Vánoční reklama začala již v září a obchodníci vědí, proč. Snaha obdarovat své blízké se mění v nákupní šílenství a tradičním prosincovým obrazem se stávají přecpané obchody, jimiž se prodírají strhané matky od rodin.

“Ještě něco pro Honzíka, jinak už mám snad všechny z krku,” mumlá si pro sebe paní Marta. V každé ruce třímá dvě igelitové tašky plné dárků pro své blízké. V obchodním centru je už potřetí. Zastaví se a snaží se rozpomenout: “Co si to ten Honzík jenom přál?”
Silným motivem je při dávání darů snaha nezklamat své blízké, překvapit je něčím, co nečekali, co ocení, co jim chybí, oč by si netroufli sami říci. Vystihnout to, po čem touží, a sami by si to nekoupili (ať už proto, že na to nemají nebo že by se tolik nerozmazlovali).
Všichni asi známe pocit radosti, hrdosti a pýchy, když se nám podaří dát takový nečekaný, a přesto vytoužený dar. Překvapení, svítící oči, úsměv, radost a posléze vděk obdarovaného je naší kýženou odměnou. Naší motivací zjevně bylo druhého potěšit, udělat mu radost.
Máme-li však být k sobě upřímní, musíme si přiznat, že nás k dávání vedou i méně šlechetné motivy. Tu obdarováváme proto, že se to tak sluší, ondy, abychom si nezadali – to když tušíme, že dárek sami dostaneme. A existují ještě sobečtější motivy: potřeba poukázat na vlastní štědrost, snaha druhého si zavázat, koupit, uplatit či jej dokonce darem ponížit… Tyto motivace nejsou ovšem zdaleka vždy uvědomované a jen výjimečně jsou přiznané. Často jsou ovšem obdarovaným vytušené (nutno přiznat, že ne vždy správně, projikovat si do dárce můžeme lecos). Výsledkem je, že nás dar nemusí vždy pouze potěšit, někdy nás uvede do rozpaků, přidělá nám starosti…

Něco za něco

Obyvatelé Trobriandských ostovů praktikují zvláštní zvyk zvaný kula. Jedná se o výměnu mušličkových náhrdelníků za náramky. Trobriandské souostroví je uspořádané do kruhu a ostrované dávají náhrdelníky lidem z ostrova ležícího po směru hodinových ručiček a dostávají náramky od lidí z ostrova proti směru hodinových ručiček. Oba dárky kula tak opisují nekonečný kruh, což je na první pohled nesmyslné, a přitom z jakéhosi důvodu strašně důležité. Proč jsme tak posedlí obdarováváním, i když na první pohled nemá smysl? Podstatou darů, které si vyměňují obyvatelé Trobriandských ostrovů – a nejen oni – je zřejmě udržování a posilování sociálních vazeb. Když od někoho dostaneme dárek, usoudíme, že asi není náš nepřítel. A tím, že sami obdarujeme, naznačíme, že se nejspíš nechystáme k ,vyhlášení války’. V našem moderním světě můžeme udržováním sociálních vazeb vysvětlit, proč si někdy dáváme dárky s lidmi, s nimiž se jinak moc nestýkáme. V některých rodinách se vzdálenější příbuzní stýkají pravidelně jednou dvakrát ročně – a vánoční či narozeninové dárky zde zpravidla nechybí. Též chceme-li někomu dát najevo, že naše přátelství považujeme za blízké, či bychom vztah rádi chápali jako důvěrnější, drobný dárek zpravidla dobře poslouží.
Motivací k dávání darů se kromě psychologů již tradičně zabývají ekonomové, sociologové, sociobiologové, antropologové, etnologové a etnografové. Nejrozpracovanější je přitom jejich pohled na dar jakožto na obchodní záležitost. Zejména ve vnímání ekonomů a sociobiologů dary ztrácejí snad všechnu romantiku.
V souvislosti s vánočními dárky sociologové vypozorovali, že lidé v rovnocenných postaveních si dávají srovnatelné dárky. Jedná se o obecnou zásadu recipročního oplácení, jíž se učíme od dětství. Když bereme, aniž bychom se snažili dát něco na oplátku, druzí na nás hledí jako na nezdvořáky, nevděčníky a prospěcháře. Ke štědrým lidem pociťujeme úctu a k těm, kteří se odmítají dělit, naopak odpor. Jinak řečeno si nedodržováním zásady reciprocity vysloužíme postih v podobě obecného odsouzení. Mnohé studie přitom ukázaly, jak silně je v nás tato zásada zakořeněna: jedná se o jeden ze základních pilířů morálního cítění.
Podle zásady reciprocity se dva bratři nebo bratranci podobného věku obdarují srovnatelnými dárky, respektive utratí za vzájemné dárky přibližně stejnou částku. Za pomoci rodiny zjišťují, co by asi měli dát, nebo využívají zkušeností z předchozích Vánoc. V rámci dětské bezelstnosti se dokonce stává, že se hoši domluví na stejném dárku, na něčem, co oba chtějí – třeba na klíčence s vyobrazením oblíbené filmové postavy. Pod stromečkem si tyto klíčenky vymění… Ekonomicky to má nulový význam, sociálně bylo upevněno jejich kamarádství.
Reciproční zásada je výhodná i milá: umožňuje nám sdílet své momentální štěstí s lidmi v okolí a těšit se spolu s nimi ze štěstí jejich. Avšak, jako snad vše, i ji lze zneužít: Isabelle Nazare-Aga popisuje ve své knize Nenechte sebou manipulovat zneužívání ,recipročního instinktu’ manipulujícími osobnostmi: tito lidé mají podle Nazare-Aga ve zvyku zavazovat si druhé různými dárky. Zásadu reciprocity podle ní mohou manipulátoři snadno zneužít: často se totiž cítíme zavázáni, i když jsme obdarováni něčím, co jsme vůbec nechtěli, ba co nám přináší starosti.

Prestiž na prodej

Mezi Indiány severozápadího pobřeží Severní Ameriky se odehrávaly takzvané potlače: slavnosti spojené s mohutným rozdáváním darů. Potlače údajně dosahovaly obrovských rozměrů, bylo při nich snědeno nebo rozdáno přímo gargantuovské množství jídla a hosté byli štědře obdarováni hodnotnými dary. Jako výraz štědrosti a na důkaz bohatství se pálily celé nádoby velrybího oleje, kanoe a někdy i samotné domy. Proč to? K čemu takové plýtvání?
Abychom pochopili smysl potlačů, musíme si uvědomit, že dotyčné indiánské kmeny (Kwakiutlové, Belakulové, Tlingitové a další) mají systém, podle nějž se obyvatelstvo rozděluje do vrstev (Murphy, 2001). Pobřežní národy Britské Kolumbie a Aljašky měly tři hierarchicky uspořádané společenské katergorie: aristokracii, prostý lid a válečné zajatce. Každý aristokrat měl více titulů, které zdědil nebo které získal v průběhu života. Při každém převodu přitom musely být tituly znovu ověřeny, protože stejně jako titul určoval prestiž svého nositele, tak i nositel mohl svému titulu přinést úctu, nebo naopak ostudu. Ověřování probíhalo prostřednictvím potlače, který připravil nositel titulu a na nějž byli pozváni obyvatelé okolních vesnic i aristokratovi rivalové (například rodinní příslušníci z manželčiny strany). Velkolepost hostiny stejně jako množství rozdaných anebo spálených věcí ukazovalo na zámožnost, moc a sílu hostitele i prestiž jeho titulu.
Když nadešel čas, aby velikost svého titulu demonstroval rival, musel tak učinit buď stejnou, nebo ještě větší hostinou. Tento proces nutně vedl k eskalaci nároků a kanadská vláda, která měla pocit, že se při potlačích Indiáni ožebračují, se je snažila od počátku dvacátého století zastavit.
Chování při potlačích se nám může zdát nerozumné nebo přinejmenším plýtvavé. Z pohledu Kwakiutlského aristokrata je však zcela racionální: většina věcí rozdaných v rámci potlače by časem stejně svou hodnotu ztratila. Má-li náčelník nadbytek potravin nebo rybího tuku, nemůže jej sám spotřebovat. Proto uspořádá velký flám, na kterém přebytek rozdá nebo v extrémním případě veřejně spálí. Jeho výstřední rozhazovačnost mu zajistí úctu a prestiž – hodnoty, které jsou na rozdíl od potravin trvalé a nezpochybnitelné. Někdy se plýtvalo i trvanlivým zbožím – třeba tepanou mědí – nicméně i toto plýtvání má své ekonomické opodstatnění: prestiž je v daném případě prostě cennější nežli měď.
Pohled na potlač jako racionální strategii však není jediný. Matt Ridley (2000) se například domnívá, že “se jednalo o sobecký a proradný způsob, jak zneužít lidskou touhu oplácet rovným dílem”, čili o jakési prarazitování na výše zmíněné zásadě reciprocity. Smyslem potlačů tedy bylo těžit z toho, že se lidé instinktivně snaží oplácet cizí štědrost – a méně zámožní náčelníci se tak sami – bez boje – zničí. Něco jako studená válka. Štědrost se tak může podle Ridleyho stát “sobeckým nebo dokonce pomstychtivým činem”.
Ničivá kompetitivní velkorysost přitom není ani zdaleka výsadou indiánů amerického severozápadu. Ridley uvádí, že kompetitivní dávání darů bylo známým prostředkem, kterým si evropští monarchové zavazovali své kolegy i hodnostáře ze zemí Orientu. “Vyslanci mohli ztratit tvář a zostudit své panovníky, jestliže jimi přinesené dary nebyly dostatečně bohaté…”

