V kauze děvčátek vyměněných v porodnici v prosinci 2006 padl rozsudek. Třebíčská nemocnice bude muset za pochybení svých zaměstnanců zaplatit dohromady 3,3 milionu korun. Jedná se o dosud nejvyšší odškodné vysouzené u nás za psychickou újmu.
Celý tatínek! zní jedna z nejobvyklejších reakcí na čerstvě narozené miminko. Jelikož byla po „věky věků“ matka na rozdíl od otce vždy jistá, je naší psychickou konstantou snaha hledat u nemluvněte zejména rysy zděděné po mužské linii. Mimochodem výzkumy ukazují, že na podobnost s tatínkem poukazují nejvíce matky matek. A to – jak upozorňují sociobiologové – nikoli z lásky k zeťům, ale z lásky ke vnoučatům. Tatínkové nepochybující o svém otcovství jsou totiž pochopitelně ochotni věnovat dětem více svého času i peněz. Má-li otec pochybnosti, jeho rodičovské investice bývají nižší. A neprospívá to pochopitelně ani jeho vztahu s matkou dětí.
Pochybnosti měl i Libor Broža, známý otec z „třebíčské kauzy“. Černovlasý muž se v blonďaté Nikolce, kterou si v prosinci 2006 přinesli z porodnice, nějak „neviděl“. O několik měsíců později bylo jasno – v porodnici došlo k záměně dětí a postižené rodiny se dohodly na jejich výměně.
Jenže jak vyměnit dítěti matku, aniž by bylo traumatizováno? Vskutku nelehký úkol, tím spíš, že se děvčátka z hlediska vývojové psychologie zrovna nacházela ve stádiu separační úzkosti, tedy v době, kdy jsou děti velmi silně fixované na pečující osobu a těžce nesou jakékoli odloučení od ní. Právě v tomto věku pozorujeme, jak se dítě pevně drží maminčiny sukně nebo jí šplhá po kalhotách, promluví-li na ně cizí osoba, odvrací hlavu, a chtějí-li rodiče odejít třeba do divadla, tropí scény, jež by utrhly srdce snad i kameni. Už si také vytvořilo určité zvyklosti a rituály, na jejichž neměnném průběhu lpí. Je zvyklé na svou postýlku, svůj domov a své blízké…
Je jisté, že všichni aktéři utrpěli psychické trauma, které se potáhne celými jejich životy. Otázka však zní: Jak jeho tíhu převést na peníze?
Rozsudek mnohé překvapil
Soudce brněnského krajského soudu Michal Ryška, který ve sporu postižených rodin s třebíčskou nemocnicí vynesl koncem ledna rozsudek, tedy neměl lehký úkol. Musel zvážit jak psychickou újmu všech zúčastněných, tak závažnost pochybení i reálné finanční možnosti nemocnice.
Rozsudek mnohé překvapil. Zejména se diskutovalo o tom, proč se liší částky odškodného pro obě rodiny – páru, který na záměnu přišel, přiřkl soudce 1,2 milionu, zatímco druhému páru o 900 tisíc víc.
Pochopitelný je rozdíl v odškodném obou dívek, kdy Nikola, vlastní dcera Čermákových, dostala dvojnásobek než Veronika. „Nikolka šla takříkajíc z bláta do louže, z emočně konfliktního prostředí u Brožových do rodiny Čermákových, kteří spadli do manželské krize. U Verunky tomu bylo naopak, pro Brožu a jeho rodinu je teď vším,“ vysvětlil své rozhodnutí Ryška.
Proč však dostali méně i Verunčini rodiče? Broža s Trojanovou podle soudce s řešením situace zbytečně otáleli. „Už v dubnu roku 2007, když panu Brožovi přišly výsledky testu DNA a paní Trojanová se dušovala, že byla věrná, přišla na přetřes možnost záměny. Oni s tímto podezřením adekvátně nenaložili,“ vyjádřil se soudce. „Trojanová mohla jít hned na testy mateřství či se obrátit na orgány státu. Namísto toho se v napjatém ovzduší ještě víc upnula k dítěti.“ Z psychologického hlediska pochopitelná reakce matky však znamená, že ač i soudce Ryška uznává, že utrpěla nejvyšší újmu, „z právního hlediska si za to trochu může sama.“
Libor Broža pak podle něj dokonce „z celé situace jako jediný profitoval. Našel vlastní dítě a byl vyloučen z traumatu volby.“ Proto mu připadlo poloviční odškodné než Janu Čermákovi. Z jiného úhlu pohledu bychom však z mediálně známých informací mohli vidět výši újmy opačně: pan Broža se dlouhé měsíce trápil tím, že mu Nikolka není podobná, nejprve vzdoroval tlaku své rodiny, pak podlehl, nechal si udělat DNA test a opět se trápil nad jeho výsledkem. Zatímco Jan Čermák pochybnosti neměl a podezřením se netrápil.
