na schovku“. Schováme se třeba pod deku a říkáme: „Kdepak je máma?“ Dítě kouká. Objevíte se a radostně hlásíte: „Tady je!“ Dítě se směje a výská. Pro velký úspěch můžete hru rovnou zopakovat. Taková hra je velmi cenná pro rozvoj sociálního cítění i rozumových schopností. Učíme tak naše maličké, že ač nás zrovna nevidí, nemusí se bát: brzy se zase objevíme.

3. čtvrtrok: Berany – berany – duc

Dítě zkoumá různé tvary a povrchy. Fascinuje je to, co zrovna děláte. V praxi to vypadá asi tak, že čtete-li si na dece plné těch nejvymyšlenějších a nejdokonalejších hraček, dítě bude zaručeně ze všeho nejvíc zajímat vaše kniha.

Můžete svému drobečkovi připravovat různé rébusy. Například zaujmete jeho pozornost hračkou, kterou mu však nedáte do ruky, ale do takové vzdálenosti, že na ni nedosáhne. Dosáhne však na šňůrku, která je k hračce připevněna… Úžasnou zábavou se v tomto období stává házení věcí na zem (viz rámeček).

Oblíbené jsou sociální hříčky typu berany – berany – duc! Můžeme také již začít s hrami na nápodobu (paci–paci) a hrou na dávání a přijímání: Nabídneme dítěti hračku, a když si ji vezme, lákáme je, aby nám ji zase dalo zpět. Brzy mu ji ostatně zase vrátíme… Též motorické hry můžete hrát společně s dítětem. Takto staří kojenci milují zvedání a hopsání na našem klíně. Rády též po nás lozí: nejprve na klín, a zdatnější brzy až za krk.

Děti, které sedí, si zpravidla začínají užívat i hru ve vodě. Kačenky a lodičky, kelímky, hra s proudem vody, cákání. To vše je zdrojem zábavy a radosti.

Lezoucí děti je ovšem třeba bedlivě hlídat. Často se to má tak, že když o dítěti chvilku „ani nevíte“, s překvapením pak zjistíte, jak „skvělou“ hračkou se zabavilo – například kouskem mýdla, který vám onehdá zapadl pod vanu…

4. čtvrtrok: Budiž světlo!

Dále se bouřlivě rozvíjí motorika, a tomu odpovídají i oblíbené hry. Starší kojenec staví věž z kostek, skládá do sebe kelímky. Oblíbené jsou míče: když se míč kutálí, dítě za ním leze.

Dítě se staví, zkouší první krůčky. Miluje výšky, a snaží se vylézt kam může. Rádo zdolává různé překážky, velkou výzvou jsou schody. (Vyplatí se naučit je, jak slézat dolů – z gauče, křesla, ze schodů: pěkně nohama napřed.) Miluje též mačkat vypínače světla, otevírat a zavírat zásuvky, kroutit knoflíky od rádia. Je nadšené z toho, co dokázalo.

Více se též začíná zajímat o plyšové hračky – mazlí se s nimi, krmí je, ukládá ke spaní.

Stále přibývá sociálních hříček, a postupně nabývají na složitosti. Říkanky a písničky děti zatím jen poslouchají, případně je doprovázejí pohybem, už brzy však začnou doplňovat slovíčka. Hra motorická, sociální, i hra s předměty dále košatí a rozvíjí se.

Několik „nadvěkových“ poznámek

­– Přizpůsobte hru náladě dítěte – čilé a radostné dítě uvítá divokou hru, zatímco když je klidné, dokáže vás lépe sledovat, a můžete zvolit hru „přemýšlivější“.

– Dovolte hře proniknout do všedních činností, tak je to (nejen pro dítě) přirozené. Ve skvělou hračku se na chvíli mohou změnit jablíčka, která zrovna sbíráte na zahradě; při čekání na tramvaj vymyslíte novou říkanku. Osobně s sebou málokdy vozím hračky, raději něco vymyslíme. Všudypřítomnou hračkou jsou vaše ruce a váš hlas. Zapojte fantazii. A když je třeba přece jen něco do ruček – ve skvělou hračku se může proměnit třeba batoh – kolik má zajímavých popruhů, zipů a všelikých kapsiček!

– Společné hraní s dítětem je skvělé pro jeho vývoj i pro rozvoj vašeho vzájemného vztahu. To však rozhodně neznamená, že byste se do něj měli nutit. Hra by měla bavit i vás, můžete při ní regenerovat a odpočívat. Užijte si to.

Rámeček:

Hop na zem!

Házení čehokoli na zem je oblíbenou zábavou snad všech devítiměsíčních dětí. Jen hračku podáte, už letí. Ani jste se nemuseli narovnávat. Dítě se dožaduje předmětu jen proto, aby jej znovu hodilo na zem.

Přijde vám to k vzteku? Máte snad dokonce pocit, že to dítě „dělá schválně“? Věřte tomu, že ne. Házení věcí na zem je oblíbené z jiných důvodů. Děti jsou jen zvědavé, co se s předměty stane, když jimi hodí. A získávají cennou zkušenost, že předměty (a lidé) mohou zmizet, a znovu se objevit. Občas se do hry zapojte, aniž byste ovšem celé hodiny lezli po čtyřech a sbírali po zemi hračky.

Jak hru obměňovat a obohacovat

– Dejte dítěti předměty, které může bez nebezpečí házet a které dopadají na zem různým způsobem:

– lehké předměty (peříčko, zmačkaný papír, nafukovací balónek…), které padají pomalu a neslyšně, a těžší předměty (dřevěná kostka, kovová lžička), které padají rychle a jejichž dopad působí hluk.

– předměty, které se kutálejí (láhev z umělé hmoty, míček…), nebo takové, které po dopadu zůstávají na místě (polštářek…).

– Nasměrujte je k tomu, aby se učilo mířit. Dejte před židličku velkou nádobu (např. lavor). To vám také značně usnadní vaši účast ve hře, protože vrátíte celý obsah nádoby najednou.

– Jestli vás už sbírání nebaví, přivažte házecí předmět na provázek. Druhý konec přivažte dítěti na dosah, na židličku nebo na ohrádku. Potom už stačí dítě naučit, jak si předmět pomocí provázku podat.

tipy podle Anne Bacus: První rok vašeho dítěte. (Portál, 2005).