To nemohu přijmout!

Co se stane, když si dva bratři nebo bratranci, o nichž jsme hovořili výše, nevymění pod stromečkem klíčenky, ale jeden z nich koupí druhému ,značkovou’ mikinu, zatímco dostane pouze balíček žvýkaček? Jak se asi bude cítit příjemce mikiny? Bude spokojen, že vydělal? Těžko. Radost z mikiny mu nejspíš zkazí zahanbení. Pravděpdobně bude mít pocit, že to neodhadl, že byl předstižen a že vypadá, jako kdyby na druhém šetřil. Může též drahý dárek vnímat jako výraz sebezveličování dárce a dokonce jako skrytě gresivní čin. Bude se cítit ponížen. Podobně jako na příkladu potlače je zde vidět, že nerovnocennost darů vede k nerovnocennosti společenského postavení. A to platí i naopak: pro lidi v nerovnocenném postavení jsou charakteristické nerovnocenné dary.
Zaměstnavatel by měl podle tohoto pravidla dát zaměstnanci dražší dárek, než sám dostane. I tady je to ovšem něco za něco: zaměstnavatel netratí -větším darem symbolicky vyjadřuje své nadřazené postavení. Navíc si takto získává loajalitu zaměstnance. Nic naplat: dary zavazují a mezi darem a úplatkem není jasná hranice. Když dá například výrobce určitého zboží drahý dar zprostředkovateli nákupu, může to myslet jako úplatek. Zásada reciprocity říká, že jednou bude muset být oplacen…
Oplácení, poměřování ceny daru, soutěžení… cožpak jde vždycky jenom o tohle? Ale jistě, že ne – třeba mezi příbuznými se takto nepočítá. V rodině většinou nevnímáme, co kdo komu dluží. Zejména rodiče pak svým dětem dávají dárky a dary velmi nákladné, zatímco jsou obdarováváni drobnostmi. Konečně něco nezištného, pomyslíte si možná. Kdybyste však tuto myšlenku pronesli před ,kovaným’ sociobiologem, hbitě by vám vysvětlil, že o altruismu či nesobeckosti opět nemůže být řeč: vždyť rodiče v dětech i dalších příbuzných podporují své vlastní geny! Ponechme nyní stranou jednostrannost optiky, při níž je na altruismus nahlíženo jako na obzvláště rafinovaný egoismus, a podívejme se na věc z jiné stránky.

Copak asi dostanu?

Správnému dárku nemůže chybět hezký balicí papír a pokud možno pořádná stuha. Pročpak to? Z racionálně-ekonomického hlediska je balení dárku nesmyslným plýtváním časem, energií a penězi. Teorie reciproční výměny nedokáže smysl balicího papíru vysvětlit. Bezmocný je zde i pohled na dar jako na demonstraci bohatství, moci, síly či vlivu. Nepomohou nám ani další, dosud nejmenované přístupy k darům či dávání: dar coby signál o vlastním charakteru, zájmu o obdarovaného, vážnosti úmyslů… Tenkou papírovou skořápku naopak lehce pochopíme, uvědomíme-li si, kolik citů a pocitů dary provází (Ruffle, 1999). Dávající se snaží, aby obdarovávaného příjemně překvapil – a podaří-li se mu to, pociťuje hrdost. Naopak vidí-li na tváři příjemce zklamání, cítí se také zklamán, a možná je mu i trochu trapně.
Příjemného překvapení můžeme u obdarovaného docílit buď tím, že investujeme do dárku více, než kolik by odhadl, anebo sice neinvestujeme mnoho, nicméně ukážeme větší znalost jeho potřeb, tužeb a přání, než očekával. Velmi přitom záleží na vztahu dárce a obdarovaného: dárek, který nás od někoho potěší, by nás mohl od jiného zklamat anebo třeba uvést do rozpaků.
Vedle estetické stránky tedy obal dárku podtrhuje moment překvapení. Kdyby příjemce dárek už zdálky viděl, byl by připraven o tu chvilku napětí, o okamžik, kdy se mísí fantazie s úvahami, co to asi tak může být. O chvilku, kdy lze dárek potěžkávat, zvažovat jeho velikost a tvar, jakož i výraz tváře dárce. Z tohoto důvodu také dárce i příjemce o něco přicházejí, když si obdarovávaný svůj dar sám vybere. Přímá otázka: “Co si přeješ k Vánocům?” či jinak podobně může být navíc považována za nezdvořilou.
Zahrnutí emocí do modelu dávání nám pomůže vysvětlit ještě další ekonomický paradox: paradox, který výzkumníci vyčíslili, když se ptali obdarovaných, kolik by za věci, které dostali, byli ochotni zaplatit. Uváděné cifry se pohybovaly v průměru od deseti do třiceti procent ceny, kterou zaplatili dárci. Přes tento závažný nepoměr však dárcům zjevně stálo za to peníze vynaložit. Ztráta v penězích byla vyvážena radostí a pýchou pramenící z překvapení a potěšení obdarovaných.
Snaha o překvapení příjemce však má svá rizika. Netrefíme-li se správně a pořídíme něco, co obdarovaný nepotřebuje a co se mu třeba ani nelíbí, nejenže se jedná o zbytečnou investici, ale obdarovaný je zklamán a my se cítíme zahanbeni. Někdy je proto přece jenom lepší vsadit na jistotu (proto jsou mezi málo známými lidmi tak oblíbené bonboniéry, kávy a květiny – nepřekvapí, ale zpravidla také nic nepokazí). Máme však i jiné možnosti: třeba se poradit s někým, kdo člověka, jehož chceme obdarovat, dobře zná. Šikovně vedeným rozhovorem se nám pak může podařit vyzvědět na dotyčném jeho přání, aniž bychom hovořili přímo o dárku. Vážit bychom také měli osobnost obdarovaného: někdo má rád překvapení a dokáže se radovat doslova ,z každé cetky’. Takového člověka je radost obdarovávat: jeho projevy potěšení z rozbaleného dárku přináší dárci kýžené zadostiučinění. Jiní lidé však překvapení zrovna nemusí, mají specifický vkus a nemají rádi zbytečnosti. Zde pořídíme lépe, nebudemeli příliš experimentovat.
I přes snahu darem potěšit se může stát, že se dárce netrefí a dostaneme něco, co se nám vůbec, ale vůbec nehodí či nelíbí – třeba obraz. Tušíme, že když si jej nepověsíme, dárce se urazí. Prekérní situace, tím spíš, jedná-li se o blízkého člověka. Co s tím? Podle Vladimíra Smékala máme několik možností: Můžeme mít obraz nějakou dobu na viditelném místě tak, aby si toho dárce všiml a aby vnímal naši vděčnost. A pak po nějaké době jej můžeme založit či přesunout jej na místo, kde nám nevadí. Nebo se můžeme domluvit s dárcem, že jsme mu velice vděčni, ale že to, co jsme dostali, už máme, nebo že se to do našeho bytu nehodí -a požádat jej, aby nám pomohl tento dar vyměnit za obdobný. V každém případě bychom ovšem měli brát ohled na city a postoje darujícího a snažit se nezranit jej odmítavým postojem.

