„Na kurzu mě učí dýchat, ulevovat si od bolesti, povídají o tom, co nás čeká. Ale nikdo mi neřekne, na co mám při porodu myslet…“ hledí na mě tázavě Veronika. „No hlavně ne na to, čeho všeho se bojíš!“ vyhrknu se smíchem a teprve poté se nad její otázkou opravdu zamýšlím.
Bříško se klene, kulatí a poulí, do porodu zbývá několik málo týdnů či dokonce již jen dny. Měla bych být v klidu, říkáte si. Jenže vás trápí nespavost a nervozita. Nechcete na porod myslet, a přitom se vám myšlenky na něj stále vracejí. Pročítáte diskuse na netu, hovoříte s kamarádkami.
V maminkovských časopisech, na internetových fórech i v masmédiích se dnes hodně píše a hovoří o způsobech porodu, o chování lékařů a porodních asistentek k rodičkám, o alternativních porodech, možných komplikacích, přítomnosti otce u porodu atd. Výsledkem však často je větší strach rodiček. K obvyklému strachu z porodní bolesti a z toho, aby se dítě narodilo zdravé, se dnes připojil strach, aby byl porod podle představ rodičky a aby jí lékaři nevnucovali zbytečné zákroky. Alespoň se svými těhotnými kamarádkami řeším tyto obavy dost často.
V posledním trimestru se se strachem z porodu setká každá žena. Tento strach je přirozený, matkám v očekávání pomáhá, aby se na porod připravily. Je však zbytečné, ba kontraproduktivní nechat se obavami ochromit. Trpíte-li extrémně silným strachem z porodu, je vhodné navštívit odborníka – viz rámeček 1. Zde se pokusím předat vám pár myšlenek a tipů, s jejichž pomocí si můžete pomoci sama.
Kdy začít s přípravou?
Myšlenky na porod se přirozeně objevují už od počátku těhotenství, zpočátku však jen tu a tam a rozhodně není nutné se na porod připravovat. Řada porodnic však dnes vyžaduje, chce-li v nich žena rodit, aby se u nich poměrně brzy k porodu registrovala. A tak jsou nastávající maminky vlastně nuceny už v prvním trimestru zjišťovat, jak se dnes kde rodí, jaké jsou rozdíly mezi porodnicemi a přemýšlet, co vlastně samy chtějí. Tato skutečnost pochopitelně zbytečným obavám z porodu nahrává.
Naopak předporodní kurzy začínají ve vhodnou dobu – většinou v nějakém 26.–27. týdnu (do té doby nemůže být o přirozeném porodu životaschopného dítěte řeč). Vyplatí se chodit na kvalitní kurz, kde vás seznámí s tím, co vás čeká, a přitom vás nevylekají, ale spíše uklidní. Pomohou vám rozmyslet si, jak chcete rodit a koho chcete u porodu mít. Tyhle otázky je dobré mít vyřešené a domluvené několik týdnů před termínem porodu, zhruba v době, kdy byste si měla i zabalit tašku do porodnice. Můžete rodit dřív a není dobré se o těchto věcech dohadovat na poslední chvíli, mezi kontrakcemi. Podobně se jménem dítěte. Možná vám to přijde úsměvné, vždyť na to máte tolik měsíců, že? Ale máte už jméno? Znám hodně párů, které trávily první dobu porodní dohadováním se o jméně a věřte, že příjemné to nebylo.
K získání důvěry v sebe samu, ve své tělo, vám může pomoci i pozorování zkušenosti někoho jiného – tedy například vhodný film, který vás s průběhem porodu seznámí. Na řadu žen tak například zapůsobil dokument americké režisérky Debry Pascali Bonaro s trochu nadneseným názvem Orgasmický porod. Podobně můžete získat pozitivní zprostředkovaný zážitek sledováním porodu zvířete. Například Lucie, která pozorovala při porodu svojí kočku, líčí: „Bylo to celé tak klidné a přirozené, koťátko za koťátkem vyklouzlo a Minda je olízala. Byla jsem okouzlená, jak to celé proběhlo hladce a samozřejmě. Od té doby si říkám: Proč my s tím proboha tolik naděláme?“ Nemáte-li podobnou možnost, jako Lucie, mohu vám doporučit např. video http://www.dumpert.nl/mediabase/656611/d1dfcfee/live_olifant_geboorte_tv.htm – záznam porodu slonice. Hlavní protagonistka pochopitelně neprošla žádným předporodním kurzem, pravděpodobně však na vás zapůsobí tím, jak je v průběhu porodu soustředěná, vyrovnaná a klidná. A navíc spontánně pomůže mláděti, které zprvu nedýchalo. Možná si při takovém dokumentu uvědomíte, že síla přirozených instinktů je patrně silnější, než tušíme. Nevíme o nich, protože se objeví až ve chvíli, kdy jsou potřeba. I zvířecí matky pochopitelně mohou mít komplikované porody, avšak u zvířat nezdeformovaných člověkem (v této souvislosti např. psí plemena selektovaná na malou velikost těla a velkou velikost hlavy či masná plemena skotu šlechtěná na hypertrofii svaloviny) je to vzácné.
Obavy přirozeně ustupují
Věřte tomu, že ač se vám po několik posledních týdnů stále vracejí obavy z porodu, před vlastním porodem tyto obavy výrazně zeslábnou. Několik hodin před začátkem první doby porodní možná budete hodně aktivní: pocítíte příliv energie, budete přemýšlet, co vám chybí do výbavičky, budete uklízet. „Den před porodem jsem udělala neuvěřitelné množství práce, zařídila jsem spoustu věcí,“ podivuje se ještě teď Markéta, a Zuzana se přidává: „Já přerovnala celou spíž!“ Psychologicky tak můžete dokonce poznat nastupující porod. Ostatně je to logické, nazveme-li takovou činnost přípravou „hnízda“.
