Když muži mají své dny

Jak vzniká syndrom mrzutého muže?
Tam, kde frustrovaná žena pláče, jí tuny čokolády, svěřuje se kamarádkám a nakupuje, muž útočí a obviňuje své okolí. Je podrážděný, nedůtklivý a vzteklý. Čím to a co s tím?

Já už vážně nevím, co mám dělat,“ stěžuje si Zdena. „Když si ho všímám, je to špatně, když si ho nevšímám, je to taky špatně. Nic se mu nelíbí.“ Kamarádky přikyvují. „Dceřiny úspěchy jsou jeho zásluha a to, že syn mluví hrubě, jsem zavinila já. Všechny problémy jsou zaručeně mým dílem, moje špatná výchova, moje nezodpovědnost… Jediné, co je v pořádku, je on. Zní to divně, ale takhle on uvažuje,“ kroutí hlavou Květa. „Rozčilují ho drobnosti a nálady mění mrknutím oka. V jednu chvíli je samá legrace, a hned po mně hází vražedné pohledy,“ přidává se Věra. „Co se to s těmi našimi muži děje? Vždyť takoví nebývali!“

Dokaž, že jsi muž!
Jak v současném světě dokázat své mužství? Jak se má Václav cítit opravdovým mužem, když jeho fyzická sí la není potřeba? Když jeho žena vydělává stejné peníze a děti už jej neposlouchají? Navíc mu na pracovišti vládne rázná šéfová…
Problém, který trápí Václava a o němž hovoří Zdena se svými kamarádkami, se však netýká pouze střední generace. Dnešní muži to nemají lehké napříč celým věkovým spektrem. Řada mužů zažívá krizi své mužské identity, byť si to jen málokterý uvědomuje. Cítí se nespokojeni a příčiny svádějí na různé drobnosti ve svém okolí, tu vybouchnou při jízdě autem a ondy zase při konfliktu na pracovišti. Zejména však viní své manželky, neboť právě směrem k ženě, jako mužskému protipólu, je jejich problém nejzřetelnější. Jejich „slabá“ polovička už totiž není, a nehodlá být, o nic slabší. Není již schopná je bezmezně obdivovat a ochotná se podřizovat.
Na vědomé úrovni je Václav zastáncem emancipace, souhlasí, že Zdena má mít doma stejné rozhodovací pravomoci jako on, a uznává, že za stejnou práci má dostat odpovídající plat. Na nevědomé rovině však často postrádá respekt a pravomoci hlavy rodiny. Pro své pocity většinou nachází řadu racionalizací. Prohlašuje třeba: „Neříkám, že to musím rozhodnout já, ale ona přece musí uznat, že mám pádnější argumenty.“
Nad krizí mužské identity se zamýšlejí psychologové, sexuologové, sociologové i antropologové. Chlapcům podle nich chybí mužské vzory, dospívajícím iniciační rituály a dospělým mužům chlapská práce.
Jed Diamond ve své knize hovoří o syndromu mrzutého muže. Jde podle něj o vícerozměrný problém, ovlivňovaný vedle sociálních, ekonomických a interpersonálních okolností též vlivy hormonálními, fyzickými, psychickými, emocionálními a sexuálními.
Lepším překladem termínu irritable male syndrome by byl spíše podrážděný než mrzutý muž, nicméně obě adjektiva vcelku výstižně vyjadřují převládající naladění. Muži trpící tímto syndromem jsou frustrovaní a přecitlivělí, pociťují úzkost a vztek, bývají nedůtklivými a popudlivými. Sami si většinou problém neuvědomují, respektive viní ze své náladovosti své okolí. Jejich ženy říkají: „Nikdy nevím, jestli to, co řeknu, ho nepopudí.“ „Mění se mrknutím oka. Je přátelský a srdečný, a v tu ránu začne být mrzutý a podrážděný.“ „Musím kolem něj chodit po špičkách.“ Jejich muži kontrují: „Přestaň mě rozčilovat.“„Víš, že to nemám rád. Proč to stále děláš?“ „Nech mě být!“
Zdena se přitom dušuje, že její manžel býval dobrosrdečný a optimistický. Změna prý nastala až v posledních letech. „Těšila jsem se, že si konečně budeme užívat života. Děti nám už odrostly a starají se o sebe samy, máme dům, jsme finančně zajištění… ale on se najednou nedovede z ničeho radovat, nedovede si užít danou chvíli. Když děláme něco pěkného, pospíchá, a přitom se ptá, kdy to budeme dělat znovu. Nerozumím tomu.“ Věřin manžel se naopak změnil ze dne na den. „Stalo se to v úterý 16. května 2006,“ tvrdí Věra. „Ten den mu nadřízený sdělil, že už ho v práci nepotřebují.“
Ztráta postavení v zaměstnání může skutečně spustit psychické problémy muže. Na pracovní pozici se totiž více než u žen váže u muže sebedůvěra a hrdost. A jelikož se sebevědomím úzce souvisí i mužova sexualita, problém se rozrůstá. Snížené sebevědomí negativně ovlivňuje sexuální touhu a tam, kde se vytratí sexualita, zase klesá sebevědomí. Řada mužů má navíc tendenci „řešit“ svízelnou situaci alkoholem, což samozřejmě problém ještě zhorší.