***

VÁNOČNÍ DÁRKY V ČR
Podle loňského výzkumu společnosti Factum Invenio s.r.o. dávají Češi o Vánocích dárky nejčastěji třem nebo čtyřem osobám (34 % lidí). Více lidí se v průměru chystají obdarovat ženy, mladší lidé, lidé s vyšším vzděláním a s vyššími příjmy. Počet obdarovávaných se pochopitelně zvyšuje úměrně počtu lidí v domácnosti, v níž člověk žije. Průměrný Čech utratí za dárky zhruba 4 600 Kč, ženy zhruba o 800 Kč více než muži. Nejoblíbenějšími dárky k Vánocům jsou oblečení a drogistické zboží, dále tradiční vánoční sortiment – knihy a hračky, ale také kompaktní disky, kazety či DVD. 64 % lidí nezačíná s nákupem vánočních dárků dříve než v listopadu či prosinci. 30 % nakupuje první dárky během září či října a jen zbylých 6 % začíná s vánočními nákupy dříve.

Literatura:
Murphy, R. F. (2001). Sociální a kulturní antropologie. Praha: SLON.
Ridley, M. (2000). Původ ctnosti. Praha: Portál.
Ruffle, B. J. (1999). Gift giving with emotions. Journal of Economic Behavior & Organization 39 (4) 399-420.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, prosinec 2005

Prakticky neustále o něčem přemýšlíme. Řešíme problémy, spřádáme plány, snažíme se pochopit svět kolem sebe. Kdy a kde se tato lidská schopnost vzala? A co o ní vůbec víme?

Člověk se odedávna považoval za cosi vyššího, nadřazeného ostatním živočichům. Svou jedinečnost přitom odvozoval od všeho možného: od vzpřímené postavy, od jazyka, kultury; holedbal se, že on jediný dokáže vyrábět nástroje. A když pak výzkum odhaloval přítomnost prakticky všech zmíněných charakteristik u různých čtyřnožců či opeřenců, odebral se člověk ve své touze po jedinečnosti hledat i do vod nelichotivých – “utěšoval se”, že on jediný je schopen podvodu, vraždy, genocidy… i zde se mýlil.
Společným jmenovatelem většiny vlastností, od nichž filozofové, vědci i prostí lidé svou jedinečnost odvozovali, přitom bylo myšlení. Tato schopnost je zvířatům mnoha lidmi upírána dodnes a není to tak dávno, co podobně uvažovali i odborníci na slovo vzatí: psychologové, etologové i neurovědci. Takovéto podcenění přitom přineslo řadu vážných negativních důsledků: přispělo například k toleranci zrůdného nakládání s “továrnami na živočišné produkty” – zvířaty ve velkochovech – a z vědeckého hlediska zbrzdilo výzkum myšlení. Neurofyziolog Jan Bureš z Fyziologického ústavu AV ČR na toto téma říká: “Lidé ovšem zvířata v mnohém podceňují, domnívají se třeba, že zvířata nemyslí, a tudíž na nich není možné myšlení studovat. I odborná veřejnost sdílí tyto předsudky a to bylo také příčinou, proč se neurofyziologický výzkum kognitivních procesů vyvíjel s poměrně velkým zpožděním po výzkumu klinickém. Zvířata přitom myslí v určitých oblastech i lépe než člověk.” Možná jste se nyní zarazili: zvířata myslící lépe než člověk? To už je trochu silná káva! Pokusme se tedy alespoň trochu poodhalit, co se děje v našich myslích i v osrstěných či opeřených hlavách a hlavičkách.

Cesta za poznáním

Toužíme-li porozumět procesu myšlení, můžeme se vydat různými cestami. Zajímavá je introspekce – pozorování a uvědomování si vlastních myšlenek. Často se k tomuto mechanismu uchylujeme, když nás v diskusi či přemýšlení napadne: “Jak jsem se vlastně k tomuhle tématu dostal/a?” Načež se pokusíme rozpomenout na právě proběhlou sekvenci asociací. Často nás přitom zarazí, jak vzdálená témata dokáže naše mysl v několika málo uvědomělých krocích propojit.
Druhou možností, jak se o myšlení něco dozvědět, je četba odborné literatury. Knih, jež mají ve svém názvu slovo myšlení, existuje na našem trhu hromada. Většina z nich však obsahuje laciné návody, jak trénovat mozek či rychle zbohatnout; odborné literatury na toto téma je jen poskrovnu. Myšlení, jež spadá do oblasti kognitivní psychologie, se naši psychologové téměř nevěnují, což se projevuje i v překládané literatuře. Například v obsáhlé knize Kognitivní psychologie od Roberta Sternberga není myšlení věnována jediná kapitola (i když zde najdeme kapitolu “Řešení problémů a tvořivost” a na pasáže nějakým způsobem související s myšlením narazíme v průběhu čtení vícekrát). Příčin bude zřejmě více: zpoždění výzkumu naznačené slovy doktora Bureše, nevyjasněnost pojmu (viz rámeček), skutečnost, že nejspíš většina myšlení probíhá mimo vědomí a je tudíž těžko zkoumatelná… Filozofové někdy dokonce odmítají principiální poznatelnost mysli, neboť jediným nástrojem, který k tomu máme, je mysl sama: a jak může nástroj poznat sám sebe?
Kromě toho, že různí badatelé definují myšlení velmi odlišně, dělí je také na různé typy. Nejobvyklejší je dělení na myšlení obrazné (imaginativní) a slovní. K nim bývá někdy přiřazováno ještě myšlení pohybově-prostorové (snadno uvědomitelné například při učení se tanci).
Vztáhneme-li tři právě popsané typy myšlení ke zvířatům, náš obdiv vzbudí zejména výkony zvířat v myšlení pohybově-prostorovém. Elegance kočičích pohybů, vzdušná akrobacie lovících rorýsů či synchronizovaný lov delfínů si nezadají s výkony gymnastů na olympijských hrách. Doktor Bureš upozorňuje též na orientační schopnosti některých zvířat: “Například stěhovaví ptáci se orientují po celé zeměkouli, zatímco člověk má někdy problémy neztratit se ve vlastním městě…” Řada výzkumů naznačuje, že obrazové myšlení je minimálně u vyšších savců rozvinuto podobně jako u lidí a dá se předpokládat, že tvoří podstatu zvířecího uvažování. Naproti tomu myšlení lidí je z podstatné části myšlením verbálním, a můžeme se dokonce setkat s názorem, že není myšlení beze slov. V ontogenezi člověka jsou materiálem pro myšlení nejprve obrazy (vjemy a představy) a teprve potom slova, čili obrazové myšlení předchází myšlení na základě jazyka. To ovšem neznamená, že verbální myšlení bychom měli považovat za jakousi vyšší formu myšlenkového procesu. Domnívám se, že obě formy myšlení mohou být rozvíjeny a zdokonalovány – a je jimi možno dospívat k originálním vhledům. Neverbální myšlení potřebují třeba matematikové či fyzikové. Ilustrovat to může příklad Alberta Einsteina, který podle svých slov objevil teorii relativity tak, že si představoval sám sebe jedoucího na světelném paprsku. Mezi myšlením na základě obrazů a myšlením jazykovým navíc podle mého názoru nelze vést ostrou hranici – příkladem prolínání budiž třeba obrazové písmo. Pravdou ovšem je, že jazyk poskytuje lepší prostor pro vytváření abstraktních pojmů.

Chápou zvířata abstraktní pojmy?

