Rodiče, uvolněte se

Jakmile jsem poprvé otěhotněla, začaly se na mě hrnout rady ze všech stran: co mám a můžu, a co nemám a nemůžu. Jako by těhotenství byl velmi rizikový stav. „Ty dobíháš autobus? S břichem?!“ / „Počkej, bylinkový čaj – víš co v něm je a jestli to smíš?“ / „Noční na lince důvěry – to se nebojíš?“ A postupně, jak se blížil termín porodu, začalo mé okolí nervóznět ve stylu: „Vy ještě nemáte postýlku? A kde máš výbavu?“ A mě zase překvapovaly sáhodlouhé seznamy věcí, které prý budeme potřebovat: Pleny a příslušenství, autosedačka, kočárek, nosítko, postýlka, monitor dechu a chůvička, řada věcí z lékárny, řada z drogerie, a těch oblečků! Nějak to šlo všechno proti mé povaze i intuici. Představovala jsem si samice lidoopů v pralese, které se postarají o mládě nepříliš odlišné od toho našeho bez všech těch vymožeností. A to aniž by absolvovaly kurzy rodičovství, četly knihy o kojení a poslouchaly všechny ty přednášky a rady. Když se naše prvorozená narodila, začala potvrzovat spíše to, co jsem cítila, než rady zkušených. Krom láskyplné péče jsme užili jen šátek, pár oblečků a plínek.

Koncept do dnešní doby

A tak začalo vznikat uvolněné rodičovství – koncept, který od té doby rozvíjím. Jde o reakci na dnešní rodičovství, jež je ve svém mainstreamu příliš aktivní, přeangažované. Pořizování spousty věcí je jedním z jeho symptomů. Dále je to i tendence svěřovat děti od nejútlejšího věku expertům. Dnes již existují lektoři i celé školy profesionálně rozvíjející rozumové či hudební schopnosti dětí prakticky od narození. A pro batolata je nabídka rozvojových aktivit již velmi široká: mohou docházet do hudebních škol, profesionálové rozvíjejí jejich pohybové, jazykové a další dovednosti. Rodiče se přitom pasují do role osobních asistentů svých batolat a předškoláků. A jak děti rostou, stávají se jejich soukromými řidiči, hlavními sponzory a skalními fanoušky.

V poradně, kam za mnou takoví rodiče chodí, však řešíme jejich přetížení, pocity frustrace, nenaplnění a nedocenění, a občas shledávám až synrom vyhoření. Většinou jsou to mámy: skvělé, výkonné ženy s velkými ideály. Milující matky, které mnoho let vstávají ráno jako první, aby připravily snídani a svačiny, budily všechny spáče, doprovázely do školy a školky, pak makaly osm hodin v práci, a jen co se ze zaměstnání utrhly, běžely vyzvednout děti, odvést je na kroužek, mezitím nakoupit, rychle domů: pomoci s úkoly, honem uvařit, přečíst pohádku, uložit děti. Následuje úklid v kuchyni, dodělat resty do práce, věnovat se manželovi, a s půlnocí žena padá, aby v šest ráno zazvonil budík a začal nový kolotoč. A takhle to bylo měsíce a roky, přičemž se nepozorovaně vkrádala únava, vyčerpání, deprese…

Pro rodiče i pro děti

Vedle vyčerpaných rodičů však takovéto nasazení nesvědčí ani dětem, jakkoli to vše děláme pro ně. Snažíme se o ně co nejlépe pečovat, zajistit jim maximální bezpečí a optimální podmínky, všestranně je rozvíjet. Jenže děti, které mají po škole ještě kroužky a tréninky, bývají přetížené, a často i nešťastné. Něco zásadního jim totiž při tom všem chybí. Schází jim to, čeho děti vždy mívaly vrchovatě: volná, nikým neorganizovaná hra a pohyb venku. U kroužků a tréninků se od trenéra či vedoucího dozvíme, jaké schopnosti bude dítě rozvíjet. U volné hry nám žádný expert nic nezaručí, a tak jako by to nebylo. Jenže po celou naši evoluční historii se naše schopnosti tříbily právě tím, když jsme jako děti běhali za humny a hráli si na lovce či indiány. A občas jsme také jen tak bloumali a nechali se unášet svou fantazií.

Syn je sociálně slabší, tak jsme ho přihlásili na dramatický kroužek,“ líčil mi tuhle jeden otec. Ano, je to skvělá volba: na dramatickém kroužku si vyzkouší různé role, bude v úzkém kontaktu s ostatními atd. Na druhou stranu: Když si děti spontánně hrají hrají „na něco“, třeba na rodinu nebo na učitele a žáky, nejen, že si vyzkouší různé role, ale musí si vymyslet, na co si budou hrát, rozdat si role, dohodnout se na nich, vytvořit náplň a pružně reagovat na to, co dělají ostatní. A to všechno tak, aby byli všichni zúčastnění spokojení! Základem hry je totiž to, že to všechny baví, a rozvoj dítěte se děje jen tak mimochodem. Kromě různých rolí, které si dítě má šanci takto vyzkoušet, si přitom tříbí i schopnosti vyjednávání a sebeprosazení, toleranci, fantazii, kreativitu… Výběr toho, na co si děti budou hrát, je při volné navíc nevědomě ovlivňován tím, co je pro ně v současné době aktuální, co je nějak oslovuje.

Co je to všestranný rozvoj

Musím též polemizovat s přesvědčením mnoha rodičů o všestranném rozvoji dětí. Ano, škola nerozvíjí nijak zvlášť pohybové, jazykové ani hudební schopnosti dětí. A právě to suplují „volnočasové“ aktivity typu kroužků a tréninků. Na jednu stranu proti tomu nelze nic namítnout, naopak. Na druhou však musím takové rodiče upozornit, že jejich všestranný rozvoj se týká pouze schopností a dovedností. Ale co osobnost dítěte? Jeho vlastnosti a vztahy?

Osobně se domnívám, že tím, oč hrajeme v předškolním a raně školním věku našich potomků především, je rozvoj jejich osobnosti. Tedy o to, zda budou mít pozitivní, či negativní přístup k životu, lidem, sobě samým. O to, jak se budou vztahovat ke svým blízkým, a také ke svým povinnostem, potřebám a přáním. O to, jaký si vybudují systém hodnot, smysl pro povinnost i schopnost relaxovat. O jejich schopnost spolupráce i samostatné činnosti. O to, jak budou odolné vůči životním těžkostem. Tohle se ale děti nenaučí v žádných kurzech, od žádných odborníků. Tohle odkoukávají od nás, když nás pozorují při docela obyčejných činnostech. Děti bedlivě vnímají, čeho si vážíme, k čemu se vztahujeme, jak věci řešíme a koho, co a jak máme rádi.

Uvolněné rodičovství si všímá toho, že kolikrát méně znamená více. Že optimum téměř nikdy neleží v extrému a nic se nemá přehánět. Domnívám se, že mnoha rodinám prospěje, když se coby rodiče uvolníme.

Pavla Koucká

vyšlo v časopise Vitalita a zdraví, 2018/1