Iva Jungwirthová: Pohodoví rodiče – pohodové děti

Portál, Praha 2009

Přirozenost, uměřenost – tak by mohla znít stručná charakteristika knihy, v níž se dětská psycholožka Iva Jungwirthová zamýšlí nad výchovou dětí od narození do zhruba šesti let.

Druhá polovina 20. století přála extrémním „vědeckým“ teoriím výchovy. Když děti pláčou, zásadně je nechováme, abychom je nerozmazlili x děti chováme vždy, když pláčou, jinak bychom je vystavili riziku deprese; Kojenec by měl ležet maximum času na zádech na rovné podložce, bude tak mít rovnou páteř x dítě mějte stále ve fyzickém kontaktu na svém těle, je to zdravé pro jeho sociální vývoj; nemluvně krmte umělou výživou v tříhodinových intervalech x kojte, kdykoli miminko projeví zájem. Tříhodinové intervaly se zdůvodňovaly dobou trávení mléka, umělé mléko mělo být prosté jedů, jež se z různých pesticidů nahromadily v tělech matek, a posléze se vylučovaly do mléka. Ke každému extrémnímu vědecky podloženému názoru bychom nalezli jinak vědecky podložený extrémní protinázor.

Kniha Ivy Jungwirthové je jiná, vychází ze života, z praxe a zdravého rozumu. Jungwirthová teorie zná, ale dokáže se na ně podívat s nadhledem praktické psycholožky a rozumné matky čtyř dětí. Staví na motorickém a psychickém vývoji dítěte, a své názory ilustruje na skutečných příkladech. Je tvůrčí, a jen tam, kde je to skutečně nutné, zásadová (chemické prostředky v domácnosti batoleti prostě musí být nedostupné). Nehledá „ideální“ řešení pro všechny příležitosti, bere v úvahu osobnost rodičů i dětí, situaci a okolnosti. Občas nastíní více možných řešení a prozradí i to, jak danou záležitost řešila ona. Dozvíme se například, že u Jungwirthů ukládali děti téměř se železnou pravidelností večer i v poledne. Ve dvanáct se prostě šlo „chrupat“, a to mělo pro autorku úžasnou výhodu – vytoužené dvě hodiny klidu. A i když byli na návštěvě, měli jistotu, že do půl osmé budou všechny děti spát ve vedlejším pokoji. Zároveň se však dozvíme, že jiní to mohou mít jinak: Iva Jungwirthová vypráví o rodině své izraelské kamarádky, kde – ke všeobecné spokojenosti – panuje časový chaos.

Po vyhraněných vědeckých teoriích a ideových přístupech k výchově, které byly doporučovány v předchozích desítkách let, je snad na místě návrat k přirozenosti a intuici. Jeden by si mohl říci: proč tedy něco číst? Jenže: jsme schopni sami posoudit, co je přirozené a co si na základě své vlastní výchovy a vzdělání myslíme, že je přirozené? Některé ženy se tak například na základě argumentu, že je přirozené kojit kdykoli dítě projeví zájem, stávají „chodícími dudlíky“. Jiný pohled na věc přitom říká, že přirozené naopak je, že se kojení ne vždy hodí, a dítě tak někdy musí minutu počkat. Možná si při čtení knihy budete, tak jako já, mnohokrát říkat: „To je přece jasné…“ Přesto si myslím, že kniha bude užitečná mnoha rodičům.

vyšlo v časopise Psychologie dnes, říjen 2009

Segalová, Nancy L.: Nedělitelná dvěma

Triton, Praha 2009

Debata o tom, co je nám vrozené a co získané výchovou, se táhne už tisíce let. Teprve ve druhé polovině dvacátého století však byla tato otázka podrobena rozsáhlému výzkumu. Jedním ze stěžejních prací je dnes již legendární Minnesotská studie dvojčat pod vedením Thomase Boucharda. Psycholožka Nancy Segalová, která na studii též spolupracovala, pracuje jako ředitelka Centra pro studie dvojčat na Kalifornské státní univerzitě ve Fullertonu. Nepřekvapí, že je sama dvojčetem.

V recenzované knize představuje příběhy 12 párů dvojčat (vlastně pardon, jeden z příběhů pojednává o čtyřčatech).

Identická dvojčata vždy přitahovala zájem, tradovala se řada tajuplných příběhů. Ještě dnes se můžete doslechnout o jejich zvláštní vazbě, o „telepatickém spojení“ v rámci páru nebo třeba jak si dvojčata nezávisle na sobě a vzdálena stovky kilometrů způsobila ve stejný okamžik stejné zranění. Kniha Nancy Segalové též vypráví mj. o blízké vazbě mezi dvojčaty, na rozdíl od příběhů tradovaných jí ovšem můžete věřit. Autorka podává svědectví o dvojčatech tak, jak je sama zažila, co pozorovala a co jí dvojčata vyprávěla. Z většinou z nich strávila celé dny, navštívila je v jejich domovech, dlouze si s nimi povídala, hovořila i s jejich příbuznými a kamarády.

Dočtete se například o jednovaječných dvojčatech Markovi a Gerrym, kteří byli vychováváni odděleně, avšak oba se v dospělosti stali dobrovolnými hasiči. Zajímavé je též čtení o Jackovi a Oskarovi, identických dvojčatech narozených roku 1933 ve Španělsku. Jejich rodiče se záhy rozešli a chlapce si rozdělili. Oskara vychovávala matka v Sudetech. Stal se katolíkem a členem Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend). Jack vyrůstal s otcem na Trinidadu jako žid a stal se důstojníkem izraelského válečného námořnictva. První setkání mladých mužů bylo rozpačité a nepříliš přátelské. Nepomohlo ani to, že spolu museli mluvit prostřednictvím tlumočníka, neboť ani jeden z nich neznal jazyk toho druhého. Následovaly desítky let, kdy byl kontakt mužů minimální. Blíže se pak seznámili až v roce 1979 v rámci Minnesotské studie. Bratři zjistili, že mají mnoho společného a strávili pak společně několik prázdnin. Jistě jste zvědaví na zajímavé podobnosti. Uvedu několik: Oba četli knihy od konce, hlasitě si odkašlávali při jízdě výtahem, splachovali toaletu před i po použití, měli extrémní chuť na máslo. V rámci studie byli oba posedlí kontrolou získaných bodů svého dvojčete, oba se snažili toho druhého porazit.

Zajímavý je též příběh společně vychovávaných jednovaječných sester Agnes a Audrey. Když se s nimi v roce 2002 autorka knihy poprvé setkala, byla Audrey vdaná a těhotná, zatímco Agnes právě podstoupila chirurgický zákrok v rámci proměny svého pohlaví na mužské. Z příběhu vyplývá, že ač se rodiče chovali k oběma sestrám zpočátku stejně, Agnes se už jako dítě chovala jako kluk, zatímco Audrey o svém ženství nikdy nepochybovala.

Zmíním ještě příběh jednovaječných bratrů, kteří se oženili s jednovaječnými sestrami, a zbytek již nechám na Vašem zájmu, knihu patrně přečtete takříkajíc jedním dechem. Škoda jen, že není precizněji napsaná či zredigovaná: příběhy jsou podány tak trochu chaoticky, informace se opakují a věty někdy dokonce nedávají smysl, jako by vypadlo několik slov.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, listopad 2010

Jan Průcha: Dětská řeč a komunikace. Poznatky vývojové psycholingvistiky

Grada, Praha 2011

Broukání a žvatlání kojenců, první slova malých batolat. Exponenciální nárůst slovní zásoby starších batolat. Osvojování gramatiky a syntaxe… Řečový vývoj malých dětí je dobrodružný a fascinující. V lecčem stejný a zároveň pokaždé jiný. Jak se dítě učí rozlišovat jednotlivé fonémy mateřského jazyka? Jak důležitá je prozodie? To jsou otázky které (v méně odborných termínech) napadají rodiče a vlastně všechny. Schopnost dorozumívat se řečí je základem lidství. Knihu Jana Průchy, která doplnila dosti chudé české knihovny na toto téma, lze tedy jen vítat.

Publikace srozumitelně shrnuje teoretické základy vývojové psycholingvistiky – racionalistický versus empiristický přístup k osvojování jazyka, historie vědeckého zkoumání vývoje řeči atd. Autor se věnuje i pohlavním a kulturním rozdílům v osvojování jazyka, vývoji řeči u dvojčat, odlišnostem v mluvě otců a matek, jazykovým vývojem dětí v dvojjazyčných rodinách, komunikací v mateřských školách.

Dozvíme se i řadu konkrétních údajů. Například, že děti začínají skloňovat a časovat podstatná jména zhruba mezi 2;1 a 2;5 lety; že podřadná souvětí tvoří zhruba od 2;9; že jako poslední slovní druh si osvojují spojky; že osvojování syntaxe trvá do devíti let i déle. Musíme ale přijmout, že jde většinou o výsledky jedné studie a o pár stránek dál nalezneme údaje i dosti odlišné – výsledky studie jiné. Tak se například dočteme o studii, v níž děti aktivně používaly 50 slov v průměru v roce a čtvrt a o několik stránek dále je v jiné souvislosti citován výzkum, v němž stejně rozsáhlé slovní zásoby děti dosahovaly až po druhém roce života.

Navíc se mísí výzkumy české a zahraniční, pozorování jednoho dítěte a experimentální studie. Výzkumy jsou citovány poctivě a převyprávěny tak, že si čtenář může vytvořit slušný obrázek. Vyžaduje to od něj ovšem ochotu přemýšlet, vracet se v textu a porovnávat. Navíc pokud nejste češtináři, musíte se občas zamyslet i nad tím, co je např. saský genitiv u substantiv, používání akuzativních předmětů po tranzitivních slovesech apod.

Jde o poctivě napsanou knihu na zajímavé téma a Jan Průcha si jistě najde své čtenáře. Široké popularity mezi rodiči zajímajícími se o osvojování jazyka u svého potomka se však nedočká. Rodiče dětí by uvítali populárněji a čtivěji sepsanou knihu o vývoji řečových schopností dětí.

Kniha je vybavena dobrými odkazy na literaturu naši (té moc není) a zejména zahraniční. Dobře tak poslouží zejména těm, kteří se chtějí tématu hlouběji věnovat. Což by ostatně nebylo od věci. Je škoda, že se u nás vývojové psycholingvistice nikdo odborně nevěnuje. V zahraničí je intenzivně zkoumána.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, listopad 2011

Michaela Mrowetz, Gauri Chrastilová a Ivana Antalová: Bonding – porodní radost

DharmaGaia, Praha 2011

Když se mi dostala do ruky tahle kniha, říkala jsem si: „Jéje, ta je ale tlustá! Jasně že je přirozené a správné, aby bylo novorozeně u mámy – co o tom ale psát na bezmála třech stech stranách? Dejme tomu, že autorky shrnuly výzkumy na dané téma, přidaly pár příběhů – i tak by se to ale mělo vlézt do stovky. Bude to asi hrozně redundantní a nezáživné, kdovíjestli knížku vůbec dočtu!“ Dočetla, jedním dechem.
Položíme-li čerstvě narozené dítě na břicho či hrudník matky, děje se zhruba toto: V prvních 20 minutách novorozenec odpočívá a pravidelně k matce vzhlíží. Za 30 až 45 minut začíná dítě dělat grimasy, pomlaskávat a slintat. Poté se začne pomalu pohybovat at dopředu, otáčí hlavu ze strany na stranu a doširoka ie otevírá ústa – až se zachytí prsu. Zdá se, že je vede pach bradavky: je-li pravý prs umyt, leze e dítě k levému.
Vlastně je to docela zvláštní: všichni tak nějak k tušíme, že je přirozené, aby bylo dítě s matkou po porodu spolu. Dítě je bdělé, vyhledává oční kontakt. Matka touží své dítě chovat a dívat se na ně. Hormonální hladiny nastavují matku k tomu, aby se v kontaktu s dítětem do něj na první pohled zamilovala. Výzkumy ukazují, že lehce osušené novorozeně na břiše matky neprochladne, stačí je přikrýt třeba ručníkem.
Apgar skóre lze odečíst na břiše matky.
Není tedy důvod dítě a matku oddělovat. Proč se tak děje? Proč jen 2 % žen v českých porodnicích (1999-2008) zažily po porodu 12hodinový nepřerušovaný kontakt se svým dítětem? Matky a jejich děti si samozřejmě vytvoří silné citové pouto i tehdy, když se v prvních hodinách po porodu nesetkají. Proč je ale o nezapomenutelné první chvíle připravit?

V dynamickém trojrozhovoru probírají autorky širší společensko-historické pozadí tohoto jevu. Uvažují, proč většina matek, které separaci od dítěte po porodu zažily, tuto skutečnost banalizuje, popírá či vytěsňuje. Zabývají se též přítomností otce a dalších osob u porodu, předčasnými porody atd. To vše je doplněno autentickými fotografi emi novorozeňat a jejich matek a řadou příběhů, včetně zkušeností autorek samých (což velmi oceňuji, v psychologické branži jev želbohu řídký). Knížku doporučuji všem ženám, které budou rodit, i těm, které již rodily. A také jejich mužům. Ze všeho nejlepší by ovšem bylo, kdyby si ji přečetli porodníci, porodní asistentky, neonatologové a dětské sestry. Prostě všichni, kteří přicházejí do styku s novorozeňaty a jejich matkami.

Pavla Koucká

recenze vyšla v časopise Psychologie dnes, únor 2013

Altruismus, přátelství, láska. Všechny tyto vlastnosti bývají považovány za výlučně lidské. Podívejme se však mezi své bratry primáty. Možná pak lépe pochopíme některé aspekty vlastních sociálních vztahů.