Experimenty potvrdily, že zvířata mají pochopení minimálně pro některá abstrakta. Dokonce v porovnání s lidským mozkem desettisíckrát menší mozek včely umí rozlišit stejné od různého a dokáže tuto informaci i přenést z jedné smyslové domény do další. František Koukolík (2003) to dokládá popisem experimentu, v němž vědci včelám zhotovili bludiště ve tvaru písmene Y. U vchodu byl umístěn jeden z podnětů A a B, jež se náhodně střídaly. Včela se pak mohla rozhodnout, zda bude v “bludišti” pokračovat do ramene, v němž byl podnět stejný jako u vchodu, anebo podnět odlišný. Pokud zvolila stejný, byla odměněna kapkou cukrového roztoku. Jakmile se včelka toto pravidlo naučila, dostala stejným způsobem další dvojici podnětů C, D. Jejím úkolem byla opět volba podnětu odpovídající stimulu u vstupu do bludiště. Série pokusů pak ukázala, že včely jsou schopné přenášet naučený pojem “stejnosti” i z jedné smyslové modality na druhou. Například včely, které se naučily rozlišovat stejnost podnětu na vůních, přenesly tuto znalost i na situaci, kdy jim vědci připravili podněty zrakové.
V dalších experimentech se pokusní holubi naučili rozlišovat podstatné a nepodstatné znaky a vlastnosti, jakož i chápat kategorie a nadřazené pojmy: pochopili (rozpoznávali) například pojem stromovitost apod. Nade vší pochybnost se pak ukazuje například smysl mnoha druhů opic pro spravedlnost. Zdeněk Veselovský (2000) popisuje experiment, jenž u makaků dokázal pochopení hodnotového systému: opičky při něm dostaly různobarevné žetony, jež mohly v automatu směňovat za pamlsky: za žlutý žeton přitom dostaly 15 burských oříšků nebo hrozen vína, za bílý jen šest oříšků nebo šest kuliček hrozna. Zelený žeton měl hodnotu tří, modrý jednoho a za červený jim automat nedal nic. Opičky se pochopitelně nejvíce snažily o žluté anebo o bílé žetony. Hodnotu takovýchto “mincí” si dokonce pamatovaly i po sedmiměsíční přestávce, na kterou byl automat z jejich výběhu odstraněn.
Na druhou stranu však existují i taková abstrakta, která zvířata nejsou schopna pochopit a operovat s nimi: pojem víry, duše a podobně.

Nejen ve světle Piageta

Zajímavé je srovnání myšlení zvířat s vývojem myšlení u dětí. Francouzský psycholog Jean Piaget formuloval čtyři stadia ontogenetického vývoje myšlení (respektive inteligence). Prvním z nich je stadium senzomotorické, v němž si děti vytvářejí obraz světa na základě motorické aktivity. Schopnost senzomotorického myšlení je vlastní mnoha zvířatům a řada z nich jsou v tomto ohledu pravými mistry – souvislost lze vidět s pohybově- -prostorovým myšlením zmíněným výše.
Osmiměsíční kojenec, aněkteré novější výzkumy naznačují, že i mladší dítě, již chápe trvalost objektů: ví, že předmět, který zakryjeme, nadále existuje. Takovéto vědomí vykazují mnohá zvířata: příkladem může být kočka, která packou prozkoumává díru, do níž viděla zaběhnout myš. Pochopení trvalosti objektu je podle Piageta základem k vytváření předpojmů – a tedy i dalšího stadia: předpojmového myšlení. Slova, jichž používají batolata, označují konkrétní objekty – nemají dosud obecnější platnost, a proto jsou nazývána předpojmy. Předpojmové myšlení zvířat můžeme ilustrovat na psovi, který nosí svému pánovi papuče – ví přesně, co má přinést, a když si jeho majitel pořídí jiné přezuvky, pes bude chvíli zmaten.
Podle docentky Dobromily Trpišovské je dále starší batole schopno přemýšlet ve smyslu “když… pak…”. Na základě vlastní zkušenosti se sousledností chápe například maminčina slova: “Když si uklidíš ty kostičky, budeme si číst pohádku.” Donald Griffin (1984) přisuzuje takový způsob uvažování mnohým zvířatům. “Zdá se, že zvířatům nedělají problém soudy typu: Když budu hrabat tady, naleznu potravu…” píše Griffin.
A jak je to s počty? Sčítající cirkusoví koně pochopitelně nic nesčítají, ale reagují na nenápadný signál ze strany svého cvičitele, nicméně chápání počtu a počítání zvířata schopná jsou. Etologové například vytrénovali kavku, aby z řady krabiček vybrala vždy tu, jejíž víčko bylo označeno třemi tečkami. Někdy přitom byly tečky vedle sebe, jindy nad sebou a někdy zase tvořily trojúhelník. Zvířecí počítací dovednosti se však omezují na poměrně malé počty: kavky se naučily počítat do sedmi, krkavec a papoušek šedý zvládli o jednu tečku či světelný záblesk více. Ani malé děti však v počtech zrovna nevynikají. Podle Piageta nejsou děti schopné chápat pojem počtu dříve než po druhém roce života. Marie Vágnerová (2000) pak o předškolních dětech píše, že sice “vědí, co znamená číslo čtyři, ale přesto si neuvědomí, že se změnou uspořádání nedojde ke změně počtu jednotek”. Co do počtů lze tedy ta nejchytřejší zvířata srovnávat s předškoláky. Zaměříme-li však svou pozornost na verbální myšlení, musíme konstatovat, že předškolní děti hravě předstihují i ta nejinteligentnější zvířata.
Logická pravidla začíná dítě abstrahovat zhruba při přechodu z prvního na druhý stupeň, kdy podle Piageta přechází ze stádia konkrétních logických operací do stada absraktních operací. Díky tomu je schopné aplikovat algebraický vzorec nebo gramatická pravidla, pochopit metaforu. Abstraktní myšlení umožňuje nacházet podobnosti – říci, co mají dvě věci společného a co se rozumí nějakým příslovím. Zvířata jsou také do určité míry schopna nacházet podobnosti – například lidoopi, jež jejich lidští pěstouni naučili komunikovat znakovým jazykem neslyšících, dokážou aplikovat i určitá gramatická pravidla. Takováto srovnání však již pomalu ztrácejí smysl, neboť není podobnost jako podobnost a i ona gramatika, jíž jsou nejvyspělejší zvířata schopna, je nesmírně rudimentární. Přesto se jedná o významná zjištění.

Dvě mysli v jedné

Zajímavý pohled na lidské myšlení představuje teorie dvojí mysli. Jonathan Evans v této souvislosti hovoří o dvou systémech, které hrají svou roli v rozhodovacím procesu. Systém 1 (někdy též nazývaný implicitní) zahrnuje instinktivní reakce a sdílíme jej se zvířaty. Systém 2 (občas označovaný jako explicitní) je evolučně nový a výlučně lidský. Umožňuje abstraktní, hypotetické uvažování.
Systém 1 je ve skutečnosti sadou podsystémů, které fungují paralelně a víceméně autonomně. Myšlení provozované Systémem 2 je pomalé, sekvencionální a omezené rozsahem pracovní paměti. Přes svou pomalost a omezenou kapacitu je však nesmírně významné: s jeho pomocí konstruujeme mentální modely a simulujeme budoucí vývoj.
Zajímavé přitom je, že mezi oběma těmito systémy existuje vztah konkurence, což je dobře patrné například v situaci, kdy se v řešení problému dostane do konfliktu logika s naším přesvědčením. K tomu dojde třeba v následující situaci, v níž máte rozhodnout, zda odvozené tvrzení skutečně plyne z předpokladů: Zdravé věci nejsou levné. Některé vitaminové tablety jsou levné. Z toho vyplývá, že některé vitaminové tablety nejsou zdravé. Argumentace je zde správná, nicméně výsledné tvrzení zní samo o sobě nepravděpodobně, a tudíž se lidé rozhodující o správnosti prezentovaného vyvození dostávají do konfliktu – Systém 2 posuzující logickou správnost souhlasí, nicméně Systém 1, vycházející z předchozí zkušenosti, se brání. Podobně je tomu v opačné situaci, kdy vyvození odporuje pravidlům logiky, nicméně závěr souhlasí s naší zkušeností – jako například v následující argumentaci: Tvrdé drogy jsou drahé. Některé cigarety jsou levné. Z toho vyplývá, že tvrdé drogy nejsou cigaretami.
Skutečnost, že se u lidí objevil Systém 2, však rozhodně neznamená, že by Systém 1 ztrácel na významu. Rozhodování na základě Systému 1 má stále svůj smysl. Evoluční psychologové například upozorňují na rychlost a hospodárnost jednoduchých rozhodovacích algoritmů, jako je například “heuristika rozpoznání”, která nám radí, abychom si vybrali tu alternativu, jež je nám něčím známá. Systém 2 je sice schopen zvážit a posoudit všechny možné alternativy – čas na rozhodování je však v životě více nebo méně omezen a než bychom došli k závěru pomocí Systému 2, může už být pozdě. (Barrett a kol., 2002)
Podtrženo a sečteno můžeme říci, že lidské a zvířecí myšlení mají mnoho společného. Doufejme tedy, že dojde k prolomení předsudků vůči zvířatům, a že nám toto prolomení umožní hlubší poznání jak zvířat, tak nás samých.

