Na jakých vlastnostech a schopnostech závisí psychická odolnost? A jak je rozvíjet?

Vývojová psycholožka Emmy Wernerová se proslavila zejména díky studii, v jejímž rámci studovala všechny děti narozené v roce 1955 na Havajském ostrově Kauai (celkem 698 dětí). Vytrvalá badatelka sledovala kohortu pětapadesátého až do věku 40 let a ověřila přitom to, co se předpokládalo: že děti vystavené různým rizikovým faktorům – jako je třeba předčasné narození, psychicky nemocná matka, chudoba, nestabilní rodinné prostředí – mají později v životě více problémů se sebou samými. Častěji mají potíže se zákonem, s psychickým i fyzickým zdravím a blízkými vztahy.

Zajímavějším zjištěním však bylo, že zhruba třetina z těchto dětí se navzdory zátěži vyvíjela dobře – vyrostli z nich schopní, pečující a zodpovědní dospělí. Co těmto dětem dodalo sílu nesnáze překonat?

Wernerová identifikovala řadu ochranných faktorů, a to jak vrozených (základní povaha dítěte), tak daných prostředím. Odolné (resilientní) děti:

– byly povahově klidné, nenechaly se snadno vyvést z míry

– byly komunikativní

– mohly se opřít o stabilní vztah k jinému dospělému, než byli problematičtí rodiče (teta, učitel…)

– často měly talent na něco určitého, kvůli čemuž je vrstevníci uznávali

– byly na ně kladeny nároky a byly vedeny k zodpovědnosti – například se staraly o mladší sourozence nebo převzaly nějakou práci ve škole.

Nic není ztraceno

Často se zdůrazňuje důležitost raného dětství pro osobnost člověka, pro jeho sebevědomí a vůbec fungování. Málokdo má ovšem štěstí na optimální kombinaci vrozených faktorů i láskyplného a rodinného prostředí. Na bezpečné zázemí i výzvy.

Studie Wernerové i řada dalších výzkumů však ukazuje, že není nic ztraceno. Můžeme zvyšovat psychickou odolnost dětí svých i dětí v našem blízkém okolí, můžeme zvyšovat psychickou odolnost sebe sama. Můžeme na ní pracovat v průběhu celého života a notný kus se posunout. Jaké schopnosti, vlastnosti a dovednosti tedy můžeme rozvíjet?

– MÍT CÍL: K psychické síle a odolnosti pomáhá schopnost zvolit si smysluplný a realistický cíl, k němuž směřujeme. K němu se můžeme přitáhnout. Jako dospělí můžeme o svých cílech prostě popřemýšlet, ujasnit si své hodnoty – a to jak sami, tak s někým blízkým, nebo v rámci koučinku či terapie. Dětem mohou pomoci rodiče, učitelé i jiní blízcí dospělí. Je dobře, když i děti mají vyšší cíle a např. se neučí jen pro dobré známky.

– VYTRVALOST: Mít cíl je jedna věc, skutečně k němu směřovat věc druhá. Investovat energii a vytrvat i přes počáteční neúspěchy. Občas hovoříme o „síle vůle“. A tu lze trénovat. Pomáhá podpora někoho blízkého, jeho důvěra v nás a naše schopnosti, odměna.

– UPŘÍMNOST, zejména k sobě samému. Pokud sami sobě namlouváme, jak jsme dobří, využíváme k tomu řadu psychických obran. A to nás stojí spoustu psychických sil, jež následně chybějí jinde. Nebojíme-li se vidět sebe sama ve skutečném světle, můžeme své psychické síly využít jinak. U nás dospělých je to často běh na dlouhou trať a nejlépe zde pomáhají psychodynamické terapeutické směry (psychoanalýza). Avšak už i sama snaha se počítá, spoustu toho zmůžeme sami.

Dítěti můžeme pomoci uvědomovat si své pocity a primární motivy. Poslouchat, co mi říká vlastní tělo, nebránit se třeba spánku, když jsem ospalý. Uvědomit si, že mám hlad a proto jsem nevrlý. Nechat dítě prožívat, zbytečně je nezatěžovat studem, vidět smysl ve svých pocitech. Dítě tak může třeba poznat, že strach vlastně nebyl tak hrozný a že mu v něčem pomohl. A teď na sebe může být chvíli pyšné.