Typickou vlastností samců je boj o moc. Příčinou jsou – jak jinak – samice. Nebo lépe řečeno přístup k nim. Jednoduchý přírodní zákon káže plodit potomky a to se lépe daří silným samcům, kteří si dokáží sexuální partnerky vybojovat. Boj o samice je v průběhu evoluce jakousi konstantou, až na výjimky se s ním setkáváme u všech savců. V průběhu vývoje vyspělejších druhů se ovšem zvýšila sofistikovanost soubojů. Brzy se totiž ukázalo, že druhu neprospívá, když se samci v průběhu boje o příležitosti k páření těžce zraňují. Začaly proto vznikat ritualizované hrozby i útoky, které samcům umožňují odhadnout sílu soka a “boj” proto často skončí, aniž by se protivníci vůbec dotkli. Společensky žijící druhy si navíc vytvářejí mezi sebou dominanční žebříček, který si pamatují. Každý jedinec tedy ví, kdo je mu podřízen a komu by měl raději uhnout z cesty. To je velice výhodné, neboť zvířata nemusí znovu a znovu plýtvat energii, aby si svá postavení ujasnila. U člověka můžeme najít analogii ve společenském postavení a jeho symbolech (oděv, auto, šperky).

Za nitky tahá každý
Sociální postavení šimpanzího samce určuje nejen jeho fyzická síla, ale též sociální inteligence. Na vrcholu žebříčku dominance totiž nemusí stát jedno, fyzicky nejsilnější zvíře, ale koalice spřízněných samců, kteří si v případě potřeby vypomohou: síť vztahů v šimpanzí komunitě omezuje možnosti nejsilnějšího. Když dva jedinci bojují, ostatní rychle přispěchají. Hlasitě štěkavými zvuky vyjadřují svou podporu některému z bojujících a někdy i fyzicky zasáhnou. Každé z přihlížejících zvířat má svou preferovanou verzi skončení konfliktu. Bojující sami se podpory svých blízkých aktivně dožadují. Při rvačce hlasitě vřískají, čímž na konflikt upozorňují ta zvířata, která si snad ještě nevšimla. S nataženou paží a dlaní obrácenou vzhůru prosí o pomoc. Někdy též utečou a schovají se za kamaráda. V jeho blízkosti se cítí bezpeční a silní a na svého protivníka znovu pokřikují a předvádějí výhružná gesta. Aby si společensky žijící zvířata dala jednoduše najevo své sociální postavení, vyvinula si různé způsoby pozdravu. Když se dva šimpanzi po určitém odloučení vítají, chovají se nápadně podobně jako blízcí lidé. Klaní se nebo krčí k zemi, drží se za ruce, líbají se, objímají, sahají nebo poklepávají druhému na kteroukoli část těla, zvláště na hlavu, obličej a genitálie. Lidé v mnoha kulturách používají stejná gesta. Dotyky na genitáliích by sice v naší společnosti vyvolaly spíše pohoršení, v jiných kulturách ovšem dotýkání nebo držení genitálií druhého slouží jako běžný pozdrav. Například muži některých kmenů na Nové Guineji se při pozdravu dotknou šourku toho druhého letmým pohybem ruky. Níže postavené zvíře uznává dominanci druhého a naopak. Kamarádi se pak ujišťují o svém spojenectví. Lidé si běžně neuvědomují, že jejich pozdravy v sobě skrývají odraz mocenského boje. Při bližším pohledu si však každý sám na sobě může povšimnout, že jinak zdraví svého nadřízeného a jinak podřízeného, byť se vždy snaží být uctivý. Dobře bývá tento rozdíl patrný, když je slovní pozdrav nahrazen kývnutím hlavy – pravděpodobně ritualizovanou poklonou. Když tímto způsobem pozdravíme někoho, koho si vážíme, obvykle skloníme hlavu více, než u toho, kdo nám za to “ani nestojí”. Příručky, které nám radí jak se chovat ve společnosti, pak dopodrobna rozebírají, jak se správně zdraví a kdo má koho pozdravit první.

Co jsme si, to jsme si…
Poté, co se dva šimpanzi poperou, či jeden napadne druhého, honem rychle se zase udobřují. Většinou to zvíře, které prohrálo či bylo napadeno, se snaží políbit či se alespoň dotknout agresora. Někdy je to ovšem i vítěz, kdo se takto omlouvá. Udobřování přitom nemá nic společného se spravedlností útoku. Ublížený jedinec prosí o kontakt stejně, když byl napaden za krádež banánu, jako když dostal ránu pouze za to, že se někomu připletl do cesty. Hrdý člověk si nedokáže představit, že by měl “dolézat” za někým, kdo jej svévolně napadl. Avšak u malých dětí se pravidelně setkáváme s potřebou útěchy i po nespravedlivé reakci rodičů. Malý neposeda potřebuje utěšit stejně, když dostane vynadáno za rozbitou vázu, jako když se na něj matka utrhne ve chvíli, kdy jí chce dát kytičku. A to jenom proto, že se jí zrovna v tu chvíli pálí oběd a zvoní telefon. Okřiknuté dítě pak za matkou všude chodí, lepí se na ni a tahá ji za sukně, dokud je nezvedne a nepřivine v náručí. A pak se už cítí dobře, nezávisle na tom, co provedlo. Usmiřovací gesta lidí a šimpanzů jsou do značné míry podobná. Lidé sice mají k dispozici daleko širší škálu možností: mohou se omluvit, poslat květiny či připravit oblíbené jídlo. Přesto však dotyk a polibek zůstávají usmiřovacími gesty par excelence. Obzvláště mezi blízkými lidmi, v konfliktech běžné intenzity, jsou nejčastěji používanými. Polibek pečetí konec manželské hádky a podání ruky je v mnoha kulturách považováno za známku usmíření.

Rozdíly mezi pohlavími
Odborníci na chování šimpanzů zjistili, že míra udobřování silně závisí na pohlaví zvířat. Samci se ujišťují po konfliktu o svém přátelství ve 47 % případů, zatímco samice pouze v 18 % (pokud nastal konflikt mezi zvířaty opačného pohlaví, procento udobřování se nachází mezi zmíněnými čísly). Vysvětlení této disproporce zřejmě spočívá v rozdílné povaze “přátelství” u jednotlivých pohlaví. Vztahy samic jsou v čase stabilní, založené na příbuzenství či na osobních preferencích. Samci naproti tomu navazují kamarádství převážně na základě reciprocity – dnes pomůžu já tobě, zítra ty mně. Je tomu tak nejspíš proto, že reprodukční úspěšnost samce je daleko závislejší na jeho sociálním postavení, než je tomu u samice. Samec se proto potřebuje “za každou cenu” vyšvihnout na vrchol společenské hierarchie. Sám to většinou nedokáže, a proto pozorně sleduje předivo vztahů v tlupě a snaží se spřátelit s těmi jedinci, s nimiž to může být nejvýhodnější. Psychologické experimenty s lidmi ze západní společnosti ukazují podobné vlastnosti u mužů a žen. V kompetitivních hrách, které vyžadují pružnou kooperaci, vytvářejí muži koalice s těmi hráči, se kterými je to v daný okamžik nejvýhodnější. Ženy si naproti tomu i v takové hře vybírají partnery převážně podle svých sympatií k nim. Také když se pohádají děvčata, vydrží spolu nemluvit celé týdny. Naproti tomu není nemožné představit si dva mladíky, kteří si odpoledne “dali přes hubu”, jak spolu večer popíjejí pivo v místní hospodě.

Jak vzniklo přátelství?
Jak vyplývá z předchozího textu, na přátelství lze nahlížet jako na jakýsi vedlejší produkt boje o moc. U těch společensky žijících druhů, u nichž samec nedokáže obhájit vedoucí postavení ve skupině sám a u nichž to dovoluje úroveň inteligence, dochází k vytváření koalic několika samců. Tito si pak vzájemně pomáhají v bojích, jeden druhému probírají srst a často se objímají. Z jistého úhlu pohledu mohou tedy působit jako přátelé. Může se však stát, že o převzetí moci začne usilovat jiná samčí koalice. Síly jsou skoro vyrovnané. Když staří vůdci padnou, rapidně se sníží společenské postavení každého z nich. Proto se ve fázi střetu mezi starou a novou vedoucí koalicí běžně stává, že některý z členů staré koalice přejde na druhou stranu. Novou sestavou je zpravidla přijat, neboť jeho příchodem se kýženým způsobem změní poměr sil. Dotyčný jedinec však zradil své kamarády. Bylo tedy správné mluvit o opravdovém přátelství? Pravda je zřejmě taková, že záleží na povaze zvířete. Jsou jedinci, kteří zradí, a jsou takoví, kteří na kamaráda nezapomenou, ani když je silně handicapován. Též trvalejší vazby samic, zdá se, mohou být považovány za vztahy přátelské, i když dotyčné nevěnují tolik času a energie jejich potvrzování, jako je to běžné mezi jedinci silnějšího pohlaví. S podobnou situací se setkáváme i v rámci našeho vlastního druhu: skutečná a hluboká přátelství jsou bohužel mnohem méně častá než povrchní vztahy, využívání známostí a převlékání kabátů.

Altruismus
Z výše uvedeného textu vyplývá, že vztahy mezi šimpanzi jsou jen málokdy čistě altruistické. Setkáváme se zde však ještě s jednou unikátní vlastností: sdílením potravy. U všech jiných primátů kromě šimpanze a člověka se sdílení potravy mezi dospělými jedinci nevyskytuje. Šimpanze, který uloví nějakou kořist, zpravidla obklopí jeho druzi, natahují k němu ruce s dlaněmi obrácenými vzhůru a čekají, že dostanou taky kousek (mimochodem toto žebravé gesto je nejčastějším i u člověka). A úspěšní lovci se opravdu o větší či menší část kořisti podělí s ostatními. Jane Goodallová přitom objevila v souvislosti s lovem další zajímavou věc: dominantní jedinci si zpravidla kořist neuzurpují, když ji chytí jejich podřízený. Že by počátek morálky? To bohužel tvrdit nemůžeme, příčinou totiž může být prostý fakt, že by se to dominantnímu nemuselo vyplatit. Stejně tak jako se totéž zvíře chová daleko agresivněji při obraně vlastního teritoria než při výpravě do teritoria souseda, mohlo by si svou kořist tvrdě bránit. Na druhou stranu ani u člověka dary povětšinou nebývají projevem čistého altruismu.

Literatura:
• de Waal, F. (1989). Pacemaking among primates. Harward University Press.
• Goodallová, J. (1978). Ve stínu člověka. Praha: Mladá Fronta.
• Vančata, V., Vančatová, M. (2002). Sexualita primátů. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, Edice Scientia.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, duben 2003

Myslíte si, že lhát by se prostě nemělo? Snad si alespoň připustíte, že není lež jako lež. Ostatně, když sami lžete, tak vás k tomu jistě přivedly veskrze dobré důvody. Nebo si přiznáte víc?

Dvě nebo tři lži v průběhu desetiminutového rozhovoru s neznámým člověkem. Zdá se vám to moc? Toto těžko uvěřitelné zjištění vyplynulo z pokusu Roberta Feldmana, profesora psychologie na University of Massachusetts. Feldman nalákal studenty na výzkum chování při setkání s neznámým člověkem. Tajně pak jejich rozhovor natáčel. Při pozdějším rozboru 60 % studentů přiznalo, že v desetiminutovém duelu alespoň jednou zalhali. Průměr všech nahrávek bylo 2,9 lži na rozhovor, spektrum sahalo od prostého přehánění až po naprosté výmysly. Sami studenti byli prý překvapeni, jak často lhali.
„Seriózní odhad uvádí, že běžný člověk sděluje alespoň částečnou nepravdu až 200x za den,“ píší autoři knihy Pravda a lež v partnerství Novák a Šamánková. O co se ony seriózní odhady opírají, uvedeno není, nicméně vezmeme-li v úvahu široké pojetí lži, kdy vedle slov lžeme též úsměvy či ustálenými slovními obraty, není to číslo neuvěřitelné.

