Podívejte se na věc s odstupem. Buďte zdravě pasivní, nechte dítě vydechnout, ono samo si ukáže, co a kdy potřebuje. Nevyčerpávejte se zbytečně diskusemi, ale trvejte na jednou daných pravidlech. To je jen několik dobrých rad, jak výchovu zvládnout na jedničku s hvězdičkou…

Je možné, že kdyby se rodiče výše tak urputně nesoustředili na to, co je s jejich dítětem špatně, problémy by časem samy vymizely. Co když si dcera vymýšlí jen proto, aby na sebe upoutala pozornost. Kdyby lhaním nedosáhla zájmu rodičů, neměla by k němu důvod. Méně skutečně někdy znamená více – i ve výchově dětí. Nedělejme z toho vědu.

1. Podívejte se na věc s odstupem

A možná najednou uvidíte jednoduché a elegantní řešení. Například rodiče čtyřleté Esterky dlouho zápasili s dcerčiným odporem ke krásným svetrům, jež pro holčičku pletla babička. S láskou vyplétaný zajíček, lemované kapsičky a šálka do barvy, to vše z pravé vlny. Teplé, originální a roztomilé. Esterka však namísto nadšení reagovala vzteklým pláčem, kdykoli se jí pokusili do něčeho od babičky obléct. Vlastně začala nenávidět cokoli pleteného. Zčásti z úcty k práci babičky a zčásti pro udržení vlastní autority rodiče na nošení svetrů trvali. „Nemůžeme ustoupit už proto, že by se dcera naučila dosahovat svého pláčem a scénami,“ tvrdil Esterčin táta. Odchody do školky se změnily v každodenní boj.

„Nakonec jsme zjistili, že to nebylo neposlušností,“ hodnotí otec s odstupem času. „Jednou ji do školky vedla švagrová, pod svetr jí oblékla bavlněný rolák, a byl klid. Esterku vlna štípala.“ Jak prosté.

2. Nevyčerpávejme se diskusemi

Když se pro něco rozhodnete, či se s potomkem domluvíte (například že si po večeři bude čistit zuby), neztrácejte pak již energii opětovným otevíráním tématu. Sáhodlouhé vysvětlování je jen nezdařeným pokusem o ospravedlnění našeho rozhodnutí. Rozebírání kladů a záporů dané věci pro dítě znamená příležitost ke smlouvání. Ocitáme se v defenzívě a připouštíme, že bychom mohli vyhovět.

3. Opusťme své modly

V rodině musí všichni za všech okolností držet pospolu; sourozenci se musejí mít rádi; nejdřív práce, potom zábava; když něco řeknu, nesmím to už změnit. Také se řídíte podobnými zásadami? Modla je omezená skutečnost, kterou jsme proměnili v absolutní.

Maximální zobecnění však nerespektuje barvy života, specifické okolnosti a potřeby konkrétních lidí. Činí naše myšlení strnulým a děti se oprávněně bouří.

4. Buďme zdravě pasivní

Jean Liedloffová, americká etnoložka, která prožila část života s jihoamerickými indiány, opakovaně poukazovala na to, že yequánská matka kontakt s dítětem nepodněcuje, přispívá k němu jen pasivně. Je to dítě, které si ji najde a svým chováním jí ukáže, co potřebuje. Matka plně a ochotně jeho potřebám vyhoví, ale nepřidává nic navíc.

„Krmení pro výživu těla a mazlení pro výživu duše mu nejsou ani vnucovány, ani odepírány. Jsou prostě vždy dostupné.“ Mimo jiné i z této „zdravé pasivity“ rodičů etnoložka odvozuje skutečnost, že místní děti jsou veselé, obětavé, poslušné a naprosto spokojené. Pro řadu přeaktivních rodičů hyperaktivních dětí by mohla být právě tato myšlenka zajímavá.

5. Krizi se jednoduše vyhněme

Vzteká se vaše dítko pokaždé, když jdete cestou ze školky kolem cukrárny? Jste tak lakotní a zlí, že mu nic nekoupíte? Můžete trvat na svém a učit je tak snášet frustraci. Možná je ale prostě ještě malé, aby se dokázalo ovládnout tváří v tvář takovému pokušení a dokázalo kolem výlohy s bonbóny a pultu se zmrzlinou klidně projít. Zvolte jednoduché a bezbolestné řešení – na nějakou dobu změňte trasu a kolem cukrárny nechoďte.

6. Zaveďme dětskou pracovní sílu

Dětská práce je zákonem zakázána, což je jistě správné. Pětileté děti pracující v 19. století v textilkách byly skutečně zrůdnou stránkou kapitalismu. Nicméně doma je to jiné.

„Úžasné na dětech je, že jsou rády, když mají něco na práci. A protože rodiče rádi lenoší, dává smysl, aby práci dělaly děti,“ domnívá se Tom Hodgkinson, autor knihy Líný rodič (Jota, 2009). Ideální ovšem je společná činnost rodiče a dítěte. Máte tak příležitost učit dítě určité pracovní dovednosti a spolupráci. Zároveň si můžete povídat a prostě být spolu.

7. Určité problémy ignorujme

Děti se hádají a perou. Dráždí nás to, a tak po čase vybuchneme: „Musíte se pořád hádat?! Nechte toho!“ Vyvoláme však akorát protesty a výčitky.

Zkusme se hádkou netrápit a nezabývat, je to jejich spor. Nechejme děti, aby se víceméně vážně hádaly, a zakročme pouze, hrozí-li ublížení na zdraví. Možná budeme překvapeni, jak děti dokážou vyřešit spor bez nás.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Děti a my, leden 2010