Děti, a obzvláště chlapci, se obvykle už od batolecího věku rádi perou. Někteří rodiče je v tom podporují, jiné to znejišťuje, další tomu nerozumí a jsou i tací, kteří jakékoli potyčky zakazují. Co k tomu mohu říci?
Nejprve několik autentických výroků:
– Nepouštíme mu bojové filmy, nemáme doma zbraně a ani se nepereme. Ale on by se pořád pral. Kde se to v něm bere?
– Pere se se mnou, s tátou, se psem, se ségrama. S kýmkoli, koho se mu podaří přimět. Bojuje jako lev a směje se u toho.
– Největší výzva pro naše kluky je: přeprat tatínka.
– Syn je jedináček, založením intelektuál. Četl už od čtyř let, nepral se nikdy, myslím, že ho to vůbec nenapadlo. Teď ale přišel ze školy s tím, že do něj kluci v šatně nějak strkali. Vůbec ho nenapadlo, že by se bránil. Řekl jim jenom: „Jste blbí, nebo co?“ a odešel. Ale byl z toho špatný.
Radost na druhou
Děti, a obzvláště chlapci, se perou většinou velmi rádi. U některých jde o nejoblíbenější zábavu. Rodiče, kterým je tato činnost cizí, nebo se jí bojí, často vedu k tomu, aby dětem hrové potyčky nebrali, aby jim je dopřáli.
Vzpomínám na jednu takovou situaci, kdy jsem si jasně uvědomila, o jak oblíbenou činnost jde, i když se při ní děti zrovna nesmějí: Pozorovala jsem tehdy svého tříletého syna, jak se se dvěma zhruba stejně starými chlapci přetahovali o vládu nad „řízením“ dřevěné mašinky na hřišti. Kluci se žďuchali a vystrkávali a různě u toho hekali. Byli plně zaujati. Vtom přispěchala matka jednoho z nich, a se slovy „to se nedělá“ synka odnesla. Dítě vztekle křičelo a zoufale se snažilo z matčiny náruče vyprostit, a do boje se vrátit. Zbylí chlapci se mezitím dál spokojeně vystrkovali.
Hra, stejně jako pohyb, způsobuje v našich tělech vyplavování endorfinů. Hravé potyčky jsou jak pohybem, tak hrou, a tak jim říkám endorfiny na druhou. Málo co dokáže děti, a chlapce obzvlášť, rozradostnit tolik, jako když se mohou prát. Proto rodiče, a otce obzvlášť, podporuji, aby se se svými dětmi prali. Vězme, že tato činnost dětem velmi prospívá.
Hravé potyčky:
– děti fyzicky i psychicky posilují
– pozvedají jim náladu
– umožňují dítěti poznávat vlastní limity, lépe znát své tělo
– nabyté schopnosti se mohou později hodit v sebeobraně i obraně blízkých
– umožňují dětem kultivovat agresi – právě takto se dítě může naučit, jak protivníka zneškodnit, aniž by mu muselo fyzicky ublížit
– posilují vztahy mezi sourozenci a dalšími hrovými soky
– ideální příležitost učit se férové hře (pravidla, respekt k prožívání druhého)
– učí děti vyhrávat i prohrávat, a také tomu, že o to vlastně často vůbec nejde
Boje hravé a boje pravé
Čím se liší hravý boj od skutečného? Ten první je jen jako, druhý doopravdy. V prvním převládají endorfiny, v druhém adrenalin. První oba zůčastněné baví, druhý nemusí. Cítíme, že obojí je kvalitativně něco jiného, přesto hranice není jasná. Ostatně i zmíněný boj chlapců v mašince byl už na hraně mezi těmito případy. Co jako hra začalo, může navíc ve skutečnou potyčku lehce přejít. Stačí, když je jeden žďuchanec silnější, než by bylo přiměřené – následuje odveta, a už to jede…
Mám zkušenost, že právě toho se rodiče často obávají, a někteří proto „pro jistotu“ i hrové boje zakazují. Takoví rodiče svým dětem často říkají: „Neber nikomu nic násilím.“ / „Nikdy nesmíš nikoho bouchnout.“ / „Civilizovaní lidé řeší spory vždy domluvou.“
Jenže co když na naše dítě někdo jiný útočí? Dítě by mělo být schopné přiměřené sebeobrany a agrese je zde přirozenou součástí, pomocníkem.Agresivní chování nám pomáhá ve vymezení a hájení našeho životního prostoru a má tak v našich životech svůj smysl a místo.
Zákazem bojů děti přicházejí o mnoho radosti i zkušeností. A velká škoda je to i s ohledem na sourozenecké vztahy. Uvedu dva výroky, které v různých obmněnách slýchám z úst dospělých:
– V dětství jsme se prali jako koně. Ale teď máme skvělý vztah. Rádi se vídáme, pomáháme si. Brácha je pro mě jeden z nejbližších lidí na světě.
– My jsme se se sourozenci nikdy neprali a ani nehádali, to bylo u nás tabu. Teď spolu ale vlastně nemáme vztah. Vídáme se dvakrát ročně u našich, a mimo to si ani nezavoláme.
Není to samozřejmě tak černo-bílé, abychom mohli zobecnit, že bratři a sestry, kteří měli dovoleno se prát, mají v dospělosti dobrý vztah, a ti, kteří měli konflikty zakázané, mají vztah špatný. Nicméně podobné výroky slýchám tak často, že si dovolím zobecnění: Povolené konflikty, i ty fyzické, v dlouhodobém měřítku pomáhají vytvoření dobrého vztahu mezi sourozenci.
Zakázáním bojů agrese a hněv nezmizí, docílíme pouze toho, že přestane být na první pohled viditelná. Uvnitř dětí se ale může hromadit a vést ke zhoršování vztahu k sourozenci i k nám, rodičům, kteří jsme konflikt zakázali. Potlačovaný vztek pak vede k zoufalství, jež někdy ústí v taková ublížení druhému, u níchž nelze vypátrat viníka (zničení či ztráta věci, šíření pomluvy apod.). Někdy se také agrese přetaví v autoagresi – sebepoškozující chování, depresi…
Když pro nás praní není
Setkávám se i s rodiči, kteří uznávají dětskou radost z hravých pranic a rádi by jim je dopřáli. Jen na to sami jaksi nejsou. Obzvláště konstelace matka samoživitelka a syn jedináček bývají v tomto duchu chudé. V takových případech je fajn, když má chlapec širší kontakt s někým, s kým se může prát: bratranci, strýcové, dědové, rodiní přátelé… Mohou to být samozřejmě i jejich ženské protějšky, muže však jmenuji primárně, protože mají k boji, i tomu hrovému, přeci jen o něco blíže. Pokud není v okolí nikdo takový, nikdo ochotný, nemá smysl to lámat přes koleno: u hry by mělo platit, že všechny zúčastněné baví, nenutíme do ní ani dítě, ani sebe. Víme-li však, že by se dítě pralo rádo, a nemá s kým, může pomoci třeba kroužek nějakého bojového sportu.
Tímto článkem jsem chtěla upozornit na dvě skutečnosti:
1) Agrese není sama o sobě zlá, má svůj smysl a význam. Nevyplácí se ji potlačovat, zato ji lze dobře a účinně kultivovat.
2) Hravé boje mají mnoho pozitiv. Chci proto podpořit rodiče, aby je svým dětem dopřávali.
Pavla Koucká
článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2017/4