Nálady jako na houpačce
Když hovoříme o mužích, mužství, sebevědomí a sexu, nelze nevzpomenout mužský pohlavní hormon, testosteron. Testosteron totiž nejen, že způsobuje pohlavní touhu, ale působí i touhu po moci, souvisí se sebevědomím a agresivitou, tvrdohlavostí a výdrží. Funguje jako antidepresivum, ale také činí muže vzteklými a podrážděnými. Nepřekvapí proto, že hladina tohoto hormonu v krvi tvoří podstatnou součást syndromu mrzutého muže.
Souvislost nálady žen s kolísáním hormonů v rámci menstruačního cyklu je již notoricky známa. Kolísání hladiny testosteronu u mužů však není zvnějšku tak patrné, a bývá opomíjeno. Přesto se hladina testosteronu v krvi muže dosti podstatně mění. Vedle rozdílů souvisejících s věkem (prudký nárůst v období puberty a pozvolný pokles v rámci andropauzy) existuje roční cyklus, denní kolísání, a dokonce se mění hladina tohoto hormonu i v rámci cyklu zhruba patnácti – až dvacetiminutového. To vše je navíc dosti individuální, každý muž to má trochu jinak.
Výzkumy ukazují, že množství mužského pohlavního hormonu stoupá v průběhu noci (zde je možné hledat původ ranních erekcí ). Později dopoledne začíná testosteron klesat, až je pozdě odpoledne nejnižší, což také může hrát svou roli u mužů, kteří bývají pravidelně podrážděni po návratu z práce. Krátké, 15-20minutové kolísání, o němž se zmiňuje Diamond (2008), se pak může odrážet v náladovosti. Studie sezónních vlivů přinášejí rozporuplné výsledky, některé sezónnost objevily, jiné nikoli. Možná bude záležet na zeměpisné šířce a s ní spojenými rozdíly v délce dne.
Vedle těchto cyklů je hladina testosteronu pochopitelně ovlivňována řadou situačních faktorů včetně stresu, přítomnosti konkurentů a blízkosti žádoucího sexuálního partnera. Stoupá po vyhraném zápase a klesá po prohraném. Nejpodstatněji se ovšem mění hladina testosteronu v souvislosti s věkem. Tam, kde mladíkům může kolovat v krvi i více než deset mikrogramů tohoto hormonu na litr, u osmdesátiletých je to přibližně kolem dvou mikrogramů na litr.
V pozadí syndromu mrzutého muže může přitom být jak pří liš nízká hladina tohoto hormonu, tak hladina extrémně vysoká, jakož i rychlá změna: prudký pokles či nárůst, andropauza i puberta.
Souvislost testosteronu s mužskou podrážděností a nedůtklivostí krásně ilustruje i skutečnost, že termín syndrom mrzutého muže poprvé použil biolog Gerald Lincoln z Centra pro reprodukční biologii ve skotském Edinburghu, když sledoval chování beranů po enormním snížení hladiny testosteronu. Tento vědec pozoroval na jedné straně podrážděnost a vzteklost, na druhé netečnost (Lincoln, 2001). Pokles steroidních hormonů, u žen známý jako premenstruační syndrom, poporodní deprese a menopauza, tedy má svou obdobu u mužů. V souvislosti s krizí mužské identity se hovoří také o absenci otců, respektive mužských vzorů. Je jedno, zda otec v rodině chybí fyzicky, emocionálně či jako respektovaná a důvěryhodná osoba. Ať už otec tráví celé dny v práci, v hospodě či u televize, pro dítě jako pozitivní mužský vzor nefunguje.