***

RŮZNÁ POJETÍ MYŠLENÍ
Myšlení chápou různí autoři odlišně. Podle manželů Reberových (The Penguin Dictionary of Psychology) bývá pojímáno někdy tak široce, že zahrnuje prakticky veškerou psychologii, jindy tak úzce, až je jeho obsah prakticky nulový. Pro ilustraci uvádíme několik definic toho, co je chápáno pod pojmem myšlení:
* Schopnost představit si nebo zobrazit objekty či události v paměti a pracovat s danými představami či reprezentacemi. (Atkinsonová a kol.: Psychologie)
* Proces vědomého odrazu skutečnosti v takových jejích objektivních vlastnostech, souvislostech a vztazích, do nichž jsou zahrnuty i objekty nedostupné bezprostřednímu smyslovému vnímání; poznávací proces probíhající mezi člověkem a okolím; proces analýzy, syntézy a odvozených myšlenkových operací. (Hartl a Hartlová: Psychologický slovník)
* Nejvyšší forma poznávací činnosti. Je to proces zprostředkovaného a zevšeobecněného poznání skutečnosti. Skutečnost poznáváme prostřednictvím vztahů a závislostí mezi konkrétními vnímatelnými jevy a na základě poznání závislostí a vztahů docházíme k poznání všeobecného charakteru. (Höschl a kol.: Psychiatrie)
* Jakákoli mentální manipulace s idejemi, představami, symboly, slovy, věcmi, vzpomínkami, koncepty, vjemy, přesvědčeními a záměry; krátce řečeno veškeré mentální aktivity spojené s vytvářením pojmů, řešením problémů, rozumem, kreativitou, učením, pamětí, představivostí… (Reber a Reberová: The Penguin Dictionary of Psychology)

Literatura:
Barrett, L., Dunbar, R. and Lycett, J. (2002). Human evolutionary psychology. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave.
Evans, J. (2003). In two minds: dual-process accounts of reasoning. Trends in Cognitive Sciences 7 (10), 454-459.
Fraňková, S. a Bičík, V. (1999). Srovnávací psychologie a základy etolotie. Praha: Karolinum.
Griffin, D. R. (1984). Animal thinking. Cambridge, Massachusetts and London: Harvard University Press.
Koukolík, F. (2003). Já. O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum.
Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie. Praha: Portál.
Veselovský, Z. (2000). Člověk a Zvíře. Praha: Academia.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, únor 2006

Otázka, jak skloubit pracovní a rodinný život, trápí nejpalčivěji samoživitelky s malými dětmi. Je ovšem klíčová i pro mnoho žen žijících v partnerství, a nově ji začínají řešit též muži. Jak pracovat, a přitom neohrozit zdravý vývoj dítěte? Jak si s ním i navzdory náročnému zaměstnání udržet láskyplný a silný vztah?

S problematikou skloubení práce a péče o dítě za mnou chodí většinou matky, otců je výrazně méně. S prominutím tedy budu psát dle cítění některých „genderově nekorektně“. S výjimkou kojení však platí všechna doporučení pro muže stejně, jako pro ženy.

To, co tyto mámy nejvíce trápí (či alespoň v mé poradně chtějí nejčastěji řešit) je:

– Jak být svému dítěti dobrou mámou, i když pracuji.

– Jak si sama v sobě udržet silný vztah k dítěti, když musím řadu hodin denně řešit něco naprosto nedětského.

– Jak po rodičovské dovolené najít dobré zaměstnání.

Řada matek pracuje na částečný úvazek, což považuji za vhodnější. Tento článek nicméně věnuji problematice plného pracovního zatížení. Každý příběh je jiný, přesto se pokusím v krátkosti shrnout několik základních doporučení, jež svým klientkám dávám.

Pracujícím maminkám miminek

1) Nevzdávejte se kojení. Ani práce na plný úvazek se nevylučuje s kojením. Osoba, která vaše dítě hlídá, je může nosit na kojení k vám do práce. Náhradní variantou je odstříkávání/odsávání.

Mateřské mléko je pro kojence tou nejlepší a nejzdravější potravinou a prospívá i zdraví matky (mj. celoživotně snižuje pravděpodobnost vzniku rakoviny prsu). Dle zákoníku práce (§ 242*) je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnankyni, která kojí své dítě, kromě přestávek v práci i zvláštní přestávky ke kojení.

2) Praktikujte kontaktní rodičovství. Kontakt s dítětem, podobně jako kojení, zvyšuje ve vašem těle produkci hormonů prolaktinu a oxytocinu. Tyto hormony podporují vaše naladění na dítě, zvyšují vaši radost z péče a kontaktu. Dítěti tak zůstanete blízké, umožníte mu bezpečnou vazbu na vás a společně si udržíte silný láskyplný vztah.

V praxi to znamená: buďte po návratu ze zaměstnání co nejvíce v kontaktu s dítětem, a to co nejvíce smysly – chovejte je, dotýkejte se kůže na kůži, přivoňte si k němu. Dívejte se na ně, mluvte na ně, poslouchejte. Spěte na dosah.

3) Myslete na sebe. Není možné, abyste se po náročném zaměstnání vrhla na domácnost, a pak celou noc vstávala k dítěti. Potřebujete odpočívat. Kdykoli to jde, je dobré, když můžete relaxovat s dítětem, či jako rodina – rodiče i děti. Výborné jsou společné procházky, společná koupel, atd. Pokud si při péči o dítě neodpočinete, nebojte se říci si svým blízkým o pomoc s dítětem a relaxujte dle svých preferencí a potřeb.

Maminkám, jež se vracejí do práce po rodičovské dovolené

Českým kulturním specifikem je poměrně dlouhá doba, kdy se matka plně věnuje péči o dítě, následovaná náhlým návratem do plného zaměstnání, když dítě nastupuje do školky. Často se řeší náročnost nástupu do školky pro dítě. Nástup mámy do práce ale není náročným obdobím jen pro dítě, ale pro celou rodinu – a často je to máma, pro kterou je nejnáročnější.

Rodina si často zvykla, že máma o dítě/děti plně pečuje a zvládá k tomu většinu starostí o domácnost. Uklízí, vaří, nakupuje a stará se o oblečení všech. Manželé často vítají, že se žena vrací do zaměstnání, avšak převzít část péče o domácnost se jim zpravidla nechce. Pokud je tomu u vás tak, je nutné tento problém řešit, jinak si zaděláváte na vážné problémy – osobní, a v důsledku i vztahové. Stále platí bod č. 3 z předchozí části: potřebujete čas na odpočinek.

A platí i bod 2. Stále se snažte být co nejvíce v kontaktu se svým dítětem/dětmi. Ideální je, když se po návratu ze zaměstnání nemusíte vrhnout hned na domácí povinnosti, ale můžete strávit nějaký čas v pohodě a kontaktu se svými nejbližšími. Naslouchejte svým dětem a vnímejte je, užívejte si společné chvíle.