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, listopad 2009

Čarodějnický učeň Harry Potter vyrůstal v slavné pohádkové sáze v nevlídném prostředí pěstounů. Přesto však měl v zásadě pozitivní pohled na svět. Jak to jde dohromady? Tajemství spočívá v prvním roce Harryho života – to totiž ještě žil v láskyplném prostředí u vlastních rodičů.

Právě první rok je podle vývojových psychologů obdobím, kdy se formuje základní postoj ke světu. Snad nejpregnantněji to nazval Erik H. Erikson, který toto období přímo nazval podle základního vývojového „úkolu“: základní důvěra proti základní nedůvěře. Je svět v zásadě pozitivním místem, kde na sebe lidé pozitivně reagují a snaží se vzájemně pomáhat? Nebo místem, kde vaše problémy nikoho nezajímají?

V období, kdy se tento základní postoj formuje, je pro dítě nejdůležitějším prvkem světa matka. Právě ona dítěti představuje, jaký svět je. Vztah, který si dítě s matkou (nebo osobou, jež ji zastupuje) v prvním roce života vytvoří, podstatně ovlivní nejen povahu všech jeho pozdějších vztahů, ale i celkový přístup ke světu. Pokud matka není dosažitelná, reaguje nepřiměřeně či nevypočitatelně, svět se jeví jako nejisté, případně dokonce nebezpečné místo, a dítěti hrozí pesimistické ladění až porucha osobnosti. „Únik do schizoidních a depresivních stavů se stane trvalým sklonem,“ formuloval deficit základní důvěry sám Erikson (Erikson: Dětství a společnost. Argo, 2002).

Je-li matka milující a spolehlivá, dítě se cítí bezpečně a jistě. A to je ideální základ pro vnitřní stabilitu, sebejistotu a optimistické ladění. Takoví lidé bývají schopni hlubokých vztahů. Přitom se podle Eriksona nezdá, že šlo o absolutní množství potravy či projevů lásky, ale spíše o kvalitu mateřského vztahu. O to, zda je matka přítomná, pečující, odhadnutelná.

Abychom ale byli upřímní, nemají to všechny matky stejně jednoduché, ve vztahu jde vždycky o dva, a například u dráždivých a plačtivých dětí je prakticky nemožné reagovat stále pozitivně, vlídně, s důvěrou ve své rodičovské schopnosti. Své by o tom mohla vyprávět moje kamarádka Adéla, matka dvojčat. Její Markétka je spokojené dítě, se kterým je radost komunikovat. Zato s Lukáškem jsou trable: často pláče, všechno ho rozhodí, skoro se neusmívá. Přitom Adéla přistupuje k oběma dětem stejně. „Dokonce Lukáškovi nadržuju, Markétku zdaleka tolik nenosím, nechovám, tak často nekojím,“ říká. „Daleko víc na něj myslím a snažím se mu vyhovět, ale přesto mám pocit, že mu prostě nerozumím. Když zapláče Markétka, většinou vím, co jí je. S Lukáškem tápu.“

Ucpat pusu

Místem, kde lze krásně sledovat různé mody chování českých matek k dětem a vice versa, jsou dětská hřiště, pískoviště, ale i prostředky hromadné dopravy. Možná si uvědomíte řadu podobných situací, jako jsou následující:

Léto vrcholí, jsme na dětském hřišti. Maminka čtyřměsíčního Dalibora si povídá s kamarádkou. Dalibor spí v kočárku. Po chvíli se však probudí a začne plakat. Maminka mu okamžitě strčí do pusy dudlík, a pokračuje v hovoru s kamarádkou. Chvíli to funguje, pak se ozve znovu pláč, a opakuje se trik s dudlíkem, tentokrát neúspěšně. „Asi má hlad,“ sdělí maminka kamarádce a namíchá sunar. Dalibor se však u lahvičky rozkřičí ještě víc. „Tak co je?!“ osopí se na něj matka. Křik sílí. Matka cítí pohledy z okolí a to ji znervózňuje. Začíná prudce houpat kočárkem. „Na, máš už čas, musíš něco vypít,“ podává dítěti lahev…

Na vedlejší lavičce sedí maminka sedmiměsíční Zuzanky a čte si knížku, zatímco dcerka též spí v kočárku. Možná je to Daliborovým křikem, možná sama od sebe, začne se probouzet a fňukat. Maminka odloží knížku, nahne se nad kočárek a pohladí ji po tváři: copak je, Zuzanko? Pomalu ji vyndává z kočárku, dcerka se doprobouzí u ní na klíně. Přitulí se k mámě, a už se usmívá. Mává ručkama a dívá se střídavě na dění na hřišti a na mámu. „Podívej, Zuzanko, jaký má Davídek míč!“ povídá maminka, a dcerka si může očka vykoukat. Zareagoval už i Davídek, a jde se pochlubit blíž. „Ten je krásnej, podívej! A jak je barevnej!“ říká maminka. Čtyřletý klučina se dme pýchou, podává míč blíž, až se ho Zuzanka může dotknout…

Uvažujete, proč se první mamince nepovedlo své nemluvně uklidnit, a druhé ano? Zásadní rozdíl mezi oběma příběhy nespočívá ve věku a pohlaví dětí, ani v tom, co jejich dítě potřebovalo. Dost možná ani ve schopnostech matek. Podstatná byla jejich ochota se dítěti věnovat. První matka si chtěla povídat s kamarádkou, a dítě ji obtěžovalo. Tomu pak odpovídalo i její chování. Druhá matka tam byla primárně pro své dítě, a citlivě reagovala na jeho signály. Probouzející dceru ujistila, že tam pro ni je, že se může pomalu probouzet dle své potřeby. Možná Dalibor nepotřeboval dudlík ani lahvičku, ale stačila by mu třeba i minimální pozornost matky. Ta se však nenamáhala zjišťovat jeho potřeby, a namísto toho se pokusila o ten nejjistější způsob, jak mu „ucpat pusu“. Když to trochu zjednodušíme, pak Zuzanka pak dostala od matky reprezentující okolní svět signál: jsem tu pro tebe, sleduji, co potřebuješ a snažím se ti to dát. Naopak Dalibor dostal zprávu, že jeho problémy nikoho nezajímají, svého však může dosáhnout silou (intenzitou pláče). Jedna taková zkušenost sice povahu člověka nerozhoduje, ale když je to tak dnes a denně, dítě nastaví svá očekávání, i když si své rané zkušenosti nepamatuje. Buď fixuje postoj důvěry ve své blízké a potažmo ve svět, nebo začne světu nedůvěřovat. A to se pak obtížně mění.