– umění PROHRÁVAT, schopnost zvládnout neúspěch, nehroutit se, ale snažit se poučit. Též se lépe trénuje v dětství, i když i v dospělosti se jí můžeme učit. Pro děti je výborným tréninkem klasické Člověče nezlob se a další hry. Dítěti pomůže naše přítomnost, pochopení, náš vnitřní klid.

„Zážitek neúspěchu je pro dítě frustrující a malé dítě by nikdy nemělo zůstávat v takové situaci samotné,“ píší Simona Horáková Hoskovcová a Lucie Suchochlebová Ryntová, autorky knihy Výchova k psychické odolnosti dítěte.

V dospělosti už spíše než hry působí život sám. Jde o naše vnímání toho, co život přináší, a to lze měnit.

– schopnost SAMOSTATNOSTI i SPOLUPRÁCE, radosti ze společné činnosti i z toho, že něco zvládnu sám. Obojí je důležité.

– umět si ŘÍCI O POMOC. Řada dětí i dospělých se stydí si o pomoc říci. Připadali by si slabí. Ale vnitřně silný člověk se nebojí svou slabost přiznat.

Děti jsou dnes navíc vedeny k opatrnosti, občas až ke strachu „S nikým cizím nikam nechoď, mohl by ti chtít ublížit.“ apod. Jistě je to opodstatněné, na druhou stranu se může stát, že se dítě třeba ztratí. Je vhodné, umí-li odhadnout, kdo by mohl být důvěryhodný (maminka s dítětem, místní pracovník – např. na výstavě, v zoo, policista…) a požádat o pomoc.

– ZDRAVÉMU SEBEVĚDOMÍ. Jsme psychicky silnější, když jsme si vědomi svých silných i slabých stránek. Zdravě sebevědomí lidé vyžadují respekt a zároveň respektují druhé, před nikým se neponižují ani se nad nikým nepovyšují. Umějí vyjadřovat své pocity a přání, stát si za nimi, dokáží odmítnout přehnané požadavky okolí.

Respektu k sobě samému i k ostatním dítě nejlépe naučíme tak, že respektujeme jeho potřeby, jakož i potřeby svoje a dalších lidí. Dítě upozorňujeme na jeho silné stránky, pomáháme mu rozvíjet specifické schopnosti, jakož i překonávat slabosti.

Zajímavou souvislost sebevědomí s hodnocením uvádějí autorky zmíněné knihy: „Ukazuje se, že samostatné a odolné děti jsou při úspěšné činnosti chváleny a kladně hodnoceny na obecné úrovni („Ty jsi šikovný…“, „Ty jsi chytrá hlavička, jsem na tebe pyšný!“ atp.) Tyto děti jejich vychovatelé při neúspěchu hodnotí negativně konkrétně. Nehodnotí dítě jako takové, ale hodnotí negativně jeho konkrétní výkon. Nepovedený výkon by měl být při hodnocení také vymezen v čase jako dočasný.“

Užitečné i příjemné

Zvyšování psychické odolnosti dětí je přínosné, a navíc může být i zábavné. Výborným prostředkem je k tomu totiž hra (viz rámeček). A taky pohádky. Z nich mohou děti čerpat živiny pro svou psychickou odolnost, například poznání, že trpělivost růže přináší, že v nouzi poznáš přítele, dobro je opláceno dobrem a každé zlo jednou skončí.

Obecně vzato psychické odolnosti dětí prospěje, když si mohou zkoušet, nač stačí, tak trochu překonávat samy sebe. Někdy mám pocit, že v tom jsou lepší tatínkové, my mámy býváme ochranitelštější, více pečujeme o bezpečí i pohodu našich dětí.

S trochou nadsázky tak lze říci, že děti psychicky otužuje, když mají dostatek prostoru pro volnou hru a bývají občas ponechány v péči tatínků. Což nám mámám uvolňuje ruce.

