Čeští porodníci jsou špičkovými odborníky. Jedna skutečnost jim však uniká: že rodičky jsou lidské bytosti s psychickými potřebami. V náročné situaci, jakou porod bezpochyby představuje, potřebují mimo jiné i citlivý přístup a respekt ke svým pocitům a přáním.
Jak lékaři, tak porodní asistentky i maminky a jejich partneři se shodují na tom, že jim jde o přirozený, nekomplikovaný a bezpečný porod. Málokdy a na máločem se všichni zúčastnění tak shodnou, jako na tomto. Přesto jsme v současné době svědky zásadních sporů, píší se petice a 8. října dokonce proběhla demonstrace Za normální porod před Ministerstvem zdravotnictví. Oč tu tedy vlastně běží?
Vzájemná osočování a zjitřené emoce
Debaty mezi porodníky, porodními asistentkami a zastánkyněmi přirozeného porodu nejsou ničím novým, rozběhly se brzy po revoluci a dosud neutichly. Zmíněné strany se však stále nějak nemohou dohodnout. Debaty se přitom snaží moderovat řada organizací i médií včetně televize. Na internetu lze najít nespočet zkušeností rodiček a sáhodlouhé diskuse. Řada reakcí dorazila i k nám do redakce. Jen za několik posledních týdnů nám napsaly matky, zastánkyně přirozených porodů, klinická psycholožka, dula a dokonce i jeden zkušený otec.
Sledovat debaty mezi oběma tábory je však dosti frustrující. Zaznívají totiž většinou stále tytéž argumenty, aniž by došlo k vzájemnému přiblížení a pochopení. Dohodě nepřispívají ani plamenné výroky, zjitřené emoce, vzájemné osočování, mystifikace a dezinterpretace výzkumů i faktů. Porodní asistentky se cítí nedoceněny, lékaři uráženi a matky se uchylují k ublíženě-hysterickým výkřikům. Radikální část rodiček řeší nespokojenost s lékařským přístupem ze zdravotního hlediska riskantnějšími porody doma.
Pokusme se na chvíli odfiltrovat emoce, mystifikace, útoky a vzletná vyjádření a zkusme zjistit, kde tkví „jádro pudla“.
První hodina
Z hlediska novorozenecké úmrtnosti stojí české porodnictví na světové špičce. Zdá se však, že spolu se skutečně efektivními praktikami snižujícími úmrtnost a prospívajícími zdraví dítěte i matky se svezla – a drží – řada praktik, jež jsou zbytečné či pouze ulehčují práci porodníkům, zatímco matku či dítě traumatizují.
Otázkou například je, nakolik je nutné ihned po porodu dítě měřit, vážit, kapat mu desinfekci do očí či píchat injekci s vitaminem K, což jsou vše rutinní praktiky českých porodnic. Mohli bychom si říci minimálně proč ne, svým způsobem čím dřív, tím líp… avšak: z biologicko-psychologického hlediska je čas po porodu nesmírně cenný z hlediska kontaktu matky s dítětem. Hladina stresových hormonů je v průběhu porodu vyšší než kdykoli jindy v průběhu života, což mimo jiné způsobí, že dítě je po porodu velmi bdělé. Má široce otevřené oči a všemi smysly vnímá – za přirozených okolností matku. I matka je po porodu přirozeně zvědavá na své dítě, touží ho vidět a být s ním v těsném fyzickém kontaktu. Přiložení k matčině prsu v prvních minutách po porodu má navíc kladný efekt na rozvoj kojení a tím, že dítě dráždí matčinu bradavku, spouští vylučování oxytocinu. Tento hormon pomáhá ke stahování dělohy a porodních cest a zmenšení rizika poporodního krvácení. Odborníci se proto víceméně shodují, že by v tuto dobu mělo novorozeně ležet mámě na břiše/hrudníku/ v náruči a nikdo by je neměl rušit. Tolik teorie.
Praxe českých porodnic je však jiná, dítě je bezprostředně po narození podrobeno sérii vyšetření a ošetření a k matce se dostává až ve chvíli, kdy je ona vzácná bdělost ta tam. Není jasné, nakolik tato raná separace podporuje rozvoj například separační úzkosti či jiných neurotických problémů v životě dítěte. WHO proto již v roce 1985 ve svých doporučeních uvedla, že: „Zdravý novorozenec musí zůstat u matky, pokud to podmínky umožňují. Vyšetřování zdravého novorozence není důvodem k separaci od matky.“
Separace dítěte od matky po porodu však není jedinou skutečností, v níž se praxe českého porodnictví odchyluje od doporučení Světové zdravotnické organizace. Dále je to například rychlost, s níž přetínají pupečník – činí tak standardně dříve, než v něm dotepe krev. Proč? Nebo protržení plodových obalů, k němuž WHO píše: „Protržení membrán není vhodné, pokud tak nevyžaduje značně pokročilý nález porodní. Umělé předčasné protržení, rutinně prováděné, není vědecky oprávněné.“
Notoricky se v disputacích ohledně porodů skloňuje též klystýr a holení. Na jednu stranu si můžeme říci, že jde o maličkost, tak proč se diskusemi o tom vyčerpávat. Na druhé straně se však můžeme ptát, proč to čeští lékaři vyžadují, když podle WHO „klystýr a holení pubického ochlupení není indikováno“. Ve většině českých porodnic jde o běžnou rutinu, již žena sice může odmítnout, většinou však pak čelí špatně skrývané nevoli personálu.
