Jak jsem hledala školu pro své dítě

Co je pro vás ve výběru školy důležité? Metody výuky? Vybavení? Vzdálenost? Povím vám náš příběh.

Tak moje holčička půjde do školy. Zvláštní pocit. Přijde mi, jako by to bylo včera, co se narodila… „Dojetí je hezká věc, ale kam vlastně půjde?“ ptám se sama sebe. Kdyby měla naše spádová škola dobrou pověst, neřešila bych to. Slyšela jsem na ni však samé stížnosti.

Hledím na mapu a ve vzdálenosti 1,5 km od našeho bydliště maluju pomyslné kolečko – chci, aby děti chodily pěšky. V rámci kolečka pak vypisuju všechny základní školy, vyhledávám si jejich webové stránky. Pročítám charakteristiky škol, vzdělávací programy, možnosti kroužků ad. Kombinuji s informacemi z hřišť, dávám váhu vzdálenosti a poklidnosti cesty. Několik škol se pak rozhoduji navštívit.

Spádová: Když mi už třetí člověk radí, abych sem své dítě nedávala, začínám se ptát proč. Nikdo to však nedokáže srozumitelně vysvětlit, nějak se to prostě traduje. Nejkonkrétnější vysvětlení zní: „Hele, řeknu ti to takhle: zdejší ředitel se prý bojí žen – čili celého učitelského sboru. Čili nic neřeší.“ Rozhoduji se, že to prozkoumám.

Den otevřených dveří: zvoním. Nic. Minutu čekám a zvoním podruhé. Zase nic. Nespletla jsem se? Kontroluji datum. Opravdu ne – zvoním tedy potřetí, a prst na zvonku držím pěkně dlouho. Konečně: „Co chcete?“ ptá se nevlídný hlas. „Je den otevřených dveří, tak jsem se přišla podívat – “. „Crrrr“ zazvoní mi neznámý a já se ocitám ve škole. Nikde nikdo. Ani žádná informační tabule, prostě nic. A tak začínám bloudit školou – až dobloudím k ředitelně. Z ředitele táhnou cigarety a neochota. Vše mi prý řeknou učitelky, on má dost své práce. „Ne ne, mám otázky, které mi můžete zodpovědět jen vy,“ nenechám se odbýt. Zajímá mě filozofie školy, její směřování. Pan ředitel odpovídá se zjevnou nechutí, plete svobodné školy s waldorfskými. Rozhoduju se hovor ukončit. Ještě poslední otázka: „Ráda bych věděla, zda máte nějakou představu o tom, proč má vaše škola tak špatnou pověst?“ – „To je písková mafie!“ vyhrkne ředitel. „Mafie?“ nerozumím. Nakonec se ukazuje, že měl pan ředitel na mysli šeptandu. Rozhodně odmítl připustit jakýkoli reálný základ „těchto pomluv“. To mi to stačí. Přestávám trápit ředitele a jdu se podívat do třídy, mluvím s jakousi mladou učitelkou a pár žáky. Ti můj dojem ze školy trochu opravují. Nicméně: pokud to jen trochu půjde, tak sem ne.

Svobodná: Nejslavnější škola v našem okolí. Hodně jsem o ní slyšela, většinou chválu. Zdejší ředitel je velmi ochotný, ihned odepisuje a nabízí termíny setkání.

Spolu se mnou přicházejí ještě dvě další maminky. Brát dítě se prý nehodí – což jsem pochopila poté, co nám věnuje soukromou, skoro hodinovou přednášku. Hovoří o tom, jak se u nich učí: o sloučení předmětů, o učení v souvislostech. Zní to logicky a hezky se to poslouchá. Zaujal mě ředitelův postřeh o šikaně: pravidelně se prý v posledních letech setkává s kyberšikanou mezi děvčaty. Začíná to prakticky pravidelně ve čtvrté třídě, stylem „módní policie“: Holčičky si všímají, co která nosí a hledají důvody k vysmívání. Pak se jdeme podívat do výuky: 1. třída, vzadu v učebně patýrko a hernička, moc hezké. Děti čtou a píšou a mladá, příjemná učitelka je přitom obchází a individuálně se jim věnuje. Jediným stínem je, že velká část třídy neudrží na úkolu pozornost: děti koukají z okna, šeptají si. Nicméně dojem, který si odnáším, je dobrý.

Zdravá: Zaměřují se tu prý na zdravou stravu, pohyb, ale i zdravé vztahy a zdravý životní styl. Paní ředitelka si se mnou bez problémů sjednává schůzku. Mám sice jen hodinu času, než budu muset utíkat do práce, jde se mnou ale i kamarádka, kdyžtak mi to dovypráví.

Asi třičtvrtě hodiny povídáme v ředitelně, zjišťujeme, co nás zajímá. Pak se jdeme podívat do výuky: učitelka pár let před důchodem a ještě o něco starší asistenka. Nejdřív paní učitelka žáky psychicky vydírá: „No ale to já nemůžu učit, když vy takhle hlučíte. Ne ne, to vám nic nepovím…“ trochu mi to připomíná kohosi, kdo mě učil před zhruba třemi desítkami let. Žáci jsou však tiší, nikdo nemluví, jen se kdosi hrabal v tašce. Po deseti minutách musím odcházet, paní učitelka se přes morální apely k výuce ještě nedostala. Nicméně mi těch deset minut stačilo, abych učinila rozhodnutí: sem se hlásit nebudeme.