Nepřítomný nebo despota
„Pokud jsem se v ordinaci setkal s mladým mužem, který vyrůstal na venkově, svého otce často popisoval jako despotu,“ říká psycholog a psychoterapeut Adam Suchý. „Muži mladšího věku z města oproti tomu svého otce často nepopisují vůbec, protože ho buďto neznají, nebo jej nenávidí.“
Nepřítomnost otce může mít vážné následky, zejména pro syny. Vždyť právě k tátovi obrací svou pozornost chlapec, který pochopí, že svět se dělí na kluky a holky, na muže a ženy. Táta je pro něj primárním vzorem mužské identity, vzorem toho, co znamená být kluk, a později příkladem, jak se chovat k ženě, jak mužně řešit problémy a zvládat krizové situace. Samozřejmě že si kluk může najít svůj mužský vzor i jinde, ale otec je jako takový vzor nejpřirozenější a vzhledem ke své blízkosti může sloužit za příklad i ve chvílích soukromých a běžných.
Adam Suchý říká: „U mužů pocházejících z rodin s chybějícím pozitivním vzorem otce často pozoruji psychické problémy. U synů ,tyranů‘ jsou to zejména potíže neurotického rázu, jako jsou fobie, panické ataky či jiné úzkostné poruchy. U synů nepřítomných otců je to ještě horší. Jejich problémy souvisejí s hlubším raným poškozením osobnosti. Častá je například hraniční porucha osobnosti.“
Problém chybějícího otce a špatného vztahu s ním vidí i autor knihy Mužství Steve Biddulph. Málokterý z dnešních mužů má podle něj se svým otcem blízký a úctyplný vztah. Na základě vlastního průzkumu Biddulph uvádí, že asi 30 % mužů se svým otcem vůbec nemluví. Jejich vztah neexistuje. Zhruba dalších 30 % prý má vztah s otcem nějakým způsobem ožehavý nebo komplikovaný. Občas se vídají, ale tyto chvíle jsou napjaté, rozpačité nebo jinak nepříjemné. Dalších zhruba 30 % svého otce pravidelně navštěvuje nebo mu telefonuje, účastní se rodinných setkání a chová se jako dobrý syn. Přesto s ním ale nikdy nemluví na hlubší téma, než jsou sekačky na trávu. Méně než 10 % mužů má podle Biddulpha se svým otcem přátelský, hluboký a trvalý vztah (Biddulph, 2007).
Zní to dost pesimisticky, na druhé straně se však lze zamýšlet, jak tuto skutečnost změnit. Biddulph mužům doporučuje urovnání vztahu s otcem. A ještě více lze vylepšit u budoucích generací. Nepřítomnost otce v rodině není nezbytným faktem a zdá se, že řada dnešních tatínků to chápe. V Praze například není již vůbec neobvyklé potkat v MHD otce doprovázejícího předškolního potomka, a ani otec u pískoviště nevzbuzuje takový údiv jako dřív. I v rodinách, kde je na rodičovské dovolené plně matka, se otec snaží alespoň přicházet domů z práce dřív a trávit se svými blízkými více času.

Protivou už nikdy víc
Krize mužské identity, pokles testosteronu, chybějící otcové, syndrom mrzutého muže. To všechno zní dost pesimisticky. Není však nutné propadat beznaději. Naopak, krize, s níž se řada mužů dnes potýká, může být stimulem k tomu, aby zítra bylo výrazně líp. Možná dokonce líp než kdy předtím.
„Teprve dnes si uvědomuju, co pro mě moje žena znamená,“ svěřuje se Ivan. „Vůbec nechápu, jak to se mnou mohla těch několik let vydržet. Byl jsem opravdu nesnesitelný, a navíc jsem chyby viděl jenom na ní. Nakonec jsem sám sebe tak přesvědčil, že je špatná, až jsem ji opustil. Odstěhoval jsem se do jiného města, změnil práci, hledal jiné známosti. Po dvou letech mi došlo, že nemohu vydržet sám se sebou. Opět jsem změnil práci a začal chodit k psychologovi. Postupně jsem si uvědomil mnoho věcí. Začalo se mi po Marii stýskat… je to dlouhá historie, ale zkrátím to. Vzala mě zpátky, a dokonce mi nevyčítá, co jsem provedl. Oba jsme se za tu dobu, co jsme byli sami, posunuli. Ona si vybudovala slušnou kariéru a já se snad osobnostně změnil k lepšímu. Náš vztah je partnerštější, láskyplnější a silnější než kdy předtím.“
Stejně jako Ivan má řada mužů trpících krizí mužské identity či syndromem mrzutého muže potřebu odejít, změnit prostředí, odpoutat se. Někdy začnou koukat po jiných ženách, jindy říkají: „Neumím to vysvětlit, ale musím odejít.“ Problém však nebývá v ženě, ale v nich samotných. Jde o signál z jejich vnitřního světa, že se něco musí změnit, avšak v tu chvíli muž ještě neví, co by to mělo být. Pokud řeší situaci útěkem do náruče jiné ženy, zpravidla tento vztah nekončí dobře, zatímco dveře i srdce ženy původní se mu již navždy zabouchly. Ne každý má takové štěstí jako Ivan.
Většinou však lze syndrom mrzutého muže zvládnout bez odluky. Jed Diamond radí ženám například, aby neposlouchaly, co si o nich muž myslí, jak je hodnotí, a místo toho naslouchaly tomu, co cítí. Odsuzování a obviňování jsou totiž jen zástěrky pro jeho pocity a nesplněné potřeby. Když takový muž řekne například: „Sakra, to nemůžeš nikdy udělat nic pořádně? Jsi opravdu tak blbá?“ Můžete si myslet: „Jsem asi špatná manželka“ nebo „Že se nestydí, sprosťák jeden!“ Ale můžete si také pro sebe říct: „Asi se mu něco nepovedlo. Pomůže mu povzbuzení? Nebo útěcha a projev porozumění?“