Odolné děti navíc tolik nekňourají, nevisí na nás, lépe se s nimi domluvíme. Takže podtrženo sečteno: psychicky odolným dětem se žije lépe. A lépe se žije i jejich rodičům.

Rámeček:

Hra jako trénink na nehody

Zajímavá je teorie českého etologa Marka Špinky a jeho spolupracovníků (Špinka a kol., 2001), kteří vnímají hru jako trénink na nehody. Proto při hře zvířata například provádějí rychlé pohyby hlavou, které znesnadňují pohybovou orientaci, „schválně“ padají, dávají náskok partnerovi při hravých potyčkách, anebo vyvolávají hru se staršími a silnějšími jedinci.

Výsledkem těchto aktivit jsou zvířata přizpůsobivější, lépe fyzicky i psychicky schopná zvládat „průšvihy“, kdy například ztratí rovnováhu či orientaci, spadnou, ocitnou se tváří v tvář silnějšímu protivníkovi, či jinak přestanou mít kontrolu nad situací.

Myslím, že u dětí je to podobné. I ony se rády doslova i přeneseně vychylují z rovnováhy – točí se, balancují na obrubníku. Experimentují s různými sociálními rolemi, hravě zlobí. Zjišťují tak a zkoušejí si, jak zvládat situaci, kdy jim podklouzne noha, někdo do nich strčí, někoho zatahají za vlasy a on se bude zlobit.

Literatura:

Horáková Hoskovcová, S. a Suchochlebová Ryntová, L. (2009). Výchova k psychické odolnosti dítěte. Silní pro život. Praha: Grada.

Špinka, M., Newberry, R. C., Bekoff, M. (2001). Mammalian play: Can training for the unexpected be fun? Quaterly Rewiew of Biology, 76: 1–27.

vyšlo na psychologii.cz, 16. srpna 2013

Chceme, aby naše děti zvládaly nároky všedního dne s lehkostí? Aby dokázaly překonávat krize? Nejlépe je to naučíme vlastním příkladem.

Zakladatel waldorfské pedagogiky Rudolf Steiner nazval vývojové období od narození až k sedmému roku života věkem napodobování. Už malá miminka napodobují – otevření úst, zamračení, vypláznutý jazyk, úsměv…

Předškoláci jsou v nápodobě již opravdoví mistři. V jimi nastaveném zrcadle můžeme poznat nejen své chování a svá slova, ale též intonaci, tón hlasu, mimiku, gestiku a posturiku, vše mistrovsky zasazené do kontextu situace. Nepřekvapí, že děti opakují i naše způsoby zvládání různých těžkostí.

Vzor zvládání emocí

Máma s dítětem odcházejí z hřiště, dítěti se nechce. Je už trochu přetažené a na střet s vůlí matky reaguje vztekem, křikem, pláčem, kopáním… dle nátury dítěte, nicméně klasika. A co na to maminky?

– matka A je rozčilená, přemýšlí, co si asi o ní myslí lidé v okolí. Na dítě spustí: „Okamžitě přestaň ječet! Že se nestydíš! A nebude žádná zmrzlina!“

– matka B dítě vezme a odnese.

– matka C k dítěti přisedá, krátce vysvětlí, proč odcházejí, ostatně na to už před chvílí upozorňovala. Nabízí ruku, to někdy funguje. Dneska ne a tak prostě bere dítě do náručí a odnáší.

A se rozčiluje, přikazuje, vyčítá, vyvolává výčitky, vyhrožuje. Taky by mohla dát dítěti „na zadek“, to je podobné. Jednoduše vztek dítěte a strach z názoru okolí nezvládá. Situace je pro ni ohrožující, reaguje agresivně.

Dítě pozoruje a zvnitřňuje způsob jejího chování. Trpí též jeho vztah k matce, o slabou matku se nelze opřít, což dítě dále znejisťuje a vede k dalšímu vzteku.

Odpoledne si matka stěžuje kamarádce (žel bohu před dítětem), že se to „s ním nedá vydržet, je hrozné atd.“ Nálepku „vzteklouna“, „zlobivce“ atd. dítě dále zvnitřňuje.