Okamžitě, pozitivně a vždy správně

Podstatou základní důvěry je tedy hloubka a kvalita vztahu s takzvanou primární pečující osobou. Tato vazba je v prvním roce velmi silná, a měla by být jistá. Ne vždy se to podaří (viz rámeček). Kojenci, s nimiž si nikdo nepovídá, jejichž problémy často nikdo neřeší, si odnášejí celoživotní následky v podobě nízkého sebevědomí, zhoršené schopnosti navazovat a udržet trvalý vztah. Dítě se uzavírá, je pasivní, psychický vývoj se zpomaluje. Jeho reakce se stávají nečitelnými a nevypočitatelnými stejně, jako jsou pro ně nečitelné a nevypočitatelné reakce okolí. V dospělosti pak pochopitelně má problém citlivě vychovávat vlastní potomky.

To však neznamená, že musíte na dítě reagovat vždy okamžitě, pozitivně a správně. Užitečný je v této souvislosti termín „dost dobrá matka“. Vyjadřuje, že ve vztahu k dítěti není cílem snažit se o dokonalost. Jde spíše o snahu samotnou, o to, že se snažíte. Máte ale i jiné potřeby a povinnosti, a tak třeba o dvě minuty odložíte kojení, když vás potřebuje starší dítě nebo zvoní pošťačka). To je přirozené a není to na závadu. Možná dokonce naopak. Základní důvěra ke světu totiž zahrnuje i schopnost obnovovat pozitivní vztah také po určité frustraci, ta ostatně v životě nutně přichází. Matka chvílemi mizí z dohledu, má různou náladu, chová se někdy ne zcela srozumitelným způsobem – a dítě přes pociťované znejistění a nelibost postupně nabývá poznání, že nic z toho podstatu vztahu neohrožuje. Matka zůstává přístavem bezpečí. Jakmile dítě dozraje na tuto úroveň, je schopné postupné aktivní separace a emancipace od matky. To se může dít již ke konci prvního roku života.

Pavla Koucká

Rámeček:

Matka a dítě – když vazba není jistá

Charakter vazby matky a malého dítěte psychologové zkoumají například při krátké separaci dítěte od matky. Jak se dítě chová, když se za matkou zavřou dveře? A jaká je jeho reakce na ni, když se po pár minutách v místnosti znovu objeví? Je-li vazba jistá, dítě není krátkodobou nepřítomností matky příliš znejistěno. Po návratu na ni reaguje radostně.

– Vyhýbavá vazba se projevuje slabým úsilím o kontakt, event. dokonce tendencí se kontaktu s matkou vyhýbat. Takové děti jsou lhostejné k separaci od matky, protože si k ní nevytvořily dostatečně jistý a spolehlivý vztah.

– Úzkostná vazba se projevuje nadměrným lpěním na matce a nepřiměřeně silnou úzkostnou reakcí při jakémkoli náznaku separace. Vztah se zde sice vytvořil, ale je zřejmé, že dítěti neposkytuje potřebnou jistotu a bezpečí.

– Ambivalentní vazba se projevuje kombinací tendence k těsnému kontaktu a lpění na matce a negativních projevů chování k matce (vzdor, zlost, odmítání), které se jeví jako reakce na nedostatečný projev lásky ze strany matky. Ani tento vztah nelze považovat za uspokojivý, ani on neposkytuje dítěti pocit jistoty a bezpečí.

Marie Vágnerová: Vývojová psychologie. Portál, 2000

vyšlo v časopise Děti a my, prosinec 2009

Máte představu, že strávíte šestinedělí v soukromí se svým miminkem, a manžel o vás bude s láskou pečovat? Zkuste se předem připravit na to, že vaše maličké budou chtít blízcí co nejdříve vidět.

– Už do porodnice se pořádaly hromadné rodinné zájezdy, z čehož jsem byla naprosto vyčerpaná a personál porodnice poněkud rozladěný. Doma pak denodenní návštěvy pokračovaly, já byla ráda, že stojím na nohou a mohla jsem prosit, jak jsem chtěla, ať počkají, ale marně – všichni hrozně toužili vidět našeho synka. Přijížděli i neohlášeně, a všichni se dušovali: ,jen na chviličku nakoukneme‘ – A byly z toho dvě hodiny.

– Jeden den přišli tchán, tchyně i švagr se švagrovou, sice ohlášeni, ale byli tam ještě večer, tchyně se dokonce dotklo, že na kojení jsem si zalezla s malou do pokojíčku, a hned mi dávala za vzor švagrovou švagrové, která kojila na svatbě mezi 60 hosty…

– Můj vlastní otec se smrtelně urazil, když jsem chtěla, aby si umyl ruce, než půjde 5ti dennímu miminku (navíc venku hladil psy). Příště už mě odbyl ve dveřích: ,mám je čistý‘, a rovnou si malého bral z postýlky… měla jsem se s ním prát?

– Tchyně byla pekelná, udržela jsem jí čtyři týdny od nás, ale pak přijela rovnou na celý víkend. Kritizovala, že jdu dříve nakojit, než ohřát jídlo manželovi. Že kojím moc často, nemám dostatečně uklizeno. Že nedostala snídani a takové jídlo, co jsem navařila, by ona nikdy návštěvě nepředložila…

To jsou jen některé ze zkušeností, které se objevily v nedávné diskusi na internetovém portálu rodina.cz.

Jak na ně

Též z osobních vyprávění vím, že šestinedělky s návštěvami nemají lehké pořízení. Žena má po porodu přirozeně potřebu nerušeně se sžívat s miminkem, a návštěvy na ni působí spíše rušivě. Samozřejmě to neplatí pro všechny – některé ženy si dokážou návštěvy užívat a oceňují pomoc blízkých. Řada šestinedělek by však hrnoucí se zástupy odložila na později, ale nějak se to nedaří. Někdo se může divit, proč si to novopečené maminky nechají líbit, mohou přece prohlásit, že se jim návštěva nehodí, příchozí prostě nevpustit a asertivně na svém rozhodnutí trvat. V praxi to však není tak jednoduché. Slovy jedné z diskutujících: „Ve chvíli, kdy za sebou máte vyčerpávající porod, nezpracované silné zážitky, několik dní či týdnů nespíte v kuse víc než dvě hodiny, horem z vás teče mléko, dolem krev, je daleko těžší se bránit.“ Notabene když máte vyhazovat někoho, od koho zároveň potřebujete pomoc. Vyčerpané šestinedělky se pak uchylují k zoufalým řešením: „Dělala jsem, že jsem usnula ve vaně.“ „Byla jsem pořád na procházce.“ Apod.

