Kalokagathia

Člověk je somato-psycho-spirituální jednota, říká moderní psychologie. To znamená, že psychické je v nás neoddělitelně spjato a provázáno s tělesnem a spiritualitou. Současná psychologie se proto zabývá duchovními potřebami člověka. A jak je tomu s tělesností?

“Osmdesát devět a půl – konečně,” pomyslela si Klára. Tolik se snažila, aby dostala obvod boků pod devadesát centimetrů. Půl roku to trvalo – z původních devadesáti osmi. “Co teď? Mám přestat hubnout? Konečně se mi to začalo dařit. A takové dva cenťáky do rezervy by se hodily. A vlastně by mi i slušely.” Klára se usmála. Dneska nebude snídat. A k obědu? Mohla by si dát jablko. Ale ne moc sladké.
Kult těla, zdraví a štíhlosti ovládá v posledních dvou desetiletích celou západní společnost. Vzhled považujeme za velmi důležitý. Módní průmysl a plastičtí chirurgové nemají nouzi o zákazníky, top-modelky vydělávají miliony a jsou považovány za celebrity. Zdá se, že jsme svými těly posedlí. Kam se hrabou staří Řekové se svou kalokagathií – ideálem harmonické dokonalosti těla i ducha. To teprve my tělesnost opravdu oceňujeme. Ale je to tak skutečně? Myslím, že nikoli. Uctívání model(ek) krásy je pouze matoucím pozlátkem, kult není kultura. A kultura tělesnosti je v naší společnosti spíše ubohá. Ostatně – není se co divit. Srovnáním s umělecky nafocenými, nalíčenými a oblečenými modelkami, jejichž pleť je na výsledném obrázku vyretušovaná, zorničky rozšířeny a nohy počítačově prodlouženy, lehce získáváme dojem, že nemá cenu, abychom se sebou něco dělaly/i a svou frustraci zatláskneme nějakou dobrotou (dobře funguje čokoláda, zmrzlina anebo sušenky). Lehce se z nás stávají obtloustlice, bulimičky anebo anorektičky.
Když výše uvedené spojíme s tradicí knedla- -vepřa-zela mohutně zapitého zlatavým mokem, nemůžeme se divit, že to s naší tělesností dopadá, jak dopadá. A mladá generace McDonaldistů to moc nemění (viz recenze Super Size Me na straně 43). Inu, pivo dělá hezká těla a kokakola ještě “hezčí”.
Ale abych nevyvolávala dojem, že jsme národ tlusťochů – to bych nerada. Zkuste si třeba představit, jak vypadá typický intelektuál – pravděpodobně vám vytane na mysli hubený chlapík s knihou. Tedy člověk, který nemá potíže s obezitou, nicméně o své tělo také zrovna nedbá – jeho minimální fyzická aktivita spojená s odbýváním jídla způsobila vyhublost až rachitičnost. Ačkoli takto zdaleka nemusí vypadat každý intelektuál, obecně můžeme říci, že intelektuálové mívají ve zvyku pohrdat tělesností a následně tělesnost zanedbávat. Možných vysvětlení je více. Osobně se domnívám, že majoritní roli zde hraje obecná lidská tendence identifikovat se s tím, v čem jsem dobrý/dobrá. V případě intelektuálů tedy ex nomine s intelektem. A tomu, s čím se identifikujeme a co nám připadá hodnotnější, jaksi nadržujeme co do našeho času a energie. Intelektuálům nepřijde důležité cvičit či pravidelně a zdravě jíst. Výsledkem jsou bolavá záda a žaludeční potíže – ty ovšem pochopitelně ruší intelektuála v soustředění a dále tak jeho vztah k tělesnosti zhoršují. “Pozitivní” zpětnou vazbou se bludný kruh uzavírá.
Ferenc Takács, profesor Fakulty tělesné výchovy a sportu Semmelweiské Univerzity v Budapešti přirovnává chování lidí současné západní společnosti k sobě samým k péči o software počítače za současného ničení hardwaru.
Na jedné straně tedy obézní pijáci piva a McDonaldisté, na druhé vyhublé modelky a rachitičtí intelektuálové. Kam se poděla kalokagathie? Kde hledat kulturu naší tělesnosti? U pivařů sotva, intelektuály vynechávám … snad u modelek? To ne, myslím, že i ony jsou s kalokagathií na štíru. Vyhublá postava se silikonovými prsy mi prostě harmonická nepřijde. Pravda, najdou se i Češi, kteří o svá těla dbají – například cvičí, snaží se jíst zdravě. Celkově lze ovšem říci, že oceňován je pouze vzhled těla, jemuž se přirozená a zdravá tělesnost nezřídka obětuje. Důležité je být štíhlá / mít vypracované tělo; irelevantní přitom je, jakým způsobem bylo tohoto ideálu dosaženo a prakticky žádná pozornost není věnována tomu, co toto tělo dokáže. Kam se poděla důležitost fyzické výkonnosti, odvahy a vytrvalosti? Ocenění ladných pohybů? A co teprve charakteristiky, které nejsou primárně pozorovatelné zvenčí – například tělesná pohoda? Harmonie? Zdá se tedy, že chceme-li se zajímat o kalokagathii, musíme zpět mezi staré Řeky.