B a C podle mě reagují adekvátně, což se ostatně projevuje i v dalším vývoji situace. Dítě se v obou případech ještě chvíli vzteká, ale pak se zklidňuje. V prvním případě matce usíná v náručí, v druhém se po sto metrech nechává postavit na zem. Domů už zvesela běží.

Cílem není, abychom neměli negativní emoce. Dítě by mělo mít možnost pozorovat, že i my jsme lidé, živí tvorové s celou škálou emočních reakcí. Umíme je však v rámci situace slušně vyjádřit, pracujeme s nimi. Dokážeme se naštvat, konstruktivně pohádat a poté usmířit.

Vzor zvládání běžných těžkostí

Běžná komplikace v domácnosti. Dejme tomu, že se ucpal odpad v kuchyni. Pravděpodobně to způsobil otec, který odpoledne v kuchyni něco „kutil“ a vpodvečer odjel na trénink. V tom přichází na scénu matka. Má v plánu uvařit teplou večeři, ale ucpaný odpad jí to trochu komplikuje.

– matka A začne nadávat, obviní otce z nepořádnosti, vynadá dětem, že jsou po něm a skončí lamentováním nad špatností světa. Maže dětem rohlík, přičemž odmítá nabízenou pomoc – však je zvyklá, že musí „oddřít všechno sama“. Se zoufáním, jak ji z toho všeho bolí hlava, si jde lehnout.

– matka B vezme zvon, odpad protáhne a dovaří večeři.

– matka C nechá pročištění odpadu na otce, neboť mu to jde líp. Nevaří, protože běhat za vodou do vzdálené koupelny by bylo zbytečně komplikované. Dětem vysvětlí, jak se taková věc může stát, že se ucpe odpad a jak tomu předcházet. Požádá děti o pomoc v nenadálé situaci a společně s nimi připraví studenou večeři. Otec jim zítra ukáže, jak umí odpad protáhnout.

Všechny tři matky se postaraly, aby děti dostaly najíst. Rozdíly ve způsobu zvládnutí situace jsou však naprosto zásadní.

A je jediná, která poukazuje na svou sílu (oddře všechno sama). Situaci však hrubě nezvládá. Většinu své energie vynakládá na to, aby chránila sama sebe (své ego) tím, že snižuje autoritu otce i sebevědomí dětí. Těm navíc upírá možnost se na zvládnutí situace aktivně podílet.

Z hlediska vývoje psychické odolnosti dětí velmi problematické chování. Děti sledují obviňující a v sebelítosti se topící matku, která posléze ze situace utíká, zanechává děti sice s rohlíkem, ale samotné, s pocity viny, jež sama vyvolala. Matka nezvládla drobnou komplikaci s přípravou večeře, ale po dětech žádá, aby zvládly obvinění vlastního otce i svoje vlastní.

Není vyloučené, že děti po vzoru „co tě nezabije, to tě posílí“ ze situace něco vytěží. Mnohem pravděpodobnější však je, že jejich psychická odolnost utrpěla – vzorový objekt předvádí vlastní selhání, jež navíc nepřiznává a závislým osobám možnost aktivního zvládnutí upírá.

Chování matky B je bezproblémové, však také ona sama v situaci prostě nevidí problém. Z hlediska vývoje psychické odolnosti dětí pozitivní příklad – děti odkoukávají bezproblémové vnímání i jednání.

A jak je to v případě matky C? Odpad neprotáhla, teplou večeři neuvařila. Poskytuje tedy dětem špatný vzor? Utrpí psychická odolnost jejích dětí? Právě naopak.

Není podstatné, že děti jedly studené jídlo, ani že matka odpad sama nepročistila. Podstatné je, že se nezhroutila, otce nepomluvila, děti se najedly a navíc poučily. Též byla podpořena rodinná sounáležitost – děti v nenadálé situaci pomohly matce. Autorita otce nebyla poškozena, naopak – zítra dětem ukáže, jak umí odpad spravit.

Jako vzor by měl fungovat i otec. A to pokud možno na denní bázi – v běžných denních situacích. Mámy nemohou nahradit hravé pranice, při nichž kluci sílí – nejen fyzicky. Jak se prát, bojovat a soutěžit s respektem k druhému, jak zacházet s agresí, vědět, kam až můžu zajít a kdy je na místě přestat… To se kluci učí právě od táty, případně třeba od starších bratrů, ale ne od mámy.