Nejen slovy lžeme
Používáme oděv, makeup, parfém i kosmetickou chirurgii, jen abychom zamaskovali, jací skutečně jsme. Lžeme denně v kontaktu s neznámými lidmi, kdy i nesympatickým osobám říkáme dobrý den a na shledanou; lžeme i v nejintimnějších chvílích s milovaným člověkem, když například předstíráme orgasmus. Zkrátka: lžeme z různých příčin, za různých okolností, lžeme často a lehce.
A – marná sláva – nejčastěji lžeme, tedy vědomě předáváme klamné sdělení, pro svůj vlastní prospěch. Chceme si zajistit nějakou výhodu, vyhnout se trestu či se jevit v lepším světle. Snažíme se zachovat si tvář, usnadnit si kontakty a vztahy. Vyloženě zlý úmysl však naštěstí máme jen málokdy. Řada lží pak dokonce spadá na vrub kultuře či chcete-li „dobrému vychování“: děti se musí naučit, že některé pravdy je záhodno sdělovat taktně a o dalších je lépe nemluvit vůbec.
Ne každé sdělení nepravdy je však lží. Například nelžeme, jsme-li o nepravdě sami přesvědčeni. U některých výroků také můžeme adresátovi pomocí kontextu, neverbálních či paraverbálních klíčů naznačit, že naše sdělení nemá brát vážně: věta „Já tě zabiju!“ budiž typickým příkladem.
Mnohem ošklivější než lecjaká nepravda jsou polopravdy. Část pravdy tady sice prozradíme, cílem však je uvést druhou osobu v omyl.
Dva sofistikované způsoby polopravdivého lhaní uvádí v publikaci Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci Zbyněk Vybíral. Jedním z nich je přehánění. Představme si například nevěrného manžela navrátivšího se ze služební cesty. Manželka se ptá: „Viď, že jsi tam nesváděl sekretářku?“ „Sváděl a svedl, večer co večer. A taky jsem svedl několik jiných žen, abys věděla. V podstatě jsem tam nic jiného nedělal.“ Nejde o přiznání, ale o snahu, aby žena neuvěřila a vyptávání zanechala. Jinou sofistikovanou metodou je úhybný manévr. V případě manželčina vyzvídání si lze lehce představit vyhnutí se útokem: „Jak tě to vůbec napadlo? Že ty si tady sama užíváš se sousedem, když nejsem doma?!“
Relativitu lživého výroku a závislost na kontextu může pěkně ilustrovat věta: „Dárky nosí Ježíšek“. Ve Vybíralově výzkumu hodnotili jednotliví respondenti tento jeden výrok velice rozdílně: od vyjádření ve smyslu „není to lež!“ až po „lež vždy zůstane lží“. I ti respondenti, kteří uznali vyjádření za lživé, je neodsuzovali. Chápali je jako lež „pro dobro věci“, lež krásnou, lepší, motivující…

Jak Pavlík k dobrotě přišel
Lež zdaleka není jen lidským vynálezem. Pejskaři si jistě pohotově vzpomenou, jak si jejich miláček zabodl do tlapy trn a pak kňučel a kulhal, jen aby pohlazení dostal. Když se páníček nedíval, noha bolet rázem přestala, při pohledu se pak opět ozvala. Ke lži se pak zvířata uchylují též v rámci trestání: pes třeba ostentativně „nevnímá“ majitele po jeho návratu z dovolené. V konfrontaci se sokem pak zvířata celkem běžně ježí srst, aby vyvolala dojem, že jsou větší.
Ve zvířecí říši se však vyskytují i sofistikovanější podvody. Richard Byrne, který se zabývá výzkumem primátů, například popisuje chování malého samečka paviána, kterého pojmenovali Little Paul. Little Paul pozorně sledoval, jak členka tlupy jménem Mel dolovala z tvrdé země chutnou hlízu. Stálo ji to spoustu námahy, nicméně nakonec Mel zvítězila. V tu chvíli Little Paul zavřískl, jako by ho na nože brali. Okamžitě se přiřítila jeho matka, spatřila Mel v synově blízkosti a okamžitě na ni zaútočila. Vždyť co jiného se mohlo stát, než že Mel synka napadla. Mel na nic nečekala, upustila hlízu a vzala nohy na ramena. Little Paul se spokojeně pustil do zanechané dobroty. Svůj trik pak s oblibou opakoval, dokud si na něj v tlupě nezačali dávat pozor.
Lidé jsou sociálně žijícím druhem živočichů. Předpokládá se, že to byla právě pospolitost a spolupráce, co umožnilo našim předkům přežívat v drsné přírodě, lovit velká zvířata a bránit se útokům šelem.
Odvrácenou stranou pospolitosti je tzv. machiavellistická inteligence, sloužící k dosažení vlastního cíle v mezilidských vztazích; schopnost lhát a podvádět je pochopitelně jejím jádrem. David Livingstone Smith, autor knihy Why We Lie (Proč lžeme), tvrdí, že lidé jsou rození lháři. Ostatně, jak ukazuje průzkum: dobří lháři jsou úspěšnější než pravdomluvní lidé při přijímacích pohovorech i ve svádění osob druhého pohlaví.

Proč si lžeme do kapsy
Existuje zajímavá nesouměrnost mezi tím, jak hodnotíme nepoctivost. Zatímco druhé lidi velmi snadno obviníme z podvodu, k vlastnímu pokrytectví jsme zarážejícím způsobem neteční. Někdy si svých podvodů snad ani nejsme vědomi. Psychoanalytici nalezli řadu obranných mechanismů ega, jež nám dovolují mít o sobě pozitivnější mínění, než je realita. Podle Smithe mají tyto mechanismy ještě další účel: schopnost lhát sám sobě je totiž základním tajemstvím dobrého lhaní druhým.
V dětském věku je lhaní někdy úsměvné, jindy rodičům přidělává vrásky na čelech. Podle francouzské psychoanalytičky Danielle Dalloz je pro dítě pravda procesem učení a fabulace a „lež“ jsou téměř nezbytnými etapami na cestě k pravdě. Vědomě lhát se dítě naučí někdy mezi třemi až pěti lety. Již před tím však zvládá zapírat či nevědomě předstírat bolesti bříška, aby se vyhnulo školce. Před pojmem „pravda“ však Dalloz dává přednost pojmu koherence (soulad), jíž bychom se měli my rodiče nechat vést k vytvoření pravdivého vztahu – soulad mezi tím, co dítě cítí a co mu říkáme, mezi tím, co říkáme a co děláme, mezi tím, co cítíme a co děláme. Tento poznatek vhodně doplňují Dita Šamánková a Tomáš Novák „Rodina by… měla poskytnout dítěti zkušenost, že některé základní věci platí: že to, co je dáváno najevo, je současně tak i myšleno, prožíváno a posléze prakticky konáno… základní věcí, kterou má vždy znovu najít pod měnícím se klamem všudypřítomné nejednoznačnosti, je – možná trochu kýčovitě – láska.“
K předškolnímu věku neodmyslitelně patří fantazie a snění. Postupně se však dítě učí činit rozdíl mezi „opravdu“ a „jen tak“, „z legrace“. Plné schopnosti odlišit realitu a fantazii je pak dosaženo ve školním věku. Jako formu obrany děti v tomto věku často užívají fabulaci: vymýšlejí si, aby upoutaly pozornost či aby se chránily před studem za chudé nebo nezaměstnané rodiče, za cizí původ nebo za špatný prospěch.

To já ne, to pošťák
Některé dětské „lži“ pramení z toho, že dítě nechápe logická pravidla dospělých. Danielle Dalloz to ilustruje následujícím příkladem z doby, kdy se starala o dvě holčičky, jejichž rodiče odjeli do Afriky. Jednoho rána zjistila, že se tříletá Natálka v noci pomočila. „Copak se ti to stalo, Natálko?“ ptala se. „To já ne, to pošťák!“ zněla odpověď. „Ještě dnes mě překvapuje Natálčina trefná odpověď,“ analyzuje Dalloz. Holčičku totiž trápilo, že není s rodiči, a netrpělivě čekala na listonoše… až její tělo promluvilo a ona nejpříhodnějšími slovy vyjádřila skrytý smysl své noční nehody. Na první pohled lživá odpověď skrývala hlubokou pravdu.
Ale abychom problematiku dětského lhaní nebagatelizovali: faktem je, že lhaní patří mezi nejčastější poruchy chování v dětském věku, a řadu rodičů dohání k zoufalství. Obzvláště špatné je to u „absolventů“ dětských domovů, což jen dokazuje důležitost lásky, jak o tom píší Šamánková a Novák. Michaela Svobodová se na základě bohatých zkušeností s těmito lidmi vyjádřila: „Naučí se dělat všechno naoko, všechno vám odkývou a slíbí, vypadá to naprosto věrohodně. Jsou mistři ve lhaní a skrývání… Jsou zvyklí smlouvat, podvádět, hledat a využívat okamžité zisky; a pod tím vším je obrovská frustrace.“
Při problémech s dětským lhaním doporučuje Danielle Dalloz raději pátrat, proč dítě lže, než ho trestat. Přiznání pravdy pak má přinést úlevu. „Otázku můžeme formulovat tak, aby přiznání přidalo dítěti na hodnotě, například:,Kdo má odvahu přiznat, že to vyvedl?“ radí Dalloz. Toho, kdo se přizná, máme ocenit, a toho, kdo nesebere odvahu k přiznání, politovat. A učit děti, jak chybu napravit. „Dětskému lhaní tím lze předejít,“ tvrdí Dalloz.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat!
V seznamovacích inzerátech lidé od partnera velmi často požadují – a jen o málo méně u sebe proklamují – upřímnost. „Zdálo by se, že heslem českých manželství a vztahů postavených mu na roveň je:,Nic než pravda‘. Pravda to ovšem není.“ Alespoň to tvrdí Dita Šamánková a Tomáš Novák. „Daleko častěji než pláč nad tím, co způsobila lež, slýcháme v poradně stesky týkající se toho, jak klient nebo klientka pochybili, když druhému všechno po pravdě vyklopili,“ píší Šamánková s Novákem. Představu o úlevné síle pravdy dokonce nazývají mýtem. Avšak problém, který v takovou chvíli manželství ohrožuje, nebývá bezprostředním důsledkem sdělení pravdy, ale důsledkem reakce druhého z partnerů na ono sdělení. Nejvíce totiž bolí nepřipravenost – jak na pravdu, tak na lež.
Nejvíce benevolentní ohledně lhaní v partnerském vztahu jsou manželští poradci v situaci nevěry. Český národ tento problém vyřešil rčením, jež vložil do úst muže po léta symbolizujícího manželské poradenství Miroslava Plzáka: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ Plzák opakovaně v médiích i na přednáškách proklamoval, že nic takového neřekl, ani nenapsal. „Věřím mu,“ soudí Tomáš Novák. „Četl jsem od něj dost a bedlivě mu mnohokrát i naslouchal. Třikrát,zatloukat‘ se skutečně nikde neobjevilo. S patřičnou mírou ironie můžeme říci, že jde o něco podobného jako Rukopis královedvorský a zelenohorský. Národ něco potřeboval, tak se to objevilo.“

Spravedlivý trest
Chcete-li mít opravdový vztah, nekažte ho lhaním. Lehce by se vám mohlo stát, že se do vlastních lží zapletete a přijdete o důvěru. To však neznamená, že musíte být stoprocentně pravdiví za všech okolností. Když jde vaše drahá polovička například na přijímací pohovor, třese se strachy a zeptá se: „Jak vypadám?“, nepřiznávejte, že hrozně.
Taktéž partnerovi nechte určitou volnost a nesnažte se z něj dolovat vždy pravdu pravdoucí. Tolerance k drobným lžím ve vztahu je na místě. Zdaleka to však neznamená, že bychom měli lhaní tolerovat vždy a všude! Jsou lži, které by se odpouštět neměly, a lidé, kterým by se odpouštět nemělo. Zejména netolerantní bychom měli být ke lži prospěchářské, opakované a pronášené osobou ve veřejné funkci. Z toho všeho vyplývá, že bychom měli být zostřeně přísní k politikům. V naší zemi lze bohužel vysledovat pravý opak. Příčinou tolerance veřejného lhaní je zřejmě čtyřicet let režimu, v němž bylo normální, ba nutné si něco jiného myslet a něco jiného říkat. Po osmnácti letech svobody slova bychom si však už mohli uvědomit, že to není nutné, a nemělo by to být ani normální.
Antropologové a evoluční psychologové se shodují na tom, že lidský altruismus by nemohl fungovat bez trestání. Jde vlastně o dvě strany jedné mince: když bychom netrestali sobectví a nepoctivost, nikdy bychom se nestali pomáhajícími a poctivými. Netolerovat lhaní u politiků a osob veřejně činných je nutné a žádoucí.

Literatura:

Byrne, R. W. and Whiten, A. (1995). The Thinking Ape. Oxford: Oxford University Press.

Dalloz, D. (2002). Lhaní. Praha: Portál.

Smith, D. L. (2004). Why We Lie: The Evolutionary Roots of Deception and the Unconscious Mind. New York: St. Martin’s Press.

Svobodová, M. (2006). Na půl cesty od domova. Psychologie dnes 10 (12) 8–10.

Šamánková, D a Novák, T. (2007). Pravda a lež v partnerství. Praha: Grada.

Vybíral, Z. (2003). Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál.

Rámeček:

Lež mu kouká z očí

Malé děti si při lži zakrývají ústa. U nepříliš zkušených lhářů může tento projev přetrvávat i v dospělosti. Avšak odhalit lháře není tak lehké.

Britský odborník na rozpoznávání lhaní Albert Vrij provedl se svými kolegy roce 2001 metaanalýzu 39 výzkumů na dané téma. Průměrná úspěšnost všech, kdo se experimentů účastnili v pozici lidského „detektoru“, byla 56,6 %. To je jen nepatrně více než náhodná šance, že uhodneme, kdo nám lže. Jinými slovy: zoufale málo.

Autoři pak uspořádali vlastní experiment, ve kterém požádali účastníky (86), aby popsali zhlédnoutou scénku – poprvé pravdivě a podruhé nepravdivě. Na počátku se zkoumaných osob dotázali, které projevy se podle nich častěji objeví při lhaní a které při pravdivém líčení. Zjistilo se, že ačkoli se lidé domnívají, že existují nonverbální klíče, podle nichž lze poznat lháře, řada těchto domněnek je pouhými mýty. Například pouze 36 % lhárů uhýbalo pohledem. Některý předpoklad byl ve skutečnosti vyvrácen pravým opakem (například domněnka, že lhář mluví pomaleji). Zdá se tedy, že pro lež typické neverbální chování neexistuje, ačkoli tomu většina lidí věří.

A co detektor lži? Když lžeme, máme strach z prozrazení a potrestání, byť si jej nemusíme uvědomovat. Zabydlel se v naší psychice v průběhu evoluce, kdy jsme ostrakizovali podvodníky. A právě na měření fyziologických změn při strachu je založen detektor. Občas může pomoci, má však dva problémy. Za prvé: zkušený lhář, lhoucí s ledovým klidem, jej obalamutí. A za druhé: nevinného člověka, který se bojí, aby mu bylo uvěřeno nebo čehokoli jiného, přístroj vyhodnotí jako lháře.