Cogito ergo sum

Termín kalokagathia je složen ze tří starořeckých slov. Kalos (krásný), kai (a) a agathos (dobrý). Kalos označuje obvykle pozitivní atribut těla, agathos je používán jako pozitivní ohodnocení lidské duše. V souladu s tímto pochopením je celek člověka považován za složeninu těla a duše a harmonie člověka znamená krásu a dokonalost těchto dvou částí, jejich vzájemné vyladění.
Ideál kalokagathie pochází z helénistického Řecka, z doby vzniku Olympijských her (8. století př. n. l.). Sportovní duch byl Řekům vlastní: vedle atletů zde soutěžili i filozofové, řečníci, básníci a další umělci. Atleti však nebyli posuzováni pouze podle své síly a rychlosti. Důležitou roli hrála poctivost jejich hry, estetický dojem a morální dokonalost vůbec. Nešlo tedy pouze o dokonalost těl, ale také o ideály férovosti a mravní dokonalosti. Soupeři museli vyhovět pravidlům, akceptovat sportovního ducha založeného na respektu k sobě samému, jakož i na respektu protivníka. Na rozdíl od dnešních sportovních utkání nebyla výhrou peněžitá odměna, ale olivový věnec.
Olympijské hry byly ve starém Řecku dokonce tak významné, že v jejich průběhu a dokonce nějaký čas před jejich zahájením a po jejich skončení bylo vyhlášeno příměří všech ozbrojených konfliktů a nepřátelství, božský mír (ekecheíria). Účastníci her tak mohli svobodně cestovat i přes oblasti válečných konfliktů (Georgiadis, 1998).
Po ovládnutí Řecka Římany (146 př. n. l.) nastal úpadek Olympijských her a ve 4. století n. l. jejich tisíciletá tradice skončila. Ostře se totiž proti nim jakožto proti pohanským hrám stavělo křesťanství, které se tou dobou stalo oficiálním náboženstvím Římské říše.
Avšak navzdory ideálu kalokagathie musíme uznat, že “hmota a duch” jsou v evropském myšlení spíše příslovečnou protikladnou dvojicí. Mysl se cítí být hmotou zatěžována a omezována – a to již od antiky. “Pro Platóna je látka (hylé) spíše příležitostí pro jevy a úzce souvisí s prostorem. S tím je spojeno nízké ocenění lidské tělesnosti, což je častý antický problém, umocněný také vlivem ,orfické’ myšlenky, že tělesné zrození je pádem duše z oblasti božské,” píše filosof Zdeněk Kratochvíl (Kratochvíl, 1994). Protikladnost hmoty a ducha i záměna hmoty za cosi, co zabírá prostor, pak vrcholí ve filosofii i ve vědě klasického novověku. Descartes určuje ducha (duši, mysl) jako res cogitans, věc myslící, a vše ostatní, tedy látkové, jako res extensa, věc rozprostraněnou. Slavné Cogito ergo sum se stalo motem intelektuálů následujících století až po dnešek a přispívá k výše zmíněnému pohrdání tělesností.
Obrovský vliv na naši kulturu navíc mělo a stále má křesťanství. “Status těla v křesťanství je záhadný a paradoxní,” říká Zdeněk Kratochvíl a doplňuje: “Ve své intelektuální teorii a dokonce v oficiálním dogmatu většiny křesťanských církví má tělo obrovsky vysoký status: vtělení syna Božího, lidské narození, vzkříšení těla… na úrovni nauky se obtížně hledají náboženství s podobně pozitivním vztahem k tělesnosti. Na úrovni reálné je tomu ovšem přesně naopak – obtížně se hledají náboženství s podobně špatným vztahem k tělesnosti.” Více o vztahu křesťanství k tělesnosti viz rámeček na předchozí straně.
S blížící se moderní dobou se objevují i příznivější momenty ve vztahu k tělu.. Například rok 1862, kdy vzniká Tělocvičná jednota pražská. U vzniku Sokola stojí profesor UK Miroslav Tyrš a podnikatel Jindřich Fügner. Jejich ideálem je tělocvičný spolek vychovávající člověka pro budoucnost českého národa, spolek, který by rozvíjel nejen tělesnou, ale také mravní sílu, učinil člověka vytrvalým, odhodlaným, statečným… Tradice českého Sokola se bohatě rozvinula zejména v období první republiky a byla obnovena po revoluci v roce 1990. V současnosti však vzrůstá především obliba neorganizovaných sportovních aktivit, jako jsou horská kola, kolečkové brusle, běh a různé formy aerobiku. Vedle klasických sportů (plavání, míčové hry, tanec) se Češi věnují i novodobým (strečink, aerobic). Poměrně oblíbené jsou též z Asie pocházející bojová umění a jóga. Zejména jóga přitom rozvíjí vztah tělesna s psychičnem.