Co když je překážka příliš vysoká?

Pro dítě je poučné, pozoruje-li nás, jak se například ohradíme v obchodě, jak se na úřadě dožadujeme přítomnosti zodpovědné osoby, bráníme práva svá i práva slabších. A vězme, že přitom odkouká i naše pocity. Pokud opakovaně pozoruje, že jsme schopni omezit se pro druhého a zažíváme přitom pocit radosti a zadostiučinění, bude je pravděpodobně pomoc bližnímu těšit stejně.

Psychická síla má řadu podob. Každý z nás se může ocitnout před překážkou, kterou nedokáže překročit. Stále však máme na výběr, jak se k ní postavit. To, že něco neumíme/nedokážeme, ještě neznamená, že se z toho musíme složit, obviňovat, křičet, mlátit kolem sebe.

Můžeme prostě zůstat chvíli stát a přemýšlet, co s tím. Přiznat, že je to na nás moc, že si nevíme rady. Třeba nám někdo poradí, třeba překážku zvládneme s malou pomocí, možná se rozhodneme ji obejít anebo se vydat úplně jinou cestou, jinam.

vyšlo na psychologii.cz, 28. srpna 2013

Nelitujme děti. Soucit vede k sebelítosti, zbavuje odvahy a brání samostatnosti. Utvrzuje děti v roli oběti, zintenzivňuje jejich utrpení.

Když jsem byla v porodnici s naší nejmladší, starší děti (batole a předškolačka) beze mě byly v pohodě. Až do chvíle, kdy na ně jedna známá zareagovala: „Dětičky, jak se máte? Stejská se vám po mamince, že jo?“ Doprovozeno soucitným pohledem. A dva uzlíčky neštěstí byly na světě.

– Dvouletý Péťa je malý horolezec. „Nemá vůbec pud sebezáchovy,“ vysvětluje jeho matka a úzkostně sleduje syna na prolézačce „Dávej pozor,“ napomíná ho. „Nelez už výš, ať nespadneš!“ Syn trochu zaváhá. „Drž se pevně!“ radí matka dál. Nakonec však syn opravdu padá. Navzdory matčině snaze… Nebo právě kvůli ní? Toť otázka.
Teď však leží Péťa na zemi, máma k němu přibíhá a konejší ho v náručí: „Ty můj malý chlapečku. Cožpak jsem ti to neříkala?… Nelez příště tak vysoko…“ Péťa se dává do pláče. Čím víc máma chlácholí, tím víc Péťa pláče.

– Devítiletý Ondra na fotbalovém zápase zakopl a spadl. Sedá a chytá si nohu. Přibíhá k němu trenér. Avšak ještě rychlejší než on je Ondrova matka. Přeskočila mantinel a se slovy lítosti a útěchy Ondru objímá.

Ondrovi se naštěstí nic vážného nestalo. Největším traumatem pro něj není bolest, ani přerušený zápas. Ani to, že jeho tým prohrál. Je to ostuda, kterou mu způsobila jeho máma svou péčí. „Nejsem žádnej malej kluk!“ čertí se. Oprávněně.

A jak je to u Péti? Utěšovat dvouleté dítě je snad na místě, nebo ne? Není to tak jednoduché. Čím víc máma Péťu chlácholila, tím usedavěji plakal. A o to méně si nyní věří. Navíc možná brzy zjistí, že spadnutí je zaručený způsob, jak si zajistit máminu péči… Ani jemu litování nepomohlo.

Nebul, máš cos chtěl

„Říkala jsem ti, ať tam nelezeš! Tak teď nebul, máš cos chtěl.“ Toť opačný extrém. Reakce hostilní, odmítavá. Rodič sám sobě namlouvá, že chce, aby si dítě „vzalo ponaučení“. Případně, aby z něj nebyl ufňukanec. Jde však jen o racionalizaci, obranný mechanismus, jenž rodiči pomáhá, aby sám sebe viděl v dobrém světle. V jádru mu jde o sebepotvrzení (JÁ jsem ti to říkala) a ventilaci nezvládnutého vzteku na dítě, že neposlechlo.