Podle Alberta Vrije můžete být úspěšnější, když dostanete druhou osobu pod časový tlak. Vymyslet věrohodnou vylhanou historku dá totiž práci. Lháři též často omezují tělesné pohyby, takže působí strnule nebo naopak ležérně.

Při analýze toho, zda nám druhý člověk lže, mohou sice neverbální a paraverbální (výška hlasu, rychlost mluvy, pauzy v řeči atp.) klíče pomoci, avšak nejsou spolehlivé. Odborníci se shodují, že nejspolehlivější je poslouchat, co nám druhý člověk říká. Lháře zradí spíš význam řečeného než tělesné pohyby.

Rámeček:

Lež v psychopatologii

– Románový hrdina Gottfrieda Augusta Bürgera, Baron Prášil, u nás známější z filmového zpracování, létal na dělové kouli, dokonce při tom přeskakoval z jedné na druhou; podmořský svět procestoval na osedlaném mořském koníkovi a sám se za cop vytáhl z močálu. Není divu, že dal vzniknout názvu klinického Syndromu barona Prášila, někdy také zvaného syndrom bájné lhavosti. Je však o poměrně vzácnou záležitost.

– Častěji se v psychiatrii setkáváme s prostými smyšlenkami (konfabulacemi). Jde o jakési polovědomé doplňování výpadků paměti u různých druhů demencí tím, co nemocného právě napadne. Záměrem je zakrýt nedostatek. Pacient si je lživosti svých odpovědí vědom jen velmi omezeně (pokud vůbec). Jejich obsah si nepamatuje, a příště na tytéž otázky odpovídá jinak. Nejtypičtěji se vyskytují u Korsakova syndromu (alkoholová demence).

Typická je lež též u některých poruch osobnosti. Na rozdíl od výše uvedených syndromů diagnóza poruchy osobnosti nezprošťuje dotyčného viny.

– Osoby s hraniční poruchou osobnosti často lžou a manipulují s druhými, nejsou však bezskurpulózní. Jejich hlavním problémem je zhoršené ovládání vlastních emocí, nejsou schopni se vyznat sami v sobě.

– Lidé s histriónskou poruchou osobnosti také lžou a manipulují, projevem se zdánlivě podobají hraničářům, motivace však je spíše prospěchářská. Divadlo, které histrión předvádí, přestane, jakmile ztratí diváka.

– Zcela bez zábran a velmi zručně pak lžou lidé s disociální poruchou osobnosti. Přestože emoce prakticky neprožívají, dovedou je báječně předstírat.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, březen 2008

Plození dětí dnes není osud, ale vědomá volba. Můžeme je odkládat či mu zcela zabránit. A máme proto spoustu důvodů, od svobodné zábavy přes profesní seberealizaci až po hrozící globální katastrofy. Děti se přesto rodí dál, v současné době dokonce zažíváme „baby boom“. Kdy a proč se rozhodujeme k rodičovství?

Když jsem pracovala na Lince bezpečí, poměrně často jsem mluvila s nedospělými těhotnými dívkami. Některé z nich neměly dokončenou ani základní školu, přesto však o interrupci nechtěly ani slyšet. „Já sice vím, že nemám hotovou školu, naši mě vyrazej a Pepa je vůl, ale já to děťátko prostě strašně chci, vždyť je moje, roste mi v bříšku! Budu maminka a nějak to zvládnu.“ Zhruba tak ty dívky zněly a já pak cestou domů uvažovala: „Jak to, že ony si troufají, a já ne? Mám partnera, škol hned několik a rodiče by byli nadšení.“
Obdiv k odvaze těhotných školaček však poněkud bledne, vezmeme-li v úvahu to, co pravidelně vycházelo najevo při hlubším rozboru jejich situace: o mateřství měly tyto dívky zcela nerealistické představy, s trochou nadsázky lze říci, že si to představovaly „jako Hurvínek válku“. Naopak je možné, že psychologové mají rozhodování k rodičovství těžší než běžná populace o to, že toho o potřebách dítěte a úskalích výchovy více vědí. V teorii i praxi se setkávají s dětmi hyperaktivními, dětmi s poruchami učení i chování, dětmi všelijak postiženými. Četli o opozičním vzdoru, o Oidipově komplexu, o následcích výchovy přehnaně přísné či naopak příliš benevolentní. Vedle otázky „chci mít dítě?“ uvažují i o tom, jaké jsou jejich rodičovské schopnosti a jak by se zachovali, kdyby i jejich dítě mělo například poruchu pozornosti. Uvědomují si, co vše může optimální vývoj jejich dítěte ohrozit, i to, že sami nejsou dokonalí.

Lavina porodů
V našem okolí to začalo asi před pěti lety, něco se zásadním způsobem měnilo. Nejdřív jedni, pak druzí a třetí kamarádi radostně ohlašovali, že čekají potomka. Nastala doslova lavina porodů. Hrdí, nezávislí a někdy až lehkovážní mladí lidé se měnili v zodpovědné maminky a pyšné tatínky. Změnily se jejich preference i zájmy, v žebříčku hodnot rapidně přeskákaly příčky. Mnoha z nich jsem se ptala, jak k tomu došlo. Proč po letech odkládání přišlo tak významné rozhodnutí? Proč se najednou rozhodli změnit styl života, jenž jim, jak se zdálo, plně vyhovoval?
Rozhodnutí „zplodit dítě“ přichází v zásadě dvěma způsoby. První skupině lidí je tak nějak „odjakživa“ jasné, že děti mít chtějí, otázkou, kterou řeší, je pouze kdy. „My jsme nikdy nepochybovali, že děti chceme. Už když jsem se s manželem seznamovala, shodli jsme se na třech,“ říká pětatřicetiletá Sylva. A jak je to s načasováním? Zde jsou obvyklé odpovědi: „Jenom jsme chtěli dodělat školu.“ „Jakmile jsme koupili byt, nastal čas na dítě.“ „Když jsme se do sebe zamilovali a pocítili, že chceme žít spolu, dohodli jsme se, že se dva roky budeme poznávat, podnikneme cestu svých snů a pak se vezmeme a začneme se snažit o dítě.“
Druhá skupina lidí nad touto otázkou příliš nepřemýšlela či v ní neměla jasno a rozhodnutí o dítěti přišlo spontánně, najednou, tak nějak samo od sebe. „To nebyla vědomá volba,“ svěřuje se pětatřicetiletý Michal, dnes otec tří dětí. „Najednou jsme prostě přestali přerušovat, ani nevím, jestli k tomu dala popud žena, nebo já. Na důsledky jsme nemysleli, alespoň ne vědomě. A asi po roce jsme zjistili, že rodičovství je krásný,“ směje se. „Další děti už jsme plánovali.“ Zuzana zase vypráví: „Nikdy jsem po dětech netoužila, ani jsem na ně nemyslela. Prostě jsem žila ve víru událostí: škola, práce, kamarádi… Pak jsem ale poznala Milana a najednou mi bylo jasné, že s ním chci mít děti.“
Specifická podskupina pak přijde k dětem skutečně neplánovaně, což ovšem nutně neznamená, že nechtěně. „My bychom se vědomě asi nikdy nerozhoupali. Až jsem se (na Andě) u doktora dozvěděla, že mám nedovyvinutou dělohu, nízkou hladinu hormonů a kdoví co ještě, prostě, že snad ani nejsem ženská!“ směje se Petra, dnes matka dvou děvčat. „Dali mi na to nějaké prášky a já doma řekla muži:,Hele kašleme na antikoncepci, to by asi musel být, zázrak, abych já otěhotněla.
A šup, do měsíce jsem byla v tom!“ „Jo, nám zase antikoncepce selhala!“ kontruje šťastný otec Emil.
Spouštěcím momentem může být – na první pohled paradoxně – i krize. „Že chci dítě, jsem si uvědomila ve chvíli, když jsem onemocněla. Najednou mi bylo jasné, že jakmile se uzdravím, chci otěhotnět,“ svěřuje se Dana. „Pracovala jsem ještě s několika kolegy na velmi těžkém projektu,“ popisuje architektka Jarmila. „Chodila jsem domů pozdě večer, utahaná jako kotě, i v noci jsem myslela na práci. Jenže když jsme to měli skoro hotové, změnili nám šéfa. A ten arogantní a zaprodaný blb, co ho do funkce dosadili, nás nutil vše předělat k obrazu svému. Tedy aby to bylo drahé, ošklivé, a dokonce nefunkční!“ kroutí Jarmila ještě dnes nevěřícně hlavou. „Práce se pro mě stala noční můrou a já si uvědomila, že jsou i jiné hodnoty. Rok poté se narodila Nikolka.“

Odloženo „na neurčito“
Rozhodnutí „k dítěti“ však může předcházet i dlouhé rozhodování a zvažování. Osmadvacetiletý Roman se pod tlakem vnoučatchtivých rodičů a mateřsky naladěné partnerky stále stresoval otázkami: Dokážu zabezpečit rodinu? Je náš vztah dost silný? A chci vůbec dítě? Čím víc okolí tlačilo, tím si byl Roman nejistější. Nakonec se s partnerkou dohodl, že se na dva roky přestanou těmito otázkami trápit. „A neuplynul ani rok a mně došlo, že s Klárou chci mít děti. Možná pomohlo, že jsem dostal vyšší plat, možná jenom to, že Klára přestala tlačit. Nevím, čím to, prostě jsem to tak najednou cítil…,“ libuje si dnes již nastávající otec. Romanovi mohlo pomoci, že Klára respektovala jeho nejistotu, možná také za ten rok prostě dospěl.
Pravdou je, že pod tlakem se rozhodujeme těžce, a i když se rozhodneme, často nevíme, zda jsme zvolili to, co opravdu chceme, zda na nás zapůsobila manipulace, anebo jsme se manipulaci tak bránili, až jsme si vyvzdorovali k tlaku čistě opačný postoj. Odložit rozhodnutí může být v takové chvíli to nejlepší, co můžeme udělat. Pozor však na „odložení na neurčito“, může se totiž stát, že ono „neurčito“ se změní na „navždycky“ jen proto, že se bojíme či jsme líní stávající, vcelku pohodlný stav měnit.

Jak praví africké přísloví
Někteří lidé se pro dítě nerozhodnou nikdy. Ne, že by nemohli. Řada z nich argumentuje důvody ekonomickými: „Nemáme byt, tak jak můžeme mít dítě?“ či vztahovými. „Dítě bych chtěl, ale není s kým!“ Tyto důvody mohou být pravé i zástupné, někomu se nechce odhalovat niternější pocity.
„Rozhodnutí mít dítě je jediné, které nelze vzít zpátky, a to mě děsí. Navíc si vůbec nejsem jistá, že bych byla dobrou matkou. Raději tedy volím jinou náplň života,“ svěřuje se třicátnice Jolana. „Nehodlám se na čtvrt století uvázat k zodpovědnosti a péči o někoho, kdo na mně bude prakticky totálně závislý, a ať dělám, co dělám, třeba pak začne brát drogy a věnovat se kriminální činnosti,“ prohlašuje Josef.
Řadu bezdětných odrazuje vysoká míra zodpovědnosti. Tlaky a nároky naší společnosti na rodiče v současné době enormně stouply. Ještě před dvaceti třiceti lety si děti běžně hrály samy venku. Dnes se je rodiče bojí samotné pouštět. Ne, že by bylo za domem o tolik nebezpečněji než dřív, ale společenské nastavení je jiné a rodiče mají obavu, aby nebyli označeni za nezodpovědné. Této situaci nahrává i náš právní řád, který činí rodiče zodpovědným za všechna zranění a újmy, k nimž jejich potomek mimo školní prostředí přijde. Pokud dítě například vypadne z okna či se utopí v domácím bazénku, rodiče naplnili skutkovou podstatu trestného činu. Ze zoufalého a utrápeného rodiče se tak automaticky stává ještě ke všemu skoro zločinec, kterého je nutno soudit. I když je trestní stíhání později zastaveno, stigma soudního procesu zůstává a trápení nad ztrátou prohlubuje. Předloni v létě tak byla například stíhána matka pětiletého Matěje za to, že ho ve vlaku pustila samotného na toaletu, přičemž Matěj vypadl z nezajištěných dveří vlaku a zabil se.
Na černém kontinentě, kde je ochota plodit děti mnohonásobně vyšší, je společenské prostředí jiné. Jedno africké přísloví říká: „Ke zplození dítěte jsou zapotřebí dva lidé, k výchově celá vesnice.“ Výchova je zde brána jako kolektivní záležitost, zodpovědnost leží na všech.
Afričanky navíc mohou lépe sloučit péči o dítě s prací. Matka pracující na poli si totiž může vzít dítě bez problému s sebou. Naproti tomu matka pracující v laboratoři nikoli – jen si představme, jak by si tam asi „vyhrálo“ malé batole, které po všem šmatá a leccos olizuje… Ani matky pracující u počítače to nemají o mnoho jednodušší, byť počítač jejich robě na životě neohrožuje. Zatímco přítomnost na poli malé dítě baví – přináší mu řadu podnětů optických, sluchových i pohybově-dotekových, s matkou, která přemýšlivě hledí na obrazovku počítače, se dítě nudí. Snaží se tedy upoutat její pozornost a ze svého pohledu monotónní činnosti zabránit. Práce bere zasvé. A tak se u nás z dítěte stal samostatný úvazek na 24 hodin denně.