Samozřejmě nejlepší je, když si návštěvy dokážete užít. Anebo když mají blízcí tolik taktu, aby sami vycítili a ctili, co je vám milé. Jenže ne vždy se to podaří, a pak nezbývá, než si s tím nějak poradit. Můžete i třeba z nevítané návštěvy zkusit vytěžit něco dobrého. Třeba ji něčím zaměstnat (ideálně péčí o mimčo), a sama si dát v klidu třeba sprchu nebo se chvíli natáhnout. Možná to bude nejlepší řešení pro všechny: příchozí se budou rozplývat nad miminem, a vy získáte chvíli pro sebe.

S mečem v rukou

Ze všech vyprávění, která jsem si na téma návštěv po porodu vyslechla, na mě nejvíc zapůsobila zkušenost mých kamarádů Petra a Sarah, kteří přivedli na svět syna v Antroposofické nemocnici v Berlíně.

„V předporodním kurzu nám říkali, že zásadní úloha muže spočívá v ochraně ženy. Muž prý mám ,stát s mečem u dveří‘ a chránit ji před nájezdy zvědavců,“ směje se Petr. „Říkali, že žena je po porodu otevřená, plná lásky a neumí se bránit. Zároveň je ale zranitelná.“ Sářiným rodičům, s kterými mají dobrý vztah, sice Petr dovolil šestý den po porodu přijet, ale ujistil je, to nebude na dlouho. „Byla jsem mu za to tak vděčná!“ říká Sarah. „A také Petr vyřizoval všechny telefony. Já se s nikým nemusela ani bavit.“ „Krásně jsme si ty první dny užili – jenom spolu a s Mirečkem,“ shrnuje společnou zkušenost muž.

Je rozhodně lepší, když úlohu ochránce hranic novopečené maminky a rodiny na sebe vezme muž. Někdy tak činí sám od sebe, jindy je třeba, aby mu žena jasně řekla, co je jí milé, a co ne. Muž totiž neví, co se děje v těle i mysli ženy po porodu, a že i společenská extravertní partnerka může mít najednou potřebu chránit svoje soukromí. Hrdý novopečený otec může mít naopak potřebu se chlubit, a návštěvy sám zvát. Raději si o tom všem v klidu promluvte, ještě než se malé narodí. A pak znovu po porodu.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, leden 2010

Podívejte se na věc s odstupem. Buďte zdravě pasivní, nechte dítě vydechnout, ono samo si ukáže, co a kdy potřebuje. Nevyčerpávejte se zbytečně diskusemi, ale trvejte na jednou daných pravidlech. To je jen několik dobrých rad, jak výchovu zvládnout na jedničku s hvězdičkou…

Je možné, že kdyby se rodiče výše tak urputně nesoustředili na to, co je s jejich dítětem špatně, problémy by časem samy vymizely. Co když si dcera vymýšlí jen proto, aby na sebe upoutala pozornost. Kdyby lhaním nedosáhla zájmu rodičů, neměla by k němu důvod. Méně skutečně někdy znamená více – i ve výchově dětí. Nedělejme z toho vědu.

1. Podívejte se na věc s odstupem

A možná najednou uvidíte jednoduché a elegantní řešení. Například rodiče čtyřleté Esterky dlouho zápasili s dcerčiným odporem ke krásným svetrům, jež pro holčičku pletla babička. S láskou vyplétaný zajíček, lemované kapsičky a šálka do barvy, to vše z pravé vlny. Teplé, originální a roztomilé. Esterka však namísto nadšení reagovala vzteklým pláčem, kdykoli se jí pokusili do něčeho od babičky obléct. Vlastně začala nenávidět cokoli pleteného. Zčásti z úcty k práci babičky a zčásti pro udržení vlastní autority rodiče na nošení svetrů trvali. „Nemůžeme ustoupit už proto, že by se dcera naučila dosahovat svého pláčem a scénami,“ tvrdil Esterčin táta. Odchody do školky se změnily v každodenní boj.

„Nakonec jsme zjistili, že to nebylo neposlušností,“ hodnotí otec s odstupem času. „Jednou ji do školky vedla švagrová, pod svetr jí oblékla bavlněný rolák, a byl klid. Esterku vlna štípala.“ Jak prosté.

2. Nevyčerpávejme se diskusemi

Když se pro něco rozhodnete, či se s potomkem domluvíte (například že si po večeři bude čistit zuby), neztrácejte pak již energii opětovným otevíráním tématu. Sáhodlouhé vysvětlování je jen nezdařeným pokusem o ospravedlnění našeho rozhodnutí. Rozebírání kladů a záporů dané věci pro dítě znamená příležitost ke smlouvání. Ocitáme se v defenzívě a připouštíme, že bychom mohli vyhovět.

3. Opusťme své modly

V rodině musí všichni za všech okolností držet pospolu; sourozenci se musejí mít rádi; nejdřív práce, potom zábava; když něco řeknu, nesmím to už změnit. Také se řídíte podobnými zásadami? Modla je omezená skutečnost, kterou jsme proměnili v absolutní.

Maximální zobecnění však nerespektuje barvy života, specifické okolnosti a potřeby konkrétních lidí. Činí naše myšlení strnulým a děti se oprávněně bouří.

4. Buďme zdravě pasivní

Jean Liedloffová, americká etnoložka, která prožila část života s jihoamerickými indiány, opakovaně poukazovala na to, že yequánská matka kontakt s dítětem nepodněcuje, přispívá k němu jen pasivně. Je to dítě, které si ji najde a svým chováním jí ukáže, co potřebuje. Matka plně a ochotně jeho potřebám vyhoví, ale nepřidává nic navíc.