Takže jak? Co má tedy rodič podle mě dělat, když ho na jedné straně odrazuji od litování, a na druhé se mi nepozdává reakce odmítavá? Možná se vám zdá, že pro adekvátní reakci jaksi nenechávám prostor…
Tento dojem je dán naší zaměřeností na akci. Nedělat nic je pro nás obtížné. Když nejsme aktivní, jako bychom ani nereagovali. Navíc je těžké si přiznat, že dítě náš soucit a občas ani pomoc nepotřebuje. A už vůbec nepotřebuje slyšet, co jsme mu říkali.

Nechci tvrdit, že děti nemáme nikdy utěšovat. Sama utěšuji ráda. Ráda obejmu, pohladím, pofoukám, kolébám v náručí. Ale jen tehdy, kdy za mnou dítě samo přijde, samo mě zavolá nebo jinak dá najevo takové přání. Neběhám aktivně sama, abych utěšovala tam, kde není zájem, kde je dítě schopné unést situaci samo.

Vnucený soucit dítěti nepomáhá. Vede k sebelítosti, zbavuje odvahy a brání samostatnosti. Utvrzuje děti v roli oběti, zintenzivňuje jejich utrpení.

Úspěšný, hrdý malý kluk

Podobně o lítosti smýšlí též německý výchovný poradce Jan–Uwe Rogge. Ve své knize Rodiče určují hranice píše například o pětiletém Konstantinovi, který bil, kousal a kopal jiné děti ve školce. Všichni ho přitom omlouvali, litovali ho, protože ztratil matku.

Podle Roggeho se však Konstantin svým hrubým chováním snažil donutit okolí, aby si ho všímalo adekvátně, a nebralo ho jen jako chudáčka.

V zoufalé snaze o normální přijetí tento chlapec násilné chování stupňoval. Když bylo Konstantinovi přesně šest, nechal se v poledne zamknout ve školce. Celou školku přitom vytopil, stoly a tapety pomazal barvami a na třech místech vykonal velkou potřebu. Když po něm žádali vysvětlení, vyplázl na učitelku jazyk, dupl jí na nohu a pravil: „Blbá krávo!“ Skutečně velmi agresivní chování pramenící ze zoufalství a vzteku na lítost okolí.

Rogge doporučuje nemít soucit ani v mnohem vážnějších případech. Vypráví například o týraném Tomovi. Toma otec doma bije, kope do něj, potápí do vody se studenou vodou, když Tom neuposlechne nějaký příkaz. Občas dokonce nedostane najíst ani napít.

Třídní učitelka chce Tomovi pomoci, hovoří s rodiči, obrací se na sociální úřad. Je ovšem neúspěšná, rodiče sociálku přesvědčí, že synovi neubližují. Ve výsledku to má Tom doma ještě tvrdší a ztrácí v učitelku důvěru. Ta se zoufalá obrací na Roggeho.

Rogge paní učitelku ujišťuje, že Tom není žádný malý nešťastník. „Dokáže si určitě pomoci sám, když mu v tom pomůžete!… Buďte mu emocionální podporou, aby se stal schopným jednat!“

Učitelka sděluje Tomovi, že už nebude jednat s jeho rodiči a ujišťuje jej, že za ní může kdykoli přijít, když bude potřebovat, dává mu své telefonní číslo. Je to pro ni náročné, ale zvládá to. Po delší době Tom skutečně nachází sílu v sobě. Utíká z domova, rozjíždí se rozsáhlé pátrání a ve výsledku se Tom dostává do dětského domova. Úspěšný, hrdý malý kluk.

Rámeček
Co platí na psy
Litování nepomáhá dětem, dospělým, ba ani zvířatům
2. ledna před několika lety: kolega mi barvitě líčí, jak strávil Silvestrovskou noc – od večera do rána objímal psa zalezlého pod stolem. Jeho zlatý retrívr se tak bál rachejtlí, dělbuchů a rozveselených dvojnožců, že se odmítl jít i vyvenčit.