Sport a kniha

Definice kalokagathie jakožto harmonie těla a duše však není dostatečná. Neříká totiž nic o tom, co to je harmonie, co je duše a co tělo, ani o způsobech jejich vzájemného harmonizování. Lidé si obvykle myslí, že harmonii těla a duše zařídí tak, že se budou věnovat něčemu intelektuálnímu a k tomu připojí trochu sportu. Tak dostává péči tělo i duše a člověk se harmonizuje. Takhle to ale většinou nefunguje.
Irena Martínková, jež přednáší o kalokagathii na FTVS UK, vysvětluje tuto skutečnost pomocí Aristotelova rozlišení dvou různých pojetí celku: to pan a to holon. To pan je pouhou sumou již existujících celků. Tak je tomu například v Descartově pojetí člověka jako sumy těla a duše. Naproti tomu lze chápat člověka jako celek ve smyslu to holon: celek, který předchází částem. Bez něj by části nemohly existovat. Části člověka jsou charakteristické tím, že se k sobě navzájem nutně vztahují, stejně tak jako ke svému celku. “Kalokagathia nemůže vycházet z dualistického pohledu, který předpokládá dvě o sobě existující substance (tělesnou a duševní). A tudíž nemůže být pochopena na základě doslovného překladu slova, které ji označuje,” píše Martínková (2003). Dále nesmíme zapomínat, že člověk je jen částečným celkem, že nikdy neexistuje sám o sobě, ale vždy v relaci ke svému okolí, ke světu. A toho se týká i jeho harmonizace.
V kalokagathii tedy nejde jednoduše o fyzickou aktivitu, rozhodně ne za každou cenu. Otec rodiny, který vstává v půl šesté, aby si před prací zaplaval a po pracovní době běží do posilovny, takže přijde domů utahaný v devět, nají se a zalehne, představu harmonie zrovna nevyvolává. V kalokagathii jde o harmonii osobnosti, o fyzické, psychické i sociální zdraví. Nevyváženost tělesna a duševna navíc nemusí pramenit pouze ze zanedbávání tělesné složky. Například vrcholový sportovec se může lehce dostat do druhého extrému.
Kalokagathia je komplexem péče a starostlivosti o sebe sama, vyplývajícím z citlivosti ke svým potřebám, tělesným i duševním. Jde o práci na sobě, o porozumění sobě i o potěšení ze sebe samého. Harmonizován je též vztah k bližním a ke světu celkem.