Málem jsem ji uškrtil
Tam, kde frustrovaná žena pláče, jí tuny čokolády, svěřuje se kamarádkám a nakupuje, muž útočí a obviňuje své okolí. Najdou se ovšem i tací muži, kteří mají odvahu si problém na své straně připustit a řešit jej. Probudí je však nezřídka až vlastní extrémní reakce. „Strašně jsem křičel na naši Barušku – byly jí tři roky – až se přede mnou schovala pod postel a strachy odmítala vylézt. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že to přeháním,“ vypráví Milan. Roman zase říká: „Že mám problém, mi došlo v jednom šíleném okamžiku, kdy jsem téměř jako smyslů zbavený škrtil svoji přítelkyni. Hrozně mě to vyděsilo.“
Mužům, kteří si problém na své straně již připouštějí, může pomoci například kognitivní terapie.
Psychoterapeutovi Jedu Diamondovi, který se svěřil s vlastním příběhem, například pomohla kniha Na emoce s rozumem od Dennise Greenbergera a Christine Padesky. „Jako většina lidí jsem měl často pocit, že následky byly způsobeny akcí. Například jsem byl přesvědčen, že moji podrážděnost zapříčinil způsob, jakým se mnou jednal můj nadřízený, stresem vznikajícím při výchově dětí nebo způsobem, jakým se chovala moje žena,“ uvádí Diamond. Jenže ve skutečnosti je mezi akcí a tím, jak se cítíme, ještě jeden krok.
„Vždy máme nějaký názor nebo přesvědčení, které ve skutečnosti utváří náš zážitek z akce. Kdykoli nás postihne nějaká nálada, objeví se myšlenka s tím spojená, která nám pomáhá tuto náladu definovat,“ vysvětlují Greenberger s Padesky. Vzteklí lidé tak například přemýšlejí o tom, jak byli napadeni, deprimovaní lidé uvažují o mizerii světa a úzkostliví lidé vnímají samá nebezpečí.
„Čím jsem byl podrážděnější, tím více jsem myslel na to, jak mne má žena zraňuje. A čím více jsem myslel na různé křivdy, stával jsem se ještě podrážděnější,“ vysvětluje Diamond. Na doporučení své lékařky si začal zaznamenávat své nálady a doprovázející myšlenky. To doplnil i o důkazy, které jeho myšlenky podpořily, a naopak o důkazy, které hovořily proti nim. Často mu pak došlo, že pro jeho myšlenky a nálady není objektivní podklad. Obdobný postup nyní tento psychoterapeut doporučuje i dalším mrzutým mužům. Dále může pomoci i psycholog, přítel, chápající manželka či podnětná kniha.

Literatura
Biddulph, S. (2007).
Mužství. Praha: Portál. Diamond, J. (2008).
Mrzutý muž? Vím, jak na něj! Brno: Computer Press.
Greenberger, D., Padesky, Ch. A. (2003). Na emoce s rozumem. Praha: Portál.
Lincoln, G. A.
(2001). The irritable male syndrome.
Reproduciton, Fertility and Development 13, 567-576.
Zoja, L. (2005).
Soumrak otců. Praha: Prostor.