Cestou z práce nacházím tři nepřijaté hovory od kamarádky, zážitek byl nejspíš silný. A byl. Po mém odchodu totiž paní učitelka zadala žákům drobný úkol, za jehož splnění slíbila lákavou odměnu: barevná sklíčka. Jenže co se nestalo: úkol splnili skoro všichni. Les rukou hlásích se o odměnu paní učitelku vykolejil: „No to se mi ale nemůžete hlásit všichni! Já nemám tolik sklíček. Jak to mám podle vás asi udělat!?“ Nakonec ta paní učitelka vymyslela, ať ji žáci zkusí „ukřičet“ (!). „Paní učitelko! / Já! / Tady!“ halasí třída. Učitelka s asistentkou na sebe bezradně hledí, krčí rameny. Nakonec se obě otáčejí k dětem zády. Děti ještě chvíli halasí, pak se utišují. Nato se obě ženy před tabulí konečně otočí zpátky ke třídě, a paní učitelka má k dětem proslov o tom, že by se měly stydět. Sklíčko nedostane nikdo. Kamarádka je v šoku a já též. Nadnáším, že by to skoro měla vědět paní ředitelka.

Fakultní: Máme ji blízko, doporučenou vícekrát. Den otevřených dveří se nám hodí, jdeme s dcerkou. Po vstupu se zapisujeme, a ujímají se nás žáci devátých tříd. Ochotně odpovídají na naše otázky, provádějí nás po škole. Jejich nadšení pro školu je nakažlivé. V celé škole panuje vstřícná, příjemná atmosféra. Učitelé i žáci na chodbách se většinou usmívají. Ředitelka mluví rozumně. Co mě však nejvíc nadchlo, byla hodina, do níž jsme se podívaly. Paní učitelce je cca padesát a je zjevně milovanou autoritou. Na pořadu je zrovna výuka čtení a paní učitelka vymyslela hru: žáci si hrají na učitele. Jeden po druhém přichází před tabuli s kartou, na níž má napsané slovo. Vyvolá někoho, kdo má slovo přečíst a na krátkou dobu zvedne svou kartu. Hra má spád, dcerka se nadšeně zapojuje: vždy mi hned šeptá, co přečetla. A vtažena jsem i já: když jeden chlepeček vyvolává „paní v zeleném“ – srdce se mi rozbuší: snad to stihnu přečíst, dospělým se ukazuje karta jen krátce. Uf! Stihla. Ostatně všichni nakonec uspěli. Když ne napoprvé, ponoukla paní učitelka učitele před tabulí, aby kartičku držel o chvilku dýl, případně, když se ani pak vyvolanému žákovi nedařilo, nastoupili „marťánci“ – hláskování. Odcházíme nadšené.

Vybrat, ale nepřebrat

Ale proč to všechno píšu: my, v Praze žijící, máme velké možnosti výběru. Ve své poradně se však setkávám se spoustou rodičů, kteří „přebrali“. Jsou nespokojení, ač vozí své děti do vybrané „dobré školy“, „výjimečné školy“, či dokonce „vysněné školy“. Ať už je to škola waldorfská, montessori, s dobrou výukou jazyků, či preferovanou kombinací metod výuky čtení, psaní a matematiky. Často slýchám například: „Nechtěli jsme ho dát do obyčejné školy, od pěti let četl – nudil by se tam.“

Chápu, proč tito rodiče volili, jak volili. Většinou i skutečně zvolili dobrou školu. Má to však jeden háček: ta škola je daleko, a dovážení zatěžuje celou rodinu. A dětem chybí kamarádi, s nimiž by mohli docela obyčejně chodit ven či se bez problémů navštěvovat.

I já jsem zjišťovala, jak se kde vyučuje čtení, psaní, počítání. Důležitější, než samotné metody mi však přišlo, jak se k tomu ředitelé stavěli. Mezi slovy a větami mi krystalizovaly názory a osobnost ředitele, osobnosti a vřelost učitelek. Zajímalo mě, jak kde pracují se šikanou, zda mají školního psychologa. Co dělají děti v družině. S Doubravkou jsme nasávaly atmosféru ve škole, ptaly se samotných dětí.

Než naše putování po školách začalo, nevěřila jsem, že si za hodinu či dvě udělám obrázek. Překvapilo mě, jak rychle a jak plasticky se jednotlivé školy vykreslily.

Škola, kam nás nakonec vzali, je docela obyčejná. Je ale blízko, má rozumné vedení a hodné paní učitelky. A dcerka, ačkoli četla, psala a počítala na úrovni druhé třídy, ještě než šla do první, se tam nenudí. Čím to? Ptala jsem se, a Doubravka mi vysvětlila: „Já se tam maminko nenudim, já se totiž kamarádim.“

Ještě minimálně na prvním stupni základní školy mi nepřijde nijak zvlášť podstatné, kolik učiva dítě vstřebá. Ale to, jak se vyvíjí jeho osobnost. Důležitý je způsob přístupu k problémům, učení spolupráci i samostatnosti, flexibilitě i cílevědomosti. Realistické sebevědomí a příznivé sebepřijetí. Vhodný vztah k autoritám, prostor pro navazování a udržování přátelských vztahů.

Třeba vás, milí rodiče, něco z mých názorů a zkušeností oslovilo. V každém případě vám přeji, ať se vaše děti ve své škole dobře cítí a dobře vyvíjejí.

Vyšlo v časopise Rodina a škola: duben 2017