Přirozená potřeba versus společnost
Rozhodnutí, že „teď“ je vhodný čas mít dítě, se v průběhu posledních dvou desítek let významně posunulo. Antikoncepci vysazujeme zhruba ve věku, kdy naši rodiče měli doma jednoho dva školáky. Tato změna bývá vysvětlována nejčastěji z pohledů politiky, kultury a společnosti. Jedni počítají rodičovské příspěvky, jesle a školky, druzí hořekují, že je mladým přednější zábava či kariéra.
Společenské nastavení (výhody pro rodiče) se však na natalitě skutečně odráží, byť v míře omezené. Lze předpokládat, že biologická touha má v populaci normální rozložení – tj. většina lidí má jakousi normální, běžnou touhu po dítěti. Malé množství lidí prostě dítě nechce, a sebevětší společenské výhody je nepřesvědčí. Na druhé straně škály existují ti, pro něž je péče o děti hlavní životní potřebou a cílem. Nemohou-li tito lidé mít děti ani s lékařskou pomocí, zpravidla se uchylují k adopci. Flexibilnější pracovní svět, daňové úlevy, přídavky na děti, školky, ale i zdánlivé maličkosti, jako třeba dětské koutky v restauracích, ovlivní zejména ty, kteří nemají touhu po dítěti příliš silnou a dokáží si svůj život představit jak s dětmi, tak bez nich.
Vedle společenských výhod však hraje svou roli i složitost lidské společnosti: lidem dnes prostě trvá déle, než psychologicky a sociálně dospějí, než se zapojí do světa práce, začnou se sami živit a plně přeberou zodpovědnost za svůj život.

Vyzrálí, nebo úzkostní?
Starší rodiče bývají úzkostnější a mívají na dítě vyšší nároky. Rozhodně však nebývají obecně vzato rodiči horšími, ba možná spíše naopak. Bývají osobnostně vyzrálejší, trpělivější a rozumnější. Jsou též finančně zabezpečenější a sebevědomější na trhu práce. V knize Psychologie rodiny Ireny Sobotkové se navíc dočteme, že starší matky se lépe vyrovnávají například s předčasným porodem, s hyperaktivitou dítěte a s jinými odchylkami. Také své děti většinou déle kojí.
Pro děti je velmi důležité, aby jejich rodiče byli vyzrálými, psychologicky dospělými osobnostmi. „Zralí rodiče vytvářejí příznivější prostředí pro vývoj dítěte a jeho pozdější zralost,“ říká psycholog Eduard Bakalář, který se tímto tématem odborně zabývá. Psychologická zralost přitom podle něj může mít „pododdělení“, jež se sice většinou překrývají, avšak nemusejí. Můžeme tak hovořit o zralosti rozumové (zralý úsudek), ale zejména emoční, osobnostní a morální. „Ten, kdo uvažuje o rodičovství, by se měl cítit vnitřně silný, v pohodě, neměl by být zmítán většími problémy,“ říká Bakalář. „Rodičovství znamená dávat hodně času, energie, emocí, financí… a také se zříkat vlastního pohodlí, klidu a zájmů.“ Ke zralosti rozumové přitom podle Eduarda Bakaláře může přispět i četba modernějších publikací o manželství, vztazích a rodičovství.
Psychologická dospělost nastává zpravidla někdy kolem 25. roku (pro jednoduchost zanedbávám odlišnosti různých teorií, jakož i kulturní a individuální rozdíly). Sociální dospělost, charakterizovaná nezávislostí na pomoci rodičů a schopností dítě zabezpečit, na sebe u mnoha lidí nechává čekat ještě dalších pár let. A to už může být zase z biologického hlediska problém. Zejména u žen je pozdější těhotenství biologicky problémovější: obtížněji přicházejí do jiného stavu, častěji potratí, u jejich dětí je vyšší riziko vrozených vývojových vad, objevuje se více komplikací při porodu… Období, kdy je v životě ideální plodit děti, se tak v dnešní době povážlivě ztenčuje: z jedné strany tlačí sociální a psychická nevyzrálost, z druhé biologie.

Příběh Karla a Veroniky
Ani osobnostní zralost však není vše. K rodičovství je totiž zapotřebí dvou lidí, jejichž vztah je kvalitní. Pociťovaná a skutečná zralost navíc nemusí být totožná. Mnoho lidí si svou zralost neuvědomuje, a mnoho zralých má o sobě jisté pochybnosti. Dokonalá připravenost na dítě navíc ani není v době početí nutná. Příroda je moudrá a na připravenosti k rodičovství se citelně projevuje hormonální nastavení matky i otce v průběhu těhotenství. Důkazem může být skutečnost, že naprostá většina dětí, které byly počaty jako nechtěné, jsou později milovány. Biologicky vzato – není-li dítě na cestě, není třeba se na něj připravovat. Devět měsíců je poměrně dlouhá doba.
Zajímavý je v těchto ohledech příběh Karla a Veroniky. „Karel mi od počátku našeho vztahu zdůrazňoval, že děti nechce a nikdy chtít nebude,“ vypráví Veronika. „Nejdřív jsem si myslela, že se to změní, ale po osmi letech, kdy jsme spolu žili a on stále tvrdil, že,nikdy‘, jsem přestávala doufat.“ Veronika se dlouho trápila: toužila po dítěti a zároveň Karla nechtěla opustit. Až se rozhodla, že prostě vysadí hormonální antikoncepci, aniž by to Karlovi řekla. Krátce nato přišla do jiného stavu. „Bála jsem se, že mě Karel opustí, nebo aspoň bude zuřit. Nic z toho se nestalo,“ vypráví se smíchem. „Neřekl nic, ale hned začal řešit praktické věci: kde bude dětský pokojíček a tak. Po pár týdnech už na něm bylo jasně znát, že je pyšný a že se těší: pořád pozoroval, jestli už mi roste bříško, a pečoval o mě jako nikdy předtím! V půlce těhotenství dokonce přišel s myšlenkou, že zůstane na rodičovské, a tak se také stalo,“ culí se Veronika nad kávou.
Karel tedy pravděpodobně na dítě zralý byl, jakkoli si své rodičovské klady a možná i touhy neuvědomoval. Tímto však nechceme obecně radit toužícím ženám, aby se zachovaly stejně jako Veronika. Jejich Karlové by totiž mohli zareagovat úplně jinak.

Tabulka
Jak roste průměrný věk matek v Česku

rok 1991 1999 2002 2005 2006 2007

Živě narození 129 354 89 471 92 786 102 211 105 831 114 632

Úhrnná plodnost 1,86 1,13 1,17 1,28 1,33 1,44

Průměrný věk matek
při narození 1. dítěte 22,4 24,6 25,6 26,6 26,9 27,1

Průměrný věk matek
při narození 2. dítěte 25,7 27,7 28,7 29,6 29,9 30,1

Průměrný věk matek
při narození
3. a dalšího dítěte 30,0 31,5 32,3 32,8 33,0 33,1

Průměrný věk
matek celkem 24,7 26,9 27,8 28,6 28,9 29,1

zdroj: Český statistický úřad

Anketa: Co Vás nejvíce motivovalo k rodičovství?

Lenka Phelps (1976) působí v krizovém týmu pohotovostní psychiatrické služby, Massachusetts, USA, matka dvouleté dcery:

Když se mi blížila třicítka, bylo mi jasné, že je nejvyšší čas. Děti jsem si vždycky přála, a i když jsem rodičovství záměrně neodkládala, teprve někdy po sedmadvacítce se dostavila touha po mateřství a bylo rozhodnuto. Měla jsem spoustu energie a podvědomě cítila, že bych ji mohla nejlépe využít k péči o potomka. Když se ohlédnu zpátky, myslím, že má počáteční motivace k rodičovství měla hlavně biologický charakter, což ze mě asi činí typického příslušníka živočišné říše.

Jeroným Klimeš (1967), psycholog, otec dvou dětí, z nichž první se mu narodilo v jeho 37 letech:

Někdy okolo třicátého roku jsem s překvapením zjistil, že se na ulici dívám víc na malé děti než na jejich maminky. Tehdy jsem si řekl: „Tak to je s tebou, Jerome, amen…“ Ale nebylo to tak žhavé. Problém byl ve dvou věcech. V přílišné odpovědnosti až strachu z rodičovství a dále v mé partnerské volbě. Měl jsem sklon si vybírat partnerky, které byly podobné mému otci, tj. velké osobnosti, inteligentní a s rozhledem, ale zároveň též vyčítavé a autoritativní. Ani jeden vztah tohoto typu nedopadl dobře. Přílišnou odpovědnost vůči otcovství a strach ze selhání jsem vyřešil dvoustupňově. Před lety jsem žil s matkou dvou školaček a zjistil, že s náhradním otcovstvím nemám žádné problémy. Poté, co se se mnou jejich matka rozešla, našel jsem si svou stávající ženu. Naštěstí ne podle rodičovského duplikačního teorému, ale podle sourozeneckého. Má nynější žena se ze všeho nejvíc podobá mé mladší sestře a já jejímu nejstaršímu bratrovi. V té době již nic nebránilo mému biologickému otcovství i bezkonfliktnímu partnerství.

Irena Sobotková (1964) přednáší psychologii rodiny a vývojovou psychologii na Palackého univerzitě v Olomouci. Matka dvou dětí:

Děti jsem neměla nijak brzy – syna v 29, dceru ve 32 letech. Rozhodující pro mne bylo přesvědčení, že mám kvalitního partnera, a oboustranná touha mít děti právě spolu. Myslím, že u prvního plánovaného dítěte jde přece jen víc o touhu „být rodina“, u druhého už pak o racionálnější zvažování. Měli jsme s manželem to štěstí, že se nám obě děti narodily v pravý čas, když jsme se pro ně rozhodli. To považuji za jeden z faktorů dlouhodobé rodičovské spokojenosti.

Eduard Bakalář (1934), psycholog zabývající se mj. rozvodovými spory, otec čtyř dětí, z nichž první se mu narodilo v 31 letech:

V období, kdy se nám narodily čtyři děti, jsem si motivaci příliš neuvědomoval. Je velice pravděpodobné, vlastně jisté, že jsem v tomto směru nechával pracovat přírodu. Připouštím, že jsem si mohl přát udělat radost svým rodičům. Praktické aspekty jsem nechával na manželce, jinými slovy nejsem si vědom, že bych se rozhodoval „Teď je vhodná doba!“ Jednoho dne mně manželka nahlásila: „Jsem těhotná. “ Asi za dva roky: „Jsem znovu těhotná“ a o několik měsíců později „Jsou to dvojčata“. A pak ještě jednou: „Zdá se, že jsem znovu těhotná.“

Iva Štětovská (1958), psycholožka, přednáší psychohygienu na FF UK. Matka dcery, která se jí narodila v 37 letech:

Upřímně řečeno, k rodičovství jsem měla dlouhou dobu velmi rezervovaný postoj. V raném dětství jsem zažila rozpad vlastní rodiny a negativní zážitky, které s tím souvisely, nebylo právě jednoduché překonat. Byla ve mně obava, zda zvládnu být dobrým rodičem svým dětem. Nejvíc mě asi k rodičovství motivoval můj muž. Měla jsem (a stále mám) pocit, že on dokáže být skvělým rodičem a může vyvážit a harmonizovat mé případné úlety v této oblasti.

Gabriela Dymešová (1975), psycholožka, matka roční dcery:

Hanna se nám narodila po pětiletém manželství. Touhu po miminku a naplnění mateřských a otcovských potřeb jsme pociťovali již mnohem dříve. Narození miminka jsme pouze oddalovali z racionálních důvodů, kterými bylo v prvé řadě zajištění stabilního zázemí. V tomto směru musím přiznat, že racionálnější byl můj manžel. S odstupem času vidím, jak je tento základ potřebný, neboť se umíme uskrovnit v mnohém, ale je pro nás důležité „budovat“ klidný, přívětivý a okolí otevřený domov na stabilním místě, kde je nám všem dobře.

Altruismus nebo sobectví?

Rodiče s nerodiči se často navzájem obviňují ze sobectví. Ale kdo je sobečtější: ten, kdo „není ochoten obětovat svou kariéru, aby utíral dětem zadečky“, nebo ten, kdo „množí své geny a pobírá na to peníze od státu?“ Je větším altruistou, kdo plodí a pečuje, anebo kdo se dětí vzdá a snaží se být užitečný jiným způsobem? Mezi rodiči i bezdětnými pochopitelně najdeme jak sobce, tak altruisty. Ba dokonce i v motivaci jediného člověka k rodičovství či k bezdětnosti nacházíme jak sobecké, tak altruistické důvody. Rozdíl je pouze v zaměření „dobroty“. Zatímco bezdětní lidé se častěji angažují v pomoci širšímu okolí, rodiče věnují více energie okolí bližšímu. S narozením dítěte dochází ke změně. Lidé, kteří se jako bezdětní angažovali v obecně prospěšných projektech, odmítali konzum a jezdili ekologičtější veřejnou dopravou, najednou vnímají věci jinak. Na pomoc okolí a ekologii nemají čas ani energii, nedostatek peněz si vynucuje „výhodnější“ zaměstnání. V rodině se brzy objevuje auto. Děti potřebují to a ono, ještě že existují výhodné nákupy, „akce“ a množstevní slevy.

Literatura:

Skočovský, K. (2004). O těhotenství tatínků. Psychologie dnes 12 (10) 22-23. Sobotková, I. (2007). Psychologie rodiny. Praha: Portál.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, říjen 2008

Jak vzniká syndrom mrzutého muže?
Tam, kde frustrovaná žena pláče, jí tuny čokolády, svěřuje se kamarádkám a nakupuje, muž útočí a obviňuje své okolí. Je podrážděný, nedůtklivý a vzteklý. Čím to a co s tím?