Ženy, kterým zaměstnavatel nedržel místo, jsou nuceny hledat si jinou práci, a setkávají se s diskriminací na pracovním trhu. Zaměstnavatelé se dopředu obávají, že žena s malými dětmi bude často zůstávat doma, když budou nemocné. A samy matky mívají snížené pracovní sebevědomí, říkají: „Vypadla jsem z toho.“ / „Po tolika letech si vůbec nevěřím.“ / „Dřív jsem obětovala práci klidně i víkendy, s dětmi nechci žádné přesčasy. Sama se ptám: kdo by mě chtěl?“apod.

Upozorňuji tyto ženy na to, že za dobu péče o děti získaly zase řadu jiných schopností a vlastností, jež mohou nabídnout. Péče o rodinu trénuje organizační a manažerské schopnosti. Matky bývají citlivé a zároveň pevné, trpělivější než byly dříve. Dokážou lépe dělit pozornost, je-li to třeba; rychle volí priority a v omezeném čase řeší to nejdůležitější. Bývají za zaměstnání vděčné a jsou loayální. Uvědomte si své silné stránky a nabízejte je, ať se můžete radovat z práce i z dětí. Spokojená máma je výhrou pro celou rodinu a spokojená zaměstnankyně výhrou pro zaměstnavatele. Jedno jde ruku v ruce s druhým. Přeji hodně štěstí všem maminkám.

*Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce

Ve výchovné literatuře se dnes hodně píše o potřebě lásky. O potřebě důvěry se tolik nepíše a nemluví. Jenže aby se děti dobře vyvíjely, potřebují prostředí, kde máma důvěřuje tátovi, táta mámě a oba mají důvěru v to, že jejich dítě je dobré/správné/hodnotné/schopné. V takových podmínkách si děti vytvářejí pozitivní vnímání sebe sama, zdravé vztahy a optimistické ladění. Naopak nedůvěra zdravý vývoj podkopává.

* Hana s Ivanem jsou nešťastní. Jejich jediná dcera je totiž na drogách. Přitom podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dělali vždy vše proto, aby ji právě tohohle osudu uchránili. Sami jsou abstinenti, nekuřáci, drogy by se nikdy nedotkli. Zdravě vaří, jezdí do přírody. Od narození dceru obklopovali kvalitními hračkami z přírodních materiálů, rozvíjeli u ní zájem o kulturu. Dítě neznalo bonbony ani jiné sladkosti. Vedli je ke střídmosti, pečlivosti, vyšším hodnotám. Jak je možné, že se „takhle zvrhlo“?

* Čtyřletý Marek má velký problém s adaptací na školku. Jde přitom o živé, extravertní dítě, o němž rodinná známá prohlašuje, že bylo „školkově zralé už ve dvou letech“. A teď není schopen se ráno pustit máminy sukně. „A já se tolik snažila přesně tomuhle předejít!“ vypráví Markova máma a zní téměř zoufale. „Na školku jsem ho opravdu pečlivě připravovala. Často jsem mu povídala, jak to bude ve školce skvělé, pobyt v kolektivu jsme trénovali… a výsledek je takový. Co jsem udělala špatně?“

Na první pohled je výše popsané chování obou dětí záhadou. Při bližším pohledu však určitou logiku najdeme. Markova máma se rozpovídává o tom, jak sama ve školce trpěla. Mívala strach, že pro ni rodiče už nikdy nepřijdou a plakala, za což ji učitelky nesnášely a nepokrytě jí to dávaly najevo. Dokonce ji zavíraly na záchod, aby nerušila program. Proseděla a provzlykala tam dlouhé hodiny. Svůj strach ze školky nyní nevědomě přenáší na své dítě. Skrze všechna ujišťování Marek cítí její vnitřní hluboké pochybosti.
Hana s Ivanem z vlastního strachu zase tak intenzivně horovali proti drogám, až jejich dcera nabyla (nevědomého) přesvědčení, že od ní právě drogovou zkušenost čekají.
Děti totiž přejímají naše přesvědčení. Myslí si o sobě to, co si o nich myslíme my, a chovají se podle toho. Velmi spolehlivě vycítí, co od nich očekáváme, čeho se bojíme. I když (a někdy i právě proto, že) svými slovy říkáme přesný opak. Když máma dítě stokrát ujišťuje, že ve školce je to „skvělé“, dítě vycítí za jejími slovy strach a přesvědčení, že to tak není. A podle toho reaguje. Podobně pokud denně slyší: „Drogy jsou strašné zlo. Ty jsi tedy rozumný/á, ty to určitě neuděláš, ale pro jistotu ti to musíme říct.“ Droga, na niž by dítě jinak třeba ani nepomyslelo, se mu takto nutně usídlí v hlavě. A pokud je na své rodiče naštvané, je snadné je tímto způsobem ranit / demonstrovat vlastní vůli, či prostě splnit jejich negativní očekávání.

A podobné je to i u záležitostí týkajících se morálky: i zde dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje, abychom byli přesvědčeni o jeho čestnosti. Dostane-li nálepku „lháře“, snadno pak opravdu začne lhát.

Co když je důvěra narušena
Naše důvěra ovšem musí být opravdová, ne hraná. Děti mají velmi dobré radary na naše skutečné pocity. Více než na tom, co říkáme, záleží na tom, jak se chováme. Důležité je děti nekontrolovat. Pokud skutečně věříme, že udělají to, co jsme jim řekli, nemůžeme jim stát za zadkem a hlídat. Prověřování je důkazem, že jim nevěříme.

Rodiče se mě často ptají, jak se mají zachovat, když je jejich důvěra v dítě narušena. Konkrétně třeba takto: „Když se Mirek žene ke stolu s neumytýma rukama, máme se tvářit, že ty jeho ruce nevidíme, abychom nezpochybnili naši důvěru?“ Ne, to ne, nechci nikoho nabádat k neupřímnosti jen proto, aby se snad neprohřešil vůči mottu tohoto článku – důvěře. Rozhodně se nemusíme tvářit, že nic nevidíme, hrát si na důvěru. Pokud dítě neudělalo, co mělo, měli bychom to řešit. Neskrývat své překvapení, že to není udělané, a požádat dítě o nápravu. Důležité však je, jak to uděláme. Ohledně neumytých Mirkových rukou mě napadají různé rakce. Například:
– „Míro, ty sis ještě neumyl ruce, viď? Tak utíkej, ať už můžeš začít jíst.“

– „To snad nemyslíš vážně?! To sis jako myslel, že si toho nevšimnu? Že mě obalamutíš?! Špindíro jeden! Okamžitě mazej do koupelny. A jestli mi ještě jednou zalžeš, tak si mě nepřej…

První reakce je věcná a vyjadřuje naše pozitivní nastavení vůči dítěti. Po takovýchto slovech dítě zpravidla ochotně hned běží do koupelny a někdy se předtím i plácne do čela: „No jo – já zapomněl!“ A příště už si dá pozor, aby nezapomněl – ať už se jednalo o skutečné zapomenutí, či racionalizaci původní lenosti (to nemusíme řešit).
Druhá reakce dítěti říká, že mu nevěříme. Považujeme je za špatné, hrozíme. Dítě přijímá nálepku špindíry a lháře, cítí se nemilováno a zostuzeno. Může mít i chuť se mstít. A příště si najust ruce neumýt – jen to líp maskovat: pustit vodu, namočit mýdlo…

Důvěra budí důvěru
Pozitivní náhled na sebe sama i na svět, který dítěti svou důvěrou umožňujeme, se pozitivně projevuje na jeho psychickém zdraví. A klady přináší i zdraví fyzickému: dítě, jež od nás přijalo přesvědčení o vlastní vysoké hodnotě, má menší tendenci hazardovat se svým zdravím. Je chráněnější například proti poruchám příjmu potravy, volí zdravější životní styl. Naše důvěra funguje jako sebenaplňující proroctví.
Navíc i my sami jsme šťastnější, když máme pěkné mínění o svých dětech (partnerech, dalších lidech). Když věříme, že jsou, a budou, prosociální, milé a schopné.