Pochopitelnější jsou další Ryškovy důvody pro přiznání nižšího odškodného prvnímu z párů: skutečnost, že své trauma opakovaně prodávali médiím, a některé honoráře dokonce soudu nepřiznali.
Otázky pro budoucnost
Někteří médii oslovení právníci (například advokátka Hana Marvanová nebo místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera) se nad rozhodnutím soudce Ryšky v třebíčské kauze pozastavují a míní, že obě rodiny měly dostat stejně. Jiní právníci však uznávají, že psychické trauma je nutné posuzovat vždy individuálně. Snad tedy čeká českou právní obec hlubší diskuse o posuzování psychického traumatu. Bylo by na čase. (Doufejme jen, že ji do nenávratna neodsunou jiné úkoly. I tlak veřejného mínění výrazně slábne – reakce na různých internetových portálech naopak naznačují, že nezvykle vysoké odškodné vyvolává „zlou krev“ – vždyť problém se vyřešil a rodiny z něj ještě dodatečně profitují!)
Ale případ nevzbuzuje otázky jen u právníků. Též psychologům může kauza sloužit jako námět k přemýšlení. Vždyť například ohledně způsobu výměny děvčátek nebyly názory psychologické obce vůbec jednotné. Ozývaly se jak názory: co nejrychleji, tak hlasy: jen velmi zvolna, postupně. Naštěstí rodiny sice psychologům naslouchaly, ale ponechaly si také vlastní úsudek a citlivost, jež dokázaly i zdravě upřednostnit. Odškodné postiženým rodinám je nejvyšší částkou, která byla kdy v našem státě za psychickou újmu vysouzena. Můžeme být rádi, už proto, že to snad zdravotníky přiměje k větší pozornosti i úctě k lidem, o něž pečují. A lze si jen přát, aby se to netýkalo pouze zdravotnictví, ale i úřadů. Orgány sociálněprávní ochrany dětí se totiž v našem státě velice často uchylují namísto pomoci rodičům v tísnivé situaci k násilnému odebrání dětí. Psychická újma rodičů i dětí je v takových případech mnohdy ještě větší než v třebíčské kauze. Ilustrací špatného postupu sociálních pracovníků může být případ rodiny Wallových, kterým stát v roce 2000 odebral děti jen proto, že rodiče neměli bydlení, které by se úředníkům zdálo vyhovující. Rodiče o své milované děti bojovali se státem několik let. Nepomohly jim české soudy, městský úřad, ani Červený kříž či Fond ohrožených dětí. Až Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že k odebrání dětí došlo neprávem.
Nikolka je Veronika. Co bude dál?
Libor Broža podněcován matkou a dalšími si v dubnu 2007 nechal udělat DNA test, který jeho pochybnosti o otcovství potvrdil. Jeho družka se však i přesto dušovala, že s nikým jiným otěhotnět nemohla. Rodinné drama vyvrcholilo v září 2007, kdy i ona podstoupila test DNA. A vskutku: ukázalo se, že děvčátko, které vychovává, není ani její – museli je zaměnit v porodnici. Brzy se našla druhá postižená rodina, manželé Čermákovi z Přibyslavic.
Těžko si představit pocity rodičů v takové chvíli. Převažovala úleva, že „důkaz“ nevěry padl, nebo zlost na zdravotníky? Výčitky, že záměně nezabránili, nebo radost z nalezení vlastní dcery? Jenže – jak ji asi „ti druzí“ vychovali? A co bude dál?
Velké štěstí spočívalo v tom, že si byli rodiče dívek sympatičtí a brzy se dohodli, že si děti vymění. Nedošlo tedy k patové situaci, kdy by jedni rodiče toužili vychovávat biologicky vlastní dítě, zatímco druzí by se nechtěli vzdát dcery, kterou už téměř rok vychovávali. Přesto rodiče přišli o nejútlejší dětství svých dcer, neviděli jejich první úsměvy, neslyšeli první slůvka, naučili se milovat dítě, které vychovávali a po kterém se jim stýská… Jak se bude záměna projevovat v dalším životě Nikoly, Veroniky a jejich rodičů, lze jen spekulovat. Budou rodiče své děti milovat tak, jak by je milovali, kdyby je vychovávali od narození? Nebo k sobě nebudou mít nikdy tak blízko? Teoreticky si lze představit i různé vlny výčitek: jedni rodiče mohou druhým zazlívat, jak jejich dítě vychovávali, dcery mohou rodičům vyčítat, že si je po narození nepohlídali, že jejich případ medializovali atd.
Kolik kdo dostane
Libor Broža 350 tisíc korun
Jaroslava Trojanová 700 tisíc korun
dcera Nikola Veronika 300 tisíc korun
Jan Čermák 700 tisíc korun
Jaroslava Čermáková 1 milion korun
dcera Veronika Nikola 150 tisíc korun
Pavla Koucká
vyšlo v časopise Psychologie dnes, duben 2009