„Krmení pro výživu těla a mazlení pro výživu duše mu nejsou ani vnucovány, ani odepírány. Jsou prostě vždy dostupné.“ Mimo jiné i z této „zdravé pasivity“ rodičů etnoložka odvozuje skutečnost, že místní děti jsou veselé, obětavé, poslušné a naprosto spokojené. Pro řadu přeaktivních rodičů hyperaktivních dětí by mohla být právě tato myšlenka zajímavá.

5. Krizi se jednoduše vyhněme

Vzteká se vaše dítko pokaždé, když jdete cestou ze školky kolem cukrárny? Jste tak lakotní a zlí, že mu nic nekoupíte? Můžete trvat na svém a učit je tak snášet frustraci. Možná je ale prostě ještě malé, aby se dokázalo ovládnout tváří v tvář takovému pokušení a dokázalo kolem výlohy s bonbóny a pultu se zmrzlinou klidně projít. Zvolte jednoduché a bezbolestné řešení – na nějakou dobu změňte trasu a kolem cukrárny nechoďte.

6. Zaveďme dětskou pracovní sílu

Dětská práce je zákonem zakázána, což je jistě správné. Pětileté děti pracující v 19. století v textilkách byly skutečně zrůdnou stránkou kapitalismu. Nicméně doma je to jiné.

„Úžasné na dětech je, že jsou rády, když mají něco na práci. A protože rodiče rádi lenoší, dává smysl, aby práci dělaly děti,“ domnívá se Tom Hodgkinson, autor knihy Líný rodič (Jota, 2009). Ideální ovšem je společná činnost rodiče a dítěte. Máte tak příležitost učit dítě určité pracovní dovednosti a spolupráci. Zároveň si můžete povídat a prostě být spolu.

7. Určité problémy ignorujme

Děti se hádají a perou. Dráždí nás to, a tak po čase vybuchneme: „Musíte se pořád hádat?! Nechte toho!“ Vyvoláme však akorát protesty a výčitky.

Zkusme se hádkou netrápit a nezabývat, je to jejich spor. Nechejme děti, aby se víceméně vážně hádaly, a zakročme pouze, hrozí-li ublížení na zdraví. Možná budeme překvapeni, jak děti dokážou vyřešit spor bez nás.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, leden 2010

Nemáte doma ani jednu moudrou knihu o výchově dítěte? Tak to pěkně hazardujete s jeho zdárným vývojem. Nebo ne?

Rodiče dnes ještě před narozením potomka studují, jak ho správně držet, čím ho krmit, do jakých kroužků zapsat. Chtějí pro něj to nejlepší, ale nevědomky mu mohou spíše uškodit. Kdy na moudré rady raději zapomenout a řídit se zdravým rozumem a přirozeností? Plačící dítě zásadně nechovejte, aby si nezvyklo. Ale také: miminko nikdy nenechte plakat, mohla by se u něj vyvinout deprese. Křikem kojenec sílí. Ale také: plačící dítě trpí. Nemluvně krmte v tříhodinových intervalech. Ale také: kojte, kdykoli vaše malé projeví zájem. Výše uvedené názory a doporučení se vzájemně vylučují. Všechna přitom slýchali v posledním půlstoletí rodiče z úst odborníků, všechna vycházela z vědeckých teorií. Jak je to možné? A hlavně, jak poznat, čím je vhodné se řídit, a na jaká doporučení raději zapomenout?

Trendem je expertní rodičovství

Obzvláště v oblasti kojení napáchaly vědecké teorie hodně škody. Ještě naše matky slýchaly, že lepší je nekojit, a když, tak jen v prvních měsících a striktně po třech hodinách. Teorie, o kterou se taková doporučení opírala, přitom není celá špatně. Jen příliš zveličila určité věci a jiné zase nevzala v úvahu.

Kojení mělo být nezdravé, protože se do mléka uvolňují škodlivé látky, které žena za svůj život v těle nastřádala – což je částečně pravda. A po třech hodinách se mělo krmit, aby se nemíchalo natrávené mléko s nenatráveným. Což je taky pravda, ale dětem to většinou nevadí.

Mnoho dětí tak přišlo o výhody mateřského mléka a o blízký kontakt s matkou, který kojení poskytuje. O pláči z hladu nemluvě.

Naše matky nekojily, protože chtěly pro své děti to nejlepší. Netušily, že by se odborníci mohli mýlit. Kdyby si do toho nenechaly mluvit a spolehly se na svou intuici, mohly být šťastnějšími matkami spokojenějších a zdravějších dětí.

„Expertní výchova“ je v kurzu i dnes. A netýká se to jen výchovných stylů, ale třeba i sportovních aktivit. Batolata chodí na kurzy jógy a předškolní děti už aby začaly s baletem či tenisem. Je to dobře? Jóga je prima, ale na druhou stranu: nebylo by dvouletému děcku lépe na pískovišti?

Moudré knihy. A co když ne?

A jak s moudrými knihami? Vyplatí se je číst? Někdo tvrdí, že ano, dnešní doporučení jsou prý rozumnější než dřív. Jiní říkají, že lepší je nečíst nic a spoléhat se na svou intuici. Jenže jak poznáme, co je pravá intuice a co jsou vnitřně přijaté teorie, které jsme zaslechli či viděli v praxi kolem sebe?

Třetí rada zní: přečtěme si všechno, a pak se rozhodněme. Ale i to má svá úskalí. Paradoxně nejhorší totiž může být, když teorie nevhodně zkombinujeme. Vraťme se k příkladu kojení. Podle dětské psycholožky Ivy Jungwirthové je nejhorší variantou kombinace extrémních forem. V knížce Pohodoví rodiče – pohodové děti (vydal Portál) Jungwirthová takovou praxi popisuje: „Matka odchází z porodnice s rozhodnutím kojit kdykoli a kdekoli. Dítě je plačtivé, prs ho obvykle neuklidní. Tenze rodičů se stupňuje, jednoho dne se maminka ocitne na pokraji sil a rozhodne se krmit po třech hodinách – když to tak může dělat švagrová, náš Pepíček to dnů, možná ne o tolik plačtivějších, než byly ty předchozí, ale maminka na křik dítěte reaguje ještě citlivěji, protože se cítí provinile, že mu odepřela prs. Pak to nevydrží a opět se na pár dní vrátí k metodě „stále u prsu“. Celý cyklus se opakuje. Je dost možné, že Pepíček pláče prostě proto, že je plačtivé a dráždivé miminko, což se způsobem kojení úplně nesouvisí. Ale velké výkyvy v chování rodičů mohou jeho plačtivost ještě zvýšit.“