Dynamická rovnováha

Často je ovšem potřeba, aby si muži uvědomili, že kultura těla se nerovná svalům vydřeným v posilovně a ženy aby pochopily, že extrémní vyhublost není zdravá a už vůbec není ženská. Jedná se o fyziologickou záležitost – syntéza ženských pohlavních hormonů estrogenů je totiž závislá na určitém minimálním množství tukové tkáně. A pokud je této tkáně vážnější nedostatek, hladina estrogenů klesá. Míry 90-60-90 jsou přirozené pouze pro mladé dívky určitého genotypu. Pro jiné ženy je dosažení tohoto “ideálu” nutně spojeno s “tvrdou prací”. Výsledek takové práce ovšem nemusí být zdraví prospěšný. Než se za každou cenu snažit vyhovět prchavému společenskému ideálu krásy, je možná lepší respektovat sebe samu, svou biologii a své tvary. Jak toho dosáhnout? Ve stylu James-Langeovy teorie emocí se lze domnívat, že začne-li se někdo ke svému tělu chovat, jako by je měl rád, jako by je respektoval, začne to tak skutečně cítit. Ženám nespokojeným se svými oblými tvary, jež se roky snaží neúspěšně shodit, lze například doporučit orientální tanec. Břišní tanečnice, která symbolicky své tělo hladí a představuje je divákům, je může mít jen těžko nerada. Je pravděpodobné, že rozvlnění bříška a boků ujistí tanečnice o jejich ženskosti a kráse jejich plných tvarů.
Řekli jsme, že v kalokagathii nevystačíme s dualistickým rozdělením člověka na duši a tělo. Jaké části tedy máme harmonizovat? Na takovou otázku se nedá jednoduše odpovědět, neboť člověk se skládá z bezpočtu částí, jež lze seskupovat a třídit na mnoha úrovních, podle různých hledisek. Většinou se přitom harmonizují přirozeně samy. Organismus sám má tendenci se udržovat ve stavu dynamické rovnováhy: stálou hladinou pH počínaje a cirkanuálními rytmy konče. Většinou se tedy harmonizujeme jaksi mimochodem, aniž bychom tomu museli věnovat pozornost. Do našeho vědomí se pak dostává spíše narušení homeostáze, narušení harmonie.
Je-li vše v pořádku, neuvědomujeme si například, že máme a kde máme v těle šlachy. Pokud však nějakou z nich postihne zánět, bolestí nás upozorňuje na svou existenci a na potřebu klidu. Vyslechneme-li tento signál, pak s největší pravděpodobností harmonii za pár dní obnovíme. A podobné je to i v psychické oblasti. Pokud je vše v pořádku, nepřemýšlíme příliš o své náladě, o smyslu svého konání a podobně. Jakmile však například to, co k nám přinášejí naše smysly, přestane odpovídat naší představě světa, či se zachováme v rozporu s naším přesvědčením, harmonie je narušena a žádá si nápravu. O takovém stavu mluvíme jako o kognitivní disonanci, a ta je prožívána jako nepříjemná.
Ve většině případů je tedy harmonie dosahováno jaksi přirozeně, aniž bychom ji museli složitě vymýšlet a plánovat. Problematické však jsou různé patologie a zlozvyky. Jsme-li navyklí například na nikotin, nemůžeme očekávat, že přestaneme bez zapojení své aktivní vůle. Bude-li poškozeno centrum sytosti v hypothalamu, budeme mít potřebu se přejídat.
Základem kalokagathie ovšem zůstává citlivost k sobě samému, již si ale nesmíme plést s hypochondrickým sebepozorováním a s přecitlivělostí. Pokud chceme být harmoničtí, neřešíme bolavá záda pilulkou, po níž bolest přejde, ale pátráme po příčině této bolesti a tu se pak snažíme odstranit.