A jen tak mimochodem svou důvěrou předáváme dětem pocit, že je normální, když si (blízcí) lidé věří. I ony nám mohou věřit, mohou se nám svěřovat se svými myšlenkami, sny a starostmi. Celková atmosféra v rodině pak bývá uvolněná, problémy se řeší v zárodku. V rodinách, kde si důvěřují, se lépe žije všem členům. Děti lépe prospívají, jsou schopnější, sebevědomější, šťastnější a zdravější.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2015/3

„Ach ty dnešní děti, pořád jenom vysedávají u počítače a už si snad ani neumějí hrát. Jsou líné a obézní. To my jsme v dětství běhali venku, jezdili na kole, hráli si s kamarády.”

Představte si, že byste dostali takový test: odlišit na fotografiích dnešní děti od dětí narozených před nějakými třiceti či čtyřiceti lety. Všechny děti by byly stejně oblečeny a učesány. Jsem přesvědčena, že byste přesto poznávali. Ty, které se narodily o generaci dřív, by i tak vypadaly na první pohled jinak: větrem ošlehané, opálenější, šlachovitější, sem tam nějaká ta odřenina nebo šrám.

Změnu podoby dětí v průběhu let ukazují i „tvrdá data“: Děti u nás, stejně jako v dalších vyspělých zemích, tloustnou a zhoršuje se jejich fyzická kondice. Údaje z České republiky dokládají dokonce zpětinásobení počtu obézních dětí v průběhu posledního čtvrtstoletí. Alarmující údaje týkající se fyzické zdatnosti školáků celosvětově přinesla metaanalýza dat, kterou nedávno provedl Grant Tomkinson a jeho kolegové z Jihoaustralské univerzity. Výzkumníci hodnotili padesát studií zkoumajících zdatnost dětí v běhu, obsahující data od 25 milionů dětí z 28 zemí. Ukázalo se, že dnešní děti uběhnou jednu míli (1609 metrů) o celou minutu a půl pomaleji než děti stejného věku před třiceti či čtyřiceti lety.

Fyzická kondice se tedy zhoršuje a psychická zůstává otázkou – neměří se tak lehce. Na první pohled patrné však je, že děti jsou dnes závislé na rodičích do mnohem vyššího věku. A nejde přitom zdaleka jen o mamahotely pro třicátníky. Výrazný posun vidíme už u dětí mladšího školního věku. O generaci dříve sedmileté dítě doma pomáhalo, do školy chodilo samo a venku si hrálo samo. Dnes je rodiče do školy vodí či vozí, a poté často ještě zajišťují jeho odpolední program: kroužky, návštěvy kamarádů. Zhoršování kondice dětí, jejich nesamostatnost, pasivita a obezita spolu souvisejí. V tomto článku se chci zaměřit na jeden významný společný jmenovatel: vliv způsobu trávení volného času.

Počítač a televize

Dříve bylo obvyklé, že školní dítě po návratu domů odhodilo tašku a vyrazilo „ven“. Dnešní školáci místo toho navštěvují kroužky, nebo doma zapínají televizi, případně počítač. U televize stráví v průměru okolo dvou hodin denně a u počítače též okolo dvou hodin (mladší školáci o něco méně). Dívky jsou na tom srovnatelně s kluky, jen u počítačů častěji „chatují“, „mailují“ a „brouzdají“, zatímco chlapci se více věnují počítačovým hrám.

Nemá smysl děti za jejich chování jednoduše vinit. To, co ve svém volném čase dělají či nedělají do značné míry určujeme my dospělí. Možná by děti docela rády místo počítačové hry vyrazily na kolo či na hřiště, ale rodiče je samotné prostě nepustí, a na doprovázení nemají čas. Měli bychom tedy obvinit rodiče? Měli bychom říkat: „Ach ti dnešní rodiče, nechávají své děti vysedávat u počítačů, místo aby je docela obyčejně nechali hrát si za humny…“? Jenže ono to ani takhle přímočaré není. Dnešní rodiče to nemají jednoduché. Jednotliví rodiče jsou do značné míry pod tlakem společnosti, která postupně přejímá západní styl maximalizace bezpečí, se vším, co to obnáší.

Do křížku s policií, sociálka na krku.

Jen pár dní před odevzdáním tohoto textu jsem četla o poměrně typickém případu z USA: policie v Silver Spring v Marylandu zde přijela pro desetiletého chlapce a jeho šestiletou sestru. Důvod? Pohybovali se po městě sami. Jejich rodiče je nechali jít samotné z parku domů, a některý z kolemjdoucích zavolal policisty. Rodiče, vědečtí pracovníci Danielle a Alexander Meitivovi, jsou nyní jsou vyšetřováni pro zanedbání péče.

Do debaty, která se po medializaci případu strhla, se zapojil i jiný rodič ze Silver Spring, Russell Simon. Přiznal, že si nemůže pomoci, ale když s partnerkou pustí své děti ve věku 8 a 10 let na hřiště dva bloky od domu, bojí se. Nikoli ovšem toho, co by se mohlo dětem stát, ale toho, že někdo zavolá policii.

A nejde jen o Ameriku. Například v australském Queenslandu rodiče podle zákona nesmějí nechat bez dozoru dítě až do dvanácti let, hrozí jim přitom trest odnětí svobody až na tři roky.

U nás sice do školy chodí běžně samy děti mladší dvanácti let, nicméně i zdejší zvyky se mění a hranice dětské samostatnosti se posouvá. Generaci zpátky si šestileté děti běžně hrály venku bez dozoru rodičů. Dnes je ve městě něco takového výjimečné. Rodiče se bojí, co by se mohlo jejich potomkům samotným stát, a v posledních letech se přidávají i podobné obavy, jaké vylíčil pan Simon.

Popelkou volného času

Děti, které nechodí ven, zpravidla tráví spoustu svého volného času ve společnosti televize či počítače. Vcelku pochopitelně před obrazovkou lenivějí a tloustnou. Vzdělanější rodiče si toto riziko uvědomují, televizi a počítač omezují, a volný čas svým potomkům místo toho zaplňují spoustou kroužků. To je pochopitelně výrazně lepší, než vysedávání před obrazovkou, jednu nevýhodu to však stále má – činnost v kroužcích je organizovaná. Děti zůstávají pasivními, nepřebírají za sebe zodpovědnost, nestávají se samostatnějšími.

Málokdo si uvědomuje, kolik pozitiv může „poflakování se venku“ dětem přinášet. Právě při něm se děti vlastně vždy v minulosti stávaly samostatnějšími a trénovaly své fyzické i sociální dovednosti. Na čerstvém vzduchu, s partou kamarádů se učily zodpovědnosti za sebe a přijímaly zodpovědnost i za mladší sourozence a kamarády. Testovaly hranice svých schopností i to, co si mohou dovolit k druhým. Rozvíjely své sociální kompetence, úsudek, orientaci v prostoru, organizaci času. To vše jen tak mimochodem, zatímco si hrály, bavily se. Mnoho dnešních dospělých má právě na tato dětská dobrodružství ty nejkrásnější vzpomínky.

Měli bychom si uvědomit, že maximalizace dětské bezpečnosti má i své stinné stránky. Rodiče typu Meitivových jsou z hlediska bezpečnostních trendů nezodpovědní. Možná však dětem prospívají víc, než ti, kteří jim zpod svých ochranitelských křídel nedovolí ani vyhlédnout.

Pavla Koucká

článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2015/2

Nežaluj!“ říkají dětem rodiče, prarodiče i učitelé. Žalování vnímáme jako negativní chování a na žalobníky se zlobíme. Zkusme svůj postoj přehodnotit.

Žalování se v našich končinách setkává s pohrdáním dospělých a výsměchem vrstevníků. „Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje,“ křičívají děti předškolního věku, ty starší označují žalobníky jako práskače, bonzáky, případně ještě hanlivějšími názvy. Domnívám se, že jde o české (postkomunistické) specifi -kum.
„Přímý překlad českého žalovat snad ani není. Nejspíš by se řeklo complain something on to somebody nebo tell on somebody. V reálu jsme se s tím ale nesetkaly,“ říká kamarádka Alena, která vychovává své děti v Austrálii. Gábina, matka tří kluků vyrůstajících na Floridě, zase líčí: „Tady to všichni berou tak, že žalující dítě něco potřebuje a věnují se mu.“ Principiálně vzato, žalující dítě si prostě stěžuje, že mu někdo ubližuje, případně nás informuje, že někdo dělá něco nepatřičného, překračuje pravidla. Proč nám to tak vadí?