Proč Dan nechce jíst

V současné době je mateřské mléko opět v kurzu. Nemáte-li s kojením problém, výživoví experti se dnes víceméně shodují, že půl roku vašemu dítěti stačí. Ale co pak? ptají se matky. Nad prvními příkrmy si láme hlavu snad každá. V Čechách začínáme mrkvovým pyré, v Americe se doporučuje rýžová kaše a jinde to mají zase jinak. Novopečené matky v mém okolí si půjčí v průměru jednu populárněodbornou publikaci, poradí se s dětským lékařem či s kamarádkami, a začnou. Mrkvička, brambůrka, dýně. Spektrum potravin se postupně rozrůstá. Většina kamarádek vaří doma, občas však také koupí připravené jídlo pro kojence ve skleničkách. Nejzodpovědněji a nejpečlivěji z všech řeší tuto otázku Lucie. Jednotlivé potraviny zařazovala Lucka podle přesně daného harmonogramu a zapisovala si vše do tabulky. Když jsem u ní byla na návštěvě, vařila 20 gramů biohovězího (množství asi tak na lžíci) na plotně už čtvrtou hodinu, aby bylo dostatečně měkké, pak je pasírovala přes cedník a míchala se zeleninou. Do Dana pak s velikým úsilím vpravila asi dvě lžičky výsledné směsi.

Koncem léta, když bylo Danovi osm měsíců, odletěli zpět na Floridu, kde Lucie s manželem již čtyři roky žije. Návratem se však zvýšila Lucčina nejistota, zda přikrmuje „správně“. Doporučení amerických pediatrů se od těch českých drobně liší. Lucka denně počítala množství bílkovin, tuků, cukrů, odvažovala ingredience a synka před jídlem a po něm vážila, aby měla přehled, kolik toho snědl (na množství zmizelé z talířku není možné se spolehnout, protože nikdy nezměříte, kolik z toho dítko rozpatlalo po ubruse). Dan ovšem jídlu stále moc nedá, ba dokonce se jeho apetit spíše horší, než lepší.

S jogurtem i bez jogurtu

Když si Lucka stěžovala, jak je každá lžička vybojovaná, skoro brečela. Jako psycholožka jsem jí měla poradit. Odpovědi typu „Prosím tě, neřeš to tolik, děti vyrostou s jogurtem i bez jogurtu,“ ji však spíše dováděly k zuřivosti. „Chci pro něj ty nejideálnější podmínky, tu nejlepší péči, to je snad normální,“ sdělila mi rozčíleně. „Nemůžu to přece nechat na náhodě. Nechci, aby moje dítě jen přežilo. Chci, aby bylo co nejšťastnější, nejspokojenější, nejzdravější a co nejlépe prospívalo. A poskytnout mu tak dobrou výživu, jaké jsem schopná, je mojí povinností!“

Avšak považte – jak by vám chutnalo, kdybyste dostali přesně odvážené namíchané ingredience, před jídlem vás zvážili, pak celou dobu upřeně pozorovali a opět vážili?

Téměř opačným extrémem je kamarádka Markéta. „Ani nevím, kdy jsme začali přikrmovat. Terezce mohlo být tak šest nebo sedm měsíců. Prostě ji najednou začalo hrozně zajímat, jak jíme. Valila na nás ty svoje kukadla, a mně došlo, že už asi taky chce.“ Speciálně pro Terezku Markéta nikdy nevařila. „Prostě, co jsem dělala pro nás, dostala i Terka. Ale je pravda, že jsem začala výrazně míň kořenit a skoro jsem nesolila,“ říká. Terezce je teď něco přes rok a Markéta uvařila těstoviny s rajčatovo-dýňovou omáčkou. „Budeme papat, Terezko,“ říká. A Terezce září očka: „Papat!“ opakuje, opouští hru s kostičkami a spěchá ke stolu.

Příliš dobrá matka…

Danův problém s jídlem nespočívá v tom, co leží na talíři. Můžeme předpokládat, že množství bílkovin, způsob jejich úpravy, kombinace ingrediencí i časový itinerář jeho pokrmů se blíží ideálu. Vztah k jídlu však nevyhnutelně směřuje přesně opačným směrem. Problematická není ani teorie, podle níž Lucie odvažuje Danovy pokrmy. Problematická je urputnost, s níž tak činí. Přes veškerou Lucčinu snahu (a vlastně právě kvůli ní) mám obavu, aby se u Dana nevyvinula porucha příjmu potravy. Snaha o ideál se v mateřství nevyplácí, ba dokonce se může vymstít.

…a dost dobrá matka

Britský psychoanalytik a pediatr Donald Winnicott proto přišel v 50. letech s konceptem „dost dobrá matka“ (good enough mother). Dost dobrá matka má k dítěti vřelý vztah a je schopna přiměřeně vnímat a plnit jeho potřeby. Není chladná, ale ani příliš ochraňující. A dokáže se soustředit i na jiné věci, než je dítě, a radovat se z nich. Ke zdravému vývoji dítěte dost dobrá matka postačí. Naopak perfektní matka, krom toho, že sebe samu snahou o dokonalost frustruje, je problematická i vzhledem k vývoji dítěte. Čím víc se Lucie snaží o ideál, tím více se od něj vzdaluje. A podobně je to i s dalšími matkami, které namísto zdravého rozumu a přirozené snahy radovat se ze života, upřednostnily vědecké teorie a dítě nade vše.

Perfektní matka může být problematická i dalšími způsoby. Například proto, že uspokojíli každou potřebu dítěte, ještě než si ji potomek stačí uvědomit, nedá mu možnost zažít a naučit se zvládnout frustraci. Nedovolí mu psychicky růst. Jsme jenom lidé a děláme chyby. A tím, že chyby děláme, přiznáváme a napravujeme, učíme naše děti, jak s chybami zacházet. A to je v životě setsakra potřeba.

Číst či nečíst?