Ani nástup kontrakcí nemusí strach oživit, ba dokonce naopak. Primárním cílem porodních bolestí je totiž koncentrovat vaši pozornost na tělesné procesy, takže vám na strach „nezbude kapacita“. Při kontrakcích se navíc uvolňují endorfiny – látky, které bolest tlumí a působí tak, abyste se cítila klidně a dobře.
Celé vaše vědomí pak bude v průběhu porodu mírně změněné a rozhodně nebudete schopna složitého přemýšlení. I vaše komunikace s okolím se omezí na krátké věty či jen jednotlivá slova, přikývnutí.
Pokud se však i přes výše uvedené skutečnosti bojíte, že vás při porodu přepadnou obavy, ať už z možných komplikací či kdoví čeho, můžete si „skovat“ například následující představu/myšlenku, kterou si v případě potřeby budete moci vyvolat: dítě vám pomáhá. Zatímco vy se otevíráte a posléze tlačíte, vaše maličké vám pomáhá pohyby hlavou i silou celého svého tělíčka (viz rámeček 2). Na porod tedy rozhodně nejste sama.
A možná, že vás vaše vlastní prožitky a myšlenky příjemně překvapí. Já jsem v té chvíli například zažila pocit jakési úcty k přírodě v nás. Cítila jsem, že vše se děje tak jak má, skrze mě, avšak řízeno – řekněme – moudrostí přírody. Mé vědomí sice bylo přítomno, ale dobrovolně se vzdalo vedení a s úctou pozorovalo, co se děje. Pocítila jsem, že jsem z hlediska času jen nepatrným korálkem v nekonečné šňůře matek. Korálkem nepatrným, nicméně v tu chvíli velmi důležitým, neboť mě právě osvětluje okamžik přítomnosti. I taková představa vás může zklidnit, vždyť: když stovky a tisíce vašich předkyň porod zvládly, jistě ho zvládnete i vy.
Záleží na vašem přístupu
Říká se, že na bolesti je nejhorší strach z bolesti a to, na co myslíte, to do svého života přitahujete. Způsob prožití vašeho porodu hodně záleží na vašem přístupu k němu. Pokud se bojíte všech možných komplikací a představujete si, že čím rychleji „to budete mít za sebou“, tím lépe, patrně bude váš prožitek celkově výrazně horší, než když jste otevřená tomu, co přijde: sice se trochu bojíte, ale taky jste zvědavá a odhodlaná ke spolupráci – se svým tělem, se svým dítětem, s porodníkem.
Tereza Remešová, která pracovala na porodních sálech několika zemí světa, má trochu drsné, leč výstižné přirovnání: „Když se žena miluje s milovaným mužem, je to krásné. Když ji někdo znásilní, je to hnusné. V obou případech jde o sex, avšak v jednom případě říká žena ano, a v druhém ne. Podobně je to při porodu. Je jen na rodičce, zda řekne „ano“ porodním bolestem. Pak bývají kontrakce nezřídka prožívány jako velkolepé a celý porod žena zpětně vnímá jako úžasný zážitek.“
Zkušenosti žen, s nimiž jsem o jejich porodech hovořila, slovům Terezy Remešové vesměs odpovídají, i když samozřejmě nikdy nevíte, nenastanou-li nějaké komplikace. Ale takový už je život.
Na jednu stranu je při porodu dobré mít jasno v tom, co si přeji, na druhé je třeba přijímat to, co přichází a nechat si volnost v reagování. Porod je jedinečnou událostí v životě ženy, událostí, která může obohatit váš život, váš náhled na svět. Přeju vám, milé nastávající maminky, aby pro vás byla tato zkušenost celkově pozitivní a přínosná.
Rámeček 1:
Diagnóza: tokofobie
Chorobná úzkost z porodu se nazývá tokofobie a spadá mezi specifické fobie (diagnóza F 40.2). Setkala jsem se v životě se dvěma ženami, které tokofobií trpěly a prakticky od počátku těhotenství toužily po císařském řezu. Osm měsíců prožitých ve strachu až hrůze za pokus o přirozený porod opravdu nestojí. Nicméně je škoda, že s těmito ženami nikdo více nepracoval – císařský řez by měl být až krajním řešením strachu.
Rámeček 2:
Dítě při porodu spolupracuje
Ke konci těhotenství dítě trénuje určité pohyby, které ho při porodu posunují. U novorozeněte pak můžete pozorovat dva porodní reflexy:
– Když novorozené dítě polechtáte na chodidle, stimulujete ji k pohybu. V matčině těle „lechtají“ dítě na nožičce stahy v horní části dělohy – a ono se „plazí“ kupředu.
– Druhý reflex se týká hlavičky: Položíte-li dítěti ruku na horní část hlavičky, nejprve tlačí hlavičkou proti ruce, a potom ji stáhne zpět. V matčině těle tlačí děloha při každé vlně porodních bolestí proti hlavičce a dítě reaguje protitlakem. Tím se otevírá ústí děložního hrdla.
– Kromě toho se dítě při prvních kontrakcích „sbalí“ jako vajíčko. Ruce i nohy přitiskne co nejblíže k tělu, a tak klouže kupředu.
Teusen a Goze-Hänel, 2003
Literatura:
Labusová, E. (2010). Evropa pěstuje „kulturu bolesti“. Rozhovor s Terezou Remešovou. Psychologie dnes 5, 30–31.
Teusen, G. a Goze-Hänel, I. (2003). Prenatální komunikace. Praha: Portál.
Pavla Koucká
vyšlo v časopise Děti a my, září 2010