Občas se české rodičky setkávají dokonce s oficiálně zakázanými praktikami – například když porodní asistentka „pomáhá“ porodu tlakem předloktí na břicho rodičky.
Jako znásilněné
Za normálních okolností by to měla být žena, kdo porod řídí na základě přirozených instinktů a tělesných reakcí. Porodnická zařízení však tyto instinkty nerespektují, ba dokonce potlačují. Expertem na svůj porod není rodička, ale lékař, jenž jí to dává jaksepatří najevo. Nemocniční ruch, ostré světlo a cizí lidé nesplňují přirozenou potřebu ženy rodit v klidném a známém prostředí za přítomnosti osoby, jíž důvěřuje. Též klasická poloha vleže na zádech s nohama na opěrkách je poloha pohodlná pro porodníka, ovšem nikoli pro rodící ženu. A série stresů, jež psychice matky neprospívají, plynule pokračuje po celou dobu hospitalizace. Lékaři často nechápou, že novopečenou matku může stresovat, když má o vizitě vzbudit a vysvléknout dítě, jež konečně ukonejšila; že brzce ranní teploměry a uklízení na pokojích není matkám, jež půl noci probděly, příjemné; či že matce, jež se trápí, že neumí děťátko ukonejšit, není útěchou věta „Miminka prostě pláčou. To jste si už mohla všimnout.“ Jde většinou o maličkosti, které by ženy za jiných okolností bez problémů zvládly, v citlivém období porodu a těsně po porodu však mohou ublížit. Často se přidává ještě strach o dítě, které není na dohled.
Citlivější rodičky tak zažívají trauma, nikoli nepodobné stavu žen, jež byly znásilněny. Situace je o to horší, že toto trauma není bráno vážně.
Podobně novorozené dítě musí vedle separace od matky přežít i řadu dalších stresujících praktik. Například zbytečný šok ze světla. Zatímco celý dosavadní život strávilo v temnotě, porodní sál jej „vítá“ ostrým světlem zářivek. I zdánlivě nevinná praxe měření je pro novorozence značně bolestivá, jelikož dochází k násilnému natažení (řadu týdnů skrčených) nožiček. Ze zdravotního hlediska k tomuto měření neexistuje důvod.
Vcelku pochopitelné je, že zrození potomka, jež je pro ženu, muže a dítě velkým a jedinečným okamžikem jejich života, není pro porodníka zázrakem zrození, ale denní rutinou. Těžko po něm můžeme chtít, aby se toto neodráželo v jeho chování. Měli by však respektovat to, že rodící žena má své pocity a přání. Může mít žízeň či hlad, může se stydět a cítit se nesvá v přítomnosti cizích lidí.
Kořeny a budoucnost
Současný lékařsky dominantní, aktivní a nerespektující přístup má patrně kořeny někdy v 50. letech, kdy se formovalo klasické nemocniční porodnictví. V tu dobu se stal expertem na porod lékař a žena byla degradována na pasivní nositelku dělohy, z které je nutné dítě „vybavit“. V našich zemích se navíc prosadila autoritativní (německá) škola, kde je porodník pohotovější do průběhu porodu zasahovat. To se později zkombinovalo se socialistickou touhou ovládat a řídit.
V letech 60. vládl kult sterility a umělé výživy. To vše se samozřejmě neomezovalo pouze na porod, ale i na další péči o malé dítě. Odborníci tehdy ženám tvrdili, že přílišná pozornost věnovaná dítěti je „rozmazluje“ a že krmit dítě tehdy, když to samo chce, u něj vytváří „zlozvyky“.
Mnohé se od té doby již změnilo k lepšímu. Dnešní odborníci například obecně uznávají prospěšnost kojení a doporučují je. K porodům dnes běžně mají přístup otcové a děti nejsou matkám přiváženy v pravidelných intervalech pouze ke kojení. Při porodu již nedochází k rutinnímu podávání analgetik a lékařské zákroky probíhají většinou s „informovaným souhlasem“ rodičky. Přesto je ještě hodně co zlepšovat.
Současné bouřlivé diskuse pravděpodobně signalizují, že se v Česku rodí citlivější přístup k rodičkám i jejich dětem. Přístup, který bude více akceptovat přirozenost i psychické potřeby obou hlavních aktérů. Stejně jako děti, i „nové porodnictví“ se rodí v bolestech, jež je zdravé podstoupit.
Pavla Koucká
vyšlo v časopise Psychologie dnes, listopad 2008