Já už vážně nevím, co mám dělat,“ stěžuje si Zdena. „Když si ho všímám, je to špatně, když si ho nevšímám, je to taky špatně. Nic se mu nelíbí.“ Kamarádky přikyvují. „Dceřiny úspěchy jsou jeho zásluha a to, že syn mluví hrubě, jsem zavinila já. Všechny problémy jsou zaručeně mým dílem, moje špatná výchova, moje nezodpovědnost… Jediné, co je v pořádku, je on. Zní to divně, ale takhle on uvažuje,“ kroutí hlavou Květa. „Rozčilují ho drobnosti a nálady mění mrknutím oka. V jednu chvíli je samá legrace, a hned po mně hází vražedné pohledy,“ přidává se Věra. „Co se to s těmi našimi muži děje? Vždyť takoví nebývali!“

Dokaž, že jsi muž!
Jak v současném světě dokázat své mužství? Jak se má Václav cítit opravdovým mužem, když jeho fyzická sí la není potřeba? Když jeho žena vydělává stejné peníze a děti už jej neposlouchají? Navíc mu na pracovišti vládne rázná šéfová…
Problém, který trápí Václava a o němž hovoří Zdena se svými kamarádkami, se však netýká pouze střední generace. Dnešní muži to nemají lehké napříč celým věkovým spektrem. Řada mužů zažívá krizi své mužské identity, byť si to jen málokterý uvědomuje. Cítí se nespokojeni a příčiny svádějí na různé drobnosti ve svém okolí, tu vybouchnou při jízdě autem a ondy zase při konfliktu na pracovišti. Zejména však viní své manželky, neboť právě směrem k ženě, jako mužskému protipólu, je jejich problém nejzřetelnější. Jejich „slabá“ polovička už totiž není, a nehodlá být, o nic slabší. Není již schopná je bezmezně obdivovat a ochotná se podřizovat.
Na vědomé úrovni je Václav zastáncem emancipace, souhlasí, že Zdena má mít doma stejné rozhodovací pravomoci jako on, a uznává, že za stejnou práci má dostat odpovídající plat. Na nevědomé rovině však často postrádá respekt a pravomoci hlavy rodiny. Pro své pocity většinou nachází řadu racionalizací. Prohlašuje třeba: „Neříkám, že to musím rozhodnout já, ale ona přece musí uznat, že mám pádnější argumenty.“
Nad krizí mužské identity se zamýšlejí psychologové, sexuologové, sociologové i antropologové. Chlapcům podle nich chybí mužské vzory, dospívajícím iniciační rituály a dospělým mužům chlapská práce.
Jed Diamond ve své knize hovoří o syndromu mrzutého muže. Jde podle něj o vícerozměrný problém, ovlivňovaný vedle sociálních, ekonomických a interpersonálních okolností též vlivy hormonálními, fyzickými, psychickými, emocionálními a sexuálními.
Lepším překladem termínu irritable male syndrome by byl spíše podrážděný než mrzutý muž, nicméně obě adjektiva vcelku výstižně vyjadřují převládající naladění. Muži trpící tímto syndromem jsou frustrovaní a přecitlivělí, pociťují úzkost a vztek, bývají nedůtklivými a popudlivými. Sami si většinou problém neuvědomují, respektive viní ze své náladovosti své okolí. Jejich ženy říkají: „Nikdy nevím, jestli to, co řeknu, ho nepopudí.“ „Mění se mrknutím oka. Je přátelský a srdečný, a v tu ránu začne být mrzutý a podrážděný.“ „Musím kolem něj chodit po špičkách.“ Jejich muži kontrují: „Přestaň mě rozčilovat.“„Víš, že to nemám rád. Proč to stále děláš?“ „Nech mě být!“
Zdena se přitom dušuje, že její manžel býval dobrosrdečný a optimistický. Změna prý nastala až v posledních letech. „Těšila jsem se, že si konečně budeme užívat života. Děti nám už odrostly a starají se o sebe samy, máme dům, jsme finančně zajištění… ale on se najednou nedovede z ničeho radovat, nedovede si užít danou chvíli. Když děláme něco pěkného, pospíchá, a přitom se ptá, kdy to budeme dělat znovu. Nerozumím tomu.“ Věřin manžel se naopak změnil ze dne na den. „Stalo se to v úterý 16. května 2006,“ tvrdí Věra. „Ten den mu nadřízený sdělil, že už ho v práci nepotřebují.“
Ztráta postavení v zaměstnání může skutečně spustit psychické problémy muže. Na pracovní pozici se totiž více než u žen váže u muže sebedůvěra a hrdost. A jelikož se sebevědomím úzce souvisí i mužova sexualita, problém se rozrůstá. Snížené sebevědomí negativně ovlivňuje sexuální touhu a tam, kde se vytratí sexualita, zase klesá sebevědomí. Řada mužů má navíc tendenci „řešit“ svízelnou situaci alkoholem, což samozřejmě problém ještě zhorší.

Nálady jako na houpačce
Když hovoříme o mužích, mužství, sebevědomí a sexu, nelze nevzpomenout mužský pohlavní hormon, testosteron. Testosteron totiž nejen, že způsobuje pohlavní touhu, ale působí i touhu po moci, souvisí se sebevědomím a agresivitou, tvrdohlavostí a výdrží. Funguje jako antidepresivum, ale také činí muže vzteklými a podrážděnými. Nepřekvapí proto, že hladina tohoto hormonu v krvi tvoří podstatnou součást syndromu mrzutého muže.
Souvislost nálady žen s kolísáním hormonů v rámci menstruačního cyklu je již notoricky známa. Kolísání hladiny testosteronu u mužů však není zvnějšku tak patrné, a bývá opomíjeno. Přesto se hladina testosteronu v krvi muže dosti podstatně mění. Vedle rozdílů souvisejících s věkem (prudký nárůst v období puberty a pozvolný pokles v rámci andropauzy) existuje roční cyklus, denní kolísání, a dokonce se mění hladina tohoto hormonu i v rámci cyklu zhruba patnácti – až dvacetiminutového. To vše je navíc dosti individuální, každý muž to má trochu jinak.
Výzkumy ukazují, že množství mužského pohlavního hormonu stoupá v průběhu noci (zde je možné hledat původ ranních erekcí ). Později dopoledne začíná testosteron klesat, až je pozdě odpoledne nejnižší, což také může hrát svou roli u mužů, kteří bývají pravidelně podrážděni po návratu z práce. Krátké, 15-20minutové kolísání, o němž se zmiňuje Diamond (2008), se pak může odrážet v náladovosti. Studie sezónních vlivů přinášejí rozporuplné výsledky, některé sezónnost objevily, jiné nikoli. Možná bude záležet na zeměpisné šířce a s ní spojenými rozdíly v délce dne.
Vedle těchto cyklů je hladina testosteronu pochopitelně ovlivňována řadou situačních faktorů včetně stresu, přítomnosti konkurentů a blízkosti žádoucího sexuálního partnera. Stoupá po vyhraném zápase a klesá po prohraném. Nejpodstatněji se ovšem mění hladina testosteronu v souvislosti s věkem. Tam, kde mladíkům může kolovat v krvi i více než deset mikrogramů tohoto hormonu na litr, u osmdesátiletých je to přibližně kolem dvou mikrogramů na litr.
V pozadí syndromu mrzutého muže může přitom být jak pří liš nízká hladina tohoto hormonu, tak hladina extrémně vysoká, jakož i rychlá změna: prudký pokles či nárůst, andropauza i puberta.
Souvislost testosteronu s mužskou podrážděností a nedůtklivostí krásně ilustruje i skutečnost, že termín syndrom mrzutého muže poprvé použil biolog Gerald Lincoln z Centra pro reprodukční biologii ve skotském Edinburghu, když sledoval chování beranů po enormním snížení hladiny testosteronu. Tento vědec pozoroval na jedné straně podrážděnost a vzteklost, na druhé netečnost (Lincoln, 2001). Pokles steroidních hormonů, u žen známý jako premenstruační syndrom, poporodní deprese a menopauza, tedy má svou obdobu u mužů. V souvislosti s krizí mužské identity se hovoří také o absenci otců, respektive mužských vzorů. Je jedno, zda otec v rodině chybí fyzicky, emocionálně či jako respektovaná a důvěryhodná osoba. Ať už otec tráví celé dny v práci, v hospodě či u televize, pro dítě jako pozitivní mužský vzor nefunguje.

Nepřítomný nebo despota
„Pokud jsem se v ordinaci setkal s mladým mužem, který vyrůstal na venkově, svého otce často popisoval jako despotu,“ říká psycholog a psychoterapeut Adam Suchý. „Muži mladšího věku z města oproti tomu svého otce často nepopisují vůbec, protože ho buďto neznají, nebo jej nenávidí.“
Nepřítomnost otce může mít vážné následky, zejména pro syny. Vždyť právě k tátovi obrací svou pozornost chlapec, který pochopí, že svět se dělí na kluky a holky, na muže a ženy. Táta je pro něj primárním vzorem mužské identity, vzorem toho, co znamená být kluk, a později příkladem, jak se chovat k ženě, jak mužně řešit problémy a zvládat krizové situace. Samozřejmě že si kluk může najít svůj mužský vzor i jinde, ale otec je jako takový vzor nejpřirozenější a vzhledem ke své blízkosti může sloužit za příklad i ve chvílích soukromých a běžných.
Adam Suchý říká: „U mužů pocházejících z rodin s chybějícím pozitivním vzorem otce často pozoruji psychické problémy. U synů ,tyranů‘ jsou to zejména potíže neurotického rázu, jako jsou fobie, panické ataky či jiné úzkostné poruchy. U synů nepřítomných otců je to ještě horší. Jejich problémy souvisejí s hlubším raným poškozením osobnosti. Častá je například hraniční porucha osobnosti.“
Problém chybějícího otce a špatného vztahu s ním vidí i autor knihy Mužství Steve Biddulph. Málokterý z dnešních mužů má podle něj se svým otcem blízký a úctyplný vztah. Na základě vlastního průzkumu Biddulph uvádí, že asi 30 % mužů se svým otcem vůbec nemluví. Jejich vztah neexistuje. Zhruba dalších 30 % prý má vztah s otcem nějakým způsobem ožehavý nebo komplikovaný. Občas se vídají, ale tyto chvíle jsou napjaté, rozpačité nebo jinak nepříjemné. Dalších zhruba 30 % svého otce pravidelně navštěvuje nebo mu telefonuje, účastní se rodinných setkání a chová se jako dobrý syn. Přesto s ním ale nikdy nemluví na hlubší téma, než jsou sekačky na trávu. Méně než 10 % mužů má podle Biddulpha se svým otcem přátelský, hluboký a trvalý vztah (Biddulph, 2007).
Zní to dost pesimisticky, na druhé straně se však lze zamýšlet, jak tuto skutečnost změnit. Biddulph mužům doporučuje urovnání vztahu s otcem. A ještě více lze vylepšit u budoucích generací. Nepřítomnost otce v rodině není nezbytným faktem a zdá se, že řada dnešních tatínků to chápe. V Praze například není již vůbec neobvyklé potkat v MHD otce doprovázejícího předškolního potomka, a ani otec u pískoviště nevzbuzuje takový údiv jako dřív. I v rodinách, kde je na rodičovské dovolené plně matka, se otec snaží alespoň přicházet domů z práce dřív a trávit se svými blízkými více času.

Protivou už nikdy víc
Krize mužské identity, pokles testosteronu, chybějící otcové, syndrom mrzutého muže. To všechno zní dost pesimisticky. Není však nutné propadat beznaději. Naopak, krize, s níž se řada mužů dnes potýká, může být stimulem k tomu, aby zítra bylo výrazně líp. Možná dokonce líp než kdy předtím.
„Teprve dnes si uvědomuju, co pro mě moje žena znamená,“ svěřuje se Ivan. „Vůbec nechápu, jak to se mnou mohla těch několik let vydržet. Byl jsem opravdu nesnesitelný, a navíc jsem chyby viděl jenom na ní. Nakonec jsem sám sebe tak přesvědčil, že je špatná, až jsem ji opustil. Odstěhoval jsem se do jiného města, změnil práci, hledal jiné známosti. Po dvou letech mi došlo, že nemohu vydržet sám se sebou. Opět jsem změnil práci a začal chodit k psychologovi. Postupně jsem si uvědomil mnoho věcí. Začalo se mi po Marii stýskat… je to dlouhá historie, ale zkrátím to. Vzala mě zpátky, a dokonce mi nevyčítá, co jsem provedl. Oba jsme se za tu dobu, co jsme byli sami, posunuli. Ona si vybudovala slušnou kariéru a já se snad osobnostně změnil k lepšímu. Náš vztah je partnerštější, láskyplnější a silnější než kdy předtím.“
Stejně jako Ivan má řada mužů trpících krizí mužské identity či syndromem mrzutého muže potřebu odejít, změnit prostředí, odpoutat se. Někdy začnou koukat po jiných ženách, jindy říkají: „Neumím to vysvětlit, ale musím odejít.“ Problém však nebývá v ženě, ale v nich samotných. Jde o signál z jejich vnitřního světa, že se něco musí změnit, avšak v tu chvíli muž ještě neví, co by to mělo být. Pokud řeší situaci útěkem do náruče jiné ženy, zpravidla tento vztah nekončí dobře, zatímco dveře i srdce ženy původní se mu již navždy zabouchly. Ne každý má takové štěstí jako Ivan.
Většinou však lze syndrom mrzutého muže zvládnout bez odluky. Jed Diamond radí ženám například, aby neposlouchaly, co si o nich muž myslí, jak je hodnotí, a místo toho naslouchaly tomu, co cítí. Odsuzování a obviňování jsou totiž jen zástěrky pro jeho pocity a nesplněné potřeby. Když takový muž řekne například: „Sakra, to nemůžeš nikdy udělat nic pořádně? Jsi opravdu tak blbá?“ Můžete si myslet: „Jsem asi špatná manželka“ nebo „Že se nestydí, sprosťák jeden!“ Ale můžete si také pro sebe říct: „Asi se mu něco nepovedlo. Pomůže mu povzbuzení? Nebo útěcha a projev porozumění?“