Končila jsem tou dobou studia etologie na Přírodovědecké fakultě a přemýšlela jsem, co mu poradit, aby příštího Silvestra strávil uspokojivěji. „Máš vcelku dvě možnosti,“ sdělila jsem mu nakonec. „Buď s Césarem – to byl ten pes – odjedeš někam mimo civilizaci, nebo budeš dělat, že se nic neděje.“

A tak to je. Slova útěchy psům moc nepomáhají, doteky jsou o něco lepší, ale stejně… Když chcete, aby se pes nebál, nelitujte ho, tím ho jen víc znejistíte. Raději se chovejte, jako by se nic nedělo. Hrajte si s ním a jasným hlasem mu dávejte povely, ať vidí, že vůdce smečky se vůbec neznepokojuje. Tak mu dodáte klid a jistotu.

vyšlo na psychologii.cz, 12. září 2013

Tělesnou odolnost zvyšujeme tréninkem, otužováním. Ale jak je to s psychickou odolností?

Mám jednu milou nevidomou kamarádku. „A jaké to je, maminko, když teta Káťa vůbec nevidí?“ zajímá se má čtyřletá dcera. Povídáme o tom, a nakonec ji s Káťou bereme na Neviditelnou výstavu – zcela zatemněný prostor imitující svět nevidomého člověka – máte možnost se pohybovat v zatemněném bytě, pak projdete jako do venkovního prostoru: kulisy ulice, lesa atp.

Dcerka se těšila, chtěla to zkusit. Teď se však v naprosté tmě bojí, nesu ji v náručí, ona fňuká, nechce na nic sahat, jen aby už bylo světlo. Chovám ji, snažím se dodávat odvahu. A je to pořád horší. Máme odejít?

Toť otázka. Když odejdeme, dcera si odnese zážitek vlastního selhání a představu, že být nevidomý je strašné. To samé ovšem hrozí i pokud zůstaneme. Plus traumatizované dítě. Jak mám dceři pomoci, aby tuhle psychickou zátěž zvládla? Aby z ní vyšla obohacena a posílena? Dodávání sebedůvěry v náručí, jak radí psychologická teorie a co mi doteď přišlo žádoucí a přirozené, momentálně zjevně nefunguje…

Tělesnou odolnost zvyšujeme tréninkem, otužováním. Ale jak je to s psychickou odolností? Určité paralely jistě najít můžeme, ale nefunguje to tak jednoduše.

Pod tvrdou skořápkou křehké jádro

V pedagogicko–psychologických poradnách se často setkávají s dětmi, které jsou agresivní, hrubé, šikanují spolužáky. Téměř pravidelně přitom zjišťují, že jde o děti s tvrdou slupkou chránící zraněné a zranitelné jádro. Napadají ostatní, protože se samy bojí, nejsou dost silné na běžný život a ponižováním ostatních se snaží svou pozici a sílu zvýšit.

Jejich rodiče to často dělají stejně: „neposlušné“ dítě okřiknou, tu a tam přistane facka. Nemají totiž sílu řešit jeho problémy, odmítají si přiznat, že dítě prostě nevhodně reaguje na jejich nevhodné chování.

Často si pak své chování ještě racionalizují jako přínosné pro dítě – potřebuje přece srovnat, moderněji vymezit hranice. Namlouvají sami sobě, že dítě posilují / otužují pro život / zvyšují jeho psychickou odolnost.

Na první pohled to tak ostatně i může vypadat: dítě přestává fňukat, kňourat, doprošovat se… jenže není posílené, jen ztvrdlo, ztratilo citlivost k ostatním i kontakt se sebou samým. Trpí, ale neuvědomuje si to a nepřiznané city si najdou ventil jinde.
Z rozmazlenců ztroskotanci

Na druhé straně i výchova bez nároků je značně problematická, jak se ukázalo u takzvané volné výchovy. Ta byla populární zejména v 70. a 80. letech na západě a děti si při ní mohly dělat takřka co chtěly.