Rady ženám „protivných“ mužů
Pochopte, že se váš muž trápí, ale cítí se bezradný.
Uvědomte si své vlastní pocity a pečujte sama o sebe.
Najděte si své místo emocionálního bezpečí, abyste se nenechala ubít jeho bouřlivými náladami.
Dejte mu najevo, že si uvědomujete, jak trpí, a až bude připraven, jste i vy připravena mu pomoci.
Dejte mu najevo, že o něj stojíte a víte, že on stojí o vás.
Připomeňte jemu i sobě, že jste oba na stejné straně. Problém je jeho mrzutost a vztek, které jsou způsobeny jeho nesplněnými potřebami. Vy jste ovšem připravená s ním spolupracovat, chcete zjistit, jaké jsou jeho potřeby, a pomoci je naplnit.
Navrhněte procházku a rozhovor. Muži se často snadněji otevřou, když komunikují „vedle sebe“ než „tváří v tvář“. Často je pro ně snazší mluvit, když něco dělají, a ne když se dívají druhému do očí. Zatímco vy vnímáte oční kontakt jako oporu, on se často začne uzavírat a bránit.
Muž se může změnit jen tehdy, je-li na to připraven. Pokud narážíte na odpor, couvněte a pokuste se o to znovu, jindy.
Buďte tvrdá. Dejte mu najevo, že ho milujete, ale nebudete dupat po svém vlastním štěstí. podle: Diamond, 2008 Co přináší testosteron

Testosteron je hormon nepostradatelný pro mužskou reprodukční schopnost. Zajišťuje mužskou tělesnou konstituci, mohutnost svalstva, rozložení tuku a růst ochlupení (ale také plešatění). Současně je modulátorem a důležitým faktorem lidského chování, i když o něco méně určujícím než u řady jiných živočišných druhů. Typy chování a mozkové činnosti jsou částečně určeny za spoluúčasti sexuálních hormonů již během vývoje. Mozkové funkce mužů a žen mají řadu podstatných rozdílů. Behaviorální reakce na změny hladin kolujících hormonů mohou být individuálně rozdílné: nízká hladina testosteronu u stárnoucích mužů může u někoho vyvolat letargii, u jiného nedůtklivost, podrážděnost nebo i agresivitu, jak se vyskytuje u některých starců. Podobně jako u premenstruačního syndromu, postpartální deprese a v menopauze nehraje důležitou roli v modulaci chování jen samotný pokles sexuálních hormonů, ale do hry vstupuje i jejich další metabolická přeměna na produkty, které významně ovlivňují receptory v mozku (GABA, NAMD). Ty jsou pak prostředníky excitace nebo útlumu mozkových procesů, určujících naše chování. Komplexnost těchto dějů je také důvodem, proč změny v hladinách hormonů vedou ke změnám chování v širokém individuálním rozmezí, a vysvětlují, proč některý muž podléhá nápadným změnám nálady a jiný má chování vyrovnané. Nadto u člověka hrají hormony roli až v druhém sledu, významná je výchova a vzdělání, úroveň sebeovládání, civilizační tradice a další faktory, které na modelech chování u zvířat nemají patřičný ekvivalent. prof. MUDr. RNDr. Luboslav Stárka, DrSc., Endokrinologický ústav

Mozek jako kontrolor agrese

Před 160 roky předvedl Berthold, že testikulární testosteron je nezbytný pro agresivní chování kohoutů, a od té doby se výzkum ubíral tímto směrem. Paradigma tohoto modelu bylo: mozek dostává pohlavní hormony, které modulují jeho aktivitu. Jakkoli tato hypotéza byla velice přínosná, je třeba vzít v úvahu i další zajímavé možnosti. Například většina obratlovců se rozmnožuje v určitých ročních obdobích, řada druhů ovšem vykazuje agresi i mimo období námluv či starostí o potomstvo. A to i tehdy, kdy pohlavní žlázy snižují svoji funkci (gonads regressed) a cirkulující koncentrace testosteronu jsou odpovídajícím způsobem typicky velmi nízké. Studie provedené na ptácích a na savcích naznačují, že významnou roli v tomto procesu non-testosteronové agrese může hrát prekurzor testosteronu – DHEA. Cirkulující DHEA může být v mozku metabolizován na aktivní sexuální steroidy. Jinou možností je i to, že mozek také může syntetizovat sexuální steroidy de novo, a to z cholesterolu, a být tak nezávislý na jejich plazmatické koncentraci.

Tyto paralelní neuroendokrinní mechanismy se vyvinuly patrně proto, aby organismus nemusel platit příliš vysokou cenu za standardní výrobu testosteronu během některých ročních období. Melatonin, jako fyziologický indikátor ročních období, umožňuje a reguluje přeskok z jednoho mechanismu do druhého v průběhu astronomického roku. Tyto mechanismy jsou velice významné pro kontrolu agrese u většiny obratlovců včetně člověka. MUDr. Radkin Honzák, CSc., psychiatr

Pokles steroidních hormonů, u žen známý jako premenstruační syndrom, poporodní deprese a menopauza, má svou obdobu u mužů.

vyšlo v časopise Psychologie dnes, listopad 2008