Málem jsem ji uškrtil
Tam, kde frustrovaná žena pláče, jí tuny čokolády, svěřuje se kamarádkám a nakupuje, muž útočí a obviňuje své okolí. Najdou se ovšem i tací muži, kteří mají odvahu si problém na své straně připustit a řešit jej. Probudí je však nezřídka až vlastní extrémní reakce. „Strašně jsem křičel na naši Barušku – byly jí tři roky – až se přede mnou schovala pod postel a strachy odmítala vylézt. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že to přeháním,“ vypráví Milan. Roman zase říká: „Že mám problém, mi došlo v jednom šíleném okamžiku, kdy jsem téměř jako smyslů zbavený škrtil svoji přítelkyni. Hrozně mě to vyděsilo.“
Mužům, kteří si problém na své straně již připouštějí, může pomoci například kognitivní terapie.
Psychoterapeutovi Jedu Diamondovi, který se svěřil s vlastním příběhem, například pomohla kniha Na emoce s rozumem od Dennise Greenbergera a Christine Padesky. „Jako většina lidí jsem měl často pocit, že následky byly způsobeny akcí. Například jsem byl přesvědčen, že moji podrážděnost zapříčinil způsob, jakým se mnou jednal můj nadřízený, stresem vznikajícím při výchově dětí nebo způsobem, jakým se chovala moje žena,“ uvádí Diamond. Jenže ve skutečnosti je mezi akcí a tím, jak se cítíme, ještě jeden krok.
„Vždy máme nějaký názor nebo přesvědčení, které ve skutečnosti utváří náš zážitek z akce. Kdykoli nás postihne nějaká nálada, objeví se myšlenka s tím spojená, která nám pomáhá tuto náladu definovat,“ vysvětlují Greenberger s Padesky. Vzteklí lidé tak například přemýšlejí o tom, jak byli napadeni, deprimovaní lidé uvažují o mizerii světa a úzkostliví lidé vnímají samá nebezpečí.
„Čím jsem byl podrážděnější, tím více jsem myslel na to, jak mne má žena zraňuje. A čím více jsem myslel na různé křivdy, stával jsem se ještě podrážděnější,“ vysvětluje Diamond. Na doporučení své lékařky si začal zaznamenávat své nálady a doprovázející myšlenky. To doplnil i o důkazy, které jeho myšlenky podpořily, a naopak o důkazy, které hovořily proti nim. Často mu pak došlo, že pro jeho myšlenky a nálady není objektivní podklad. Obdobný postup nyní tento psychoterapeut doporučuje i dalším mrzutým mužům. Dále může pomoci i psycholog, přítel, chápající manželka či podnětná kniha.

Literatura
Biddulph, S. (2007).
Mužství. Praha: Portál. Diamond, J. (2008).
Mrzutý muž? Vím, jak na něj! Brno: Computer Press.
Greenberger, D., Padesky, Ch. A. (2003). Na emoce s rozumem. Praha: Portál.
Lincoln, G. A.
(2001). The irritable male syndrome.
Reproduciton, Fertility and Development 13, 567-576.
Zoja, L. (2005).
Soumrak otců. Praha: Prostor.

Rady ženám „protivných“ mužů
Pochopte, že se váš muž trápí, ale cítí se bezradný.
Uvědomte si své vlastní pocity a pečujte sama o sebe.
Najděte si své místo emocionálního bezpečí, abyste se nenechala ubít jeho bouřlivými náladami.
Dejte mu najevo, že si uvědomujete, jak trpí, a až bude připraven, jste i vy připravena mu pomoci.
Dejte mu najevo, že o něj stojíte a víte, že on stojí o vás.
Připomeňte jemu i sobě, že jste oba na stejné straně. Problém je jeho mrzutost a vztek, které jsou způsobeny jeho nesplněnými potřebami. Vy jste ovšem připravená s ním spolupracovat, chcete zjistit, jaké jsou jeho potřeby, a pomoci je naplnit.
Navrhněte procházku a rozhovor. Muži se často snadněji otevřou, když komunikují „vedle sebe“ než „tváří v tvář“. Často je pro ně snazší mluvit, když něco dělají, a ne když se dívají druhému do očí. Zatímco vy vnímáte oční kontakt jako oporu, on se často začne uzavírat a bránit.
Muž se může změnit jen tehdy, je-li na to připraven. Pokud narážíte na odpor, couvněte a pokuste se o to znovu, jindy.
Buďte tvrdá. Dejte mu najevo, že ho milujete, ale nebudete dupat po svém vlastním štěstí. podle: Diamond, 2008 Co přináší testosteron

Testosteron je hormon nepostradatelný pro mužskou reprodukční schopnost. Zajišťuje mužskou tělesnou konstituci, mohutnost svalstva, rozložení tuku a růst ochlupení (ale také plešatění). Současně je modulátorem a důležitým faktorem lidského chování, i když o něco méně určujícím než u řady jiných živočišných druhů. Typy chování a mozkové činnosti jsou částečně určeny za spoluúčasti sexuálních hormonů již během vývoje. Mozkové funkce mužů a žen mají řadu podstatných rozdílů. Behaviorální reakce na změny hladin kolujících hormonů mohou být individuálně rozdílné: nízká hladina testosteronu u stárnoucích mužů může u někoho vyvolat letargii, u jiného nedůtklivost, podrážděnost nebo i agresivitu, jak se vyskytuje u některých starců. Podobně jako u premenstruačního syndromu, postpartální deprese a v menopauze nehraje důležitou roli v modulaci chování jen samotný pokles sexuálních hormonů, ale do hry vstupuje i jejich další metabolická přeměna na produkty, které významně ovlivňují receptory v mozku (GABA, NAMD). Ty jsou pak prostředníky excitace nebo útlumu mozkových procesů, určujících naše chování. Komplexnost těchto dějů je také důvodem, proč změny v hladinách hormonů vedou ke změnám chování v širokém individuálním rozmezí, a vysvětlují, proč některý muž podléhá nápadným změnám nálady a jiný má chování vyrovnané. Nadto u člověka hrají hormony roli až v druhém sledu, významná je výchova a vzdělání, úroveň sebeovládání, civilizační tradice a další faktory, které na modelech chování u zvířat nemají patřičný ekvivalent. prof. MUDr. RNDr. Luboslav Stárka, DrSc., Endokrinologický ústav

Mozek jako kontrolor agrese

Před 160 roky předvedl Berthold, že testikulární testosteron je nezbytný pro agresivní chování kohoutů, a od té doby se výzkum ubíral tímto směrem. Paradigma tohoto modelu bylo: mozek dostává pohlavní hormony, které modulují jeho aktivitu. Jakkoli tato hypotéza byla velice přínosná, je třeba vzít v úvahu i další zajímavé možnosti. Například většina obratlovců se rozmnožuje v určitých ročních obdobích, řada druhů ovšem vykazuje agresi i mimo období námluv či starostí o potomstvo. A to i tehdy, kdy pohlavní žlázy snižují svoji funkci (gonads regressed) a cirkulující koncentrace testosteronu jsou odpovídajícím způsobem typicky velmi nízké. Studie provedené na ptácích a na savcích naznačují, že významnou roli v tomto procesu non-testosteronové agrese může hrát prekurzor testosteronu – DHEA. Cirkulující DHEA může být v mozku metabolizován na aktivní sexuální steroidy. Jinou možností je i to, že mozek také může syntetizovat sexuální steroidy de novo, a to z cholesterolu, a být tak nezávislý na jejich plazmatické koncentraci.

Tyto paralelní neuroendokrinní mechanismy se vyvinuly patrně proto, aby organismus nemusel platit příliš vysokou cenu za standardní výrobu testosteronu během některých ročních období. Melatonin, jako fyziologický indikátor ročních období, umožňuje a reguluje přeskok z jednoho mechanismu do druhého v průběhu astronomického roku. Tyto mechanismy jsou velice významné pro kontrolu agrese u většiny obratlovců včetně člověka. MUDr. Radkin Honzák, CSc., psychiatr

Pokles steroidních hormonů, u žen známý jako premenstruační syndrom, poporodní deprese a menopauza, má svou obdobu u mužů.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, listopad 2008

Čeští porodníci jsou špičkovými odborníky. Jedna skutečnost jim však uniká: že rodičky jsou lidské bytosti s psychickými potřebami. V náročné situaci, jakou porod bezpochyby představuje, potřebují mimo jiné i citlivý přístup a respekt ke svým pocitům a přáním.

Jak lékaři, tak porodní asistentky i maminky a jejich partneři se shodují na tom, že jim jde o přirozený, nekomplikovaný a bezpečný porod. Málokdy a na máločem se všichni zúčastnění tak shodnou, jako na tomto. Přesto jsme v současné době svědky zásadních sporů, píší se petice a 8. října dokonce proběhla demonstrace Za normální porod před Ministerstvem zdravotnictví. Oč tu tedy vlastně běží?

Vzájemná osočování a zjitřené emoce
Debaty mezi porodníky, porodními asistentkami a zastánkyněmi přirozeného porodu nejsou ničím novým, rozběhly se brzy po revoluci a dosud neutichly. Zmíněné strany se však stále nějak nemohou dohodnout. Debaty se přitom snaží moderovat řada organizací i médií včetně televize. Na internetu lze najít nespočet zkušeností rodiček a sáhodlouhé diskuse. Řada reakcí dorazila i k nám do redakce. Jen za několik posledních týdnů nám napsaly matky, zastánkyně přirozených porodů, klinická psycholožka, dula a dokonce i jeden zkušený otec.
Sledovat debaty mezi oběma tábory je však dosti frustrující. Zaznívají totiž většinou stále tytéž argumenty, aniž by došlo k vzájemnému přiblížení a pochopení. Dohodě nepřispívají ani plamenné výroky, zjitřené emoce, vzájemné osočování, mystifikace a dezinterpretace výzkumů i faktů. Porodní asistentky se cítí nedoceněny, lékaři uráženi a matky se uchylují k ublíženě-hysterickým výkřikům. Radikální část rodiček řeší nespokojenost s lékařským přístupem ze zdravotního hlediska riskantnějšími porody doma.
Pokusme se na chvíli odfiltrovat emoce, mystifikace, útoky a vzletná vyjádření a zkusme zjistit, kde tkví „jádro pudla“.

První hodina
Z hlediska novorozenecké úmrtnosti stojí české porodnictví na světové špičce. Zdá se však, že spolu se skutečně efektivními praktikami snižujícími úmrtnost a prospívajícími zdraví dítěte i matky se svezla – a drží – řada praktik, jež jsou zbytečné či pouze ulehčují práci porodníkům, zatímco matku či dítě traumatizují.
Otázkou například je, nakolik je nutné ihned po porodu dítě měřit, vážit, kapat mu desinfekci do očí či píchat injekci s vitaminem K, což jsou vše rutinní praktiky českých porodnic. Mohli bychom si říci minimálně proč ne, svým způsobem čím dřív, tím líp… avšak: z biologicko-psychologického hlediska je čas po porodu nesmírně cenný z hlediska kontaktu matky s dítětem. Hladina stresových hormonů je v průběhu porodu vyšší než kdykoli jindy v průběhu života, což mimo jiné způsobí, že dítě je po porodu velmi bdělé. Má široce otevřené oči a všemi smysly vnímá – za přirozených okolností matku. I matka je po porodu přirozeně zvědavá na své dítě, touží ho vidět a být s ním v těsném fyzickém kontaktu. Přiložení k matčině prsu v prvních minutách po porodu má navíc kladný efekt na rozvoj kojení a tím, že dítě dráždí matčinu bradavku, spouští vylučování oxytocinu. Tento hormon pomáhá ke stahování dělohy a porodních cest a zmenšení rizika poporodního krvácení. Odborníci se proto víceméně shodují, že by v tuto dobu mělo novorozeně ležet mámě na břiše/hrudníku/ v náruči a nikdo by je neměl rušit. Tolik teorie.
Praxe českých porodnic je však jiná, dítě je bezprostředně po narození podrobeno sérii vyšetření a ošetření a k matce se dostává až ve chvíli, kdy je ona vzácná bdělost ta tam. Není jasné, nakolik tato raná separace podporuje rozvoj například separační úzkosti či jiných neurotických problémů v životě dítěte. WHO proto již v roce 1985 ve svých doporučeních uvedla, že: „Zdravý novorozenec musí zůstat u matky, pokud to podmínky umožňují. Vyšetřování zdravého novorozence není důvodem k separaci od matky.“
Separace dítěte od matky po porodu však není jedinou skutečností, v níž se praxe českého porodnictví odchyluje od doporučení Světové zdravotnické organizace. Dále je to například rychlost, s níž přetínají pupečník – činí tak standardně dříve, než v něm dotepe krev. Proč? Nebo protržení plodových obalů, k němuž WHO píše: „Protržení membrán není vhodné, pokud tak nevyžaduje značně pokročilý nález porodní. Umělé předčasné protržení, rutinně prováděné, není vědecky oprávněné.“
Notoricky se v disputacích ohledně porodů skloňuje též klystýr a holení. Na jednu stranu si můžeme říci, že jde o maličkost, tak proč se diskusemi o tom vyčerpávat. Na druhé straně se však můžeme ptát, proč to čeští lékaři vyžadují, když podle WHO „klystýr a holení pubického ochlupení není indikováno“. Ve většině českých porodnic jde o běžnou rutinu, již žena sice může odmítnout, většinou však pak čelí špatně skrývané nevoli personálu.
Občas se české rodičky setkávají dokonce s oficiálně zakázanými praktikami – například když porodní asistentka „pomáhá“ porodu tlakem předloktí na břicho rodičky.