České specifikum

Domnívám se, že hlavní důvod českého odporu k žalování pramení z naší socialistické minulosti, kdy jeden nikdy nevěděl, kdo je „tajnej“. Žalování donašečů vás mohlo stát kariéru, i když jste vyprávěli třeba jen obyčejný politický vtip. Za své názory jste se mohli ocitnout ve vězení, a žalování bylo v tomto kontextu opravdu zlé. Vlastně není divu, že jsme v takové atmosféře získali k žalování odpor. A tato morální zásada se nám vryla tak hluboko, že ji, byť již umírněněji, předáváme svým dětem.
Ovšem poctivosti si zase tolik nevážíme. „Ošulit“ oficiální autoritu nepovažujeme zdaleka za tak špatné, jak to vnímají lidé na západ od našich hranic. „Kdybys tady měla možnost získat výsledky testu nebo si třeba nějak zjednodušit diplomku, tak to sama odmítneš, je to otázka cti. Je to na podobné úrovni, jako kdybys kradla,“ líčí Gábina. Čeští rodiče naproti tomu zpravidla nevidí problém v tom, že dítě opisovalo při písemce. Dělají si však starosti, když zjistí, že nedalo opsat sousedovi, obzvláště pak, pokud na něj opisování „bonznul“.

Jak reagovat

Existuje samozřejmě žalování, při němž jde dítěti hlavně o to druhého očernit a sebe samo tím relativně vyzdvihnout. Nicméně se domnívám, že negativní význam žalování přeceňujeme a žalobníkům svou odmítavou reakcí ubližujeme.
Matka školáka Luboše líčí své zkušenosti: „Hned v první třídě jsme měli velké potíže se šikanou, jenže jsme z nikoho ze spolužáků nemohli nic dostat, protože nikdo nechtěl žalovat – to se přece nemá. Učitelky ve školce jim to tak dlouho opakovaly, až si to děti zvnitřnily. Mám na ty ženský zpětně strašný vztek, protože tímhle dětem opravdu ublížily.“
„Byla jsem takový otloukánek. Obracela jsem se o pomoc k rodičům, ale ti mi vždy řekli, ať nežaluju. Postupně jsem ztratila důvěru v pomoc a přestala jsem se jim svěřovat,“ říká již dospělá Lenka. Sama si však pomoci neuměla a těm, co jí ubližovali, se bránit nenaučila. Aby „přežila“, naučila se ustupovat. Na to se v průběhu let nabalovaly další problémy, které ji přivedly do terapie.
Vyplísnit žalobníka je stejně nevhodné, jako automaticky potrestat žalovaného. A jak bychom tedy měli reagovat? Každá situace je jiná, nicméně obecně platí, že bychom měli žalujícímu dítěti věnovat pozornost.
a) Stěžuje-li si dítě na agresivní chování, jehož navíc můžeme být svědky („Mamí, on mě kope!“), je na místě zastat se žalujícího, fyzicky zabránit pokračujícímu násilí a adresně se obrátit na druhé dítě: „Nemůžeš ho kopat!“ Až se zklidní rozbouřené emoce, není od věci s dětmi probrat, jak reagovat přiměřeným způsobem v situaci, kdy se mi něco nelíbí, abychom neskončili jen u negativního vymezení toho, „co se nedělá“.
b) Pokud žalobníček upozorňuje na porušování domluvených pravidel („Brácha jde do kuchyně v botách!“), můžeme obrátit pozornost žalujícího přímo k „provinilci“ a požádat ho, aby pravidla bráškovi připomněl sám.
c) Když se na základě zprávy dětského informátora podaří zabránit vytopení sousedů apod., je na místě žalujícímu dítěti poděkovat. d) Nad žalováním typu: „Mamí, on dělá ošklivé obličeje!“, se vyplatí mávnout rukou. Prostě to nechat být, nebo se někdy dokonce zastat žalovaného a žalobníčka požádat: „Tak si ho nevšímej.“

Motivace žalobníka

Rodiče zpravidla okřiknou žalobníka ze dvou důvodů: buď jsou unaveni a nechce se jim řešit dětské spory, nebo jsou přesvědčení o ošklivém motivu žalování. U sourozeneckých žalovaček typu „Mamííííi – vona mě plácla!“ občas doporučuji přetaženým rodičům „vypnout“ či se ohradit – řešit stejnou situaci podvacáté za sebou je hazardování s vlastním zdravím.
Rodiče, kteří se na žalobníka zlobí, bývají většinou přesvědčeni, že ho k žalování vede snaha druhému ublížit. Dítě se však může docela prostě domnívat,, že nás bude zajímat, co nám říká, nebo nedokáže zvládnout situaci bez pomoci. Někdy za žalováním stojí prostě potřeba pozornosti.
Neznáme-li důvod žalujícího dítěte, docela prostě se zeptejme. Dejme tomu, že dítě žaluje rodiči na sourozence, že smrká do rukávu, nebo o učiteli, že spolužáci házejí fixami. Zjišťujícím, nikoli odsuzujícím tónem pronesená otázka: „Proč mi to říkáš?“ nebo „A co s tím mám podle tebe dělat?“ nám pomůže motiv zjistit. Řekne-li dítě, že se to přece nedělá nebo že se bojí, aby nedostalo fixou do hlavy, potřebuje pravděpodobně slyšet potvrzení svých hodnot a očekává naši pomoc. Menší děti jsou díky své bezprostřednosti ještě schopné prozradit i negativní motivaci. Pokud řekne: „Chci, aby ses na něj zlobila“ nebo „Dejte mu poznámku“, můžeme předpokládat, že cílem je žalovanému ublížit. Potřeba vyslechnutí a pozornosti ovšem platí i u dětí, které žalují s úmyslem ublížit. Měly by vědět, že se nám mohou se vším svěřit, a negativní pocity směrem k sourozenci by neměly být tabu. „Nesnáším ho!“ řekne třeba dítě. „Nemusíš ho mít ráda, ale nemůžeš mu ubližovat,“ může znít naše reakce. Žalování v takovém případě můžeme použít jako odrazový můstek k porozumění konfl iktu. Jako příležitost ptát se, co žalujícímu vadí, čím je sourozenec či spolužák štve. Lépe se nám pak bude přemýšlet, co s tím.

Dobrá příležitost

Dítě si samo se spoustou situací ještě neumí poradit, a tak se obrací na nás. Je to přirozené. Vždyť i my v situacích, na něž sami nestačíme, hledáme zastání: u partnera, přátel, u policie či soudu. Potřebujeme, aby nás někdo vyslechl, zastal se nás, poradil nám a pomohl.
Když žalobníka odmítneme, ničíme jeho důvěru v nás i ve spravedlivý svět a vztah mezi sourozenci či spolužáky nijak nevylepšíme. Citlivou reakcí posilujeme důvěru dítěte, že se může na nás obracet se svými starostmi. Některému chování je třeba zabránit, protože působí újmu; jiné sice není nejvhodnější, ale v zásadě je můžeme přehlédnout. A to se mohou děti s naší pomocí učit. Žalování tak představuje pro rodiče výbornou příležitost kultivovat sourozenecké vztahy a předávat dětem hodnoty. Pokud si nevíme rady, jak reagovat, pomůže vcítit se do pocitů, jež by naše reakce vyvolala u žalujícího i žalovaného.
Nemusíme mít obavy o morální vývoj žalobníka ani o to, že „mu to zůstane“, a v práci pak poběží za šéfem pokaždé, když uvidí kolegy brouzdat po netu. Dítě časem samo pochopí, že žalobníci nejsou oblíbení, a naučí se, co je vhodné říci a co spíše nikoli. Když mu nebudeme podsouvat, že žalování je vždy špatné, zorientuje se lépe. Děti se postupně učí řešit své záležitosti samy, budují si vlastní zralou morálku. Odmítnutí pomoci však obvykle nebývá nejvhodnější cestou k tomuto cíli.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Psychologie dnes, červen 2015