Způsob výchovy i míra, do které rodiče vyhledávají rady odborníků, nezávisí pouze na nich. Výchovný styl konkrétního páru je do značné míry ovlivněn praktikami rodičů v blízkém okolí i atmosférou ve společnosti. A ta se v posledních desetiletích dramaticky změnila. Matky i otcové si dnes se svou rolí dělají mnohem větší starosti než v minulých stoletích a tisíciletích, kdy se na narození dítěte i jeho výchovu nahlíželo s větší samozřejmostí. Dětí se dnes rodí málo a rozpoutal se kolem nich nevídaný kult. Všechno chceme dělat perfektně. Jak co nejlépe rozvíjet hudební nadání? Kdy máme optimálně začít s druhým jazykem? Máme pro volný čas zvolit kroužek keramiky nebo lidových tanců? Pro radu se utíkáme nejen k přátelům, ale i k pediatrům a psychologům, čteme odborné knihy. Ale kde bereme jistotu, že se nemýlí celá, v současnosti dominantní teorie, jako tomu bylo o generaci dříve s kojením? A jak si máme poradit, když na sebe jednotlivá doporučení naráží? Vyplatí se tedy tyto publikace vůbec číst?

Odpověď, kterou zde nabízím, je překvapivě jednoduchá: čtěme, co chceme, jen si přitom zachovejme zdravý rozum. Buďme k teoriím kritičtí, přemýšlejme a pozorujme své dítě. Berme v úvahu jeho jedinečnost, jedinečnost nás samotných a konkrétní okolnosti. To, co vyhovuje většině, nemusí být vhodné pro naše dítě.

A nehledejme složitosti. Často je nejlepší zvolit způsob, který je pro nás nejjednodušší a nejpohodlnější.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, leden 2010

Sedí už? A leze? To jsou otázky, které řeší maminky sedmi až devítiměsíčních dětí snad ze všeho nejvíc, zejména pokud jsou jejich ratolesti z těch pomalejších. Proč je sezení tak důležité, že se na ně všichni ptají?

Hanka, maminka pětiměsíčního Davídka, se trápí. Davídek totiž ještě pořádně „nepase koníčky“, tedy nedělá to, co jiné děti zvládají o dva měsíce dřív. Syn se přitom narodil v termínu, nebyl přidušený, a první tři měsíce se zdálo vše v pořádku. Hanka pořád uvažuje, co za tím může být. Svěřuje se dětské lékařce, následuje doporučení na neurologii, rehabilitace. Současně probíhají metabolická vyšetření. Kromě hraničních hodnot hormonů štítné žlázy a některých minerálů se zdá vše v pořádku. Hanka však klidná není.

Podobně nervózní jsou skoro všechny maminky, jejichž kojenci se opožďují ve fyzickém vývoji. Později se přitom rodiče ani jiní blízcí zdaleka o fyzické schopnosti dětí tak nezajímají. Když se školák trápí, že v tělocviku nevyšlphá a má čtyřku z hodu krikeťákem, rodiče to neprožívají zdaleka tak špatně, jako kdyby mu nešla násobilka a čtyřku přinesl za diktát. Fyzická stránka rozvoje jakoby pro ně časem ztratila na důležitosti. Ostatně je to pochopitelné, vždyť síla a obratnost nejsou v dnešním světě zdaleka tak potřeba jako v době, kdy se lidé živili lovem divoké zvěře a sdíleli životní prostor s vlky a medvědy. Vlastně by nás mohlo spíš zarážet, že maminky kojenců tolik řeší, kdy jejich dítě začne sedět.

Nervozitu rodičů však lze pochopit: u nejmenších dětí totiž fyzický vývoj dominuje, a je s ním úzce spojen i rozvoj mentálních schopností. Lékaři i psychologové hovoří souhrnně o psychomotorickém vývoji. Známý francouzský dětský psycholog Jean Piaget dokonce nazval vývojové období od narození do 1,5 roku stádiem senzomotorické inteligence. Svůj koncept dále rozpracoval do několika subfází (viz rámeček). Koordinaci a pohyb svalů řídí nervová soustava, a tak jedna skupina možných příčin pomalého pohybového vývoje tkví právě v problémech primárně nervového původu.

Rodiče kojenců, kteří se opožďují ve fyzickém vývoji, se proto bojí, aby se jejich děti neopožďovaly i ve vývoji psychickém, jinými slovy: aby nebyly mentálně zaostalé. Naproti tomu u starších dětí, které již mluví a řeší logické problémy, se již zpravidla neobáváme, že by se skrze pohybovou neobratnost projevil mentální problém.

Kdy se obávat

„Je to šikovnej kluk,“ uklidňuji Hanku a dívám se přitom na Davídka. Už je mu devět měsíců a docela hezky se plazí. Jiné děti se sice v jeho věku už staví, sedí a lezou po kolínkách, ale přesto o Davídka nemám obavy. Klučina mě pozorně sleduje, a když se odmlčím, zavýsknutím žádá, abych ještě něco pověděla. Když to zobecním: krásně sleduje, dovede udržet pozornost a komunikuje.

Sezení a lezení je sice možná nejnápadnější známkou správného vývoje, existují však i jiné, dokonce relevantnější znaky. Dětský psycholog Jaroslav Šturma zneklidněným rodičům „pomalejších“ kojenců doporučuje všímat si zejména schopnosti řešit problémy. „Když si dítě, jež se blíží jednomu roku, přitáhne hračku za provázek nebo vymyslí, jak odsunout zábranu, je jeho rozumový vývoj patrně zcela v pořádku,“ vysvětluje doktor Šturma. Důležitý je také rozvoj řeči. Zde ovšem pozor: „Děti, které jsou pomalejší v pohybovém vývoji, někdy začínají též později mluvit,“ říká MUDr. Alena Čadková a vysvětluje: „Řeč je hodně závislá na motorice mluvidel.“ Na stejný zádrhel upozorňuje i doktor Šturma, a radí rodičům sledovat zejména porozumění řeči: „Pokud se ročního dítěte zeptáte: ,Kde je kočička?‘ a ono se začne rozhlížet, pravděpodobně vám rozumí, a to je důležité.“

Některé děti chodí v deseti měsících, jiné v roce a půl. Podle doktorky Čadkové však není výhrou, když dítě například již v sedmi měsících stojí. Příliš brzké vzpřimování značí spíše předrážděnost dítěte. Zásadní problém v mentálním vývoji se přitom většinou pozná již zhruba ve třech měsících věku: „Dítě jakoby se přestalo vyvíjet, nezvedá hlavičku, nekomunikuje. Navíc ani hlavička neroste tak, jak by měla.“ vysvětluje doktorka Čadková.