Jako znásilněné
Za normálních okolností by to měla být žena, kdo porod řídí na základě přirozených instinktů a tělesných reakcí. Porodnická zařízení však tyto instinkty nerespektují, ba dokonce potlačují. Expertem na svůj porod není rodička, ale lékař, jenž jí to dává jaksepatří najevo. Nemocniční ruch, ostré světlo a cizí lidé nesplňují přirozenou potřebu ženy rodit v klidném a známém prostředí za přítomnosti osoby, jíž důvěřuje. Též klasická poloha vleže na zádech s nohama na opěrkách je poloha pohodlná pro porodníka, ovšem nikoli pro rodící ženu. A série stresů, jež psychice matky neprospívají, plynule pokračuje po celou dobu hospitalizace. Lékaři často nechápou, že novopečenou matku může stresovat, když má o vizitě vzbudit a vysvléknout dítě, jež konečně ukonejšila; že brzce ranní teploměry a uklízení na pokojích není matkám, jež půl noci probděly, příjemné; či že matce, jež se trápí, že neumí děťátko ukonejšit, není útěchou věta „Miminka prostě pláčou. To jste si už mohla všimnout.“ Jde většinou o maličkosti, které by ženy za jiných okolností bez problémů zvládly, v citlivém období porodu a těsně po porodu však mohou ublížit. Často se přidává ještě strach o dítě, které není na dohled.
Citlivější rodičky tak zažívají trauma, nikoli nepodobné stavu žen, jež byly znásilněny. Situace je o to horší, že toto trauma není bráno vážně.
Podobně novorozené dítě musí vedle separace od matky přežít i řadu dalších stresujících praktik. Například zbytečný šok ze světla. Zatímco celý dosavadní život strávilo v temnotě, porodní sál jej „vítá“ ostrým světlem zářivek. I zdánlivě nevinná praxe měření je pro novorozence značně bolestivá, jelikož dochází k násilnému natažení (řadu týdnů skrčených) nožiček. Ze zdravotního hlediska k tomuto měření neexistuje důvod.
Vcelku pochopitelné je, že zrození potomka, jež je pro ženu, muže a dítě velkým a jedinečným okamžikem jejich života, není pro porodníka zázrakem zrození, ale denní rutinou. Těžko po něm můžeme chtít, aby se toto neodráželo v jeho chování. Měli by však respektovat to, že rodící žena má své pocity a přání. Může mít žízeň či hlad, může se stydět a cítit se nesvá v přítomnosti cizích lidí.

Kořeny a budoucnost
Současný lékařsky dominantní, aktivní a nerespektující přístup má patrně kořeny někdy v 50. letech, kdy se formovalo klasické nemocniční porodnictví. V tu dobu se stal expertem na porod lékař a žena byla degradována na pasivní nositelku dělohy, z které je nutné dítě „vybavit“. V našich zemích se navíc prosadila autoritativní (německá) škola, kde je porodník pohotovější do průběhu porodu zasahovat. To se později zkombinovalo se socialistickou touhou ovládat a řídit.
V letech 60. vládl kult sterility a umělé výživy. To vše se samozřejmě neomezovalo pouze na porod, ale i na další péči o malé dítě. Odborníci tehdy ženám tvrdili, že přílišná pozornost věnovaná dítěti je „rozmazluje“ a že krmit dítě tehdy, když to samo chce, u něj vytváří „zlozvyky“.
Mnohé se od té doby již změnilo k lepšímu. Dnešní odborníci například obecně uznávají prospěšnost kojení a doporučují je. K porodům dnes běžně mají přístup otcové a děti nejsou matkám přiváženy v pravidelných intervalech pouze ke kojení. Při porodu již nedochází k rutinnímu podávání analgetik a lékařské zákroky probíhají většinou s „informovaným souhlasem“ rodičky. Přesto je ještě hodně co zlepšovat.
Současné bouřlivé diskuse pravděpodobně signalizují, že se v Česku rodí citlivější přístup k rodičkám i jejich dětem. Přístup, který bude více akceptovat přirozenost i psychické potřeby obou hlavních aktérů. Stejně jako děti, i „nové porodnictví“ se rodí v bolestech, jež je zdravé podstoupit.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, listopad 2008

V kauze děvčátek vyměněných v porodnici v prosinci 2006 padl rozsudek. Třebíčská nemocnice bude muset za pochybení svých zaměstnanců zaplatit dohromady 3,3 milionu korun. Jedná se o dosud nejvyšší odškodné vysouzené u nás za psychickou újmu.

Celý tatínek! zní jedna z nejobvyklejších reakcí na čerstvě narozené miminko. Jelikož byla po „věky věků“ matka na rozdíl od otce vždy jistá, je naší psychickou konstantou snaha hledat u nemluvněte zejména rysy zděděné po mužské linii. Mimochodem výzkumy ukazují, že na podobnost s tatínkem poukazují nejvíce matky matek. A to – jak upozorňují sociobiologové – nikoli z lásky k zeťům, ale z lásky ke vnoučatům. Tatínkové nepochybující o svém otcovství jsou totiž pochopitelně ochotni věnovat dětem více svého času i peněz. Má-li otec pochybnosti, jeho rodičovské investice bývají nižší. A neprospívá to pochopitelně ani jeho vztahu s matkou dětí.
Pochybnosti měl i Libor Broža, známý otec z „třebíčské kauzy“. Černovlasý muž se v blonďaté Nikolce, kterou si v prosinci 2006 přinesli z porodnice, nějak „neviděl“. O několik měsíců později bylo jasno – v porodnici došlo k záměně dětí a postižené rodiny se dohodly na jejich výměně.
Jenže jak vyměnit dítěti matku, aniž by bylo traumatizováno? Vskutku nelehký úkol, tím spíš, že se děvčátka z hlediska vývojové psychologie zrovna nacházela ve stádiu separační úzkosti, tedy v době, kdy jsou děti velmi silně fixované na pečující osobu a těžce nesou jakékoli odloučení od ní. Právě v tomto věku pozorujeme, jak se dítě pevně drží maminčiny sukně nebo jí šplhá po kalhotách, promluví-li na ně cizí osoba, odvrací hlavu, a chtějí-li rodiče odejít třeba do divadla, tropí scény, jež by utrhly srdce snad i kameni. Už si také vytvořilo určité zvyklosti a rituály, na jejichž neměnném průběhu lpí. Je zvyklé na svou postýlku, svůj domov a své blízké…
Je jisté, že všichni aktéři utrpěli psychické trauma, které se potáhne celými jejich životy. Otázka však zní: Jak jeho tíhu převést na peníze?

Rozsudek mnohé překvapil
Soudce brněnského krajského soudu Michal Ryška, který ve sporu postižených rodin s třebíčskou nemocnicí vynesl koncem ledna rozsudek, tedy neměl lehký úkol. Musel zvážit jak psychickou újmu všech zúčastněných, tak závažnost pochybení i reálné finanční možnosti nemocnice.
Rozsudek mnohé překvapil. Zejména se diskutovalo o tom, proč se liší částky odškodného pro obě rodiny – páru, který na záměnu přišel, přiřkl soudce 1,2 milionu, zatímco druhému páru o 900 tisíc víc.
Pochopitelný je rozdíl v odškodném obou dívek, kdy Nikola, vlastní dcera Čermákových, dostala dvojnásobek než Veronika. „Nikolka šla takříkajíc z bláta do louže, z emočně konfliktního prostředí u Brožových do rodiny Čermákových, kteří spadli do manželské krize. U Verunky tomu bylo naopak, pro Brožu a jeho rodinu je teď vším,“ vysvětlil své rozhodnutí Ryška.
Proč však dostali méně i Verunčini rodiče? Broža s Trojanovou podle soudce s řešením situace zbytečně otáleli. „Už v dubnu roku 2007, když panu Brožovi přišly výsledky testu DNA a paní Trojanová se dušovala, že byla věrná, přišla na přetřes možnost záměny. Oni s tímto podezřením adekvátně nenaložili,“ vyjádřil se soudce. „Trojanová mohla jít hned na testy mateřství či se obrátit na orgány státu. Namísto toho se v napjatém ovzduší ještě víc upnula k dítěti.“ Z psychologického hlediska pochopitelná reakce matky však znamená, že ač i soudce Ryška uznává, že utrpěla nejvyšší újmu, „z právního hlediska si za to trochu může sama.“
Libor Broža pak podle něj dokonce „z celé situace jako jediný profitoval. Našel vlastní dítě a byl vyloučen z traumatu volby.“ Proto mu připadlo poloviční odškodné než Janu Čermákovi. Z jiného úhlu pohledu bychom však z mediálně známých informací mohli vidět výši újmy opačně: pan Broža se dlouhé měsíce trápil tím, že mu Nikolka není podobná, nejprve vzdoroval tlaku své rodiny, pak podlehl, nechal si udělat DNA test a opět se trápil nad jeho výsledkem. Zatímco Jan Čermák pochybnosti neměl a podezřením se netrápil.
Pochopitelnější jsou další Ryškovy důvody pro přiznání nižšího odškodného prvnímu z párů: skutečnost, že své trauma opakovaně prodávali médiím, a některé honoráře dokonce soudu nepřiznali.

Otázky pro budoucnost
Někteří médii oslovení právníci (například advokátka Hana Marvanová nebo místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera) se nad rozhodnutím soudce Ryšky v třebíčské kauze pozastavují a míní, že obě rodiny měly dostat stejně. Jiní právníci však uznávají, že psychické trauma je nutné posuzovat vždy individuálně. Snad tedy čeká českou právní obec hlubší diskuse o posuzování psychického traumatu. Bylo by na čase. (Doufejme jen, že ji do nenávratna neodsunou jiné úkoly. I tlak veřejného mínění výrazně slábne – reakce na různých internetových portálech naopak naznačují, že nezvykle vysoké odškodné vyvolává „zlou krev“ – vždyť problém se vyřešil a rodiny z něj ještě dodatečně profitují!)
Ale případ nevzbuzuje otázky jen u právníků. Též psychologům může kauza sloužit jako námět k přemýšlení. Vždyť například ohledně způsobu výměny děvčátek nebyly názory psychologické obce vůbec jednotné. Ozývaly se jak názory: co nejrychleji, tak hlasy: jen velmi zvolna, postupně. Naštěstí rodiny sice psychologům naslouchaly, ale ponechaly si také vlastní úsudek a citlivost, jež dokázaly i zdravě upřednostnit. Odškodné postiženým rodinám je nejvyšší částkou, která byla kdy v našem státě za psychickou újmu vysouzena. Můžeme být rádi, už proto, že to snad zdravotníky přiměje k větší pozornosti i úctě k lidem, o něž pečují. A lze si jen přát, aby se to netýkalo pouze zdravotnictví, ale i úřadů. Orgány sociálněprávní ochrany dětí se totiž v našem státě velice často uchylují namísto pomoci rodičům v tísnivé situaci k násilnému odebrání dětí. Psychická újma rodičů i dětí je v takových případech mnohdy ještě větší než v třebíčské kauze. Ilustrací špatného postupu sociálních pracovníků může být případ rodiny Wallových, kterým stát v roce 2000 odebral děti jen proto, že rodiče neměli bydlení, které by se úředníkům zdálo vyhovující. Rodiče o své milované děti bojovali se státem několik let. Nepomohly jim české soudy, městský úřad, ani Červený kříž či Fond ohrožených dětí. Až Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že k odebrání dětí došlo neprávem.

Nikolka je Veronika. Co bude dál?
Libor Broža podněcován matkou a dalšími si v dubnu 2007 nechal udělat DNA test, který jeho pochybnosti o otcovství potvrdil. Jeho družka se však i přesto dušovala, že s nikým jiným otěhotnět nemohla. Rodinné drama vyvrcholilo v září 2007, kdy i ona podstoupila test DNA. A vskutku: ukázalo se, že děvčátko, které vychovává, není ani její – museli je zaměnit v porodnici. Brzy se našla druhá postižená rodina, manželé Čermákovi z Přibyslavic.
Těžko si představit pocity rodičů v takové chvíli. Převažovala úleva, že „důkaz“ nevěry padl, nebo zlost na zdravotníky? Výčitky, že záměně nezabránili, nebo radost z nalezení vlastní dcery? Jenže – jak ji asi „ti druzí“ vychovali? A co bude dál?
Velké štěstí spočívalo v tom, že si byli rodiče dívek sympatičtí a brzy se dohodli, že si děti vymění. Nedošlo tedy k patové situaci, kdy by jedni rodiče toužili vychovávat biologicky vlastní dítě, zatímco druzí by se nechtěli vzdát dcery, kterou už téměř rok vychovávali. Přesto rodiče přišli o nejútlejší dětství svých dcer, neviděli jejich první úsměvy, neslyšeli první slůvka, naučili se milovat dítě, které vychovávali a po kterém se jim stýská… Jak se bude záměna projevovat v dalším životě Nikoly, Veroniky a jejich rodičů, lze jen spekulovat. Budou rodiče své děti milovat tak, jak by je milovali, kdyby je vychovávali od narození? Nebo k sobě nebudou mít nikdy tak blízko? Teoreticky si lze představit i různé vlny výčitek: jedni rodiče mohou druhým zazlívat, jak jejich dítě vychovávali, dcery mohou rodičům vyčítat, že si je po narození nepohlídali, že jejich případ medializovali atd.

Kolik kdo dostane
Libor Broža 350 tisíc korun
Jaroslava Trojanová 700 tisíc korun
dcera Nikola Veronika 300 tisíc korun
Jan Čermák 700 tisíc korun
Jaroslava Čermáková 1 milion korun
dcera Veronika Nikola 150 tisíc korun

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, duben 2009