Zelená terapie

Působí relaxačně a ozdravně, dokáže však zlepšit i naše kognitivní funkce, inspiruje nás. A kdo to vlastně je? No přece příroda.

Představte si, že je v Praze zákaz osobní automobilové dopravy. Mnoha lidem to působí komplikace, dopravní podnik nakupuje nové dopravní prostředky, rozšiřuje síť cyklostezek, zaměstnává další řidiče. To je ta komplikovaná strana mince. A jaká je ta druhá? Radikální zlepšení fyzického i psychického zdraví obyvatel, pramenící ze snížení emisí i hlučnosti, zvýšení bezpečnosti na silnicích i z rozšíření zelených ploch: tam, kde na ulicích stojí vozy, by mohly růst stromy, parkoviště by se proměnila v dětská hřiště.
Výzkumy opakovaně ukázaly, že se lidem více líbí ty městské části, ulice a sídliště, kde je více zeleně – obzvláště stromů. Na takových místech by chtěli bydlet i pracovat. Naopak množství aut obyvatele odpuzuje. Uvedené přitom platí i v obecnějším měřítku: pohled na přírodní scenérie se lidem líbí, zklidňuje je. Naproti tomu výdobytky moderní civilizace – nahuštění sídel, automobilová doprava, průmyslové závody – s sebou přinášejí kromě ekonomického růstu a určitého typu pohodlí také hluk, prach a další stresující faktory.
Množství studií, stejně tak jako osobní zkušenost většiny z nás hovoří jasně: potřebujeme přírodu a jsme-li od ní odtrženi, chybí nám. Přesto však bývá silný terapeutický potenciál pobytu v přírodním prostředí psychoterapeuty opomíjen. Proč tomu tak je, nevím. Možná odborníkům nepřipadají stromy dostatečně odborné, možná, že pobyt pacienta či klienta v přírodním prostředí nepřidává psychologům na prestiži, možná je důvodem, že za ni klienti terapeutům neplatí. Snad je tomu tak jen z neznalosti. Ráda bych proto zmínila některé z těchto opomíjených možností přírodního prostředí.

Co dokážou rybičky

Mezi každodenní problémy většiny z nás patří únava. Sedíme za kancelářskými stoly, hledíme na monitor, přemýšlíme. Za nějakou dobu (většinou kratší, než bychom chtěli) se však již nemůžeme soustředit – myšlenky se zatoulávají, oči pálí, hlava bolí. Je načase si odpočinout. Avšak není odpočinek jako odpočinek a všechna prostředí nemají stejný relaxační potenciál.
Podle Kaplanovy teorie obnovení pozornosti (Attention Restoration Theory) má být prostředí pro efektivní regeneraci příjemné, dostatečně rozsáhlé a strukturované, a zároveň jiné než to, v němž k únavě došlo. Má stimulovat bezděčnou pozornost (bez zapojení naší vůle). Podle Kaplanovy teorie je tedy ideálním řešením vstát od počítače a jít se třeba projít do parku nebo se posadit v zahradě. Přírodní prostředí podmínkám Kaplanovy teorie totiž vyhovuje velmi dobře. Podobně přitom hovoří též praxe: naše osobní zkušenost i výzkum.
V jednom elegantním experimentu (Hartig a kol., 1991) vědci zkoumali efektivitu různých typů odpočinku. Nejprve za tímto účelem probandy stresovali kognitivně obtížnou úlohou. Třetina z nich se pak procházela v zeleni na okraji města, třetina bloumala klidnou městskou čtvrtí a ostatní si četli v časopisech či poslouchali hudbu. Ukázalo se, že nejlépe se zregenerovali lidé procházející se v zeleni: byli naladěni pozitivněji než jejich kolegové z ostatních skupin, a navíc si vedli lépe i v následující kognitivní úloze.
Relaxačního potenciálu přírody jsme si často vědomi, přesto však volíme jiné způsoby odreagování. Ve studii Thomase Herzoga a jeho spolupracovníků (Herzog a kol., 2002) hodnotili respondenti různé aktivity podle toho, jak by si je vybrali jako odpočinek v přestávce mezi náročnou činností. Ukázalo se, že aktivity v přírodě (kemping, návštěva arboreta, práce na zahrádce…) byly preferovány před alkoholem či domácí prácí, avšak zábavní aktivity typu televize, návštěvy restaurace či sportu se umístily ještě výše. Zajímavé ovšem je, že měli-li ti samí lidé uvést, co by poradili ve stejné situaci kamarádovi, volili přírodní aktivity častěji. Taktéž, když nebyli tázáni, co by si vybrali, ale o jaké činnosti se domnívají, že by si při ní nejlépe odpočinuli, předstihla příroda ostatní zábavu. Autoři studie uvedené rozdíly téměř nekomentují. Můžeme však uvažovat o komplikaci přírodních aktivit jejich horší dosažitelností (málokdo má arboretum za domem) a časovou náročností (kemping). Též nepřízeň počasí by zřejmě mnohé odradila.
Avšak uklidňujícího efektu přírody si můžeme užívat i v teple domova. Velký potenciál má i tak malý kousek přírody, jako je akvárium. Výzkumy ukazují, že pozorování rybiček odvrací pozornost od stresující události, snižuje krevní tlak. Jedna studie zjišťovala relaxační účinek akvária na pacienty v čekárně u zubaře. Akvárium zde mělo stejný uklidňující účinek jako relaxační hypnotická sugesce.