Hanka je již naštěstí klidná. Mimo jiné i proto, že rozdíl v pohybovém vývoji mezi Davídkem a průměrem ostatních dětí se spíše zmenšuje, než aby se zvětšoval. „Ostatně, já jsem prý jako mimino taky nelezla, jen jsem se plazila,“ uvažuje Hanka. „A ve třinácti měsících jsem se pak postavila a brzy začala běhat!“

Souvisí tedy vůbec pohybový vývoj v raném věku s inteligencí v dospělosti? Záleží samozřejmě na tom, jaké pojetí inteligence vezmeme v úvahu. Pokud nám jde o obecnou inteligenci, souvislost s pohybovým vývojem najdeme, ale jen malou. U vícesložkových pojetí inteligence pak souvisejí některé složky s pohybovým vývojem více, a jiné méně. Například Gardnerovo pojetí rozeznává mimo jiné i přímo pohybovou inteligenci, která pochopitelně s pohybovým vývojem v raném věku souvisí více, než například inteligence sociální či logicko-matematická.

Čiperky ve výhodě

Podstatou souvislosti pohybových a mentálních schopností je vedle geneticky daného základu též množství a kvalita podnětů, kterých se centrální nervové soustavě dostává. Nervová soustava novorozeného dítěte je velmi nezralá. Neuronů má sice malé miminko více než dospělý, schází jim však většina propojení s dalšími neurony. A právě s pomocí podnětů, jež do mozku přicházejí pomocí smyslů a nervových drah, se neurony „síťují“.

Děti, které se pohybově vyvíjejí v normě, tak mají oproti pomalejším dětem přece jen výhodu: jsou schopné si dříve zajišťovat podněty samy. Když dvouměsíční miminko zvedá hlavičku, vidí svět z jiné perspektivy, než miminko, které to ještě nedokáže. Čtyřměsíční dítě, které zvládá uchopit předmět, může dále cvičit koordinaci oko-ruka, a zručnost rukou, manipulaci s předměty. Plazící se půlroční kojenec se dokáže přemístit za předmětem, jenž upoutal jeho pozornost.

Děti, které se pohybově vyvíjejí pomaleji, jsou podnětově závislejší na pečovatelích: na tom, jak s nimi komunikují, co jim ukazují a podobně. A tak můžete pomalejšímu miminku pomoci. Neplatí zde ovšem úměra: čím více, tím lépe. Na přemíru podnětů reaguje dítě vztekem či stažením se do sebe. I zde tedy platí, že nejlépe uděláte, když budete své dítě citlivě pozorovat a na ně reagovat.

Jeden čas bylo v módě urychlování pohybového vývoje – děti se posazovaly, když ještě samy neseděly, vodily se za ruce, když ještě samy nechodily. Dnes jsou odborníci zajedno, že takováto „pomoc“ dětem škodí. Buďte tedy trpěliví a netlačte na kojence, který se například s chůzí trochu opožďuje. Možná je tak obratný v lezení po čtyřech, že prostě k chození prostě nemá důvod. Navíc děti, které například při chůzi postupují pomaleji, bývají potom jistější a méně padají, protože lépe zvládly předcházející pohybové etapy. Věřte, že příroda – vaše dítě – je natolik moudré, že samo nejlépe „ví“, jak se vyvíjet.

Rámeček:

Od reflexů k řešení problémů

Jak rozčlenil psychomotorický vývoj kojence Jean Piaget

Od 1 do 4 měsíců: fáze primární kruhové reakce. Dítě je koncentrováno na vlastní tělo a jeho projevy. Zpočátku dominují činnosti reflexního charakteru, například sání. Dotkneme-li se novorozeného miminka na tváři, otočí hlavičku směrem k doteku, chytá se ústy a uchopí-li bradavku či podobný objekt, začíná sát. Zde ještě pochopitelně nemůžeme hovořit o inteligenci v pravém slova smyslu. Do tohoto kontextu se postupně začleňují první přírůstky získané zkušeností. Dítě vyživované z lahvičky tak může mít potíže sát z prsu a naopak. Postupně dozrávají další pohybové schopnosti, a jakmile dozrají, dítě je rádo znovu a znovu provádí – stále dokola (proto Piaget hovořil o kruhových reakcích). Dítě tak například opakovaně mává rukama, má radost z toho, že dokáže své ručky ovládat. Jeho aktivita není zaměřena k nějakému cíli, uspokojuje je sama o sobě. Poznávání je v této době zaměřeno na rozlišení a potvrzení vlastních kompetencí.

Od 4 do 8 měsíců: fáze sekundární kruhové reakce. Dítě projevuje čím dál větší zájem o své okolí. Vlastní aktivita, která pro ně byla tak atraktivní v dřívější fázi, je sama o sobě přestává bavit. Například ono mávání rukama přestává být cílem, a stává se prostředkem. Užitečnost takového chování objeví dítě obyčejně náhodou. Například kojenec mává rukama a náhodou drkne do hraček, které visí nad postýlkou. Hračky se houpou a vydávají zvuk, což se mu líbí, a proto takovou činnost opakuje. Jelikož tato opakovaná akce už není zaměřena primárně na sebe samu, ale na vnější objekty, nazval ji Piaget sekundární.

Od 8 do 12 měsíců: fáze kombinované sekundární kruhové reakce. V předchozím období dítě poznalo souvislosti mezi aktivitou a jejím efektem. Nyní je schopné postupovat opačně: dovede si stanovit nějaký cíl a hledá vhodný prostředek, aktivitu, která povede k jeho dosažení. Aby se dítě např. zmocnilo předmětu za plentou, která ho zakrývá zcela nebo částečně, jde nejdříve odstranit plentu, a pak se zmocňuje předmětu. Nejprve zkouší osvědčené způsoby, pak aktivně experimentuje a kombinuje různé činnosti, aby dosáhlo žádoucího cíle. Devítiměsíční dítě dovede stáhnout ubrus, aby získalo hračku ležící na stole. Dítě tedy začíná chápat vzájemné vztahy mezi prostředkem a cílem, mezi příčinou a následkem, řeší problémy.

Piaget, J. (1999). Psychologie inteligence. Praha: Portál.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, březen 2010