Tělo pro psychology

Psychologie se odedávna o tělesno nějakým způsobem zajímala – dlouhou tradici má snaha diagnostiků po využití tělesnosti. Na těsném spojení vlastností osobnosti s biologickou organizací jedince zakládá široký proud konstitučních koncepcí. Jednou z prvních a zároveň nejznámějších je učení o čtyřech typech temperamentu. Vypracoval je ve druhém století našeho letopočtu lékař Galenos podle starších řeckých zdrojů (Hippokrates). Jednotlivé temperamenty podle tohoto konceptu vycházejí z kvantitativních poměrů mezi čtyřmi základními druhy “tělesných šťáv”. U sangvinika převládá krev, u flegmatika hlen, u cholerika žluč a u melancholika černá žluč.
“Zejména v 18. století se pak stalo módou vyvozování psychických rysů z vnějšího vzhledu člověka (frenologie, fyziognomika). Fyziognomika i frenologie byly odsouzeny k nezdaru, konstitučně typologické koncepty temperamentu jsou dodnes rozvíjeny a uvažovány,” (Mikšík, 2001). V Evropě je nejznámější koncepce Ernsta Kretschmera, který na základě deskriptivního zpracování psychiatrických případů popsal pyknický, leptosomní, atletický a nevyhraněný (dysplastický) tělesný typ. Podle této koncepce mají například lidé zaoblené postavy (pyknici) tendenci k střídání veselé a smutné nálady, jsou společensky bezprostřední a přizpůsobiví. Výsledky výzkumů však ukazují, že pokud existuje takový vztah mezi tělesným typem a temperamentem, jedná se o vztah zcela nevýrazný.
Současná psychologie se ve vztahu k tělesnosti již méně soustředí na diagnostiku a více se zaměřuje na výzkum a využití. Na tělo zaměřená psychoterapie pomocí těla koriguje psychické stavy a děje. Psychologický výzkum objevuje možnosti a mechanismy tohoto propojení. Podle Ladislava Kováče dostává ideál kalokagathie novou perspektivu v kognitivní psychologii. Kováč chápe myšlení jako abstraktní pohyb, a z toho vyvozuje, že učení by mělo vycházet z pohybových aktivit a řešení praktických problémů jak jen to je možné. “Péče o tělo a motoriku je péčí o správnost myšlení,” píše Kováč.
A nelze si než přát, aby propojenost fyzické a psychické stránky osobnosti vstoupila i do osnov studentů psychologie. Je výborné, když psycholog dokáže pomocí terapeutických rozhovorů zlepšit stav člověka trpícího například únavou, nadměrnou spavostí a depresí. Bylo by ovšem také dobré, kdyby dotyčného psychoodborníka napadla i otázka, zda má příchozí v pořádku hladinu thyreoidních hormonů. Tím spíš, je-li jeho stav provázen zvýšením tělesné hmotnosti.
Řada výzkumů ukázala, že kultivace tělesnosti má pozitivní vliv na celou osobnost – na emotivitu, kognitivní schopnosti, sebevědomí, morálku i estetický cit. Odborníci na psychiku by se proto o tělo měli zajímat.

***

Literatura:
Georgiadis, K. (1998). Report on the I.O.A´s special sessions and seminars, Athens: International Olympic Academy.
König, W.; di Pol, G. and Schaeffer, G. (1989). Autogénny tréning. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy, n.p.
Kováč, L. (1995). Biopedagogy: teaching and learning in the optics of cognitive biology. In: Stránský, Z. Z. (Ed.) The University on the Threshold of the New Millennium. Vol. I. Brno: Masaryk University, 83-88.
Kratochvíl, Zdeněk (1994). Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann a synové.
Lysebeth, A. (2000). Jóga. Praha: Argo.
Machač, M., Machačová, H., Hoskovec, J. (1984). Duševní hygiena a prevence zátěže. Praha: SPN.
Martínková, I. (2003). Kalokagathia – harmonie duše a těla nebo harmonie člověka? Česká kinantropologie, 7 (1) 75-81.
Mikšík, O. ( 2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.