Stačí se podívat

Na základě dalších experimentů je možné konstatovat, že uklidňující efekt mohou mít i fotografie a obrazy přírodních scenérií. Lepší než obraz je ovšem skutečná příroda – alespoň za oknem. Výzkumnými objekty studií zde byli zejména vězni a pacienti v nemocnicích: do fyzického kontaktu s přírodou za okny se tito lidé totiž nedostali – přesto však na ně působila. Roger Ulrich například zkoumal pacienty po operaci žlučníku. Polovička z nich obývala pokoje s výhledem na stromy, polovička hleděla na cihlovou stěnu. Ukázalo se, že lidé s výhledem do zeleně vykazovali méně malých pooperačních komplikací, jako jsou bolesti hlavy či nevolnost, byli veselejší a vyžadovali méně analgetik.
Příznivý efekt přírodních prvků na lidské zdraví se však zdaleka neomezuje na redukci napětí a rekonvalescenci. Nesčetné množství studií prokázalo například mnohostranně pozitivní působení domácích mazlíčků (většinou psů a koček). Jen velmi stručně řečeno, zvířata zvyšují sebevědomí svých majitelů, usnadňují navazování sociálních vztahů a i sama o sobě zmírňují pocit osamělosti. Zvyšují kvalitu života seniorů a pomáhají handicapovaným dětem. Poskytují lidem bezpodmínečnou lásku: nehodnotí, nekritizují ani nesoudí. Podporují pocit smysluplnosti, vracejí chuť do života. Celé terapeutické školy využívají jejich vliv (ze známějších canisterapie či hipoterapie).
Význam zvířat potvrzují výzkumy nejen na rovině psychologické a sociální, ale i na rovině fyziologické. Opakovaně se prokázalo, že psi i jiná domácí zvířata snižují krevní tlak i pulz ve stresových situacích – obzvláště sociálního charakteru.
Domácí zvířata bývají také často uváděna jako důležitý zdroj sociální podpory. Děti dokonce pravidelně uvádějí své zvíře, když jsou dotázány, za kým by šly s problémem. Některé výzkumy ukazují, že děti vyrůstající s domácími zvířaty se lépe zapojují ve skupině, jsou kooperativnější a méně agresivní než ostatní. Další studie ukazují na větší extraverzi a altruismus těchto dětí. Je však třeba dodat, že podobné práce často neodfiltrovávají všechny interagující proměnné. Pravdou též zůstává, že jen málo pozornosti je věnováno možnému negativnímu vlivu domácích zvířat na psychiku člověka (strachu ze zvířete, stresu působeného nutností péče či zvířetem vyvolanými konflikty mezi členy rodiny).

Čím to je

Kromě aktuálního psychického stavu jednotlivce ovlivňuje kontakt se zvířaty a s přírodou obecně i osobnostní vlastnosti. Taylorová a kol. (2002) například zjistila, že příroda v okolí domova ovlivňuje sebedisciplínu chicagských dětí. Čím přírodnější bylo prostředí před okny domova, tím vyšší byla sebedisciplína dívek. Efektem přírody bylo možno vysvětlit celých 20 % variability tohoto osobnostního rysu.
Pozitivní vliv přírody na naše fyzické i psychické zdraví vysvětluje řada hypotéz, z nichž se většina soustředí na přidružené efekty: nižší množství emisí mimo města a průmyslové zóny, ticho, klid, spojitost pobytu v přírodě se sportem. Tyto teorie však nevysvětlují vše: nevysvětlují, že nás příroda regeneruje i v případě, že nesportujeme a žijeme v neznečištěné oblasti. Principiální vysvětlení tohoto faktu postihuje evoluční psychologie. Snad nejlépe je zřetelné evoluční vysvětlení na výjimce z popsaného relaxačního působení přírodních prvků.
Pohled na hada či pavouka většinu lidí neuklidní, ba naopak. Rozšířený strach z těchto tvorů a pohotovost, s níž si lidé dokáží vypěstovat fobii z nich, ukazuje na biologickou předpřipravenost negativních reakcí na ně. Stejně nebezpečné, avšak mnohem mladší pistole, nože, auta či dráty elektrického vedení pak takovéto strachy nevzbuzují, neboť naše soužití s nimi není dostatečně dlouhé, aby mohla vzniknout genetická podloženost vyvolávající negativní emoce z jejich spatření.
Podobně, jako bylo pro naše předky výhodné pociťovat nepříjemné emoce v přítomnosti nebezpečných zvířat, evolučně se hodil i opačný proces: uklidnění v bezpečném prostředí. Tuto teorii potvrzuje řada výzkumů, založených například na preferenci určitých (bezpečných) typů krajiny: zejména přehledné krajiny savanového typu, která je biology považována za nejpřívětivější prostředí pro předky moderního člověka. Právě o takové krajině se lidé vyjadřují přívlastky relaxační, poklidná, příjemná, právě v takové krajině si většinou přejí strávit dovolenou. V přírodě, která nás v současnosti obklopuje, se prakticky nevyskytují velké šelmy ani jiná člověku nebezpečná zvířata. Naše příroda je bezpečná, a tudíž není divu, že spouští naše vrozená schémata uklidnění – obzvláště nyní, když je venku teplo.

***

Literatura:
Hartig, T., Mang, M. and Evans, G. W. (1991). Restorative Effects of Natural Environment Experiences. Environment and Behavior 23: 3-26.
Herzog, T. R., Chen, H. C. and Primeau, J. S. (2002). Perception of the Restorative Potential of Natural and Other Settings. Journal of Environmental Psychology 22, 295-306.
Taylor, A. F., Kuo, F. E. and Sullivan, W. C. (2002). Views of nature and self-discipline: evidence from inner city children. Journal of Environmental Psychology, 22, 49-63.