Podle dětské psycholožky Jiřiny Prekopové vedla volná výchova ke vzniku nezatížitelných dospělých. „Z rozmazlenců se stali ztroskotanci. Nejsou schopni se zařadit do normálního života – jak partnerského, tak pracovního. Vyměnili několik fakult – blbej profesor, blbí spolužáci… Nezažili frustraci. Neumějí se přizpůsobovat obtížnějším podmínkám, nikdy se přizpůsobovat nemuseli,“ hodnotí Prekopová.

Psychickou odolnost nelze trénovat stejně, jako schopnosti fyzické – dvakrát týdně po ránu jogging, například. Jde o komplexnější záležitost, zátěž přináší život sám a otázka nezní, zda můžeme po dětech chtít, aby zvládaly psychickou zátěž, ale kdy, jakou a jak.

Choď si tu sama!

Čím víc pomýšlím na to, zda odejdeme, tím víc zjišťuju, že mě dceřino fňukání přijde neadekvátní, a že mě prostě štve. Kašlu na teorie, dávám průchod svému naštvání. „Doubravo – už dost!“ obracím se na dceru přísně. „To fňukání se mi nelíbí. Není čeho se bát. Je tu jenom chvíli tma a já tě držím v náručí. Jestli chceš kňourat, tak tu choď sama.“

Dcerka se zarazí, v hlavičce to šrotuje. „Maminko já už kňourat nebudu,“ rozhoduje se nakonec. „A můžu si šáhnout na tu skříňku?“
Po chvíli šátrá sama a dokonce na pár minut opouští i mé náručí a postupuje jen za ruku. Oceňuju, chválím, povídáme o tom, co jsme našmataly.

Po výstavě se dcera chlubí, co všechno našla a osahala, tatínkovi říká, že se bála „jenom trošičku“. Je na sebe pyšná.

Pro některé rodiče se patrně jedná o nepřijatelnou tvrdost a větu „Jestli chceš kňourat, tak tu choď sama“ by nazvali výhružkou. Je samozřejmě otázka, zda byla na místě, já však v tu chvíli cítila, že to dcera zvládne. Patrně právě díky konfrontaci s představou, že by tam taky mohla chodit sama, si dcerka uvědomila, že to vlastně není tak špatné. Kdybych na ni nehoukla, snad by se v tom fňukání utopila.
Méně bývá více

Petr a Dana jsou sourozenci. Oběma je přes třicet a jsou si v lecčems podobní. V jedné záležitosti se však zásadně liší, jako den a noc, černá a bílá. Jde o vztah k vodě. Petr vodu miluje, však je také vášnivý kanoista. Dana má z vody hrůzu. Oba přitom vzpomínají na svého mírně násilnického otce, který je v mládí učil plavat tak, že je shazoval do vody. Petra drsné hrátky zocelily, Danu traumatizovaly.

Co je pro jednoho výzvou, je pro druhého zátěží. Co jednoho posílí, druhého traumatizuje. A i drobné okolnosti mají svůj vliv. Kdyby byla dcera třeba nevyspalá, bylo by to na ni příliš.

Radit konkrétně nemá smysl, protože každé dítě je jiné. Prostě se musíme spolehnout na znalost potomka a na svou citlivost k němu. Když cítíme, že na to dítě „má“, můžeme to zkusit. Náš ochranný štít by ho připravil o příležitost.

Když dítě zátěž zvládne, vyjde posíleno. A čím větší zátěž, čím silnější strach překoná, tím větší ono posílení může být. Jenže se zvyšující se zátěží se přibližujeme k pomyslné hranici zvladatelnosti, za níž je dítě naopak sraženo, oslabeno, a někdy i traumatizováno.

Hranice mezi pozitivním a negativním chápáním téže situace je někdy velice úzká. Příklad z denního života: bafáte na malé dítě, a ono se směje. Bafnete o trochu intenzivněji, a směje se na celé kolo, až se zajíká. A pak bafnete ještě o ždibíček víc, a najednou je z toho všeho pláč, dítě se doopravdy leklo.

Takže: nejsme-li si jisti, držme se zásady, že méně bývá více. Petr by se patrně naučil dobře plavat i s méně tvrdou přípravou a Dana si dnes mohla užívat dovolené u moře i chalupu u řeky.

­
www.neviditelna.cz
vyšlo na psychologii.cz, 30. září 2013