Negativní emoce dětí bychom měli přijímat, respektovat a chápat. Neměli bychom se však jimi nechat ovládnout a pod jejich tíhou se hroutit. Jak to ale udělat?
Hanka uvažuje nad svými dcerami: desetiletou Kristinou a osmiletou Katkou: „O Katku nemám v životě obavy, je taková stabilnější, fyzicky i psychicky. Kristinu ale kde co rozhodí, špatně si zvyká na nové,“ svěřuje mi Hanka a vyčítá si, že je to její chyba: jako novopečená máma totiž nezvládala pláč Kristiny, která až do svých devíti měsíců večer co večer probrečela. Což ona občas neustála, s dcerou zoufale třásla a křičela na ni, ať už toho konečně nechá a „i horší věci“. „Nakonec jsem ji párkrát prostě šoupla do postýlky, a zhroutila se vedle,“ přiznává. Hanka četla o tom, jak nebezpečné je pro mozek maličkého dítěte třesení a pro psychiku „emoční odmítnutí“. Vyčítá si, že dceřinu labilitu způsobila.
Hanka je pečlivá, starostlivá máma, své dcery miluje. Kristininu labilitu nezpůsobila. Je ovšem pravda, že kdyby byla dokázala reagovat na její pláč s větším klidem, mohlo být lépe celé rodině.
Pečovat o miminko, které denodenně dlouze pláče, je frustrující a vysilující. Na místě je konzultovat s pediatrem, vyloučit zdravotní příčiny. Dále bychom se měli pokaždé, když dítě pláče, ujistit, že jsou naplněny jeho fyziologické potřeby: není mu zima ani horko, nemá žízeň ani hlad, je přebalené a není zraněné. Pokud pak nepomáhá ani chování, nezbývá, než jeho pláč prostě nějak zvládat. Podobné je to ostatně později i se záchvaty vzteku batolat a mladších předškoláků.
Zvládat negativní emoce dětí je úkol, který řada rodičů považuje za vůbec nejobtížnější. Emoce dětí bychom totiž měli přijímat, respektovat a chápat, ale zároveň bychom se jimi neměli nechat ovládat, příliš je na sebe přenášet a následně to dítěti vracet či se hroutit. Tím totiž dítěti, a ani sobě, nepomáháme, naopak.
Začarovaný kruh
Ve své poradně se často setkávám s maminkami a (méně často i) tatínky, kteří si vyčítají, že na své děti křičí, fyzicky je potrestali, či s nimi, tak jako Hanka, třásli. Nedělají to přitom proto, že by chtěli, ale prostě už nezvládli poslouchat „ten řev/pláč/křik“.
Podle mých zkušeností vzniká v těchto rodinách „pozitivní“ zpětná vazba negativních emocí. Slovo pozitivní je v uvozovkách, protože sice sedí v přísně logickém smyslu posilování jedné skutečnosti jinou, ale význam této vazby je zde veskrze negativní. Jde o jakýsi začarovaný kruh: negativní emoce dítěte vyvolá negativní emoci rodiče, což zpětně posílí negativní nastavení dítěte… Kruh se uzavírá a cesta ven se těžko hledá.
Je proto důležité, abychom jako rodiče nenechali takový začarovaný koloběh vzniknout. Což se lehce řekne, hůř provádí. Jak to tedy máme udělat?
V zásadě máme možnost rozetnout kruh na dvou místech, a lépe hned v prvním bodě – když nenecháme negativní emoci dítěte, aby ovládla nás. K tomu nám může pomoci následující:
– Odstranění příčiny: Jako první vždy zjistíme, zda existuje nějaká reálná a odstranitelná příčina nepohody dítěte. Možná má hlad, je zraněné, cítí se opuštěně. Příčinu odstraníme, a je dobře.
Horší to je, když reálná příčina neexistuje, či ji nejsme schopni zjistit. Nepomáhá ani naše náruč. Dítě je možná docela obyčejně přetažené, potřebuje se vyplakat a vykčičet. My rodiče bychom mu to měli prostě dovolit. (Více jsem o tom psala v článku Nechme děti brečet, který vyšel na těchto stránkách v zimě 2015). K tomu, abychom to zvládli, nám může pomoci, když si uvědomíme:
– Jsou to jeho emoce, ne moje. Jde o to, abychom se posunuli od soucítění k empatii. Empatie nám umožňuje představit si a chápat, co se v druhém člověku odehrává, a adekvátně na to reagovat. Soucítění nás zahltí stejnými pocity – což ovšem nikomu nepomáhá. Dítě, které je z něčeho zničené, nepotřebuje, abychom byli zničení s ním, naopak. Potřebuje silného rodiče, který se nezhroutí.
– Přejde to: každý řev, každý pláč a každý vztek po nějaké době skončí. Uvědomit si to může být úlevné.
Pokud se nám i přes všechnu snahu nedaří, a cítíme, že v nás bublá vztek, nebo hrozí, že se ze zoufalství zhroutíme, stále nám ještě zbývá záchranná brzda spočívající v rozetnutí kruhu „pozitivní“ zpětné vazby v druhém bodě: negativní emoci, jež v tuto chvíli ovládla i nás, nenecháme znovu působit na dítě. V praxi toho většinou dosáhneme nejlépe tak, že se od dítěte na chvíli fyzicky vzdálíme.
Nemá smysl chovat plačící dítě, když se z toho hroutíme, či bubláme vzteky. Děti velmi citlivě vnímají naše emoce, i ty, jež tak umně zakrýváme, že si dospělí ničeho nevšimnou. Nervozita matky se přenáší na plačící dítě, a to pak má, přes technicky sebedokonalejší houpání, problém usnout. Je dobré, když si máma přizná, že je nervózní či naštvaná. V lepším případě může plačící dítě předat otci či jiné osobě, jež pláč dítěte dobře snáší. Méně ideální, nicméně přijatelnou, variantou je odložit dítě do postýlky. Někdy doporučuji věnovat se v těchto chvílích domácím pracím – mechanická práce funguje jako ventil psychického napětí, a až bude atmosféra pohodovější, oceníme, že „máme hotovo“.
Emoční srdce rodiny
„Ale dítě bychom přece neměli nikdy nechat plakat,“ slýchám od rodičů v mé poradně. V zásadě mají pravdu, se slůvkem nikdy však nemohu souhlasit. Pokud je totiž vezmeme příliš striktně, stává se teorie ideologií a začíná platit přísloví, že cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.
Nemá smysl chovat plačící dítě, pokud jsme z toho vzteklí či zoufalí. Svou negativní emoci typicky nějakou dobu potlačujeme, pak ale prorazí na povrch třeba v podobě zoufalého třesení, s nímž se svěřila Hanka. Jindy se sice udržíme, dítě však přesto vnímá, že jsme z toho špatní, a protože nás nechce trápit, postupně a pomalu se učí své negativní emoce potlačovat.
Chceme-li mít šťastné děti, nebuďme perfekcionisty a pečujme i o sebe, o svůj psychický komfort. Občas maminkám dokonce říkám: „Máma je emoční srdce rodiny. To znamená, že když vy budete v pohodě, velmi pravděpodobně budou všichni v pohodě.“
Pavla Koucká
článek vyšel v časopise Vitalita a zdraví, 2016/2